Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook


Podporujeme

  Kázání a jiné texty

Nedělní kázání, 15. 6. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Genesis 11

Text: Skutky 2,1 — 18

Ve víře nejsme jedni mistry a druzí školáky. Svědčíme si navzájem. A tak dnes začnou kázat konfirmandi. Společně jsme nad tímhle příběhem přemýšleli. Každý z nich vám řekne, nejdřív s čím mu souvisí - a potom co ho na něm zaujalo.

Úvahy konfirmandů

Já teď budu pokračovat z kazatelny — ne, že by to moje bylo něco víc, ale my bychom se tam všichni nevešli, a odtamtud je líp slyšet:

Sestry a bratři,

Původně měla být konfirmace minulou neděli na svatodušní svátky. Proto jsem zvolil ten text ze Skutků o seslání Ducha svatého. Ale nejen proto. Myslím, že nám může pomoct lépe pochopit to, co prožíváme — jednak právě konfirmaci, jednak celý náš život z víry.

Biblické vyprávění líčí změnu, která se stala s Ježíšovými následovníky, když nadešel čas jejich samostatnosti — pořádnou změnu, hotové boží dopuštění. Ale v čem ta změna vlastně vězí? Co je její podstatou? Odkud se to převratné bere?

Vždyť vlastně všechno, o čem tu učedníci najednou tak otevřeně mluví, přece předtím už dobře znali. Dokonce to v posledních týdnech sami prožili. Ježíš Nazaretský byl ukřižován, ale oni směli poznat, že se jeho porážka proměnila ve vítězství. Kristovský život neskončil v hrobě. Ani zloba, lhostejnost, ani pieta ho nepohřbily. Otevřela se před nimi neskonalá naděje a perspektiva. A opakovaně také slyšeli, že je to moc pro život v tomhle světě, kterou v něm mají dosvědčit.

Jenomže, když si čtete, jak s celým tímhle převratným poselstvím až doposud naložili máte chuť říct: „No a co?! Vždyť se nic neděje.“ To, co vědí, s nimi nijak zvlášť nehne. Vypadá to spíš jako setrvačnost. Scházejí se dál, ale jen sami mezi sebou. Restaurují to, co bylo — doplní kruh dvanácti, ale z toho kruhu nevykročí. Jakoby jim chyběl dech. Jakoby to všechno byl jen blednoucí odkaz, který se snaží udržet alespoň mezi sebou. Žádná další perspektiva v tom není.

Až teď najednou jakoby se z těch informací, které znají, stal opravdu zdroj života. Až teď jakoby z nich skutečně začali žít. Vyjdou ven a jsou tu pro ostatní se vším rizikem a nezajištěností, které to obnáší. Mluví až bláznivě otevřeně a přitom srozumitelně. A Lukáš jednoznačně říká, tohle prostě není věc lidské uvědomělosti a entuziasmu, tohle začíná tím impulsem z nebe, to je dílo boží. Právě za tímhle okamžikem, kdy se z informací — z toho, co jsme slyšeli a poznali o Bohu — stává živoucí síla a zdroj jednání, vidí bible Ducha svatého, Boha při díle.

Když jako křesťané vyznáváme Ducha svatého, nevyznáváme nějakou větší nebo speciální duchovnost. Vyznáváme, že víra nezačíná u nás, že na ní ani se vším tím, co o Bohu víme a známe, nestačíme. Tu proměnu informací ve zdroj života nemáme ve své moci. Ta je darem a dílem božím.

A všimněme si, co se při ní děje, jaký má charakter. Především končí ona uzavřenost, ve které si lidé se svou vírou vystačí sami. Ať už je jejím motivem strach z okolí, snaha chránit to, co je nám drahé, nebo přikrčená spokojenost, které stačí, že je jí dobře mezi svými, teď je s tou uzavřeností díky Bohu konec. Věřící mají najednou zájem o ostatní. Chtějí s nimi sdílet svou naději, přejí jim ji a něco pro to také dělají. Nestarají se jen sami o sebe.

A mluví najednou jinak. I v té řeči vycházejí druhým vstříc. Nejde o žádné zázračné zbožné esperanto. Každý je slyší mluvit svým přirozeným jazykem. A co je možná ještě důležitější — oni nemluví o sobě, nedávají se za vzor, nejedná se o nábor do vlastního houfu, o agitaci pro sebe. Odkazují jinam. Mluví o velikých skutcích božích.

