Kázání 19. 7. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 18,1 — 5 (v Kralickém překladu)

Text: Jan 3,1 - 8

„A zavolav Ježíš pacholátka, postavil je uprostřed nich,“ četl před chvílí kmotr Marlen od stolu Páně. A nám se to teď stalo. Ježíš postavil pacholátko uprostřed nás. Rodiče přinesli Marlen ke křtu. Je ve středu naší pozornosti, a právě v souvislosti s vírou. Její přítomností nás Bůh oslovuje jako Ježíš svoje učedníky. Marlen je takovou názornou boží nápovědou, abychom ve své víře nebyli úplně mimo.

I v ní totiž býváme soustředěni jen na svoje schopnosti, kvality a výkony. Rozumíme jí obvykle jako uvědomělému přesvědčení, které závisí na našich rozumových schopnostech, souhlasu a rozhodnutí. Chápeme ji jako výraz vlastní uvědomělosti.

Jenomže, kdyby tomu tak bylo, co by tu potom Marlen asi tak dělala? Copak taková nemluvňata mohou něčemu rozumět? Vědí vůbec, co se s nimi děje? A pokud nevědí, jak by k tomu mohla přitakat? Jak by se pro něco mohla rozhodnout? Mohou se snad k něčemu zavázat a plnit to?

Patří sem tedy vůbec? Nebyl ten křest Marlen vlastně omyl? Některé církve, jak asi víte, děti také nekřtí. Jsou pouze pro křest dospělých, kteří jsou schopní se sami vědomě a odpovědně rozhodovat. To je pro ně podmínka, aby měl křest smysl, aby něco opravdu znamenal. Teprve, když člověk dospěje, může dospět i k tomu, oč vlastně ve víře běží, a může to také vědomě naplňovat svým životem. V tom vidí záruku víry a života, který Bohu odpovídá. Bez nich je pro ně křest jenom prázdný obřad.

A právě proto, aby nás z tohohle pocitu vlastní důležitosti vyvedl, postavil Ježíš pacholátko doprostřed učedníků a Marlen doprostřed nás. Díky ní nám může dojít, že víra a život z Boha nestojí na nás, že vždycky, když se v nich chceme spoléhat na sebe, jsme vedle.

O tom je právě ta rozmluva s Nikodémem, kterou jsem četl z Janova evangelia. Takhle nějak to vypadá, když má člověk za to, že už nakoukl Pánu Bohu do karet, že už sám dospěl poznání, jak to s tím Ježíšem vlastně je. Je to jako scéna z nějakého absurdního divadla, kdy si jeden stále vede svou, a protože všemu rozumí po svém, připadá mu, že ten druhý mluví samé nesmysly, že je s ním rozprávka jako s kozou na ledě.

„Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li s ním Bůh.“, začne Nikodém, nejspíš hrdý, že na to přišel sám.

Ale ono o tom lidském vědění už něco napovídá, že s tím Nikodém přijde pro jistotu v noci, aby ho nikdo neviděl a nezaslechl. Takovou váhu mívá to naše přesvědčení, na které býváme tak hrdí. Sami se o ně nedokážeme opřít. Odpovědnost za ně veřejně převzít neumíme. Ani na ten náš strach nestačí.

Ježíš Nikodémovi na tu ukázku bystré logiky odpovídá: „Ale ona boží moc přece vůbec není tak očividná, aby ji mohl člověk sám od sebe spatřit.“ Pokládat to, co se nám lidem jeví jako očividný zázrak za důkaz boží moci a přítomnosti, to je bláhové. Žádné zázraky nebo znamení sami o sobě o Bohu ještě nic nevypovídají. Na tom, co má člověk před očima asi v první řadě nezáleží. Skutečnou boží moc může spatřit jenom ten, kdo se na svět dívá jinýma, novýma očima. „…nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království boží.“

„Jak se ale může člověk narodit, když je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“, reaguje na to překvapeně Nikodém. A právě ten údiv, který považuje Ježíšovu odpověď za naprostý nesmysl, potvrzuje, jak člověk sám od sebe není s to vidět nic jiného než sebe. Jak všemu rozumíme jenom po svém, jak se v božích věcech často pohybujeme jako sloni v porcelánu, protože jsme v zajetí svých představ a obzorů. Nikodéma ani nenapadne, že by mohl Ježíš mluvit o něčem jiném než o biologii.

