Kázání 21. 6. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 1. Janův 1,5 — 10

Text: Žalm 32

Sestry a bratři,

nemůžu se zbavit dojmu, že tenhle žalm je vlastně reklama - že má podobnou strukturu jako ony výpovědi modelek a modelů převlečených za běžné lidi, kteří nám vyprávějí o svém životě, aby nás upozornili na to, co jim pomohlo, když byli zoufalí, a zlepšilo kvalitu života, co si tedy máme hned běžet koupit.

Kupříkladu se na obrazovce objeví žena s nádhernými vlasy anebo s čistě vypraným ubrusem v ruce, která nám nebo kamarádce sdělí, že tomu tak nebylo vždy, že dříve bojovala s vlasy roztřepenými a mastnými a na ubrusu měla vybledlé barvy a nevypratelné skvrny a její nádobí že se vůbec nelesklo. A byla z toho nešťastná, muži si jí nevšímali a rodina byla u toho špinavého ubrusu docela rozladěná. Ale potom našla ten pravý šampón, novou značku saponátu a vše se dalo do nejlepšího pořádku. A tak se rozhodla, že bude dál používat jenom tento výrobek. A v závěru se na obrazovce objeví i ostatní rozesmátí členové rodiny a zahrají nám scénku o tom, jak je teď u nich doma báječná pohoda.

Náš žalm je vystavěn velmi podobně: na začátku je nám představen člověk, kterému je blaze, člověk šťastný, navýsost spokojený. Brzy nám však také sdělí, že tomu tak vždy nebylo, bylo mu mizerně, jeho kosti chřadly a celé noci pronaříkal. Ale našel řešení, které mu pomohlo, pro tuto cestu se rozhodl a vřele ji doporučuje i druhým. V závěru se pak nad vyřešenou situací radují všichni kolem, k radosti a oslavě je pozváno i široké okolí.

Tedy biblická reklama? Tak trochu ano - chce přesvědčit. Ale v tom slově reklama zaznívá také slovo klam, klamání, a to tady není na místě. I když místy je i tento žalm pro názornost trochu černobílý.

Autor nám vypráví, jak lze špatně anebo dobře řešit základní lidskou situaci - totiž situaci vlastní chyby, vlastního proviněni. Dokládá to vlastní zkušeností a je to pro něj tak důležité, že si to nechce nechat pro sebe. Zkušenost špatného přístupu k vlastnímu selhání byla tak silná, že nechce, aby druzí jeho chybu opakovali. Chcete-li podává nám svědectví o tom, že je dobře nemlčet. Tedy reklama na vyznání hříchů.

Ale ta neskutečnost reklam, jak ukazuje už první verš, ta tu právě není. Nestojí tam: "blahoslavený je ten, kdo se nedopustil ničeho zlého, žádného přehmatu". Ale: šťastný ten, jehož hřích je přikryt. Jemuž Bůh průših nepřičítá. Protože je to o průšvihářích, je to skutečné a je to i pro nás použitelné.

A jde tu o celou šíři našich selhání. Máme tu celkem tři hebrejská slova pro hřích:

To první souvisí slovesem lámat, zlomit - tedy - kdy jsme něco celistvého nalomili, třeba něčí důvěru, nebo vztahy, kdy se kvůli nám rozpadlo něco, co patřilo k sobě, kdy jsme narušili integritu společenství, kdy jsme se vlomili - vloupali druhému do bytu nebo do soukromí, kdy jsme nad někým zlomili hůl.

Další slovo popisuje hřích jako minutí cíle — trefu vedle, jako minelu, šlápnutí vedle — možná kvůli své neschopnosti, kvůli svému neumětelství, ale možná taky kvůli své suverenitě. Protože jsme nepřemýšleli, ukvapili se, byli se vším rychle hotovi, tak jsme místo pomoci nadělali jen ještě větší paseku. A teď vidíme, že kdybychom trochu víc přemýšleli, nechali si poradit nebo alespoň naslouchali, tak by k tomu nedošIo.

PosIední slovo pro hřích v našem žalmu souzní se slovesem křivit - to myslí na situace, kdy jsme něco pokřivili, rovné ohnuli, překroutili, vypustili nějakou polopravdu, dopustili se nějakého podvodu, nebo, kde jsme se my pokřivili nebo kde se druzí museli křivit kvůli nám.

A teď v nás tohle všechno vězí. Stále se nám to připomíná, nemůžeme se toho zbavit, zatěžuje nás to, tíží a tlačí k zemi. Někdy se člověku, když na něho ta zátěž dolehne, když si uvědomí, co všechno zvoral a způsobil, ani nechce dál žít.

Moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal, vysýchal ve mně morek jako v letním žáru. Našeho zpěváka opustila chuť žít, bylo mu mizerně, byl hin, veškerá energie ho opustila. Asi to znáte - jak nějaké napětí ve vztazích, neprojednané nedorozumění, vina, která nás tíží, se projevuje i na těle - bolí nás žaludek a hlava, vysychá v krku a pobolívá na prsou. Padne na nás tíha docela tělesná. Navenek člověk funguje a možná i dobře vypadá a směje se, ale ví, že mu vyschla životní šťáva, něco ho žere, zasahuje to jeho dřeň, jádro, jeho podstatu, uvnitř začíná být zatraceně prázdno a těsno a tuší, že to možná taky dlouho nevydrží.

Náš hrdina celé noci pronaříkal - doslova je tam prořval, úpěl. A teď už ví proč, a že to možná ani nemuselo být a už se při vzpomínce na ty hrozné proplakané noci usmívá. Ví, že neměl mlčet. V tom to vězí. Mlčet znamenalo vlastně věc tajit. Bláhová naděje, že o čem se nemluví, to neexistuje. A úleva přišla, když se rozhodl to říci. Tedy konec tajení a falše, přitakání realitě. Svůj hřích jsem před tebou přiznal a pak už to běželo - úleva, svěžest, nová cesta, radost.

Jenže ono se to řekne: Říct to. Ale to přece vůbec není jednoduché. To znamená nabourat mínění, které si o sobě děláme. Přiznat sobě i ostatním, že se nemůžeme vykazovat bezúhonností. Připustit, že ten obraz spravedlivého, který si o sobě, před ostatními i před Bohem snažíme udržet, je neudržitelný. Odkrýt to, co ho naruší, podkopá a zbourá. Provést atentát na vlastní sebevědomí. O tom se bojíme nejen otevřeně mluvit, ale vůbec na to pomyslet. To se snažíme za každou cenu vytěsnit.

A nejspíš právě proto jsme nejdřív četli o hříchu sňatém, odpuštěném, prominutém, již přikrytém. Teprve příslib a jistota odpuštění nám dává prostor a odvahu o svém hříchu mluvit. Vyslovit otevřeně všechno, co jsme zavinili a pokazili bez důvěry, že to může být odpuštěno, na to prostě nemáme. Boží odpuštění předchází naše vyznání. Osvobozuje nás k němu, umožňuje ho, dává nám šanci, abychom se k sobě přiznali, abychom byli opravdu sami sebou, aby náš život nebyl plný záludnosti a stresu z možného odhalení.

To je svědectví 32. žalmu: Nebojte se to udělat, zkuste to, budete mile překvapeni - no jako v reklamách. Nebojte se ten svůj pracně vybudovaný obraz o sobě nabourat, podkopat, shodit, nebo se na něj prostě vykašlat a promluvit tak, jak to je, odkrýt se. Předně Bohu.

A Hospodin vás nenechá obnažené. Bůh váš hřích přikrývá. To je krásné a poctivé vyjádření. Bůh nedává věřícím zázračné pilulky, aby se jejich hřích rozplynul, jako by nebyl. To by byla zase jen iluze vzdálená realitě. Hřích zůstává a zůstávají i následky našich přehmatů a hloupostí. Ale je boží milostí přikryt. Víc se nepřipomíná. Nebude nám přičítán k tíži. Nediskvalifikuje nás. Naopak. Právě díky jeho vyznání můžeme začít nanovo, nejen z vlastních sil, nejen z donucení, ale v důvěře svobodní k vlastní odpovědnosti.

Desátý verš je pro názornost zase trochu černobílý. Jsou tu dva typy - jako v reklamě. Mnoho bolesti postihne svévolníka, toho však, kdo doufá v Hospodina obklopuje milosrdenství. Ale ani tady to není neskutečná iluze. Rozdíl mezi svévolníkem a doufajícím není v tom, že se doufajícímu oproti svévolníkovi nic nestane, že nic nezvorá, že je vzorný, ale v tom, že na to není sám. Vinu a bolest mají oba dva - ale svévolník zůstane u své vůle, svého řešení, u sebe. Snaží se z toho sám dostat - "tak nějak chlapsky se s tím poprat", a přitom se do toho jen tím víc zaplétá. Zatímco ten, kdo doufá v Hospodina, se neobrací jen sám k sobě, nenaráží proto jen na svou nepravost, obklopuje ho Boží milosrdenství. Díky němu může začít nanovo a jinak.

Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce. Jsme u toho závěrečného pozvání k radosti, k oslavě, k happy endu, k tomu střihu v reklamě, kde se všichni usmívají. V našem případě ovšem není pro ty, kdo mají přímé srdce v tom smyslu, že by nic nepokřivili. Ale pro ty, kdo jsou v srdci přímí — tedy upřímní, kdo nekličkují a neuhýbají, ani před Bohem, ani před sebou, ani před druhými, kdo řeknou na rodinu, že nejsou bez hříchu. Ti se mohou radovat z Hospodina i z odpuštění.

Tak, milí bibličtí diváci a posluchači, teď je čas na písničku. Reklama se nakonec moc nepovedla, kupovat není co. Ale darem, darem lze přijmout opravdu hodně. To nám dnes potvrdí i Večeře Páně. Amen.