Vinohradský sbor ČCE

Obchod patří Pánu Bohu, my jsme tam jenom příručími

Leckdo z členů sboru možná ani nezaznamenal, že sbor dle rozhodnutí staršovstva pronajal jednu nevyužívanou místnost v mateřském centru jako kancelář seniorátního faráře pro mládež, jímž byl na loňském konventu zvolen Mikuláš Vymětal. Mnozí si však jistě všimli vizitky na zvonku či nenápadné cedulky na dveřích mateřského centra. Co že to tedy vlastně bratr seniorátní farář pro mládež ve své kanceláři dělá?

Farářů pro mládež není asi v církvi mnoho - jaká je náplň jejich práce?

Máme 5 farářů pro mládež, každý svou práci pojímá trochu jinak. Někteří dělají projekty a nabízejí je mládeži, jiní nechávají aktivitu hlavně na seniorátních odborech pro mládež a spíše je jen podporují. Já jsem někde mezi. Přece jen ale víc věcí podporuji, než vymýšlím.

Moje práce má různé roviny - jedna je osobní, individuální. Sem patří rozhovory, posílání mailů, sms, což je někdy organizační rutina, jindy se však přitom dotýkám hlubokých otázek a problémů mladých lidí.

Další rovinou práce jsou návštěvy mládeží v různých sborech, pracuji s menšími skupinkami mladých lidí, občas společně připravujeme mládežnické bohoslužby. Tam, kde mládeže fungují dobře, se zapojuji spíše méně. Snažím se být nablízku hlavně tam, kde jsou unaveni a potřebují povzbudit. Jinak se pravidelně podílím na přípravě setkání vysokoškolské mládeže, která se schází u Salvátora. Velký díl práce zaujímají také bohoslužby pro mládež u Martina ve zdi - ty organizuji, občas tam kážu, ale především se snažím připravit podmínky pro kazatele. Ve zrodu je projekt Otevřeného kostela u Martina ve zdi. Snažím se rozvíjet také práci s konfirmandy nebo i s dětmi. Připravuji a realizuji různá víkendová setkání (např. v květnu to byla dvě setkání konfirmandů - ve Hvozdnici a v Soběhrdech), a také tábory a rozličné jednorázové akce. Snažím se, aby mladí měli možnost setkat se i s mládežníky z jiných zemí, hlavně se Švýcary a Němci.

Myslím, že farář pro mládež nemá být mládežnický guru - tuto roli mít nemohu, a rád ji přenechám některým mládežníkům

Nenarážíš v Praze na uzavřenost některých mládeží?

Narážím spíš na hranice toho, kolik mám času. Nechci se kvůli samým aktivitám přestat na ně duchovně připravovat - např. se soukromě modlit, aby se to neproměnilo v rutinu z mé strany. Jinak každá mládež je jiná.

Jaká byla vlastně tvoje cesta faráře? Vím, že jsi byl krátce na Vinohradech a pak v Počernicích. Kde jsi působil jinak?

Do evangelického kostela jsem poprvé přišel ve 14 letech do sboru v Nuslích, abych viděl kostel, kam chodila má babička, která tehdy zemřela. V kostele se mě pak sborová sestra ptala, zda nemám náhodou v pondělí čas, chtěla mě někam pozvat. Řekl jsem, že ne, a ona postupně vyjmenovala další dny. Já jsem pořád říkal, že čas nemám, ale nakonec jsem řekl aspoň, že mám zájem. A čas jsem si udělal. Postupně jsem začal do Nuslí chodit, pak tam absolvoval dvouletou přípravu na křest, stal se křesťanem a začal přemýšlet o studiu na bohoslovecké fakultě. Když mi bylo 18, rozhodl jsem se pod vlivem skript Současné pokusy o interpretaci evangelia od br. Josefa Smolíka, že nepůjdu na fakultu hned, ale okusím nejdřív života. Šel jsem dělat na rok sanitáře na LDN v Krčské nemocnici. Po 7 letech studia teologie jsem nastoupil v r. 1997 na základní vojenskou službu a poté absolvoval roční vikariát v Nymburce. Potom mě přemluvili na doktorandské studium a já přemýšlel, jak to udělat, abych mohl při studiu pracovat aspoň na menší úvazek jako farář. Napsal jsem dopis zdejšímu sboru, zda by mě nechtěli, než nastoupí Martin Zikmund. Jsem velmi vděčný za to, že jste mě přijali a že jsem mohl takto začít. Vinohradský sbor se stal mou první farářskou láskou. Po této první zkušenosti, která trvala necelý rok, jsem už šel pracovat na plný úvazek v Počernicích.

