Nedělní kázání, 22. 6. 2025
(Zdeněk Šorm)
Čtení: Jakub
2,14 — 26
Text: Rút 2
Sestry a bratři,
Zdá se, že mít zámožného příbuzného je
docela terno. Současnému čtenáři může tahle epizoda
z knihy Rút znít jako svědectví o tom, jak důležitou roli hrají
příbuzenské vztahy. Jako by to byla záchranná síť a záruka dobré
vůle, která v nouzi nenechá člověka na holičkách.
To by ale ten příběh nesměl být
součástí bible. Ta o těch pokrevních poutech a rodinných vazbách
říká od začátku něco jiného. Už v základním
příběhu o Adamovi a Evě vypráví, jak se v průšvihu
postaví i ti nejbližší partneři proti sobě a svádí vinu jeden na
druhého. Následuje příběh o bratrovraždě. Potom
z podnětu maminky, podvede bratr bratra i otce. A jen co uteče,
aby ho ten podvedený nepřizabil, ušije na něj boudu jeho nejbližší
příbuzný. Jeho manželky pak na sebe bezostyšně žárlí a tvrdě o
manžela zápasí. A jeho děti dokonce ze žárlivosti prodají sourozence do
otroctví. Bible zkrátka svědčí spíš o tom, jak jsou ta pokrevní pouta
a rodinné konstelace nesmírně náročné, než že by byly zárukou dobré
vůle a jistotou záchrany v nouzi. I když o nich často mluvíme
jako o „přízni“, že by u nich člověk vždycky přízně
došel, není vůbec jisté.
Je to tedy snad příběh dobrého
člověka, férového chlapa, který přirozeně ctí
odpovědnost ke slabšímu pohlaví? No, filmaři by ho jistě
natočili jako romantické setkání krásné cizinky a ušlechtilého hrdiny,
při kterém pokora a oddané pohledy křehké dívky vyvolají
v chlapovi dozajista ochranitelské pudy. Někdo by to dokonce mohl
brát jako svědectví o době, kdy byl svět ještě
v pořádku. Kdy chlap byl prostě chlap, a jak to i ženám
svědčilo.
Pokud by ovšem četl pozorně, tak ho
text rychle vyvede z omylu. Opakovaně se zmiňuje o tom, co
všechno bylo třeba, aby se v tom chlapáckém světě nestala
žena obětí. Boaz musel svým služebníkům poručit, aby Rút
neobtěžovali. Nejspíš proto, že to ani v božím lidu nebylo výjimkou.
A Noemi Rút důrazně doporučuje, ať se drží Boazových
děveček, aby na ni na cizím poli nedoráželi, aby si na ní
nedovolovali. Ten svět tradičních rolí je pro jednu jeho část
spíš velikým rizikem a ohrožením, než požehnáním. Ženy o tom asi dodneška, jako
Noemi, vědí své.
Přízeň, ve které slabší, bezbranní a
třeba i cizí najdou skutečné zastání, pomoc a bezpečí, má
zkrátka ještě jiné předznamenání a zdroj než příbuzenské vztahy,
tradiční hodnoty nebo osobní dobromyslnost. A vypravěč to také
naznačí, když výslovně a podrobně uvede to, co by každý jiný
jako banalitu vypustil nebo přešel — totiž, jak se lidé zdraví.
Boaz pozdravil žence: „Hospodin
s vámi.“ A oni mu odpověděli: „Hospodin ti žehnej.“
To je předznamenání všeho, co se na tom poli děje. To je zdroj té
přízně, která připustí, že mohou mít z mého užitek i druzí.
Protože pokud je tu s námi Hospodin, pak
tu přece nejsem jenom já a nejsem za vším jenom já. A tak ani výsledky mé
práce nejsou jenom mým dílem. Netvořím přece z ničeho.
Rozvíjím jenom to, co mi bylo dáno. Štědrost prostě není výjimka
z pravidla a otázka mé blahovůle. Odpovídá tomu, z čeho sám
žiju. Není to zásluha ani ochuzení. Je to prostě přitakání tomu,
čeho se mě samotnému dostává. Ve své štědrosti jenom dávám za
pravdu té boží, ze které čerpám a žiju. Není to vlastně ani můj
výkon, spíš jen přijímám účast na tom, co činí Bůh.
Takhle je to na tom poli, kde je s námi
Hospodin. Tohle charakterizuje přístup Boaze. Jedním dechem prosí
Hospodina, aby Rút bohatě odměnil, a zároveň ji zve na své pole,
ke svému stolu a nabízí ji ze svého. Je to pro něho jedno a totéž.
