Vinohradský sbor ČCE

27. května 2006, Flossenbürg–Řezno

Z cestovního deníčku br. Svobody Jiřího

Tititi… TiTiTi…  TITITI… TYTYTY… TK. Právě se chystám spáchat akt násilí na budíku, když můj zrak spočine na ciferníku. Jejkote, to je už půl sedmé???!!! Nějak jsem zaspal první zvonění. To bude jen taktak. Při přípravě obložených chlebů na oběd vypouštím z úst slova, která by slušný člověk a evangelík k tomu vůbec neměl znát. Kolem sedmé hledím z okna na přistavený autobus a volám (raději telefonem než z okna) Matěji Chábovi, že budu mít asi deset minut zpoždění, nicméně že do oficiálního odjezdu v sedm patnáct tam určitě budu. V sedm deset opouštím dům a potkávám Moniku, která šla dohlédnout na to, aby hladký odjezd nenarušil nějaký „hejpočkej z Kladský“. Bráním se zcela oprávněně, že mám ještě pět minut času. No a v autobuse pak stejně ještě asi deset minut na někoho čekáme, aby se posléze všeobecně usoudilo, že ten někdo už asi nedorazí. A tak vyrážíme směr Plzeň–Flossenbürg–Řezno, ačkoli nápis na autobusu hrdě hlásá Prague–Hamburg–London, a ještě spoustu jiných světových měst jako např. Brno, Ostrava apod. Pan řidič se nám představuje a prohlašuje něco v tom smyslu, že doufá, že nás doveze v pořádku tam i zpět. Prostě sympaťák. Po cestě k hranicím nám Petr Sláma osvěžuje paměť ohledně Dietricha Bonhoeffera, který ve Flossenbürgu zahynul.


Strážmí věž koncentračního tábora Flossenbürg

Česko–německý přechod přejíždíme bez zastavení a já si říkám, že můj nový pas, na kterém ještě ani nezaschla barva, je mi vlastně dobrý jen jako podložka pod pivo. Za chvilku již zastavujeme na parkovišti před bývalým koncentračním táborem. Je něco po půl jedenácté. Největší zájem je zprvu, jak to bývá, o veřejné záchodky. Pak odlehčení procházíme budovou komandatury vstříc areálu tábora. Místy mě mrazí a je mi úzko z toho, co jsou lidé schopni napáchat na druhých. Mezi silné zážitky patří listování v objemné knize jmen vězňů. Nacházím tam spoustu českých jmen. Člověku je nanic také z německého perfekcionalizmu, který dotáhl do dokonalosti třeba systém označování vězňů piktogramy: muž, žena + žid, dezertér, asociál… Silně mě také oslovuje kostelík „Ježíš v žaláři“, postavený ze zbytků strážních věží, a vůbec celé „údolí smrti“. A pouze otrlým náturám doporučuji návštěvu krematoria a betonové pitevny. Ach jo.

Na celou prohlídku jsme měli vyměřen čas něco přes hodinu, což bylo zoufale málo. Mám pocit, že takovéto místo si zaslouží, aby se zde člověk zdržel delší dobu. Připadám si totiž trochu jako šmírák, co udělá pár fotek, odškrtne si Flossenbürg ve svém seznamu turistických zajímavostí a jede dál. Nicméně zjišťuji, že s tímhle názorem zůstávám osamocen, takže to dál neřeším.


Kostel sv. Petra v Řezně

Autobusem pokračujeme dál do Řezna. Bravurní parkovací manévry našeho pana řidiče na zcela zaplněném parkovišti vzbuzují všeobecný údiv. I autobus pochvalně bručí! První, na co po vystoupení z autobusu narážíme, je nějaký „týpek“, který na nás hned spustil česky něco jako: „Tož já su také Čech“ a „A co tady vlastně kurňa děláte, vždyť tu nic není, to je jako Praha.“ Nevím, jestli to má být pokus o vtip, ale vzhledem k alkoholovému oparu, který se okolo něho vznáší, usuzuji, že to asi myslí vážně. Je mi ho trochu líto. Po chvíli se nám podaří se ho zbavit a nerušeně vyrážíme do centra, které je co by kamenem dohodil. Jsou téměř dvě hodiny a na prohlídku máme vyhrazeny asi tři a půl. Při chůzi po nábřeží diskutujeme o krásném kamenném mostě před námi. Přemýšlíme, zda je opravdu do kopce,  nebo máme jenom halucinace a zda je možné, že to je „ten“ středověký most, když po něm jezdí autobusy. No, přestože po něm jezdí autobusy, je to „on“. A taky je do kopce — tedy jenom do poloviny své délky, protože pak už je zase z kopce! Docházíme na druhou stranu, protože pak má teprve člověk pocit, že most zdolal. Nicméně zde není nic moc zajímavého, tedy kromě nějaké zaprášené parní mašinky, která nás však nedojme.


