Kázání 8. 3. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Izajáš 5,1 — 7

Text: Matouš 21, 33 — 43

Sestry a bratři,

Podobenství má jednu velikou výhodu. I evangelia můžeme číst jen jako zprávu o tom, co se stalo kdysi, jen jako historickou reportáž, která je o někom jiném. U podobenství to nejde. Jeho obraznost nedovolí omezit ho jen na konkrétní osobu nebo dobu. Může se stejně dobře týkat Ježíšových současníků jako nás. Může se v něm vlastně poznat kdokoli a kdykoli.

Situace, ve které ho Ježíš vypráví, tuhle všeobecnost ale přece jenom trochu zužuje. Po vjezdu do Jeruzaléma se Ježíš kvůli vyčištění chrámu dostal do konfliktu s jeho představiteli. A tohle podobenství vykládá právě jim. Není to tedy příběh pro neznabohy, příběh o ateistech ani o jinověrcích, ale o těch, kdo se k Bohu hlásí, kdo jsou v kostele jako doma jako my. Je určeno těm, kdo přijali boží dílo za vlastní.

Právě to ale může vést k té nejhorší deformaci a fatálnímu selhání. To je třeba mít stále na mysli. Víra a zbožnost prostě nejsou zárukou, že jsme automaticky na dobré cestě. Víra obnáší úplně stejná rizika jako cokoli jiného. Možná i větší. I my věřící, a právě pro svou víru, můžeme být totálně mimo. Víra nás nezbavuje povinnosti se nad sebou kriticky zamýšlet. K tomu nás bible naopak vede a vyzývá. Neřeší ani tak konflikt s nevěrou, ale s falešnou vírou a zvrácenou zbožností. I Ježíš přece nebyl odsouzen na smrt ateisty, ale představiteli božího lidu.

Úvod podobenství také líčí situaci přesně tak, jak ve své víře životu rozumíme. Hospodář, tedy Hospodin, vytvořil základ dobrého podniku. Je zde určitý boží vklad. On udělal všechno, co je třeba, pro dobrou úrodu. Můžeme v tom vidět samotný život, který jsme si přece sami nedali. Můžeme v tom vidět setbu lásky, spravedlnosti, pravdy a pokoje. Můžeme v tom vidět i společenství, které tvoří, nebo vlastní víru, kterou v nás Bůh probudil. Zkrátka všechno, co od Boha přijímáme a z čeho žijeme.

Podobenství ale upozorňuje na jednu důležitou věc. Tohle všechno není jednoduše náš majetek. Máme to pouze ve správě, v pronájmu. Což znamená, že to jistě můžeme užívat, můžeme z toho žít a radovat se z toho, ale všechno prostě pro naši spotřebu určeno není. Část výnosu od nás bude v určitý čas vyžádána. A všimněte si, že to není jednorázová záležitost. Ta chvíle přichází opakovaně, mnohokrát. Prostě jako při každém nájmu. Jednou sklizní všechno nekončí. Nejde tedy asi o obraz posledního soudu, ale o něco, co k té správě zkrátka vždycky patří.

A přitom je důležité dobře sledovat, v čem je podle podobenství zádrhel. V tom se totiž liší od toho, co bychom možná při účtování čekali a co se také v podobných příbězích i v bibli objevuje. Na rozdíl třeba od té Izajášovi písně o vinici, se podobenství ani slůvkem nezmíní o kvalitě nebo množství úrody. Z ničeho v něm ani náznakem nelze vyčíst, že by se vinaři o vinici dobře nestarali a neměli, co odvést. Kdepak, tady úroda je, o tom není žádná pochybnost. Byla tu tedy jistě i práce, píle a péče. Ti, o kterých Ježíš mluví, nejsou žádní lenoši, mluvkové nebo ignoranti, kteří by vinici zanedbávali a nechali ležet ladem. To mohou být velice dobří, pilní a schopní hospodáři a úroda, o kterou se jedná, může být veliká. Jsou to úspěšní dělníci na vinici Páně, za kterými jsou vidět výsledky.

Potíž je jinde. Oni se o ty výsledky nemíní s nikým dělit. Zařídili se na té vinici po svém, jako by byla jejich. Odmítají vydat podíl z výnosu. Všechno, co dělají má sloužit pouze jim. Jsou to dělníci na božím díle, ale do vlastní kapsy. Vše, co Bůh vsadil, přijímají, pilně to pěstují a rozmnožují, ale účelem všeho toho úsilí, jsou jen oni sami. Každému, kdo jim připomíná, že to tak není a být nemá, se bez všech skrupulí brání.

Přispívá k tomu fakt, že hospodář je daleko. Jeho nároky jim vyřizují jen bezbranní služebníci. A hrubost vinařů roste. Jako by zkoušeli, kam až mohou zajít. Prvního zbijí a ono se nic nestane. A tak se jejich bezohlednost stupňuje. Až k zabytí syna. Apely na odpovědnost bez vnější hrozby jsou pro ně jen příležitostí, jak se odpovědnosti definitivně zbavit.

Co tenhle pohled do zrcadla podobenství tedy o víře a zbožnosti vypovídá?

