Nedělní kázání, 1. 2. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Jan 1,1 — 14

Text: 1. Janův 1,1 — 10

Sestry a bratři,

není to vůbec nic zvláštního a neobvyklého, když člověk zapochybuje o tom, zda je život, ke kterému nás Písmo zve, v tomto světě opravdu reálný a možný.

O jeho dobrotě nepochybujeme. Ve svém nitru s ním s radostí souhlasíme. Toužíme po vztazích, ve kterých by vládla láska, věrnost a porozumění, toužíme po štědrosti, nezištnosti a solidaritě, po pokoji, po upřímnosti a pravdě. Říkáme si: „Ano, to je to pravé. Takový by měl život jistě být.

Jenomže v reálném životě je mnoho okolností, které takový ryzí život prostý sobectví problematizují. Naše tělo má svoje meze a potřeby. Je nutné z něčeho žít. Je třeba starat se o sebe a člověk má také odpovědnost za svou rodinu. A pak — u některých lidí s láskou nepochodíte, i kdybyste se rozkrájeli. Do vztahů, které se snažíte řešit, vstupují také jiní, a často jen přilévají olej do ohně. Máte, co do činění s lidmi, které jste si nevybrali a kteří jsou zatížení svými předsudky nebo ješitností. A často prostě narazíte na lidskou malost, zášť a sobectví. Je pak všechna ta biblická dobrota a důvěra reálná a možná?

Kdyby tak bylo možné se od toho všeho oprostit. Povznést se nad všední starosti, oddělit se od žabomyších sporů, které stejně nikam nevedou, nechat tenhle svět být — stejně je jen do času — a těšit se prostě z boží blízkosti ve svém srdci, popřípadě ve společenství těch, kdo to vidí stejně a nebudou radost ducha komplikovat nějakými praktickými malichernostmi. Izolovat se od těch napětí a konfliktů a nalézt pokoj ve svém duchovním světě.

A není to nakonec právě to, co máme udělat? Není právě tohle smysl biblických výzev? Nenapadlo vás to taky někdy?

Nebyli bychom první ani poslední. Tahle poloha je stará jak křesťanství samo. Mnozí k ní došli a skýtá jim vyrovnanost, nadhled a pokoj. Není divu, že v ní pak vidí ideál víry.

Jenomže právě proto začíná apoštol Jan svůj dopis tím prologem o slovu života. Aby ukázal, že zvěst o Kristu je něco úplně jiného, že slovo života, které zvěstuje, je o něčem jiném. Zdůrazňuje, že jde o něco, co „slyšeli, co na vlastní oči viděli, čeho se jejich ruce dotýkali“. Není to pouze niterná a duchovní záležitost, ale naprosto viditelná, hmatatelná, konkrétní skutečnost, která se stala v tomto světě, v jeho reálných podmínkách.

A na začátku Janova evangelia jsme četli totéž. Jen to bylo vyjádřeno trochu jinak: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi…“.

My nezvěstujeme nějaký jiný, niterný, duchovní svět ideálů. Zvěstujeme vtělení - uskutečnění Boha v tomto světě. Zvěstujeme Boha v lidském životě, v lidském příběhu, v lidském těle, se vším, co k němu náleží — včetně daňových předpisů a setkání s lhostejností, včetně života bez střechy nad hlavou a ohrožení vražednou touhou po moci, jak to rozvykládají ostatní evangelisté.

Kde se tohle vytratí, kde se Bůh a život z něho oddělí od okolností, ve kterých žijeme, tam jsme vedle, i kdybychom byli sebeduchovnější a mezi svými se nám dařilo se na sebe jenom vřele usmívat. Právě taková zbožnost, která se uzavírá do sebe, a nad konkrétní okolnosti života se povznáší, přispívá k odcizenosti, k tomu, že se od sebe čisté a dobré slovo života a jeho reálná podoba vzdalují. Vytváří dva oddělené světy — svět vlastní zbožnosti, nitra, umělé duchovnosti a pak ten druhý, ze kterého jsme ve skutečnosti neunikli, ve kterém stále žijeme, jenom jsme v něm svou víru vzdali, nechali ho svému osudu, přisvědčili skepsi, která říká, že na něj Bůh nestačí.

A proto je třeba stále znovu připomínat a zdůrazňovat, že to slovo života není jen o ušlechtilých ideálech, ale o konkrétní skutečnosti, že se Bůh stal člověkem a přijal náš svět za vlastní. Boží život se právě v něm uskutečnil a cesta k němu nevede jinudy než tímhle světem. Jen tak je možné skutečné společenství s Bohem i mezi námi navzájem.

Na konci tohoto listu to apoštol napíše trochu po lopatě: „Kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ Pokud nedovedeme milovat ty, které máme před očima — konkrétní, neideální lidi, v situaci, kdy nejsme vyjmuti ze všech starostí běžného života, pak je pro nás každé opravdové společenství nedostupné a radost s ním spojená také.

