Kázání 22. 2. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Izajáš 58,1 — 10

Text: Římanům 12,1 - 16

Bratři a sestry,

popeleční středou začal půst. Čtyřicet dní před Velikonocemi — neděle se do toho nepočítají — tvoří postní období. Tak se to ve čtvrtém století v církvi ustálilo.

Ale oč v postu vlastně jde? Jaký je jeho význam? K čemu je půst dobrý?

Jde o přípravu na velikonoce. Nějak to s nimi tedy souvisí. Ale jak? Že bychom při něm měli na vlastní kůži zakusit nějakou nouzi, zápas, utrpení, abychom mohli lépe poznat, co taková oběť obnáší? Máme si tak trochu prubnout, co s námi nedostatek udělá, abychom věděli, s čím se budeme potýkat, až se dostaví třeba jako důsledek věrnosti a překvapeni potom neselhali? Máme si trochu pocvičit vůli a tělo, protože, jak Velikonoce ukazují, věrnost a láska vedou také do úzkých?

Možná. Proč ne? Trocha vytrvalosti a nezávislosti nám, zpohodlnělým konzumním stylem života, jistě neuškodí. Pocvičit se v jisté kázni, vyzkoušet si vlastní odolnost — na to, myslím, začínají lidé v přesycené společnosti opět slyšet.

Ale apoštola Pavla, v jehož slovech se dnes snažíme zaslechnout boží vůli, tohle moc nebere. Cvičení těla je užitečné pro málo věcí… píše v jiném ze svých dopisů. Na odříkání, na askezi moc nedá. A přitom jej stěží můžeme podezírat, že by jenom dělal z nouze ctnost — že by si tak jen omlouval, do čeho by se mu nechtělo nebo čeho by nebyl schopen. Z jeho dopisů je zřejmé, že toho nejen schopen byl, ale že s tím měl také bohaté zkušenosti: Častokrát jsem byl na cestách … o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu, dočteme se v rekapitulaci jeho života. A opravdu se přitom také hodně naučil: …naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu, píše o sobě. To je panečku nezávislost, to je síla!

Proč ale potom Pavel cvičení těla tak shazuje? Proč bere odříkání s takovou rezervou? Proč píše, že …je užitečné pro málo věcí a jinde dokonce dodává, že je dobré leda tak pro uspokojování tělesné pýchy.

Těžko říct. Možná, že — stejně jako už prorok Izajáš — věděl, jak často při té asketické kázni člověk jenom hoví svým zálibám. Taková pravidla o tom, co je a co není dovoleno, dávají vždycky možnost moralizovat, sekýrovat, umravňovat, stavět někoho do latě, někoho prohánět a terorizovat třeba i svou skromností. A přitom si člověk užije. Může se pohádat, může dát vyniknout své zásadovosti, může se spravedlivě rozhořčit. To je rozkoš. Kdo k tomu nemá sklony?

Možná je za tím ale ještě něco víc, něco zásadnějšího. Ona ta dvanáctá kapitola listu do Říma, z které jsem četl, začíná právě výzvou k oběti. Na rozdíl od starozákonních předpisů o obětech, které přesně stanovovaly, co má člověk při jaké příležitosti jako oběť přinést, vybízí však Pavel: …abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. Nedávejte něco, píše tedy Pavel, dejte sami sebe.

A to není výzva k mezní oběti života nebo k nějakému okázalému sebeobětování. Následující věty naopak připomínají věci všední a obyčejné, vybízejí ke střízlivosti a zároveň počítají s nebývalou svobodou. Všichni nemáme stejný úkol. Záleží na míře víry, jakou kdo má, na obdarování, jakého se komu dostalo, na postavení, ve kterém stojí.

Pro každého z nás zkrátka ta oběť sebe sama znamená něco jiného. To je pro ni právě charakteristické. Nemá žádnou hotovou šablonu. Záleží na tom, co jsme. O to v ní jde. Protože přinést sebe sama znamená především nezůstat sám mimo — nenastrčit místo sebe jenom dobrý skutek, splněnou roli nebo povinnost, dobrou radu nebo mimořádný výkon, zkrátka něco, od čeho zůstává náš vlastní život oddělen, něco, co existuje jaksi vedle něho — jenom jako k němu vnějšně přidané.

