Nedělní kázání, 23. 6. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Ezch 17,22-24

Text: Matouš 13,31-33

Sestry a bratři,

podobenství je vlastně nabídka, pozvání k účasti. Ve své obraznosti zůstává nedopovězené, nekonkrétní. Je jasné, že nechce poučit ani o zemědělství ani o pečení. S čím, v našem životě konkrétně souvisí, to musíme vytušit, uhodnout a dopovědět sami. Je to na nás.

Můžeme to vnímat jako nedostatek: To si pak může každý ten obraz vyložit po svém. Třeba úplně mylně. Ale můžeme také nahlédnout, jak je ta nedopovězenost vlastně přiměřená, jak dává šanci pravdě.

Souvisí to s naší řečí. Totéž slovo může totiž v různých okolnostech vyznít různě. A mluvčí nikdy nemůže postihnout všechny situace, v kterých se právě nacházíme. Totéž slovo má také pro každého z nás jiný význam. Záleží na tom, co máme za sebou. Naše osobní zkušenost dává slovům obsah. Čím konkrétnější slovo je, tím větší je možnost nedorozumění.

Pravdivé oslovení se bez naší účasti zkrátka neobejde. Nezáleží jen na mluvčím, ale na nás. To, co uslyšíme je také otázkou naší poctivé sebereflexe. Tuhle odpovědnost podobenství připomíná. Jak se slova konkrétně spojí s naším životem, to je vždycky jen na nás. A jinak to ani být nemůže.

A tak i já zůstanu u obrazu. Dotažení je na vás. Jen tak můžeme jeho poselství zaslechnout každý právě v souvislostech svého života.

Království nebeské je jako hořčičné zrno nebo jako kvas. U obou těch přirovnání je na první poslech zřetelný důraz na kontrast mezi nepatrným začátkem a nečekaně velikým výsledkem. Jsou to podobenství o „ohromných maličkostech“, jejichž význam se svým časem dozajista projeví.

Kontrastem maličkého zrnka a vzrostlé hořčice, nepatrnosti kvásku a množstvím prokvašeného těsta chce Ježíš nepochybně povzbudit nebo také varovat svoje posluchače — tedy i nás — abychom to, co je nyní snadno přehlédnutelné, drobné a „slabé“, nepodceňovali a neodepsali. Vlastně otevřeně říká, že s královstvím nebeským — tedy s tím, jak se projevuje boží moc - je to právě tak. Nyní je to jako to zrno hořčice — nepatrné, malé, v rámci celé skutečnosti života je to pouhé nic. Zdánlivě bez šancí.

Hledat nyní boží moc a vládu v něčem očividně velikém — ať už jde třeba o živelné katastrofy, domněle světodějné události, ohromující zázraky nebo úspěšné masové evangelizace — je asi omyl. Ti, kdo chtějí boží vládu dokazovat podobně „obrovskými“ věcmi, prozrazují spíš, jak jsou poplatní světskému pohledu. Ježíš se nás snaží získat pro důvěru ve velikost maličkostí, pro pohled, který nevidí jenom přítomnost a nesoudí jenom podle ní, který má na paměti, že se věci vyvíjejí, rostou, mění a že právě ty nepatrné začátky mohou mít veliký význam.

Může jít o milý úsměv, o podanou ruku, o slovo, na které je spolehnutí, o uznání vlastní chyby, o pár minut, které věnujeme druhému, o trapnost, kterou kvůli někomu uneseme, o to polínko, které si nepřihodíme, když se dělají řeči, nebo o to „nevím“, když je každému hned všechno jasné. Jsou to maličkosti, ale mají obrovský význam. Je to síla, která může úplně proměnit atmosféru. Vůbec to není málo. Jenom to chce trpělivost a výdrž. Semínko taky nevzejde hned a než těsto vykyne, tak to taky chvíli trvá.

Ale ta podobenství nemluví jenom o významu těch zdánlivě nepatrných věcí. Ona říkají něco důležitého i o té velikosti, která jim dává smysl. To už ovšem není na první pohled zřejmé. Snadno to přehlédneme a Ježíšovo ujištění pak považujeme spíš za zbožné přání, než za skutečnost. Protože postrádáme onu velikost, o které Ježíš nejspíš vůbec nemluví.

On si totiž pro obě ta přirovnání vybral dost zvláštní a přinejmenším kontroverzní příklady.

Hořčice se sice skutečně v Palestině dorůstala 4-5 metrů, takže na ní opravdu mohli hnízdit ptáci. Nicméně i přes ten vzrůst šlo pořád spíš o takové přerostlé křoví, které se s pořádným stromem vůbec nemohlo rovnat. Ten v bibli představují majestátné libánské cedry, které se třeba dovážely na stavbu Šalomounova chrámu. Těm také proroci, jak to na začátku četla Lída, přičítají onu ochranu, domov a bezpečí pro ptactvo nebeské, do které ústí Ježíšovo podobenství.

Jestliže on tohle všechno přiřkl hořčici, pak to zní spíš jako záměrná ironie, která má posluchače vyvést ze zažitého stereotypu. Pokud tu velikost, o které podobenství ujišťuje, spojujeme jenom s očividnou velikostí, důstojností a majestátem, kterých se nám dostane, pak není divu, že ji nikde nevidíme. To prostě vězíme v tom zažitém omylu.

