Nedělní kázání, 1.3. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Iz 58,1-11 + Mt 6,16-18

Text: Matouš 9,13

Sestry a bratři,

minulou neděli jsme vstoupili do postního období. Alespoň tady v kostele, bohoslužbami. Nevím, jestli se někdo z nás rozhodl změnit také něco ze svých všedních zvyklostí. My evangelíci většinou postu moc nedáme. De facto jej nedržíme.

Má to svoje historické důvody. Reformátoři se tak zhrozili karikatury, která se z postu v lidské režii stala, že se ho radši zřekli. Odcizení, které v něm vidělo pouze záslužný čin, bylo tak hluboké, že šlo možná evangelium zvěstovat jen jako Martin Luther s půllitrem v ruce. Je ovšem otázka, jestli při tom odmítnutí karikatury nevzalo za své i něco podstatného a důležitého. Jestli jsme s vaničkou nevylili i dítě.

Ani Ježíš půst neodmítá. Naopak, má pro něj takovou cenu, že se jej snaží očistit a vrátit mu původní smysl. Nekritizuje půst, ale jeho pokrytecké zneužití. To se ovšem netýká jenom postu. O tom Ježíš mluví v kázání na hoře těsně před tím. Stejně účelově se lze předvádět i při modlitbě a dobročinnosti. A nikoho by přece nenapadlo odmítnout kvůli tomu paušálně modlitbu nebo milosrdenství.

Navíc se zdá, že v dnešní době mezi lidmi zase roste pochopení pro půst. Už v něm nevidí jen pověrečné pánbíčkářství tmářského středověku, který prý člověka svazoval nesmyslnými zákazy. Odborníci na výživu oceňují jeho blahodárný vliv a doporučují jej jako součást zdravé výživy a péče o tělo. Vedle semínek, zeleniny a multivitamínů se v době posedlé tělesným zdravím uplatní i půst. A ti, kterým nejde jen o tělo, ho zase doporučují jako dobré duchovní cvičení k vlastnímu zdokonalení. Pevná vůle, oproštění od pout tělesnosti, vyšší duchovní zkušenost — to jsou hodnoty, které postu přičítají. Pozvolna přicházíme na to, že sebeomezení nemusí život nesmyslně podvazovat, ale může mu naopak prospět. Vychází najevo, jak je neomezená svoboda v omezeném světě ničivá a zhoubná, a tak sebekázeň a odříkání, alespoň u přemýšlivých lidí, dochází opět úcty a ocenění.

My křesťané bychom tedy mohli triumfovat: „Vidíte, my to říkali už dávno! Bible má zase pravdu! Vidíte, jak je křesťanství moudré!“

Jenomže prorok Izajáš i Ježíš by asi dál protestovali. Je to, oč v dnešním ocenění postu jde, skutečně totéž, co říká bible? Je to opravdu moudrost boží? Není to jen pokračování té karikatury, kterou odmítají? Není to úplně stejná svévole, proti které oba vystupují?

Ono stačí, když si porovnáme, jaká slova a jaké představy se s postem pojí nám a jaké se k němu vážou v těch úryvcích, které jsme z bible slyšeli. Pro nás je půst synonymem odříkání, omezení především v jídle, ale i v ostatních tělesných radostech, potřebách a žádostech. Je to pro nás otázka toho, co vydržíme. Pojí se nám s ním vážnost až útrpnost, přinejlepším skromnost. Ale Izajáš s Ježíšem mluví kupodivu naopak o nasycení a ošacení, o pohostinnosti, o volnosti a svobodě od všeho, co tíží a spoutává, o vzhledu, na kterém žádná pochmurnost ani útrpnost není znát. O odříkání a omezení tu nepadne ani slovo. Dokonce ani o skromnosti ne.

Půst podle nich není o odříkání a skromnosti. Alespoň ne na prvním místě. Pokud se na první místo dostanou, stanou se jenom živnou půdou pro lidskou tvrdost, sebestřednost a pokrytectví. Využijeme je zase jen pro sebe — pro svou prestiž a pověst, pro to, abychom měli nad druhými navrch, abychom jim je mohli otlouct o hlavu. Slouží nám jako posvěcení vlastní lakoty nebo sobectví.

Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky,“ volá Izajáš, „postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí.“ Postí se jenom proto, aby se ukazovali lidem, říká Ježíš o pokrytcích. Sami sobě chtějí dát vyniknout.

