Kázání 26. 4. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Filipským 3,12 — 21

Text: Židům 12,1 — 2

Sestry a bratři,

Sportovní hry, zápasy, utkání, závody a zápolení dovedou lidi zaujmout a nadchnout. Málokdo by asi dovedl vyjmenovat členy vlády, ale jak se jmenuje česká rychlobruslařka, sjezdařka a snowboardistka nebo hokejová hvězda, ví skoro každý. Sportovní klání dokáže lidi strhnout a přivést do varu. Takové spontánní přivítání, jako měli hokejisté, když vyhráli Mistrovství světa nebo olympiádu, nemá snad žádný politik ani umělec. Sportovní zpravodajství je určitě sledovanější než kulturní přehled.

Je jistě možné si nad tím spolu se starořeckým filosofem sarkasticky povzdechnout, že „Atlety a koně miluje společnost.“ Je možné kritizovat malost a vyduchlost, která si vlastní prázdnotu kompenzuje zbožňováním svalnatých idolů. Bylo by ale asi příznakem jisté zakomplexovanosti nevidět, že má ten obdiv také svoji kladnou stránku. Pro spoustu kluků a holek je to mocná inspirace. Nekupují si jen plakáty a trička svých idolů, ale začnou bruslit, běhat, kopat do mičudy nebo se ohánět raketou. V dospělých se zase třeba probudí sounáležitost se svojí zemí a možná to pro ně bude i jistým závazkem, aby při její reprezentaci sami dostáli té vydobyté pověsti. Dosažený výkon je prostě výzvou a inspirací. Motivuje.

Na to apeluje apoštol Pavel i ve víře. Také víra je běh, běh na dlouhou trať, ve kterém je třeba vydržet.

Jenom mě napadá, že my míváme tenhle sportovní obraz víry často trochu posunutý. Víru vnímáme spíš jako cílovou pásku, konečnou metu nebo dosažený výsledek. Člověk jako by byl na trati a v pohybu, než víry dosáhne, než k ní dospěje. A křest jako by byl cíl, ke kterému je třeba doběhnout, nebo výsledný čas, který potvrzuje, že dotyčný splnil požadovaný limit.

Ale pohled apoštola je jiný. Křest to jsou spíš startovací bloky, to je začátek, nástup na dráhu. To je ten okamžik, kdy se zvedneš od televize, od mobilu nebo ze sedadla stadionu a přestaneš spokojeně chroupat slané tyčky, protože ti už nestačí být jenom divákem, jenom přihlížet a všechno zasvěceně komentovat, ale sám nastoupíš na trať, abys ten běh opravdu prožil, abys alespoň kousek tu štafetu poponesl. Prostě ti došlo, že nejsi v cíli, že ho máš daleko před sebou a tak se dáš do běhu.

Takhle to vidí apoštol. Jsme věřící, jsme na trati. Víra není pozice, ale pohyb. Nejsme v cíli, míříme k němu. Život už nemůže být jenom vysedáváním před plátnem s kornoutem popkornu nebo s kafíčkem u displeje. Život už ale také není jenom pobíháním sem a tam, uspěchanou honičkou od jednoho k druhému podle toho, kde se co namane. Nejsme štvanci vlastní chtivosti, která si žádnou příležitost nemůže nechat ujít. Jsme soustředěni k cíli.

Jedna z ušlechtilých olympijských myšlenek říká, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Ale v tom běhu víry nejde jenom o účast. Vyběhnou mnozí. Mnozí jsou pokřtěni. Jenže to je právě jen začátek. Tím to nekončí. Samozřejmě nejde o to ostatní předběhnout a porazit, nebo si splněním limitu, na rozdíl od nich vydobýt účast na nějaké nebeské olympiádě. Ale je třeba zůstat v pohybu, vytrvat v běhu. Nezemdlít, nepodlehnout únavě a rezignaci, nevzdat to. Ale stejně tak ani neusnout na vavřínech, nespokojit se jednoduše s tím, kam jsme se už dostali. Tím totiž ten běh také končí. Předčasným pocitem, že už jsem v cíli, zabydleností, která si předběžnost toho, kam došla, vůbec nepřipouští.

V jedné písničce Pavla Dvořáčka se zpívá: „Tohle ještě není cíl, ten je dál, tam se jde dýl…“. A něco podobného připomíná apoštol v předcházející kapitole jako základní rys víry. O jejích svědcích píše: „Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží.“ Víra je běh za tím, co tu ještě není. Naděje pro ni znamená víc než to, čeho dosáhla. Uvědomuje si předběžnost a nedokonalost toho, k čemu dospěje, a proto pro ni běh nikdy nekončí.

Pavel mezi těmi svědky uvádí například Abrahama, který sice dosáhl zaslíbené země, ale jednoduše se v ní nezabydlel. Žil v ní dál jako cizinec. Bydlel ve stanech a upínal svoji naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.

Vytrvalost v běhu možná víc, než únava, ohrožuje spokojenost, která už nic nehledá, nic nečeká, o nic neusiluje, protože si vystačí se svým přítomným štěstím bez ohledu na to, co se okolo děje a co bude následovat.

