Kázání 8. 2. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 2.Samuelova 11,1-15 + 12,1-9

Text: Žalm 51,1-19

Sestry a bratři,

Co dělat, když člověk zhřeší, když selže, když se dopustí něčeho zlého? Prosit za odpuštění, vyznat svůj hřích a důvěřovat znamení, které potvrzuje, že mu Bůh odpustil? Je to takhle jednoduché?

Ano, je to takhle jednoduché. Protože víc není v naší moci. Protože s hříchem to právě vůbec není tak jednoduché, jak si myslíme.

Vybavila se mi jedna příhoda z devadesátých let, která snad osvětlí, jak to myslím. Devadesátky byla zvláštní doba, otevřená takřka čemukoli. Po dlouhém půstu byli lidé dokonce i na faráře zvědaví. A tak jsme se ocitali v úplně nečekaných situacích a prostředích — na náměstích, v divadlech, v kinech, na schůzi JZD i na besedách v hospodě. Tahle se konala v Třebíči, kam mě pozval kamarád, spolužák z teologie. Nevím už při jaké příležitosti. Byla to taková klasická hospoda, výčep se stoly štamgastů oddělovaly od sálu jen prosklené lítačky. A protože i pro ty štamgasty byl farář vítaným zpestřením jejich každodenní rutiny, postávali při besedě s půllitry mezi těmi lítačkami. A ke konci na nás — protože jsem tam nebyl sám; byl tam myslím i katolický farář, a možná ještě další, to už si nevzpomínám — tak na nás jeden zahalekal: „No jo, vy pánbíčkáři, vy to máte jednoduchý. Vy, když něco provedete, tak poprosíte o odpuštění, dostanete rozhřešení a máte to vyřízený. To my — my, když něco provedeme, tak si to musíme pěkně odsedět!“

Nevím, jak mě to tehdy napadlo. Nejsem žádný pohotový diskutér. Možná mě tehdy osvítil Duch svatý, že jsem se hned nebránil, že jsem mu neodporoval. Já mu naopak přitakal: „Jo, takhle my to máme. My si totiž nemyslíme, že by to, co jsme provedli, šlo tak jednoduše odčinit.“

Když způsobíme něčí smrt, tak mu život nevrátíme, i kdybychom v té base seděli až zčernáme. Když zradíme důvěru, tak tu ránu taky žádný trest nezacelí a důvěru nevrátí. A když někoho pomluvíme, tak to často ani naše omluvy nemůžou spravit. Protože to, co jsme vypustili z úst, už nemáme ve své moci. To si už žije vlastním životem a působí v mysli ostatních, i když přiznáme, že to byla lež. Vzít zpátky to zkrátka nejde.

Prosba o odpuštění vyjadřuje, že nám i při všech pokusech o nápravu, tahle vlastní bezmoc dochází. Sami tu situaci prostě nemůžeme napravit. Ničeho jiného, než milosrdenství a slitování se v posledu nemůžeme dovolávat. Jsme odkázáni jen na milost druhých. A to právě není vůbec lehké si přiznat.

To často neumíme ani při těch prosbách o odpuštění. Prosíme odcizeně. Oslovujeme druhého, ale jako by on do toho ani neměl, co mluvit. Jako bychom přitom už sami srovnávali účty: „Vždyť jsem se ti přece omluvil, vždyť jsem tě poprosil o odpuštění, tak proč o tom pořád mluvíš, proč to ještě vytahuješ?!“

Ale skutečná prosba právě tohle právo druhému přiznává. Dává mu za pravdu. Připouští, že jen na něm je, aby vynesl soud. Vydává se mu opravdu na milost a nemilost. „A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu“, říká autor žalmu.

Skutečná prosba není manipulace. O její opravdovosti svědčí právě to, že připouští, že může být oslyšena. A že to není ani křivda ani nespravedlnost. „Ano, máš právo mě soudit i odsoudit.“ Bez toho by přece ta prosba o odpuštění vůbec neměla smysl.

Teprve, když tuhle svobodu druhému přiznáváme a nesnažíme se dovolávat ničeho jiného, ani své lítosti, ani svých slibů, že se polepšíme, ale jen jeho dobré vůle a slitování, je asi zřejmé, že si závažnost svého selhání uvědomujeme. Pak nám snad totiž jako žalmistovi dochází, že nejde jen o ty jednotlivé izolované úlety, přečiny a zločiny, ale že ty prozrazují cosi zásadnějšího a obecnějšího, že jsme zhřešili nejen vůči lidem, ale i proti Bohu, že jsme vedle na té nejzákladnější rovině života, že je v nás cosi deformovaného, co znemožňuje jednoduše stavět na sobě. I naše lítost a úsilí o čistotu mohou být kvůli tomu totiž pokřivené. I ony budou produktem toho, že jsme celkově mimo. I na nich se to zákonitě podepíše.

