Kázání v neděli 17. 1. 2021 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Lukáš 9,51 — 56

Text: Genesis 20,1 — 18

Sestry a bratři,

Jsou zkušenosti, které vás dovedou obrat o sílu i o naději, které dovedou do srdce zasít marnost a vzít vám veškerou chuť, abyste se o cokoli snažili. Jsou situace, kdy se zdá, že nic nemá cenu. Veškeré úsilí vyzní naprázdno, a i to, čeho jste přece jen dosáhli, se nakonec obrátí proti vám. Namísto nového začátku jenom potvrzení všeobecné skepse. To dovede jednoho opravdu vysát.

Není divu, že se Abraham obrátil a táhl odtud, že si řekl: „Jdu od toho. Tady končím.“ Zápasil o Sodomu. Doufal, že se v tom bohapustém městě najde alespoň deset spravedlivých. Odvážil se dokonce smlouvat se samotným Bohem. Riskoval, šel do krajnosti. A zklamal se. Bylo to marné. Ze Sodomy zbyla jen pustá pláň a oblaka dýmu jako z hutě.

Ne že by Abrahamovy přímluvy byly úplně bez výsledku, to ne. Lot byl přece zachráněn. Bůh ho ze zkázy vyvedl. Jenomže k čemu to bylo? Jen si vzpomeňte, co jsme četli minule. Místo nového začátku jenom další zvrácenost. Místo vděčnosti a důvěry jenom pokračování ve starých kolejích - touha po zajištěné budoucnosti bez ohledu na cokoli jiného. Výsledkem veškerého úsilí jsou nakonec jenom další svévolníci — Moab a Ámon. Marnost nad marnost. Kdo by se ještě o něco snažil? Kdo by ještě čekal něco jiného? Kdo by ještě počítal s tím, že se setká s bázní boží mezi pohany, když ji nenašel ani mezi těmi svými, kteří se s ním vydali na společnou cestu? A kdo by se podle toho nezařídil? Copak my se chováme po podobných zkušenostech jinak?

Počítáme snad s tím, že se v práci, v obchodě nebo v politice setkáme prostě s úctou, s respektem, s poctivostí, s ohledy, při kterých se neuplatní jenom síla? Máme za to, že jde s každým jednat na rovinu? Předjímáme, že se každý zachová spravedlivě, nebo spíš počítáme s tím, že každou naši slabinu kdekdo využije? Nejistíme se předem stejně jako Abraham, protože se slušností už moc nepočítáme?

Ono hned nemusí jít o bůhvíjakou křivárnu nebo vyloženou lež. Abraham také možná úplně nelhal. Alespoň se tak hají. V jistém smyslu mohl možná opravdu mluvit o Sáře jako o své sestře. Vždycky jde o interpretaci. A člověk si pro ně může jistě najít i dobrá ospravedlnění. Ale nic to nemění na tom, že de facto lže. Pravda totiž v posledu není věc dobrých argumentů, ale právě důvěry. Záleží na tom, zda opravdu spoléháme na Hospodina, Boha milosrdenství a pravdy, nebo vycházíme jenom ze svých zlých zkušeností s lidskou malostí.

Ne, že bychom se s ní setkat nemohli. Reakce, které přesně naplňují, co jsme ve své skepsi předpokládali, jakoby našemu očekávání dávali za pravdu: Gerarský král skutečně poslal pro Sáru a vzal si ji jako nějaký bohorovný bezskrupulózní despota. Jenomže pokračování příběhu ukazuje, že je to celé trochu jinak. „Učinil jsem to v bezúhonnosti srdce a s čistýma rukama. Což mi on sám neřekl: To je má sestra? Ano i ona řekla: To je můj bratr.“ Kdo ví, jak by se zachoval, kdyby s ním věřící jednali na rovinu?

Člověk musí znovu a znovu žasnout nad otevřeností bible, která nositele víry vůbec nelíčí jako bezchybné mravní vzory, ale na rovinu přiznává, jak často se vlastní ustrašeností stávají naopak ohrožením a svodem pro své okolí. Je to úplně jiný obrázek, než se mezi námi věřícími vžil. Nebezpečným ohrožením není bohapustý okolní svět pro nás, ale naopak my pro něj - kvůli té skepsi, která od něho nic dobrého nečeká, předjímá jen samou špatnost a sama se podle toho zařídí. To je příčina toho zmatení, kvůli kterému se pak třeba nevědomky zvůle rozjede.

