Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook


Podporujeme

  Kázání a jiné texty

Nedělní kázání, 18. 2. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 5. Mojžíšova 8,1—18

Text: Lukáš 4, 1—13

Sestry a bratři,

dneska je první postní neděle. Čtyřicet dní před velikonocemi začíná postní období. Půst obvykle bereme jako odříkání. Postit se znamená něco si odříct. Tradičně — maso, jídlo, alkohol a jiné radovánky. Ti, kdo neustrnuli v minulosti, to pak domýšlejí pro současnou dobu a odstaví třeba auto, vypnou televizi, odloží mobil nebo si zakážou sociální sítě.

Proč ne. Čtyřicet dní bez televize, auta, mobilu nebo facebooku může jistě prospět. Člověk vystoupí ze setrvačnosti, kterou považuje za nutnost. Zjistí, že to jde i jinak. Možná nestihne vše, co by chtěl, ale má najednou víc volného času, který může někomu věnovat. Pozná, co je opravdu nutné a co dělá spíš bezděky a nedomyšleně. Potká a utká se taky se svou závislostí a možná pak bude milosrdnější, když se s ní setká u druhých. To všechno jistě může prospět. Sebeovládání je určitě dobrá věc.

Říkám ale, že to může prospět, protože také nemusí. Ke střízlivosti nás vede už apoštol. V jednom ze svých dopisů píše o odříkání: „Cvičení těla je užitečné pro málo věcí…“. A jinde připomíná, že ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Zaměření na sebe je Bohu nepřátelské. V sebezdokonalování člověk nejsnáze podlehne pýše, kdy se domnívá, že si vystačí sám, a bývá pak samospravedlivý a nemilosrdný. Bývá slepý k tomu, co všechno přijal a neustále přijímá. A snadno přitom také mylně považuje za zdroj všeho zlého věci, kterých se odříká, místo aby si uvědomil, že přitom jde o něj samotného a o to, jak je užívá. Proto apoštol zdůrazňuje, že vše, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkuvzdáním.

Proto je také dobré popřát sluchu svědectví bible a tradice, které nás tím příběhem o Ježíšových pokušeních, který se tradičně v postním období čte, upozorňují na jednu zvláštní věc. Odříkání a střízlivost se totiž podle něho netýká jenom vepřového, alkoholu nebo televize, ale stejně tak i naší víry a zbožnosti.

Někteří věřící je jistě s dobrým úmyslem představují jako odpověď na všechny otázky, jako konec všeho tápání a záruku proti všem omylům a selháním, jako krok do bezpečného prostředí. Ale svědectví bible je představuje jinak. S vírou a životem z Ducha pokušení nekončí, ale naopak začínají. S ní a v ní se dostáváme do nebezpečného prostředí, které se pro nás stává velikým pokušením.

Není to náhoda, že evangelium vypráví o Ježíšových pokušeních bezprostředně po jeho křtu, při kterém se z nebe ozve: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil“ a na Ježíše sestoupí Duch svatý. Právě ten Duch ho vede na poušť, kde nastávají pokušení ďábelská. A nejedná se při nich jednoduše o chleba, o moc či o slávu. Všechna souvisí právě se vztahem k Bohu, s posláním, které Ježíš při křtu přijal. Všechna začínají slovy „Jsi-li Syn boží…“. Jde v nich právě o to, jak ten vztah k Bohu naplnit, co mu skutečně odpovídá a co ne, jaká zbožnost je pravdivá a jaká není.

Ne všechno, co působí zbožně, totiž opravdu zbožné je. Právě to, co se nám nabízí a vnucuje jako naplnění svatého poslání, může být naprosto zavádějící a zvrácené. Kdo se domnívá, že když se rozhodl sloužit Bohu a žít z víry, je už samozřejmě na té správné straně, ten nejspíš ďáblu sedne na lep. Protože zlo se odívá do těch nejzbožnějších úmyslů. Jednat skutečně věrně prostě neznamená na ně dát a odhodlaně je realizovat. To naopak často znamená se jich odříct, zůstat i ve víře kritický a střízlivý a svým způsobem vlastně chudý a bezmocný.

Ve všech těch pokušeních jde totiž o moc víry — o to, zda naplní naše potřeby, zda získá na svou stranu celý svět, zda všechny přesvědčí nepopiratelným důkazem.

To první, ve kterém se jedná o chléb z kamení, se obvykle vykládá jako pokušení starat se jen o svoje hmotné potřeby a soustředit se jenom na ně. Ježíš prý svou odpovědí „Člověk nebude živ jenom chlebem“, připomíná, že jsou tu ještě jiné, duchovní potřeby a ty mají přednost. Starost o tělesné věci nás od nich nemá odvést.

