Kázání 26. 7. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 1. Korintským 1,18 — 25

Text: Ozeáš 1 + 2,4-9 + 3,1-3

Sestry a bratři,

my evangelíci klademe velký důraz na bibli, jako na boží oslovení. Bible je pro naši víru rozhodující a směrodatná. Reformace to vyjádřila heslem „sola skriptura“. Dobře rozeznala, že Písmo brání tomu, aby se církev stala sama sobě normou a vládla v ní tak jen zbožná sebejistota. Nemá-li být naše víra jenom zbožnou samomluvou, potřebujeme slyšet něco jiného než sebe. Potřebujeme se poměřovat něčím, co není z nás. Konfrontace s božím slovem je pro víru opravdu zásadní. Proto je také kázání středem našich bohoslužeb. Jsme a chceme být církví Slova. Jen mám obavu, že se z toho soustředění na slovo už stala šablona, že je příliš mechanické, a tak tomu oslovení spíš brání.

Přehlížíme totiž, jak často právě v bibli nemá boží slovo podobu slov, ale činů, událostí, příběhů. Prorok ho často nevyřizuje tím, co říká, ale tím, co dělá, jak jedná, nevšedním rozhodnutím, symbolickým činem. Jeho poselství a kázání nejsou otázkou slov, ale spíš toho, co lidem staví před oči, co mohou sledovat jako představení na divadle. Jenom to divadlo nemá pouze hrát. On se jím má stát — vlastní volbou, vlastním životem, vlastním údělem. Jde o jakýsi boží happening nebo performanci.

Tak je tomu i v případě Ozeáše. „Začíná Hospodinova řeč skrze Ozeáše.“ Ale on přitom neslyší nic, co by měl nebo mohl vyřizovat či tlumočit, on slyší jen to, co má sám udělat. Dostává spíš scénář svého kusu, než nějaké poselství, které by mohl jednoduše předat.

Máme-li tu Hospodinovu řeč zaslechnout, má-li nás oslovit, pak právě nemůžeme být soustředění pouze na slova. Pak potřebujeme vnímat řeč gest, událostí, situací, obrazů a symbolů. Pak je třeba, abychom byli pozorní k tomu, co se děje, co se nám odehrává před očima.

Abychom zaslechli tu boží řeč, musíme být spíš citlivými a přemýšlivými diváky než posluchači. Protože se slovo stává tělem. Protože Bůh promlouvá životním příběhem. Protože čin kolikrát sděluje ve zkratce mnohem víc než slova.

Jedná se ovšem o něco jiného, než co obvykle považujeme za svědectví života. Tím je pro nás většinou příkladný život, který svojí spravedlností, poctivostí, věrností a bezúhonností odkazuje k hodnotám, které ctí.

Jenomže Hospodinova řeč skrze Ozeáše se odehrává v něčem, co je úplným protikladem příkladného jednání, co je naprosto šokujícím skandálem. On si má vzít prostitutku, lehkou ženskou, která se prodává za dva fíkové koláče, a má mít děti ze smilstva, takže nikdy nebude jisté, jsou-li nebo nejsou doopravdy jeho. A tuhle zraňující a ostudnou skutečnost nemá ani skrývat, ani zapomenout, ani povzneseně či ušlechtile mlčky přejít. Jmény, která jim má dát, má ten skandál naopak nepřehlédnutelně zveřejnit: Lórucháma — Neomilostněná; Loami — Nejste lid můj.

Dovedete si, setry a bratři, představit, kdyby se to stalo dnes, kdyby se nějaký mladý farář oženil s vykřičenou prostitutkou, která by se tím sňatkem ani náhodou nestala vzornou manželkou, ale běhala by dál za svými kunčofty, že by někoho z nás, byť třeba jenom napadlo, že by to mohl být vzkaz boží? Nevyvolalo to spíš jenom všeobecné pohoršení a odsudek? Nereagovali bychom jen kárným řízením pastýřské rady, odvoláním z funkce faráře, odnětím způsobilosti k ordinované službě a možná i vyloučením ze sboru a církve? Dovedli bychom o tom vůbec přemýšlet jinak? Byli bychom schopní rozeznat v tom absurdním skandálu řeč Hospodinovu?

To bychom si asi museli přiznat, že mravní hodnocení není všechno. Že ta role arbitrů a strážců morálky, do které jsme se vžili, je omyl, a právě kvůli ní býváme slepí. Že je boží pravda mnohem hlubší a rozmanitější, než si představujeme. Že asi není problém jen v tom, co se nám zdá evidentní, ale právě v tom, co nevidíme. Že potřebujeme spíš vyvést z míry, než se v ní jen utvrzovat, protože nám něco zásadního uniká. Museli bychom mít smysl pro provokaci a uvědomit si, jak je cenná. Odhaluje, co už nikdo nevnímá a nevidí. Svou šokující nepřijatelností nastavuje zrcadlo. Zviditelňuje, jak absurdní je to, co už všichni považují za běžné a normální.