Tak to dopadá, když považujeme odříkání samotné za hodnotu. Pak ji totiž využijeme podle svého, podle své moudrosti, podle své vůle, svévolně. Jejím účelem se staneme my sami — náš prospěch (ať už hmotný nebo duchovní), naše zdraví, naše přežití, naše postavení, naše dokonalost, o které se domníváme, že bude po zásluze odměněna. Tak tomu bylo za Izajáše, tak tomu bylo za Ježíše, a tak tomu bývá i dnes. V našich lidských očích má smysl a je moudré jenom to, co nám slouží, co nám přináší nějaký prospěch. Když ho nevidíme, ztrácí to pro nás smysl.

Proč se postíme, jestliže si toho nevšímáš? Pokořujeme se a nebereš to na vědomí, cituje Izajáš přirozené lidské otázky a výčitky Izraelců. Proč to děláme, když to pro nás nemá žádný výsledek? Když tím ničeho nedosáhneme? A proč to nemá žádný efekt?

Právě proto, že to děláte jenom pro něj a jste přitom zaměření jen na sebe, odpovídá Hospodin ústy proroka. Právě proto, že je pro vás účelem jenom vlastní prospěch, říká Ježíš v kázání na hoře. To je totiž karikatura postu. Ten je o něčem jiném. Ten je právě o tom, aby tahle sebestředná svěrací kazajka pukla — je o volnosti pro všechny spoutané, o nasycení hladových, o přístřeší pro bezdomovce, o solidaritě, o pohostinství, o štědrosti, o vztahu k druhým, ve kterém už nebudou jenom předmětem naší kontroly nebo obecenstvem našich výkonů. Pravý půst je o životě, který se nesoustředí na sebe, o životě ve prospěch druhých. Takový půst já schvaluji, říká Hospodin.

Tento půst máme dnes, sestry a bratři, žít a rehabilitovat. Jeho moudrost máme znovu objevit. Jemu máme věnovat tento předvelikonoční čas — postu, kdy se nebudeme zříkat něčeho kvůli sobě, ale kdy právě z téhle zaměřenosti na sebe vystoupíme, kdy budeme umět věnovat svůj čas a energii druhým, jejich osvobození, jejich volnosti, solidaritě, která nebude netečná k jejich trápení a nedostatkům, která je místo peskování a napomínání pohostí.

K tomu je jistě také potřeba se někdy omezit nebo si něco odříct. Ale už přitom nejde o náš výkon nebo kvalitu, kterými bychom se měli před kýmkoli vykazovat a čekat odměnu, nebo bychom s nimi chtěli kupčit s Bohem, nýbrž o prostor a pomoc pro druhé. Pokora a sebezapření nejsou devizou, která zvyšuje náš kurz. Mají smysl jenom tehdy, pokud jsou projevem a nástrojem solidarity a porozumění pro druhé. Pro ně se má v tomto postním čase otevřít náš život.

A tak, sestry a bratři, je-li třeba si něco odříct, pak to, co brání životu otevřenému, vstřícnému a pohostinnému, co brání milosrdenství a vztahům. Pro někoho to jistě může znamenat zříct se něčeho ze svého pohodlí a klidu, omezit se ve svých potřebách. Pro jiného to ovšem může znamenat, že omezí svou šetrnost a poruší svou sebekázeň, na kterých si zakládá, aby mohl někomu udělat radost nebo ji s ním sdílet. Protože půst je odhlédnutí od sebe ve prospěch druhých.

Někdo se vzdá svého oblíbeného seriálu, aby si mohl popovídat s druhým, a někdo naopak odloží svoji potřebu nepromarnit ani chvilku, a s druhým si k tomu seriálu sedne, aby nebyl sám. Někdo se doma odřekne mobilu nebo počítače, aby se mohl víc věnovat partnerovi nebo dětem a někdo si s na něm s nimi naopak zahraje hru, aby se jim přiblížil.

Sebekázeň bez ohledu na druhé, pokora bez solidarity nebo odříkání bez štědrosti nemají s postem nic společného, i kdyby při nich člověk prokázal bůhvíjak pevnou vůli a třeba tím i svému zdraví prospěl. Jeho smysl se totiž neodečítá od vlastního prospěchu. Půst je čas pro milosrdenství, kdy svůj prospěch necháváme v důvěře na Bohu, abychom mohli ze svého života něco věnovat druhým.

A že tahle důvěra není marná, na to můžeme vzít podle Izajáše jed. Kdo dává, bude mít dost sám. Kdo občerství duše svých bližních, sám bude jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. To je ale právě věc důvěry, ne kalkulu. Amen.