Kázání 25. 1. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 12, 22 - 37

Text: 1. Petrova 3, 10

Chceš-li milovat život…, není to, bratři a sestry, nesmyslná otázka či podmínka? Kdo by nechtěl milovat život? Kdo by život nemiloval? Na čem nejvíc lpíme, ne-li na životě? Na to není třeba se ptát. To je přece samozřejmé.

Je to ale opravdu tak samozřejmé? Lpět na něčem a milovat, to přece není totéž. Dobře je to vidět třeba na partnerských vztazích nebo na vztahu rodičů a dětí. Jeden na druhém lpí, nedovede se od něho odpoutat, neumí si život bez něho vůbec představit, ale o lásce lze přitom mluvit stěží. Může jít jenom o závislost, někdy až chorobnou, patologickou. Jeden druhého v ní ničí, ubíjí, roste mezi nimi vzájemná nevraživost, je to pro ně jenom trápení ale nedovedou s tím nic dělat, ani se z toho vztahu vymanit. O lásce nemůže být vůbec řeč.

A s životem to může být velmi podobné. Lpíme na něm, ale přitom někdy žijeme otráveně, bez chuti, naštvaně. Smiřujeme se s životem jako s osudem, který je třeba nějak přetrpět. Necháváme se jím jenom vláčet. Nebo ho zbůhdarma utrácíme, jako něco, na čem nezáleží a co pro nás valnou hodnotu nemá.

Láska je přece něco úplně jiného. V té člověk dělá věci s chutí, se zájmem, se zalíbením. Tomu, koho nebo co milujeme, se rádi věnujeme, baví nás to, naplňuje, inspiruje. Nesmiřujeme se s tím jako s osudem.

Láska k životu ovšem nemusí být samozřejmá ještě z jiného důvodu. Lze vůbec milovat život se vší jeho krutostí a absurditou, s nespravedlností, s kterou se v něm setkáváme, a s tím někdy smutným a bolestným závěrem ve stáří a smrti? To není jen lehkovážná a dekadentní otázka těch, kterým v životě o nic nejde a na všechno už rezignovali. Taková palčivá otázka se někdy vynoří právě uprostřed víry. V bibli můžeme opakovaně číst, jak Hospodinův prorok nebo spravedlivý Job křičí Bohu do tváře: kdybych se raději vůbec nenarodil! Možná, že právě ten, kdo v životě něco ctí, komu opravdu o něco jde a vidí dál než na okraj svého talíře, má mnohem víc důvodů, aby se takhle ptal: Lze vůbec život milovat?

A v tom je právě, bratři a sestry, obrovská naděje a důvěra autora toho biblického listu, který jistě i ty krizové polohy víry znal, že přece jen píše: Ano, ta možnost tady je. Budeš-li chtít, můžeš život milovat! Je to na tobě, bude-li pro tebe život lásky hodný.

Život není osud, není jednou provždy daný, je v něm ta naděje dobrých dnů a je možné k nim přispět, je možné si ho zamilovat. Nechceš-li zůstat jenom u děsu a zoufalství ze života, nebo u zatrpklosti a otrávenosti, máš možnost. Skutečnou. Nejen nějaký nereálný optimismus. Tvá vůle k lásce může život opravdu proměňovat. Máš možnost to ovlivnit.

Ta možnost má ovšem zcela konkrétní obsah. Něco k ní bezpodmínečně patří, něco vyžaduje: Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj svůj jazyk od zlého a rty od lstivých slov. Jestli pro tebe bude život lásky hodný a dobrý, to nezáleží ani tak na druhých, ale na tobě, na tvých slovech, na tvé řeči. Ne na tvé výmluvnosti a řečnických schopnostech, ale naopak na tom, jestli udržíš svůj jazyk na uzdě. Záleží to na zdrženlivosti tvé řeči.

Lidské slovo má neuvěřitelnou moc a nebetyčný dosah. Nejenže popisuje, označuje a slouží k dorozumění, ale také vytváří skutečnost, ovlivňuje naše jednání, formuje nás. Záleží na ní, v jakém světě žijeme.

Neplatí jenom to, co jsme četli v evangeliu, že „Čím srdce přetéká, to ústa mluví“, že tedy naše řeč prozrazuje, jací jsme, že vyjadřuje naše myšlení a naše city. Platí to i obráceně, že naše řeč naše city, naše myšlení a celý náš svět také tvoří a formuje. Nitro člověka se sytí ovocem úst, sytí je úroda rtů, v moci jazyka je život i smrt… takhle poeticky vyjadřuje kniha Přísloví toto přesvědčení biblické víry o závažnosti a nedělitelné provázanosti slov a podstaty našeho života a jednání. Jedno od druhého nelze oddělit, alespoň ne nadlouho. Není možné být zlý a přitom mluvit dobře a něco dobrého svým slovem vytvořit a není možné mluvit zle a zůstat přitom dobrý a k něčemu dobrému přispět.

