Kázání 10. 5. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Kazatel 4,17 — 5,7

Text: Jakub 1,19-27

Základem kázání jsou především poslední dva verše toho úryvku z Jakubova dopisu, ale pro souvislost jej přečtu celý.

Sestry a bratři,

Veškerá zbožnost je na nic, pokud nedovedeme držet jazyk na uzdě. Tak to píše apoštol Jakub. Kdo neumí držet jazyk za zuby, ten ať si o své víře nedělá iluze. To je dost překvapivý důraz. V souvislosti s vírou jsme spíš zvyklí na výzvy ke svědectví, ke kázání, k hlásání božího slova i třeba k usvědčování. Jakub ale naopak vybízí, dejte si s tím mluvením pohov. Raději naslouchejte, než mluvte. Kdo nedovede ovládnout svůj jazyk, šíří jenom marnost. K pravé zbožnosti patří naopak ticho a ukázněnost řeči.

Možná nás ale hned napadne proč. Slovy, jazykem lze přece ublížit stejně, ne-li víc než skutky. Klepy, pomluvy, zdánlivě nevinné poznámky a řeči za zády mohou člověka úplně znemožnit, ubít, uštvat, dohnat ho k zoufalství a někdy dokonce k sebevraždě. Stačí jediné slovíčko, a nemusí to být ani lež, stačí polopravda, a člověk může být odrovnaný a ocejchovaný na celý život. A co člověk jednou vypustí z úst, to už nejde vzít jednoduše zpátky. To už si většinou žije svým životem a lze to napravit mnohem hůř, než když člověk něco zlého udělá.

Kolikrát ve vzteku řekneme něco, co jsme ani nechtěli, a marně se potom snažíme vysvětlit, že jsme to tak nemysleli. I když se to podaří, jizvy na duši už většinou zůstanou a obnovit plně důvěru lze jen stěží.

Tu také neničí jenom zlá a neuvážená slova, ale už sám fakt, že si člověk pouští pusu na špacír. Důvěra a sdílení jsou možné jenom tam, kde dovedeme udržet tajemství, kde hned všechno nevyslepičíme nebo nedáme k dobru. O věcech, kterými člověk skutečně žije, se odváží mluvit jenom tehdy, když se může spolehnout na to, že se vzápětí nebudou nikde veřejně propírat. Bez mlčenlivosti se důvěra neobejde.

Jazyk, jak píše Jakub o kapitolu dál, je oheň, který může způsobit nedozírnou katastrofu. Nad jiné výmluvně o tom svědčí minulé století, kdy slovům, tedy ideologiím, padly za oběť miliony lidí. Přitom si můžeme uvědomit, jak hluboce pravdivé je, když Ježíš v kázání na hoře upozorňuje na souvislost přikázání „Nezabiješ“ s řečí. Vraždy se nedopouští jen ten, kdo někoho přímo zabije, ale už ten, kdo druhého nazývá bláznem, tedy bohapustým a nehodným života. Vražedný kolotoč se rozjíždí slovy, která degradují život druhých. Proto není vůbec nevinné, jestliže dnes veřejný činitel nazývá novináře či úředníky parazity a ty, kdo s ním nesouhlasí označuje za méněcenné.

O tom, jak je to zhoubné, se také Jakub zmiňuje dál ve svém dopise. Píše o jazyku: „Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem. Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji.“

Tohle je třeba mít neustále na paměti. Zvlášť v církvi. Jednak proto, že v ní k sobě máme blízko, a tak jsme neustále v pokušení druhé propírat a bezděky tak šířit nejrůznější řeči a klepy, jednak proto, že nechceme žít lhostejně, a tak máme tendenci každého hodnotit a napomínat. V zaujetí pro spravedlnost jsme nakloněni ke kategorickým soudům, aniž by nám v té horlivosti došlo, že tak popíráme samotné základy víry. Právě ve víře je třeba držet jazyk na uzdě, aby se nestala jen posvěcením naší bezohlednosti, zloby, záště a bohorovnosti.

Nicméně v tom Jakubově napomenutí, u kterého jsme začali, jde, myslím, ještě o něco trochu jiného. Jakub své varování nepíše v souvislosti se zlými slovy, s pomluvami, s osočováním, klepařením a urážkami, ale stejně jako starozákonní Kazatel v souvislosti s bohoslužbou. Na svůj jazyk si dej pozor, když jdeš do božího domu, píše. A to ne proto, že bys mohl říct něco špatného, že by ses snad mohl dopustit nějakého rouhání. Ale proto, že i správná, krásná, pravověrná a velká slova můžeš vyprázdnit.