Víra je běh na dlouhou trať a apoštol nás povzbuzuje, abychom v něm vytrvali. Ale nejen to. Připomíná také to, co je oporou, co nás může povzbudit a podržet. Neběžíme sami. Máme obrovskou motivaci, inspiraci, výzvu a posilu v těch, kdo nás obklopují — v tom zástupu, či jak stojí v originále, oblaku svědků, který nás v tom běhu provází. Pavel je právě v té předchozí kapitole vyjmenoval — řadu postav, pro které byla naděje vůdčím motivem života, kteří se nedali pohltit přítomností, ať už šťastnou nebo nešťastnou, ale předjímali ve svém jednání budoucnost, vytrvali v běhu: Abraham, Sára, Izák, Jákob, Mojžíš, Rachab. A nakonec se ptá: „Mám ještě pokračovat?“

Ten zástup totiž nekončí. Není jenom věcí biblické minulosti. Dějiny víry pokračují. A nejde jen o ta notoricky známá jména například našich Janů — Husa, Želivského, Augusty, Blahoslava, Komenského, které máme na fasádě. Do toho oblaku patří všichni, o kterých i dnes platí, co napsal tehdy apoštol, totiž že se odmítli zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. Tedy ti, kdo nežijí jen pro přítomnou pohodu a bezpečí, ale dovedou přijímat i těžkosti a rizika v důvěře v boží zaslíbení. Jako ti, kdo postavili na úvěr tenhle kostel, nebo kdo ho kvůli výhodám a bezpečí neopustili ani za minulého režimu.

A každého z nás jistě provází jeho osobní oblak svědků, který ho obklopuje ve chvílích únavy, slabosti nebo sebespokojenosti, který ho drží, posiluje, motivu a pobízí poutem odpovědnosti, kterou k nim cítíme. Já v něm mám rozhodně tátu a maminku, Honzu Kellera, Vojena Syrovátku, Štěpána Hájka, Honzu Keřkovského, Ríšu Dračku, Rutku a další a samo sebou také vás. My přece běžíme spolu. Spolutvoříme si navzájem ten oblak svědků, tu podpůrnou, inspirující a motivující skvadru běžců. To je smysl sboru, společenství, církve. Jeden druhého udržujeme v pohybu a posilujeme také v tom, abychom se dovedli odpoutat od všeho, co v něm brzdí, abychom uměli odhodit všechnu přítěž a hřích, který se nás tak snadno přichytí.

Zajímavé je, že to slovo přítěž může v řečtině znamenat stejně dobře i pýchu, vážnost, váženost nebo důstojnost. Nejspíš to spolu souvisí víc, než si myslíme. Vážnost a důstojnost, které se v církvi často nosí, asi nebudou ani tak projevem úcty k Bohu, jako spíš pěstováním vlastní důležitosti a obav z vlastní směšnosti. Na cestě za Kristem, jehož právě Pavel, charakterizuje jako boží bláznovství, spíš zatěžuje a svazuje nohy. Člověk se v ní nezřídka sám postaví na místo boží. Domáhá se úcty, která mu nepřísluší a tváří se, jako by všechno záleželo na něm. A právě to je podstata hříchu, které se máme zbavit. Máme odhodit zbytečnou zátěž, i tu touhu být vážení a důstojní, ve které ztrácíme schopnost rozběhnout se za Kristem.

Ale pozor, smyslem není jednoduše, aby se nám běželo lehce, abychom se všeho obtížného zbavili, aby to šlapalo. K tomu máme jistě také sklony — volit snadná řešení, s ničím a s nikým se nezdržovat, všechno, co brání v rozletu a seberealizaci odhodit. Ale o to tu nejde. Máme vytrvat v běhu, jak je nám uloženo. Nejde o to, abychom měli volné ruce k vlastnímu rozletu, nebo k tomu, aby všechno běželo jako na drátkách, ale abychom se drželi toho, co nám bylo uloženo.

A rozeznat, co to je, vůbec nemusí být snadné. K tomu už nestačí ani ten oblak svědků, ani církev. Právě na tom biblickém zástupu svědků můžeme mimo jiné sledovat, jak snadné je se mýlit, jak svůdná je ta touha po snadnosti, jak zavádějící je to zaměření na viditelné výsledky. Většina, ani ta zbožná, není zárukou pravdy. Nedá se na ni spolehnout. Církev prostě není směrodatná.

Pokud jde o směr, obrací apoštol náš pohled jinam: „Vytrvejte v běhu… s pohledem upřeným na Ježíše Krista, který vede naši víru od počátku až do cíle.“ Z něho při tom běhu nespouštějte zrak. Jinak se snadno stane, že budeme třeba vytrvale utíkat, ale úplně opačným směrem, než je nám uloženo.

Je totiž snadné poplést si boží zaslíbení s účelem a směřovat pak k němu, třeba k radosti, kterou nám Bůh jistě přeje, podle svého. On ale „Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici božího trůnu.“ Ten běh totiž není prostředkem k žádnému účelu. To je běh důvěry, která svoji radost, slávu i spravedlnost nechává na Bohu. Jeho účelem není, abychom si něco vyběhali, ale abychom naplnili, co Bůh žádá. O víc není potřeba se starat. O to se už postará Bůh. Amen.