Nedělní kázání, 9. 11. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 1.Kor 12,12 — 27

Text: Ester 8

Sestry a bratři,

zlo, které se na světě děje, si často personifikujeme. Když jde o nacismus, mluvíme prostě o Hitlerovi, když o ruskou agresi na Ukrajině, tak o Putinovi. Jestli se to zlo zrodilo opravdu jen v jejich hlavách, to můžeme stěží vědět. Ale zosobňují ho. Představují ho. Vystupují za ně, zdůvodňují je, obhajují, propagují, svým jménem je šíří. Jsou jistě jeho strůjci. A tak možná každého, kdo tu hrůzu vnímá a není mu lhostejná, napadne: Kdyby je tak někdo odstranil. U Hitlera se o to také několikrát pokusili. Ale vyřešilo by to něco? Není to jen iluze, že zlo zmizí se svým strůjcem?

Zloduch Haman doplatil na své pikle. Sám skončil na kůlu, který nachystal pro Mordokaje. Je definitivně zlikvidován. A Ester a Mordokajovi se dostalo jednoznačné satisfakce. Ester dostala Hamanův dům, tedy veškerý jeho majetek. Mordokaj získal přístup ke králi a obdržel králův pečetní prsten, který dřív dával Hamanovi hrozivou moc. Karta se obrátila.

Jenomže to právě nic nevyřešilo. Hrozba vyhlazovacího pogromu nad židy visí dál. Odstraněním Hamana nebyla vůbec zažehnána. Semeno nenávisti bylo zaseto a žije si už nezávisle na svém strůjci. Zlo nemá jen osobní, ale i strukturální podobu. Likvidační zákony a výnosy zůstávají v platnosti, nenávist skrze ně dál pracuje ve správních strukturách a vždycky se najde dost těch, kdo se stanou jejím ochotným nástrojem. Někteří ze slepé poslušnosti, jiní proto, že zlo nabízí vždycky nějaký zisk a pro další je to vítaná příležitost, aby si vyřizovali osobní účty a řešili vlastní předsudky a mindráky. Zlý džin vypuštěný z láhve prostě nezmizí s tím, kdo jej vypustil. Spoléhat se na to je iluze. Boj se zlem nekončí, ani když se nám dostane téhle satisfakce.

Právě v té euforické chvíli se ale rozhoduje, oč nám ve skutečnosti šlo a jde. Protože v ní nám, jako Ester a Mordokajovi, už žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. V ní už kvůli sobě nemusíme dělat nic. Žádného sobeckého jednání, kdy myslíme jen na vlastní záchranu, které by nám mohl někdo vyčíst, se dopouštět nemusíme. Můžeme si naopak v klidu užívat pověsti zasloužilých bojovníků. V tomhle momentě je pokušení spokojit se s vlastní záchranou mnohem větší, protože po nás nic nežádá. Stačí nedělat nic. Jenom přihlížet. (A třeba se pohoršovat nad tím, co má ten padouch ještě na svědomí.)

O sobectví a solidaritě prostě nerozhoduje jenom to, jak se zachováme v situaci všeobecného ohrožení, ale možná mnohem víc to, jestli nebudeme pasivní, když se nás samotných už netýká. Do té doby se můžeme i v odvážném nasazení starat jenom sami o sebe. Teprve ta chvíle, kdy už jsme sami za vodou, odhalí, jestli nám šlo skutečně o druhé, jestli opravdu nedovedeme nečinně přihlížet jejich ohrožení a utrpení.

Dnešní technické možnosti, které nás zahlcují obrazy válečných hrůz a nejrůznějších pohrom v přímém přenosu, tuhle požehnanou neschopnost a citlivost otupují. Zvykáme si na ty záběry. Nechceme-li v té otrlosti přihlížejících utonout, je třeba hledat, jak na ně aktivně reagovat — přispět do sbírky na podporu obětí, zadat trvalý příkaz pro organizaci, která se jich zastává, oslovit ty, kdo mohou změnit pořádky, které ty hrůzy umožňují. To je nesmírně důležité. Skutečná solidarita závisí právě na tom, jestli pro nás bude, jako pro Ester, nepřijatelná ta role pouhého diváka, přihlížejícího, nezúčastněného pozorovatele: „Jak bych mohla přihlížet pohromě, která má postihnout můj lid?!“

Samozřejmě je také možné zavřít oči, vypnout zprávy, nečíst noviny. Ale reakce Ester, reakce víry je jiná — činná, aktivní. Znovu se přimlouvá, znovu se ozve, znovu žádá. Aktivně se zastává druhých. Jejich utrpení ji motivuje k činu. Takový přístup odpovídá víře. Apoštol to později napíše naprosto jasně: „Jedni druhých břemena neste, tak naplníte zákon Kristův.“ Bez této sounáležitosti se víra ani skutečný zápas se zlem neobejde. „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všichni“, to je podle Pavla podstata těla Kristova, těla toho, kdo zlo přemáhá.

