Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook


Podporujeme

  Kázání a jiné texty

Nedělní kázání, 12. 6. 2022 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 2.Samuelova 18,1 — 16

Text: 2.Samuelova 18,31 — 19,9

Sestry a bratři,

o čem vlastně tenhle příběh je?

Základně jistě o té hrůze, kdy se syn postaví proti svému otci, aby ho porazil a zabil. Vražedné plány dětí nejsou až výsadou jedenadvacátého století. Kdo vidí osudově zvrácenost moderní společnosti, ten ať si přečte bibli. Už před třemi tisíci lety to nebylo jiné. V tomto případě je navíc otec králem a tak nezůstane jenom u rodinné tragédie. Je z toho rovnou občanská válka, je do toho vtažena celá společnost. Kvůli mocenským ambicím jednoho mladíka nastává bratrovražedný boj.

Tatínek v tom ovšem není nevinně. To on tyhle způsoby rozjel. Ne v mládí. To se ještě vzorně držel. Až s lety, když se usadil. Až když usedl na trůn a přestal bojovat, neváhal chladnokrevně zlikvidovat toho, kdo mu překážel. A i když toho potom litoval, zlé símě už bylo zaseto. David sklízí plody vlastního jednání a je si toho také vědom.

Kdo by z toho dnešního textu chtěl odvodit jenom varování pro mladou generaci, jak se vzpoura proti rodičům nakonec nevyplatí, ten má sice pravdu — Absolon se v ní zřekl toho jediného, co ho mohlo na rozdíl od spoléhání na magii a zákon zvyku zachránit, totiž rodičovské lásky — nicméně k té pravdě patří také vina, kterou má generace otců na jednání té dnešní.

Jenomže co s tím? Co se stalo, už nejde odestát. Nejsme na začátku. Stojíme v situaci, kdy je partie už dávno rozehraná, kdy byly kostky už dávno vrženy. Jsme v rozjetém vlaku. Schyluje se k měření sil, k rozhodující konfrontaci.  Co má člověk v takové situaci dělat?

Má se pustit do boje? Má zápasit? Zmobilizovat všechny své síly, aby té zlobě postavil hráz? Nebo má při vědomí své vlastní viny vyklidit pole? Nestavět se proti té zvůli, aby ji v tom zápase ještě víc nerozmnožil? A ona ta otázka většinou asi není ani tak o tom, co by člověk měl, ale spíš o tom, co ještě vůbec může. Situaci si často sami nevybíráme. Zrežírují ji druzí. Jsme do ní dotlačeni, vehnáni, sami ji změnit nemůžeme. O co potom jde?

O vlastní záchranu? O toho syna, který se proti vám postavil? O odpovědnost, která osobní vztahy vždycky překračuje? O lidskost, která soucítí i s darebákem? Nebo o to, aby člověk udělal rázně přítrž téhle zvůli?

Přiznám se, že právě na tohle v tom textu nějakou jednoznačnou odpověď těžko hledám. Postoje jednotlivých protagonistů lze stěží přijmout jako obecný vzor. Jsou plné zvratů a vnitřního napětí. To, co by se v jednom momentu mohlo jako vzor jevit, odhalí následující okamžik nebo souvislost jako nedostatek, iluzi nebo přinejmenším jako sporné. A někdy se v těch postojích ani nemůžete vyznat.

David se například na začátku odhodlaně chystá k boji, osnuje promyšlenou strategii, sám chce vojsko vést. Jenomže pak je pro něho nejdůležitější ohled na jeho vzpurného syna a vítězství ho nakonec uvrhne do tak zoufalého smutku, že by raději sám zemřel. Proč tedy chtěl bojovat? V co vlastně doufal?

Ano, chtěl ušetřit svého syna. I navzdory tomu, že boží zákon, který jindy ctil, stanovoval za takovou vzpouru proti otci smrt. Někdo by v tom možná mohl vidět předjímku kristovské lásky k nepřátelům, která převyšuje starozákonní spravedlnost odplaty. Jenomže v tom právě Starý zákon dobře uzemňuje nedomyšlené horování některých křesťanů pro lásku. Ježíš, pravda, mluví o lásce k nepřátelům, vybízí k oběti a k nastavení druhé tváře. Ale to jde vždycky o vlastní tvář. Jenomže rozpoutané zlo, tak jako v případě Davida, většinou neohrožuje jenom nás. Sám se člověk pro oběť snad rozhodnout může. Ale může přitom také obětovat druhé? Může třeba jen nečinně přihlížet jejich ohrožení a utrpení? Může uplatňovat soucit, jehož cenu by zaplatili druzí?

