Kázání 31. 5. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 4. Mojžíšova 11,10 — 29

Text: Římanům 12,3 — 16

Sestry a bratři,

sbor ani církev nejsou samoobsluha, servis nebo obchod, kam může člověk podle potřeby zajít, nakoupit, zaplatit a uspokojit tak svoji poptávku. Církev není ani divadlo, kde sledujeme připravené, nazkoušené představení, potěšíme se, inspirujeme a popřípadě zhodnotíme jeho kvalitu. Církev není ani dobře fungující podnik, jehož chod závisí na tom, zda zaměstnanci přesně plní plány schopného managmentu. Církev je něco mnohem méně účelového, méně projektovaného, méně odosobněného. Není to zákaznická organizace, záležitost nabídky a poptávky, věc profesionálů ani autorský podnik.

Církev je spíš živý organismus - tělo, jak píše apoštol — tělo, které tvoříme všichni dohromady. Jeho život záleží na každém z jeho údů, které se vzájemně doplňují. K jeho zdraví, živosti a plnosti přispívá každý z nás svým dílem. Jeden každý z nás zároveň přijímá i dává a jedině tak může ten celek žít.

Proto mi čím dál tím víc přijde nepřiměřené, když mluvíme o církvi jako o něčem vnějším: jaká by měla být, jak si vede, co jí schází, co dělá blbě apod. Kdo je to ta církev, ne-li my všichni? Tím nechci vůbec vyloučit kritiku. Jenom je právě třeba vědět, že se týká vždycky i nás a že ty nedostatky, které vidíme, jsou vždycky i naše a zda se změní, je také hlavně na nás.

Každý jistě není všestranný. Nikomu nebylo dáno všechno a všem také nebylo dáno stejně. Ale tenhle nedostatek není chyba. Naopak, ta „nedostatečnost“ je veliký dar. Kdyby byli všichni stejně obdarovaní, tak by nikdo nikoho nepotřeboval, a nikdo by také neměl čím druhému posloužit. Ta rozmanitost je tu proto, abychom si uvědomili, jak jeden druhého potřebujeme, jak jeden bez druhého nemůžeme být; abychom si uměli vážit a ocenit odlišnost druhých a věděli také o vlastním významu pro ně. Nemáme stejný úkol. Nemusíme umět všechno. Právě svojí odlišností se doplňujeme. A ten celek, který dohromady tvoříme, je ještě něco víc než jenom součet jednotlivých obdarování.

Vždycky znovu si to tady na Vinohradech uvědomuju, když nastává léto. Stejně jako v jiných pražských sborech se kostel zkrátka vylidní. Lidé utíkají z velkoměsta. Chápu to, mám přírodu taky rád. A vůbec to nechci nikomu vyčítat. Ale tomu pocitu prázdnoty a neúplnosti se prostě neubráním. Ne, že by nás vždycky bylo málo. Přijdou zase lidé, kteří jindy nechodí. Ale mně přitom prostě dochází, jak to, co se tu děje, nezáleží vůbec jen na mně, jak to spoluvytváříme všichni, jak každý z nás už svojí přítomností přináší něco osobitého a nezastupitelného a přispívá k plnosti setkání. Není-li tu, tak schází — ne do počtu, ale k životu.

Proto by byl nesmysl, kdybychom chtěli být jeden jako druhý, kdybychom se jeden druhému chtěli vyrovnat a dělat to samé, co on. Anebo kdybychom druhým vyčítali a žárlili na ně, že nedělají totéž, co my. Stejnost a uniformita je chudoba, která život ubíjí a ohrožuje budoucnost.

Jan Sokol v úvaze o pravé toleranci připomíná zkušenost pěstitelů obilí, která to dobře ilustruje. Každý šlechtitel je jistě právem přesvědčen, že jeho nová odrůda je lepší a výnosnější než všechny předešlé. Nicméně ví, že přitom nejde jenom o výnosy, ale čím dál tím víc o odolnost vůči epidemiím a škůdcům. A odolnost se nedá zajistit jednou provždy, protože šlechtitel nikdy neví, jaký škůdce napadne obilí v příštích letech a jak se změní přírodní podmínky. Neví tedy jaké vlastnosti budou do budoucna pro obilí potřebné. Bezpečně však ví, že to budou jiné vlastnosti, než dosavad má. A tak už řadu let šlechtitelé trvají na tom, že se pro budoucnost musí zachovat co nejvíc z rozmanitosti přírodních druhů. A to ne z piety nebo pedantství, ale proto, že je budeme potřebovat, že na tom závisí život.

