Nedělní kázání, 26. 10. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Žalm 7,10 — 18

Text: Ester 6

Sestry a bratři,

zvlášť v krizových situacích, kdy jde do tuhého, máme víc než kdy jindy za to, že všechno záleží na našem jednání, na tom, co uděláme. Okolo toho se všechno točí. Úplně nás to pohltí. Stále se dohadujeme a přeme o tom, co dělat. Hledáme tu nejlepší taktiku a strategii. Jsme aktivní. Nechceme promarnit žádnou příležitost. Všemožně se snažíme situaci ovlivnit. Nemůžeme si dopřát ani chvíli oddychu, protože jde v tu chvíli o hodně. A pokud nás něco vyřadí ze hry a my nemáme žádnou možnost věci ovlivnit, považujeme to za tragédii a jsme zoufalí.

I bible tuhle naléhavost okamžiku někdy připomíná a potvrzuje. Právě v knize Ester přece strýček Mordokaj své schovance nesmlouvavě vzkazuje: „Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a osvobození přijde židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete.“ Nejen zlé jednání, ale i pasivita může být jistě hříchem a vinou s tragickými následky.

Nicméně jak kniha Ester, tak vlastně i ten apel, zároveň připomínají něco, co nám v tom soustředění na vlastní jednání často uniká — totiž, že ty klíčové události, které rozhodují o naději, ani zdaleka nezávisejí jen na nás a dějí se často úplně bez naší účasti. V té dnešní epizodě, kterou začíná zásadní předěl a obrat celého vyprávění, se Ester vůbec neobjeví, nejspíš spí. A Mordokaj v ní hraje spíš roli komparzu, o kterém rozhodují jiní, než že by do ní nějak aktivně zasahoval. Vše se také odehrává v noci. Což ten význam jenom potvrzuje.

Noc je pro nás synonymem spánku, nečinnosti, nevědomí, kdy jsme mimo hru, kdy ani sebe, natož nějaké další dění, nemáme ve své moci a režii. A právě tehdy se stanou ty nejdůležitější věci, které zásadně předznamenají celý další vývoj. A nejen v knize Ester. Ono je to tak v celé bibli. Ústřední události naší víry — jak připomínají názvy největších křesťanských svátků — se také dějí v noci: vá-noce, veliko-noce, narození Krista i vzkříšení. A stejně je to i s Exodem a vlastně i se stvořením.

To také začíná temnotou a všechno se v něm stane dřív, než by to člověk mohl vůbec evidovat, natož k tomu jakkoli přispět. Však i ty dny stvoření nezačínají rozbřeskem, ale soumrakem: „Byl večer a bylo jitro den první.“ Nocí začíná den. Židé to tak chápou dodnes. Nejdřív spíme a než procitneme, jsme už nachystaní. Něco se s námi dělo, i když to vůbec nemáme pod kontrolou a ani o tom nevíme. A pak se probudíme, zrodíme, vstoupíme do života a máme pocit, že všechno začíná až s námi a že na nás také všechno včetně života závisí. A přitom by bez toho, o čem nemáme ani tuchy, vůbec nebyl možný. Jenom díky tomu, u čeho jsme sami nebyli, můžeme něco udělat a máme nějakou perspektivu.

Rozumějte dobře, to není proti naší aktivitě, ani ji to neznehodnocuje. To ji právě osvobozuje. Pokud máme za to, že všechno závisí jen na nás, podléháme snadno úzkosti, protože nikdy nebudeme mít všechno pod kontrolou, ale přitom na tom budeme závislí. Budeme jednat nutkavě, horečně, v panice, z nezbytí. Ocitneme se v zajetí okolností. Snadno se pak necháme strhnout k tomu, co bychom jinak nikdy neudělali, protože jinak bychom zůstali mimo. A tak máme za to, že nám nic jiného nezbývá. Namísto důvěry začneme jednat čistě účelově, abychom dosáhli svého. Protože důvěra vyžaduje dlouhý dech. K její podstatě patří, že se vždycky o svém prospěchu ujistit nemůže. Jak píše apoštol Pavel, kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal?

Vytrvat v důvěře může asi právě jen ten, kdo poznal, že věci nezávisí jen na něm. Kdo nejedná jen proto, aby něčeho dosáhl. Kdo nemusí ani ty chvíle, kdy je mimo hru, vnímat jako ohrožení. Kdo může doufat, že právě díky nim se věrnost zúročí. Třeba úplně nečekaně a z těch nejkurióznějších důvodu.

Například proto, že má jeden potentát špatný spaní kvůli tomu, že je zvědavý či zmatený, proč jeho žena pořád otálí vyslovit své přání.