Joabův čin, který působí až svévolně krutě, totiž není výrazem krvelačnosti ani pomstychtivosti. Jako zkušený vojevůdce věděl, co další krveprolévání nejrychleji zastaví. Když padne vůdce, boj končí. Bitvu také hned vzápětí po Absolonově smrti odtroubil a dalšímu pronásledování jeho přívrženců zabránil. Skutečné úsilí o pokoj může někdy působit krutě.  V reálné situaci může mít i milosrdenství krvavou tvář.

Jenomže on se tenhle realismus může také velice snadno zvrhnout v pouhý pragmatismus, ve kterém si pak člověk výsledkem ospravedlní cokoli. A nemá pak daleko k tomu, aby ani výsledek nepodroboval jiným než účelovým hlediskům. Právě Joab je toho názorným příkladem. Nezdržuje se nejen s Davidovým přáním a námitkami vojáka, který mu slovo Hospodinova pomazaného připomíná, nezdržuje se s ničím. Když si přečtete víc o jeho působení v Davidových službách, byl by to div, kdybyste se nezačali toho jeho pragmatismu bát. Manipulace a vraždy pro něho nejsou výjimkou, spíš běžným řešením.

To ten Davidův žal nad ztrátou syna, jakkoliv je iracionální a všechnu spravedlnost pouští k vodě, je přece jenom mnohem lidštější. Jenomže i lidskostí může člověk zraňovat a těžce se prohřešit, pokud ji projeví bez ohledu na druhé. Lidský přístup jistě nelze upřít ani sebevětším gaunerům a viníkům. Je dobré, že je dnes zakotven i v našem právním řádu. Jenomže nemůže být jednostranný. Naše odpovědnost se totiž nikdy nedá omezit jen na jeden vztah. Náš soucit a pochopení nepatří po právu jenom viníkům, ale přinejmenším stejně, ne-li víc, i těm, kdo jejich vinou trpěli a kdo v boji proti zvůli nasadili vlastní život. Jednostranně projevená lidskost může být - třeba i nevědomky — bezohledná a ničivá. To Joab Davidovi po právu vyčítá. 

Netrpělivost srdce, která dává průchod svému citu, aniž by si uvědomovala jaké důsledky, má pro druhé, může zraňovat, může být přímo vražedná. Může mít nakonec horší důsledky než všechny represe. David svým nářkem nad Absolonem zahanbuje ty, kdo ctili věrnost, pohrdá de facto jejich obětí. Může zničit právě to, na čem skutečná lidskost a věrnost stojí.

Naštěstí si ani v tomhle případě David dál nevede svou. Je Joabově výtce přístupný. Možná to ani není otevřenost, ale jenom rezignace, která svůj cit potlačí pod tíhou veřejné odpovědnosti. Když David přece jen usedá v bráně, tedy když se přece jen znovu ujímá své funkce a potvrzuje tak svým bojovníkům smysl jejich zápasu, rozhodně to moc vítězně nepůsobí.

Oni v tom příběhu vůbec vítězové nějak chybí. Vojsko se po výhře krade do města, jako se vkrádá lid, který se stydí, že utekl z bitvy. Žádné oslavy vítězství se nekonají. Žádným hrdinům se tu nevzdává hold a nikdo se tak ani netváří. Ani Joab se odměny, pochvaly nebo uznání nedočká a také se o ně nehlásí. Jakoby se s tím smířil, bere se jenom za své vojáky. A David to celé rozhodně za svůj úspěch nepočítá. Nikdo svou vítězně neprosadil. Všichni jakoby prohráli a byli si toho vědomi.

A možná, že to je ten největší klad. Slavit vítězství v bratrovražedném boji, hrdinně prosazovat svou, pokud si je člověk vědom svých vin, to by bylo asi opravdu děsivé a zhoubné. Někdy skutečně nejde uspět ani vyhrát. A je dobré, když to člověku dojde.

Nadějné a pravdivé může být právě to, že člověk svoje vysvobození nepřijme jednoduše jako svoje vítězství a sebepotvrzení, ale jen jako výzvu k odpovědnosti, která i jemu dává meze. Jenom tak se asi jedná o dobrou zvěst. Proto ji snad také v tom příběhu přináší cizinec, který byl v plánech příslušníků božího lidu tak trochu na odpis: A hle vešel Kúšijec se slovy: „Krále, mého Pána, čeká dobrá zvěst; Hospodin tě dnes svým rozsudkem vysvobodil z rukou všech, kteří proti tobě povstali.“ Z úst Joaba nebo

Davida by to znělo spíš jen jako zbožné chvástání a propaganda. Takhle je to milost - milost, která nedává za pravdu naší dobrotě, ale umožňuje doufat a jednat s pokorou opravdu odpovědně. Amen.