Nedělní kázání, 25. 5. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: List Jakubův 1,12 — 18

Text: Rút 1,19 - 22

Sestry a bratři,

někdy se člověk stane středem pozornosti, vzbudí rozruch, vyvolá pozdvižení. Aniž by chtěl. A může mu to být třeba i proti mysli. Ale uniknout tomu nelze. Stačí, když se po delší době vrátíte mezi ty své. Třeba do bývalé práce, nebo dorazíte po létech na třídní sraz, nebo se vrátíte do sboru, z kterého jste kdysi odešli, nebo do Betléma, který jste v době nouze opustili. To se kolem vás hned lidi nahrnou. To si o tom každý šušká. To se na vás zraky všech upřou.

A zvlášť když je ten návrat úplně jiný, než se dalo předpokládat, když se výrazně liší od toho, co asi všichni čekali. Nadějný premiant třídy teď pracuje jako noční vrátný. Nerozlučná dvojice, která spolu chodila už od primy, přijde každý s jiným partnerem a ani se k sobě nehlásí. Ten, kdo dělal karieru v hlavním městě, se vrací jako nezaměstnaný. Ta, co odešla za lepším bydlem, se vrací s prázdnou, bez muže a bez dětí.

O tom si hned všichni povídají. To je důvod k řečem. Ano, k řečem, protože o oslovení ani o skutečné setkání tady nejde. Tu, které se to týká, nikdo neosloví, nikdo se jí přímo nezeptá, nikdo neřekne: „Jé, to jsi ty, Noemi?“

Ženy se ptaly: „Je toto Noemi?“ Nemluví s ní, mluví o ní. Mezi sebou. Čeho jsou ty řeči projevem, to se můžeme jen domýšlet. Je to jenom nejistota? Dlouho se neviděly a tak si nejsou jisté, jestli je to skutečně ona? Nebo je to spíš výraz překvapení právě proto, že ji poznali? A překvapení z čeho? Že se vůbec vrátila nebo z toho, jak se vrátila, jak se změnila? Možná, když odešla, tak si říkaly, že na to vyzrála. A teď jsou sami zaskočené. Její návrat odhaluje to, o čem i ony sní, jako iluzi. Vyrazilo jim to dech. Možná jí tehdy taky záviděly, a teď jí to škodolibě vrací. Ptají se, aby podtrhly, jak ta „Rozkošná“ dopadla. Myslela si, že je chytřejší, a teď aby šla žebrat. Užívají si zadostiučinění. Ale nemusí to tak být. Možná je ten úžas jen výrazem zděšení, hrůzy nebo lítosti. Nevíme. Není třeba se hned domýšlet a soudit.

Něco tu ale zoufale chybí. Shluklo se kolem nich celé město, staly se středem pozornosti, ale o nějakém projevu osobní účasti, laskavosti nebo solidarity se tu nedočteme ani slovo. Jak jsem říkal, nikdo je ani neosloví. Všichni Noemi znají jménem. Nepochybně vědí, že měla muže a syny. Všichni vidí, že se vrací bez nich. Ale nikdo se jí nezeptá: „Co se vám stalo? Ty jsi sama, Noemi? Jak ti je?“ Nikdo neřekne: „To musí být strašně těžké. To je nám líto.“ Nikdo ji neobejme, nikdo nenabídne útočiště nebo praktickou pomoc.

Pozornost uprostřed božího lidu vzbudí, to ano. Ale vlastně se to příliš neliší od toho, s čím se setkaly na moabských polích, kde se každý staral jen o sebe. Odstup zůstává, ke kontaktu nedojde, sdílení se nekoná. Se svým trápením zůstává i při té pozornosti člověk pořád sám.

Samozřejmě to nemusí být proto, že by se i v božím lidu staral každý jen o sebe. V oslovení mohou bránit rozpaky nebo ohledy, aby se člověk druhého nedotknul. Přiznám se, že to sám moc neumím. Ostýchám se vstupovat druhým do soukromí. Brzdí mě zkušenosti se zbožnou suverenitou, která se útěchami a radami spíš sama brání a druhé klidně převálcuje. Jindy mlčím proto, že opravdu nevím, jak bych potěšil nebo poradil, a vím, že pomoct nemůžu nebo nedokážu. A tak se radši držím stranou. Ale nejspíš je to chyba. Bible nás přece nevybízí jenom k útěchám, radám a pomoci. Apoštol píše prostě: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“, tedy sdílejte se.

