Kázání 17. 5. 2026 (Matěj Cháb)

Čtení: Mich 7:14 — 20

Text: J 1:14  A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce,) plné milosti a pravdy.

Milí přátelé v Kristu,

Slyšeli jsme hodně známý kus evangelia, možná, že jsme ho slyšeli tolikrát, že už k nám až tolik nepromlouvá. Ale věřím, že má v sobě silnou a pravdivou zvěst.

Otázkou je jak dnes můžeme tuhle zprávu konkrétně přijmout do našich životů. Jak se popasujeme s tím, že tohle Slovo je živé a působí v našem životě. Odpověď n a to jak bychom to měli udělat, aby se v nás to slovo usadilo (a nejen to, aby v nás pracovalo a tak nás měnilo), je v textu, který jsme četli…

První věc, kterou jsme slyšeli je, že Slovo se stalo tělem. To je dost zásadní. Čteme o tom, že slovo evangelia není jen nějaký základ intelektuálního způsobu myšlení, není to jen filozofický, mravní nebo jiný text.

Čteme tu, že jde o něco tělesného, že se Slovo vtělilo. Že se včlověčilo do Ježíše. Můžeme vidět, že to Slovo je daleko víc než intelektuální, filozofická reflexe nad smyslem života nad smrtí Boha atd. Na Ježíši vidíme, že tohle Slovo má úplně konkrétní účinky, že je žité v úplně konkrétním světě.

To by nás mělo oslovit. Pozvat k tomu abychom udělali všechno možné, aby se Slovo stalo součástí našeho života.

A tak první věc, kterou tu zjišťujeme, je, že víra není jenom nějaký mravní ideál, netýká se nějaké vzdálené hodnoty. Víra, to nám z textu vyplývá, není jenom, intelektuální hra, ve které si děláme radost tím, že přemýšlíme nad tím kdo nebo co je Bůh, co je to spása, věčnost a tak. Ale že evangelium je něco co se žije a co nám vstupuje do života.

Proto bychom nad evangeliem měli přemýšlet jako nad něčím, co se může stát součástí nás, součástí naší existence.

Totiž, že víra, důvěra v Krista, je způsob bytí, způsob života. Nejsme pozváni jen k tomu evangeliu naslouchat, ale také evangelium žít. Ale jak?

Každý z nás k tomu určitě přistupuje jinak, podle svého založení, povahy, také podle toho co už prožil a podle toho co umí dělat, na co stačí a na co nestačí.

Ale je jasné, že evangelium není jen Slovo vznášející se někde v prostoru. Je to „dobrá zpráva“ kterou je potřeba žít.

Vždyť ani Království Boží není nějakým vzdáleným příslibem, o kterém můžeme leda tak snít. Tak nějak to říká Ježíš, když se ho farizeové ptají, kdy přijde Boží Království — odpovídá ono už je tady, uprostřed Vás.

To znamená, že je tu něco co je mezi námi, a že tohle něco si musíme přivlastnit, jako něco co chceme sami žít. Motorem takového života musí být důvěra. Spočívající v tom, že vezmeme slovo evangelia, vezmeme Krista a dáme ho doprostřed toho, co chceme žít, toho co chceme dělat od rána do večera a od večera do rána. Evangelium je něco co můžeme do našich životů vtělit, něco čím ten náš život drží pohromadě ve všem, co děláme a ve všech situacích, ve kterých jsme.

K tomu nás náš oddíl (a nejen ten) zve. K tomu, že tu je slovo, které můžeme úplně konkrétně vtělit do našeho života. Není to slovo, které jde jedním uchem tam a druhým ven, ne je to slovo, které nás zavazuje, vtahuje, aby s námi žilo, aby v nás žilo tady na světě.

Popravdě to ale není vůbec lehké. Je to náročný životní program. A asi ani nejde naplnit, za sebe můžu říci, že to neumím, neumím to tak naplno a úplně žít.

A tak Jan, stále ještě v tom 14 verši, který jsme četli, vysvětluje jak s tím pozváním naložit. On tam říká, že Slovo se stalo tělem a k tomu připojuje, že je plné milosti a pravdy. Milost a pravda. Dvě klíčová. Jen s nimi se nám stane evangelium pramenem, základem života. Tím co mění náš život svým pohybem.

Ta slova - milost a pravda jsou ale úplně odlišná. Pravda to znamená, že jsem vinen. Milost - že se s tím nemusím trápit.

Milost a pravda jsou skoro protiklady — milost je nám nabízena, pravda je na nás vložena.