A to, co je vyprazdňuje, je snadnost, s jakou je vyslovíš, s jakou ti zdomácní v ústech, s jakou si je osvojíš. Sama o sobě ta slova nejsou lživá. Může jít o nejvýraznější vyznání víry, o skutečné perly evangelia. Potíž a lež je v tom, že je klidně opakujeme a vyznáváme, i když se ve skutečnosti v životě dáme a spoléháme na něco úplně jiného; že pro nás není problém se k nim připojit bez toho, abychom svým životem ctili jejich závažnost a závaznost. Napětí mezi tím, co vyznáváme a co žijeme, si už ani neuvědomujeme. Nezaráží nás. Nebrání nám pronášet vrcholná vyznání, ani nás nevede k radikální změně života.

Před tímhle Jakub varuje: „Podle slova také jednejte, nebuďte jen posluchači.“ A držte přitom svůj jazyk na uzdě. Nebuďte také jenom vyznavači. „To byste klamali sami sebe!“

Zbožnost, ve které může slovo existovat odtrženě od života, ve kterém není jeho bezpodmínečnou inspirací ani jeho věrným odrazem a vyjádřením, je jen marnost a sebeklam. Než vyznávat něco, co nás ve skutečnosti nezavazuje a neproměňuje, jenom proto, že tak je to správně, to je lepší mlčet. Ne proto, aby nás nikdo nemohl chytit za slovo, ale proto, abychom se nepřipravili o sílu, která v něm je. V té střízlivosti, plachosti, bázni a tichu, kdy si hned nedovolíme přitakat něčemu, čím zároveň nežijeme, a o slova bible a starých vyznání zaraženě škobrtáme, je naděje, že se s jejich mocí jednou setkáme, že náš život skutečně promění. Není třeba spěchat, je třeba vytrvat.

Do zbožnosti nemá cenu se vemluvit. Vždycky znova mě napadá, že požadavek, aby se každý, kdo chce být pokřtěn, hned ztotožnil s hotovým vyznání víry, je pro víru spíš medvědí služba. Vede spíš k formalismu, než k setkání se slovem, které má moc uzdravit a zachránit náš život. Pravá a čistá zbožnost není záležitost precizních vyznání, ale života před Bohem. Jakub ho charakterizuje dvěma rysy. A je asi příznačné, jak jsou navenek vlastně nenáboženské a civilní.

Tím prvním je starost o vdovy a sirotky. To byli v té době lidé bez hmotného zabezpečení, bezprávní, odkázaní na dobrou vůli druhých. Dneska by možná Jakub jmenoval jiné, kteří jsou v takovém postavení. Třeba uprchlíky. Mít pro ně oči i srdce otevřené, pamatovat na ně i v tom smyslu, v jakém ten výraz běžně používáme — tedy pamatovat na ně ve svém rozpočtu a časovém plánu, to je podle Jakuba pravá a čistá zbožnost před Bohem. V originále píše Jakub doslova „navštěvovat je v jejich soužení“. Skutečná nouze totiž nebývá ani tak otázkou peněz, ale vztahu — osobního zájmu, solidarity, důvěry, vědomí, že na člověku někomu záleží a něco pro něho znamená. V té čisté zbožnosti nejde jen o blahosklonnou dobročinnost, ale o skutečný zájem a otevřenost pro druhé.

Druhým rysem pravé zbožnosti je „chránit se před poskvrnou světa“. To zní trochu jako protimluv, jako výzva k uzavřenosti a oddělenosti. Křesťané to také tak někdy pochopili. Ale byl to spíš projev povýšené pýchy a ustrašené zbabělosti než víry. Kristus přece přišel na svět právě kvůli němu a vůbec se ho nestranil. Kdo mu důvěřuje, ten může stěží Jakubovým slovům rozumět jako výzvě k tomu, aby se od světa odvrátil a izoloval. To právě asi záleží na tom, jestli jeho slovo jen letmo zaslechneme a dál si jedem po svém, nebo se do něj opravdu zahledíme a vytrváme a neunikne nám ten dokonalý zákon svobody, jehož smyslem není naše vzornost, ale láska a milosrdenství.

Pak nám může dojít, že Jakubovi záleží spíš na tom, abychom v zájmu o svět se světem jednoduše nesplynuli, abychom se nebáli lišit a abychom nepřijali jako bernou minci, že takhle to na světě prostě chodí. Jsou jistě věci, ve kterých se světu nemáme přizpůsobovat. Ne kvůli vlastní čistotě, ale právě kvůli lásce a milosrdenství, kvůli tomu zájmu a pomoci, kterou Jakub právě zmínil. Tonoucímu v proudu může skutečně pomoct asi jen ten, kdo se jím nenechá unášet. Kdo se neliší, ten nemá, co nabídnout; ten je jen součástí lhostejnosti, která je příčinou soužení trpících. Kdo jí v důvěře odolal, ten je jiný, ten se liší, a nemusí se pak halasně a bojovně zaklínat obranou křesťanských hodnot. Amen.