Kázání 14. 6. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 1.Mojžíšova 6,5 — 22

Text: 1.Petrův 3,18 - 22

Potopa je, sestry a bratři, dost zvláštní obraz křtu. Kdo někdy zažil, co voda dovede, tomu při něm asi zatrne. I ti, kdo třeba přežili záplavy bez újmy, si je asi stěží budou připomínat jako zdroj nebo obraz naděje.

V mnohých z nás také asi, i když víme, že jde v tom biblickém vyprávění především o záchranu, zůstává divný pocit z té všeobecné záhuby, z božího rozhodnutí smést z povrchu země vše, co stvořil. Přenést se jednoduše přes tu totální zkázu a těšit se jenom z toho, že se nás na rozdíl od ostatních netýká, to by byl spíš projev sobectví než naděje. Není divu, že pokud takhle nedomyšleně, my křesťané, někdy svoji naději a boží ochranu představujeme, tak to přemýšlivé lidi, jimž není osud druhých lhostejný, spíš odpuzuje.

A ono to ani Písmu neodpovídá. Jeho poselství tu ohromnou tragédii nelíčí prostě jen jako kulisu pro záchranu, ani ji bez zachvění nepředstavuje jako běžné řešení. Naopak svědčí o tom, jak celá ta situace Boha zasáhla. Trápil se ve svém srdci. Jeho rozhodnutí není řešením technokrata, který je úspěchu svého projektu ochoten obětovat cokoli a kohokoli. Jedná zasažen, jedná s lítostí a bolestí.

Jsou ale asi krajní situace, kdy se právě milosrdenství a skutečná pomoc tvrdým a bolestným rozhodnutím vyhnout nemohou. Na začátku příběhu o potopě čteme, že se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a každý výtvor jeho mysli i srdce byl v každé chvíli jen zlý. Alternativou potopy není, že by život prostě nějak pokračoval dál, jenom by to zkrátka nebylo podle božího přání. Alternativou je ta totální zvůle, která nemůže skončit jinak než sebezničením, definitivní záhubou. Má-li mít život vůbec nějakou šanci, je třeba radikální řez, je třeba začít úplně znovu.

Snad by se to dalo přirovnat k situaci chirurga, který rozhoduje o amputaci končetiny zasažené snětí. Amputace je jistě tragédie. Ale pokud představuje jedinou možnost života, stává se nadějí a záchranou. Ani tohle přirovnání ale nesedí. Chybí v něm ta účast. Doktor — a nic proti doktorům — nemusí a možná ani nemůže být osudem pacienta příliš zasažen. Jinak by svoje povolání nemohl dělat dobře.

Možná by byl lepším příkladem autor, který zničí svoje celoživotní dílo — vše co sám vytvořil a do čeho sám sebe vložil, když vidí, že jeho dílo kvůli lidské zvůli slouží jen naprostému zlu.

I tenhle příměr jistě kulhá. Ale snad je aspoň zřejmé, že ten, kdo se tu rozhoduje a jedná, nezůstává mimo, neobětuje jednoduše druhé nějaké vlastní ideji dobra nebo poznané nutnosti. Zasahuje sám sebe, aby druhé zachránil.

Tak rozumím v kontextu celé bible tomu vyprávění o potopě. A jen tak je asi mohu chápat jako obraz křtu - jako potvrzení naděje založené na oběti, jako výraz té lásky, která jedná pro záchranu všech, aby kvůli selhání neskončili v beznaději. Tak je také, myslím, vykládá a dotahuje apoštol ve svém listě. Dělá to ale pro nás trochu zvláštně. Píše o tom, že Ježíš přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, právě těm, kteří neuposlechli za dnů Noemových.

Nemá asi smysl spekulovat o tom, kde to vězení bylo, zda se jedná o podsvětí nebo o peklo a jak to tedy vlastně je nebo bude po smrti a zda křesťanství věří na duchy. Autor listu si totiž tuhle scénu vypůjčil z dobové apokalyptické literatury, konkrétně z Apokalypsy Henochovy.

Henoch sice je biblická postava, ale kniha, která se jeho jména dovolává, s biblí mnoho společného nemá. Podle ní byl právě on poslán k padlým andělům do podzemního žaláře, aby jim vyřídil, že jejich odsouzení je konečné.

