Kde je Duch Páně, tam je svoboda

Kázání Miloše Rejchrta při bohoslužbách na závěr synodu18.5.2008 na Vinohradech

Text: II.Kor.3,17

„Svatá trojice není žena, panna, ani neděle, jak se blázni domnívají“- považoval za nutné předeslat M. J. Hus ve svém kázání na trojiční neděli. Mezi obecným křesťanským lidem jeho doby se v souvislosti se sv. Trojicí vyskytovaly všelijaké kuriózní představy, a není divu: výpovědi víry o Otci, Synu a Duchu přebujely v církevních dějinách až do složitého učení, v němž se vyznali jen odborníci.

To se od té doby značně změnilo: dnes v naší církvi by Hus nemusel žádné bláznivé domněnky o svaté Trojici vyvracet, neboť my se o Svaté trojici nedomníváme nic a rozpravy vedeme o docela jiných věcech. Na synodech církve máme spoustu starostí, ale starost o „tři osoby rozdílné a zvláštní, jediné však božství též podstaty, rovné bytnosti a nerozdílné jednosti“ (Confessio Jednoty Bratří českých, 1535) mezi nimi nebyla ani na 2. zasedání 32. synodu.

Přece jen však v církvi alespoň zpíváme trojiční písně, v liturgii užíváme trojičních formulí; a to je dobře, dělejme to dál. Když něco z poselství Písem a církevní tradice k nám nemluví, nepředstírejme, že to k nám mluví a jak jsme z toho odvázaní - ale pozor, nezhrdněme tím, nezahoďme to, ani nepotlučme humpoláckou kritikou, nýbrž to šetrně odložme; zanechme to dalším, co přijdou po nás, oni si s tím třeba poradí lépe než my. Není to tak dávno, co se lidé na venkově zbavovali starého hospodářského náčiní, vyhazovali staré jarmary a jinou veteš, aby toho později hořce litovali: co měli za nepotřebný brak, se později ukázalo jako cennost, jejíž hodnota časem narůstá. Tuším, že takovou cenností je i učení o sv. Trojici.

Nabídkou k znovuobjevení smyslu vypovědí o trojjediném Bohu pro mne osobně je i to, že trojiční neděle následuje hned za neděli svatodušní. Vnímám to tak, že bez Ducha svatého by žádná trojice nebyla a že sám pojem „svatá trojice“ nejspíše vznikl proto, abychom na Ducha svatého nezapomněli a vyhradili mu v církvi i v osobním životě místo, jaké mu náleží. A náleží mu místo jedinečné, byť ne první.

První místo má v apoštolském vyznání víra v Boha Otce - Stvořitele. Druhé víra v Boha, jenž se v osobě Ježíše Nazaretského stal člověkem.Třetí článek Kréda mluví přímo o člověku- a ne o nějakém zobecnělém člověku vůbec, ale o tobě, o mně. Člověk, to jest ty a já, se na Božím jednání činně podílí, člověk je schopen Boha. Článek o Duchu svatém vyjadřuje víru v člověka. (Co jsem teď vyslovil, možná zní pravověrným evangelíkům krajně podezřele, jakápak víra v člověka, ale nebojte, na to jsem nepřišel já, to jsem jen doslovně citoval velmi pravověrného teologa Karla Bartha).

Věříme v Boha Otce, Stvořitele nebe a země; to nás vede k uznání, že stvoření je dobré, ba až velmi dobré. My ale bezprostřední přístup k jeho výtečnosti nemáme. Jednak už je to nějaký čas, co ke stvoření došlo, a hlavně, stvořený svět je dvojznačný. Jakmile se pro něj nadchneme a začneme zbožňovat jeho tajemný fungující řád, tu se k nám přitočí nějaké tornádo nebo se matka země otřese a lidská sídla poboří jako domečky z karet. Nebo buňky v lidském těle – však i ty buňky jsou Boží stvoření - začnou radostně bujet a žádné cytostatikum je nezastaví. Nejen stvořený svět, ale i Bůh vnímaný přes stvořený svět je dvojznačný: milý i děsivý, dobrý i zlý.

