Kázání 19. 4. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Skutky 8, 4 — 25

Text: Jan 14, 8 - 23

Co je, sestry a bratři, k víře potřeba? Bez čeho se neobejdeme? Co k víře nutně potřebujeme?

Jednu odpověď jsme právě slyšeli. Filip při rozmluvě s Ježíšem říká: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ K víře není třeba víc, než vidět Boha. Bez toho se ale víra neobejde: „Ukaž nám Otce!“

Kdyby tu mezi námi byli nějací dogmatičtější teologové než Martin nebo Olga, nebo ostřílení pravověrní písmáci, možná by se z téhle Filipovi odpovědi osypali, začali by se jim kroutit palce a okamžitě by vystartovali: „Co to je za nesmysl! Jaká pomýlenost! A možná i: Jaké rouhání! Vidět Boha?! Copak právě na začátku Janova evangelia nestojí, že Boha nikdy nikdo neviděl, ale jednorozený Syn, který je v náručí Otcově nám o něm řekl. A v jeho závěru přece zase Ježíš říká: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Tak jaképak vidět Boha?! Co je to za herezi? Víra je přece ze slyšení, jak napsal apoštol, a ne z vidění.

Já bych se ale nad tím přáním Filipa tak nepohoršoval. Já bych se k němu spíš připojil. Abych věřil, abych na cestě víry vydržel, potřebuju také Boha vidět, nebo alespoň občas zahlédnout. Slova mi nestačí. A snad na tom nejsme s Filipem zase tak špatně, jak se mistrům pravověří zdá. Ježíš přece v zásadě Filipovo přání vidět Boha neodmítá. Jen mu říká: Ale, Filipe, vždyť ho máš přece ve mně stále před očima? Tos ještě nepoznal? To jsi tak slepý? Jen se podívej. Kdo vidí mne, vidí Otce.

Přání vidět Boha opravdu asi není nelegitimní ani pomýlené. Naopak, bez toho se víra skutečně stěží obejde. Z čeho jiného se víra rodí, z čeho jiného žije, ne-li ze setkání s Bohem? Stavět víru jenom na svém přesvědčení, nebo na zprávách z druhé ruky, to by byla asi hodně velká iluze. Takoví pašáci zase nejsme, abychom se drželi vlastní vůlí. A opírat se jenom o svědectví druhých taky nejde. To bychom také mohli věřit pěkným nesmyslům. Co všechno lidé vydávají za zaručené zprávy — od báchorek o ufounech a o kruzích v obilí až třeba po reklamní pohádky o zhubnutí bez omezování.

Víra nemůže být slepá a nemůže stát jen sama sebou. Musí z něčeho čerpat orientaci, sílu a potvrzení. Potřebuje vidět Boha při díle, Boha v životě. Ježíš pro něj také Filipovi otvírá oči: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Chceš vidět Boha, tak se dívej! On je ve mně a já v něm. Jsme jedno.

Taková je tedy odpověď pro Filipa. Je to ale také odpověď pro mě, nebo pro vás, bratři a sestry? My jsme na tom přece teď po velikonocích jinak. Tak jak měl Ježíše před očima Filip, my už ho prostě nemáme. Chceme-li vidět Boha, už na něj pohlédnout zkrátka nemůžeme.

Nebo můžeme? No, na toho biblického Ježíše se podívat můžeme. Ale je to totéž? Evangelia nám dosvědčují to, co se stalo. To má jistě obrovský význam — odtud můžeme čerpat orientaci, odezírat směr a inspiraci pro svou víru. Ale stačí to? Je možné žít ve víře jenom z toho, co bylo? Jenom ze svědectví dva tisíce let starého?

Myslím, že ne. Jakkoli je pro mne bible vzácná, jakkoli si bez ní svou víru jen těžko dovedu představit, mám za to, že jenom z ní žít nemůže. Bůh v bibli není, bible o něm jen svědčí, tlumočí svědectví lidí, kteří se s ním setkali. Kdybychom byli odkázáni jenom na to, bylo by to jako žít ze vzpomínek nebo z odkazu nějaké historické osobnosti. A to dlouho nejde. Vzpomínky vyblednou. Odkaz musíme udržovat my. Sám se neudrží. Má-li víra žít, potřebuje vidět Boha živého, přítomného, při díle.

Však i Ježíš, když mluví o té možnosti, že by učedníci byli odkázáni jenom na jeho slovo, jenom na to, co se do jeho odchodu stalo — a oni o tom na rozdíl od nás jenom nečetli, ale prožili to přímo -, byla by to i podle něho osiřelost, osamělost, zůstali by opravdu bez něho. Kdepak, to, co bylo, nemůže pohled na živého Boha nahradit.

Ježíš ovšem něco o možnosti spatřit ho, i když tu už, tak jak byl, nebude, říká: „…vy mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.“ A mluví dál o příbytku, který si on i jeho Otec učiní u toho, kdo jej miluje a jeho slovo zachovává. A mluví také o Božích skutcích, které už nebude činit on, ale ti, kdo v něho věří. Tak nám Ježíš k živému Bohu ukazuje.

V tom ho tedy můžeme vidět — totiž v životě z víry, ve věřících, v tom, co se z víry děje. V tom je Bůh přítomen, v tom je živý, jednající, v tom je s námi nebo v nás. V tom ho máme ve svém životě před očima.

Dobře, řekneme si: ano, jsou situace, kdybychom přisvědčili. Jsou situace, kdy tu sílu sami cítíme a vidíme — slovo strhává, hýbe lidmi, dějí se věci neuvěřitelné. Jedni se dovedou pro druhé nasadit, osvědčují svou věrnost. Dochází k obdivuhodným činům služby a vzájemnosti. Žasneme nad odvahou, trpělivostí nebo pokojem, které si někteří dovedou udržet i v tísnivých situacích. Sami si říkáme, že to nemůže být jen tak. Sami v tom vidíme velikou boží moc.