Tak tomu nejspíš bylo za Ozeáše. Izraeli se zrovna dařilo. Prožíval období hojnosti a pokoje. Náboženský život kvetl. Hospodina se nikdo nezříkal. Jenom svůj prospěch prostě už očekávali od někoho nebo něčeho jiného. Ale v tom nikdo žádný rozpor neviděl. Jsou přece boží lid. Hospodin s nimi uzavřel smlouvu. Toho se stále drží.

Jenomže ona je ta smlouva díky nim právě tak absurdní jako manželství s děvkou, jako věrnost nějaké poběhlici, jako ta trýznivá situace, kdy člověk neví, zda jsou jeho děti skutečně jeho. To jim tím pohoršujícím vztahem Ozeáše Hospodin předvádí a odhaluje.

To, co vám přijde normální, vůbec normální není. Vzývat Hospodina, a přitom hledat naplnění, úspěch, štěstí a realizaci svého života v něčem úplně jiném, to je jako to smilnění a sexuální promiskuita, které vás tak pobuřují. A jestliže se Bůh ani tehdy svého vztahu nevzdá, pak jedná stejně bláznivě jako ten manžel nevěstky.

Boží láska není zbožná ušlechtilá selanka s roztomilou zbloudilou ovečkou na klíně. Boží láska je ta absurdní věrnost někomu, kdo se s odpuštěním kurví, kdo se zištně prodává pro svůj blahobyt. Je jako ten nepochopitelný zápas o lásku prodejné ženské, která se vyspí s kýmkoli, když z toho bude něco mít. A je proto syrová, drsná, dramatická, divoká. Protože, co je přirozenější a logičtější, než se odříct dětí nevěry, než se rozejít s tou, která člověka jenom ničí a zrazuje?

Smířit se jednoduše s touhle situací, to by de facto znamenalo ten vztah vzdát. Láska je možná jen jako zápas o změnu. Neprojevuje se vyrovnaností a pokojem, ale vytrvalostí, ve které musí člověk přemáhat sám sebe a sám sebe při ní vydává všanc. K moudrosti, kterou obvykle hledáme, má asi tak stejně daleko jako ukřižovaný mesiáš. Ale právě tohle boží bláznovství otvírá ve světě plném zbožných i bezbožných absurdit bránu k naději. O tom bible svědčí.

Proč to ale Ozeáš nemohl normálně říct? Proč to musel také prožít na vlastní kůži? Možná proto, že některé věci slova sdělit nemohou a rozum na ně nestačí. A možná to souvisí právě s rolí toho, kdo má a může vyřizovat boží slovo. Přitom nejde jen o druhé, ale i něho samotného.

My proroky často vidíme jen jako společenské kritiky. A oni jimi jistě také byli. Možná prvními na světě. Díky Bohu viděli jasně selhání lidu i jeho důsledky a mluvili o nich veřejně, otevřeně, bez příkras a bez servítků. Bořili zbožné iluze, vyhlašovali soud, předvídali často katastrofu. Ale to jsme pořád jenom na povrchu, a to nejpodstatnější nám uniká. Oni nevystupovali jako majitelé pravdy, z odstupu, z potřeby tepat nešvary. Oni mluvili z té nejhlubší účasti, solidarity a lásky. A k tomu asi člověk nemůže dospět jen na základě slov a rozumu. I když si je osvojí jako své vyznání, tak to ještě neznamená, že pro ně má opravdu pochopení.

Proto si asi musel Ozeáš zamilovat a milovat milenku jiného, nevěrnici, která se ochotně prodávala za pár šupů. Na racionální a intelektové rovině jistě věděl, že mu ta žena ubližuje, že ho ničí a čím dřív by se s ní rozešel, tím líp. Měl k tomu taky plné právo. Jenomže, jak napsal Blaise Pascal: „Srdce má svůj rozum, o němž rozum nic neví.“

Logika lásky je jiná a člověk je vůči ní často bezbranný. Ničí ho, vysává, dělá z něj blázna, ale nemůže jinak. Sám tomu nerozumí, ale přitom tuší, že se nemůže jednoduše zbavit toho, co na něj bolestně doléhá, aniž by zničil něco mnohem podstatnějšího, na čem život závisí, aniž by přišel i sám o sebe. Je to asi nesdělitelné a z vnějšku se to musí jevit jako holý nerozum, ale v prožitku lásky snad člověk může dospět k tomu, že to tak není, že to boží bláznovství je moudřejší než lidé, včetně jeho.

Proto se snad také, sestry a bratři, můžeme odvážit doufat, že ty trable, které ve svých vztazích jeden každý prožíváme, všelijak bolestně se s nimi potýkáme a někdy si v nich připadáme naprosto bezmocní, nejsou snad jenom nesmyslným a marným trápením. Možná právě díky nim máme k boží lásce blíž. A brání tomu, aby se nám všechna její vzorová vyznání nestala jenom naučeným lidským příkazem, který nakonec místo důvěry stejně podmíníme vlastním užitkem. Amen.