Nedělní kázání, 23. 3. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Římanům 8,26 — 30

Text: Jonáš 2

Sestry a bratři,

Na biblických hodinách říkává často bratr Kvapil, že je velká potíž v tom, že komunikujeme slovy. Ta jsou podle něho strašně nepřesná. Hudba je prý mnohem přesnější a srozumitelnější. Dodávám většinou: „Jak pro koho.“

Řeč ale jistě může vést k nedorozumění. A nejen kvůli nepřesnosti slov, která mohou mít pro každého jiný význam podle jeho zkušenosti. Velice záleží také na tom, kdo mluví — zda referuje pozorovatel z vnějšku, z odstupu, nebo jde o vyjádření přímého účastníka zevnitř. Veliký rozdíl také je, zda jde o zpětnou reflexi, kdy už člověk ví, jak vše dopadlo, nebo o bezprostřední reakci, kdy to vědět nemůže. Pokud to nerozlišujeme, můžeme dojít ke zcela mylným závěrům.

A to se podle mne týká právě té druhé kapitoly Jonášova proroctví. Pokud nebudeme rozlišovat, můžeme jí jednoduše porozumět tak, že Hospodin Jonáše za jeho neposlušnost potrestal, jeho útěk zmařil, dovedl ho až ke krachu a Jonáš se pod jeho tlakem a tíhou dal konečně na pokání, obrátil se zpátky k Bohu, začal se modlit a Bůh ho díky té pokorné modlitbě vyslyšel a jeho úděl změnil. Mohl by to být dobrý příklad, jak velký smysl a hodnotu má kající modlitba. Mohl. Ale bylo to opravdu tak?

Když si uvědomíte, co je komentář vypravěče, co je Jonášova zpětná reflexe a co tedy asi říkal ve střevech té veliké ryby či mořské obludy, vyvstane před vámi o dost jiný příběh. Jeho bezprostřední modlitba začíná nejspíš až ve čtvrtém verši. A ten, kdo jako my, četl první kapitolu, se jeho slovům nestačí divit: „Vhodil jsi mne do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalili.“

Co to ten Jonáš plácá? Co to říká? Vždyť takhle to přece vůbec nebylo. Hospodin ho nikam nehodil! Ani ty lodníky, co to udělali, nenastrojil! A i ti se tomu vehementně bránili. Snažili se, seč mohli, aby to udělat nemuseli. To byl přece jen a jen nápad Jonáše — toho Jonáše, který se k Bohu obrátil zády, který utíkal pryč od Hospodina. To bylo právě jen pokračování jeho útěku, toho neustálého sestupování, které začalo cestou do Jafy, nástupem na loď, sestupem do podpalubí. A i když už bylo jasné, co způsobil a zvoral, zase to řešil sám, bez Boha. Nikoho se neptal, nikoho nevolal.

I vyznání vin může být sebestředné a pyšné. Může být jen projevem falešného heroismu, který se nikoho doprošovat nemíní, který má za to, že i tu vinu zvládne sám: „Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá na pokoji.“

Ale tak ten propad jenom pokračuje. A člověk se v něm může dostat skutečně až na dno, až do lůna podsvětí, až k tomu, že život už není ani životem, až ke stavu, kdy člověku věci skutečně přerostou přes hlavu, zavalí ho, převálcují, úplně obklíčí, takže už není úniku, kdy ho usmýkají a složí, takže je už jenom jako hadr na holi nebo tříska v příboji — bez síly, bez vůle, bez cíle, vydán na pospas každému poryvu a má za to, že se nad ním všechny závory země zavřely navěky. Už se z toho zkrátka nevyhrabe. Prostě totální konec, totální beznaděj, naprostý krach.

A my lidé, místo abychom si přiznali, kam jsme to na tom útěku od Boha dopracovali, házíme to ještě ve své odcizené zbožnosti jako Jonáš na Hospodina: „Vhodil jsi mne do hlubin…“ Spekulujeme o božích trestech. V tom, co jsme si sami zavinili, vidíme boží zásahy. Utvrzujeme se myšlenkami o božím zavržení o osudovosti stavu, ke kterému jsme to dovedli. Jde ale pořád jen o náš monolog. Říkáme si spolu s Jonášem: „Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.“ Přitom je to úplně obráceně.

Ale my si raději ve své zbožnosti sami sebe pořád malujeme na růžovo: „Tak rád bych zase hleděl na tvůj svatý chrám!“ Jakoby člověk za ten útěk od Boha ani nemohl, jakoby to ani nebyla jeho věc, jakoby v sobě měl jen tu příkladnou touhu po Bohu. Jakoby se mu ten propad stal nějakým nedopatřením, navzdory tomu, co sám chtěl. Od někoho, kdo to při něm dovedl až na úplné dno, to zní hodně nedůvěryhodně.

