Nedělní kázání, 4. 1. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Kazatel 8,16 — 9,1

Text: Zj 5,1 — 14

Sestry a bratři,

s koncem starého roku se ohlížíme zpět. Vybavujeme si, co se za ten rok událo, co jsme prožili. S počátkem nového roku pak hledíme dopředu, snažíme se zahlédnout, vytušit, co nás čeká. Bilancujeme, hodnotíme čas uplynulý. Odhadujeme předpoklady a šance pro čas nastávající. Snažíme se prohlédnout minulost i budoucnost, abychom vytěžili alespoň něco pro přítomnost, abychom svým aktuálním krokům dali směr, aby naše cesta časem a životem získala na jistotě.

Není to samozřejmě jen záležitost přelomu roku. Děláme to vlastně neustále. Je to věc nezbytná. Je to součást naší odpovědnosti. Odpovídáme tak na výzvu času. Snažíme se předjímat to, co bude, aby nás čas nezaskočil, abychom měli prostor pro rozhodnutí, abychom nejednali z nezbytí, instinktivně, ze zvyku nebo jen ve vleku ducha doby; abychom měli prostor pro rozhodnutí, které bude opravdu naší odpovědí, při které se uplatní naše důvěra a úcta, naše odpovědnost. Přelom roku tuhle výzvu času jenom umocňuje a připomíná. Odhaluje, že naše přítomnost je jen setkáním minulosti a budoucnosti. Staví nám je před oči. Intenzivně na nás doléhají jako otázka, která si žádá odpověď, potřebnou pro naše další směřování.

Jenomže kdo to dovede, sestry a bratři, otevřít a číst v té knize života? Kdo je schopen pravdivě zahlédnout a skutečně pochopit smysl toho, co se událo? Kdo umí opravdu zhodnotit skutečný význam třeba jen jediného lidského života nebo třeba jen jediného skutku? Kdo plně rozumí byť jen sám sobě? Kdo je s to zachytit všechny motivy, souvislosti, zdroje a úmysly skryté v činu jednotlivce - natož lidstva a celého kosmu -, aby nahlédl, co bylo, mohl předzvědět, co bude, a poznal nesporné řešení?

„Kdo může vědět, co je člověku v životě k dobru, v časných dnech jeho pomíjivého žití, jež jako stín plynou? Kdo oznámí člověku, co pod sluncem nastane po něm?“, ptá se už biblický Kazatel a odpovídá: „Spatřil jsem též, že veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout, ať se při tom hledání pachtí sebevíc, všechno nepostihne. Ani moudrý, řekne-li, že zná to, či ono, není schopen všechno postihnout.“

Máme před sebou knihu úplně popsanou, ale zapečetěnou sedmi pečetěmi. Život a události mají svůj smysl, ale nám zůstává skryt. Není, kdo by jej otevřel, není, kdo by četl. Minulost i budoucnost jsou nám skryté.

A ta otázka, která se jejich rozluštění týká, bratři a sestry, nezní jenom: „Kdo je schopen?“, ale "Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?"

Schopnosti ještě nejsou všechno. Těch, kdo se domnívají, že dovedou s přehledem zhodnotit minulost, předzvědět budoucnost a hlásají nesporná řešení, těch se našlo a najde vždycky dost. Ale ten, kdo by byl hoden, se nenachází ani na nebi, ani na zemi, ani pod zemí. Ti sebevědomí hlasatelé a soudci obvykle ještě víc přispívají ke zmatku a bolestem tohoto světa.

Mějme to, sestry a bratři, na paměti jak na osobní, tak na společenské rovině. Sebevědomých soudců, kteří vždycky znají jediné správné řešení a jednoduchou odpověď na každou lidskou bolest je spousta. Ale kdo spolu s Janem vidí, že "nikdo na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní", ten jim nenaletí. Ten se nenechá fascinovat domnělou sebejistotou, ale bude hledat pokoru, která se nebude chovat, jako by měla všechno přečtené tam i nazpátek a na všechno znala odpověď.