Velikost, která podle Ježíše potvrzuje smysl a význam malých začátků je v tom, co skýtají druhým. A takhle posloužit může dobře právě i to přerostlé křoví. Možná že nám připadá poselství podobenství jen jako zbožné přání právě proto, že pro tohle nemáme oči, že jsme zaměření na něco jiného, než na službu.

Hořčice se také nepěstovala jako pšenice z jiných podobenství. Však tu Ježíš vůbec nezmiňuje její výnos a plodnost, který by snad bylo možné vykázat. Byla považována za doplňkovou rostlinu. Sela se jen na okrajích pole, a člověk si musel dávat dobrý pozor, aby se moc nerozrostla a „nezaplevelila“ celé pole. Kdyby moc zbytněla, přinesla by víc škody než užitku. Ten záleží právě na tom, že není sama sobě cílem.

A podobně je to i u toho druhého příkladu, který je možná ještě paradoxnější. Ani u kvasu přece nejde o prostý nárůst a velikost. Výsledkem není prostě veliký kvas, nýbrž prokvašená mouka, tedy těsto, či obecněji „proměněné okolí“.

Kvas — podobně jako sůl z jiného známého Ježíšova příměru — může mít smysl nikoli, když se sám uchová nebo rozmnoží, ale naopak když se ve svém okolí vlastně rozpustí, zmizí, ztratí. Jenom tak mohou splnit svojí úlohu a proměnit něco, co je samo o sobě — stejně jako ony samy o sobě — nepoživatelné, v něco chutného a stravitelného.

A zajímavá a možná významná je přitom ještě jedna drobnost. My máme obvykle za to, že k proměně okolí je třeba, abychom v něm byli jako křesťané viditelně přítomní. Ježíš ale původně nepoužil pro jednání ženy prostě slovo „vmísí“, jak jsme to četli v ekumenickém překladu, nýbrž sloveso „ukryje“, což bylo i v tehdejším jazyce hodně nezvyklé. Asi to nebyl omyl, ale spíš záměr.

Ty počátky, které mají podle Ježíše takovou sílu, že promění celé svoje okolí, jsou nejen malé, ale jsou skryté. Nepůsobí svojí očividností, ale svojí skrytou silou. Přítomnost kvasu nemusí být zpočátku vůbec vidět, a přece k té podstatné celkové změně nakonec dojde. Ta trocha, která vlastně ani není patrná, zkrátka beze stopy nezmizí, a byť by jí mouka úplně překrývala, způsobí nakonec její proměnu. Samozřejmě, je-li to opravdu kvas. Podobně jako u soli záleží na tom, je-li opravdu slaná.

Ale právě při tom srovnání se solí vynikne provokativní paradox tohoto Ježíšova podobenství. Sůl totiž konzervuje, ale kvašení naopak vede většinou ke zkáze. A to nejen podle naší zkušenosti. I v bibli je obvykle kvas obrazem zlého a zkázonosného bujení. Ježíš varuje před kvasem farizeů a zákoníků. Pavel varuje před lhostejností vůči nemravnosti ve sboru téměř stejnými slovy, jaká zde užil Ježíš: „Nevíte snad, že trocha kvasu všechno těsto prokvasí.“ A v tom by mu asi dneska mnoho lidí dalo za pravdu: „Pozor na zlo, na špatné příklady, na lhostejnost vůči nemravnosti! Stačí trocha a začne se šířit zlověstně nezadržitelnou silou!“

Ale Ježíš tenhle obraz použije nečekaně právě o dobru. Jakoby chtěl záměrně provokovat, jakoby chtěl právě zdůraznit: Důvěřujte tomu, že se boží království šíří stejně nezadržitelně, jako to přičítáte zlu. Věřit neznamená něco si zbožně přát a přitom pochybovat, jestli to má vůbec nějakou šanci. Věřit znamená důvěřovat v sílu dobrého; důvěřovat tomu, že má každý sebenepatrnější a třeba úplně skrytý projev věrnosti svůj veliký význam a dosah.

Podmínkou proměny světa nebo společnosti není, aby mělo křesťanství nebo „boží věc“ očividně navrch, ale právě tahle důvěra v sílu nebo nezadržitelnou nakažlivost dobrého. Jen tak jsme totiž s to na ně opravdu dát. Jinak o tom budeme jenom zbožně snít, nebo zůstaneme jenom u té iluzorní a zhoubné role horlivých služebníků, o kterých jsem kázal před týdnem, kteří se soustředí jen na vykořeňování zla.

Chceme-li se na božím království účastnit, pak je třeba přidat se k té jeho nynější podobě — k té věrnosti, která je nepatrná, přehlédnutelná, zdánlivě bez šancí, která nemá při své službě reprezentativní a heroickou podobu, nemusí být vůbec vidět, neizoluje se od svého okolí a nebojí se, že se v něm rozpustí. A to všechno s důvěrou, že to vůbec není marné. O tom nás Ježíš ujišťuje - že dobré věci mají přinejmenším stejnou životaschopnost a nakažlivost jako zlo. Věřme tomu. Amen.