Nedělní kázání, 22. 1. 2023 (Zdeněk Šorm)
Čtení: Lukáš 15,1 - 7
Text: Ezechiel 18,21 — 23
Bratři a sestry,
dneska začnu aktuálně a angažovaně. Pro někoho možná až
příliš. Ale nedělám to proto, že bych chtěl vyměnit kázání za předvolební
agitaci. Věřím, že přitom jde o něco mnohem základnějšího a podstatnějšího, o
něco, co se týká našeho života a víry obecně.
Žijeme teď presidentskými volbami. První kolo máme za sebou,
druhé nás tento týden čeká. Dostáváme se do finále. Volební kampaň vrcholí a
přitvrzuje. Hodnověrnost kandidátů se prověřuje ze všech možných stran. Každý
jejich výrok, gesto a postoj se hned propírá v médiích. A stejně tak
jejich minulost. Znovu a znovu se vytahují na světlo všechna jejich minulá
selhání. Znovu a znovu se na ně poukazuje jako na zásadní diskvalifikaci pro
úřad presidenta.
Co se týče soupeřících kandidátů a jejich týmů, není se asi
čemu divit. To je součást tvrdého předvolebního boje. I když je samozřejmě
důležité rozlišovat, kdo se přitom věcně drží faktů a kdo si bohapustě vymýšlí,
účelově fakta překrucuje a nestydatě otlouká druhému o hlavu něco, v čem
sám vězí až po uši.
Za zásadní diskvalifikaci ovšem považují minulá selhání,
nejen pragmatičtí bojovníci, kterým se to hodí k odrovnání protivníka, ale
i lidé, kteří se snaží odpovědně rozhodovat a jde jim především o mravnost. Už
v prvním kole to pro některé byla překážka, aby volili jednoho
z pozdějších vítězů. A i teď ve druhém znovu váhají, nebo alespoň
neopomenou zdůraznit, že je to z nouze ctnost, kterou udělají jen
s velkým sebezapřením. Jako třeba jeden z mých kolegů farářů.
Přiznám se, že mi to přijde zaslepené a pomýlené. Zvlášť u
faráře a u věřících lidí. Pořád mě napadá, jak by při takovém lustrování
dopadli bibličtí svědkové víry, na kterých se orientujeme a jichž si vážíme.
Jen si to vezměte — třeba Abraham, praotec věřících:
opakovaně ustrašeně a prospěchářsky vydával vlastní ženu za sestru a klidně
přitom vydal všanc její čest i boží zaslíbení. Místo pevné důvěry přistoupil na
zlý kompromis, který mu navrhla jeho žena, a když se zvrtl, dal jí volnou ruku,
aby si se zneužitou Hagar dělala, co chce.
Další praotec víry Jákob lhal a podvedl bratra i otce a
nakonec tak protežoval oblíbeného syna, že to málem vyústilo v
tragédii bratrovraždy.
Legendární vůdce a zákonodárce Mojžíš si zase až do
čtyřiceti užíval výhod a ochrany na dvoře faraona, který v té době krutě
zotročoval jeho lid. A když pak neuspěl se svým radikalismem, tak prostě utekl
a na porobený lid by si sám vůbec nevzpomněl.
Věhlasný král David nejen, že se dopustil cizoložství a
ukradl ženu svému důstojníkovi, ale bezostyšně zosnoval i jeho vraždu.
A v Novém zákoně to není o nic lepší: Petr, ta skála,
na níž má být zbudována církev, se při první krizové situaci sesypal jak
domeček z karet a vědomě s přísahou na rtech se Krista zřekl a zapřel
ho. A největší z apoštolů, Pavel, nejenže patřil k farizeům,
tradičním protivníkům Ježíše, ale asistoval těm, kdo kamenovali Štěpána, a sám
pak křesťany aktivně a horlivě udával a pronásledoval a mnoho jich dostal do
vězení.
Kdo z nich by obstál před tím pohledem, ve kterém
člověka minulá selhání jednou provždy diskvalifikují? Kdo z nich by měl
asi šanci v té současné volební kampani? K jejich diskreditaci by ani
nebylo třeba bulvárních médií a investigativních novinářů, úplně by stačilo, co
o nich sepsali jejich příznivci a ctitelé. Jak to, že nejsou v očích bible
a v očích božích jednou provždy vyřízení a odepsaní? Jak to, že mohou dál
lidi vést a být i pro nás orientačními body? Copak Bohu a bibli nesejde na
mravnosti?!
