Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 6. 6. 2021 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Lukáš 15,11 — 32

Text: Genesis 30,1 — 24

Tak tohle je, bratři a sestry, opravdu masakr, nebo spíš horor a zoufalství.

Ještě snad ani nedozněla svatební veselka a už všechno ovládla vzájemná řevnivost. Namísto společného štěstí jenom vyprahlá žárlivost a odcizení. Namísto sdílení jenom urputný zápas o sebeprosazení, z kterého přes všechna triumfální vyznání čiší jenom zoufalá bezmoc a osamělost. Jakkoliv Lea i Ráchel jmény svých dětí vyjadřují pocit zadostiučinění a vítězství, potřeba stále znovu se o nich ujišťovat prozrazuje pravý opak. A čím úporněji se o tu jistotu a přijetí snaží, tím víc jakoby se jim vzdalovaly, vztahy jenom ničily a propadaly se do čím dál hlubší samoty a zatrpklosti.

Ne že by si za tuhle nešťastnou situaci mohly Ráchel s Leou samy. Své dcery do ní vmanévroval otec. Možná proto, že ctil až příliš slepě tradice. Kdo to kdy viděl, aby se mladší vdávala dřív než prvorozená?! Všechno má svůj řád. Všechno lze ale také vyřešit. „Nejsem žádný nelida, Jákobe. Pokud Ráchel skutečně miluješ, můžeš mít přece obě. Už jsem to promyslel. A všichni si přijdeme na své.“ Bylo to chytré. Až na to, že Lábanovi uniklo, že s city se takhle kalkulovat nedá. A tak vystavil sestry naprosto nemožné situaci.

Ony ale nejsou jenom oběti. Okolnosti si nevybíráme a často za ně vůbec nemůžeme. To je pravda. Ale jak se k nim kdo postaví, to už je na něm. A ony to zoufale nezvládají. Jakýkoli vztah, natož ohledy, soucítění nebo solidarita, tu úplně chybí. Každá ze sester myslí jenom na sebe. Není to nic jiného než úporný boj kdo z koho. A cokoli a kdokoli, kdo se dostane do jejich blízkosti, se stává jen jeho nástrojem. Vlastní tělo, lůno, lože, děti, služky i ten Jákob, o jehož přízeň zápasí, jakoby neměli žádný jiný význam. Všechno v tom konkurenčním boji degradují jen na prostředek sebeprosazení. I ty chudáci děti jakoby měly smysl jen v rámci toho jejich zápasu. Při jejich narození myslí stále jen na sebe: „Nyní mě už bude můj muž milovat!“ „Tentokrát se už můj muž přidruží ke mně.“ „V urputném boji o boží přízeň jsem zápasila se svou sestrou a obstála jsem.“ Nic víc než ta rivalita jakoby neexistovalo.

A ze všeho přitom čouhá zoufalá touha po přijetí, po ocenění, po blízkosti, po lásce, trýzeň nenaplněného mateřství a partnerství, a taky marnost celého toho úsilí domoci se jejich naplnění silou. Jeho urputnost vztahy naopak deformuje a ničí. Jákob kvůli ní slyší z Ráchelina volání o pomoc jenom nespravedlivé výčitky, které obnažují jeho bezmoc a vzplane proti ní hněvem. Toho, kterému nebylo za těžko sloužit za svou milovanou čtrnáct let, zažene do kouta, kde se z bezvýchodnosti obrátí proti ní. Obě sestry se kvůli ní uchýlí k náhradním matkám, ačkoli jistě vědí, jaké to mělo pro Sáru a Abrahama důsledky. A nakonec je zavede až k magii, ke kšeftování s jablíčky lásky, se žlutými bobulemi mandragory, jejichž čarovná moc prý dráždí pohlavní touhu a rozněcuje plodnost.

Ale právě ten obchod vyjeví absurditu magie. Ráchel při něm dává všanc právě to, co se pokouší získat. Platí právě svým mužem. A z toho, o jehož přízeň obě tak zápasí, přitom učiní vlastně jen zboží, jen najatého samce. Z Jákoba se stává gigolo vlastních žen. Víc snad svého muže ponížit a vztahy vyprázdnit ani nemohly. A výsledek? Pro Ráchel jenom další hořké zklamání. Ba hůř, jenom tak nahrála vlastní soupeřce na smeč.