Především asi to, co všechno není zárukou, že v ní člověk nepatří mezi ty zlé vinaře. Rozhodně jí není samotná účast na božím díle. Jsme-li věřící, neznamená to ještě, že jsme na dobré straně. Není jí ani úsilí, práce a píle, které mu věnujeme. Nejsou jí ani výsledky, kterých přitom dosáhneme. To všechno bychom u zlých vinařů našli. Rozhodující je až to, jestli připustíme, že to všechno nemusí sloužit jenom nám, až když to všechno neděláme pouze pro sebe, jenom kvůli tomu, co nám to přinese.

To jistě neznamená, že bychom z víry nemohli nic mít. Nájem neznamená odevzdat všechno. Není na tom nic zlého, když nám víra přináší radost, uspokojení, jistotu, pokoj, dobré vztahy a oporu. Ale jestli nejde jen o podobnou zvrácenost jako v tom podobenství, se rozhoduje až na tom, jestli připustíme, že nás o to víra může také připravit, jestli ji přijímáme i s tím nárokem, který po nás bude žádat zpět třeba náš čas, nebo klid, nebo i tu jistotu, kterou nám víra dává. Ve víře se jistě můžeme dovolávat spravedlnosti, odpuštění a slitování, ale zda si je neuzurpujeme jenom pro sebe to vyjde najevo až tehdy, pokud je budeme ctít, i když pro nás bude náročné se o spravedlnost zasadit, někomu odpustit anebo s někým opravdu soucítit. Kdo v takové chvíli uhýbá, ten se v zrcadle podobenství uvidí na straně zlých vinařů. A má je slyšet jako varování.

Ani služba, obětavost a odříkání, při kterých na sebe bezesporu bereme veliké nároky ovšem nemusí znamenat, že jsme tohoto nebezpečí uchráněni. Ježíš v kázání na hoře varuje, jak i při prokazování dobrodiní, modlitbě nebo postu můžeme mít za cíl jenom sami sebe a svoji odměnu. Pokud ty ušlechtilé věci děláme proto, abychom obstáli a došli uznání — a je jedno jestli v očích vlastních, druhých nebo Božích — jde zase jen o náš prospěch. Pokud žijeme z víry jen proto, abychom my byli ti dobří a získali spásu nebo věčný život, je to totéž. I v tom soustředění na vlastní dokonalost můžeme být zaměření jen sami na sebe.

Ze souvislosti podobenství ale vyplývá, že se jeho varování týká především otázky autority. Víra každému z nás propůjčuje autoritu pravdy, lásky a spravedlnosti, které následujeme. Díky ní můžeme vystupovat směle a nezávisle. Můžeme se jí dovolávat a klást proto otázky po oprávněnosti každé moci a zavedených zvyklostí. V jejím jménu se jim můžeme také vzepřít. Tak Ježíš vyhnal prodavače a směnárníky z chrámového nádvoří. Tak později učedníci vypověděli poslušnost představitelům tehdejší církve. Na tom vlastně stojí celá reformace. Každý věřící má právo dovolávat se pravdy a v odpovědnosti vůči ní jednat svobodně a nezávisle. To je náš podíl na správě toho, co nám Bůh svěřil.

Podobenství však ukazuje, že není zvrácený jen tehdy, když se člověk nároku pravdy také sám podřizuje. Klást otázku po pravdě, jsme oprávněni jen tehdy, když jsme sami ochotni se jí vystavit. Volat k pokání můžeme jen tehdy, když sami vyznáváme své viny a dovolávat se odpuštění jen pokud jsme také my hotovi odpustit druhým. Můžeme být v božím jménu horlivými zastánci pravdy a vyznavači lásky, ale pokud uhýbáme otazníkům, které kladou nad naši vlastní zbožnost, řadíme se k těm zlým vinařům. Ono totiž nejde jenom o to, aby vinice Páně prosperovala. Důležité je nezapomenou, že nejsme jejími vlastníky a že se nárok skutečného majitele vztahuje i na nás.

A k němu ještě závěrečnou poznámku. Nakonec se zástupců božího lidu Ježíš ptá: „Co Pán vinice udělá těm zlým vinařům, až přijde.“ A oni mu odpovídají: „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas.“ A my jeho následujícím slovům obvykle rozumíme tak, že tomu zaslouženému trestu Ježíš přitakal. Ale mě se to nezdá. On reaguje slovy: „Což jste nečetli v Písmu…“ To je spíš polemika.

A cituje žalm, který přisuzuje klíčovou roli kameni, který byl od stavitelů zavržen. Jako by jim spíš říkal: „Podle vás pravdu potvrdí zase jen hrozba a síla. Ale takhle to přece viděli i ti zlí vinaři. Když je nikdo netrestal, tak žádný nárok neuznali. Jenomže pravda je právě v tom bezbranném, kterého lze zavrhnout, nad kterým můžete klidně vyhrát.“

Osudný není až ten okamžik, kdy vás někdo přemůže a zlikviduje nebo donutí, osudná je právě ta neschopnost přijmout pravdu i bez jakékoli moci, i v její bezbrannosti. Potíž je právě v tom, že pořád čekáme, až se vnějšně prosadí. Klíčové je popřát sluchu té bezbrannosti Syna. S ním totiž přichází boží království. Amen.