Nedělní kázání, 16. 6. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Žalm 37,1 — 9

Text: Matouš 13,24-30 + 36-43

Právě takhle se, sestry a bratři, setkáváme se skutečností. Ve světě, ve společnosti, v naší církvi i v našem sboru. Nic není ideální. A nejsou tu ani jasně ohraničené fronty dobra a zla. Všechno je pomíchané a vzájemně prorostlé. Je to zkrátka takový mix, takové zaplevelené pole. Uprostřed dobrého úsilí bují i neřád. Snad každé dobré dílo je tím poznamenáno. Ani božímu království se to nevyhne. Na začátku bývá dobrý vklad, ale časem se ukáže, že je tu při díle ještě něco jiného, špatného, co tu evidentně nemá co dělat.

Zdá se, že to umožňuje nedostatek lidské bdělosti. Podle podobenství přišel nepřítel, když lidé spali. Spánek ovšem není ani chyba, ani vina. Žalmista naopak pokojný spánek představuje jako projev důvěry a dar boží (Ž 4,9). Nepřítel prostě jen využívá toho, co je normální a přirozené a jedná chytře. Nepustí se do očividně nepřátelského podniku, že by třeba vzrostlé obilí podpálil. To by byl zlý úmysl každému hned zřejmý a také postižitelný. Kdepak, on jedná tak, aby byl k nerozeznání. Dělá vlastně totéž, co hospodář — rozsévá.

Bible na to i jinde často upozorňuje. Ďábel vystupuje jako anděl světla a falešní proroci v rouše beránčím. Martin Luther k tomu dodává, že tam kde Bůh staví kostel, postaví si ďábel aspoň kapličku. Jeho záměrem není jednoduše úrodu zničit, ale infiltrovat se do ní. Přiživit se na ní. Ďábel — tak ho charakterizuje klasická teologie — není autor, ale parazit, netvoří, jen se přiživuje na dobrém.

Teprve za dost dlouho, když už skutečný původce zla dávno odešel, se ukážou plody jeho práce. Situace tedy zdaleka nebývá tak čitelná a přehledná, jak se zpětně zdá. Mudrlantství, které vždycky dobře ví, co se mělo od začátku udělat jinak, je zkrátka falešné.

Člověk prostě najednou s překvapením zjišťuje, že tam, kde podle jeho předpokladů měla vzejít jen dobrá setba, je i mnoho zlého. Svobodná společnost je prorostlá korupcí a nevraživostí, v církvi naráží na lidskou malost a povýšené sudičství, ve sboru se setká nejen s obětavostí, ale i s ješitností a nedostatkem soudnosti.

Ptáme se, jako ti služebníci jak je to možné? Kde se to tu vzalo? Kde je chyba? Nebyl snad ten počáteční vklad dobrý? Není snad příčinou dnešního stavu společnosti sama svoboda, kterou jsme přijali jako dar? Nebylo jí příliš? Není Kristovská láska v tomhle světě příliš bezzubá? Není ta naše evangelická opatrnost, která si netroufá mluvit za Boha, a tak je zdrženlivá v jednoznačných soudech, příčinou toho neutěšeného stavu církve a sborů?

Budeme-li se držet toho podobenství, tak hospodář vidí příčinu jinde. S kvalitou původní setby nemá existence plevele co dělat. Je to dílo nepřítele. Nevzniklo ani z vůle hospodáře, ani kvůli jeho opomenutí nebo nedostatkům. Je to evidentně dílo zlé vůle, nikoli chyba té dobré.

Za otázky a rozhořčený údiv ale hospodář svoje služebníky nekárá. Ty jsou zcela na místě. Kdo se příliš snadno smíří s tím, že se děje, co se dít nemá, ten to za chvíli sám bude považovat za normální a zařídí se podle toho. Pohoršení a otázky nejsou výrazem nezkušenosti a naivity, ale dobrého zaujetí pro věc.

Potíž je až v tom, co nás, podobně jako ty služebníky, většinou první a často napadne — totiž, že řešením je to zlé prostě vytřídit, vykořenit — zkrátka očistit společnost, církev nebo sbor od toho, co v nich nemá, co dělat. Vybrat a odstranit všechno, co na dobré dílo vrhá špatné světlo, co dává špatný příklad, co ubírá dobré setbě energii a jenom kazí pole.

Hospodář v podobenství tuhle očistnou horlivost rázně zarazí. Ježíš jeho ústy takové řešení jednoznačně odmítne. Ta touha mít zase pole bez poskvrny je totiž zrádná, nebezpečná, destruktivní a ničivá. A ne snad proto, že by služebníci neuměli plevel rozeznat. Teď už se přece ukázal. Ale i když je naprosto zřetelný, vedla by taková probírka jen ke zkáze. Zasáhla by pšenici v samotných kořenech.