Ale možná to není jenom zbožná sebeiluze. My lidé jsme strašně složití. Vůbec se nemáme pod kontrolou tak, jak si myslíme. Logika u nás moc neplatí. Možná se do nás opravdu vejde tak nebetyčný rozpor. Utíkáme pryč od Boha, a přitom po něm někde hluboko v sobě pořád toužíme. Vzdorujeme mu, obracíme se zády, nekomunikujeme a přitom bytostně toužíme po přijetí, po smyslu, po lásce, po milosrdenství, po Bohu. I při tom útěku, který tomu totálně protiřečí, to máme pořád v sobě. A někomu to dojde právě až na dně. Až když dovede svůj útěk od Boha až do konce, pocítí — jako marnotratný syn, jak zoufale mu chybí.

A my bychom tomu rádi přičetli i ten zásadní obrat — pokání, modlitbu a tak vlastně i tu záchranu a naději, jako odpověď na ně. Jakoby to všechno byla jenom věc našeho sebeuvědomění, naší vůle a uvědomělosti. I z toho podobenství o marnotratném synu často děláme návod a apel, jak má jít člověk do sebe, jak je třeba se kát a navrátit s pokornou prosbou k Bohu, aby nás přijal.

Jenomže ani v něm otec nečeká, až se k němu syn sám dohrabe, vyzná se ze svého omylu a vin a požádá o odpuštění. Vybíhá mu vstříc a objímá ho dřív, než ze sebe syn vůbec něco vysouká. A u Jonáše je to stejné. Záchrana začala dřív, než vůbec něco vyslovil. Bez té veliké ryby, kterou Hospodin nastrojil, by k tomu vůbec neměl šanci. Jeho popletené, rozporuplné a všelijak pomýlené modlitby nebyly předpokladem božího milosrdenství ani nástrojem, kterým by k němu Boha pohnul.

Ono je to spíš tak, jak píše apoštol Pavel, že my ani nevíme, jak a za co se modlit, a ta dobrá vůle a záchrana, která nás potkává, je jen a jen iniciativa boží. To on sám se za nás přimlouvá navzdory našim popleteným modlitbám, on sám nás ospravedlňuje dřív, než nám dojde, co jsme si sami zavinili, to on se k naší záchraně rozhodl dřív, než jsme vůbec něco udělali. My si ještě s Jonášem říkáme: „Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět,“ abychom pak překvapeně žasli: „Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože.“ Stane se něco, s čím jsme vůbec nepočítali. Ten, ke kterému jsme se obrátili zády, nás vytáhne z bryndy. Ten, o kom jsme si mysleli, že nás odepsal, nás zachrání.

A pak teprve člověku opravdu dojde, že se držel falešných přeludů a sám se připravoval o milosrdenství. Skutečné pokání, které se netočí jenom kolem své viny, není předpokladem záchrany, ale mnohem spíš jejím důsledkem. Až když prožijeme nečekanou boží dobrotu, jsme asi schopní něco změnit, začít opravdu jednat jinak, jednat věrně z vděčnosti a ne z povinnosti nebo strachu. Jonáš nepotřeboval, aby přišel k sobě. I ve své sebereflexi můžeme být úplně vedle. Jonáš potřeboval být osvobozen od Jonáše — od svých pomýlených zbožných představ, od toho náročivého a trestajícího Boha, který byl jeho výplodem. Zatímco Hospodin už od počátku nastrojil rybu velikou k jeho záchraně.

Vidíte, a u té bych se ještě rád zastavil. Tu jsem zatím v kázání tak trochu vynechal. Ale můj bývalý kolega z Nového Města Vojtěch Hrouda mě svým kázáním upozornil, jak je inspirativní. My se jako lidé, většinou identifikujeme jen s Jonášem. Že bychom se mohli identifikovat s ní, to nás obvykle ani nenapadne. V jedné krásné písničce sice opakovaně prosíme: „Učiň mne, Pane nástrojem…“, ale když tady máme boží nástroj před očima, tak si ho ani pořádně nevšimneme.

Sváťa Karásek sice ve svém kázání na tenhle příběh spekuluje a široce rozvádí, co si asi tak ta ryba s Jonášem v útrobách mohla říkat. Ale o tom v textu nic není. Za to jasně referuje o tom, co ta ryba říkala — nic! Ten nástroj boží mlčel. Ale byl prostě tam, kde měl být, kde ho bylo třeba, aby poskytl chráněný, diskrétní a milosti plný prostor svého nitra k tomu, aby ta boží záchrana měla, kde proběhnout. Do toho rozhovoru Jonáše s Hospodinem vůbec nezasahoval. Neměl potřebu k němu nic dodávat a k ničemu vybízet.

Ono také vehementní doporučování důvěry, které my často považujeme za svůj úkol, budí většinou spíš nedůvěru. A není divu. Dělá totiž dojem, jakoby ta důvěra byla jen náš úkol a výkon. Jako bychom s tím, že Bůh i v těch bezedných hlubinách je a působí vlastně ani nepočítali.

Ryba veliká to nechává na něm. Nic neříká. Jenom se sama nasazuje, aby k tomu dění mezi Bohem a člověkem mohlo dojít. Svým nasazením vytváří prostor pro naději v té nejtěžší chvíli. Nic víc. Možná to stačí. A možná to může mít dobrý smysl, i když se z toho jeden pozvrací. Amen.