Kázání v neděli 2. 1. 2022 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Lukáš 12,13 — 21

Text: Kazatel 11,1 - 8

Bratři a sestry,

Na začátku nového roku myslíme obvykle víc než kdy jindy na budoucnost. Každý by chtěl vědět, jaký ten nový rok bude — co přinese, co nás čeká. Postihne nás něco zlého?  Přinese zlepšení? Co máme čekat?

Prognóz a odhadů bývají plné sociální sítě, noviny a zprávy. Vyslovuje je kdekdo. Některé jsou podložené více, jiné méně. A často se diametrálně liší — podle osobního založení, podle momentálního rozpoložení a také podle postavení. Pesimisté s opozičními politiky věští katastrofu. Optimisté spolu s politiky, kteří jsou momentálně u vesla, se snaží přesvědčit o dobrých vyhlídkách. A člověk, který sleduje mocenské kotrmelce, už často nevěří ničemu, žádnou změnu nečeká a snaží se jenom zařídit v tom, co je, tak aby na tom vydělal. Každý se snaží přesvědčit o tom svém.

A my věřící se často také přidáme. Zařadíme se do toho zástupu sudiček a spoluvěštíme. Někdy máme dokonce pocit, že to patří k víře — ujišťovat, že bude všechno dobré a že se nic zlého nemůže stát. Skutečnost nás pak snadno usvědčí z omylu. A výsledek? Tak jako vždycky když vydáváme svoje přání za věc víry — místo abychom jí prospěli, jenom ji znevěrohodňujeme. Diskreditujeme Pána Boha a místo abychom naději šířili, nahráváme těm, kdo ji mají jen za naivní iluzi.

Proto místo věštění, dejme prostor slyšení. Namísto odhadů a dohadů hledejme na začátku roku pravdu a nechme se přitom inspirovat slovy Ježíše Krista a biblického Kazatele.

A ti nejen, že se nás nesnaží přesvědčit o tom, co se jistě stane, ale naopak odhalují a zdůrazňují, že nejen na začátku roku, kdy tě neznámá budoucnost znejistí, ale i tehdy, kdy se cítíš silný v kramflecích, nevíš! Ano, nevíš, co přinese následující okamžik.

Ta nezajištěnost a vydanost, to není mimořádná záležitost začátku roku nebo krizové, mezní situace. To je naše permanentní situace. Nevíme nejen, co přinese nový rok. Nevíme, co přinese následující okamžik, co přinese další setkání, nevíme, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré. V každém okamžiku jsme vydáni téhle nejistotě. Přes všechno, co jsme se naučili předvídat, přes všechno, co se jistě dá odhadnout, nemáme svůj život bezpečně v ruce a ani víra nám k němu neposkytuje klíč. Naopak, víra to jsou otevřené oči pro divuplnost života, který nás přesahuje. Biblická víra otevřeně a poctivě přiznává, co všechno neví: „Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to vše koná.“ A to není jenom důsledek nějaké nevědomosti, kterou by šlo zvýšeným úsilím odstranit. To, jak vyznává Kazatel na jiném místě, patří k naší podstatě: „Spatřil jsem též, že veškeré dílo Boží, dílo, které pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout; ať se přitom hledání pachtí sebevíc, všechno nepostihne. Ani moudrý, řekne-li, že zná to či ono, není schopen všechno postihnout.“

I kdyby se všechny prognózy a odhady vyplnily, nevíš. Může se stát něco nečekaného ve tvé individuální historii: můžeš onemocnět, můžeš se zamilovat, můžeš vyhrát miliony, můžeš nečekaně uspět ve svém podnikání, může tě srazit auto na refýži. A můžeš také úspěšně dosáhnout svého, a ono se to vzápětí ukáže jako ta největší prohra. Nevíš, co se stane. Tvoje obzory jsou vždycky omezené. Ještě této noci si od tebe mohou vyžádat tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?

Takové je Kristovo evangelium, to je řeč víry, to je řeč bible. Namísto našeho úsilí uniknout nejistotě, zvěst o naprosté nezajištěnosti v každé chvíli. Ani tehdy, kdy nám připadá, že máme vystaráno, na tom nejsme jinak.

Vypadá to tedy, bratři a sestry, že jsme odsouzeni k naprosté marnosti, že nezbývá nic jiného než skepse a apatie. Ale kupodivu Kazatel říká: Kdepak! Nic takového. Teď je teprve v životě prostor pro štědrost, pro velkodušnost, pro vykročení z krátkozraké pragmatičnosti, ze zajetí daností. Teď je tu teprve místo pro radost a pro naději. Jen se nad tím zamyslete.

