Mikve

Pozvání do divadla

23. února odpoledne nebylo moc pěkně, a když na mě z telefonu zabimbala upomínka, že večer mám být v divadle (s poznámkou, že jde o Stavovské divadlo a hra se jmenuje Mikve), začalo ještě trochu pršet. Abych řekl pravdu, měl jsem zaječí úmysly, ale naštěstí jsem je nedotáhl do konce, a tak můžu těchto pár řádek pojmout jako poděkování Heleně Wernischové za moc hezký večer, který jsem prožil s opravdovým potěšením uprostřed ortodoxních židovských žen a současně v hezké společnosti vinohradských evangelických paní a dívek (a Jakuba Šilara, který sice společně se mnou kazil „genderovou“ jednolitost našeho sborového zastoupení, ale na druhou stranu trochu zmírnil můj pocit, že jsem zase vlezl někam, kam jsem neměl). Ještě se vrátím k těm ortodoxním ženám – hru, kterou jsme viděli, napsala Hadar Galron, letos čtyřicátnice, která vyrůstala v ortodoxní židovské rodině v Izraeli, tam také vystudovala herectví a začala mimo jiné psát také divadelní hry o tom, co dobře znala, o prostředí současných ortodoxních židů. Jestli jsou všechny tak hezké jako Mikve, klobouk dolů. Během představení, které je situováno do budovy, v níž je očistná lázeň, se rozpřádají příběhy osmi žen, daleko přesahující rámec očistné koupele a pravověrného židovství. Ale nechci se zde pouštět do převyprávění děje nebo pokusu o kritický nebo nekritický pohled. Chtěl jsem těmito pár řádky říci, že hra opravdu stojí za vidění a že je moc fajn, když pozvání na takové divadlo přijde zprostřed sboru.

Matěj Cháb