V samotné pravdě přeci nenajdete žádnou milost. Když vám řeknu, že 3 a 3 je 6, tak vám nedávám žádnou šanci, žádnou možnost myslet si něco jiného. Pravda je úplně mimo příběh milosti.

Milost to je úplně jiná věc, to není slovo pravdy. To je slovo lásky.

Ale potřebujeme je obě, milost i pravdu. Potřebujeme slyšet a zkoušet žít Slovo, které je plné pravdy.

Vždyť evangelium je Slovo pravdy. To co Kristus říkal, o čem kázal je vzkaz, je to plné obsahu.

Ježíš nabízí vizi člověka; Boha; toho k čemu jsme povoláni; způsob žití, ke kterému jsme pozváni jedni s druhými. Ukazuje, jak si máme srovnat hodnoty.

Krátce je to skutečný program. A můžeme říci, že víra spočívá v tom, že se budeme tohoto programu držet.

Snažíme se celý život tenhle program v písmu hledat. Dalo by se říci, že už plus mínus známe. Tak se sami sebe zeptejme: jsem pro nebo proti? Když jste pro, no tak jste křesťané. To co nám evangelium říká, je pravda. Důležité je se rozhodnout, jestli to je také moje, tvoje, vaše pravda.

Je hodně důležité si říci: „věřím, že Ježíš má pravdu, že to co říká tak je“. Věřím, že když říká, že láska je větší než nenávist, tak má pravdu. Když říká největší je ten, kdo slouží ostatním, tak má pravdu. Když říká, že bohatství tohoto světa je menší poklad, než bohatství duchovní, tak má pravdu. A tak když Ježíš říká, že Bůh je láska, tak má pravdu, tak to je.

Ano, někdo si může myslet, že Bůh je násilí, zatracení odsouzení, ale ten program to říká jasně ne —Bůh je láska, milost, odpuštění a pokoj.

A tak v evangeliu je pravda, program, vize člověka. A nestačí tomu jenom věřit, je potřeba si tenhle program přisvojit, vtělit ho do svého života. V evangeliu je pravda, důležitá pro to jak budu žít a tak ji musím do svého života přijmout. Ne jako nějaký ideál, ale jako itinerář, plán cesty.

A Jan neříká, že toto Slovo je jen a výhradně pravda. Říká také, že je milostí.

To je hrozně důležité. Protože, když si řeknete jo, chci tohle evangelium žít, je to můj program, tak to může být dost tísnivé, dost stresující a může to vyvolávat pocit viny. Protože ten program nenaplníme, ani zdaleka ne perfektně, ani zdaleka ne plně.

A kdyby bylo evangelium jen pravdou, tak bychom se ocitli v pasti. Před zdí pravdy, které se můžeme zdát tak cizí, která mne může soudit. Kdyby Evangelium bylo jen pravdou, tak bych byl nejen souzen ale určitě odsouzen. Ano, určitě nejsem nějakým příkladem lásky, mám rád věci tohoto světa, ne vždycky se mi chce pomoci druhému. Je prostě tolik věcí, které by, když bych stál tváří v tvář pravdě, byly tísnivé a kvůli nimž bych se cítil vinen.

Naštěstí jsme ale četli, že toto Slovo je plné milosti a pravdy. A tak je také milostí. Milost, to je odpuštění a láska.

Věřím tomu, že slovo pravdy evangelia lze žít jenom a pouze s rozměrem milosti. Protože jenom s milostí se mohu pokoušet žít tu pravdu beze strachu ze soudu, z toho, že budu zatracen.

A pak je tu ještě jedna věc - určitě jste si všimli, že v tom přečteném textu nestojí: Slovo je pravdou a milostí- to by znamenalo, že tu je nejdřív pravda, kterou si naložíme a pak když ji neuneseme, nedokážeme žít, tak — naštěstí na konci zkoušky je pak amnestie. Tohle náš text neříká.

Jan píše, že Slovo je milost a pravda. V první řadě je milost. Ano nejprve je to milost, jsme apriori milováni, a je nám a priori odpuštěno. A protože jsem milován a je mi odpuštěno mohu poslechnout Slovo pravdy, které mne uvede do pohybu.

A tak milost a pravda jsou dva rozměry víry vtělené do života. V pravdě je hloubka: důvěřuji určitému počtu hodnot, které jsou dobré, správné a spravedlivé, zatímco milost takový obsah nemá, je to jen cit, který dostáváme, a který nám umožňuje cítit, že jsme milováni, omilostněni a přijímáni.

