Kázání 7. 6. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Lukáš 15,1-3 + 11b-32

Text: Matouš 18,10 - 17

Sestry a bratři,

samozřejmost otupuje a ochuzuje. Kdo má za to, že už něco nebo někoho prokoukl a zná, ten už nic nového nečeká a ani se toho dočkat nemůže. Co považujeme za samozřejmé, to už ani nevnímáme. Už jsme si to zařadili, zaškatulkovali a když na to narazíme, naše pozornost vypíná. Naskakuje nám jenom ta škatulka, jenom ten obrázek, který jsme si už udělali. Co máme před sebou, už vlastně nevidíme. A tak místo inspirace, podnětu a oslovení, přichází ke slovu jen opakování, stereotyp, nuda a únava.

To je právě úskalí biblických textů, které jsou tak notoricky známé, jako to podobenství o ztracené ovečce. Slyšeli jsme ho už nejspíš mnohokrát. Máme ho zařazené v kolonce „naděje pro zbloudilé, útěcha pro ztracené“. Tak se většinou vykládá. A nic proti té naději a útěše. To je opravdu veliká radost a síla, které k evangeliu bezesporu patří. Jenomže ta samozřejmost, s jakou si do téhle přihrádky podobenství hned šoupneme, to už je malér. Kvůli ní ho vlastně ani neslyšíme. Připravujeme se o šanci, aby nás skutečně zaujalo a inspirovalo. Stává se z něho nuda, která nikoho oslovit nemůže.

Dobře to ilustruje jedna událost, ve které figuruje to druhé podobenství, které jsme slyšeli od stolu Páně, o ztraceném nebo marnotratném synu. To je snad ještě známější a velice podobné. V Lukášově evangeliu je také Ježíš vypráví obě najednou jako odpověď farizeům a zákoníkům.

Tak tedy v jedné německé věznici se stalo, že odešel tamější vězeňský kaplan. Zastupovali ho tedy faráři z okolí. Střídali se po týdnu. Když kázal asi čtvrtý z nich, vykládal právě podobenství o marnotratném synu. A tehdy se zvedl jeden z trestanců a ve vší slušnosti povídá: „Pane faráři, to je moc hezký, ale nemohl byste vzít něco jiného. My už tohle slyšíme počtvrté za sebou.“

Všichni kazatelé měli prostě automaticky za to, že je ten příběh o ztraceném synu do věznice jak dělaný. A výsledkem byl ten stereotyp, nuda a také slepota. Právě proto, že jim to podobenství přišlo tak samozřejmé, si žádný z těch kazatelů nevšiml, že ho Ježíš nevykládá těm, kdo se ztratili, ale naopak těm, které jeho zájem o zbloudilé pohoršoval. A tak je to i s tím podobenstvím o ovečce.

Ježíš ho nevypráví jako útěchu a naději a neadresuje ho těm, kdo bloudí. V jeho podání je to součást varování nebo napomenutí pro těch devadesát devět, které nezbloudily, které stále tvoří stádo kolem svého pastýře.

Zkusme mu teď, sestry a bratři, naslouchat z téhle nové perspektivy, z pohledu jedné z těch devět a devadesáti. To je přece naše role. Asi ho uslyšíme úplně jinak, než jsme zvyklí.

Pak se totiž ukáže, že boží láska, která je skutečně obrovskou nadějí a šancí pro každého, není jenom záležitost mezi Bohem a tím zbloudilým, ale představuje také nárok pro naše vzájemné vztahy. Je náročná především pro ty, kdo se pastýře drží, kdo se nikam nezaběhli a nebloudí.

Ti, tedy my, se musíme vyrovnat s tím, že se přednostního zájmu dostává právě té, která se trhla, která odpadla, která je úplně mimo a my se proto ocitáme trochu na vedlejší koleji. Pozornost a péče pastýře se soustřeďují právě na tu zatoulanou. Jí se věnuje a ostatní nechá čekat někde na horách, nebo dokonce, jak je to v Lukášově verzi, na pustém místě. To přece vůbec není lehké. Jak obtížné je pro nás se s tím srovnat, ilustruje postava staršího bratra, která v podobenství o tom marnotratném zůstává neprávem v pozadí. Myslím ale, že ho Ježíš vypráví právě kvůli ní.

Ovce jsou ovšem němé. Nemůžou tedy reptat jako on. Ale problém je stejný: Já se tě držel, já jsem byl vždycky poslušně s tebou, všechno jsem plnil, já jsem domácí, a ty věnuješ mnohem víc péče a pozornosti tomu odpadlíkovi, tomu, kdo se ztratil, kdo k nám už ani nepatří! Já jsem tu doma, a přitom má přednost ten, kdo se trhl. Co je tohle za spravedlnost?! Pokud zůstaneme jen na rovině mravního hodnocení, pak v tom nemůžeme vidět nic jiného než křivdu.

