Nedělní kázání, 17. 11. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 24,1 — 27

Text: Matouš 24,32 - 39

Sestry a bratři,

dnes je nejen neděle, den vzkříšení, ale i státní svátek, den boje za svobodu a demokracii. Připomínáme si události na Národní třídě před třiceti pěti lety, které vedly k tomu, že se zhroutil komunistický režim a před námi se zase otevřela možnost svobody.

Pro někoho je to už jen historie. A někteří to ani nepovažují za nic tak převratného. Rozvíjejí teorie, jak to bylo všechno vlastně předem dané, domluvené a zrežírované a potvrzují si tak moc sil, které jsou podle nich hybateli dějin. Jiní zase tvrdí, že není, co slavit. Nic se nezměnilo, jsme de facto tam, kde jsme byli. Jejich naděje se nepotvrdily. Jsou i tací, kteří mluví o nové totalitě. Interpretací dějinných zvratů a vývoje je hodně. A možná v nich nejde ani tolik o historii. Každý si tou svou spíš zdůvodňuje svůj přítomný postoj a pohled na život. Způsob, kterým ty události čtou, dává prý jasně za pravdu jejich přístupu k životu.

Apokalyptické texty, jaký jsme četli z Matoušova evangelia, působí podobně. Proto často přitahují pozornost. Zvlášť v rozkolísaných a nejistých dobách, jakou právě prožíváme. Hrůzy a otřesy, při kterých se hroutí to, co jsme doposud považovali za základ svojí víry a civilizace, jakoby přesně odpovídaly těm předzvěstem konce, o kterých Ježíš mluví. A to nabízí možnost, jak se s jejich absurditou vyrovnat. Pak totiž ty horory nejsou nesmyslné. Mají svou funkci. Jsou to znamení, která — pokud jim člověk rozumí — dávají šanci se zorientovat a na to rozhodující finále se předem připravit. Zasvěcení pak mají výhodu a také jim to dává moc. Ten, kdo se domnívá, že prokoukl dějiny, z toho odvozuje mimořádnou autoritu. Může druhé vést a ovládat. V tom nejspíš tkví i přitažlivost nejrůznějších konspiračních teorií.

A podobenství o fíkovníku jako by tomu všemu dávalo za pravdu.

Zní jako výzva, abychom i my prohlédli dějiny, abychom byli pozorní k těm znamením konce času a poučili z nich. Tak jako víme, že když raší listí, je léto blízko, tak máme vědět, že když jsme svědky oněch znamení, přichází ten rozhodující okamžik dějin a máme se na něj nachystat.

Má to ale jeden háček. Co vlastně Ježíš míní, když říká, „až toto vše uvidíte“? Nás asi bezděky napadnou právě ty hrůzy, o kterých před tím mluví v malé apokalypse: zvěsti o válkách, zemětřesení, střet národů, živelné katastrofy, nárůst nepravostí a podobně — zkrátka všechno to, čeho jsme i dneska svědky.

Ale všimli jste si, co o tom Ježíš vlastně říká? Ano, potvrzuje, že se tohle všechno bude dít. Ohlašuje to dopředu, aby nás to nezaskočilo. Ale zároveň jednoznačně varuje před domněnkou, že by tohle byl onen konec. A především důrazně varuje: „Dejte si pozor právě na ty, kdo to budou za znamení konce prohlašovat! Kdo z toho budou jasně odvozovat, kde je záchrana a za čím máte jít.“ Nelekejte se, nepodlehněte strachu a panice. Dejte si pozor, aby vás nesvedli! Určitě se objeví, ale jsou to lžiproroci a lžimesiášové. Nesedněte jim na lep. Jsou to supi, mrchožrouti, kteří se jen přiživují na cizím neštěstí, zmatku a strachu.

Ježíš nenabízí žádný šifrovací klíč k tomu, co nastane. Naopak varuje před těmi, kdo se budou holedbat, že ho mají. „Nevěřte jim“, říká. Je to lež, protože příchod Syna člověka bude jako blesk. Bude jasný a zřetelný pro každého. Nikdo ho nepřehlédne.

Jaký pak má ale smysl to podobenství o fíkovníku?

Sestry a bratři, já myslím, že je to z Ježíšovy strany vlastně trochu ironie. V Palestině totiž prý raší listí na fíkovníku hodně pozdě, zato však velmi rychle, takřka přes noc. Nejde o pozvolné pučení jako u nás. Do poslední chvíle jakoby se nic nedělo, a když se listí objeví, tak už je léto vlastně tady. Tak je to s příchodem Syna člověka. Nic ho předem nenaznačí. Všechna jeho znamení budou k ničemu. Protože když se objeví, tak už tu vlastně bude. Pak už se na něj připravit nepůjde. Žádné předběžné upozornění nebo varování zkrátka není.