Bylo by ale úplně zavádějící začít se teď dohadovat o tom, kdo za tu zvůli tedy víc může. Stejně jako je zavádějící ptát se jenom, co se dá nebo nedá od koho očekávat. Ve víře je rozhodující jen to, že je tu Bůh a jedná i tam, kde bychom to vůbec nečekali. Oslovuje nejen věřící, ale i neznabohy a zjitřuje jejich svědomí navzdory všem očekáváním.

Třeba máme, tak jako Abraham, po všech zlých zkušenostech plné právo domnívat se, že ve světě není bázeň boží a čekat jen to nejhorší. Pokud třeba jeho slovo a naše modlitby nepohnuly ani s těmi, kteří k nám patří, proč bychom měli doufat, že je budou ctít a respektovat ti, kdo vyznávají úplně jiné hodnoty? Není žádný důvod. To je právě jen otázka víry — otázka toho, jestli počítáme s Bohem a díky němu i s pravdou, která není závislá na tom, jaké jí dáváme šance, která si zjedná respekt, ať už si myslíme cokoli. Nezachraňujeme my ji, ale ona nás.

Pokud se na ni nedovedeme spolehnout my, prosadí se sama. Ale nám pak — stejně jako Abrahamovi — vyčtou ten nedostatek víry právě ti, od kterých bychom to nejmíň nečekali: Abímelek si zavolal Abrahama a řekl mu: „Jak ses to ke mně zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá.“ Nedověra nás nezachrání, ale naopak ohrožuje i ostatní. Svojí skepsí, která od lidí nic dobrého nečeká, protože nepočítá s Bohem, se na nich proviňujeme. Mateme je. Když ze strachu o sebe neumíme mluvit a jednat na rovinu, nemohou tušit, že se dopouštějí zlého, pokud dají na naše slovo. Když nepočítáme s tím, že by se v někom mohlo hnout svědomí, a respektu hodné věci kvůli riziku zamlčíme, jsme odpovědní za ty, kdo je nectí, protože je to ani nenapadne. Na naši nedůvěru doplácejí ti, kdo by jednali bezúhonně a s upřímným srdcem, kdybychom jim svojí pravdivostí dali šanci. Takhle ji kvůli nám neměli, jinak než zle ani jednat nemohli. A to je podraz. To se přece nedělá, bratři a sestry.

Ta pravda, která se dozajista prosadí, tu ovšem není jenom kvůli soudu, ale především kvůli záchraně. Chrání jak rezignované věřící, jejichž vinou málem došlo k tragédii, tak bezúhonné nevěřící, kteří jednali v nevědomosti. Gerarský král se Sáry nedotkne a nezemře. Sára nepřijde o svou čest ani o svou pověst. A Abraham i přes veškeré ospravedlňování nakonec přizná, že bylo jeho chytračení jen dílem poblouzení, a přimlouvá se za tento svět. Hospodin zasahuje, aby naše kroky uvedl zpět na cestu života.

Vždycky to asi není tak bezbolestné a málokdy z toho člověk vyjde jako vítěz s čistým štítem. Ale je v tom obrovská naděje. Kdo přijímá boží slovo, i když ho zahanbí, ten nemusí uváznout ve své skepsi a beznaději, kvůli kterým selhal. Ten smí znovu slyšet, že jeho modlitby a zápas za záchranu druhých nejsou marné. I když se třeba nenaplní tehdy a tak, jak si představoval, mají díky Bohu svůj smysl. Navzdory tomu, že my bychom je kolikrát vzdali a šli od toho, Bůh s nimi i s námi počítá a potvrzuje jejich i naši roli ve svém díle: „“je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu.“

A my se o tom smíme přesvědčit: „I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil Abímeleka i jeho ženu a otrokyně, takže rodily.“ K životu opravdu nevede strach o sebe a vychytralé finty těch, kdo domněle vědí, jak to na světě chodí, ale důvěra a zájem o druhé. A má cenu je přijímat i se vším rizikem. Amen.