Nedělní kázání, 11. 5. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 1.Kor 1,26 — 2,5

Text: Rút 1,7 - 18

Sestry a bratři,

Co vede člověka k víře? Co způsobí, že Boha, který mu byl doposud cizí, najednou vyzná jako svého? Že se k němu přimkne? Jak se to stane, že se někdo připojí ke sboru a k církvi a spojí s nimi svůj život? Jak se to stane, že vstoupí do tradice, ve které nevyrostl?

O tom by někteří z vás mohli jistě vyprávět. A každý ten příběh by byl asi jiný. Nejspíš na to žádná šablona neexistuje. I v bibli se případ od případu liší. Na některé se ale její autoři zvlášť zaměřili. Možná proto, že odhalují něco, co má obecnější platnost a co nás může uchránit, abychom si misii nepopletli s agitací, náborem nebo reklamní kampaní.

Kniha Rút je jedním z nich. Je to příběh konvertitky, pohanky, která se připojila k božímu lidu. A je o to překvapivější, že Rút byla Moabka, příslušnice národa, z kterého neměl být podle božího zákona nikdo do Izraele přijat. To je paradox! Bible vypráví příběh o víře, která jí de facto odporuje. Začíná taky hodně zvláštně. Rozhodně ničím, co by věřícím dělalo čest. Když na ně dolehne nouze, obracejí se úplně jinam, než ke svému Bohu. Opouštějí jeho společenství. Jdou prostě za vidinou snazšího života, tam, kde je dostatek. A víc neřeší.

Jenomže tahle cesta krutě nevyjde. Pokud vidíme řešení nouze pouze v dostatku a na nic jiného se neohlížíme, uniká nám o čem náš lidský život je. Zapomínáme na jeho křehkost. A když se pak projeví, jsme na to najednou sami. Bez opory, bez solidarity, bez toho, co by nás mohlo podržet. Jako ty tři vdovy. Není asi náhoda, že na moabských polích nečteme o žádném projevu soustrasti, soucitu a vzájemnosti. Všechno se tu odehrává jen mezi těmi třemi. Veškerý zájem okolí žádný. Kde se na nic, než na vlastní prospěch nehledí, může být dočasně líp, ale se svými těžkostmi zůstane pak člověk bez pomoci, izolovaný, opuštěný.

A tak se vrací. A my věřící často se zadostiučiněním uvádíme tyhle návraty jako argument pro víru: „Vidíš, život tě naučil. Dal nám za pravdu. Sám to nakonec musíš uznat.“ Kolikrát už byl třeba návrat marnotratného syna takhle vykládán. Jakoby to ztroskotání samozřejmě vedlo k víře, jakoby jí ten neúspěch jasně potvrzoval. Ale je tomu opravdu tak? Myslím, že právě příběh Noemi nás z téhle iluze může vyvést.

Ona se vrací, ale žádnou naději ani perspektivu v tom návratu rozhodně nevidí. Ani pro sebe ani pro své snachy. Také jim ten návrat vehementně a opakovaně rozmlouvá. Vidí v něm jenom trpký úděl. Spíš než o důvěře, svědčí o rezignaci a útrpnosti. Je to spíš jakási nouzová strategie přežití — když už nic nevyšlo, tak se aspoň vrátit k tomu, co znám; když už mám nést ten trpký úděl, tak aspoň tam, kde vím, jak to chodí. Je snad tohle víra? A je-li, tak jaká? Víra, ve které je Bůh můj protivník? Víra, ve které ho vnímám jako původce všeho, co mě potkalo, jako příčinu svého trápení? Ve které to trápení vidím jako boží záměr?

Je ke cti Noemi, že do tohohle marasmu vlastních zbožných představ — protože o nic jiného, než o pomýlené představy tady nejde; celý následující děj odhalí, že je to úplně jinak — že tedy do tohohle marasmu vlastních zbožných představ nechce svoje snachy zatáhnout. Má je skutečně ráda. Nepřeje si, jak se to bohužel mezi námi věřícími někdy děje, aby jí daly za pravdu účastí na něčem, co sama vnímá úkorně, z čeho sama žádnou radost nemá. Přeje jim opravdu jen dobré.

A tak je sice vybízí k návratu. Ovšem ne k víře, ale právě k tomu, čemu věřit není třeba, co se dá jednoduše předpokládat a očekávat. Prostě svůj k svému. Domlouvá jim, že najdou štěstí spíš mezi svými. Doporučuje jim, aby se vrátili ke svému lidu a ke svým bohům, aby se pragmaticky zařídili mimo lid víry. Protože v něm a v jeho regulích pro ně žádnou perspektivu nevidí. Je to další paradox knihy Rút — Noemi žehná ve jménu Hospodinově tomu, aby se její snachy rozešly s jeho lidem!?