Jenomže ony jsou přece také chvíle, kdy je tomu právě naopak, chvíle slabosti a bezmoci, kdy s nikým nic nepohne, kdy dobré úsilí vyzní úplně naprázdno, kdy tíseň vykoná své a solidarita se rozpadá, kdy je ta osvědčená věrnost nakonec vydána všanc a projede to na celé čáře, kdy si jeden vůbec žádný pokoj neudrží, kdy na něj doléhá zoufalství a cítí se naprosto opuštěn, lidmi i Bohem. A ještě ho k tomu třeba berou záda nebo bolí zuby. A co potom? Kde pak vidět Boha? V téhle člověčině, v téhle chatrnosti? Copak ta může být pro někoho obrazem mocné boží přítomnosti? To máme zase pohlédnout někam jinam? Tam, kde se něco děje, kde je ta moc zřejmá každému na první pohled? Kde to zkrátka žije? Kde není možné než žasnout? Jen tam je Boha možné vidět?

Mnozí to tak pochopili, a tak se snaží život víry prezentovat jako něco jen a jen úžasného. Chtějí, aby ta Boží moc byla hned každému zřejmá — všichni jsou šťastní, krásní, nadšení, mají odpověď na všechny otázky. Radost, pokoj a vyrovnanost z nich přímo tečou, vřelá atmosféra srdečných úsměvů se dá přímo krájet. A jsou do toho schopni investovat opravdu mnoho. Jako ten uvěřivší Šimon mág, o kterém jsme četli na začátku. Nabídl apoštolům peníze, aby si kousek té Boží moci zajistil: „Kluci, prodejte mi zásobu Ducha Božího. Bude to pro dobro věci. Já bych lidem taky rád tu velikou Boží moc předvedl. Já přece vím, co na lidi zabírá.

Jenomže Petr ho tenkrát s tím jeho návrhem vyhodil. Boží moc je dar. Člověk si ji zajistit nemůže. Ani za všechny prachy ji nemůže mít k dispozici. Žádná „Předváděcí společnost boží moci s ručením omezeným“ se zakládat nebude. Ta nemá s Bohem nic společného. To je jen výplod tvé lidské touhy po úspěchu a taky závisti.

Lidi by žasli a žasnou, to je pravda. Lidi rádi žasnou. Nad kousky Šimona mága žasli už předtím. To sice nebylo zrovna z Ducha, ale taky to prý bylo úžasné, taky tleskali, „to je ale veliká moc Boží“. Lidé rádi vidí Boha v kdejaké záhadě a ona to přitom často bývá jen těžká manipulace. Tohle si nechají apoštolové klidně ujít. A ujít si to nechá klidně i sám Ježíš. Že nebude jeho přítomnost ve světě na první pohled každému zřejmá, ho, na rozdíl od nás, nevzrušuje. Svět mně neuzří, vy však mne uzříte.

Ale jak a v čem, když je to, co je vidět, tak nejisté a mnohoznačné? Nejsme nakonec skutečně odkázání jenom na slyšení, jenom na toho biblického Ježíše, jak tvrdí mistři teologie? Věřím, že nejsme, ale věřím také, že ho nemůžeme obejít. Ta odpověď Filipovi, je v jistém smyslu i odpověď pro nás: Kdo vidí mne, vidí Otce, říká Ježíš v evangeliu. A předtím ještě: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ U toho biblického Ježíše nemáme zůstat, ale musíme skrze něj projít, nebo prohlédnout, abychom mohli vidět Boha ve svém životě. Ježíš

evangelií je jako dveře, které nás mohou k živému Kristu přivést, nebo jako okno, nebo spíš kukátko, hledáček, který nám dává možnost Boha v životě víry zahlédnout, zaměřit, rozpoznat, který nám na něj ukazuje.

Copak při pohledu na něj bylo tehdy každému hned jasné, že v něm jedná Bůh? Vůbec ne! Jedni jej měli za proroka, jiní za učitele. A to by ještě bylo dobré. Ale další v něm viděli jen žráče a pijana, a další dokonce služebníka knížete démonů.

A copak při něm vždycky byla vidět nějaká zvláštní moc? Taky ne. Svoje učedníky si v rozhodující chvíli neudržel. Opustili ho. Byl vydán do rukou lidí. Smutek na něj dolehl. Pokoj a jistota ho na kříži opouštěly. Sám boží přítomnost necítil. Při pohledu na tohohle Ježíše, může najednou člověk vidět živého Krista i v té naší prohrávající a všem bídám, včetně našeho strachu, vydané člověčině.

Jistěže v tom každý Boha neuvidí. Ti, pro které je božské jenom to, co naplní touhu po úspěchu a po záchraně, ti v Ježíšovi neviděli Boha ani tehdy a neuvidí jej ani dnes v životě těch, kdo v něj věří. Snažit se jim Boha zviditelnit, předvést a dokázat, to je asi to největší pokušení, které Ježíš prožil právě na kříži.

Aby člověk viděl Boha v Ježíši z Nazaréta, a tak i v životě těch, kdo v něho věří, při vší bezmoci, která obojí provází, to asi musí jít za něčím jiným, než za vlastní záchranou, to musí jít právě za Kristem, to ho ta jeho láska musí vést, to se do ní musí zamilovat. Pak může tu boží moc zahlédnout. Pak může vidět, že láska je mocná ne v tom, jak svět převálcuje a zmákne, ale v tom, jak se pro něj vydá všemu všanc.

A to se děje. Na mnoho způsobů. Stačí mít oči otevřené. Nejme osiřelí. Naše víra má z čeho žít. Amen.