Myslím, že to dobře ilustruje právě příběh, do kterého redaktoři padesátý první žalm situovali, příběh o Davidově selhání, který četla Míša od stolu Páně.

David selhal, zcizoložil. Ale to nejhorší přišlo až potom — lži, intriky, vražda. Uriáše Chetejského, jak mu vzkazuje prorok Nátan, de facto zabil. Ale ne proto, že by byl jednoduše lhář a prachsprostý vrah. On to udělal právě proto, aby jeho vina nevyšla najevo, aby si uchoval čistý štít, aby tu situaci podle svého zachránil, aby zase mohl vystupovat jako ušlechtilý panovník, který se ujímá vdovy po padlém hrdinovi.

A ta zrůdnost by mu nejspíš ani nedošla. Jasně ji uviděl až na druhém, až když mu ji Nátan předložil jako anonymní bajku, až když mu nastavil zrcadlo. Vlastní sebereflexe k tomu nestačila. I při ní se totiž dostává ke slovu jen ta zásadní pomýlenost. K tomu, abychom skutečně nahlédli svou vinu, je třeba impuls odjinud, prorocké slovo, oslovení boží. Jen to může vyvést ze začarovaného kruhu naší pokřivené perspektivy a odhalit, co v ní nevidíme. Jen pohled z vnějšku nám může odhalit, jak na tom ve skutečnosti jsme.

Snad právě tohle má žalmista na mysli, když říká: „Dáváš mi poznat tajuplnou moudrost“, nebo jak překládají bratři kraličtí „skrytou moudrost“. Tedy to, co mi zůstává skryto, co mi kvůli té falešné perspektivě vůbec nedochází, na co sám vůbec nemám šanci přijít, protože v tom vězím až po uši. Poznat, že problematické nejsou pouze jednotlivé skutky, že je problém v nás, nemůžeme sami. K tomu potřebujeme pomoc. Není to náš výkon. To je nám vždycky dáno.

K pokání se člověk prostě nedopracuje sám. To, co běžně nazýváme pokáním, může být jeho pravým opakem. I zkroušenost, sebeobviňování a vyznání hříchů mohou být sebestředné a pyšné. I v nich můžeme prosazovat jenom sebe a dál pokračovat jako Kain nebo Jidáš v té osudové roli samosoudců, aniž by nám došlo, jak je právě vzhledem k tomu, čeho jsme se dopustili, nepřiměřená, jak jsme se pro ni sami diskvalifikovali. Komu to díky Bohu dojde, ten nad sebou ani nevynáší definitivní ortel, ani se nesnaží sám ospravedlnit a svou pokorou či zadostiučiněním si něco vynutit, ten prosí o pomoc, prosí o odpuštění. Nedovolává se sebe, ale milosti.

Proto také věřím, bratři a sestry, že v těch prosbách o zahlazení hříchů nejde prostě jen o jejich zapomnění, vytěsnění nebo vymazání toho, co se stalo a o náš klid. O ně se právě snažil David na začátku. A výsledkem byla jen další a větší hrůza.

To jenom my si představujeme odpuštění jako tlustou čáru za minulostí, kterou chceme prostě vymazat, jako kdyby nebyla. Jenomže výsledkem zapomnění je pouze nepříčetnost, která si nic nepřipouští, nemá co reflektovat a pochopit, nemůže se poučit, nemá ji, co varovat a zarazit. A tak je odsouzena to stále opakovat a vršit. Zabředat v tom ještě hloub.

Žalmista nechce na hřích jenom zapomenout a vymazat ho z paměti, on chce hříchu opravdu zbavit. Prosí o pomoc, aby z té špíny skutečně vybředl, aby byl čistý. A ta čistota není jen o čistém svědomí, ta je o čistém životě. On neprosí o milost jenom, aby se vyrovnal s minulostí, ale proto, aby se opravdu změnil, aby byl jiný, kvůli budoucnosti. „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ To je to dílo milosti. Nesoustřeď se na mé hříchy, ale na své milosrdenství, abych se i já na ně mohl soustředit a nedělal všechno jenom pro to, abych se očistil. Právě kvůli tomu jsem přece selhal. Proto David zosnoval smrt Uriáše.

Milost není tlustá čára za minulostí, ale osvobozuje pro život, ve kterém všechno nemusíme dělat kvůli své dobrotě. Tvoří ho. Aby se člověk neholedbal jen tím, co si odseděl, ale mohl myslet na to, čím může opravdu druhým prospět a čím je nezraní. Proto je dobré prosit a spolehnout se na to ujištění, že nám bylo odpuštěno. Abychom nemuseli řešit stále jen sebe, ale mohli žít opravdu ve prospěch druhých. Amen.