Ale to je právě ono. Ani jedno z těch podobenství nám žádné mravní hodnocení svých protagonistů nepředkládá. Nehodnotí, kdo je horší a kdo lepší. Asi o to vždycky nejde. Boží vůlí a smyslem života není jen potvrzení rozdílu mezi dobrým a zlým. Boží vůlí je, aby nikdo nezahynul, aby nikdo neskončil špatně. Všechno není a nemá být jenom odměna či trest. V životě podle boží vůle je a má být prostor i pro věci, které tohle hodnocení neodráží a které se podle něho neřídí.

Proto nám Ježíš nabízí ten obraz pastýře a zatoulané ovečky. Aby nás pro ten život, ve kterém se všechno neodvíjí od toho, kdo si co zaslouží, osvobodil a získal; abychom Boha neviděli jenom jako jakési rameno zákona, které hledá zbloudilé pouze proto, aby zahájilo trestní řízení a vykonalo spravedlnost. Zbloudilá ovečka si pozornost a péči pastýře jistě nezasloužila vzorným chováním. A bylo by absurdní, kdyby si s ní pastýř dal tu práci jen proto, aby jí vyřídil, že zůstane za trest vyloučena.

Tohle nemá s hodnocením vůbec nic společného. Celé to dává smysl jen jako pomoc v nouzi, která tu je prostě proto, že ji někdo potřebuje, a ne proto jaký je. Záchranky také vyjíždějí prostě pro ty, kdo se dostali do problémů a ohrožení života. A startují pro ně i v případě, že si to dotyční zavinili sami. Nikoho by asi nenapadlo, že by měly vyjíždět přednostně nebo výhradně k těm, kdo se díky své opatrnosti a spořádanosti do žádných problémů nedostali, a vozit je za odměnu třeba na výlety. Bylo by to absurdní.

Ale nám, svým učedníkům, do církve, to Ježíš radši názorně zdůrazní. Protože nás, spořádané ovce stáda, to často napadá a domníváme se, že máme pro svou věrnost na boží péči přednostní nárok, že by nám měla být věnována prvořadá pozornost a že zájem našeho stáda je vždycky na prvním místě. Proto je třeba od Boha a o Bohu vždycky znovu slyšet, že tomu tak jednoduše není, že nejde o odměňování, ale o pomoc a o záchranu, které se přirozeně týkají právě těch problematických a ztracených.

Je to důležité nejen proto, abychom měli naději pro sebe, když šlápneme vedle a ujedeme, ale hlavně proto, abychom ji dovedli druhým přát. Což obnáší i to, že na ně nebudeme žárlit, že uneseme, že nemusíme být vždycky středem a cílem všeho my sami, že v důvěře ustojíme, že někdy můžeme být na vedlejší koleji a radost druhých nezkazíme pocitem vlastní nedoceněnosti a ukřivděnosti.

A souvislost podobenství nás vede ještě dál. Hned vzápětí totiž Ježíš vybízí, abychom se sami vydali za bratrem, který zhřešil nebo selhal. Ne proto, abychom vynesli rozsudek a oznámili mu trest. Sami máme vstoupit do té role pastýře, který hledá zbloudilé, aby pomohl, který se namáhá, aby se definitivně neztratili, který za nimi jde, aby ve svém bloudění nezůstali sami a mohli najít cestu zpět.

Přijmout jako obraz Boha toho pastýře, který jenom nehodnotí, ale především pomáhá, neznamená pouze vzdát se domněle privilegovaného postavení poslušných a udržet na uzdě svoji touhu po uznání a vlastní důležitosti, ale znamená to aktivní zájem o druhé, kdy nám nebudou lhostejní, snadno je neodepíšeme, nezlomíme nad nimi hned hůl, budou nám stát za zápas, za čas, za rozhovor.

Samozřejmě, že to vždycky nemusí vyjít. Jak podobenství, tak ta výzva s tím počítají. Najít ztracenou ovci se vždycky podařit nemusí. A bratr si přes veškerou snahu také vždycky říct nedá. Ježíš to ví. A přesto k tomu zájmu vybízí. Jeho smysl se neodečítá od úspěšnosti, ale od hodnoty, kterou i ten nejztracenější v božích očích má. Nepokusit se o jeho záchranu, to by byl výraz pohrdání. A ani náš neúspěch není důvodem k vynášení definitivních soudů. Boží zájem, jak potvrzuje Ježíšův postoj k pohanům a celníkům, trvá. To jen my zkrátka nejsme s to udělat víc. A nemusíme si to ospravedlňovat zhrzeným zatracováním.

A podaří-li se to, dojde-li při tom hledání ke shledání, pak můžeme poznat a prožít něco z radosti boží, radosti ze života, který byl mrtev a zase žije, radosti ze vzkříšení. Amen.