Nedělní kázání, 2. 11. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Lukáš 1,46 — 55

Text: Ester 7

Sestry a bratři,

minulou neděli jsem končil příslovím, které zná asi každé malé dítě: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Málokdo ovšem ví, a i málokdo z nás si při něm asi uvědomí, že jde o citát z bible. Najdete ho jak v biblické knize Přísloví, tak v žalmech. A jeho obsah se v různých obměnách opakuje v bibli nesčetněkrát. Souzní s ním i Ježíšův výrok: „Kdo se povyšuje, bude ponížen.“

A právě to potvrzuje příběh knihy Ester — v šesté kapitole co se týče Hamana a Mordokaje a v sedmé kapitole co se týče Hamana a celého božího lidu. Ten, kdo kul pikle proti druhým, v nich nakonec sám uvízne. Zkáza, kterou jim chystal, ho nakonec pohltí. Jeho vlastní zbraně se obrátí proti němu. Čím víc roste jeho moc a sebedůvěra, tím víc se blíží k svému pádu. Jako bublina, která se nafukuje a nafukuje, až praskne. Celá ta hrozivá a ohromující sebejistota se zhroutí jako domeček z karet. Všechno je díky Bohu jinak, než se zdálo, jak o tom vděčně zpívá třeba Marie ve svém chvalozpěvu: „…rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele…“.

Tohle poselství je nesmírně důležité, abychom nepodlehli tlaku, když svévole vzrůstá, její plány se daří a zdá se, že má všechno pod kontrolou a ve své režii; aby nás vztek ani pocit bezmoci nestrhly k tomu, že se uchýlíme ke stejným prostředkům, jakým se snažíme zabránit, abychom sami nepodlehli dojmu, že nám nic jiného, než jednat stejně nezbývá.

Na téhle frontě se totiž podle bible rozhoduje o naději. „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem“, to je především o nás, o našem vnitřním zápase s vlastní naštvaností a beznadějí, o naší důvěře. Pro ni je důležité to ujištění: kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá a podobné příběhy jako v knize Ester. Chrání nás, aby nás momentální úspěchy svévole nepřesvědčili o její účinnosti nebo nezbytnosti, abychom v zápase s ní nepřešli bezděky na její stranu. Což by se stalo, i kdybychom v těch příbězích nebo přísloví viděli jen příležitost ke škodolibému zadostiučinění nebo dokonce k vyřizování účtů. To bychom se právě ocitli na místě těch kopáčů jam.

Od toho naopak důvěra osvobozuje. Nemusí se za každou cenu prosadit nebo si dávat za pravdu sama. Může doufat, že se věrnost zhodnotí, i když nemá žádnou příležitost to sama ovlivnit. O tom byla předcházející epizoda o poctě, které se Mordokajovi tak nečekaně dostalo.

Dnešní příběh ale doplňuje, že taková důvěra neznamená zaujmout pouze divácký postoj. O důvěře lze mluvit, jenom když formuje také naše jednání. Svěřit něco Pánu Bohu neznamená postavit se mimo, vyvázat se z odpovědnosti, sám zůstat pasivní, ale opravdu se ho ve svém jednání a rozhodování držet, dát na něj víc než na vlastní obavy, odhady, dojmy i úhybné manévry, které se vždycky nabízejí. Na Ester si můžeme a máme všimnout, co to obnáší.

Především nedat se odradit ani ochromit situací. Král s Hamanem k ní přišli, aby popíjeli víno. A text až nápadně často — a nejen tady — to popíjení výslovně a opakovaně připomíná. Jestli si vzpomenete, tak celá kniha Ester začala opulentní hostinou, kde víno teklo proudem, každý mohl popíjet podle libosti, nic se neřešilo a cokoli tu odvázanou zábavu narušilo, vyvolalo jen pobouření. Některé překlady i zde, co se týče krále a Hamana, mluví prostě o pijatice, o pitce. Oni zkrátka přišli na příjemný mejdan, očekávali zábavu. Chtěli se bavit v lehkém tónu. A v takové atmosféře bývá hodně náročné začít mluvit o něčem vážném a nepříjemném. Zdá se, že to vůbec nemá cenu, že člověk druhé akorát rozladí, otráví a naštve. Důvěra to ani tehdy nevzdá. Pomáhá odolat obavám.

