Nedělní kázání, 31. 6. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 1,1 — 16

Text: Rút 4,13 - 22

A byla svatba, zazvonil zvonec a pohádky byl konec. A jestli nezemřeli, tak tam žijí šťastně až dodnes. Takový je vzorový happyend našich pohádek, bratři a sestry.

Závěr knihy Rút začíná stejně — svatbou. I vzal si Boaz Rút a stala se jeho ženou. Ale tím veškerá shoda končí. Zbytek se od té naší zaběhané představy happyendu diametrálně liší. Zní skoro neuvěřitelně, jako provokace. Možná nám to při prvním čtení ani nedojde. Máme tu šablonu tak zažitou, že už ani neslyšíme, co vlastně bible říká. Vnímáme to prostě jen jako její potvrzení. Vůbec si nevšimneme, že o štěstí Boaze a Rút nepadne ani slovo. Naopak, ti jako by se z toho závěru úplně vytratili. Doslova vlastně vůbec není o nich.

Ani ten syn jako by nebyl jejich dílem. K Rút sice vešel Boaz, ale otěhotnět a porodit syna jí dopřál Hospodin. Hrdost rodičů, kteří si zakládají na tom, že svoje potomky přivedli na svět, tady naráží. Vnímat vlastní děti jako sebepotvrzení nebo zásluhu, je omyl. Dítě je milost a nesamozřejmý dar. Dnešní komplikace s plodností to jenom potvrzují.

Děti tu také nejsou kvůli nám. Jaký význam nebo přínos měl narozený syn pro Rút, přejde autor úplně bez povšimnutí. Skoro to vypadá, jako by se ani nenarodil pro ni, ale pro babičku Noemi. Jí ženy blahopřejí. Jí podle nich prokázal Bůh jeho narozením věrnost a milost. Ji také bude syn udržovat při životě a pečovat o ni ve stáří. Sousedky to řeknou rovnou bez všech servítků: „Noemi se narodil syn“. Také mu dají jméno. Matka jako by do toho vůbec neměla co mluvit. A otce, který se nasadil, riskoval a roli zastánce důsledně splnil žádná nepřipomene. Zastáncem jako by byl jenom ten syn.

A závěrečný rodokmen není ani Boazův, ani Obedův a Rút v něm vůbec nefiguruje. Boaze a Obéda sice zmíní, ale autor výslovně napíše, že se jedná o rodopis Peresův. Ti dva jsou pouze jeho součástí. Úplně stejně jako Chesrón, Rám, Nachšón nebo Salmón, o kterých nevíme vůbec nic.

Je tohle vůbec happyend? Jak byste to brali? Znám ženy, které by to vytočilo až k nepříčetnosti; i muže, jejichž ego by to nejspíš neuneslo. A nejsou asi výjimkou. Možná dřímají v každém z nás. Ono to asi záleží na tom, co považujeme za štěstí, co je pro nás důležité a oč nám především jde.

Je to sebepotvrzení? Je pro nás hlavní, aby někdo výslovně uznal a ocenil naši roli? Potřebujeme vidět nebo slyšet svoje jméno ve výčtu těch, kdo se o dobrý výsledek zasloužili? Odečítáme smysl a úspěch svého úsilí hlavně od toho, co přinese nám? A teď nemyslím ani tak hmotný zisk, ale spíš vážnost, respekt, úctu, vděčnost, přízeň. Považujeme za samozřejmé, že nás díky tomu, co jsme vykonali, nikdo nepřehlédne, nevynechá, nepomine? Že naše slovo bude mít váhu a ostatní ho budou respektovat?

Nebo nám nevadí, když zůstaneme trochu mimo? Když nás nikdo nepřipomene? Když se nám žádný výsledek ani zásluha nepřičtou? Stačí nám prostě ta radost a naděje druhých? Jde nám o ni? Nevadí nám, že se plody naší důvěry a věrnosti přičtou jim a oni se v nich chovají tak suverénně, jako by nás ani nebylo? Stačí nám prostě, že se dobré boží dílo děje, i když to vypadá, že z něho těží jenom ostatní a našeho přínosu jako by si nikdo nevšímal?

Pokud to první, pak o happyendu nemůže být řeč. Pak nás ten závěr knihy Rút zklame, nebo rovnou utvrdí ve spravedlivém pohoršení, že krutý nevděk světem vládne a solidární věrností člověk ničeho nedosáhne. Nakonec je na tom stejně, ne-li hůř než všichni ostatní. Plody jeho věrnosti si nakonec přivlastní druzí a nestojí jim ani za to, aby mu dali slovo. Klidně ho vynechají.

