Kázání na Neděli velikonoční, 5. 4. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Lukáš 24,13 — 35

Text: Jan 20,1 - 18

Bratři a sestry,

v životě každého z nás jsou chvíle jasu a chvíle temnoty — časy naděje a štěstí, kdy víme o tom, že život má smysl, kdy jsme plni důvěry v moc pravdy, lásky a věrnosti, protože se potvrzuje, a pak časy zklamání a tísně, kdy se o slovo přihlásí lidská hloupost, krutost, ustrašenost a zrada, kdy temné stránky člověka vezmou životu všechno světlo. Kdy ubijí naději. Všechno, co vzbudilo naši důvěru, je najednou pryč. Přijde veliké rozčarování. Všechno se zhroutilo.

Co potom zbývá? Jenom temnota a veliká tesknota, která se neustále vrací k tomu, co bylo. Ohlížíme se zpět, abychom zachytili alespoň odlesk té velikosti, která prozářila celý náš život. Chceme si uchovat alespoň vzpomínku. Přiblížit se jí alespoň nějakou památkou — předmětem, místem, které by nás alespoň v duchu znovu přenesly do těch starých dobrých časů, které jsou nenávratně pryč. Chtěli bychom si ještě alespoň na chvíli podržet, co bylo a co už není. To je ta cesta k hrobu. Ještě za tmy šla Marie Magdalská k hrobu.

Jenomže i tu vzpomínku něco naruší. Člověk se setká s něčím, co nečekal. To, co hledal, nenajde. Něco je jinak. Něco tu nehraje. Marie spatřila, že kámen je od hromu odvalen. Hrob byl otevřený, prázdný.

My věřící to vnímáme jako symbol naděje, jako znamení vzkříšení. Jako jeho potvrzení. Ježíš není mezi mrtvými! Smrt ho nemohla udržet ve své moci. Smrtí neskončil marnej sen. Bůh ho vzkřísil. Vytrhl jej z temnoty hrobu. Ani lidská krutost, sobectví, lhostejnost a ustrašenost jej nemohou definitivně pohřbít. Nad tím, kdo v lásce a věrnosti podstoupil i smrt, ztrácí smrt svoji moc. Ten těžký balvan je pryč. Naděje žije! Můžeme jásat, můžeme oslavovat.

Ale nespěchejme tolik. Právě evangelia jako by nás v té euforii brzdila. Připomínají nám, že to vůbec není tak očividné a jasné, jak se zdá. Upozorňují na to, jak je to znamení vzkříšení vždycky dvojznačné. Připouští i jiné výklady. Nejen že smutek jednoduše nevyloučí, ale může ho i prohloubit. Lze v něm taky vidět jenom prachsprostou zlodějnu a zlomyslnost: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Namísto potvrzení naděje naplňuje to znamení Marii jenom ještě větší prázdnotou a nejistotou.

Tohle je zvláštní ale charakteristický rys evangelií. Zatímco my se snažíme vzkříšení přesvědčivě dokázat, třeba zkušenostmi lidí, kteří prožili klinickou smrt, a jednoznačně tak potvrdit, že ho nelze popřít, evangelia klidně vyprávějí nejen o tom, že si lze prázdný hrob vykládat různě, ale že i vzkříšeného Krista lze mít jen za zlomyslného zahradníka nebo naivního pocestného, který vůbec neví, co se děje.

Nejspíš je to důležité. Možná, že právě tohle, na rozdíl od těch důkazů, je cesta, abychom mohli skutečně zahlédnout živého Krista. Teprve když si uvědomíme, že ty podstatné věci nejsou vůbec očividné.

Naděje nám může klepat na dveře, ale my si dál můžeme vést svou. Můžeme být svědky zázraků, ale přitom mít za to, že nám život jenom hází klacky pod nohy. Můžeme se setkat s otevřenými hroby, s anděly a třeba i se vzkříšeným Kristem, a přitom nevidět nic jiného než lidskou malost, zlomyslnost nebo vlastní ztrátu. Možná, že teprve, když si to uvědomíme, tak nás napadne, jestli to, co vnímáme jako ztrátu, nemůže být zisk.

O tom, co vidíme, nerozhoduje prostě to, co máme před očima.

Výhled k naději se neotvírá na základě vnějších důkazů, ani na základě ohromujících zázraků. Ten skutečný obrat od hrobu k životu, z beznaděje k důvěře, ten záleží na něčem jiném. A mnohem víc při něm jde asi o nás a o to, co si neseme v sobě.

