Nedělní kázání, 15. 6. 2025
(Zdeněk Šorm)
Čtení: Genesis
11
Text: Skutky 2,1 —
18
Ve víře nejsme jedni mistry a druzí
školáky. Svědčíme si navzájem. A tak dnes začnou kázat
konfirmandi. Společně jsme nad tímhle příběhem
přemýšleli. Každý z nich vám řekne, nejdřív
s čím mu souvisí - a potom co ho na něm zaujalo.
Úvahy konfirmandů
Já teď budu pokračovat
z kazatelny — ne, že by to moje bylo něco
víc, ale my bychom se tam všichni nevešli, a odtamtud je líp slyšet:
Sestry a bratři,
Původně měla být konfirmace
minulou neděli na svatodušní svátky. Proto jsem zvolil ten text ze
Skutků o seslání Ducha svatého. Ale nejen proto. Myslím, že nám může
pomoct lépe pochopit to, co prožíváme — jednak právě konfirmaci, jednak
celý náš život z víry.
Biblické vyprávění líčí změnu,
která se stala s Ježíšovými následovníky, když nadešel čas jejich
samostatnosti — pořádnou změnu, hotové boží dopuštění. Ale
v čem ta změna vlastně vězí? Co je její podstatou?
Odkud se to převratné bere?
Vždyť vlastně všechno, o čem tu
učedníci najednou tak otevřeně mluví, přece předtím už
dobře znali. Dokonce to v posledních týdnech sami prožili. Ježíš
Nazaretský byl ukřižován, ale oni směli poznat, že se jeho porážka
proměnila ve vítězství. Kristovský život neskončil
v hrobě. Ani zloba, lhostejnost, ani pieta ho nepohřbily. Otevřela
se před nimi neskonalá naděje a perspektiva. A opakovaně také
slyšeli, že je to moc pro život v tomhle světě, kterou
v něm mají dosvědčit.
Jenomže, když si čtete, jak s celým
tímhle převratným poselstvím až doposud naložili máte chuť říct:
„No a co?! Vždyť se nic neděje.“ To, co vědí, s nimi nijak
zvlášť nehne. Vypadá to spíš jako setrvačnost. Scházejí se dál, ale
jen sami mezi sebou. Restaurují to, co bylo — doplní kruh dvanácti, ale
z toho kruhu nevykročí. Jakoby jim chyběl dech. Jakoby to všechno
byl jen blednoucí odkaz, který se snaží udržet alespoň mezi sebou. Žádná
další perspektiva v tom není.
Až teď najednou jakoby se
z těch informací, které znají, stal opravdu zdroj života. Až teď
jakoby z nich skutečně začali žít. Vyjdou ven a jsou tu pro
ostatní se vším rizikem a nezajištěností, které to obnáší. Mluví až
bláznivě otevřeně a přitom srozumitelně. A Lukáš jednoznačně
říká, tohle prostě není věc lidské uvědomělosti a
entuziasmu, tohle začíná tím impulsem z nebe, to je dílo boží.
Právě za tímhle okamžikem, kdy se z informací — z toho, co jsme slyšeli
a poznali o Bohu — stává živoucí síla a zdroj jednání, vidí bible Ducha
svatého, Boha při díle.
Když jako křesťané vyznáváme Ducha
svatého, nevyznáváme nějakou větší nebo speciální duchovnost. Vyznáváme,
že víra nezačíná u nás, že na ní ani se vším tím, co o Bohu víme a známe,
nestačíme. Tu proměnu informací ve zdroj života nemáme ve své moci.
Ta je darem a dílem božím.
A všimněme si, co se při ní
děje, jaký má charakter. Především končí ona uzavřenost, ve
které si lidé se svou vírou vystačí sami. Ať už je jejím motivem
strach z okolí, snaha chránit to, co je nám drahé, nebo
přikrčená spokojenost, které stačí, že je jí dobře mezi
svými, teď je s tou uzavřeností díky Bohu konec.
Věřící mají najednou zájem o ostatní. Chtějí s nimi sdílet
svou naději, přejí jim ji a něco pro to také dělají. Nestarají
se jen sami o sebe.
A mluví najednou jinak. I v té
řeči vycházejí druhým vstříc. Nejde o žádné zázračné zbožné
esperanto. Každý je slyší mluvit svým přirozeným jazykem. A co je možná
ještě důležitější — oni nemluví o sobě, nedávají se za
vzor, nejedná se o nábor do vlastního houfu, o agitaci pro sebe. Odkazují jinam.