Pokud to druhé, pak nás už o štěstí nic nepřipraví. Pak budeme s radostí a vděčně žehnat Pánu Bohu, že tenhle příběh neskončil jako pohádka, jako romantická love story, kterými se jen utvrzujeme v iluzi lidské spravedlnosti, kde je všechno za odměnu pouze pro zasloužilé, ke kterým se samozřejmě počítáme (ať už kvůli své smělé kuráži a aktivitě nebo kvůli tomu, jak poslušně se držíme božích řádů). Budeme vděčně žehnat, že tohle je skutečně příběh boží lásky a věrnosti, která všechny naše individualistické naděje přesahuje, a tak v ní mohou najít oporu, přijetí a naději opravdu všichni.

Nejen ti, kdo vykročí v důvěře do neznáma. Nejen ti, kdo splní svoji povinnost a ctí se všemi riziky solidaritu. Ale i ti, kdo by na to neměli mít podle božího zákona nárok. I ti, kdo si přijdou všelijak nepřijatelní a cizí. I ti, kdo ve věrnosti selhali a šli jen za lepším. I popletení věřící, kteří měli Boha za nelítostného soudce a víru jen za hořký úděl. I ti, kdo druhým neuměli projevit osobní zájem. I ti, kdo vzešli z všelijak problematických svazků a pohybovali se třeba za hranou. I ti, o kterých ani nevíme, jací vlastně byli.

Zkrátka všichni takoví, jakými jsme ve skutečnosti i my. Ta naděje, která není za odměnu, je i naší nadějí. Proto ta slova žen nepatří jen Noemi, ale máme slyšet i my: „Požehnán buď Hospodin, který tě odedneška nenechává bez zastánce…“

Jenom přitom příliš nespěchejme k tomu, co se nám křesťanům okamžitě nabízí, totiž ke Kristu. K němu se také dostanu. Ale kniha Rút je typická právě svojí civilností. Vypráví lidský příběh. Přímo o Bohu takřka nemluví. Je v ní přítomen v mezilidských vztazích skrze důvěru těch, kdo ho ctí. To je podstatný rozměr i té naděje. Díky Bohu nezůstaneš bez toho, kdo tě v životě konkrétně podrží, nezůstaneš bez péče, i když ti budou síly docházet.

Pro Noemi zosobňuje tu naději narozený syn, vlastně vnuk. V rodové společnosti, kde neexistovalo žádné sociální zabezpečí, byli staří odkázáni na potomky. Proto tradiční požehnání říká: „Blaze muži, který jimi naplnil svůj toulec.“ Ale kniha Rút, i když v tomhle kontextu naději vyjadřuje, jako by zároveň s tou tradiční představou polemizovala: „Snacha, která tě tolik miluje, ta je pro tebe lepší než sedm synů.“

Ta naděje není jednoduše v přirozené plodnosti, ať už ji člověk přičítá sobě nebo Bohu, ta je v té lásce, kterou Bůh navzdory všemu probouzí. Té můžeme důvěřovat. Není to sen. Děje se. A není jen oporou v osobních vztazích. Z ní se rodí naděje celého společenství, celé společnosti, doslova politická. Rút je prababičkou největšího z izraelských králů, Davida.

A že ji ten rodopis, který jím vrcholí, ani nezmíní? To se může stát. I bibličtí svědkové podléhali duchu doby, kterému tehdy ženy za zmínku nestály. Na tom je právě znát, jak je lidské ocenění a hodnocení, na kterých často tolik lpíme, pofidérní. Lidé často to podstatné přehlédnou.

Žádný skutek důvěry a lásky se ale neztratí a neupadne v zapomnění. Evangelium, ta dobrá zpráva už Rút v rodokmenu Krista jmenuje. Spolu s dalšími třemi ženami — s Támar, s Rachab a Batšebou. Všechny jsou jako moabka Rút problematické a kontroverzní. Nejspíš proto, abychom si víru nepopletli se vzorností, které nelze nic vyčíst, a o vánocích bezmyšlenkovitě neopakovali zkomoleninu andělské zvěsti: „Pokoj lidem dobré vůle.“ Kristovo narození, stejně jako příběh Rút totiž zvěstuje něco úplně jiného: „ Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi, neboť Bůh v nich má zalíbení.“ Vánoční písničky nejsou jen o vánocích. Tak si jednu zazpívejme. Amen