Některé překlady sice rovnou doplní, že ten spánek od krále prchal díky Bohu, že to bylo zkrátka boží dílo. A proč ne, pokud jsme si vědomi, že je to vyznání víry a ne popis. Ale bible o tom prostě mlčí. Možná právě proto, abychom si víru nespletli s tím viděním a nebyli pak vůči Bohu slepí, když lze věci vyložit přirozeně úplně jinak. Jako to čtení z Knihy letopisů památných událostí, které si král poručil. To mělo navenek nejspíš úplně stejný důvod, jako když Haman přišel domů a začal svým oblíbencům vypočítávat svoje úspěchy a pocty. Prostě se tak utvrzoval a kochal ve své skvělosti a velikosti. A tak lze jistě rozumět i jeho rozhodnutí odměnit Mordokaje. Král se totiž ani tak nezajímá o něj a o to, co udělal, ale o to, jakou poctu udělil, respektive neudělil. A potom mu záleží hlavně na tom, aby náležitě vyjadřovala jeho majestát.

Nezapomeňte, že se nepohybujeme ve světě normálních vztahů, ale nepochopitelných absurdit, které postrádají jakoukoli logiku. Král se ptá Ester, které svým rozhodnutím upřel právo na život, co jí je a slibuje jí hory doly. Haman je celý natěšený, že ho pozvala na hostinu, ačkoli chce její národ totálně vyhladit. Král tu vymýšlí královskou poctu pro žida, k jejichž vyvraždění dal zelenou. A pověří tím Hamana, který mu ten pogrom navrhl a jeho jménem také vyhlásil. Člověku nad tím zůstává rozum stát. Jako kdyby si nikdo nebyl vědom žádných souvislostí!? Jako kdyby nikomu nedocházelo, jak si to navzájem odporuje a protiřečí!? V královském Šúšanu je z toho velké pozdvižení, po celé zemi se konají smuteční obřady a ozývá se nářek a pláč a král jako by vůbec netušil, o kom a jak rozhodl a co se v jeho říši vlastně děje. Je tohle vůbec možné?

Zdá se, že ne. Ale jeden detail to možná osvětluje. Nikdo totiž nikoho konkrétně nejmenuje. Když Haman líčí, jaké ohrožení představují nepřizpůsobiví a žádá jejich likvidaci, neřekne konkrétně, o koho se jedná. Mluví jen o jakémsi lidu. A když se král ptá, jaké odměny se má dostat muži, kterého chce poctít, taky Mordokaje nejmenuje. Zůstává u obecných řečí. A ty si může každý vyložit po svém. A také vykládá.

To je nejspíš příčina té absurdní situace, kdy člověku vůbec nedochází, že dělá něco, co si protiřečí. Kde se ze slov vytratí konkrétnost a určitost, tam nemusí souvislosti vnímat, tam může dál nerušeně věřit svým iluzím, i když jsou v naprostém rozporu se skutečností. Může si připadat a vystupovat jako lidumil, i když právě svým hlasem umožnil vražednou mašinerii. Může prokazovat nejvyšší pocty tomu, koho de facto odsoudil k smrti, aniž by si toho byl vědom. Pokud věcně a jasně nepojmenováváme skutečnost a spokojíme se s obecnými řečmi, ocitneme se v téhle děsivé absurditě, kde je možné cokoli. Známe to i z naší přítomnosti. Člověka z toho často jímá úzkost a beznaděj.

Ale kniha Ester s vrcholnou ironií dosvědčuje, jak se do té děsivé absurdity nakonec sami její strůjci chytí a zapletou, jak se právě jim ta nekonkrétní řeč, na které založili svou převahu, stane pastí, jak si právě vlastní sebejistotou podtrhnou nohy. Haman, který přišel ke králi, aby Mordokaje definitivní zničil a ponížil, mu, aniž to tuší, vymýšlí ty nejvyšší pocty. Právě proto, že si je naprosto jistý svou poctou, přichystá si tu nejhorší potupu a ponížení. Právě díky němu je ten, kterého se chtěl zbavit, zase na koni.

„Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“, totiž není jen lidová moudrost, ale citát z bible, z knihy Přísloví i z žalmu, jde o vyznání víry v boží spravedlnost, která nás chrání, abychom nepropadli beznaději ani tomu domnění, že se musíme prosadit sami, ve kterém tak snadno zaměníme důvěru za účelovost. Jak je zrádná nejlíp ilustruje závěr kapitoly.

Hamana odvádějí dvořané. Sice na hostinu, ale je víc než zřejmé, že už o sobě vůbec nerozhoduje, že je jen loutkou okolností. Amen.