Nedělní kázání, 10. 11. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Izajáš 1,10 — 20

Text: Matouš 22,1 — 14

Sestry a bratři,

netečnost a oslyšená pozvání — to je dneska něco nadmíru aktuálního. S tím dneska zápasí každý, kdo něco pořádá nebo domlouvá. Napíšete mail, odpověď žádná. Rozešlete SMSky, a nikdo nezareaguje. Vzkazujete to, jak jen můžete, třeba o tom s dotyčnými i osobně mluvíte, ale jako by toho vůbec nebylo. Každý si jde zkrátka za tím svým a ani se neobtěžuje s tím, aby vám to dal vědět.

Často to dneska připisujeme sociálním sítím. Těch informací, nabídek a interakcí je tolik, že je jimi člověk úplně zahlcený. Kdyby měl na všechny reagovat, nejspíš by se zbláznil. Ignorace je podvědomá obrana a postupně nám přechází do krve. To, co mělo komunikaci usnadnit, ji naopak ubíjí. Asi pro ni nebude rozhodující snadnost a větší množství možností, ale spíš schopnost zastavit se, soustředit se a empatie a ohled na druhé.

To ovšem není nic nového, ani věc sociálních sítí. Tak je to i s  královstvím nebeským, říká Ježíš už před dvěma tisíci lety. S tím se potýká i Bůh. Jeho pozvání zůstalo oslyšeno. Nedbali na ně a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem.

Důvody mohou být různé. My tohle podobenství známe asi víc podle podání evangelisty Lukáše. Nedávno jsem na ně kázal. Podle něho se pozvaní jeden po druhém omlouvají. A nejsou to omluvy ledajaké. Každý má nějakou důležitou povinnost. Víc už není v jeho silách. To je přece pochopitelné, ne? Bylo by, kdyby jim někdo ukládal další povinnost. Jenže Pán je v tom podobenství zve na hostinu, kde je již všechno připraveno. Zve je k oddychu, ke spočinutí, k vystoupení z toho koloběhu, ke sdílení a radosti. V tom je ten vtip a osudový omyl. Oni vidí v pozvání k radosti jenom další povinnost. A tak se o tu radost připraví.

Matouš ale navenek podobným příběhem vypráví o něčem úplně jiném. Kdyby šlo o normální hostinu, byly by přece jak vraždění služebníků, tak následná trestná výprava, úplně absurdní a neskutečné. U něho jde ale o svatbu následníka trůnu, tedy o nástupnictví, o uznání jeho pravomoci a nároku na oddanost. Tady se ocitáme na mocenském a politickém kolbišti. A tomu už ty vraždy i trestné výpravy nejsou vůbec nepřiměřené. Tak to v boji o moc často chodí.

Ježíš z toho nedělá vzor. Jenom tím názorně ilustruje, že boží pozvání souvisí také s nějakým nárokem, s uznáním ještě jiné autority a pravomoci, než jsou naše vlastní. Důvodem netečnosti a odmítnutí může být tedy také touha po naprosté autonomii, která nechce nikoho jiného respektovat, která nad sebou nemíní nikoho jiného uznat a ničím se nechce vázat. Každou připomínku autority vnímá jen jako omezení své svobody, kterému se snaží buď vyhnout, nebo je umlčet. Může mít podobu té ignorance, která si jde bez ohledu na cokoli za svým a ke všemu, co by narušilo její plány, je zkrátka netečná a hluchá. Může mít ovšem i tu agresivní podobu, kdy i na tu nejmírumilovnější zmínku o cizí autoritě reaguje podrážděně a útočně a snaží se ji za každou cenu zlikvidovat.

Matouš zkrátka svojí verzí Ježíšova podobenství zdůrazňuje, že se o to svatební veselí, ke kterému nás Bůh zve, můžeme připravit nejen, když si jeho pozvání popleteme s povinností, ale i svou neochotou přijmout a respektovat nějakou vnější autoritu, které by se měl člověk podřídit. Kdo se jakémukoli nároku a všemu, co by stálo v cestě jeho plánům a zájmům brání, ten se prostě s tou bohatě nachystanou hostinou osudově mine.

A zase si dobře všimněme, že to není záležitost nějakého odstrašujícího trestu a nelítostné odplaty. Ani v tom příkladu ze života, kterým chce Ježíš svým posluchačům boží království přiblížit, se král nechová jako absolutistický tyran, který každého, kdo ho ignoruje, krutě a nemilosrdně ztrestá. Trest stihne pouze vrahy.

Král dokonce svým služebníkům ani nenakáže, že by ty ignoranty na svatbu za trest pustit nesměli. Konstatuje pouze, že jí nebyli hodni. Jakoby spíš říkal: „Není třeba s nimi zápasit, oni se vyřadili sami. A svatbu to nijak neohrozí. Ta bude a je otevřena všem.“ Dokonce ani mravní úroveň není podle toho příběhu rozhodující. Služebníci shromáždili všechny, které nalezli, dobré i zlé.

