Nedělní kázání, 14. 9. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Mt 9,9 — 13

Text: Ester 1

Sestry a bratři,

Brzy budou volby. Jsme uprostřed, nebo spíš skoro ve finále předvolební kampaně. Politické strany a různá volební uskupení se snaží zaujmout a získat voliče. O programových cílech a státoprávních koncepcích ale moc slyšet není. Místo názorových debat zápasí kandidáti prostě o popularitu. Snaží se prezentovat svoji sounáležitost s lidem, nabízejí zábavu i občerstvení zdarma. Zveřejňují selfie s účastníky mítinků, fotí se na festivalech a sportovních akcích, točí rádobyvtipné klipy, vaří guláš, rozdávají koláčky a koblihy, točí pivo, pořádají veřejné pikniky a jarmarky. Každému podle jeho přání. Ze soutěže myšlenek založené na reálné zkušenosti se správou země se v mediální a klipové době stala jen otázka podbízivé reklamy a šikovného marketingu. Někdo si nad tím úpadkem posteskne, někdo se pohorší, někdo se ho děsí.

Ale ono tomu nejspíš ani před dvěma a půl tisíci lety nebylo jinak. Král Ahašveroš na začátku své vlády taky nevyhlašuje, jak chce spravovat těch sto dvacet sedm krajin od Indie po Kúš; neprezentuje žádnou koncepci vlády a neodkazuje na své státnické činy, které by legimitizovaly jeho moc. Za to uspořádá dvě opulentní hostiny, při kterých vystavuje na odiv bohatství své královské slávy a skvostnou nádheru své velikosti. Chce ohromit, zaujmout. Buduje svůj obraz. Sází na sebeprezentaci a pěstuje popularitu. Hostí nejen VIP veřejné činitele — správce, úředníky, velmože a generály médské a perské, ale otevře hradní zahrady a nádvoří v Šúšanu pro všechen lid k týdennímu hodokvasu. Chce se prostě zalíbit, i když mu na lidech, jak se později ukáže, moc nezáleží a drží si od nich striktní odstup. Ale popularita si zkrátka žádá své. A on dobře ví, jak na to.

Popis té hostiny působí spíš jako zpráva o luxusní párty z nějakého bulváru. O politice ani slovo. Za to se podrobně dovídáme o barvě, materiálu a instalaci závěsů, o zlatých a stříbrných lehátkách, na kterých mohli účastníci spočinout, o úžasné podlaze z mramoru, alabastru, perleti a drahokamů. Dokonce i o nádobí: žádná sériová výroba; každá zlatá číše byla originál. A víno teklo proudem. Každý mohl popíjet dle libosti. Každému přání měl personál vyhovět. Velkorysost krále měla být očividná.

Ale hostinu nepořádal jenom král. Také královna Vašti vystrojila hostinu pro ženy v královském domě. Trochu to na mne působí, jako když nám tatínek sepsal historii naší rodiny a maminka vzápětí sedla a sepsala ji také. Podle sebe. Takové soupeření, touha po uznání, důraz na samostatnost, nezávislost, na vlastní pohled a roli, které chtějí mít stejnou váhu a důležitost a dovolávají se respektu.

Však také když se král vínem rozjařil a rozparádil a chtěl vytáhnout vrcholné číslo svého programu a předvést všem půvaby své manželky — nejspíš tak, jak ji pán Bůh stvořil, jen s korunou na hlavě — historici dokládají, že by to nebylo ojedinělé — Vašti se zdráhala. Nebude se přece producírovat jen pro potěšení nějakého davu žádostivých opilců! Není přece jenom módní doplněk a erotický idol k větší slávě svého manžela. Má svou hrdost. Odmítla přijít. V dějinách feministického hnutí by si jistě zasloužila čestné místo.

Král se ale naštval. Vzplanul zlostí. Tohle byl atentát na jeho ješitnost. On se tady snaží všem ukázat nádheru a velikost své moci, a teď by neměl mít rozhodující slovo ani doma, ve své rodině?!!

Jenomže ješitnost člověku na vážnosti a autoritě zrovna nepřidá.

A tak musí mít řešení podobu formálně nestranného a neosobního soudního jednání podle všech tradičních a odvěkých pravidel. Král nesoudí. Král celou záležitost předkládá znalcům časů, zákonů a práv světských i náboženských.

