Jak se daří Berkatu?

Asi víte, že pro pomoc lidem, kteří v Afghánistánu zůstali nebo z něj odešli, není ta nejpříhodnější doba. Berkat (jeho „Afghánská“ sekce – tedy ony dvě milé dámy, paní Jarmila Műllerová a paní Petra Procházková, které náš sbor párkrát navštívily a povídaly nám o práci Berkatu v Kábulu) spolupracoval v Kábulu hlavně s paní Khalidou. Ta v minulosti pomáhala rozdělit také bundy a školní pomůcky, které náš sbor pomohl financovat, a také se starala, aby naše létající šicí stroje přistály u těch správných dveří. Jenže ve chvíli, kdy píšu tuhle krátkou zprávu pro Hrozen, je manžel paní Khlaidy a její děti ve Francii a ona sama čeká v Pákistánu, se svojí maminkou na povolení k vstupu do Německa.

A tak oběma milým, výše jmenovaným dámám z Berkatu nezbývá než čekat, až se to celé trochu rozmotá, aby mohly v pomoci pokračovat. Aby našly v Afghánistánu někoho dalšího, kdo by mohl nahradit paní Khalidu. A také aby našly cestu, jak pozvat do naší země lidi, kteří z Afghánistánu prchají. Naneštěstí už pěkných pár let má naše společnost z uprchlíků spíše obavy a povzbuzování strachu z lidí, kteří jsou z jiných zemí a kultur, patří do standardního arzenálu části naší politické scény. A stejně tak i našemu sboru nezbývá než čekat v naději, že se najde cesta, jak Berkatu v jeho práci pomáhat. V Kábulu nebo u nás, v Čechách. A tak tuto krátkou zprávu nekončím výzvou k účasti na sbírce věcí nebo peněz, ale výzvou k modlitbě. Za Berkat, aby jejich práci Hospodin žehnal. Za paní Khalidu a její rodinu, aby je Hospodin chránil a opatroval ve své dlani. A za naše politiky, aby jim už konečně došlo, že přijmout v naší zemi člověka v nouzi (a že ti lidé co utíkají z Afghánistánu v nouzi jsou, není pochyb) není hanbou, ale je naopak dobrým skutkem. A za ten se nemusí stydět a ani se ho nemusí bát.

Matěj Cháb

foto archív Berkat

foto archív Berkat

foto archív Berkat