A obě do toho nelítostného konkurenčního boje, ve kterém se ničeho neštítí, pořád zatahují Boha. Při každém narození ho mají plná ústa. Zní to zbožně, ale jeho roli nevidí vlastně v ničem jiném, než že jim dal za pravdu, než že jednou té podruhé oné garantuje, že se proti té druhé prosadí: „Bůh mě obhájil; mně dal, abych v zápase se sestrou obstála; mě budou všechny dcery blahoslavit.“ Lea dokonce poté, co si svého muže koupí na jednu noc za jablíčka lásky, řekne, když otěhotní: „Bůh mi dal mzdu za to, že jsem svému muži dala svou služku.“ Ať už přitom vykládá svoje soupeření prostřednictvím Zilpy jako něco záslužného, nebo jen sarkasticky zesměšňuje Ráchel, je to nehorázné.

Kdyby Bůh byl opravdu takový, jak si ho obě sokyně vykládají, byla by to skutečně tragédie. Byl by jen tím, kdo posvěcuje naše sobectví, kdo dává za pravdu naší bezohledné rivalitě, ve které se chceme za každou cenu prosadit. Eskaloval by jenom vzájemné napětí.

Naštěstí bible naznačuje, že je to jinak. Kromě těch tendenčních interpretací zápasících žen o něm vypravěč mluví velice skromně. A při těch střídmých zmínkách se Bůh nestaví ani na jednu stranu, nedává za pravdu jedné proti druhé, ani neoceňuje jejich úporné úsilí, ale jak nad jednou, tak nad druhou se slitovává, když navzdory svému pochybnému snažení vyšly naprázdno, když se vlastní vinou ocitly na dně.

Když Hospodin poté, co se Lea propůjčila k tomu základnímu podvodu, který byl příčinou všeho, viděl, že není milována, otevřel její lůno. Když Ráchel ani tou draze zaplacenou magií vůbec nic nezískala a mohla jenom pozorovat vlastní krach, rozvzpomenul se na ni, vyslyšel ji a otevřel i její lůno.

Takhle to s námi, s Bohem a s naším svědectvím o něm asi je:

Kvůli chytračení, zvykovosti a domněle moudrým řešením se dostáváme do nemožných situací. Toužíme v nich po přijetí, po blízkosti, po uznání, po lásce. Jenomže to zoufale nezvládáme. Jdeme na to možná tím nejhorším způsobem. Soupeříme. A ta rivalita všechny vztahy jenom ničí a vyprazdňuje a osamělost jenom prohlubuje.

Naše řeči o Bohu přitom asi často nejsou nic jiného, než posvěcování vlastních ambicí a sobectví. Ani Boha nejsme s to vidět jinak než v rámci svého konkurenčního boje.

Ale Bůh má s těmi bojovnými vyznáními naštěstí máloco společného. Je jiný. Nestojí za našimi triumfy, které bezohledně přiživují napětí a nevraživost. Není tím, kdo posvěcuje naše pozice. Nenechá se zatáhnout do našeho soupeření. Za to když tvrdě narazíme na svou bezmoc, když se třeba i vlastní vinou o všechno připravíme, tak na nás nezapomíná, slituje se a ten život bez výhledu a bez naděje znovu otevírá. Navzdory tomu, k jakému krachu jsme ho přivedli. Navzdory tomu, co jsme o Bohu navykládali.

Je to až neskutečné, jak se uprostřed všech těch faulů, zatrpklých výčitek, ponižování, necitelnosti, kšeftování s magií a naprosto odcizených a vyprahlých vztahů, přece jenom rodí nový život, budoucnost a naděje. Ti kluci jsou opravdu darem božím. Jenom nejsou výsledkem ani potvrzením ničeho z toho beznadějného arzenálu a nedávají zapravdu žádné straně proti té druhé. Svědčí o pravém opaku, o tom, že se přece jen naplňuje zaslíbení, které je díky Bohu veškeré rivality prosté - mají v něm dojít požehnání všechny čeledi země. Ten příběh totiž není jen o Ráchel a o Lee, ale především o zrození Izraele, božího lidu, který bude těch dvanáct Jákobových synů tvořit. A ten je tu od počátku pro druhé.

Možná vám ale ten můj výklad zápasu Jákobových žen přišel příliš příkrý, příliš skeptický, temný a až nespravedlivě beznadějný. Copak by nešlo něco z úsilí těch žen vyložit také pozitivně? Asi ano. Jen si nejsem jistý, jestli by to bylo nadějnější. Připustit si krach, nemusí totiž, jak ukazuje podobenství, které jsme četli na začátku, znamenat konec všem nadějím, ale naopak šanci zahlédnout jasně dobrotu otcovské péče. Zatímco ten, kdo se zaměří na svoje kvality — ať už domnělé nebo skutečné, ten má pořád tendenci se srovnávat, definitivně uvíznout v soupeření a k té dobrotě zůstat nadobro slepý. Právě když pro sebe člověk nehledá polehčující okolnosti, má díky Bohu proč se veselit. Amen.