Nedělní kázání, 12. 6. 2022 (Zdeněk Šorm)
Čtení: 2.Samuelova 18,1 — 16
Text: 2.Samuelova 18,31 — 19,9
Sestry a bratři,
o čem vlastně tenhle příběh je?
Základně jistě o té hrůze, kdy se syn postaví proti svému
otci, aby ho porazil a zabil. Vražedné plány dětí nejsou až výsadou
jedenadvacátého století. Kdo vidí osudově zvrácenost moderní společnosti, ten
ať si přečte bibli. Už před třemi tisíci lety to nebylo jiné. V tomto
případě je navíc otec králem a tak nezůstane jenom u rodinné tragédie. Je
z toho rovnou občanská válka, je do toho vtažena celá společnost. Kvůli
mocenským ambicím jednoho mladíka nastává bratrovražedný boj.
Tatínek v tom ovšem není nevinně. To on tyhle způsoby
rozjel. Ne v mládí. To se ještě vzorně držel. Až s lety, když se
usadil. Až když usedl na trůn a přestal bojovat, neváhal chladnokrevně
zlikvidovat toho, kdo mu překážel. A i když toho potom litoval, zlé símě už
bylo zaseto. David sklízí plody vlastního jednání a je si toho také vědom.
Kdo by z toho dnešního textu chtěl odvodit jenom
varování pro mladou generaci, jak se vzpoura proti rodičům nakonec nevyplatí,
ten má sice pravdu — Absolon se v ní zřekl toho jediného, co ho mohlo na
rozdíl od spoléhání na magii a zákon zvyku zachránit, totiž rodičovské lásky —
nicméně k té pravdě patří také vina, kterou má generace otců na jednání té
dnešní.
Jenomže co s tím? Co se stalo, už nejde odestát. Nejsme
na začátku. Stojíme v situaci, kdy je partie už dávno rozehraná, kdy byly
kostky už dávno vrženy. Jsme v rozjetém vlaku. Schyluje se k měření
sil, k rozhodující konfrontaci. Co má člověk v takové situaci dělat?
Má se pustit do boje? Má zápasit? Zmobilizovat všechny své
síly, aby té zlobě postavil hráz? Nebo má při vědomí své vlastní viny vyklidit
pole? Nestavět se proti té zvůli, aby ji v tom zápase ještě víc
nerozmnožil? A ona ta otázka většinou asi není ani tak o tom, co by člověk měl,
ale spíš o tom, co ještě vůbec může. Situaci si často sami nevybíráme.
Zrežírují ji druzí. Jsme do ní dotlačeni, vehnáni, sami ji změnit nemůžeme. O
co potom jde?
O vlastní záchranu? O toho syna, který se proti vám
postavil? O odpovědnost, která osobní vztahy vždycky překračuje? O lidskost,
která soucítí i s darebákem? Nebo o to, aby člověk udělal rázně přítrž
téhle zvůli?
Přiznám se, že právě na tohle v tom textu nějakou
jednoznačnou odpověď těžko hledám. Postoje jednotlivých protagonistů lze stěží
přijmout jako obecný vzor. Jsou plné zvratů a vnitřního napětí. To, co by se
v jednom momentu mohlo jako vzor jevit, odhalí následující okamžik nebo
souvislost jako nedostatek, iluzi nebo přinejmenším jako sporné. A někdy se
v těch postojích ani nemůžete vyznat.
David se například na začátku odhodlaně chystá k boji,
osnuje promyšlenou strategii, sám chce vojsko vést. Jenomže pak je pro něho
nejdůležitější ohled na jeho vzpurného syna a vítězství ho nakonec uvrhne do
tak zoufalého smutku, že by raději sám zemřel. Proč tedy chtěl bojovat?
V co vlastně doufal?
Ano, chtěl ušetřit svého syna. I navzdory tomu, že boží
zákon, který jindy ctil, stanovoval za takovou vzpouru proti otci smrt. Někdo
by v tom možná mohl vidět předjímku kristovské lásky k nepřátelům,
která převyšuje starozákonní spravedlnost odplaty. Jenomže v tom právě
Starý zákon dobře uzemňuje nedomyšlené horování některých křesťanů pro lásku.
Ježíš, pravda, mluví o lásce k nepřátelům, vybízí k oběti a
k nastavení druhé tváře. Ale to jde vždycky o vlastní tvář. Jenomže
rozpoutané zlo, tak jako v případě Davida, většinou neohrožuje jenom nás.
Sám se člověk pro oběť snad rozhodnout může. Ale může přitom také obětovat
druhé? Může třeba jen nečinně přihlížet jejich ohrožení a utrpení? Může
uplatňovat soucit, jehož cenu by zaplatili druzí?