Ale jde přitom jasně jen o karikaturu spravedlnosti. Znalci pouze principiálně ospravedlní králův hněv. Z rodinné rozmíšky vytvoří konspirační teorii o nebezpečném rozvratu samotných základů celé říše a veškeré stability, navrhnou exemplární trest a neměnný zákon, který posvětí, aby každý muž vládl ve svém domě. Autor biblické knihy cituje jejich patetickou a nabubřelou řeč do všech formálních podrobností, aby čtenáři neunikla ta ironie: Světový vladař a jeho nejvyšší ministři řeší místo státnických otázek nepřítomnost manželky na nějaké párty.

Ještě pikantnější ovšem je, že by dnes ten soudní výrok nejspíš značná část konzervativních křesťanů za státnický čin považovala a uvítala. Za zákonné zakotvení tradičních rodinných rolí se zasazují a zdůvodňují to právě biblí a božími stvořitelskými řády. A vůbec si nevšimnou, nejen že těch rodinných modelů je v bibli víc, ale že v ní uzákonění té tradiční mužské autority není projevem boží vůle, ale ješitnosti pohana zpitého vínem a mocí a ostudné servility jeho poddaných, která nemá se spravedlností nic společného. Vůbec není projevem vzájemného respektu, úcty a lásky, ke kterým bible zve, ale vnitřní prázdnoty, která jenom touží po moci a vzteká se, když neprosadí svou.

Ale co vůbec, bratři a sestry, tahle bulvární zpráva o pokleslém politickém marketingu a karikatuře právního systému v bibli dělá? Proč ji máme při bohoslužbách číst? Co si z ní můžeme vzít? Vždyť tu o Bohu a o jeho lidu nepadne ani slovo. Ostatně o Bohu se celá kniha Ester vůbec nezmíní. Ani jednou se v ní jeho jméno nevyskytne. Později se alespoň objeví ti, kdo ho vyznávají. Ale v tomto antré ještě nevystupují. Tak jaký smysl má ten obšírný popis zlatých a stříbrných lehátek, šarlatových závěsů a bezedných pohárů, kterými se nějaký potentát podbízí svým poddaným, a zpráva o servilitě jeho úředníků, kteří tradičními hodnotami jenom účelově posvěcují uraženou mužskou ješitnost?

Jistě, mohl by to být kritický obrázek, který odhaluje, že vyprázdněnost není jen momentální úlet současné převolební kampaně, ale je politice vlastní už odedávna. K tomu by ale asi nebyla třeba bible. To zvládne každý vnímavější politický komentátor. Ostatně iluzi, že by šlo v politice o nějaké hodnoty, ztratila asi většina z nás. Právě v jejich jménu se od těch vyprázdněných mocenských tanečků distancujeme. S takovou bohapustou povrchností nechceme mít nic společného.

Jenomže to je možná právě ono. Proto o ní v bibli asi tak obšírně čteme — abychom si tou bohapustotou nebyli tak jistí. Aby nám došlo, že i tohle do toho božího příběhu víry patří, že právě i v tom všem — a ne někde mimo - se děje, že i tohle je jeho součástí.

Není možné se od toho jednoduše povzneseně distancovat. Právě uprostřed toho pokleslého politického marketingu se boží příběh odehrává. O Boha jde právě tam, kde o něm nepadne ani slovo, kde má člověka oslnit lesk moci nebo obalamutit její účelová lidovost a velkorysost, která každému vyhoví podle jeho přání. Nebo kde se vzývají tradiční hodnoty jen kvůli mocenským zájmům. Od toho se víra zkrátka nemůže oddělit. I to je podle bible její domácí půda. Třebaže to tak vůbec nevypadá a člověk může mít dojem, že není Bohu nic vzdálenějšího.

Právě uprostřed toho všeho, jak se později ukáže, nesmírně záleží na tom, jestli bude člověk ctít úctu k životu, před kým se skloní nebo neskloní, jestli bude doufat, že díky svému postavení a mlčení sám ze všeho vyvázne, nebo se riskantně nasadí pro druhé.

Víra se zkrátka nemůže stáhnout jenom na svůj píseček, protože prostě žádný speciálně vykolíkovaný píseček nemá. Jejím prostorem je život se vším všudy, byť by se nám to zdálo sebebohapustější. Neosvědčuje se distancí, ale právě tím, že se v tom všem rozhodujeme a jednáme nejen

na základě svých splněných přání a posvěcených zvyků, ale s důvěrou v toho, kdo je Pánem nade vším. Mějme to na mysli i v tomhle čase. Amen.