Právě kvůli té úplné radosti ve společenství s lidmi i s Bohem je dobré si opakovat: Věříme v Ježíše Krista, ve slovo tělem učiněné. Vyznáváme lásku v těle, nikoli v duchu nebo v chráněné rezervaci, kam trable a potřeby lidí nedolehnou.

Po tomhle úvodu se zdá smysl následujících slov jasný: „Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu“. Oč jiného by mohlo jít, než o nekonkrétní zbožnost? Ústa jsou plná zbožných řečí, ale skutek utek. To je přece věčný problém. Proti tomu kázali už starozákonní proroci: „Lid tento ctí mne rty, ale jejich srdce je ode mne daleko.“ To je ta lež a pravda neuvedená ve skutek.

A stejně jasná se nám se nám může zdát i ta kladná alternativa „chodit ve světle“. Vybaví se nám při ní nejspíš Ježíšova výzva „Vy jste světlo světa… tak ať svítí vaše světlo před lidmi“ nebo napomenutí Pavlovo „Sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět“. A rozumíme jí jako výzvě k vzornému životu, k tomu, abychom byli pro své okolí příkladem.

My evangelíci si přitom asi vzpomeneme na Karafiátovi Broučky. Ti jsou výrazem takového pochopení. Máme poslušně, pilně a vzorně svítit. Jen tak, když se naše vyznání nebude rozcházet se životem, když budeme poslušní a bez poskvrny, může být naše společenství s Bohem skutečné a pravdivé a nebudeme dělat z Boha lháře.

Na tom je jistě mnoho pravdy, ale pokud budeme ve čtení Janova dopisu pokračovat, nebude nám to vycházet. Protože on hned vzápětí napsal: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.“ Chodit ve světle a být nedokonalý a hříšný se podle něj nevylučuje, právě naopak.

Ono je to totiž, sestry a bratři, celé trochu jinak. Světlem podle Jana nejsme a nemáme být my, ale je jím Bůh sám. A to, co nás od něho odděluje a co je podstatou naší lži, nejsou ani tak naše hříchy, jako právě ta touha, aby nevyšly najevo, abychom si je nemuseli přiznat. Tak o tom píše Jan v evangeliu: „…světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.“

Ve světle chodíme, ne když jsme bez hříchu — kdo si myslí, že je, ten klame sám sebe a pravda v něm není — ve světle chodíme, když je dovedeme přiznat, když je nám pravda tak drahá a vzácná, že ji nedovedeme zamlčet, ani když odhalí naše selhání; když jí vítáme a dovedeme přijmout, přestože se v ní ukážou naše nedostatky a pochybení. Chodit ve světle může jenom ten, kdo se nechce za každou cenu ospravedlnit, kdo má důvěru, že i když vyjdou najevo jeho nepravosti, tak má díky Bohu naději.

A právě proto, abychom ji měli, ujišťuje nás apoštol o boží věrnosti a odpuštění. Díky boží lásce se nemusíme bát ani pravdy o sobě, nemusíme dokazovat svoji vzornost za tu cenu, že budeme šířit lež nebo mlžit. Bůh nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. To není svoboda ke svévoli, to je prostor pro upřímnost, pro otevřenost, pro pravdu.

A všimněte si, že přitom nejde jenom o vztah k Bohu, ale o naše spolužití. „Chodíme-li ve světle, máme společenství mezi sebou.“ Předpokladem dobrých a pevných vztahů, opravdového společenství je upřímnost, ve které dovedeme otevřeně přiznat svoje nedostatky, chyby a selhání.

My si často myslíme, že společenství — ať už sboru, církve nebo společnosti — ohrožuje lidská nedokonalost. Máme za to, že kdybychom vyřadili ty špatné, bude všechno dobré. Ale už prvotní příběh o lidském hříchu ukazuje, že je to trochu jinak. Vztahy se rozpadají tam, kde chce být člověk jako Bůh, kde chce uspět sám, a proto si vinu nemůže přiznat, a tak ji začne svádět na druhé - Adam na Evu, Eva na hada atd. Díky boží lásce není osudová nedokonalost, ale samospravedlnost, samospravedlnost zbožných, kteří si hrají na Boha. Ta nás nutí, abychom neustále hledali viníka, místo abychom si přiznali své meze a měli díky tomu pochopení pro druhé.

A ještě jeden, možná mnohem důležitější, význam pro naše vztahy ta neskrývaná hříšnost má. Pokud si přiznáme, jak přes veškerou dobrou vůli, selháváme, pak můžeme úplně jinak vidět ty, kteří selhal a třeba nám i ublížili. Nemusí to být zloduši, nemusíme za jejich jednáním vidět hned zlé záměry. Můžeme v nich zahlédnout bratry a sestry, kteří se snaží o odpovědnost stejně jako my a jako nám i jim se to někdy nedaří. Jestliže ani já nedovedu být takový, jaký bych být chtěl, pak ten druhý nemusí být darebák, ale stejný neumětel jako já. Nejsme nepřátelé, ale spolubojovníci, kteří si mohou rozumět. A to, i když křivda jen tak nepřebolí, nás přinejmenším nemusí vzdálit nadobro. Amen.