Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook


Podporujeme

  Kázání a jiné texty

Nedělní kázání, 22. 1. 2023 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Lukáš 15,1 - 7

Text: Ezechiel 18,21 — 23

Bratři a sestry,

dneska začnu aktuálně a angažovaně. Pro někoho možná až příliš. Ale nedělám to proto, že bych chtěl vyměnit kázání za předvolební agitaci. Věřím, že přitom jde o něco mnohem základnějšího a podstatnějšího, o něco, co se týká našeho života a víry obecně.

Žijeme teď presidentskými volbami. První kolo máme za sebou, druhé nás tento týden čeká. Dostáváme se do finále. Volební kampaň vrcholí a přitvrzuje. Hodnověrnost kandidátů se prověřuje ze všech možných stran. Každý jejich výrok, gesto a postoj se hned propírá v médiích. A stejně tak jejich minulost. Znovu a znovu se vytahují na světlo všechna jejich minulá selhání. Znovu a znovu se na ně poukazuje jako na zásadní diskvalifikaci pro úřad presidenta.

Co se týče soupeřících kandidátů a jejich týmů, není se asi čemu divit. To je součást tvrdého předvolebního boje. I když je samozřejmě důležité rozlišovat, kdo se přitom věcně drží faktů a kdo si bohapustě vymýšlí, účelově fakta překrucuje a nestydatě otlouká druhému o hlavu něco, v čem sám vězí až po uši.

Za zásadní diskvalifikaci ovšem považují minulá selhání, nejen pragmatičtí bojovníci, kterým se to hodí k odrovnání protivníka, ale i lidé, kteří se snaží odpovědně rozhodovat a jde jim především o mravnost. Už v prvním kole to pro některé byla překážka, aby volili jednoho z pozdějších vítězů. A i teď ve druhém znovu váhají, nebo alespoň neopomenou zdůraznit, že je to z nouze ctnost, kterou udělají jen s velkým sebezapřením. Jako třeba jeden z mých kolegů farářů.

Přiznám se, že mi to přijde zaslepené a pomýlené. Zvlášť u faráře a u věřících lidí. Pořád mě napadá, jak by při takovém lustrování dopadli bibličtí svědkové víry, na kterých se orientujeme a jichž si vážíme.

Jen si to vezměte — třeba Abraham, praotec věřících: opakovaně ustrašeně a prospěchářsky vydával vlastní ženu za sestru a klidně přitom vydal všanc její čest i boží zaslíbení. Místo pevné důvěry přistoupil na zlý kompromis, který mu navrhla jeho žena, a když se zvrtl, dal jí volnou ruku, aby si se zneužitou Hagar dělala, co chce.

Další praotec víry Jákob lhal a podvedl bratra i otce a nakonec tak protežoval oblíbeného syna, že to málem vyústilo v tragédii bratrovraždy.

Legendární vůdce a zákonodárce Mojžíš si zase až do čtyřiceti užíval výhod a ochrany na dvoře faraona, který v té době krutě zotročoval jeho lid. A když pak neuspěl se svým radikalismem, tak prostě utekl a na porobený lid by si sám vůbec nevzpomněl.

Věhlasný král David nejen, že se dopustil cizoložství a ukradl ženu svému důstojníkovi, ale bezostyšně zosnoval i jeho vraždu.

A v Novém zákoně to není o nic lepší: Petr, ta skála, na níž má být zbudována církev, se při první krizové situaci sesypal jak domeček z karet a vědomě s přísahou na rtech se Krista zřekl a zapřel ho. A největší z apoštolů, Pavel, nejenže patřil k farizeům, tradičním protivníkům Ježíše, ale asistoval těm, kdo kamenovali Štěpána, a sám pak  křesťany aktivně a horlivě udával a pronásledoval a mnoho jich dostal do vězení.

Kdo z nich by obstál před tím pohledem, ve kterém člověka minulá selhání jednou provždy diskvalifikují? Kdo z nich by měl asi šanci v té současné volební kampani? K jejich diskreditaci by ani nebylo třeba bulvárních médií a investigativních novinářů, úplně by stačilo, co o nich sepsali jejich příznivci a ctitelé. Jak to, že nejsou v očích bible a v očích božích jednou provždy vyřízení a odepsaní? Jak to, že mohou dál lidi vést a být i pro nás orientačními body? Copak Bohu a bibli nesejde na mravnosti?!