Samozřejmě přitom vždycky nemusíme dosáhnout toho, oč usilujeme. Ani Ester nedosáhla. Vyšlo totiž najevo, jak je král ve skutečnosti bezmocný. Právě absolutní neomylná moc, kterou si nechal namluvit, se mu stala pastí. Připravila ho o možnost rozhodovat. Zákon sepsaný jeho jménem nemohl ani on sám odvolat.

K takové absurditě dochází, kdykoli svým slovům přisuzuje větší váhu než jim, jako projevu omylného člověka, jímž jsme, náleží. A to nemusí být jen z touhy po moci, ale třeba z nekritické odpovědnosti. Před tím Ježíš varuje v kázání na hoře, když mluví o přísaze. Pokud se pro svoje slova dovoláváme vyšší garance, než je naše všelijak nedokonalá lidská odpovědnost, je to lež, která se krutě vymstí. Místo aby odpovědnost posílila, tak ji znemožní. Král je zajatcem své moci a nemůže s tím nic dělat. Vrátit nebo odvolat dopisy s vražedným dekretem, jak Ester žádala, prostě není možné. Dané poměry to nedovolují.

To se jistě může stát. I my žijeme v poměrech, ve kterých často to nejjednodušší a logické řešení není reálné. A nejsme bozi, abychom mohli to, co se stalo, jednoduše vrátit zpátky. Někdy jsou věci už moc rozjetý a na tu zlou setrvačnost zavedené pořádky nestačí.

Ale ani to není důvod, abychom složili ruce do klína. Naopak, to je právě výzva pro nás, abychom hledali řešení, které i v těch všelijak deformovaných poměrech reálné je. Když jsou odpovědné orgány bezradné a bezmocné, není to konec, ale prostor pro naši iniciativu. Tak to říká i král Achašveroš: „Vy sami teď napište židům, jak uznáte za vhodné…“

Zlu nejde vždycky předejít, ale je třeba se mu postavit. A tak se rodí nový zákon, který dává židům právo na sebeobranu. Autor knihy Ester popisuje jeho vydání doslova stejně jako v případě Hamanova výnosu. Možná proto aby zdůraznil, že má stejnou váhu, stejný dosah, stejnou účinnost, že představuje skutečný zvrat. Možná ale také proto, abychom si uvědomili, že postavit se zlu neznamená jenom protestovat nebo prostě ignorovat poměry. Pokud chceme opravdu pomoct, je třeba do nich vstoupit a dát si s tou správní mašinerií přinejmenším stejnou práci jako ti, kdo tu hrůzu zosnovali.

Má to ovšem jeden háček. Takhle to zní, že Mordokajův zákon dává židům volnou ruku k úplně stejným krutostem jako dal ten Hamanův jejich nepřátelům, včetně vyhubení žen a dětí a loupení. Tomu se nechce věřit. Překlady se tu také liší. Některé tvrdí, že hebrejský text takové krutosti nedovoluje, ale dává naopak právo se jim bránit — zničit vojsko těch, kdo by se chovali nepřátelsky k nim, k dětem a ženám a chtěli uloupit jejich kořist. Přiznám se, že neumím natolik hebrejsky, abych mohl rozhodnout, který z těch překladů je přiměřenější. Ale mám za to, že i ten první má, jak jsem říkal, jiný význam, než ospravedlnit bezuzdnost pomsty nebo odvety. Ani ono pověstné „oko za oko, zub za zub“ k ní totiž nevyzývá.

Mordokajovo závěrečné defilé také nepotvrzuje jenom moc. Má na sobě královské roucho, to ano. Tak jako už jednou, když ho do něj oblékli za odměnu za jeho věrnost. Teď se ta jednorázová událost trvale potvrdila. Ale to roucho má stejné barvy jako měl stánek setkávání na poušti, tedy místo pro Hospodina, a jaké také mělo roucho velekněze.

Když se karta obrátí, nedává to prostě za pravdu moci, která si může dovolit cokoli, ale boží spravedlnosti, která té moci určuje meze. Ta je zdrojem světla, radosti, veselí a pocty, které tehdy vzešly židům a nad kterými dokonce jásalo i královské město Šúšan. A žalmy, jak jsme slyšeli na začátku bohoslužeb, k ní zvou i nás. Je nad čím jásat, protože nenávist nemá volné pole působnosti, protože jsou lidé, kteří se nespokojí s osobní satisfakcí, protože pro spravedlivého je zaseto světlo a Hospodin střeží duše svých věrných. Amen.