Ono je ale třeba přičíst Nikodémovi ten údiv k dobru. To dneska by se určitě našli koumáci, duchovní machři, kterým by to zase bylo všechno hnedka jasné: „Vida reinkarnace! Samozřejmě — v prvním životě ještě nemá člověk šanci, teprve v druhém se mu otevřou oči.“, začali by poučeně vysvětlovat. A jiní by zase hned věděli, že Ježíš mluvil o těch, kdo přežili nějaké neštěstí nebo klinickou smrt. O těch se přece říká, že se podruhé narodili — a život pak určitě také vidí jinak. A další, zvlášť zbožní, by třeba dokazovali možnost opětovného porodu s tím, že u Boha je přece možné všechno.

Nikodém naštěstí aspoň vidí, že se Ježíšovo slovo s jeho představami skloubit nedá a diví se. Říkám naštěstí, protože ten, kdo se diví a ptá, ten může dostat skutečnou odpověď.

"Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“

Ale pozor! Abychom zase neuvízli ve svých zbožných představách a nezačali člověka porcovat na duši a na tělo v domnění, že už víme, jak to je, tak ještě přečtu, jak to v jednom dopise vyjadřuje apoštol; píše tam: „Chci říci, že člověk tak, jak je, nemůže mít podíl na království božím…“ A já dodám: ani kdyby byl sebeduchovnější, ani kdyby přitom na své tělo úplně zapomněl.

Tady nejde o protiklad těla a ducha, tady jde o ten nebetyčný rozdíl mezi člověkem a Bohem, který člověk sám ze sebe nikdy nepřekročí. Sami - svými silami, ať už je to vůle, rozum nebo cit, se k Bohu nedopracujeme. Sami ze sebe dospějeme zase jenom k tomu, co je v nás, ke své člověčině.

Kdo změnu svého života, nebo společnosti, či světa staví na lidských kvalitách - třeba na dobré, nebo na pevné vůli - ten dřív nebo později narazí zase jen na to, co chtěl změnit, na své meze. A kdo víru, lásku a naději vidí jenom jako otázku vlastního úsilí, jako svoje dílo, tomu život z Boha, v jeho lásce a svobodě, zůstane uzavřený.

Skutečně nový začátek, nová kvalita života není z nás, přichází odjinud. Je to dar, boží dar, který nemůžeme nijak narežírovat, nijak zajistit, který není v naší moci. „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“

Ano, nejen Marlen nemůže ten život z Boha nijak zaručit, on jej nemůže zaručit ani nikdo z nás. Nejsme jeho autoři a sami ze sebe na něj nemáme. A přece to neznamená, že by tedy nebyl pro nás, že by se nám nemohl otevřít, že bychom tu skutečnou moc lásky a svobody nemohli prožít.

Naopak, čím víc si připustíme, že jsme na tom jako to pachole, které ze své síly nežije, tím spíš bude pro ten dar v našem životě místo, tím spíš vstoupí do našeho života anebo my do něj a otevřou se nám pro něj oči.

Pak totiž nebudeme muset hledat ve svých činech svou velikost, a tak uvidíme, co je skutečně velké. Nebudeme muset jednat dobře pro vděčnost, ale z vděčnosti a v tom bude láska skutečná, svobodná a silná. Nebudeme potřebovat ospravedlnit svoje chyby, a tak budeme mít šanci z nich vyjít a poznáme, že milost existuje a že nás potkává ani nevíme proč. A to potom člověk jen žasne a děkuje.

Tak nás tedy Bůh skrze Marlen oslovuje, a skrze nás to zase chce vyřídit a potvrdit jí i jejím nejbližším ve znamení křtu. Bůh si nás zamiloval a v důvěře v jeho lásku lze žít svobodně a bez obav. Amen.