Kázání 11. 1. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 1. Korintským 9,24 — 10,13

Text: List Jakubův 1,1 — 5

Sestry a bratři,

minulou neděli jsem mluvil o tom, jak na nás doléhá přelom roku. Umocňuje naši potřebu prohlédnout čas. Ohlížíme se zpět, abychom zhodnotili, co se stalo, a snažíme se odhadnout, co nás čeká, aby nás to nepřekvapilo. Patří to k naší odpovědnosti. Je to jeden z jejích předpokladů. Pohled dozadu dává našemu životu souvislost. Kde paměť schází, tam se život rozpadá, tam je možné tvrdit hned to, hned zas ono a opakovaně propadat iluzím o sobě, protože si člověk nepřičítá, jak se kdy zachoval, a žije pak nepříčetně. Pohled dopředu zase dává šanci, aby nás to, co přijde, nezaskočilo a abychom pak nebyli jen ve vleku svých reflexů a instinktů, ale mohli si věci rozmyslet a uplatnit přitom svoji důvěru a přesvědčení.

Ale o co při tom náskoku, který nám poskytuje schopnost myslet dopředu, vlastně jde?

My ho obvykle využíváme k tomu, abychom těm situacím, které nás mohou ohrozit, předešli, abychom je pokud možno odvrátili, nebo abychom se jim vyhnuli. A pokud to nejde, snažíme se zajistit tak, aby na nás jejich případný tlak dolehl co nejméně. To je jistě pochopitelné a rozumné. Pokud se z toho ale stane jediný cíl a smysl, bude výsledkem spíš marnost než bezpečí. Jednak proto, že dopředu zas až tak moc nevidíme a nikdy s úplnou jistotou nevíme, co nás čeká, a tak může být celé to zajišťování k ničemu a může nás taky soustředit na něco, co je zcela nepodstatné. Stavět jen na svých odhadech situace je zavádějící. Na to bible často upozorňuje. Jednak se při tom zajišťování stane ze života permanentní útěk a uhýbání a nakonec utone v ustaranosti a ustrašenosti.

Proto je dobré všimnout si i jiných možností. Například Jakub, služebník boží, z jehož dopisu jsem četl, na to jde jinak. Ten náskok, který ve svém vědomí máme, má podle něho jiný význam a obsah. Není to pro něho ještě čas boje, obrany a zajišťování. Je to pro něho především čas reflexe a poznání. Jde v něm hlavně o to, abychom si uvědomili, čím pro nás ty těžké události, které jistě přijít můžou, jsou — jaký je jejich smysl, jaký pro nás mají význam. To je důležité.

A abychom se nad tím opravdu dokázali zamyslet, tak Jakub trochu provokuje, schválně to vyhrotí. Jako Ježíš, když na začátku kázání na hoře prohlašuje za šťastné chudé, plačící nebo pronásledované. V úvodním pozdravu sice zcela konvenčně popřeje svým adresátům radost ze života. (Alespoň v řeckém originále to tak je.) Jenomže hned vzápětí dodá: A nejvíc se radujte z toho, když se dostanete do problémů, když vám život pořádně naloží a zatopí. Rozličné těžkosti jsou důvodem k radosti. Vítejte je!

Možná vás nejdřív napadne, jestli mu nepřeskočilo. Možná vám přitom také bleskne hlavou, jestli přece jen nemají pravdu kritici křesťanství, kteří prohlašují, že má patologickou zálibu v utrpení. Ale když ten první šok odezní, možná se začneme ptát, jak to myslí, proč to tak napsal?

On je totiž schopen uvažovat o těch náročných situacích jinak. Nejsou pro něho jenom pohromou, tragédií a čárou přes rozpočet, kterým je třeba zabránit; nebo osudem, který je třeba nějak přetrpět. Jsou podle něho šancí a příležitostí, která má dobrý smysl, která se může stát zdrojem síly, důvěry a života, který hned tak něco neohrozí. Ty situace, kdy se dostaneme pod tlak, nás totiž otestují. Jsou to zkoušky.

A ve zkoušce nejde v první řadě — jak se někdy ve své sebestřednosti domníváme — o to, jak nás kdo ohodnotí a oznámkuje. Zkouška je především šance dobrat se pravdy — pravdy o sobě, pravdy o Bohu, o tom, co je skutečné a co obstojí. V každé náročné situaci dostáváme skvělou příležitost, abychom zjistili pravdu o tom, na co nebo na koho se spoléháme, a o tom, jaké to naše spolehnutí vlastně je. A to je vždycky výhra.