Zasklený románský portál kostela sv. Jakuba

Jdeme zpět a bloumáme centrem od kostela ke kostelu. Asi nejzajímavějším je románský kostel sv. Jakuba, vybudovaný irskými mnichy. Podivuji se nad faktem, že celý vstupní portál je zvnějšku skryt do obrovské skleněné krychle, tak to by u nás památkáři nikdy nepovolili! Inu, jaký kraj, takový mrav… Na některých sloupech uvnitř kostela jsou vytesány sveřepé obličeje mužů s vousy spletenými do dvou copánků! Jasní trpajzlíci, shodujeme se. Poté se kocháme rozhledem z věže luterského kostela sv. Trojice. Šárka Osladilová je fascinována faktem, že na téměř každém domu je střešní zahrádka, i když je to mnohdy plocha jednoho metru čtverečního z kovového roštu s jedním větším květináčem.


„Trpaslík“ na portálu kostela sv. Jakuba
My ostatní žasneme s ní. Čas se pomalu chýlí, a tak pospícháme ještě do katedrály sv. Petra. Podobně jako u sv. Jakuba i zde vstup ústí do skleněné krychle, jenomže tahle je uvnitř kostela a je docela malá. „Asi kvůli teplu,“ přemýšlí Šárka. No nevím, je tu zima jako v morně. Ale stojí to za to. Např. deska se jmény všech biskupů od 8. století, umístěná v kryptě, člověka ujistí o tom, že řezenské biskupství je opravdu staré.

Ve zbylém čase stíháme ještě pozřít pár výborných kalných kvasnicových piv. A pak hurá do autobusu. V dobré náladě kolem šesté opouštíme Řezno. Nedojíždíme ale daleko a autobus pod jedním mostem zastavuje a řidič vystupuje. Po chvíli vystupuje Matěj, a když se za chvíli vrací pro Petra Slámu, aby překládal z němčiny, začínáme tušit, že se „něco“ děje. Ve chvíli, kdy k nám dozadu přichází řidič, zvedá poklop podlahy a prohlašuje cosi o tom, že „tady to neteče“, je naše tušení o něco konkrétnější. Pomalu vystupujeme a zjišťujeme, že z našeho autobusu teče nějaká tmavá tekutina. Naštěstí tu zastavil jakýsi místní dobrodruh, opravář aut a všeuměl v teplákách, co zkoumá, co s tím. To ovšem až poté, co ho ostatní vyprostili zpod autobusu, kde se zapříčil — po zastavení se totiž vyřítil ze svého auta, a než stačil kdokoli cokoli říct, hupsnul pod náš bus. Jirka Fučikovský mezitím při pohledu na jeho rozpadající se auto přemítá o tom, jak úspěšným autoopravářem asi je. Hodiny pomalu ubíhají. Bratr Aleš Laichter ležérním mácháním ruky odkloňuje automobilovou dopravu a naši mládežníci se mě jdou zeptat, jestli ten balíček se semínky, co našli v autobuse, obsahuje to, co si myslí. Podle čichu jejich předpoklad potvrzuji. Nálada je prostě výborná, popíjíme whisky a slivovici, kterou Jirka a Matěj mají naštěstí s sebou (tedy naštěstí — trochu Matěje podezřívám, že tuto kulturní vložku měl předem připravenu) a přemýšlíme, že bychom mohli využít nabídku „noci otevřených kostelů“, která se v Řezně dnes koná. Také diskutujeme nad tím, zda nápisy měst na autobusu náhodou neznačí místa, kde všude měl autobus poruchy. Řidič nakonec odmítá nabídku pomoci místního bus-servisu s tím, že to stejně nesmí, a rozhoduje se, že pojedeme. Sice mu prý moc nejde točit volantem, ale do zatáček zpomalí. Mládež běží ještě nasbírat k řece písek na zasypání mastné skrvny a pak pomalu vyrážíme směr Praha. Vždy po ujetí několika desítek kilometrů zastavujeme u pumpy, aby Matěj koupil řidiči, který neměl peníze, kapalinu do posilovače řízení, aby mu to lépe točilo, a sám sobě tabulku čokolády na uklidnění. Na Zličíně ještě přesedáme do dalšího autobusu, který nás odváží až na Vinohrady. Je něco kolem půlnoci. Unaveni, ale v dobré náladě se rozcházíme domů. Dnešní den nás všechny obohatil. Petra tedy určitě, pomyslím-li na to, kolik nových slovíček z konstrukce autobusů se naučil. Už se moc těším na další sborový výlet — vždy jsou totiž velmi napínavé.

br. Svoboda


A ještě turistická atrakce na závěr: prohlídka silničního viaduktu na výpadovce z Řezna.

číslo 66, červenec-srpen 2006
předchozí   další

Obsah

Hospodin a lidská spravedlnost
Autorem odpuštění je Bůh (rozhvor)
Mé domácí brouzdání
Jako se sváží požaté obilí ve svúj čas…
Flossenbürg–Řezno
Sobotní výlet
Knihy k užitku i potěšení (7)
O mateřském centru
Ze staršovstva
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).