Vinohradský sbor ČCE

Mé nejstarší vzpomínky na Jana Karafiáta II.

Pokračování

Jednou si Karafiát přál, aby synáček přivedl na polední procházku i svého mladšího bratra Gustava, tehdy žáka první třídy obecné školy – „ Tak ty jsi Gustav Adolf?“, pravil Karafiát a podal mu ruku. „Svého jména si važ! Před třemi sty lety dostal stejné jméno synáček, který se stal později slavným švédským králem. Evangelíci ho měli vždycky rádi. Přál jim a hájil je proti jezuitským nepřátelům. Jednou ti o něm povíme víc. Ale za tebe se modlíme, aby i z tebe udělal Pán Bůh svého poslušného služebníka – tak pojďme!“

A šli. Pan farář uprostřed a hoši každý po jedné straně. Chvíli bylo ticho. Ale synáček nemohl překonat své překvapení a tak se táže: „Odkud víte, pane faráři, že se můj bratr jmenuje Gustav Adolf? My mu doma říkáme jen Gustave“. „Ó, to my už tak víme. To my se nejdřív vyptáme tatínka nebo maminky na jména jejich dětí, když se s nimi chceme seznámit. A s Gustávkem jsme se setkat chtěli. Chceme znát jméno, které si Pán Bůh zapsal do své paměti, když tvého bratra pokřtili. To jednou k Pánu Ježíši přivedl učedník Filip svého milého přítele Natanaele. Pán Ježíš se na toho přítele podíval a řekl: “ Ó, já jsem tě znal dřív, ještě jsi stál támhle pod fíkem„ – to byl ovšem Pán Ježíš, on se na vaše jména nemusí ptát. My jsme se však na tvé i tvého bratra jméno museli zeptat.“

Přišli k lavičce, odkud byla překrásná vyhlídka na Prahu. Dívali se k chrámu svatého Víta a pak po několika mostech až k Vyšehradu. Ale brzy se slétli kolem nich vrabci a po očku si je prohlíželi. Jeden z nich byl velmi smělý. Pan farář už hledal v kapse housku, když tu překvapeně zvolal. „Ó, popatřte na jeho nožičku. On ji má jakoby zlomenou, ale nic si z toho nedělá. Nám se dokonce zdá, že je to vůdce ostatních“. „Prosím, on byl tady první“, ozval se synáčkův bratr. „Nožičku má srostlou“, dodal vítězně. Karafiát už drobil housku a vrabečkové horlivě zobali. Jen ten se zlomenou nožkou vyletěl až na Karafiátova kolena, aby měl kus housky nejdřív a z první ruky. „Ty sobče, jedeš dolů!“, ohnal se Karafiát, ale hoši měli skrytou radost, jak ptačí vůdce se znovu a znovu vracel a svou drzostí dodával odvahu druhým. Karafiátovi div oči nevykloval.

„Takoví jsou pražští vrabci!“, poznamenal Karafiát, když s chlapci odcházel „ a někteří lidé také. A přece měl Pán Ježíš vrabečky rád. Byli mu obrazem toho, jak Bůh pečuje o člověka i o vrabce. Nesejí, nežnou, nedělají zásoby – a přece jsou živi. Ani jeden z nich nepadá mrazem k zemi bez Boží vůle. Však tu na nás čekali, jako by věděli, že tu jdeme s houskou pro ně“.

Všichni se ještě jednou ohlédli za vrabci, kteří na ně nezbedně pokřikovali. Několik jich ještě dosud sbíralo neviditelné drobečky. „My už ty drobečky nevidíme, ale Pán Bůh dal ptákům tak dobrý zrak, že i ty maloučké věci jsou jim velké dost, aby nepřišly nazmar.“

Dnes už synáček neví, co všecko tehdy pan farář o ptačím zraku říkal. Pokoušel se mnohokrát, aby si to obnovil podle nějaké učené knihy, ale to nebylo nic proti tomu, co tenkrát vypravoval Karafiát. Synáčkovi uvízl v paměti jen dojem úžasného divu.

„A teď budeme chvilku pěkně mlčet“, pravil Karafiát. „Pán Bůh má rád, když člověk umí poslušně mlčet.“ Pan farář se zastavil, opřel se o hůlku a hoši se učili mlčet. Ó, to jim to dalo práci! Nevěděli, co mají dělat. Byli tu na osamělém místě, pan farář se díval do dálky, asi se modlil – a často na to vzpomínali.

Do bytu Karafiátova se synáček dostal až tenkrát, když ho rodiče poslali pro balíček čaje Melrose, který pan farář objednával ze Skotska pro své přátele. Čaj měl tu zvláštnost, že byl namíchán pro pražskou vodu, aby neztratil svou osobitou chuť a vůni. Synáček držel v ruce 33 krejcarů. Myslel si, že obchod provede u dveří s Karafiátovou hospodyní, paní Klifnerovou, musel vejít až do pracovny svého vzácného přítele. On seděl u stolu pře otevřenými Biblemi a brkovým pérem vpisoval slabounkým písmem své opravy do Kralického textu. Synáček byl celý udivený nad brkovým pérem. „Ó, tak my píšeme už od svého dětství a sami si ta péra z husích brk děláme“, chlubil se pan farář. „A nic nám to neskřípe jako těm, kteří to dělají po nás – a tady se podívej, jaké máme hodiny!“ Opravdu na prádelníku stál rajský strom, tři čtvrtě metru vysoký a plný zlatých jablek. Kolem kmene se vine zlatý had. Pod stromem stojí Eva, levou rukou sahá po zapovězeném ovoci, pravá je natažená, ale prázdná. Adam pravou rukou již nese jablko k ústům, levou ruku pak vztahuje k Evě, aby ještě dostal. A za nimi anděl se zlatou korunkou na hlavě a mečem v pravici. V koruně stromu jsou zasazeny hodiny, které ukazovaly nejen celé hodiny, ale i čtvrti a dokonce i dny v měsíci. „Tyto hodiny jsme zdědili po dědovi. Nám pak ty hodiny kážou: Boj se hříchu! Boj se hříchu! Ale ještě víc nám káže tamten obraz nad knihovnou. A synáček vidí v kruhovitém rámci bezstarostné dítě na úzké lávce nad černou propastí. Nad dítětem se vznáší anděl se starostlivou tváří a je připraven dítě zachytit, kdyby klopýtlo“.

Karafiát mlčel, pak se rozloučil, pěkně pozdravoval rodiče a vrátil se ke své práci. Synáčkovi je dnes už 76 let, ale kdykoliv si na Karafiáta vzpomene, vždycky vidí tento obraz – a má radost.

Adolf Novotný


(Vzpomínku Adolfa Novotného na Jana Karafiáta si opsala farářka Marcela Čecháková. Vzpomínka se pak dostala k její kolegyni, Jarmile Strádalové, která nám ji pro Hrozen poslala.)

číslo 161, listopad 2015
předchozí   další

Obsah

Adventní úvodník
Z přímluvných modliteb
Prohlášení synodu ČCE k současné situaci
Pozdrav z Ochranovského sboru
Mé nejstarší vzpomínky na Jana Karafiáta II.
Konvent Pražského seniorátu
Tržíkový obdarovaný
Změna sborového účtu
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).