Co je za jistých podmínek dobré, může být za jiných hotová katastrofa. Bylo by osudovou chybou vzdávat se toho, co se zrovna nemůže uplatnit. Není nutné, aby byl každý schopen toho, co je právě třeba, ale je důležité, aby každý rozvíjel, co mu bylo dáno, aby tím, čím byl obdarován, přispíval k životu společenství. Nic není bez významu. Každá věc pod sluncem má svůj čas. V té rozmanitosti je naděje, že žádná nouze a potřeba, která se objeví, nezůstane bez pomoci.

Přitom je dobré nepřehlédnout, že apoštol o těch jednotlivých službách — o prorockém slovu, o vyučování, o povzbuzování, o rozdávání, o vedení a o pomoci potřebným — píše právě jako o darech. My jsme v církvi zvyklí mluvit o nich spíš jako o úkolech a také k nim stále vyzývat. Ale ona to právě není jenom věc dobré vůle, ochoty a nasazení. Jde opravdu o obdarování, které máme každý jiné. Každý prostě nemusí být schopen povzbuzovat, učit, vést, nebo říct jasné slovo v pravý čas. Není možné to obecně nárokovat.

Možné ale je všímat si toho, co kdo umí a co komu jde. Potvrzovat mu, že to má pro ostatní význam. Vyzvat ho, aby se tomu věnoval, aby ten dar ve prospěch všech rozvíjel. A klidně můžeme ten apoštolův výčet rozšířit: kdo má dar hrát, ať hraje druhým pro radost; kdo má dar naslouchat, ať druhým naslouchá; kdo má dar vařit, ať připravuje pohoštění; kdo má dar podnikat, ať tu podnikavost projeví; kdo má dar psaní, ať napíše článek do Hroznu a kdo rád chodí do kina, ať pozve ostatní na film. Pro církev, pro to dění vzájemnosti může mít všechno svůj dobrý smysl. Neplatí žádná šablona. Není třeba se stylizovat do jakékoli pózy, stačí být činný v tom, co je každému vlastní.

Jen jedno je, sestry a bratři, důležité v každém případě. To už apoštol nepřipomíná jako jednu z možností, ale jako něco, co je třeba vždycky: „Láska nechť je bez přetvářky.“ Na tom záleží, zda jsme my mnozí opravdu jedno tělo v Kristu a zda jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.

I při těch všech službách lze totiž lásku jen předstírat, tvářit se, že mi jde o druhé, a přitom jenom sledovat svůj vlastní prospěch. To není pokušení pouze pro ty, kdo stojí v čele a mají nějakou funkci. To se týká úplně stejně i té pomoci trpícím, služby nebo kázání. Jeden jako druhý to může dělat z nelíčeného zájmu o druhé, stejně tak jako z touhy vyniknout, předvést se a získat uznání, ocenění a chválu. Žádná z těch služeb není vůči přetvářce imunní. Bible to na mnoha místech připomíná. Právě v lásce je třeba být sebekritický.

A snad proto, aby bylo jasné, že se nejedná jen o niterný cit nebo o pocit, rozvede apoštol telegraficky, co tou láskou konkrétně myslí. Zní to trochu jako rány na buben:

„Ošklivte si zlo“ — tedy nesmiřujte se s ním, neberte ho jako normální, nenechte si namluvit, že je nevyhnutelné.

„Lněte k dobrému“ — tedy nedržte mu jenom někde v povzdálí palce. Přidejte se. Jde-li o dobrou věc, buďte přitom.

„V úctě dávejte přednost jeden druhému“ — Nejde jen o to, abyste se sami uplatnili. Respektujte druhé a dejte jim prostor.

„V horlivosti neochabujte“ — Nenechte se otrávit neúspěchem. Víra je běh na dlouhou trať.

„Služte Pánu“ — Aby vaše láska neměla krátký dech, když se nesetká s odezvou u lidí.

„Sdílejte se s bratřími“ — Láska není jen o útěchách, dobrých radách nebo hmotných darech, ale o skutečné spoluúčasti a solidaritě. „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“

„Svolávejte dobro na ty, kdo vás pronásledují, dobro a ne zlo“ — tedy nenechte se strhnout zlobou, nekopírujte ji. Buďte v lásce opravdu samostatní.

Je to opravdu široký záběr, co podle apoštola skutečná láska obnáší. A to jsem toho ještě dost vynechal. Pokud si to člověk uvědomí, pak si jen stěží může myslet, že by ji sám obsáhl, že by byla chyba jenom v tom, že druzí nejsou jako on. A je proto vděčný, že na ni není sám a že jsme tak různí. Amen.