Proto asi v Janově evangeliu následuje ten zvláštní závod dvou učedníků k prázdnému hrobu. Předbíhají se. Zdá se, že záleží na tom, kdo vejde dovnitř první. Ale nakonec se ukáže, že ty informace z první ruky nejsou rozhodující. Petr sice díky své autoritě vstoupil první a uviděl tam jak lněná plátna, tak složený šátek z Ježíšovy hlavy. Ale nic mu to neřeklo. Víc, než co měl před očima, neviděl. Skutečně všechno spatřil a uvěřil až ten druhý učedník. Neznáme ani jeho jméno. Ale významné asi je, co o něm evangelista napsal — byl to ten, kterého Ježíš miloval. Věřím, že ta láska v tom hraje důležitou roli.

Stejně jako v případě Máří Magdaleny. I ona má před očima prázdný hrob, anděly i vzkříšeného Krista. Dokonce s nimi mluví. Ale pořád nevidí nic jiného než svůj smutek. Oči se jí doopravdy otevřou teprve, když ji Ježíš osloví jménem, teprve na základě toho vztahu, který se tím laskavým oslovením oživí.

Tak to asi je. Teprve tehdy, když se necháme oslovit jeho láskou, když nás jeho láska zaujme, mohou nám z očí spadnout šupiny beznaděje, mohou se nám oči otevřít pro vzkříšeného, živého Krista. Teprve když nám skutečně dojde, co napsal onen milovaný učedník v jednom ze svých listů, totiž že „Bůh láska jest“, můžeme opravdu prohlédnout k tomu, že utrpení a smrt neznamenají v lásce prohru, krach a konec, ale vítězství. Láska vítězí ochotou trpět. Tak to přece Ježíš říká i učedníkům na cestě do Emauz. Ani je nepřesvědčuje žádným zázrakem nebo důkazem. Jen jim vykládá bibli, aby mohli díky lásce vidět věci jinak.

Francouzský spisovatel Exupery napsal v knížce „Malý princ“: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Kdyby nebylo, četli bychom jako svědectví o vzkříšení asi úplně jiné příběhy než ten o Marii, jejíž pohled se díky Ježíšovu oslovení proměnil, nebo o učednících, kteří ho měli před očima, a přesto mu vypráví o jeho smrti jako o konci všech nadějí. A nejspíš by jim také neřekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci.“ Spíš by jim řekl: „Jak jste slepí! Copak mě nevidíte, vždyť tu stojím před vámi!“

Jenomže to by právě to důležité zůstalo skryto. K tomu je třeba ta změna pohledu! K tomu je třeba oslovení srdce zvěstí celého Písma, aby poznalo lásku a věrnost, a díky nim sílu boží slabosti, moudrost jeho bláznovství, a tak prohlédlo až k slávě ukřižovaného. Jen tak se asi můžeme opravdu setkat s živým Kristem. I uprostřed smutku, i ve svých temnotách a dokonce, jako Štěpán, první mučedník církev, i ve chvíli své smrti.

A kdo se s ním takto setkal, ten jenom nejásá, ten ho oslovuje tak jako Marie: „Mistře“, nebo jako později Tomáš Didymos „Můj Bůh a můj Pán.“ Ty jsi pro mě Mistr, ty jsi pro mě směrodatný. Tobě, Pane, patří moje vděčnost, moje úcta, moje oddanost, můj život. Ty máš právo dávat mu směr. Tebe chci následovat, tebe chci poslouchat, chci se tě držet.

I v tomhle upřímném odhodlání ovšem můžeme být vedle. Na to Ježíš vzápětí Marii i nás upozorňuje: „Nedotýkej se mne, dosud se nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému a k Bohu Vašemu.“

Nedotýkej se mne. Nechtěj svou víru zakládat na vnějších hmatatelných důkazech. Nepopleť si důvěru s nějakým vnějším divem, který by tě mohl údajně zbavit všech pochybností. I kdybys ho měla v ruce, nebudu to už já. Já s vámi teď budu jinak. Ve společenství s Bohem. Tehdy, kdy pro vás Bůh bude Otcem a láska, která se za druhé vydává, pro vás bude opravdu boží; kdy pro vás nic vyššího a silnějšího nad ní nebude. V této důvěře budete vy mě a já vám blíž, než kdyby se mne mohl kdokoli dotknout. Nehledej mne jinde, ale jdi a tvoř tohle společenství víry, že nad lásku, jakkoli někdy prohrává, nic mocnějšího není. Amen.