Věříme v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, tak vyznáváme v článku druhém. Osobnost Ježíše z Nazaretu má pro nás význam neporovnatelný s významem kterékoliv jiné veliké postavy světových dějin. Jak by ne, když dokonce vstal z mrtvých. Každý známý detail jeho života, každé jeho slůvko, které se zachovalo, je hodno naší pozornosti. V Ježíši Nazaretském nezřetelný Bůh Otec zřetelně zjevil svou tvář. Žádná dvojznačnost v ní není: je to tvář člověka milujícího druhé až k oběti sebe sama. Jenže teď je Ježíš daleko; hodně daleko, nepřekonatelně, vždyť vstoupil na nebesa a sedí po pravici Boha Otce všemohoucího. Jednou -a to brzy - přijde soudit živé i mrtvé, ale zatím je pryč.

Věříme však také, a to je článek třetí, v Ducha svatého. Ten patří k našemu přítomnému životu, jako k němu patří dech a vítr. Když vítr zafouká, cítíme to a vnímáme, působí to na nás, něco to s námi dělá. Duch svatý zpřítomňuje Boha Stvořitele jako tvořitele nových, báječných věcí, pocítitelných a vnímatelných teď a tady. Duch svatý vyjímá Ježíše ze seznamu velkých postav minulosti, činí je naším přítomným Pánem, učitelem a bratrem, i když od jeho narození uplynula pěkná řádka let a Galilea je dost vzdálená cestovní destinace.

Duch svatý, kterého Ježíš svým věrným zanechal, také vyjímá Bibli z muzea krásného písemnictví a působí, že ty prastaré texty k nám ve chvílích milosti promluví jako aktuální poselství přesně do našeho soužení i úspěšnosti, do našich euforií i špatných nálad, sebejistot i bezradností. Když nás poryv Ježíšova větru ovane, tak jako Nikodém najednou užasneme, co nám to Ježíš říká: vždyť on nový život, nové narození nabízí! A i když tomu úplně nerozumíme, cítíme, tak tohle říká právě mně, to přede mnou otevírá život netušený, otevřený, svobodný, k věčnosti se vztahující. Kristus vyvýšený na nebesa, nedosažitelný, a přece přítomný, jednající uprostřed nás a v nás, tento Duch svatý nám dává okoušet, že jsme schopni Boha, že jeho pokoj, lásku a blaženost jsme schopni přijmout – ještě ne naplno, ale přece jen hojně a nad míru toho, co si dokážeme obstarat sami.

„Kde je Duch Páně, tam je svoboda“, vyznává apoštol. Už jen tento výrok apoštolské autority by nás měl přimět k tomu, aby nám samo slovo svoboda znělo sladce, my po svobodě dychtili a svobody si vážili a za dar svobody jako církev Boha chválili. Pakliže si se svobodou nevíme rady a neumíme s ní zacházet, není to chyba svobody, ale chyba naše. Nikdy se nepřipojme k hlasům, které si stěžují, že svobody máme až příliš. Svobody není nikdy dost, jako milosti Boží není nikdy dost a vždycky je žádoucí.

O souvislosti Ducha Páně a svobody apoštol uvažuje, lépe řečeno spíše tak volně zpívá než přesně uvažuje, v souvislosti dvojí smlouvy: té, kterou přinesl Mojžíš ze Sinaje, a té smlouvy, kterou Kristův Duch vepsal přímo na desky lidských srdcí. Mojžíš si musel zahalovat tvář závojem, když prostředkoval mezi svatým Hospodinem a lidmi. Ani není úplně zřetelné, zda proto, aby ho záře slávy Hospodinovy nesežehla nebo aby odlesk té slávy na jeho tváři příliš neoslnil ty, kterým měl Hospodinovo poselství předat. Vlastně i tato nejasnost je součástí oné zahalenosti, kterou je stará smlouva obestřena. Kdo se ale obrátí k Pánu - a Pán je svůj vlastní duch, tomu je závoj odstraněn: a kde je Duch Páně, tam je svoboda! To je moc krásná apoštolova píseň, nechme ji na sebe působit; a mám-li si to její poselství i v hlavě trochu srovnat, pak slovo „svoboda“ zařaďme někam hodně blízko ke slovu „sláva“, Boží sláva, pododdíl „vyzařování Boží slávy“. Svoboda vyvstává tam, kde Duch oslaveného Krista, to jest Kristus sám, snímá závoj, a sláva svatého Boha září. A ejhle, ta sláva nesežehává, nespaluje, nepohřbívá žehem, ale osvěcuje, ozařuje, a žádná tma není temná, a sloup ohnivý nehasne, noc je jako den, a v údolí stínů smrti krásně světélkuje.

