Nedělní kázání, 10. 8. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Mt 12,1 — 8

Text: Rút 4,1 — 12

Sestry a bratři,

blížíme se k happy endu. Moabská Rút, která prokázala Noemi bezpodmínečnou věrnost - opustila otce, matku i rodnou zemi, vydala se v důvěře na cestu do neznáma a sdílela s Noemi její trpký úděl - nachází v božím lidu nový domov a zastání.

Tenhle happy end ovšem postrádá jakoukoli romantiku. Jedná se o soudní proces, o správní jednání se všemi formalitami, které k němu náleží. Dneska by to znamenalo běhání po úřadech, shánění razítek, ověřování podpisů, obesílání účastníků řízení a další a další náležitosti. Zkrátka všechen ten byrokratický vopruz, který většinou nesnášíme, a jak jen můžeme, snažíme se mu vyhnout. Boaz do něho naopak jde, sám ho iniciuje.

Jestliže jsem naposledy (ještě na Vinohradech) zdůrazňoval, že milosrdenství podle bible není dojemná měkkosrdcatost nebo ochočená dobročinnost, ale mnohem spíš riskantní čin, který vyžaduje velikou odvahu a kuráž, protože jde v pomoci až na hranu běžné morálky a zbožnosti, pak musím dneska dodat, že milosrdenství není ani výjimka ze zákona nebo pomíjení pravidel. To je také zjednodušená šablona.

Milosrdenství se naopak děje v důrazu na právo. A chceme-li k němu skutečně přispět, pak nestačí jenom dobrá vůle, ale je třeba iniciovat a podstoupit i ta správní jednání a dbát při nich na všechny právní náležitosti. To není zbytečný formalismus, nad který se může člověk ve jménu dobré vůle povznést. To je právě skutečná starost o druhého, která usiluje o to, aby bylo jeho dobro opravdu pevně zakotvené, aby je nikdo nemohl zpochybnit, abychom ho v dobré vůli nezatáhli do ještě větších problémů, než má.

Boaz kvůli tomu dokonce riskuje i to, co už nejspíš k Rút cítí ve svém srdci. Nesnaží se obejít bližšího příbuzného, nezamlčuje před ním jeho přednostní právo vykoupit bývalá Elímelekova pole včetně toho, že by se tak Rút stala jeho manželkou. Naopak ho k celému procesu sám přizve, vše mu dává na vědomí, jeho právo připomíná a vybízí ho k rozhodnutí. Jedná otevřeně na rovinu, i když to může jeho city zkřížit. Skutečná láska se zkrátka neprojevuje tím, že dá člověk průchod svým citům. Kdo opravdu miluje, ten je naopak dovede udržet na uzdě nebo i dát všanc, protože je pro něho dobro a prospěch druhého přednější než vlastní city.

Příběh Rút také není emotivní seriálová love story o krásné a ctnostné cizince a ušlechtilém hrdinovi. Příběh Rút svědčí o tom, jak cesta za lepším často končí na mizině, zatímco na cestě důvěry, která se může jevit jen jako hořký úděl, dochází člověk právě díky božím řádům milosrdenství, zastání, naděje a život získává novou perspektivu. Proto je dobré jim důvěřovat a ctít je víc, než hlas svého srdce.

I ty boží řády lze ale přijmout různě. Je to podobné jako s celou biblí. Pokud pomineme jejího ducha a vytrhneme jednu věc z kontextu, můžeme v ní také vidět jenom příležitost pro svůj zisk, jenom posvěcení vlastních zájmů. Můžeme se jí doslova držet, a přitom nám vůbec nemusí dojít, oč v ní jde. Jako tomu blízkému příbuznému Noemi. Nadšeně a rozhodně s ní jako on často souhlasíme, a přitom si pouze jdeme za svým.

A pak je moc důležité, aby tu byl někdo jako Boaz, někdo, kdo připomene souvislosti, kdo nezůstane jen u těch jednotlivých nařízení a příkazů ale odhalí jejich společný jmenovatel, který jim teprve dává smysl; kdo odhalí tu výzvu k solidaritě, od které nelze žádný příkaz zákona oddělit. I když to třeba není výslovně uvedeno.

