Kázání 12. 4. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Jan 20,19 - 31

Text: Jan 21,1 - 19

Sestry a bratři,

před týdnem jsme slavili Velikonoce. Znovu jsme si připomínali, že byl Ježíš vzkříšen. Věrnost a láska, jakkoli křižované, neskončily v hrobě. Smrtí neskončil marnej sen. Kámen byl odvalen. Není to pro nás už žádné překvapení. Slyšeli jsme to už mnohokrát. Dobře víme, jak to s Ježíšem dopadlo. Každý to finále evangelia zná. Bez vzkříšení bychom si ho už ani nedovedli představit. Je to pro nás prostě hotová věc.

Janovo evangelium také původně vyprávěním o něm končilo. Tak, jak to před chvílí četl od stolu Páně…………. Poslední verše té dvacáté kapitoly tvoří evidentně jakýsi závěrečný souhrn. Tady udělal autor tečku. Teď už bylo řečeno všechno podstatné. Takhle je to celé. Teď je to rozuzlení Ježíšova příběhu jasné. Je hotovo, je dokonáno.

Jenomže pak jako by mu došlo, že to nestačí, že je třeba něco dodat, že je třeba pokračovat. Jinak to taky může být celé k ničemu. Jinak nás právě to finále může zmást. A tak tu máme ten příběh o Petrovi, který říká: „Jdu lovit ryby.“ Takové postskriptum o těch a pro ty, kdo už o vzkříšení slyšeli, pro které je to hotová věc. Tedy o nás a pro nás. Protože takhle my to máme.

Pokud je to pro nás totiž takhle hotové a celé, pak není divu, že někoho napadne: „Jdu lovit ryby.“ Ano, Ježíš byl vzkříšen, zvítězil. To nikdo nepopírá. To si přece opakujeme, každou neděli. Ale co dál? To přece není všechno. Je třeba taky žít, něco dělat. Je tu i práce, obživa, rodina. Je třeba nějak naplnit čas. A ostatní jako by na to už čekali. Konečně to někdo řekl na hlas. Všichni se přidají: „I my půjdeme s tebou.“ Co taky jiného? Toho přešlapování na místě už bylo dost. Je třeba jít dál.

Ale on je to ve skutečnosti vlastně krok zpátky. Učedníci přece rybařili před tím, než to celé s Ježíšem začalo, než je zavolal, aby šli za ním. Teď se k tomu vrací. Nemyslím si, že by se chtěli Ježíše prostě vzdát, že by se od něj odvraceli, že by ho opouštěli. Podle evangelia se scházejí každou neděli. Vyprávějí si o něm i o vzkříšení. Svědčí si o něm navzájem. Jen je to pro ně právě hotový a uzavřený příběh. Nevzdávají se ho, to ne. Jen je tu vedle něho ještě něco jiného. Ta práce a obživa. A teď je zkrátka čas na ně. Tak se jim věnují.

Jenomže ono to nějak nevychází. Drhne to. Oni té noci nic neulovili. Veškeré úsilí a aktivita vyzněly na prázdno. Člověk se snaží, namáhá a život mu přitom proklouzne mezi prsty, prosmekne se dírou v síti a nezbude nic. Jenom únava, starosti a prázdné sítě. Není z čeho žít, není pro co žít.

Marnost nad marnost, řekl by biblický Kazatel. Někdy si ho přečtěte. Má odvahu si přiznat, co nás nejspíš taky někdy napadá, ale bojíme si to připustit. Až když se nás někdo zeptá, až když po nás někdo něco chce, vyslovíme to otevřeně. „Přátelé máte něco k jídlu?“ Máte, z čeho žít? Naplňuje a sílí něco váš život? Máte, co nabídnout? - „Nemáme.“ Je to bída. Nemáme sami, natož abychom měli na rozdávání. Jak by po nás mohl ještě někdo něco chtít?

Jenomže on ten neznámý hlas, který nás zve, abychom to přes všechny své zlé zkušenosti zkusili z jiné strany, nepředstavuje nárok ani povinnost, ale pomoc a obdarování. To ovšem asi může člověk poznat až tehdy, když na něj dá. Pak najednou vidí, že byl obdarován. Víc, než je vůbec schopen pobrat. Tam, kde všechno jeho úsilí vyznělo na prázdno, setká se s nečekanou hojností. Dotkne se ho milost.