Vybízím vás, bratři, obrací se i na nás apoštol (a sestry má přitom na mysli samozřejmě taky), aby se vaše bohoslužba neodehrávala v něčem navíc, ale v tom, čím žijete. Převedeno na půst: Postíte-li se, nepostěte se od něčeho, postěte se od sebe. Tedy, jak apoštol vzápětí napíše: V úctě dávejte přednost jeden druhému.

A jak si to konkrétně představuje? No, četli jsme třeba o sdílení se v nouzi nebo o ochotě poskytovat druhým pohostinství. Ale i při takové dobročinnosti můžeme zůstávat mimo, poskytovat jen almužnu, která nás v podstatě nic nestojí, nebo dokonce prosazovat sebe a potvrzovat si jen vlastní dobrotu a ušlechtilost. Možná se o tom postu od sebe a přednosti druhých rozhoduje hlavně při té výzvě: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“

Tahle slova se citují často, tak často, až nám uniká, o jak neobvyklou výzvu vlastně jde. Jen si to vezměte — když potkáte někoho, kdo pláče, na co hned myslíte? No, jak ho potěšit, ne? Jak ho z toho smutku vyvést. Přispěcháme hnedka s nějakou útěchou. Přijde nám to skoro jako křesťanská služba a povinnost. A když se setkáme s nějakou rozjuchanou společností nebo jedincem, nemíváme často tendenci vést je aspoň trochu k odpovědnosti, připomenout jim, že život není jenom samá legrace? (Já se při tom alespoň často přistihnu.)

Ale je tohle opravdu služba a pomoc? Dáváme přitom opravdu přednost druhému? Neoddělujeme se tak jenom od těch dotyčných? Nestavíme se tak nad ně, právě tehdy, když by se potřebovali s někým sdílet? Nejsou pak se svým smutkem nebo radostí ještě víc sami, a navíc možná s výčitkami, že se nedovedou ovládnout, když nám to podle všeho přijde tak snadné? Nemyslíme si o sobě bůhvíco, když máme za to, že snad na rozdíl od druhých víme, co by to chtělo, že známe řešení, že jejich životu rozumíme lépe, než oni sami?

A děláme to ve skutečnosti kvůli nim, nebo jen kvůli sobě? Není to nakonec víc sebeobrana než pomoc? Aby nás jejich pláč nebo radost doopravdy nezasáhly, aby nás nevyvedly z míry. Neuzavíráme se tak jen před tím, co druzí prožívají, protože jsme plní sami sebe, protože na nic, než na to své v sobě nemáme místo a nechceme se od toho nechat ničím odvést? Nejsme při útěchách a moudrých připomínkách nakonec podobně zahledění do sebe, jako ty děti, ke kterým Ježíš přirovnává neoslovitelné zástupy, které pokřikují na své druhy: Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.

Sdílet se, a k tomu Pavel vybízí, neznamená nabídnout něco — útěchu, radu, pomoc. Sdílet se znamená především nabídnout sebe, dát v sobě přednost druhému, udělat mu v sobě místo. O tom je asi půst, půst od sebe sama. Nejde o to přidat ke svým záměrům další - v tom můžeme být jen ještě víc zaměřeni sami na sebe — ale naopak aspoň na chvíli pustit svoje záměry a sebe sama ze zřetele, abychom tu mohli být pro druhé a skutečně s nimi. Půst, to je svoboda od sebe pro sdílení, pro spolubytí.

A jak k ní dojít? To se musím vrátit na začátek té kapitoly. Něco jsem totiž vynechal. Tři slova: „pro milosrdenství Boží“. Půst je dar, dar důvěry v Boží milosrdenství. Z ní vyrůstá možnost přinést sám sebe, dát sám sebe. Jím je ta svoboda umožněna. Bůh si nás zamiloval. Bere nás takové, jací jsme. Kvůli sobě není třeba nic plnit. Proto nemusíme být zaměstnáni sami sebou. Proto je možné být s druhými a sdílet jejich radost i smutek.

Nedávejme si další závazky. Bůh ani druzí nepotřebují naše výkony. Touží po člověku. Přijměme Boží milosrdenství, svobodu pro druhé. Radujme se s radujícími, plačme s plačícími. Amen.