Mluví o velikých skutcích božích.
Kdo zná příběh o stavbě bábelské
věže, který četl Vilém na začátku, ten si může všimnout, že
tohle je vlastně jeho protiklad. Tam se lidé chtěli dostat do nebe sami,
všichni v tom byli zajedno, mluvili jedním jazykem, chtěli si
udělat jméno. Sami si byli středem i cílem. A výsledek? Totální
zmatek, blábol, naprosté nedorozumění. Tady je to obráceně —
učedníci mluví různě, ale ne o sobě, ne o své velikosti a
lidé rozumějí, i když je to pěkná mela.
Samozřejmě, že ji lze vykládat
různě. Však se to tu také ozve: „Jsou opilí!“ Ta událost jistě
měla blíž k výstřední bláznivé výtržnosti než k serióznímu
důstojnému shromáždění. A to není jen zde. Celou biblí se vine
niť božího bláznovství a pohoršení. Kde Bůh jedná, kde lidi uchvátí,
tam se to vždycky znovu objeví.
Když chceme být my věřící a církve jenom
seriózní a důstojní a jako čert kříži se vyhýbáme každé možnosti
osudy a směšnosti, prokazujeme tím nejspíš Bohu — i svým bližním —
medvědí službu. Nebráníme Boha, jak si namlouváme, bráníme spíš Bohu
v jeho díle. On jedná právě v těch, kdo dovedou vážnost a
důstojnost nechat plavat, kdo se pustí do něčeho bláznivého a
nerozumného. Ono je to také navýsost potřebné.
Albert Schweitzer o tom píše ve své etice: Všichni
přece hledáme jeden u druhého ono bláznovství, jež dosvědčuje,
že se v nás hlásí ke slovu vyšší odpovědnost. Jen pokud se všichni
stáváme méně rozumnými ve smyslu obvyklé vypočítavosti, panuje mezi
námi etické smýšlení a činí řešitelnými problémy, které byly
před tím neřešitelné.
Mám-li to shrnout — to díky Bohu, který
v nás svým Duchem pracuje, se z článků víry, které
často jen setrvačně opakujeme, stává síla, která život
skutečně mění, otevírá pro druhé, zbavuje sebestřednosti a
tak obdarovává porozuměním a svobodou, ve které se rodí solidarita,
odpuštění, věrnost i skutečná odpovědnost.
A teď se tímhle klíčem pokusím
pootevřít to, co právě žijeme. Slavíme dnes konfirmaci. Dva roky jsme
se na ní s konfirmandy společně připravovali. A možná to pro vás
konfirmandy byla nuda, otrava a jenom kupa nezáživných informací, které jste si
sice opakovali, ale přitom jste si říkali: „No a co?! Co má být?“ A
přiznám se, že mě zase někdy štvalo, když jsem to z vás
cítil a připadal si pak jen jako takovej zbožnej setrvačník. A
někdy jsem jím určitě byl. Nebudu to vám ani sobě
vymlouvat.
My totiž to nejdůležitější — ten
přerod slov, znalostí a zvyku ve skutečnou sílu, která život
inspiruje, formuje a mění — opravdu
nemáme ve své moci. A pokaždé, když za ni
chceme to, co se dá naučit, vydávat, je to jen karikatura. Pokud jsme to
viděli a pocítili, není to chyba. Naopak je dobré vědět, že to
ještě není ono.
Ale byla by chyba, kdybychom u toho
skončili — já i vy. Protože je tu víc, než co sami zmůžeme. Je tu
Bůh, který jedná, který i tu naši naučenou, bezduše opakovanou,
přikrčenou a neduživou víru může proměnit v hukot, že
se jeden nestačí divit — kdy je nám dáno překročit svůj
stín. Kdy — jak říká prorok Joel — my starší nebudeme dávat k dobru
jen své zkušené rady a nebudeme vzpomínat na staré zlaté časy, ale
dokážeme snít; kdy vy, mladíci a slečny nebudete žít jenom
přítomností, ale budete cítit a ctít odpovědnost před pravdou;
kdy se podřízení nebudou snažit jen zalíbit, a pozvednou hlas ne
kvůli svým jistotám, ale kvůli spravedlnosti a církev už nebude
zahleděná jen do minulosti nebo do sebe. Na to má cenu si počkat.
Tomu stojí za to jít vstříc. Kvůli tomu má smysl i to, co je
někdy nuda. Kdo to ví, ten může vzít všechnu člověčinu
— i tu svojí vlastní - na milost. Amen.