Nedělní kázání, 22. 6. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Jakub 2,14 — 26

Text: Rút 2

Sestry a bratři,

Zdá se, že mít zámožného příbuzného je docela terno. Současnému čtenáři může tahle epizoda z knihy Rút znít jako svědectví o tom, jak důležitou roli hrají příbuzenské vztahy. Jako by to byla záchranná síť a záruka dobré vůle, která v nouzi nenechá člověka na holičkách.

To by ale ten příběh nesměl být součástí bible. Ta o těch pokrevních poutech a rodinných vazbách říká od začátku něco jiného. Už v základním příběhu o Adamovi a Evě vypráví, jak se v průšvihu postaví i ti nejbližší partneři proti sobě a svádí vinu jeden na druhého. Následuje příběh o bratrovraždě. Potom z podnětu maminky, podvede bratr bratra i otce. A jen co uteče, aby ho ten podvedený nepřizabil, ušije na něj boudu jeho nejbližší příbuzný. Jeho manželky pak na sebe bezostyšně žárlí a tvrdě o manžela zápasí. A jeho děti dokonce ze žárlivosti prodají sourozence do otroctví. Bible zkrátka svědčí spíš o tom, jak jsou ta pokrevní pouta a rodinné konstelace nesmírně náročné, než že by byly zárukou dobré vůle a jistotou záchrany v nouzi. I když o nich často mluvíme jako o „přízni“, že by u nich člověk vždycky přízně došel, není vůbec jisté.

Je to tedy snad příběh dobrého člověka, férového chlapa, který přirozeně ctí odpovědnost ke slabšímu pohlaví? No, filmaři by ho jistě natočili jako romantické setkání krásné cizinky a ušlechtilého hrdiny, při kterém pokora a oddané pohledy křehké dívky vyvolají v chlapovi dozajista ochranitelské pudy. Někdo by to dokonce mohl brát jako svědectví o době, kdy byl svět ještě v pořádku. Kdy chlap byl prostě chlap, a jak to i ženám svědčilo.

Pokud by ovšem četl pozorně, tak ho text rychle vyvede z omylu. Opakovaně se zmiňuje o tom, co všechno bylo třeba, aby se v tom chlapáckém světě nestala žena obětí. Boaz musel svým služebníkům poručit, aby Rút neobtěžovali. Nejspíš proto, že to ani v božím lidu nebylo výjimkou. A Noemi Rút důrazně doporučuje, ať se drží Boazových děveček, aby na ni na cizím poli nedoráželi, aby si na ní nedovolovali. Ten svět tradičních rolí je pro jednu jeho část spíš velikým rizikem a ohrožením, než požehnáním. Ženy o tom asi dodneška, jako Noemi, vědí své.

Přízeň, ve které slabší, bezbranní a třeba i cizí najdou skutečné zastání, pomoc a bezpečí, má zkrátka ještě jiné předznamenání a zdroj než příbuzenské vztahy, tradiční hodnoty nebo osobní dobromyslnost. A vypravěč to také naznačí, když výslovně a podrobně uvede to, co by každý jiný jako banalitu vypustil nebo přešel — totiž, jak se lidé zdraví.

Boaz pozdravil žence: „Hospodin s vámi.“ A oni mu odpověděli: „Hospodin ti žehnej.“ To je předznamenání všeho, co se na tom poli děje. To je zdroj té přízně, která připustí, že mohou mít z mého užitek i druzí.

Protože pokud je tu s námi Hospodin, pak tu přece nejsem jenom já a nejsem za vším jenom já. A tak ani výsledky mé práce nejsou jenom mým dílem. Netvořím přece z ničeho. Rozvíjím jenom to, co mi bylo dáno. Štědrost prostě není výjimka z pravidla a otázka mé blahovůle. Odpovídá tomu, z čeho sám žiju. Není to zásluha ani ochuzení. Je to prostě přitakání tomu, čeho se mě samotnému dostává. Ve své štědrosti jenom dávám za pravdu té boží, ze které čerpám a žiju. Není to vlastně ani můj výkon, spíš jen přijímám účast na tom, co činí Bůh.