Však to Ježíš vzápětí naprosto jasně říká: „O onom dni a hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám.“ Bude stejně nečekaný jako potopa. Do posledka bude možné žít, jakoby se nic nedělo.

Co z toho plyne?

Především je to výzva ke střízlivosti. Stejně jako nemáme přisuzovat příliš velký význam svým jistotám — celá apokalypsa začíná obdivem učedníků k jeruzalémskému chrámu, který ovšem Ježíš vzápětí shodí tím, že z něj nezůstane kámen na kameni — stejně tak nemáme přikládat velký a osudový význam tomu, když se nám ty jistoty hroutí. Určitě to je a bude těžké, ale není to konec. Není to důvod k panice, abychom sedli na lep těm, kdo se ohánějí třeba „křesťanskými hodnotami“, aby nás dostali tam, kam chtějí. Mluví o Kristu ale přitom se jako supi přiživují jen na tom, že naděje zemřela. Jsou to lháři.

Víra totiž nezáleží na tom, koho se dovoláváme, ale na tom, zda naše myšlení a jednání určuje strach a panika, nebo opravdu důvěra třeba i navzdory situaci. Právě v náročných obdobích tísně a úzkosti je třeba setrvat v důvěře a nenechat se pod jejich tlakem strhnout k řešením, které jen přizvukují dobovým trendům a dávají za pravdu beznaději a sobectví.

Nepředvídatelnost Kristova příchodu prostě odhaluje, že naše orientace nemůže být jen otázkou znamení doby. Určitě jsou případy, kdy je dobré vědět dopředu, co přijde. Například jízdní řády jsou skvělá věc. Díky nim nemusíme na nádraží vysedávat pořád, aby nám vlak neujel. Můžeme si čas rozvrhnout a věnovat se svému. Stačí být na nástupišti chvíli před odjezdem. Jenomže příchod Syna člověka je právě něco jiného. Nelze se na něj nachystat jako na příjezd vlaku. Není jen záležitostí toho jednoho okamžiku. Souvisí s celým životem. Nepotvrzuje jenom, co vyplývá z dané chvíle, odhaluje, co platilo a platí vždycky. Pouze to do té doby nebylo tak jasné a zřejmé. Potvrzuje důvěru, která se právě neřídí podle toho, co je očividné.

Proto je ta touha po zaručených znameních a orientace na základě toho, co jsme nebo nejsme schopní odečíst z různých událostí, vedle. Věřit, jak píše apoštol, znamená doufat v to, co nevidíme. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. O víře se dá mluvit jen tehdy, když existuje možnost nevěry, když žádný zaručený jízdní řád v ruce nemáme. Ten k víře nevede. To je právě iluze, které často propadáme.

Mocná znamení a vnější důkazy mohou člověka jistě přesvědčit, ale jenom k tomu, že dá na to, co je očividné a dokázané. A to nemá s vírou co dělat. To ji spíš protiřečí. Víra je o naději navzdory tomu, co se dá čekat. Potvrdí se až na konci. Do té doby bude mít vždycky podobu nezajištěné důvěry.

Poučit se od fíkovníku znamená spolehnout se na to, v co doufáme, žít teď a tady v důvěře, že to, co známe z Ježíšova příběhu, má smysl a naději a je to rozhodující, a nečekat až na to, že nám to nějaké znamení potvrdí, neodezírat svou orientaci až z toho, co se právě děje, nebo o čem lze předpokládat, že se stane. Bez toho, abychom odolávali napětí mezi realitou a tím, čemu důvěřujeme, víra prostě neexistuje.

Tomáš Garrigue Masaryk, první president československé republiky, proto mluvil o víře jako o životě „sub specie aeternitatis“ — pod zorným úhlem věčnosti, jako o životě, který není vydán dobovým tanečkům, který je založen hlouběji. Kdo se orientuje jen na těch tanečcích, ten se s tím podstatným vždycky mine a ve svých nadějích se

zklame. Ovšem nikoli proto, že by ty naděje byly prostě marné, ale proto, že se řídil jen podle momentální situace a tak sám přispěl k tomu, co naději nemá. Zatímco ten, kdo stále očekává nepředvídatelný Kristův příchod, ten si od těch tanečků může udržet odstup a vytrvat v naději, protože ví, že už následující okamžik může odhalit, že je láska v duchu Kristově skutečně rozhodující, ať se děje, co se děje. Amen.