Tohle obyčejné sdílení a účast na tom, co druzí prožívají, jsou nejspíš strašně důležité a úplně základní. Bez nich zůstává člověk sám. Bez nich nelze s druhými žádná jejich břemena nést. Bez nich se i pomoc stává jenom naším výkonem a veškerá pozornost dělá z člověka pouze exota, a jeho osamělost jenom umocňuje. Není divu, když to nevydrží, vybuchne a reaguje podrážděně jako Noemi. Její výlev hořkosti je pochopitelný.

To, co říká, je ovšem sebeklam. Podobný jako Jonášova modlitba v útrobách veliké ryby, o které jsem kázal nedávno. V ní Jonáš také hází všechno na Boha. Říká: „Uvrhl jsi mne do hlubin“ a přitom to byl jeho nápad, jeho útěk. On sám lodníkům navrhl, aby ho hodili do moře. A v případě Noemi je to stejné: Čí to byl nápad odejít na moabská pole? Radil snad Noemi Hospodin, aby opustili boží lid? Může snad on za tu osamělost, do které jejich cesta za dostatkem vyústila?

To jen nepříčetná víra, která úplně pomíjí vlastní odpovědnost za to, co se stalo, může prohlásit, že je Hospodin proti ní a Všemohoucí jí připravil velmi trpký úděl. Právě jménem „Mara“, které si dává, Noemi nevědomky odkazuje na příběh, který svědčí o tom, že Bůh jedná úplně jinak. Reptajícímu lidu na poušti proměnil hořkou vodu ve sladkou. Neoplácel, netrestal, osvěžil. A příběhy Abrahama a Jákoba potvrzují, že dokonce i ti, kdo se vlastní vinou připravili skoro o všechno, se právě díky Bohu navrátili s plnou náručí (Gn 13,1n; 32,11)

Noemi ale ve své hořkosti není nespravedlivá jenom vůči Bohu. Copak si neuvědomuje, jak svými slovy o prázdné náruči křivdí Rút, která jí právě vyznala věrnost až za hrob? Copak pro ni ta bezpodmínečná solidarita vůbec nic neznamená? To jí vůbec nedochází, jak se mohou její slova Rút dotknout, jak ji mohou ranit?

Asi ne. Když jsme ponořeni do svého smutku a trápení, býváme asi často takhle slepí a bezohlední. Jsme tak pohlcení tím, co prožíváme, že nevidíme nic jiného, že vůbec nedomýšlíme, jak naše slova zasáhnou druhé. Neděláme to ze zlé vůle, ale může to být stejně zraňující, nespravedlivé a zlé. A je dobré si to uvědomit. Abychom se nedopouštěli toho, co nechceme. Abychom lží a zlostí neškodili sobě ani druhým.

To ovšem mluvím o vlastním smutku, trápení a slepotě, kterou je dobré mít na paměti.

Něco úplně jiného je, když jsme toto výlevu hořkosti svědky. Betlémským ženám slouží ke cti, že tentokrát mlčí, že se hned nepohorší a nevytasí se zbožnými argumenty, aby Noemi dokázaly, jak je vedle, jak se plete, protože Hospodin je přece dobrý. Nepustí se hned do horlivé obrany Hospodina, aby její hořkost umlčely, jako to dělají Jobovi přátelé. Hospodin to totiž nepotřebuje. To bývá spíš projev naší nejistoty a strachu. Však to také Hospodin Jobovým přátelům nakonec otevřeně řekne, že na rozdíl od Joba jenom bohapustě žvaní.

Skutečná důvěra v boží dobrotu se projevuje jinak. Totiž tak, že se na ni opravdu spolehne, sama ji následuje a proto má pochopení i pro to, co druzí nezvládají. Nereaguje dotčeně. Ani jejich necitlivost si nemusí brát osobně. Právě díky té důvěře nemusí vycházet jen z toho, co druzí dělají. Nemusí se od nich hned distancovat nebo zklamaně odvracet. Může v solidaritě vydržet a pokračovat jako Rút. Může druhé provázet třeba i v tom hořkém údělu, který Hospodin nikomu neurčil, ale často si za něj můžeme sami. Důvěra v boží dobrotu totiž nehledá ideální společenství. Ona ho díky Bohu i uprostřed vší lidské nedokonalosti tvoří.

Protože Hospodin svoji dobrotu neodměřuje za odměnu podle našich kvalit, ale dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. To je začátek té sklizně, ke které spolu Rút s Noemi dorazily. V ní už věrnost ani soucit nejsou vydány vrtkavosti našich emocí, ale mají svůj pevný základ v Bohu. Jako přikázání, jako řád, který pomáhá i ty emoce dobře zvládnout a dává jim dobrý smysl, aby v nich každý pomoc našel. Amen.