A teprve tehdy to asi člověku dojde. Tohle je živý Pán! O tomhle je vzkříšení. Ani zdaleka to není uzavřený příběh. Ani zdaleka to není hotová věc. Ani zdaleka to není jen o tom rozuzlení Ježíšova příběhu, které tak dobře známe, že ho už považujeme za samozřejmost. Vzkříšení je o tomhle překvapení, které nikdo nečekal; o lásce a věrnosti, které nás potkávají, právě když si myslíme, že je všechno jen na nás a kvůli svým prázdným rukám se smiřujeme s tím, co všechno není možné.

Není to pravda. Je to možné právě proto, že ta láska, kterou všichni odepsali, neskončila v hrobě. Díky ní nežijeme jen z vlastních sil. Díky ní se ta marná dřina může proměnit v nevídanou štědrost. Díky ní nejsou ani naše prázdné ruce překážkou společné hostiny. Díky ní se může i naše námaha zhodnotit a všechno není jenom marnost nad marnost. To je ten Pán, který nezůstal v hrobě. To je jeho dílo. Život, s kterým se navzdory svým nezdarům můžeš setkat jako s nachystanou hostinou.

Když vystoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Tohle je snad jedno z nejvýmluvnějších míst, které přibližují setkání s Dárcem života. Přicházíme utahaní, rozčarovaní z celonoční dřiny, kterou se marně snažíme naplnit svou prázdnotu. Možná spíš z rezignace, než s nadějí jsme dali na jeho slovo. A najednou jsme nečekaně zahrnuti tak, že na to pořádně ani nestačíme. Dochází nám, že nejsme sami. A pak vidíme na břehu ohníček a u něho Pán, který připomíná maminku, která nám připravovala snídani. Šťastné mlčenlivé setkání s tím, od koho jsme v životě vlastně už nic nečekali.

A on říká: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ Ačkoli je na břehu už všechno nachystané, vůbec ty výsledky našeho úsilí neshazuje, neprohlašuje je za zbytečné. Naopak, právě teď, jako darované, mají svůj smysl a mohou přispět k té společné radosti. A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. I beze slov. Protože to není otázka slov, otázka dohadů o tom, co bylo, nebo spekulací o tom, co bude, to je věc našeho života, toho, co prožíváme, s čím jsme se setkali, těch vzácných okamžiků milosti, kdy zakoušíme, že nežijeme ze svých sil. Pro ně nám otvírá oči společenství okolo stolu Páně, kdy přijímáme chléb a víno jako ti učedníci na břehu jezera.

A když dojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Tahle otázka s tou darovanou milostí souvisí: Jak se vidíš? Jak vidíš druhé? Jak se s nimi srovnáváš? A Petr si to dobře uvědomuje. A vůbec to pro něj není lehké. Leze to z něj, jak z chlupaté deky. Velkým slovům se vyhýbá a s druhými se už radši vůbec nesrovnává. Možná spíš jen šeptá: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Láska, to je pro něj příliš velké slovo. Už poznal, že mu nedokáže dostát. Už si o sobě iluze nedělá. Už jednou hrdě prohlašoval: „Kdyby tě všichni opustili, já ne!“ A potom třikrát zapřel, stejně rozhodně, stejně silně. Už se radši drží při zemi. Velké věci, to není nic pro něho, těch se spíš bojí.

Ale Ježíš jako by tu naši obavu z vlastní malosti nebral vážně. Znovu se na naši lásku ptá, znovu jí vyjadřuje důvěru: „Pas mé beránky! Buď pastýřem mých ovcí!“ A trpělivě čeká, až nám dojde, že to neříká z naivity, že moc dobře ví, jak to s naší věrností a milováním je, že ví opravdu všechno. A přesto lásku neodepisuje, přesto jí dává v našem životě šanci a důvěru. Protože je díky Bohu silnější než naše slabost. Právě o tom je vzkříšení.

Vidět ve své slabosti to poslední a osudové, a proto na lásku rezignovat a držet se při zemi, to je právě projev nedůvěry, která s ničím jiným, než s vlastními silami nepočítá. Důvěra jistě neznamená nepříčetný optimismus, který si možnost selhání vůbec nepřipouští a sebevědomě se kasá. Ale stejně tak pokora neznamená u vědomí svých vin na všechno velké a čisté ve svém životě rezignovat. Vzkříšení otvírá jinou možnost. Pokud ani lidská slabost lásku neubila, pak má v našem životě šanci. Ne proto, že by jí člověk svou vůlí a silou prosadil, ale proto, že ho může přemoci, že se jí může jako Petr poddat, že může právě v našich prohrách slavit vítězství.

A po těch slovech Ježíš dodal: „Následuj mne!“ Amen.