Oslovuje Boha a sám je tím osloven, sám v tom smyslu jedná. Nelze to
oddělit. Jedno bez druhého by byl protimluv, který by sám sebe popíral.
Apoštol Jakub to o pár století později
napíše jasně: „Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra
bez skutků není k ničemu?… Kdyby některý bratr nebo
sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by
jim řekl: „Buďte s Bohem — ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale
nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?
Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“
Rozumějte dobře, to neznamená
nahradit víru vlastním aktivismem, ve kterém bude všechno jenom otázkou
vlastních sil a naší dobré vůle. To je právě o té
důvěře, která je skutečná, jen když sami nezůstaneme
mimo, jen když nám dojde, že jsme její součástí, že když oslovujeme Boha,
oslovujeme i sami sebe, a když mluvíme o jeho ochranných křídlech, mluvíme
zároveň o tom, co máme k dispozici a co sami spravujeme. Není to
prostě jednoduše naše. A není to jenom o našich dobrých skutcích.
Možná to daleko víc záleží na tom, jestli si
ve své přičinlivosti umíme dát pauzu, jestli se v ní dovedeme
zarazit. Alespoň boží zákon ten život s Hospodinem takhle formuloval: „Až
budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a
nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně
nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je
pro zchudlého a pro hosta. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“
Pro milosrdenství se neotvírá prostor díky
naší cílevědomosti, dokonalosti a důslednosti, ale právě díky
tomu, že všechno sami až do mrtě nevyužijeme. Dokonce i naše chyby a
zapomnětlivost přitom mohou sehrát dobrou roli, jak připomíná
boží zákon na jiném místě: „Když budeš sklízet ze svého pole a
zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj. Bude patřit bezdomovci,
sirotku a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal při
každé práci tvých rukou.“
Okřídlené heslo žní „Ani zrno nazmar“ má
zkrátka v životě s Hospodinem úplně jiný význam. Nazmar nepřijde
to, co sám nevyužiješ. Marné by naopak bylo, kdybys všechno sám využil, kdyby
kvůli tvé cílevědomosti a aktivitě nezbylo ve tvém životě
žádné místo pro druhé, kdybys jim v tom, čeho se ti dostává, neponechal
žádný prostor.
Tohle je, myslím, bratři a sestry,
třeba slyšet právě dnes, kdy se každému z nás nabízí tolik možností a
příležitostí, že jsme spíš v jejich vleku, než aby nás skutečně
obohacovaly. Chceme je využít, a proto ztrácíme to, co bychom chtěli a co
sami považujeme za dobré. Naše životy jsou možná plné jako sýpky nacpané obilím
z polí vyžatých až do kraje a jako sklepy naplněné vínem z vinic, kde
nezůstalo ani zrnko. Ale právě proto v nich není místo pro Hospodina,
pro setkání, pro ty, kdo nemají tolik příležitostí, jako my, pro
solidaritu a milosrdenství, které záleží na tom, jestli dovedeme něco
pustit z ruky a nechat ležet ladem. Není v nich kdy, abychom druhé oslovili, zasedli
s nimi k jídlu a poskytli v nich prostor pro jejich aktivitu, při které
najdou to, co potřebují.
Jenomže právě o tomhle je ta nevšední
přízeň, kterou nejen Rút hledá, nad kterou pak
nevěřícně žasne a odnáší si z ní víc, než se nadála. O tomhle je
ten život v důvěře, že je Hospodin s námi. V něm
člověk nemusí všechno vyždímat do poslední kapky z obavy, aby o
něco nepřišel, a tak má svobodu, aby byl opravdu s druhými a byl
štědrý. Rút zatím netuší, kde se tahle štědrost bere. Svět,
který ve věrnosti přijala, je pro ni zatím neznámý a nový. A ke
svobodě víry patří, že ani to, co dělá, nemusí hned
účelově využít a opatřit reklamní visačkou.
Zato Noemi to dojde. Zahlédne za tou
přízní nejen pokrevní pouta, ale dílo boží. Boáz není jen blízký
příbuzný, ale goel, zastánce a vykupitel podle stejného zákona jako ta
ustanovení o sklizni. Hospodin není nelítostný osud, který jí připravil
trpký úděl, jak si v zajetí své hořkosti myslela. Tehdy opomněla
vlastní odpovědnost. Teď vidí, jak právě skrze ni Hospodin
jedná. Dává životu dobrý řád, ve kterém jeho milosrdenství trvá.
Neodňal ho ani živým ani mrtvým. Stačí se ho přidržet. Amen.