A Orpa jí nakonec poslechne. Nejspíš nerada, s pláčem. Ale Noemi ji o tom, že by v božím lidu neměla žádnou naději, přesvědčí. Zato Rút se tomu naléhání vzepře. A i když jí Noemi znovu vybízí, aby se od ní oddělila, a dává jí její švagrovou za vzor, trvá na svém. A vysloví jeden z vůbec nejvýraznějších a nejjednoznačnějších slibů v celé bibli. Vysloví nejen vyznání lásky a věrnosti až za hrob, ale i vyznání bezpodmínečné víry, která Bohu předem podepisuje bianco šek:

„Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin naloží jakkoli, rozdělí nás od sebe jen smrt.“

 To je tedy síla. Z toho člověku úplně zatrne. Tahle slova Rút bývají někdy součástí svatebních slibu. A ve mně opravdu vždycky, když na ně se snoubenci narazím, hrkne a musím se zarazit. Copak my vůbec dovedeme domyslet, co všechno to „kamkoli, kdekoli a jakkoli“ pro nás může znamenat, kam nás to může dovést? Je to vůbec možné? Takový slib lze přece poctivě vyslovit jen potud, pokud přijímám, že o svém životě už nemůžu rozhodovat sám, jen pokud jsem ochoten dát ve svém životě prostor něčemu, co není ze mě, co neznám a co nemusí odpovídat mým představám, a proto ho už nemůžu mít plně pod kontrolou.

Jestliže návrat Noemi do Betléma mohl budit dojem, že víra je prostě jenom návrat k tomu, co tu bylo, co je dané, dávno známé a vyzkoušené, tenhle slib Rút ji představuje úplně jinak — jako cestu do neznáma, jako život, od kterého člověk nemůže mít předem hotový scénář, jako cestu důvěry, která nemusí být vždycky podle našich představ. A tak tomu opravdu od začátku v bibli je. Abraham věřil, a proto uposlechl a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Učedníci nedostali od Ježíše program, pro který by se mohli na základě svého souhlasu rozhodnout, ale uslyšeli prostě „Pojď za mnou, následuj mne.“ A byli často překvapení a zaskočení tím, co to vlastně znamená. Bez té otevřenosti, která nehledá jen naplnění vlastních představ, se o víře mluvit nedá. A Rút právě tu ničím nepodmíněnou víru a věrnost jednoznačně vyznává.

Jak je to možné?! Díky čemu?! Vždyť tady pro tu víru nic nesvědčí. Spíš naopak, všechno svědčí proti ní. Jestliže my si v naší církvi někdy stýskáme, že se nám misie nedaří, že ji neumíme, tak tady jsme svědky přímo antimisie: Příklad věřících rozhodně žádné důvody k víře nedává. V nouzi opouštějí společenství víry. Na boží zákon se přitom vůbec neohlížejí. Víra jim nepřináší žádné štěstí ani vyrovnanost, ale jenom hořký úděl a trápení. Sami o tom otevřeně mluví. Bůh je podle nich nelítostný protivník nebo neúprosný osud. Od cesty víry Rút také vehementně a opakovaně zrazují. Přesvědčují ji, že ve společenství církve nemá žádnou perspektivu. Doporučují ji příklad příbuzné, která míří úplně opačným směrem. Nic, co by mohlo motivovat k víře, se tu neobjeví. Jen ty mnohdy úplně pomýlené představy věřících.

A přesto se víra zrodí. Bez všech předpokladů. Všemu navzdory. To je ten největší paradox knihy Rút. Je to opravdu zázrak, nad kterým nezbývá než žasnout.

Nejspíš to dobře pochopili naši bratři židé, když tenhle příběh čtou o letnicích. V jejich pojetí mají sice víc podobu dožínek, ale jejich poselství se shoduje s tím, co zvěstují i u nás: to, co se zrodí, není v podstatě dílem našeho úsilí a šikovnosti, ale dílem a darem božím. A o víře to platí zvlášť. Ta ničím nepodmíněná víra není výsledkem úspěšného marketingu věřících, který ji umí představit jako lákavou nabídku štěstí a potvrdit vlastním příkladem pohody, vyrovnanosti a dokonalosti. To je opravdu dílo boží, dílo jeho ducha, který kam chce, věje. Svobodně, často nečekaně, překvapivě, proti všem předpokladů.

A možná, že nejpřiměřenější tomu je to, co udělala Naomi — totiž zmlknout, dát si s celým svým přesvědčováním pauzu. Protože při něm i s těmi nejlepšími úmysly často, jako ona, ani nevíme, co děláme. Ve vyzdvihování toho, co skvělého víra přináší, dáváme možná za pravdu spíš té cestě za lepším a touze po snadnosti života, než věrnosti. V důslednosti, která chce být vzorem, možná šíříme jen tvrdost, pýchu a pokrytectví a ostatní jenom srážíme. A z vehementních pozvánek do společenství možná místo přejného zájmu čouhá jen touha po sebepotvrzení, když je sami vnímáme spíš jako povinnost než radost.

Jestli něčím můžeme víře prospět, pak je to možná jako v tom příběhu něco, co vnímáme spíš jako chybu. Ta upřímnost, která si ani ve víře na nic nehraje. Ten skutečný zájem o dobro druhých, který jim přeje milost, odpočinutí a naději, zdánlivě i proti nařízením božího zákona, který se boží dobroty dovolává i proti jeho slovu, který druhé nechce zatáhnout do ničeho, co sám cítí úkorně, i kdyby to mělo znamenat, že tím vlastní cestu víry popírá. Asi až tehdy vychází najevo, že je láska víc než vlastní zájem, že i nás zbožné přemáhá, že to není jen propaganda, ale síla, která nás přesahuje. A ta pak už sama koná svoje dílo. Amen.