Věnovat svoje síly, čas, zájem a třeba i finance něčemu, co nemá bezprostřední užitek, co nemá viditelné výsledky, co se nám zdá nejisté nebo neúčelné, to nám obvykle připadá nerozumné. Takovou marnotratnost si nemůžeme dovolit. Je přece třeba k něčemu dojít, šetřit síly, čas i finance pro to, o čem víme, že to k něčemu bude a že z toho něco bude.

Ale copak my víme? Copak ty víš, co bude?

Nevíš! Nic nemáš jisté, a právě proto můžeš dělat i věci, jejichž bezprostřední výsledek a užitek ani nedohlédneš. Můžeš dělat věci prostě jen tak — možná proto, že jsou krásné, možná proto, žes byl hnut soucitem, možná proto, že ti zkrátka svědomí nedá. Můžeš je dělat i přes to, že ti jejich užitek není jasný. Už tě to nemusí brzdit. Můžeš odložit úzkoprsou svěrací kazajku účelovosti. Můžeš si dovolit být marnotratný.  A můžeš přitom objevit moudrost našeho marnotratného Otce v nebesích, který dává svému slunci svítit na zlé i dobré a neptá se hned, co z toho bude mít. Bez toho totiž žádná láska není. A tak můžeš poznat, že možná spíš skulinami ve tvé cílevědomosti, než uvědomělými dobrými skutky, přichází Bůh ke slovu a jeho naděje se naplňuje. Ano: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“. Jednej prostě v důvěře, která nemusí mít všechno ve své ruce, která ty prázdné ruce ustojí.

A dál, bratři a sestry:

Nás obvykle vede nejistota k tomu, abychom mysleli na zadní kolečka, abychom si dělali železné zásoby. Šetříme a spoléháme na svoje úspory. Protože, co člověk ví, co se může stát?

Jenomže právě, co člověk ví, co se může stát! „Blázne, ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil? Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“

Rozumějte dobře, bratři a sestry, to není podceňování toho, co je jistě k životu třeba. To neznamená povznesenost nad životními potřebami. To jen znamená: Nedělejte z nich víc, než jsou. Hledat v nich jistotu je osudový omyl. Vzhledem k vaší nezajištěnosti jsou mnohem potřebnější věci. Buďte štědří, to je ta nejlepší investice.

To, co máš, tě nezachrání, ale může to posloužit dobré věci, může to být nástrojem lásky, která je v té nejistotě mnohem důležitější než všechny železné zásoby. „Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane.“ To, co jsme rozdali, čím jsme pomohli a co jsme pro druhé udělali, to nám nikdo nevezme, ať se stane, co se stane. Pěstovat vztahy, pěstovat vzájemnost, solidaritu a štědrost, to je ta nejlepší investice do nejistoty.

A Kazatel pokračuje ve svém evangeliu nejistoty a nezajištěnosti: Namísto marnosti a apatie, které se nás zmocňují, když nevíme, zda se zdaří to či ono, on tu nejistotu zvěstuje právě jako výzvu k aktivitě.  Ano, nevíš, nemáš jistotu, ale tu přece nemáš nikdy a v ničem. Tak na nic nečekej a pusť se do díla. Rozsévej! Nedopřej svým rukám klidu! Ta nejistota, to je přece nejistota i o nezdaru. Ta nejistota přece představuje otevřený prostor i možnost naděje. Znamená, že nemá pravdu ani ten, kdo předem láme hůl, kdo hází předem flintu do žita, kdo to už zabalil, kdo ve jménu své unavené duše tvrdí, že nic nemá cenu. Nevíš! Opravdu nevíš, a proto to zkus znovu. „Nevíš“ to je důvod k vytrvalosti.

A to nejlepší nakonec, bratři a sestry. Když si přiznáš, že nevíš, rozkvete ti život do krásy. Nejistota bere věcem jejich samozřejmost. Otevře ti oči pro divuplnost života, pro zázračnost obyčejných věcí — slunce, světlo, zrak, každá vteřina — to všechno není samo sebou, to je dar, to je zázrak. A právě díky jejich nesamozřejmosti můžeš tušit milost a dobrotu, které tě v životě provázejí, a vděčně se z nich radovat.  Dneska, i v celém novém roce. Amen.