Jeden výklad přitom zdůrazňuje jejich propletenost. Zlé a dobré je ve světě i v nás samotných tak prorostlé, že jedno od druhého zkrátka nelze oddělit, aniž by při té očistné horlivosti vzalo za své obojí. Nezbývá než obojí nechat růst v důvěře v životaschopnost dobré setby.

Mně se ale zdá - vzhledem k tomu, jak podobenství pokračuje - přiměřenější ještě trochu jiný výklad. V té horlivosti, která chce likvidovat zlo, se totiž, aniž bychom si to uvědomovali, odtrhujeme od samotných základů — kořenů naší víry. Protiřečíme si. Bezděky popíráme, čemu věříme.

O tom píše například apoštol Jakub ve svém listě: „Jedním jazykem chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i zlořečení. Tak tomu být nemá, bratři. Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou?“

Je to podobný protimluv, jako když prohlašujeme svět za bohapustý, třebaže vyznáváme Boha jako Stvořitele, který ve svém duchu mezi lidmi stále jedná. Ve své horlivosti bezděky popíráme, čemu věříme. Zdrženlivost není jenom východisko z nouze. Zdrženlivost je projevem věrnosti.

Podobenství totiž neukazuje jako falešné jenom to řešení, které služebníci navrhují, ono především ukazuje jako falešnou tu roli, do které se služebníci vžili a kterou i my věřící často mylně považujeme za svou odpovědnost. Oni si ze své sounáležitosti s hospodářem odvodili, že se mohou postavit nad to pole, nad plevel i nad pšenici, a vzít jejich osud do svých rukou — rozlišit, vytřídit, vytrhat, odstranit a tak zajistit pole bez poskvrny.

Jenomže, jak se hned vzápětí ukazuje, ta sounáležitost, z které svoje postavení samozřejmě odvozují, má povážlivé trhliny. Vůli svého Pána odhadli úplně špatně. On vidí řešení plevele úplně jinak. Ale hlavně — v jeho pohledu — v následném výkladu podobenství - pro tu roli, do které se vžili, není vůbec místo. Plevel bude od pšenice oddělen, vybrán a odstraněn, to ano. Ale tahle úloha patří někomu úplně jinému než jim — totiž žencům. Což, jak Ježíš učedníkům výslovně říká, nejsou oni, ale andělé. Ve svém výkladu služebníky vlastně úplně vynechá. Žádnou zvláštní roli pro ně nemá.

Jakoby jim i nám vzkazoval:

Nechcete-li zůstat úplně mimo tenhle příběh, zbývají tu pro vás jako pro všechny ostatní jen ty dvě možnosti — buď být pšenicí, která vydá dobrou úrodu nebo být plevelem, který se nakonec rozplyne jako dým. Na téhle rovině je pravdivé hledat svojí pozici. Nepovznést se do role arbitrů, kteří budou selektovat druhé, ale sám v sobě nechat vzklíčit dobrou setbu pokory, věrnosti, spravedlnosti a milosrdenství.

Ta slova hospodáře „Nechte to růst“, nejsou výzvou k apatii, nebo pasivní toleranci, která se tak snadno zvrhne v pouhou lhostejnost. Neznamenají: „Smiřte se zapleveleným polem. Tak to prostě je, nechte to být, s tím se nedá nic dělat.“

Dělat se jistě dá. Jenom ne to, co nás v rozhořčení nad zlem okamžitě napadne, do čeho se sami vžíváme a co bývá spíš projevem beznaděje a nedůvěry, než víry. Kdo nevěří, že spravedlnost jistě přijde ke slovu, bere ji hned do svých rukou. Jenomže to pro ni bývá právě osudné. Kdo nedůvěřuje v sílu dobra, ten na ně dá, jenom tehdy, když se jiná možnost nepřipouští. Samostatně jednat dobře nedovede. Protože nejedná ze své důvěry, ale jenom se řídí většinou, jenom odezírá. Dovede jednat dobře a věrně, jen když jiná možnost není. Pro nedůvěru jsou zkrátka čistky a zatracování podmínkou.

Ale ten, kdo důvěřuje, že svévolníci budou vymýceni, kdežto dědictví bezúhonných potrvá věčně, ten se stará hlavně o to, aby dobré ani svojí horlivostí neponičil, aby sám jeho setbu přijal a dobrou úrodu nesl. Rád přijme tu roli pšenice. Ví, že je perspektivní a že má smysl žít věrně, třeba i uprostřed plevele. Prostě vždycky. V tom je skutečná důvěra, které je právě dneska třeba jako soli. Amen