Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 18. 10. 2020 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Kazatel 5, 9 – 19

Text: Leviticus 23, 39 – 43

Bratři a sestry,

je podzim, je čas sklizně, čas zemské úrody. Málokdo z nás tady v Praze asi sedlačí, aby to měl z první ruky, a v situaci, kdy je možné koupit si v supermarketu čerstvé ovoce a zeleninu třeba i v únoru, nám velikost a sláva téhle chvíle už ani nedochází, ale je to zázrak. Snad jen zahrádky nám ho ještě pořád alespoň symbolicky připomínají. A stojí za to nad ním vděčně užasnout a plně si ho uvědomit a prožít. Je čas slavit a radovat se před Bohem. Je na řadě díkčinění - slavnost Hospodinova.

I když jí asi ani v církvi nepřikládáme takový význam jako jiným svátkům, vyjadřuje něco naprosto základního a zásadního, něco, co k víře neoddělitelně patří. A naše zaběhané způsoby myšlení tak může vyvést z omylu. Bývá například běžné, že víru chápeme a prezentujeme jako soustředění na duchovní věci v protikladu k hmotným starostem. V materialismu vidíme její protiklad. Ale díkčinění — stejně jako třeba „těla z mrtvých vzkříšení“ — nás upozorňuje, že je to jinak.

Naše víra není jen záležitost ducha, ale i těla. Kdo má za to, že je Bohu blíž, když se oprostí od všech hmotných a tělesných potřeb a cítí se nad ně povznesen, ten neosvědčuje vyspělost, ale spíš povrchnost své víry. Švestky nebo pytel brambor jsou stejně tak oknem k boží slávě jako třeba duchovní cvičení. Naše hmotné potřeby nás mohou vést k Bohu stejně jako ty duchovní. Kdo neuvidí Boha při pohledu do své spíže nebo do sklepa, koho k jeho oslavě nevede myšlenka na vlastní živobytí, tomu se nejspíš skutečný Bůh ze života vytratil. Jeho víra žije jen ve světě zbožných snů a neskutečných iluzí.

Radost z toho, co k životu máme, z naprosto tělesných a hmotných požitků je součástí bohoslužby, je to něco, co k víře neoddělitelně patří. Co v ní má a má mít svoje místo. Není třeba to potlačit, naopak je třeba to naplno prožít, pevně a trvale to zakotvit ve svém vztahu k Bohu. „Prvého dne si vezmete plody ušlechtilých stromů, palmové ratolesti, větve myrhových keřů a potočních topolů a sedm dní se budete radovat před Hospodinem, svým Bohem…To je provždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení.“

Vždycky, když v bibli čtu podobné výzvy k radosti, napadá mne, je-li ale vůbec třeba k ní takhle důrazně vybízet, zvlášť jde-li o radost z věcí povýtce tělesných a konzumních. Kdo by si jich nechtěl užít? Kdo by se nechtěl týden radovat? Kdo by si nepřál týden volna?

Hned vzápětí, když se podívám sám na sebe, mi ale dochází, že to vůbec není tak samozřejmé, jak se zdá. Pravda, chceme, přejeme si, rádi bychom — ale kdo z nás to opravdu dovede? Kdo má za to, že si to může dovolit? Kdo z nás si ten týden volna opravdu udělá? Kdo si ho udělá, aby to byl skutečně čas pro radost, aby to nebyl jenom čas na to, co jindy nestihneme — aby to nebyl zase jenom čas na práci, ke které se tentokrát honíme sami?

Je to zvláštní. Žijeme rozhodně ve větší hojnosti než izraelci v biblické době. Máme daleko víc možností, jak ke svému zajištění přispět. Jsme mnohem méně vydáni všanc nejistotě. A přesto kupodivu, jakoby nás ta zajištěnost o jistotu a o svobodu spíš připravovala; jako bychom byli daleko víc ve vleku, v zajetí; jako bychom už ani nebyli svými pány, ale spíš svými otroky. Jakoby s tím, jak rostou naše možnosti, rostla ještě víc naše závislost. Je to proti vší logice. Zdá se to být absurdní, nesmyslné, a přece to tak je.