Nikdo tu knihu neotevřel, nikdo se do ní nepodíval. Ani my křesťané, ani kazatelé. Ani bible není klíčem, který ji otevírá. Právě naopak, někteří staří vykladači viděli dokonce v té knize sedmkrát zapečetěné právě bibli. A kdo ji poctivě čte, ten také bolestně prožívá, jak jsou mu její smysl a moudrost často skryty.

Nechtějme po lidech víc, než mohou. A nedejme si ani my namluvit, že bychom snad měli být schopni něčeho víc, než co můžeme; že bychom měli jako věřící znát odpověď na každou otázku, že bychom měli mít řešení pro každou bolest. Nechme si poradit od Jakoubka ze Stříbra, který už před pěti sty lety napsal: "pokorný kazatel a kněz lépe činí, pokorně svou hloupost vyznávaje, nežli všetečně ji vykládaje." Což se samozřejmě týká nejen kazatelů.

Je lépe spolu s Janem plakat, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít, je lépe trápit se s nejistotou a bolavými stránkami života než uvěřit těm, kdo se jeho tajemství domněle zmocnili. Je lépe přijmout minulost i budoucnost v jejich nejistotě než svůj život promarnit ve falešném budování jistot. Je lépe i ten rok, který máme za sebou, i ten, který nás čeká, přijmout s vědomím, že je nemáme a nemůžeme mít přečtené, přijmout je bez záruky a s pokorou, která má prázdné ruce.

Je to lepší, i když je to k pláči - tak jako prázdné ruce tváří v tvář utrpení, jako naše nemohoucnost ve věci skutečné spravedlnosti, jako nejistota, s kterou se musíme potýkat při každém rozhodování. To vše je lépe unést a zápasit s tím, než se z té tíže vyvléct a žít v iluzi, že snad někdo z nás nahlédl do té sedmkrát zapečetěné knihy a prohlédl tajemství života.

Naše naděje a potěšení jsou, bratři a sestry, jiné: „Neplač. Hle zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“

Nemáme klíč od tajemství života, času, minulosti a budoucnosti, nemůžeme si hrát na jeho klíčníky, ale víme, kdo jej má, kdo je hoden tu knihu otevřít, kdo ji přijal. A v důvěře v něho můžeme přijmout svůj život v jeho nejasnosti s pokorou a bez rezignace. Můžeme jít životem chudí, bez vylhané sebejistoty, bez posledních odpovědí, ale i bez nářku, strachu a bloudění.

V té důvěře můžeme zahlédnout směr a naději i pro tu naši bezmoc. Je-li Beránek, ten obětovaný vítězem, pak ji najednou uvidíme v jiném světle. Úspěch a neúspěch, síla a slabost, vítězství a prohra - to vše dostane najednou nový obsah. I při tom pohledu zpět a kupředu potom půjde o něco jiného než o to, abychom neprohráli, vyhnuli se bolesti, zbavili se bezmoci. Vždyť z lásky přijatá bezmoc vítězí, slabost věrnosti je silou, které ani čas neodolá, a ten, kdo byl obětován, jest hoden přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.

Možná vám to připadá jako pohled do nebes a řeknete si, ale my přece žijeme tady na zemi, a tady to chodí všechno jinak. Ale snad právě o to jde, abychom hleděli do nebes a žili z toho pohledu zde na zemi, a tak se i její běh měnil. O to přece prosíme neděli, co neděli: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“

My prosíme a Bůh nám odpovídá. Třeba právě touhle vizí. Jde jen o to, zda jeho vůli chceme slyšet. Hledět do nebe to není únik ze světa, to je počátek nové existence zde na zemi. To je zdroj inspirace, nezávislosti a síly, která mění tento svět. Kdo důvěřuje, že má tajemství života ve své ruce beránek, který byl obětován, ten jedná jinak než ten, kdo ho přiřkne těm, kdo životem bez problémů propluli. A může pak vidět jinak i svoje trable.

To je, bratři a sestry, šance a naděje, se kterou můžeme beze strachu vstoupit do nového roku. To je ta nová píseň, která nám v něm může být zdrojem radosti: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.“ Amen.