Scénář je tedy obdobný, ale hned je také jasné, čím se apoštolovo poselství liší, co je pro ně vlastní a podstatné. Ježíš nepřichází provinilým potvrdit definitivní ortel, přichází jim vyhlásit zvěst. A kdo by váhal jakou, ten může číst o pár řádků níž, že i mrtvým bylo zvěstováno evangelium — tedy dobrá zpráva, radostná zvěst, vyhlášení svobody, propuštění, naděje. Nabízí je právě těm, kdo jsou podle lidové zbožnosti na odpis, těm, co neposlechli, provinilým. Není to odměna, ale milost.

Právě tuhle nabídku křest každému potvrzuje. Apoštol píše, že v ní jde o dobré svědomí, ke kterému se před Bohem zavazujeme.

Opět je ale třeba číst důkladně a pozorně, abychom dobře porozuměli, jak to s tím dobrým svědomím je. Jak je snadné to poplést ukazuje třeba Ježíšovo podobenství o hřivnách. Služebník, který se při spravování svěřené hřivny zaměřil na to, aby mu Pán nemohl nic vyčíst, tedy aby před ním měl čisté svědomí, totálně pohořel. A podobně u Ježíše dopadl i mladík, který stále jen usiloval o to, aby byl dobrý.

Ono nás totiž od Boha nevzdaluje jenom špatné svědomí, ale možná ještě víc touha dopracovat se vlastním úsilím k tomu dobrému. Přitom se totiž cílem všeho, co děláme, stává právě jen naše dobré svědomí, naše dobrota, tedy my sami. Láska, vztah k druhým i k Bohu, se pak vytratí. I v dobrých skutcích nakonec půjde o nás. Neohraničenou výzvu „Miluj“ omezíme jen na jasně splnitelné skutky, abychom mohli mít jistotu, že jsme obstáli. Touha udržet si čisté svědomí nám nedovolí věrně provázet druhé, protože to někdy také znamená spolunést i jejich vinu, riskovat, že nám bude přičtena. Křivé obvinění nás pak dožene k nepříčetnosti, ve které se necháme snadno strhnout ke zlému. A nakonec, abychom si uchovali alespoň zdání dobrého svědomí, si, jak říká evagelium, zamilujeme více tmu než světlo. Upřímnost a otevřenost, která umí přiznat chybu, nám bude cizí.

Pochopit ten závazek k dobrému svědomí jako úkol, abychom si ho sami udrželi, to je osudový omyl, kterému asi všichni někdy podléháme. Vypadá totiž ušlechtile, a tak nám ani nedojde, jak má blízko k našeptávání pokušitele, že bychom přece sami mohli být jako Bůh, že bychom se vlastně mohli zachránit a spasit sami. Právě u toho však začíná ta tragická stránka potopy.

Slova apoštola je třeba číst pozorně. On totiž dodává, že se k dobrému svědomí před Bohem nezavazujeme na základě svých mravních sil, pevné vůle a odhodlání, ale na základě vzkříšení Ježíše Krista. Dobré svědomí je založeno na tom, co dělá Bůh. To je právě ten dar, který nám Bůh nabízí, a my ho máme přijmout. Zavazujeme se právě jen k tomu, že ho v důvěře necháme na něm, že budeme důvěřovat, že to, co pro ně on udělal, stačí.

Někomu to může připadat málo. Někdo v tom může vidět jen prostor pro libovůli a uvolnění morálky. Nebyl by první. Farizeje to rozčilovalo už za Ježíšova života. Ale opak je pravdou.

Teprve v téhle důvěře se otvírá prostor pro lásku, pro věrnost a pro radost. Kdo ve svém jednání nemusí sledovat svoje ospravedlnění, ten může jednat opravdu ve prospěch druhých. Může být k sobě upřímný a v lásce riskovat i to, že na něj padne stín viny. Může raději snést i křivé obvinění, než aby se sám proti lásce provinil. A může přitom také poznat pravdivost božích zaslíbení, že právě ten, kdo dává, má dost sám, a že právě ten, kdo nežije pro svou záchranu, život nalezne.

To je ten dar, který nám všem, i Haštalovi, křest potvrzuje a my k němu říkáme své ano. Amen.