Život se asi naší logikou vždycky neřídí. Naděje, jak bible na mnoha místech zdůrazňuje, bývá paradoxní. Je právě v tom, co jí zdánlivě protiřečí, co vypadá jako její popření a protimluv. A tak je to i u té slavnosti Hospodinovy. A je třeba si toho všimnout, aby nás o radost nepřipravily námitky, které nás dnes asi hned napadnou: Jak se máme radovat v téhle navýsost nejisté situaci, kdy nikdo neví, co bude dál? Jak se radovat, když zavřely hospody, když se právem mnoho lidí cítí existenčně ohroženo, když nás nejspíš čeká hospodářská recese a člověk je vydán silám, které nemůže nijak ovlivnit?

Jenomže právě o tomhle paradoxu ta slavnost je. Není to jen neskutečná radost z plných stodol, sýpek a spižíren. Spojuje v sobě něco, co obvykle vidíme jako protiklad: zkušenost hojnosti a zkušenost naprosté nejistoty a vydanosti.  A nejen to první, ale obojí je pro tu radost a slávu boží důležité. Obojí je třeba mít na očích a ve své mysli, aby ta slavnost nebyla jen prázdná habaďůra. Sedm dní nebudete mít jenom plné náruče, říká Hospodin, sedm dní budete také bydlet ve stáncích.

Pro nás je pobyt ve stanu vítané dobrodružství a rozptýlení, ale pro izraelce představoval něco úplně jiného: Spíš než naše prázdninové povyražení, jim připomínal situaci uprchlických táborů — život bez opory, bez záruk, bez domova, bez jistot, situaci, které byli vydáni všanc, aniž by s tím sami mohli něco udělat. Byli vyvedeni z otroctví, byli zachráněni, to ano, ale ocitli se v poušti, bez záruk, bez prostředků, bez možnosti s tím cokoli udělat. Nevěděli, jestli dojdou, nevěděli ani, co budou další den jíst a všechna jejich přičinlivost přitom byla k ničemu.

Tohle je stejně důležitá zkušenost jako ta plná náruč, říká Hospodin. Nezapomeňte na ní, připomínejte si jí. Bez ní vám ani ta hojnost nebude k radosti, a neosvobodí vás. Bez ní se do ní chytíte jako do pasti. Jenom vás ochudí.

Nejistota a bezmoc může být jistě k zlosti a člověk si v ní může zoufat, ale může být také zdrojem obrovské naděje a důvěry. Teprve když člověk prožije, jak málo má věci ve své ruce a režii, teprve když jsou mu najednou jeho píle a přičinlivost houby platné, může poznat, že není ve svém živobytí odkázán jenom sám na sebe. Teprve když prožije, že ani když je vyřazen ze hry, neznamená to jeho konec, může mu dojít, že ani zdaleka není strůjcem svého štěstí nebo garantem svého života. Teprve když si nemůžeme pomoct, otvírají se nám oči pro to, že nám pomáhá někdo jiný, že se v životě setkáváme se štědrostí a péčí, a že je možné v ni důvěřovat.

Žádná hojnost sama o sobě, ale právě tahle důvěra přetíná pouta věčné ustaranosti, dává svobodu k tomu, abychom se nestali otroky svých potřeb, svých zahrádek, domácností, toho, co máme, svého štěstí. Až v téhle důvěře je skutečně prostor pro radost a čas na odpočinek — a také čas pro druhé, čas pro spravedlnost a pro hledání pravdy. Pak už se jich člověk z domnělého nezbytí nemusí vzdávat.

Bohatství, které v té výloze sklizně a úrody, před kterou se dnes máme s úžasem zastavit, můžeme zahlédnout, není jen bohatství hojnosti, ale především bohatství důvěry. Proto máme mít před očima zároveň tu chvíli, kdy jsme se sami o sebe postarat nemohli. To se nevylučuje, to nestojí proti sobě, to radost nezmenší. Naopak — to nám umožní, abychom v té výloze neviděli jenom výsledky své píle, práce a výkonnosti, ale štědrost nebeského Otce, který ví, co k životu potřebujeme.

Kdo ji zahlédl, ten si může toho bohatství užít a radovat se z něho. Ten totiž, jak píše Kazatel, nemusí příliš myslet na dny svého života, protože Bůh oblažuje jeho srdce radostí.  Ani starost ani hojnost ho o ni nepřipraví a může si dovolit být štědrý. Amen.