Joabův čin, který působí až svévolně krutě, totiž není
výrazem krvelačnosti ani pomstychtivosti. Jako zkušený vojevůdce věděl, co
další krveprolévání nejrychleji zastaví. Když padne vůdce, boj končí. Bitvu
také hned vzápětí po Absolonově smrti odtroubil a dalšímu pronásledování jeho
přívrženců zabránil. Skutečné úsilí o pokoj může někdy působit krutě.
V reálné situaci může mít i milosrdenství krvavou tvář.
Jenomže on se tenhle realismus může také velice snadno
zvrhnout v pouhý pragmatismus, ve kterém si pak člověk výsledkem
ospravedlní cokoli. A nemá pak daleko k tomu, aby ani výsledek
nepodroboval jiným než účelovým hlediskům. Právě Joab je toho názorným příkladem.
Nezdržuje se nejen s Davidovým přáním a námitkami vojáka, který mu slovo
Hospodinova pomazaného připomíná, nezdržuje se s ničím. Když si přečtete
víc o jeho působení v Davidových službách, byl by to div, kdybyste se
nezačali toho jeho pragmatismu bát. Manipulace a vraždy pro něho nejsou
výjimkou, spíš běžným řešením.
To ten Davidův žal nad ztrátou syna, jakkoliv je iracionální
a všechnu spravedlnost pouští k vodě, je přece jenom mnohem lidštější.
Jenomže i lidskostí může člověk zraňovat a těžce se prohřešit, pokud ji projeví
bez ohledu na druhé. Lidský přístup jistě nelze upřít ani sebevětším gaunerům a
viníkům. Je dobré, že je dnes zakotven i v našem právním řádu. Jenomže
nemůže být jednostranný. Naše odpovědnost se totiž nikdy nedá omezit jen na
jeden vztah. Náš soucit a pochopení nepatří po právu jenom viníkům, ale
přinejmenším stejně, ne-li víc, i těm, kdo jejich vinou trpěli a kdo
v boji proti zvůli nasadili vlastní život. Jednostranně projevená lidskost
může být - třeba i nevědomky — bezohledná a ničivá. To Joab Davidovi po právu
vyčítá.
Netrpělivost srdce, která dává průchod svému citu, aniž by
si uvědomovala jaké důsledky, má pro druhé, může zraňovat, může být přímo
vražedná. Může mít nakonec horší důsledky než všechny represe. David svým
nářkem nad Absolonem zahanbuje ty, kdo ctili věrnost, pohrdá de facto jejich
obětí. Může zničit právě to, na čem skutečná lidskost a věrnost stojí.
Naštěstí si ani v tomhle případě David dál nevede svou.
Je Joabově výtce přístupný. Možná to ani není otevřenost, ale jenom rezignace,
která svůj cit potlačí pod tíhou veřejné odpovědnosti. Když David přece jen
usedá v bráně, tedy když se přece jen znovu ujímá své funkce a potvrzuje
tak svým bojovníkům smysl jejich zápasu, rozhodně to moc vítězně nepůsobí.
Oni v tom příběhu vůbec vítězové nějak chybí. Vojsko se
po výhře krade do města, jako se vkrádá lid, který se stydí, že utekl
z bitvy. Žádné oslavy vítězství se nekonají. Žádným hrdinům se tu nevzdává
hold a nikdo se tak ani netváří. Ani Joab se odměny, pochvaly nebo uznání
nedočká a také se o ně nehlásí. Jakoby se s tím smířil, bere se jenom za
své vojáky. A David to celé rozhodně za svůj úspěch nepočítá. Nikdo svou
vítězně neprosadil. Všichni jakoby prohráli a byli si toho vědomi.
A možná, že to je ten největší klad. Slavit vítězství
v bratrovražedném boji, hrdinně prosazovat svou, pokud si je člověk vědom
svých vin, to by bylo asi opravdu děsivé a zhoubné. Někdy skutečně nejde uspět
ani vyhrát. A je dobré, když to člověku dojde.
Nadějné a pravdivé může být právě to, že člověk svoje
vysvobození nepřijme jednoduše jako svoje vítězství a sebepotvrzení, ale jen
jako výzvu k odpovědnosti, která i jemu dává meze. Jenom tak se asi jedná
o dobrou zvěst. Proto ji snad také v tom příběhu přináší cizinec, který
byl v plánech příslušníků božího lidu tak trochu na odpis: A hle vešel
Kúšijec se slovy: „Krále, mého Pána, čeká dobrá zvěst; Hospodin tě dnes svým
rozsudkem vysvobodil z rukou všech, kteří proti tobě povstali.“ Z úst
Joaba nebo
Davida by to znělo spíš jen jako zbožné chvástání a
propaganda. Takhle je to milost - milost, která nedává za pravdu naší dobrotě,
ale umožňuje doufat a jednat s pokorou opravdu odpovědně. Amen.