Svoboda se rodí, svoboda vyvstává tam, kde jsme ochotni vystavit se záření Boží slávy bez závoje, vystavit se poryvům Kristova větru.

Kde je Duch Páně, tam je svoboda - možná to apoštol až přezpíval, přece to vskutku duchovní na duchu je, ne že pořád je, ale že vane, někdy slabě, jako hlas tichý a temný, někdy silně, jako hukot v v jednom jeruzalémském domě o prvních křesťanských letnicích, a někdy je docela bezvětří. Pokud svoboda je, nikdy není ještě v plnosti, zatím ji chutnáme malými doušky, ale každé to sousto je tak dobré jak doušek vína. A my bychom chtěli víc, ještě více svobody, než jí máme, než jsme schopni požít a užít.

Však nejsme ještě docela svobodní, všelijaké staré struktury a temné síly uvnitř nás usilují o vedoucí úlohu. Temná mocnost, zvaná hřích, má na nás políčeno, chce si nás podmanit, nenápadně nás znevolňuje, metodou cukru a biče nás sladce vábí do všelijakých příjemných závislostí a úletů, načež nás všelijakými kocovinami krutě trestá. Jsme znevolňováni svými utkvělými představami, nezkrotnými touhami nebo zase zklamáním z nenaplněných tužeb, ze svých povahových rysů nebo z podoby církve a světa vůbec.

Ale kde je Duch Páně, tam budeme svobodní, svébytní, budeme sví, budeme sami sebou, ovládáni nikoli vášněmi, sklony a vnějšími či vnitřními danostmi, ale svou volností, to jest svobodnou vůli, osvobozenou k odvaze, k důvěře, úctě a lásce, k chuti do života a touze po životě věčném. Kde je Duch Páně, tam se děje zázrak Boží svobody, svobody k novému stvoření, obrození, novému zrození. Najednou z tebe tíha bytí padá, stáváš se dychtivým Božím dítětem, znovuzrozencem, Kristovým sourozencem. Žasneš a divíš se, jak velké věci s námi činí Pán. Pán je Duch a naše dychtivé, neklidné srdce je schopno jej přijmout, nechat se jím proměňovat, nechat si v sobě uklidit v čistý chrám Boží.

A jak na to, aby Duch Páně, Duch svobody, nás navštívil a příbytek v nás učinil? Prostě volejme „přijď, Duchu stvořiteli“, do těch slov vkládejme přiznání a vyznání, že sami s veškerou svou oduševnělostí nevystačíme a vystačit nechceme, že potřebujeme pro svůj dokonce každodenní život inspiraci, nová vdechnutí Ducha, jenž tvoří a oživuje. Přijď, Duchu svatý, nechceme být korouhvičkou větru doby, chceme se točit po tobě, duchu Ježíše Krista. A vyjděme poryvům Ducha svatému vstříc tím, že budeme trojjediného Boha chválit – i tehdy, kdy se nám nechce a do zpěvu nám moc není. I v nemoci, ve chvílích zklamání ze sebe i z druhých lidí.

Když tohle dokážeme, pak nám bude dáno porozumět, co mínil apoštol další slokou písně o svobodě, která následuje hned po vyznání, že kde je Duch Páně, tam je svoboda: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně“. Budiž z toho chvála Bohu Otci, Synu, i Duchu svatému. Amen