Nedělní kázání, 21. 12. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Izajáš 47,13 — 15

Text: Matouš 2,1 — 12

V lidové, ale i ve zbožné, tradici se z tohoto Matoušova vyprávění stala skoro pohádka, která jako by jen potvrzovala sebevědomí nás věřících. I ti cizí mágové, z kterých se postupem času stali králové, se skloní před naším Bohem. Vidíte, celý svět nám nakonec dá za pravdu!

Čtenářům Matoušova evangelia ale nejspíš znělo to vyprávění úplně jinak. Představa o hvězdách, které určují lidský osud, byla jejich biblické víře bytostně cizí. Ti, kdo zírají na hvězdy a uvádějí ve známost, co by se mělo stát, ti podle proroka Izajáše nevysvobodí z moci plamene ani vlastní život. A Matouš si přitom klidně napíše, že právě oni oznamují božímu lidu narození Spasitele. To je docela bomba, která musela způsobit pořádné zemětřesení. Však to také Matouš hned zmíní, že se neznepokojil jenom Herodes, ale spolu s ním i celý Jeruzalém.

Můžeme se sice domnívat, že jde o znepokojení loajálních poddaných, kteří stáli při svém králi. Ale Římany dosazený Herodes si prý srdce svého lidu nikdy nezískal. Mohli bychom také ten neklid přičítat tomu, že si člověk i na nenáviděné pořádky kolikrát tak zvykne, a tak se v nich naučí chodit, že má z každé změny strach. Nebo bychom mohli vzhledem k historicky doložené krutosti Heroda vidět v tom znepokojení jen obavy z jeho reakce. Ani nám přece často pravda či svoboda za konflikt nebo oběti nestojí.

Já si ale myslím, že to zneklidnění souvisí právě s tím, že s poselstvím o té ústřední naději víry přicházejí k božímu lidu zrovna tihle pochybní šarlatáni, které i bible odsuzuje. To je přece naprostá provokace, která otřese jistotami víry. To je jako kdyby nás na splnění všech biblických zaslíbení upozorňovali šamani nebo ufologové. Jakou má pak váhu celá naše víra, jestliže se jim pravda otvírá spíš než nám?! A co potom s biblí - i kdybychom jí znali, jak když bičem mrská - když nás oni stejně nakonec předběhnou?! To se teď jako máme dát na astrologii? Nebo máme věřit kdejakému šarlatánovi?

To asi ne. Vždyť i v Matoušově vyprávění mudrce nakonec dobře nasměrovala až slova proroka. Jenom je asi iluze myslet si, že je stačí znát. Pokud si je opakujeme jenom proto, abychom se utvrdili v tom, že máme pravdu nebo abychom poučili druhé, tak jí nakonec budou blíž i ti popletení hledači.

Ona ta pravda totiž není v nás a ta slova proroka k ní jenom vedou. Kdo je nepřijme jako výzvu, s kým nehnou, kdo za pravdou skutečně nejde, kdo si vystačí jen s tím, že ji zná, ten se s ní mine. K setkání s ní je třeba víc než jen pravověrné informace. K tomu je třeba pokora, která ví, že pravdu nemáme, a proto ji hledáme, a proto se chceme sklonit i před Kristem, který není podle našich představ. Blízko mu můžeme být, jen když on má nás a ne my jeho. To se pak ani kvůli své popletenosti nestaneme jenom loutkami mocných. Amen.