Selhání nediskvalifikuje. Diskvalifikuje ta neochota uznat autoritu. To se pak o žádném selhání vlastně ani mluvit nedá. Kdo nic než sebe neuznává, ten se těžko může cítit vinen. Možná právě když nedovedeme připustit, že jsme dobří i zlí, prozrazujeme, že nad sebou žádnou autoritu neuznáváme.

Existuje ale ještě jiná možnost, jak se o tu radost, kterou nám Bůh nachystal a přeje, připravit. Proto Ježíš v Matoušově podání neskončí jako u Lukáše, ale pokračuje dál tím zvláštním dodatkem o svatebním šatě.

Než se dostaneme k úvahám o jeho smyslu a poselství, je třeba si dobře všimnout a uvědomit, čím se od těch předešlých příkladů liší. Tady už Ježíš nevypráví o těch, kdo pozvání odmítli. Tady je naopak řeč o těch, kdo je přijali, kdo do té svatební síně vešli, kdo se pozvat nechali. Stejně jako podobenství, kterým jsme naslouchali v předešlých nedělích, připomíná i tohle, že ten podstatný rozdíl není mezi věřícími a nevěřícími; že ani víra a účast na božím díle nejsou ještě zárukou, že jsme opravdu na té dobré straně a nemůže nás něco pro tu nachystanou radost zásadně diskvalifikovat. I ten, kdo na svatbu vstoupil, může být nakonec vykázán ven a tam jen zlostí či závistí skřípat zuby.

Jenom na vysvětlenou pro ty, kterým může vrtat hlavou, kde asi měli lidé zastižení na rozcestí vzít ten svatební šat? Rozdíl mezi všedním a svátečním může být nepatrný. Dneska ho na svatbách většinou tvoří jenom snítka myrty s mašličkou, kterou vám u vchodu někdo připne. Otázkou asi ani tak není, kde ho měl dotyčný vzít, ale proč si ho nevzal. Navíc, kdyby to opravdu nestihl nebo se na něj nedostalo, tak to mohl králi klidně vysvětlit. Král na něj přece nijak zhurta neuhodí. Oslovuje ho „příteli“ a klidně se ho ptá. Jeho mlčení působí spíš tak, jakoby to vůbec nepovažoval za potřebné nebo to dokonce udělal záměrně a teď ho ta otázka zaskočila.

Třeba to bylo proto, že v tom pozvání viděl zasloužené privilegium, že pro něj bylo jen potvrzením jeho kvalit a důležitosti. Ne oni mně, ale já jim vlastně svou účastí prokazuji dobrodiní. Můžou být rádi, že mě tu mají. To díky mně má tahle sešlost důstojnost a úroveň. Tak kdo by po mně mohl ještě něco chtít?

Nebo prostě pozvání přijal tak samozřejmě, že mu unikl rozdíl mezi hostem a hostitelem. Ani ho nenapadlo, že by na tom podniku mohl udávat tón někdo jiný. Jakoby už díky tomu pozvání patřil mezi ty domácí, kteří sami nejlíp vědí, co je třeba, a tak se nemusejí na nic ohlížet. A teď ho zaskočilo, že to tak není.

Nebo sice pozvání přijal, ale že by ta svatba dávala za pravdu pravomoci a autoritě někoho jiného, to už zkrátka nebral, od toho se distancoval. Pravidla si bude dál určovat on. Přizpůsobovat se nikomu nemíní. I na té svatbě chtěl dát najevo svou nezávislost.

Anebo se distancoval právě od té velkorysosti krále, který celou tu hostinu přichystal a zdarma nabízel. On žádnou milost nepotřebuje. Vystačí si sám. Je tady, ale „já pán, ty pán“. Do žádné role hosta, který je tu jenom díky dobrotě někoho jiného, se on vžívat nepotřebuje.

A možná vás napadnou další možnosti. Podobenství není definice. Svojí obrazností zve spíš k zamyšlení.

Podstatné ale je, že tohle už se netýká těch, kdo pozvání odmítli, ale těch kdo je přijali, kdo vešli dovnitř. Jakoby tím pokračováním chtěl Ježíš nebo evangelista dodat: Pozor na to! Vy, kteří jste na rozdíl od těch očividných odbojníků a ignorantů pozvání přijali a zaujali místa v králově blízkosti, na tom můžete být úplně stejně jako oni. Člověk může být na svatbě, ale přitom ji vlastně nepřijmout. Třeba proto, že bude dál stavět jen na sám sobě, nebo mu unikne, že sám není hostitelem, nebo pro něj bude ponižující přiznat, že něco zdarma dostává, nebo že je na tom stejně jako všichni ostatní, nebo pro něj bude zatěžko se čemukoli přizpůsobit, udělat něco kvůli někomu jinému ho ani nenapadne.

Ono totiž nejde jen o přijetí toho správného pozvání. Ono jde spíš o to, jak je přijímáme. Podobenství není podnět k posuzování kohokoliv jiného. Podobenství je výzva k sebereflexi, k zamyšlení nad vlastní vírou. Právě proto, abychom nakonec místo svatební radosti jenom zhrzeně neskřípali zuby. Amen.