Ale ono to asi bude trochu jinak. Ježíš si totiž svojí odpověď vypůjčil z textu, který jsme slyšeli od stolu Páně, a ten mluví právě o tom, že Bůh svému lidu chléb na poušti dal a do země blahobytu jej uvedl. Ostatně sám Ježíš později také zástupy nasytil, aby své učedníky vyvedl z omylu, že se  společenství s ním s běžnými starostmi vylučuje. Stavět je proti sobě to je právě falešné. Na boží slovo můžeme a máme dát s důvěrou, že Bůh i v tomto ohledu ví, co potřebujeme a má to na mysli.

Skutečná důvěra se projevuje právě tím, jestli se na to umíme spolehnout, počkat si, pokračovat ve věrnosti bez obav, že nás to v něčem ochudí. A to je něco úplně jiného, než využít víru k tomu, abychom dosáhli svých přání. Mnozí věřící chtějí boží moc potvrdit svědectvím, že jim Bůh plní přesně to, co si přejí. Jenomže důvěra spíš znamená nechat si do těch přání mluvit. A je jedno, jestli jsou hmotná nebo duchovní. Teprve na tom, jestli Bohu ponecháme volnou ruku, aby nám ukázal, co a kdy je k životu opravdu třeba, se rozhoduje, zda mu opravdu důvěřujeme, nebo zda je pro nás jen prostředkem, abychom dosáhli svého. To je podstata prvního pokušení — jestli dovedeme s důvěrou čekat s prázdnýma rukama, nebo si zbožně vystačíme sami, protože se nám zdá cíl jasný.

A to druhé pokušení je velice podobné. Jenom se už netýká našich potřeb, ale toho, k čemu jsme ve víře povoláni. I svaté poslání může být ďábelským pokušením. Získat pro boží věc nebo pro Krista všechna království světa — co by mohl být bohulibější cíl? Jenomže ono zásadně záleží na tom, od koho a jak. Ne cíl, ale prostředky ukazují, komu vlastně věříme, kdo má podle nás skutečně moc a co je v našich očích rozhodující.

Pokaždé, když se kvůli bohulibému cíli skloníme — a třeba z pocitu, že to jinak nejde — před něčím, co nemá s Bohem vůbec nic společného, dáváme tím za pravdu tomu, že je ve skutečnosti Pánem někdo jiný. Misijní úspěchy a prosazení křesťanských zásad mohou být tou nejhorší prohrou. O důvěře totiž nerozhoduje cíl, ale cesta. A kdo se nechá zlákat vidinou výsledku a neustojí bezmoc věrnosti, ten se z ní nechá svést. Pro Krista nelze získat nic jinak, než věrností, která bude vždycky působit trochu absurdně.

O tom je to poslední pokušení — pokušení touhy po viditelném zázraku, který by pravdivost božích zaslíbení očividně potvrdil, takže by člověk nebyl odkázán jen na důvěru. Jak často nás tohle svádí a kolik věřících lidí tomu podlehlo. Myslí si, že Bohu prospějí, když budou poukazovat na mimořádné divy, které prý přesně odpovídají bibli. Ale všimněte si, že právě to zde dělá pokušitel. Cituje Písmo svaté a svádí Ježíše právě tím, aby je vzal doslova. I ta doslovná věrnost může být pokušením, pokud se jí jenom chceme ujistit o svém přesvědčení a zbavit se bezmoci, která víru provází. 

To by totiž byl hrob víry, nikoli její vítězství. Ježíš se do této hry na důkazy zatáhnout nedal. Ani zde na vrcholku chrámu, ani nakonec na kříži, kdy se také ozve: „Jsi-li Syn boží, zachraň sám sebe, sestup z kříže a my ti uvěříme.“ Ježíš to neudělal, aby nám nepotvrdil falešnou představu náboženského machra, který splní každé přání, získá pro své učení celou zemi a všechny utře svou zázračnou mocí. Tak by totiž potvrdil jen soustředění na sebe a touhu po úspěchu, na kterých láska a věrnost často troskotají. Buďme vděční za to, že to neudělal. A buďme proto i v tomto předvelikonočním čase ve víře střízliví, a odříkejme si nejen plesy nebo vepřové, ale především ty lákavé rádoby zbožné možnosti, které ve skutečnosti dávají za pravdu pouze sobectví a sebepotvrzení. Amen.