Anebo, že by naopak nám při tom zásadovém důrazu na morálku něco podstatného z toho biblického a božího pohledu uniklo? Odpovídá skutečně ten náš ideál a nárok neposkvrněnosti, ve které člověk nikdy neselhal a nikdy si nezadal, pravdě a božímu slovu? Není to spíš nebezpečná a destruktivní iluze a lež? Apoštol Jan alespoň právě něco takového ve svém dopise naznačuje: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není…. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z Boha lháře a jeho slovo v nás není.“

Neměli bychom se mnohem víc obávat těch, kdo sebevědomě vystupují, jako by nikdy neselhali a nepochybili, nemají si co vyčítat a mluví jen o tom, jak všechno skvěle zvládli, než těch, kdo svoje pochybení přiznávají a nejsou na ně hrdí? Z evangelijních příběhů je alespoň zřejmé, že podle Ježíše lidi pro boží království nediskvalifikují jejich hříchy a nedostatky, ale samospravedlnost. Ta je nemilosrdná a vražedná, protože při ní člověk ztrácí střízlivost a sebekritičnost a sám se staví na místo boží.

A já se obávám, že jí tím nárokem bezúhonnosti, kterou pro nás každé selhání definitivně popírá, jenom nahráváme. Zaháníme se navzájem do její pasti. Živíme tuhle nebezpečnou iluzi. Chceme být zásadoví, jsme zaujati pro pravdu a spravedlnost a přitom nám uniká jedno z nejzásadnějších biblických vyznání o člověku, totiž že nikdo není bez hříchu, ani jeden.

To není řečeno proto, abychom se neustále ubíjeli pocitem viny. Ani to není omluva pro nezodpovědnost a výzva k mravnímu relativismu ve smyslu „Nikdo není dokonalý, tak co?“. To je osvobození ze zajetí zlé iluze, ve které požadavkem neskutečné bezúhonnosti, jenom podrážíme skutečnému úsilí o změnu k dobrému nohy a zbavujeme ho smyslu.

Pokud je pro nás rozhodující jenom minulost a ne to, co člověk dělá, pak nemá cenu, aby se o něco snažil. Pak ho jen zafixujeme v jeho minulosti. Netrvat na bezúhonnosti a nepřipomínat minulá selhání, pokud člověk jedná jinak, není projev lhostejné benevolence, ale — jak ukazují slova proroka i Ježíšova podobenství — je to naopak projev pravdivého a poctivého pohledu na člověka, kterému na spravedlnosti opravdu záleží. Proto Bůh nelustruje, nepřipomíná pořád naše nepravosti, ale neustále zve k tomu, aby se člověk změnil, dává k té změně prostor svým odpuštění a garantuje její smysl. Protože mu skutečně jde o spravedlnost, o to, aby se opravdu děla mezi lidmi, a ne aby ji neúprosným účetnictvím předem pohřbil.

Rozhodující v jeho očích není, jestli se někdo nikdy ničeho nedopustil a nepochybil, ale jestli to nahlédl, změnil se a jedná jinak. Z toho se Bůh raduje víc než z domnělé  dokonalosti, která žádné odpuštění a změnu nepotřebuje. Bible totiž ve své poctivosti a střízlivosti žádné takové lidi nezná. A život není okamžik ani stav, život je příběh, život je cesta. Podstatné je, odkud kam vede, a kam na ní člověk došel, ne jestli přitom škobrtal.

A k tomu zve Bůh skrze proroka a v Ježíši Kristu i nás. Abychom se spolu s ním i s celým nebem radovali ze změny člověka. Aby pro nás bylo rozhodující, že své pochybení nahlédl a jedná jinak. Abychom z jeho minulosti neudělali osud, který každou změnu pohřbí. Abychom nepodlehli té nebezpečné iluzi, která trvá na neposkvrněnosti bez ohledu na to, kam se člověk posunul a co teď dělá. Abychom nebyli samospravedlivými hrobníky, ale spolutvůrci spravedlnosti.

A to se vůbec netýká jenom voleb. Ale i při nich je dobré mít to na paměti. Amen.