Kázání na Velký pátek, 3. 4. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Izajáš 53,1 — 9

Text: Marek 14,32 — 42

Sestry a bratři,

celý pašijový příběh zjevuje tajemství lásky a oběti. A my jsme k němu dnes přizváni, abychom je skrze něj mohli zahlédnout a vytušit i ve svých životech. Abychom z té lásky a věrnosti mohli v důvěře žít.

Ježíšův zápas v Getsemane patří jistě k těm, které nejvíc odhalují jeho lidství — to, čím je nám blízký. Známe úzkost a hrůzu, které nás přepadají tváří v tvář smrti. Známe tu tíseň, která na člověka dolehne, když stojí před rozhodnutím, při kterém věrnost a láska představují ohrožení a bolest. Díky tomu snad rozumíme, že je řeč o našem světě, o té skutečnosti, kterou žijeme, kde láska často znamená riziko a provází ji úzkost a strach.

Zároveň právě ta scéna v Getsemane odhaluje, jak i když jsme něčemu blízko, můžeme to klidně zaspat, můžeme k tomu zůstat úplně slepí. Přestože jsme přímo u toho, může nám to nejdůležitější uniknout. Byli jsme s Petrem, Jakubem a Janem přizváni k tomu nejvlastnějšímu a nejintimnějšímu zápasu boží lásky, ale stejně jako jejich, i naše oči mohou být obtíženy a bdělost otupená tak, že nám to podstatné zůstane skryto. A nejen mohou, ale nejspíš také bývají. I při upřímném odhodlání. Jak říká Ježíš: „Duch je odhodlán, ale tělo je slabé.“

Myslím, že přitom nejde ani tak o únavu, ale o naše člověčenství. Tělo je v bibli výrazem pro naši přirozenost. Nikoli pozdní hodina, ale to, jak běžně uvažujeme, nám zavírá oči a brání prohlédnout. I ten soucit, o kterém se obvykle domníváme, že učedníkům chybí a je třeba ho v sobě probudit, k tomu nejspíš patří. I ten nás jenom uspává. Soucit je jistě potřebný a důležitý, ale může někdy zavádět a mást. Do té zahrady jsme totiž spolu s učedníky nebyli pozváni, abychom někomu posloužili a někoho podrželi, ale abychom něco přijali, abychom prohlédli.

„Bděte“, říká Ježíš, „sledujte bedlivě, co se tu děje. Napněte svoji pozornost. Ne kvůli mně, ale především pro vás je důležité, abyste byli se mnou ve chvíli mé úzkosti a zápasu. Můžete v něm totiž zahlédnout něco nesmírně podstatného, co vám pomůže, co vás podrží a ochrání. Nejde jen o to, abyste v mé úzkosti nalezli to, co je vám dobře známé a blízké, ale abyste tu objevili něco, co vám vlastní není.

Ono tu totiž asi nejde jen o ten obyčejný lidský strach ze smrti a o to, jak ho unést. Ta úzkost a smutek až k smrti mají možná jiný zdroj a jiný důvod.

Ty, kdo evangelia a příběh pašijí důvěrně znají, možná už napadlo, že tu něco nehraje. Ježíš přece v evangeliu už několikrát před tím otevřeně připravoval své nechápající učedníky na svou smrt. Znovu před chvílí při poslední večeři o ní i o jejím významu mluvil. A žádná úzkost v tom přítomná nebyla. Ještě cestou do Getsemanské zahrady svoje učedníky věcně upozorňuje, jak ho všichni opustí. A zase v tom není ani náznak strachu. A pak najednou na hoře Oliv ta hrůza a tíseň, smutek až k smrti, skutečný děs. Proč? Z čeho tak najednou?

Určitě se lze domýšlet podle vlastní zkušenosti, že teprve, když ta chvíle, o níž člověk ví, o níž předem mluví a s kterou jako by se už vyrovnal, opravdu nastává, dolehne na něj její skutečná hrůza. Pak teprve přichází ten skutečný boj.

Ale možná, že ta nevyslovitelná hrůza nevyvěrá ani tak z blízkosti smrti a utrpení. Možná že vyvěrá z blízkosti Ježíšových učedníků, z jejich reakcí. Jako by to nebylo ani tak jeho pokušení, s kterým zápasí, ale jejich. Vždyť to později sám řekne.

Na ně, na jejich pokušení myslí. K nim se obrací a opakovaně vrací. Neustále se stará, aby oni postřehli, oč tu jde, aby oni obstáli. O ně má strach. Oni jsou součástí jeho utrpení, oni tvoří jeho tíseň. Možná, kdyby jich nebylo, tak by ho ta nevypravitelná hrůza nepřepadla. A jsme-li tam nyní o svátcích skrze slova evangelia s nimi, platí to i o nás, bratři a sestry. Jsme do toho skrze svou víru zapleteni. Na tom smutku, který Ježíše obestřel, máme svůj podíl. Dolehl na něj i kvůli nám; kvůli tomu, že se nerozhoduje jenom sám za sebe, že myslí na své nejbližší. O nás a pro nás zápasí. Tíseň ho nesvírá ani tak kvůli Bohu nebo kvůli vlastnímu strachu, ale kvůli nám.

