Nedělní kázání, 16. 11. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 5,38 — 42

Text: Ester 9,1 — 19

Tohle je šok, bratři a sestry. Tady už není pobíjení a násilí dílem nepřátel, ale božího lidu. A v razanci si s těmi nepřáteli v ničem nezadá. Ester jako by se tu proměnila v krvelačnou perskou bohyni Ištar. Neprosí o příměří, ale o prodloužení boje. A už ne Haman ani Achašveroš, ale právě ona žádá exemplární pověšení deseti synů Hamanových na kůl. A tohle má být součást bible, která vyzývá, abychom neopláceli zlým za zlé a nechali místo pro boží soud?! Jak to jde dohromady? Však jste mi někteří říkali, že jste zvědaví, co si s tím masakrem počnu.

Mohl bych se jako někteří biblisté pokusit ukázat, že nejde o faktický masakr, ale o způsob, jakým se ohrožená menšina literárně vyrovnává se svou bezvýchodnou situací. Živí svou naději příběhem, kde je všechno obráceně než ve skutečnosti, aby té skutečnosti nepodlehla.

Mohl bych uvést teorii jiných biblistů, kteří tvrdí, že je celá kniha Ester vlastně jen dramatickým scénářem svátků Purím. Proto je třeba i tuhle scénu brát jako názorné karnevalové vyjádření vítězství dobra nad zlem. Divadlo dovoluje nadsázku.

Mohl bych se také od toho násilí distancovat poukazem na to, že právě tohle je důvod, proč se v celé knize Ester ani jednou neobjeví boží jméno. Jako by bible sama naznačovala, že to, co se tu děje, je s Bohem neslučitelné. Neuvádí to jako vzor, ale spíš jako doklad, k jakým deformacím dochází pod vlivem mentality ghetta, která si nechá vnutit cizí prostředky.

Mohl bych, ale mně by to přišlo laciné a nepřiměřené. To by se to násilí nesmělo v bibli vyskytovat nikde jinde. Ale ono se vyskytuje, A ne ojediněle — v příbězích, v žalmech, u proroků i ve Zjevení. A ani ty oddíly, které mu podle nás jednoznačně protiřečí, nejsou jednoduše tak obecné, jak se domníváme.

Například onen pověstný Ježíšův výrok o nastavení druhé tváře. Sami na něj sice často dát neumíme, ale rádi se ho dovoláváme jako potvrzení toho, jak se naše víra odříká násilí. Jenomže Ježíš v něm mluví o tom, jak reagovat na násilí, které se děje nám. O tom, jak se stavět k násilí, které se děje nebo hrozí někomu jinému vůbec nemluví. Sám mohu újmu snést. Což ovšem neznamená vyklidit zlému pole. Kdo se konfliktu vyhýbá nebo jenom ustupuje, ten může stěží nastavovat druhou tvář. Ale můžu nečinně přihlížet tomu, jak někdo mlátí nebo ubíjí někoho druhého? To je přece něco docela jiného. To by naopak protiřečilo lásce a solidaritě, ke kterým nás Ježíš a bible zvou.

Boj totiž není jen o agresivitě a nenávisti, ale i o nasazení pro druhé. Vyhnout se mu, jak připomíná třeba jedna z nestarších biblických písní, nemusí vůbec dávat za pravdu lásce a věrnosti. Řeči o míru mohou být v určité situaci jen projevem sobectví a absence solidarity, který nechává druhé ve štychu na pospas zlému. Boj ani ten krvavý a plný obětí nemusí lásku popírat. Někdy může být jejím nezbytným projevem. Nebo bychom snad třeba pražské povstání či vylodění spojenců v Normandii během druhé světové války označili jen za projev agrese a krvelačnosti? Jistěže je boj vždycky strašný, ale vyhnout se mu někdy znamená dopustit mnohem větší hrůzu a být lhostejný k osudu bezbranných. Nezapomeňte, že tehdy, stejně jako za druhé světové války, hrozilo židům totální vyhlazení včetně žen a dětí.

Principiální soudy a pohoršení v situaci, kdy nám ani našim blízkým nejde o život, jsou spíš projevem naivity a povrchnosti než oddanosti lásce, o které mluví Kristus. On říká, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátelé. A i o tom je boj. Místo pohoršování a distance od toho textu z Ester bychom měli být maximálně vděční za to, že jsme se do podobné situace zatím nikdy nedostali.