Takhle je to na tom poli, kde je s námi Hospodin. Tohle charakterizuje přístup Boaze. Jedním dechem prosí Hospodina, aby Rút bohatě odměnil, a zároveň ji zve na své pole, ke svému stolu a nabízí ji ze svého. Je to pro něho jedno a totéž. Oslovuje Boha a sám je tím osloven, sám v tom smyslu jedná. Nelze to oddělit. Jedno bez druhého by byl protimluv, který by sám sebe popíral.

Apoštol Jakub to o pár století později napíše jasně: „Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu?… Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem — ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“

Rozumějte dobře, to neznamená nahradit víru vlastním aktivismem, ve kterém bude všechno jenom otázkou vlastních sil a naší dobré vůle. To je právě o té důvěře, která je skutečná, jen když sami nezůstaneme mimo, jen když nám dojde, že jsme její součástí, že když oslovujeme Boha, oslovujeme i sami sebe, a když mluvíme o jeho ochranných křídlech, mluvíme zároveň o tom, co máme k dispozici a co sami spravujeme. Není to prostě jednoduše naše. A není to jenom o našich dobrých skutcích.

Možná to daleko víc záleží na tom, jestli si ve své přičinlivosti umíme dát pauzu, jestli se v ní dovedeme zarazit. Alespoň boží zákon ten život s Hospodinem takhle formuloval: „Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“

Pro milosrdenství se neotvírá prostor díky naší cílevědomosti, dokonalosti a důslednosti, ale právě díky tomu, že všechno sami až do mrtě nevyužijeme. Dokonce i naše chyby a zapomnětlivost přitom mohou sehrát dobrou roli, jak připomíná boží zákon na jiném místě: „Když budeš sklízet ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj. Bude patřit bezdomovci, sirotku a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal při každé práci tvých rukou.“

Okřídlené heslo žní „Ani zrno nazmar“ má zkrátka v životě s Hospodinem úplně jiný význam. Nazmar nepřijde to, co sám nevyužiješ. Marné by naopak bylo, kdybys všechno sám využil, kdyby kvůli tvé cílevědomosti a aktivitě nezbylo ve tvém životě žádné místo pro druhé, kdybys jim v tom, čeho se ti dostává, neponechal žádný prostor.

Tohle je, myslím, bratři a sestry, třeba slyšet právě dnes, kdy se každému z nás nabízí tolik možností a příležitostí, že jsme spíš v jejich vleku, než aby nás skutečně obohacovaly. Chceme je využít, a proto ztrácíme to, co bychom chtěli a co sami považujeme za dobré. Naše životy jsou možná plné jako sýpky nacpané obilím z polí vyžatých až do kraje a jako sklepy naplněné vínem z vinic, kde nezůstalo ani zrnko. Ale právě proto v nich není místo pro Hospodina, pro setkání, pro ty, kdo nemají tolik příležitostí, jako my, pro solidaritu a milosrdenství, které záleží na tom, jestli dovedeme něco pustit z ruky a nechat ležet ladem. Není v nich kdy, abychom druhé oslovili, zasedli s nimi k jídlu a poskytli v nich prostor pro jejich aktivitu, při které najdou to, co potřebují.

Jenomže právě o tomhle je ta nevšední přízeň, kterou nejen Rút hledá, nad kterou pak nevěřícně žasne a odnáší si z ní víc, než se nadála. O tomhle je ten život v důvěře, že je Hospodin s námi. V něm člověk nemusí všechno vyždímat do poslední kapky z obavy, aby o něco nepřišel, a tak má svobodu, aby byl opravdu s druhými a byl štědrý. Rút zatím netuší, kde se tahle štědrost bere. Svět, který ve věrnosti přijala, je pro ni zatím neznámý a nový. A ke svobodě víry patří, že ani to, co dělá, nemusí hned účelově využít a opatřit reklamní visačkou.

Zato Noemi to dojde. Zahlédne za tou přízní nejen pokrevní pouta, ale dílo boží. Boáz není jen blízký příbuzný, ale goel, zastánce a vykupitel podle stejného zákona jako ta ustanovení o sklizni. Hospodin není nelítostný osud, který jí připravil trpký úděl, jak si v zajetí své hořkosti myslela. Tehdy opomněla vlastní odpovědnost. Teď vidí, jak právě skrze ni Hospodin jedná. Dává životu dobrý řád, ve kterém jeho milosrdenství trvá. Neodňal ho ani živým ani mrtvým. Stačí se ho přidržet. Amen.