Byli jste tu tehdy s Petrem Slámou a dělili se o necelý jeden úvazek. Jaké to bylo?

Byli jsme dva faráři, kteří spolu působili krátce předtím, než přišel Martin Zikmund. Petr už tu byl déle, byl už “mazák“. Já si přitom uvědomil, jak je spolupráce mezi faráři důležitá a plodná. Občas jsme se sice také neshodli, ale to mohlo být i věcem ku prospěchu, že jsme nad nimi diskutovali a přemýšleli. Domnívám se, že i ve farářské práci platí pravidlo synergie - dva méně talentovaní, kteří spolupracují, udělají více práce než jedinec, i kdyby byl kdovíjak talentovaný…

A dva talentovaní jsou ještě lepší?

Nebo ještě horší, když nedokáží nebo nechtějí spolupracovat.

Na co z té doby nejraději vzpomínáš?

Mám na práci zde pěkné vzpomínky, poprvé jsem soustavně kázal, účastnil se života sboru. Moc rád vzpomínám na to, jak jsme byli na horách a na základě toho, že jsme tam dělali biblickou, si mladší členové řekli, že chtějí biblickou hodinu i během roku v době, která jim vyhovuje. A tak se dělaly dvě biblické hodiny za sebou, od šesti a od osmi hodin. To byla dobrá zkušenost, že se nemusí s něčím jen končit, něco rušit, ale že se dá i něco nového začít.

Jak se ti tady žije, nerušíte se navzájem s mateřským centrem?

Nerušíme, jsem rád, že tady můžu být, a snažím se vycházet se všemi co nejlépe. Bydlím teď v Kladně a do Prahy dojíždím, takže mi to značně ulehčuje práci - takovou pracovnu by mi mohl závidět i šéf nějaké větší firmy. Dělám si tu různé přípravy, ale přijímám také návštěvy - jednotlivce, dvojice, které se připravují na svatbu, ale i skupinky. Nejvíc nás tady bylo 8 - to už tu bylo trochu těsno.

S kolika lidmi vlastně přijdeš ve své nynější práci do kontaktu?

Odhaduji to asi na 250 lidí, zdaleka ne všichni však chodí pravidelně někam do mládeže nebo vůbec do církve. Mám pochopitelně také omezenou kapacitu paměti, někdy se lidé ke mně hlásí a já si je nepamatuji. Na různých mládežích je tak kolem 100 -150 mládežníků, v 31 sborech seniorátu se schází 16 mládeží. Soustředím se hodně také na ty mimopražské, Soběhrdy, Benešov, Dobříš.

K práci v mládeži jsi cítil nějaké povolání, nebo to spíše vyplynulo z práce seniorátního faráře?

Přišlo to spíše samo. I na sboru jsem se snažil práci s mládeží dělat důkladně, třeba v Počernicích se mládež předtím ani potom nescházela. Pak Seniorátní odbor mládeže prosadil na konventu zřízení místa faráře pro mládež a seniorka Lýdia Mamulová vstřícně půl místa seniorátního faráře vyhradila pro práci s mládeží - a tak jsem práci s mládeží dostal do svého popisu práce. Po dvou letech jsem se už pak sám přihlásil do výběrového řízení pro faráře pro mládež na celý úvazek.

Vytyčování směrů práce nechávám na Seniorátním odboru mládeže.

Jak dlouho bys chtěl tuhle práci dělat, pokud by to bylo na tobě?

Viděl bych to tak na 5 let, to už asi všechno řeknu, pak bych chystal místo nástupci. Už teď povzbuzuji mládežníky k tomu, aby přemýšleli, jak najdou mého nástupce. Asi bych uvažoval potom o sboru - na sborové práci mě láká kontakt se všemi generacemi a mezigenerační společenství ve sboru. Zažil jsem to jako seniorátní farář a bylo to dobré.

Máš na těch 5 let nějaký cíl, prioritu? Co bys chtěl, aby za tebou zůstalo?