Až reakce učedníků po cestě sem, na Olivovou horu, jako by dala vyrůst té hrůze, která ho přepadla. Nejdřív ho Petr při předpovědi utrpení napomínal a káral: Zavržení, utrpení a smrt a Syn Boha živého, to přece nejde k sobě! Taková bezmoc všemohoucího, to je přece nesmysl! To se ti nemůže stát. Teď se do něj naopak hrnul: „I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě“. Že by na to neměl, si vůbec neumí připustit.

Může být člověk vůbec svědkem utrpení nevinného a božího, aby mu přitom něco došlo? Aby v něm neviděl jenom důkaz bezmoci nebo doklad hrdinství, a nic víc? Aby v něm neviděl jenom vítězství lidské zvůle nebo vůle? Může nám být potvrzením něčeho jiného než beznaděje a rezignace nebo zase jen iluzí o vlastních mravních kvalitách? Jsme opravdu schopni v něm zahlédnout potvrzení a vítězství boží lásky, kterému by bylo osudné se vyhnout? Nebude pro člověka včetně nás tahle chvíle jenom hodinou soudu? Hodinou, která pouze odhalí naše poblouzení?

Ještě je to možné změnit. Ještě je možné ji odvrátit. Proto Ježíš prosí Boha: „Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne jak já chci, nýbrž co ty chceš.“ Neprosí proto, aby zachránil sebe, ale aby zachránil druhé.

A proto zároveň prosí nás přítomné a přihlížející: „Zůstaňte zde a bděte.“ Neutíkejte před tím, co nastane, ani ze strachu, ani do soucitu, ani do hrdinství. Tomu utrpení i té modlitbě nemáte uniknout, máte se jimi nechat oslovit. Zůstaňte zde. Zastavte se a otevřete svoje oči, svoji mysl a svoje srdce, abyste opravdu nahlédli, co že se to tu vlastně děje.

Sledujte opravdu pozorně ten zápas, abyste viděli, že to, co nastane, není z nouze ctnost; že to není pouze důsledek toho, že by se nic nedalo dělat. Abyste viděli, že do toho nejdu ani proto, že bych byl takový hrdina, že bych na to jednoduše měl a žádný strach si vůbec nepřipouštěl. A že to není prostě ani jenom věc mého rozhodnutí a mojí vůle, že bych snad sám chtěl, že by mě lákala ta role mučedníka. Bděte, abyste mohli zahlédnout utrpení a prohru jako prostor pro boží vůli, abyste v něm mohli zahlédnout někoho, v kom jsou láska a věrnost silnější než vlastní vůle. Protože to je naděje pro vaše člověčenství.

Bděte a modlete se! Pozorně sledujte, co se tu odehrává, a neuvažujte o tom jenom sami ze sebe, jenom z pohledu, který je vám vlastní. Hledejte a ptejte se po božím pohledu. Jemu se otevřete.

Jenom tak je možné neupadnout do pokušení. Jenom tak je možné nevidět v utrpení pouze nechtěnou slabost a krach, kterým je třeba se za každou cenu vyhnout. Buďto utíkat a zapírat nebo se z nich vysekat. Na obranu boží věci sáhnout k násilí, nebo se od ní prostě distancovat, oddělit a dělat, že s ní nemám vůbec nic společného. Jenom díky tomu pohledu, který se v Getsemane otevírá, pro nás utrpení a možnost prohry nemusí být pouze argumentem, který dává za pravdu naší opatrnosti, nebo pouze potvrzuje naše hrdinství jako v legendách, které si ten rozdíl mezi vlastní a boží vůlí vůbec nepřipouští.

Tohle všechno se pak vzápětí stane. Všem těmto pokušením my, kteří Ježíše provázíme, jako Petr, Jakub a Jan, podléháme právě proto, že s ním nedokážeme v té modlitbě, která nedá jen na vlastní vůli, bdít.

A naše jediná naděje je v tom, že o tom Ježíš ví, že právě ve chvíli svého nejtěžšího zápasu s touhle hrůzou bojuje. Nemyslí na sebe, ale na své učedníky, na jejich důvěru i slabost, na to, aby se pro ně jeho utrpení nestalo hodinou soudu. A i s touhle úzkostí se nakonec svěřuje do boží vůle. I ta má místo v jeho důvěře, že je boží vůle dobrá a že se v jeho oběti uskuteční. I pro nás usínající. Amen.