Ester se ovšem jenom nepřimlouvá a neprosí. Především se otevřeně přihlásí k lidu, kterému hrozí vyhlazení. Jednoznačně se s ním ztotožní. Škrtne pro sebe jakoukoli možnost individuální záchrany. V důvěře, jak to zdůraznil strýček Mardokaj, je záchrana bez solidarity, nebezpečná iluze. A solidární nelze být z odstupu, ani z ušlechtilého odstupu. Nestačí za druhé jen prosit. Solidarita znamená spojit svůj život s druhým, i když to představuje ohrožení, kterému by se mohl člověk třeba sólo vyhnout.

A pak Ester, i když je maximálně zdvořilá, pojmenuje naprosto jasně a bez pardonů, co se stalo: „Byli jsme prodáni, já a můj lid, aby nás vyhladili, povraždili a zahubili.“ Ester odhalí skutečnost v plné nahotě, i když se tak sama vydává všanc a může se to obrátit proti ní. Neboť kdo přijal od Hamana horentní sumu za likvidaci židů? Král. A kdo k ní dal zelenou? Král. Možná mu to nedošlo, protože se na nic neptal. Možná to nedomýšlel. Možná si ty Hamanovy obecné řeči vyložil po svém, aby si nic připustit nemusel. Ale teď je konfrontován s holou skutečností a sám se může cítit zcela oprávněně potrefený a zahnaný do kouta. A to je u mocných vždycky nebezpečné.

Proto se třeba dnes mnoho politiků snaží, aby se mohl Putin cítit jako vítěz, i kdyby ustoupil. Jenomže to nefunguje. Spíš naopak. Jeho svévole roste a mnohé ty údajně oprávněné důvody agrese jen matou. Bez pravdivého pojmenování skutečnosti, není žádné řešení možné. Jistěže je to riziko. Ale kdo chce opravdu pomoct, ten se mu nemůže vyhnout.

My sice čteme následující královu reakci tak, jako by byl vztekem bez sebe, že se někdo odvážil ohrozit jeho choť, ale ono to tak být vůbec nemusí. Jeden židovský biblista, který by měl hebrejštině nejlíp rozumět, usuzuje z opakování sloves, že se král spíš zakoktal. Možná byl spíš v šoku, vyveden z míry a tu otázku zaraženě vykoktal v nejistotě, co by taky mohl uslyšet. Však ani odpověď Ester není tak jednoznačná, jak se zdá. Doslova totiž zní: „Ten muž, sok a nepřítel je Haman, tento zloduch.“ Může stejně tak dobře mínit jenom Hamana, jako oba dva. Záleží na tom, kde v té odpovědi uděláte pauzu.

Není vůbec divu, že pak musel Achašveroš celý rozčílený vypadnout nebo utéct na zahradu. Ale komu patřil jeho hněv, to tak jasné být nemusí. My se běžně domníváme, že Hamanovi. Ale když někdo odhalí naše chyby, býváme často naštvaní spíš na něj. Bůh ví, s jakým vztekem král na zahradě zápasil. A s jakou se vrátí, nebylo asi vůbec jasné. S Hamanem byl přece jedna ruka.

K tomu, že se vše neobrátilo proti Ester, možná nepřispěla ani tak soudnost krále, jako Haman sám. V panice dál tlačil na pilu. Jenže takový zoufalý tlak bývá kontraproduktivní. Poskytl králi pouze možnost, aby se vžil do role zachránce. Nic není pro pošramocené a hlodající svědomí tak vítané jako možnost spravedlivého hněvu. Ta dovolí neřešit sebe, získat ztracené sebevědomí, cítit se zase jako king bez bázně a hany.

Se spravedlností ale mívá málo společného. Můžeme sice ocenit ironii, s jakou autor příběh vypointoval. Haman skončí na kůlu, který sám nachystal. Můžeme si přitom se zadostiučiněním všimnout, jak bývají takoví všehoschopní pleticháři neoblíbení i mezi těmi svými. Na kůl jakoby mimochodem upozorní kleštěnec Chabróna, který stejně jako Haman patřil ke královské svitě. Faktem ale zůstává, že král užívá Hamanovy prostředky. Jedná úplně stejně jako on. Je tohle opravdu známka spravedlnosti? Není důvěra, kterou vyjadřuje to známé přísloví o něčem jiném? O tom, že bychom měli být strůjci nebo sekundanty toho pádu do jámy vůbec nemluví. Před tím nás naopak, jak jsem říkal, chrání. Skutečný pokoj také neplyne z toho, že si na někom jako král Achašveroš vybijeme vztek. K němu i v tom příběhu vede ještě dlouhá cesta. Amen.