Americký mnich Thomas Morton napsal: „Je lépe najít Boha na prahu zoufalství, než riskovat svůj život v sebespokojeném hovění si, které nikdy nepocítí potřebu odpuštění. Život bez problémů může být doslova beznadějnější než život neustále hraničící se zoufalstvím.“

Proplouvat životem bez krizí, které prověří naši důvěru, představuje největší nebezpečí, že ho celý prožijeme v iluzi, která se nakonec vždycky tvrdě vymstí. Život kvůli ní zůstane prázdný a marný. Projít testem zkoušky, dobrat se pravdy, je mnohem nadějnější, ať už se v něm naše víra osvědčí, nebo se jako iluze zhroutí a vyjdou najevo její nedostatky.

Osvědčí-li se totiž, získáme víc než jen dobré vysvědčení, že jsme obstáli. Jedno rčení říká: „Co mne nezabije, to mě posílí. A má pravdu. Co už jednou vítězně prošlo testem života, to se v něm dál stává oporou. Víra se pod tlakem zkoušek nejen prověřuje, ale také proměňuje, zpevňuje, znovu tvoří a získává. Do dalších krizí jde pak člověk lépe vyzbrojen. Zkušenost, že i v tom, co nám hrozilo přerůst přes hlavu, lze obstát, nás posílí. Dovolí, abychom budoucímu zmatku nepodlehli, abychom mohli přijmout odpovědnost, která nejistotu a zmatek vždycky obnáší.

V tom se právě ta zpevněná víra projevuje — že jsme schopní jednat, že jsme s to brát na sebe odpovědnost, že nás strach z nároků, které na nás klade, nevyleká a neochromí a neodsoudí k nečinnosti a pasivitě, do role pouhých komentátorů, kteří všechno vědí, ale nic neudělají.

Když se tohle povede, je život opravdu pros vší porušenosti. Ne snad, že by byl vzorný a bez chyb, ale nerozpadá se na zbožná přání a přikrčenou existenci, na moralizování a ustrašenost, která se pro nic nedokáže opravdu nasadit, na řeči o milosti a přitom neschopnost unést selhání a chyby druhých. Život takhle nerozdvojený je skutečně plně lidský a nic mu nechybí. Prošel krizí. Ví, jak blízko má člověk k selhání. Ví, o čem život opravdu je a proto má pochopení pro druhé. A ví také, že je možné se od dna odrazit. Když se tohle povede, proměňuje se nejen víra, ale člověk sám. Jeho lidství je úplné.

Jistěže se to také povést nemusí. Jakub to ví. Krize může také odhalit naše nedostatky a my můžeme podlehnout. To je dobré vědět. Kdo si to nepřipouští, ten podlehne nejsnáze. Ale něco jiného je o něčem vědět, a něco jiného je předem to vzdát, nechat se tím rozložit, předjímat kapitulaci a všemu náročnému jenom ustrašeně uhýbat.

Právě proti takovému poraženectví píše Jakub o radosti ze zkoušek. Jeho slova provokují. Mají skutečně podobu výzvy k zápasu: Směle do toho! A projeví-li se přitom, že na to nemáme, není to žádná tragédie. Ten nedostatek není důvod k tomu, abychom se stáhli. Jenom jasně poznáme, co nám schází, co potřebujeme, zač máme prosit. A to je taky výhra. Ten zápas totiž není jen na nás. Sami sebou si být jisti nemusíme, ale boží štědrostí si být jistí můžeme. On dává nejen za odměnu zasloužilým a osvědčeným bojovníkům. Dává všem bez výhrad a bez výčitek, jak ujišťuje Jakub. Proto jsou i odhalené nedostatky nadějí.

A tak sestry a bratři, třebaže nevíme, co nás v letošním roce čeká, a jak jste mi někteří minule při loučení říkali, bude to nejspíš rok perný a trable nás neminou, můžeme do něj vstoupit radostně a směle. Prověří nás, a to je skvělá příležitost dobrat se pravdy o své víře a s boží pomocí v ní vyrůst. Amen.