Ani ta dvě nařízení — o vykoupení pole a o přijetí blízké vdovy za manželku nejsou v božím zákoně doslova tak vzájemně podmíněná, jak to Boaz říká. A přesto má pravdu. Mají téhož ducha, tentýž význam a nelze je od sebe oddělit. Celý zákon je, jak píše apoštol Pavel, shrnut v jednom slově: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“

Kdo tenhle zájem o druhého pomíjí, kdo ho nectí, ten i kdyby se doslova držel jednotlivých přikázání, nemůže je nikdy naplnit. Dokud nám to nedochází, může veškerá naše rozhodnost a odhodlanost svědčit jen o naší nepříčetnosti, která — když vyjde najevo, co skutečná láska obnáší — couvne, tak jako ten zastánce, kterého Boaz oslovil. Bez důvěry se totiž láska vždycky jeví jako ohrožení vlastních zájmů.

V čem je tehdy konkrétně viděl onen zastánce, není tak úplně jasné. Možná se bál spojit své jméno s cizinkou, před kterou i boží zákon varoval. Úzkoprsá zbožnost a touha po čistém štítu často brání skutečné solidaritě. Možná dokonce viděl ve smrti Machlóna boží trest a bál se, aby ho také nestihl. Nebo se bál, že další potomek ty jeho ochudí. Budou se muset dělit s nějakým přivandrovalcem. Že štědrost obohacuje, je věc víry. Většina v ní dodnes vidí ohrožení. Nebo se naopak bál, že je Rút neplodná. Vždyť i její první manželství skončilo bez dětí. A to by pak i on mohl přijít o své dědictví v Izraeli. Nevíme, možností je mnoho.

Solidarita, ke které Bůh vybízí, zkrátka nikdy není bez rizika. A my si to nejspíš díky tomu anonymnímu zastánci máme uvědomit, aby nás to nezaskočilo, abychom v té solidaritě neselhali. Není třeba ho soudit. Není třeba se soustředit na lidskou malost a pohoršovat se nad ní. Naznačuje to asi i ta pitoreskní zmínka o zutém střevíci.

Ta vám je zvláštní. Ačkoli totiž autor ten zutý střevíc prezentuje jako obchodní zvyk, který se v Izraeli praktikoval odedávna, tak o něm nikde jinde v celé historii Izraele nepadne ani slovo. A že je v ní těch obchodů a převodů majetku až až. Zato právě v tom ustanovení o solidárním sňatku s vdovou po bezdětném muži o něm řeč je. Pokud si dotyčný odmítne vdovu vzít, nařízení stanoví, aby k němu před staršími přistoupila, zula mu střevíc, plivla mu do tváře a prohlásila: „To si zaslouží muž, který nechce svému bratru zbudovat dům.“ I bude mít v Izraeli přezdívku: „Dům vyzutého“. (Dt 25,8-10)

Ale autor knihy Rút se v tomhle opovržení nevyžívá. Spíš nás od něho odvádí. Udělá z něho prostě běžný zvyk, který žádný hodnotící význam nemá. Nejspíš ví, jak je takové opovržení zrádné — jak se svým spravedlivým rozhořčením často jen utvrzujeme v tom, že lidská malost světu vládne a sami pak podle toho jednáme.

On nás zve, abychom byli svědky něčeho docela jiného. Totiž že se ta solidarita až za smrt díky Bohu skutečně děje, že to není jenom zbožná teorie, ale že tu díky Bohu opravdu jsou lidé, kteří nelitují vlastních prostředků a necouvnou před rizikem, aby bezbranní našli zastání, aby příchozí našli domov, aby jména obětí neskončila v propadlišti dějin, aby měli naději i ti, kdo se o ni už sami brát nemohou. To je třeba vidět. To je třeba dosvědčit.

To neznamená lakovat svět na růžovo. Ale právě tam, kde se setkáváme s lidskou malostí, je třeba vidět a dosvědčit, že se dějí i věci skvělé, že jsou díky Bohu odvážní lidé, kteří nežijí jen pro sebe, kteří se vším rizikem jednají ve prospěch druhých. Ta role svědků je důležitá. Možná důležitější než všechny mravní apely. Pokud se lidé nesetkají s tím, že se milosrdenství skutečně děje, zůstane pro ně jen nereálným zbožným přáním.

A takovým činům máme také jako všechen lid v betlémské bráně fandit a žehnat. Odvážně a směle. I když mají k zaručeným ideálům daleko. Příběh Ráchel a Ley, kterých se lid dovolává, má k mravoučnému čtení taky hodně daleko. O Támar a Peresovi ani nemluvě.

Ale to je právě ono. Bible nám nepředkládá nezpochybnitelné vzory. Jako svědectví o lásce a věrnosti vypráví často skandální příběhy. Aby nám pro ni v rozporuplné současnosti otevřela oči. Abychom si jí všimli. Abychom před její nezajištěností necouvli. Abychom se k ní dovedli přiznat. Abychom se nebáli zvěstovat a přát jí boží požehnání. Amen.