V ní se totiž násilí bez rezignace na lásku k bližnímu vyhnout nelze. A rozhodování pak není ani zdaleka tak přehledné a snadné jako, jestli někomu vrátíme facku nebo urážku. V ní jsou nuance mezi nutnou obranou, která staví vražedné zlobě hráz, a mstou, která ji naopak šíří, mnohem subtilnější a méně zřetelné. Ale právě proto je třeba si jich i v tom příběhu všimnout. Jsou tam, i když na první pohled vypadá, jako by to byla jenom převrácená kopie Hamanova vražedného plánu.

Zaprvé jsme četli, že se židé shromáždili, aby se postavili na obranu svých životů a zajistili si klid od svých nepřátel, kteří je nenáviděli a kteří i přes druhý varovný královský výnos chtivě vyhlíželi den, aby se jich zmocnili a vyhladili je. Nejedná se tedy o mstu ani o odvetu. Oni si nevyřizují účty ani minulé křivdy, nebojují také obecně proti každému, kdo není „našinec“. Oni čelí aktuální vražedné nenávisti, s kterou žádné — dnes bychom řekli politické — řešení nehnulo. Právo na sebeobranu je něco jiného než vyřizování účtů nebo agresivní nacionalismus.

Zadruhé ve všech případech, které zmiňují počty pobitých, je výslovně řeč jen o mužích. Hamanův likvidační dekret přikazoval vyvraždit a zahubit všechny židy od mládence po starce, včetně žen a dětí. Sebeobrana židů se týká pouze mužů, tedy bojovníků. A to je podstatný rozdíl. Jistěže je zabití každého člověka hrozné. Ale i dnes ti, co se snaží tu hrůzu co nejvíce omezit, velice bedlivě rozlišují mezi vojenskými a civilními obětmi a cíli. Je veliký rozdíl, jestli rakety míří na vojenské cíle, třeba sklady zbraní, továrny na jejich výrobu nebo vojenská letiště, nebo jestli neřízeně zasahují obytné domy, školy a nemocnice. Ani jedno se neobejde bez obětí. Ale to první může být součástí úsilí vraždění zabránit, zatímco to druhé je jen výraz agrese a lhostejnosti, které na životech vůbec nezáleží.

Zatřetí se tu jako refrén po každé vítězné akci židů opakuje douška „ale nevztáhli ruce po lupu“. A to není ani tak poukaz na mravní uvědomělost a ušlechtilost židů. To má hlubší význam. Také se s tím v bibli setkáme i na jiných místech v rámci tzv. Hospodinových bojů při vstupu do zaslíbené země a na počátku izraelského království.

Zákaz jakékoli kořisti v nich byl spojen s klatbou. Ta působí zvlášť drasticky, protože znamenala, že mají izraelci všechno živé včetně dobytka vybít, ostatní spálit a ničeho, co zbyde, se nesmějí ani dotknout. A tady je opravdu třeba říct, že biblické příběhy nejsou kronikářským záznamem toho, co se kdysi dělo. Bibličtí archeologové potvrzují, že se obsazování zaslíbené země dělo mnohem pokojněji a pozvolněji, než jak to bible líčí. Ostatně i údaj o 75 000 pobitých nepřátel z knihy Ester je stěží historicky možný. Biblické příběhy vyjadřují něco obecnějšího a univerzálnějšího než reportáž. Ta striktní nedotknutelnost a zákaz jakékoli kořisti svědčí především o tom, že zápas se zlem musí být prostý jakékoli zištnosti a nesmí být využit k žádnému jinému účelu. Nejen k obohacení, ale třeba ani k tomu, že by na něm chtěl člověk založit, jako král Saul, svoji oblíbenost, slávu a autoritu.

Ta refrénovitě se opakující douška, že židé nevztáhli ruce po lupu, zkrátka upozorňuje, že legitimní sebeobrana neznamená jednoduše hájit vlastní zájmy. Její podmínkou je právě to, že si nad ně člověk položí otazník, že si bude vědom toho, že mají také svoje meze. Legitimní prostě není zápas o sebeprosazení, který se na nic neohlíží. Legitimní je zápas s agresí a nenávistí. Ta má být exeplárně odsouzena a vykořeněna. S ní se nelze smiřovat. Kvůli ní také nelze předčasně skončit. Protože kde se toleruje, tam je život vždycky ohrožen. Tohle žádá Ester po králi. Ne aby měla volné ruce k odvetě, ale aby mohla i nazítří jednat podle platného zákona, který dovoloval se té nenávisti postavit.

Zápas s ní také neústí do oslavy boje, ale pokoje. Následující svátek není ustaven na výročí bitvy, odplaty nebo vítězství, ale až na den klidu. Radost, která ho naplní, není radostí ze smrti nepřátel ani z válečných úspěchů, ale ze života, který je prostý nenávisti, ve kterém mohou být lidé bez obav pospolu a jsou k sobě navzájem z vděčnosti štědří. Amen.