A tohle dohromady nám dovoluje přijmout evangelium jako opravdu dobrou zprávu.

Říkal jsem, že pravda se nedá přijímat bez předpokladu milosti, jinak je spíše odsouzením a zatracením. Stejně tak milost není nijak užitečná, pokud není následována pravdou. Jinak je nestálá, nepevná. Říkal jsem, že pravda odsuzuje a milost osvobozuje, ale kdybych osvobodil někoho, aniž bych mu dal nějaký program, tak by to nemělo význam.

Milost a pravda. V naší víře jsou také přítomny, někdy máme větší nadání pro jednu z nich, ale nikdy bychom je neměli oddělovat.

Pravda - tu můžeme číst, slyšet, můžeme nad ní přemýšlet, S milostí je to složitější.

Abychom se cítili milováni, přijati, tak to vyžaduje akci. Vyžaduje to, abychom tuhle stránku Slova, milost, probudili, aby byla aktivní v našem životě. To je o mnoho těžší než přijímání pravdy…

Proto, Boha prosíme, aby se nám to povedlo, tak často jak umíme, vždycky když se modlíme: Otče náš.

Ne úplně šťastně nás generace učitelů a překladatelů naučili říkat a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. To je krásná věta, určitě platí. Ale není to tak úplně přesně to, co je napsáno v modlitbě Páně

V textu modlitby, kterou najdeme v šesté kapitole Matoušova evangelia, se píše: odpusť nám to, co dlužíme, stejně tak my odpustíme těm, co dluží nám. Tady vidíme, že tahle prosba nás zve k tomu, abychom se vymanili z logiky povinností, z logiky dluhů. Odpusť nám, co dlužíme, a dej, ať odpouštíme těm, co dluží nám. Tohle je důležitější nežli ta otázka viny. Jistě vina je svým způsobem také dluhem připusťme, prosba jde ale mnohem dál. My opravdu prosíme, pokaždé když se modlíme o osvobození, tváří tvář Bohu, z té představy dluhu. Představa dluhu zabíjí víru a zabíjí milost.

A tak se ptám, jestli nás evangelium opravdu osvobozuje od všech povinností, dluhů? Jestli se modlíme za to, abychom nikomu nic nedlužili? Ani Bohu ani člověku? Musím říci, že věřím, že ano. Chci tomu věřit, ano evangelium nás osvobozuje od povinností.

Proč — protože cokoliv děláme z povinnosti (abychom nic nedlužili) není nikdy uděláno naplno. Na druhou stranu, to co uděláme z lásky — tak to je zázrak. Z povinnosti neděláme naplno, když něco děláme z lásky, tak do toho dáme všechno, srdce, síly …

Jistě - jsou tu povinnosti, které nám ukládají lidské zákony - to je minimum pro život ve společnosti, nekrademe, nezabíjíme, platíme daně, dodržujeme rychlost — ale tyhle zákony jsou jen ochranou života ve společnosti, ale určitě nejsou něčím, co by mohlo dát našemu životu smysl. Jen se zamyslete, jestli je smyslem Vašeho života to, že budete respektovat zákony naší země. Za mne ne. Ano respektuji zákony, ale to mi nijak nedává smysl života.

Tváří tvář Bohu dává smysl životu úplně jiná logika. Není to logika povinnosti a dluhů, ale logika milosti. A milost to není ani dluh ani povinnost ale to je láska a vděčnost.

A tak věřím, že ve víře není povinnosti, že není povinnosti ve vztahu k Bohu a že je potřeba se osvobodit (opravdu) od všech pocitů dluhů k Bohu. Protože pocit dluhu tváří tvář Bohu z nás dělá otroky, kteří mohou být souzeni, potrestání zatímco celá Bible od začátku do konce nám říká, že nejsme otroky ale partnery Boha, který si oblíbil milosrdenství, jak četla Jarmila z Micheáše. Boha, který svůj lid nejprve vyvedl z Egypta a pak mu dal Zákon.

Ježíš říká, - už vás nenazývám služebníky, ale nazývám vás přáteli. A přátelství to je nezištnost, velkorysost a laskavost.

A tak nás písmo zve k tomu, abychom to všechno spojili, Pravdu, Milost. Tak abychom mohli žít Slovo.

Jan o Slovu dále říká, že se stalo tělem a že bydlelo mezi námi, v nás. A tak jsme opravdu zváni k tomu, aby Slovo bydlelo v nás. Protože Bůh nebydlí v chrámech postavených člověkem, ani v liturgii. Bůh bydlí mezi námi, v nás — to je věc, na kterou přišli židé, po zničení chrámu, když byli zavlečeni do Babylonu, tak si přisvojili tezi „šekina“ — Bůh nemá příbytek v chrámu, má jej mezi námi, v nás.