V jednom seniorátu si stanovili cíle, že chtějí, aby během dvou let bylo o 2 mládeže více a seniorátních akcí se účastnilo průměrně chodilo o 10 mládežníků více. Takhle jsem si to nestanovil. Práce s mládeží má dlouhodobější efekt. Pokud má činnost přispěje k tomu, aby z některých mládežníků vyrostli zralí evangelíci, splnila myslím svůj účel. Farářskou práci vnímám spíše tak, že obchod patří Pánu Bohu a my jsme tam jenom příručími. Vanutí Ducha se tomu říká, tomu bych nechtěl bránit.

Jak vidíš vůbec dnešní mládež?

Myslím, že mládež teď chodí do kostela opravdu kvůli víře. Za našeho mládí byly větší mládeže, chodilo se na ně ovšem často z odporu k režimu nebo k farářovi. Dnes najdeme mladé lidi spíše v kostele v neděli, ale sami se sdružovat přes týden už často nemají takovou chuť (ani čas). Jsou přetíženější ve škole, dělají brigády, aby si vydělali na kredit do mobilních telefonů a na počítače. Žijí v prostředí, které má tendenci vysát z člověka veškerý čas. V tomhle to mají náročnější, ale zase mají kvalitnější vzdělávání, nežijí jako kdysi my v prostředí beznaděje, že lépe už nebude. Co se týká partnerských vztahů, možná jsou odpovědnější, než byla naše generace.

Vraťme se ještě k tvým dalším aktivitám. Zmínil ses o mládežnických bohoslužbách a taky o projektu otevřeného kostela u Martina ve zdi. O co jde?

Mládežnické bohoslužby připravuji vždy v některém sboru ve spolupráci s mládeží. Máme na to asi 2-3 setkání. Mladí navrhnou texty, připraví modlitby, písně. Nad texty společně i každý sám uvažujeme, já zpracuji jejich podněty a potom připravím s přihlédnutím k nim kázání. Pak to ještě zakončíme reflexí, výhledem do budoucnosti. Zatím to bylo v Benešově, Uhříněvsi, na Smíchově a vždy to byla zajímavá zkušenost.

A Martin ve zdi?

Jde o to, aby vznikl nějaký otevřený duchovní prostor, místo, kam by člověk mohl přijít a ztišit se. V Izraeli, Německu a Rakousku, kde jsem studoval, byly otevřené kostely. Ve Vídni jsem chodil na obědy do katolické menzy, k ní patří docela ošklivá kaple, osvětlená zářivkami, skoro bez židlí, jen s podivným krucifixem. Vždy po obědě jsem si tam sednul a ztišil se asi 20 minut, a myslím, že mi to pomáhalo žít sám v cizím městě. Kostel přece zůstává bohoslužebným prostorem, i když v něm bohoslužby nejsou. Zatím se otevření kostela uskuteční 8x v květnu a červnu vždy na 2 hodiny v neděli, pak uvidíme, co dál. Zapojili se do toho 4 faráři - br. Špirko, místní farář br. Krause, vaše farářka Ester Čašková a já. Každý z nás může tento čas pojmout, jak chce, pak to chceme zhodnotit a uvážit, jak dál. Teď sem chodí spíše turisté, ale kdyby tam byly napsány otevírací hodiny pro návštěvu kostela, třeba by se naučili chodit i místní.

 A neuvažujete pojmout to tak, že by byla možnost promluvit s duchovním, když už tam stejně sedí? Přijde mi to jako docela pěkná myšlenka a byla by myslím škoda, kdyby duchovní zodpovídali jen dotazy turistů na historii kostela. Takový „nízkoprahový“ kostel, jak se teď říká: člověk jde okolo a hned tam narazí na faráře, s kterým může promluvit. Nemusí nikam volat, udávat svoje jméno, domlouvat si setkání. Možná to pro řadu lidí může být takto přijatelnější.

Vymysleli jsme to tak, ale nevíme zatím přesně, jak na to. Aktivní oslovování to asi nebude. Objevily se nápady, že by bylo možné tam dát nějakou cedulku s upozorněním na možnost rozhovoru. Je pravda, že někdy se lidé v těch nejtěžších otázkách snaží být anonymní, vyprávějí svůj příběh, ale přitom chtějí zůstat v anonymitě. Tohle svým způsobem anonymní je. Ale jak říkám, zatím je to ve stadiu hledání.

Ptala se Jana Šarounová

číslo 87, červen 2008
předchozí   další

Obsah

Kde je Duch Páně, tam je svoboda
Obchod patří Pánu Bohu
Karamazovi
Třicátníci s Osladilovými
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).