Anebo, že by naopak nám při tom zásadovém důrazu na morálku
něco podstatného z toho biblického a božího pohledu uniklo? Odpovídá
skutečně ten náš ideál a nárok neposkvrněnosti, ve které člověk nikdy neselhal
a nikdy si nezadal, pravdě a božímu slovu? Není to spíš nebezpečná a destruktivní
iluze a lež? Apoštol Jan alespoň právě něco takového ve svém dopise naznačuje: „Říkáme-li,
že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není…. Říkáme-li, že
jsme nezhřešili, děláme z Boha lháře a jeho slovo v nás není.“
Neměli bychom se mnohem víc obávat těch, kdo sebevědomě
vystupují, jako by nikdy neselhali a nepochybili, nemají si co vyčítat a mluví
jen o tom, jak všechno skvěle zvládli, než těch, kdo svoje pochybení přiznávají
a nejsou na ně hrdí? Z evangelijních příběhů je alespoň zřejmé, že podle
Ježíše lidi pro boží království nediskvalifikují jejich hříchy a nedostatky,
ale samospravedlnost. Ta je nemilosrdná a vražedná, protože při ní člověk
ztrácí střízlivost a sebekritičnost a sám se staví na místo boží.
A já se obávám, že jí tím nárokem bezúhonnosti, kterou pro
nás každé selhání definitivně popírá, jenom nahráváme. Zaháníme se navzájem do
její pasti. Živíme tuhle nebezpečnou iluzi. Chceme být zásadoví, jsme zaujati
pro pravdu a spravedlnost a přitom nám uniká jedno z nejzásadnějších biblických
vyznání o člověku, totiž že nikdo není bez hříchu, ani jeden.
To není řečeno proto, abychom se neustále ubíjeli pocitem
viny. Ani to není omluva pro nezodpovědnost a výzva k mravnímu relativismu ve
smyslu „Nikdo není dokonalý, tak co?“. To je osvobození ze zajetí zlé iluze, ve
které požadavkem neskutečné bezúhonnosti, jenom podrážíme skutečnému úsilí o
změnu k dobrému nohy a zbavujeme ho smyslu.
Pokud je pro nás rozhodující jenom minulost a ne to, co
člověk dělá, pak nemá cenu, aby se o něco snažil. Pak ho jen zafixujeme
v jeho minulosti. Netrvat na bezúhonnosti a nepřipomínat minulá selhání,
pokud člověk jedná jinak, není projev lhostejné benevolence, ale — jak ukazují
slova proroka i Ježíšova podobenství — je to naopak projev pravdivého a poctivého
pohledu na člověka, kterému na spravedlnosti opravdu záleží. Proto Bůh
nelustruje, nepřipomíná pořád naše nepravosti, ale neustále zve k tomu,
aby se člověk změnil, dává k té změně prostor svým odpuštění a garantuje
její smysl. Protože mu skutečně jde o spravedlnost, o to, aby se opravdu děla
mezi lidmi, a ne aby ji neúprosným účetnictvím předem pohřbil.
Rozhodující v jeho očích není, jestli se někdo nikdy
ničeho nedopustil a nepochybil, ale jestli to nahlédl, změnil se a jedná jinak.
Z toho se Bůh raduje víc než z domnělé dokonalosti, která žádné odpuštění a
změnu nepotřebuje. Bible totiž ve své poctivosti a střízlivosti žádné takové
lidi nezná. A život není okamžik ani stav, život je příběh, život je cesta.
Podstatné je, odkud kam vede, a kam na ní člověk došel, ne jestli přitom
škobrtal.
A k tomu zve Bůh skrze proroka a v Ježíši Kristu i
nás. Abychom se spolu s ním i s celým nebem radovali ze změny
člověka. Aby pro nás bylo rozhodující, že své pochybení nahlédl a jedná jinak.
Abychom z jeho minulosti neudělali osud, který každou změnu pohřbí.
Abychom nepodlehli té nebezpečné iluzi, která trvá na neposkvrněnosti bez
ohledu na to, kam se člověk posunul a co teď dělá. Abychom nebyli
samospravedlivými hrobníky, ale spolutvůrci spravedlnosti.
A to se vůbec netýká jenom voleb. Ale i při nich je dobré
mít to na paměti. Amen.