A tak nás verš, o kterém přemýšlíme, zve k tomu, aby pravda a milost bydleli v nás, aby se Bůh nestal jen vzdálenou představou někde na nebesích, představou kterou bychom těžko chápali, ale aby byl v nás, abychom do sebe vštípili představu milosti a pravdy, abychom ji mohli žít.

Ještě je potřeba říci, že slovo zde použité pro „bydlení“ znamená spíše „rozbít stan“. Je tu sice řeč o bydlení ale evangelium použije výraz vhodný spíš pro kempování.

A věřím, že i v tomhle je něco co nás přiblíží pochopení přítomnosti Boží. Stan ej dost křehké obydlí.

Boží přítomnost, kterou se pokoušíme najít v nás, tím že do sebe vtělíme milost a pravdu, tak to je taková také dosti křehká věc. Jako stan a tak to je i s přítomností Boží. Je to něco strašně křehkého, něco co je potřeba bez ustání udržovat, natahovat šňůry, vyhlazovat celtu, opravovat, a pečlivě se o to starat.

Jsme sice chrámem Ducha Svatého, ale jsme nádoby skromné, křehké. Nejme žádné hrady přepevné a naše víra není nějaký bunkr, ve kterém se můžeme opevnit. Víra to je, něco křehkého o co se musíme pořád starat.

A pak stan to je obydlí nomádů. Je postavený tady a druhý den jinde.

S přístřeším Božím v nás jeto stejné, tím chci říci, že není nikdy napevno postavené. V Boží přítomnosti je něco neuchopitelného a je dobře, abychom si tohle uvědomovali, abychom neztráceli odvahu a naději.

Bůh je opravdu jako nomád ve stanu. Věříme, že jsme ho objevili támhle a … najednou je pryč, sbalil si stan a šel jinam. Tak ho hledám v pustině, ale najednou ho vidím vedle, tady ve městě. A tohle dělá pořád. Nikdy není tam, kde bych ho čekal. Bůh se mění, je stále nový a má různé podoby.

Nakonec nám verš, který jsme četli, ještě dodává, že tohle přijetí milosti a pravdy do našeho života nám dovoluje pozorovat slávu, rozjímat o ní a obdivovat ji. Slávu jeho jednorozeného syna, který byl Bohem poslán na Svět. Tohle všechno můžeme obdivovat a pozorovat, to jest vidět.

Ze začátku jsme mluvili o Slovu a mluvili jsme o něm až do před chvíle. A najednou tady na konci přichází otázka vidění.

Naslouchat Slovu, abychom viděli.

A najednou vidíme — a to je poslední dárek milosti — vidění — a viděli slávu jednorozeného syna Božího. Sláva Hospodinova (כָּבוֹד z kořene, který znamená tíha, těžká věc)), to je něco co má váhu, s čím je potřeba počítat, co přetrvá věky, to ostatní to je prchavé pomíjivé. Když položím do základů víry onu milost a pravdu tak tím mohu objevit to co má opravdu váhu v mém životě.

To co co působí, že můj život není jen mlhou ve větru.

A tak věřím, že když budeme žít ten program, o kterém mluví evangelium, program Slova, které se pokusíme vtělit do našeho života, na kterém se pokusíme postavit svůj život, když se nám přitom podaří najít zdařilou a důmyslnou směs milosti a pravdy, povinnosti a velkorysosti a když se nám podaří zůstat stále v pohybu, nezakopat se na objevených pozicích, tak můžeme pochopit, poznat, vidět že je tu něco co je podstatné, základní, něco co svědčí o Boží blízkosti — Boží sláva. Protože Bůh je to, co je pevné, trvající a co zůstává, co neshoří jako věchýtek slámy.

A tak můžeme vidět, že tu je něco co přichází od Boha, jako od otce — Sláva jednorozeného syna Božího, který pochází od Boha.

Protože když k tomu budeme takhle přistupovat, jako k tomu co má váhu co trvá a co pochází od Boha stvořitele, tak objevíme nejen něco co je pevné, v čem můžeme zakotvit náš život, ale pocítíme také dotek stvořitele.

Dotek, který může měnit naše životy, který je zdrojem nového života, vzkříšení a nového stvoření. Dotek, který z nás dělá děti Boží.

Amen