Proto tolik záleží na tom, co a jak říkáme. Naše řeč může budovat prostor důvěry, uzdravovat duši i společnost, otvírat možnosti, spojovat k lásce, ale stejně tak může bořit, zraňovat, ubíjet důvěru a ničit život, včetně toho našeho.

Každý asi zažil, jak obrovský rozdíl je mezi úředníkem nebo prodavačkou, kteří k vám hovoří vlídně, zdvořile a vtipně, a jinými, kteří na vás štěkají povely a výčitky, jako byste mohli i za to, že jste se vůbec narodili. A nejde jen o to, že ti první potěší, i když třeba nemůžou vyhovět, zatímco ti druzí vám dovedou otrávit celý den. Vždycky mě přitom napadá, v jak strašném světě se ti druzí musí pohybovat a žít.

V tom textu, který dnes máme vyslechnout, se ale nejedná jenom o vlídnost nebo hulvátství, o zdvořilost či sprostotu. Autor tu má na mysli víc než příjemnou komunikaci. On píše do vypjaté situace, kdy hrozilo pronásledování křesťanů, kdy nepřátel přibývalo a šlo doslova o krk. Píše do situace tísně a napětí, do ovzduší osočování a nepřátelství.

A ty jsou pro náš jazyk, pro naše slova zvlášť náročné a nebezpečné. Především asi ve dvojím smyslu.

Zaprvé tam, kde jsme vystaveni nepřátelství, urážkám, pomluvám a očerňování, tam máme blízko k tomu abychom se nechali strhnout a opláceli stejnou mincí, abychom se cítili oprávněni použít stejných zbraní. Na hrubou látku, hrubá záplata. Z řeči se stane jen prostředek boje. Slova pak slouží jen k tomu, aby druhého srazila, ponížila, ubila, znemožnila v očích ostatních. Člověk přitom použije všechno, co se nabízí — od zlých narážek a řečí, které o druhém ochotně opakuje, aniž by se zajímal o to, zda jsou pravdivé, až po vyložené a vědomé pomluvy a urážky. A je pak v tom boji schopen nařknout ze zlých pohnutek a motivů i jednoznačně kladné jednání svého protivníka, jak jsme o tom četli v evangeliu.

Právě v této souvislosti ale mluví Ježíš o hříchu proti Duchu svatému, který nebude odpuštěn. Právě tou schopností označit dobré jednání druhých jen jako dílo těch nejnižších pohnutek, člověk nezraňuje jenom ostatní, ale především se sám osudově propadá do světa beznaděje. Formuje přitom totiž vlastní srdce. V té atmosféře boje ho infikuje permanentní skepsí a nedůvěrou. Sám se připravuje o možnost, aby napříště mohl uvěřit v něco dobrého. Osudově si kalí zrak, takže nebude schopen vidět dobré dny, ani když přijdou, a život si zamilovat. Odsuzuje se k životu bez lásky.

Anebo - a to je druhé nebezpečí pro naši řeč v té atmosféře tísně - že se člověk, když je v úzkých, uchýlí ke lsti. Že začne chytračit a žonglovat se slovy, že začne klamat, mást a používat slov k tomu, aby pravdu skryl, aby se z té tísně vymluvil. Začne si vymýšlet složité věty a konstrukce, nazývat věci jinými jmény a vytvářet ze slov jinou skutečnost, než jaká je, aby obhájil sebe a druhé obvinil, aby se zachránil nebo ospravedlnil. Kde se to stane, kde člověk kvůli sobě dovede slovo jakkoli převrátit a ohnout, tam končí důvěra, tam končí každý vztah, tam se lest usadí i v srdci člověka. A ztratí-li slovo váhu, život se rozpadá a rychle se může stát bezcenným.

K dobrým dnům, pro které je možné život milovat, nevede žádné žonglování se slovy a žádná lest, ale naopak řeč zbavená všech postranních úmyslů, přímá a pravdivá. Kdo chce život milovat a vidět dobré dny, ten ať se lsti a záludných a ponižujících polopravd vystříhá, i kdyby na to měl momentálně doplatit a zůstat tváří tvář těm, kdo ho bez všech skrupulí osočují, bezbranný a bezmocný.

Aktuální prohra nebo těžkosti nejsou vším. Mnohem horší je připravit se o naději, připravit se o život, který je možné si zamilovat. Proto se nenechme současnou veřejnou diskusí plnou osočování a absurdního žonglování se slovy strhnout k témuž. Proto ať je naše řeč prostá zloby. Proto ať naše slova platí. Jde přitom o víc, než jen o slova. Amen.