Kdo zná příběh o stavbě bábelské věže, který četl Vilém na začátku, ten si může všimnout, že tohle je vlastně jeho protiklad. Tam se lidé chtěli dostat do nebe sami, všichni v tom byli zajedno, mluvili jedním jazykem, chtěli si udělat jméno. Sami si byli středem i cílem. A výsledek? Totální zmatek, blábol, naprosté nedorozumění. Tady je to obráceně — učedníci mluví různě, ale ne o sobě, ne o své velikosti a lidé rozumějí, i když je to pěkná mela.

Samozřejmě, že ji lze vykládat různě. Však se to tu také ozve: „Jsou opilí!“ Ta událost jistě měla blíž k výstřední bláznivé výtržnosti než k serióznímu důstojnému shromáždění. A to není jen zde. Celou biblí se vine niť božího bláznovství a pohoršení. Kde Bůh jedná, kde lidi uchvátí, tam se to vždycky znovu objeví.

Když chceme být my věřící a církve jenom seriózní a důstojní a jako čert kříži se vyhýbáme každé možnosti osudy a směšnosti, prokazujeme tím nejspíš Bohu — i svým bližním — medvědí službu. Nebráníme Boha, jak si namlouváme, bráníme spíš Bohu v jeho díle. On jedná právě v těch, kdo dovedou vážnost a důstojnost nechat plavat, kdo se pustí do něčeho bláznivého a nerozumného. Ono je to také navýsost potřebné.

Albert Schweitzer o tom píše ve své etice: Všichni přece hledáme jeden u druhého ono bláznovství, jež dosvědčuje, že se v nás hlásí ke slovu vyšší odpovědnost. Jen pokud se všichni stáváme méně rozumnými ve smyslu obvyklé vypočítavosti, panuje mezi námi etické smýšlení a činí řešitelnými problémy, které byly před tím neřešitelné.

Mám-li to shrnout — to díky Bohu, který v nás svým Duchem pracuje, se z článků víry, které často jen setrvačně opakujeme, stává síla, která život skutečně mění, otevírá pro druhé, zbavuje sebestřednosti a tak obdarovává porozuměním a svobodou, ve které se rodí solidarita, odpuštění, věrnost i skutečná odpovědnost.

A teď se tímhle klíčem pokusím pootevřít to, co právě žijeme. Slavíme dnes konfirmaci. Dva roky jsme se na ní s konfirmandy společně připravovali. A možná to pro vás konfirmandy byla nuda, otrava a jenom kupa nezáživných informací, které jste si sice opakovali, ale přitom jste si říkali: „No a co?! Co má být?“ A přiznám se, že mě zase někdy štvalo, když jsem to z vás cítil a připadal si pak jen jako takovej zbožnej setrvačník. A někdy jsem jím určitě byl. Nebudu to vám ani sobě vymlouvat.

My totiž to nejdůležitější — ten přerod slov, znalostí a zvyku ve skutečnou sílu, která život inspiruje, formuje a mění — opravdu

nemáme ve své moci. A pokaždé, když za ni chceme to, co se dá naučit, vydávat, je to jen karikatura. Pokud jsme to viděli a pocítili, není to chyba. Naopak je dobré vědět, že to ještě není ono.

Ale byla by chyba, kdybychom u toho skončili — já i vy. Protože je tu víc, než co sami zmůžeme. Je tu Bůh, který jedná, který i tu naši naučenou, bezduše opakovanou, přikrčenou a neduživou víru může proměnit v hukot, že se jeden nestačí divit — kdy je nám dáno překročit svůj stín. Kdy — jak říká prorok Joel — my starší nebudeme dávat k dobru jen své zkušené rady a nebudeme vzpomínat na staré zlaté časy, ale dokážeme snít; kdy vy, mladíci a slečny nebudete žít jenom přítomností, ale budete cítit a ctít odpovědnost před pravdou; kdy se podřízení nebudou snažit jen zalíbit, a pozvednou hlas ne kvůli svým jistotám, ale kvůli spravedlnosti a církev už nebude zahleděná jen do minulosti nebo do sebe. Na to má cenu si počkat. Tomu stojí za to jít vstříc. Kvůli tomu má smysl i to, co je někdy nuda. Kdo to ví, ten může vzít všechnu člověčinu — i tu svojí vlastní - na milost. Amen.