Divíme se

Kázání bratra RNDr. Jiřího Nečase na Vinohradech 29. 4. 2018

Čtení: Skutky 17.22–34, Evangelium: Jan 10.11–16

Četli jsme známý text ze 17. kapitoly Skutků o Pavlově kázání v Aténách. Můžeme se setkat s jeho diametrálně rozdílnými výklady. Někteří v něm vidí ukázku toho, jak se při kázání má postupovat, jiní zas toho, jak se kázat nemá. Pavel navazuje na myšlení a kult místních obyvatel a snaží se odtud posluchače převést k Bohu – Otci Ježíše Krista. Je zkušeným kazatelem a zde je nám představen jeho promyšlený postup, který je dokonce v souladu s dnešními didaktickými představami. A tak je celkem přirozené vděčně přijmout skutečnost, že autor Skutků evangelista Lukáš nám zde zaznamenal informaci, jak Pavel kázal. Je pravda, že těch, kdo se při této příležitosti obrátili ke Kristu, bylo relativně málo. Někdo v tom může vidět i určité kazatelské fiasko, a tedy tvrdit, že tento příběh ukazuje, jak se kázat nemá. Rozhodně je zajímavé setkat se s takto diametrálně odlišnými výklady, nicméně onen negativně kritický má vážné slabiny. Biblicky utvářenému způsobu myšlení se příčí jakékoli pomyšlení na efektivitu zvěstování či na fiasko při kázání. Na aténském Areopágu mezi posluchači byli ti, kteří se k Hospodinu obrátili, a víme, že každé obrácení je důvodem radosti v nebi. A třeba v srdcích některých začínala probíhat určitá nepozorovatelná změna. A tak věřím, že evangelista Lukáš nám informaci o Pavlově aténském kázání zaznamenal jako pozitivní vzor.

Nedávno jsem četl nesmírně zajímavou knihu vietnamského buddhistického mnicha Thiče (Thich) Nhata Nhana „Živý Buddha, živý Kristus“, v níž autor, kterému je křesťanství velmi blízké, ukazuje na množství styčných bodů mezi buddhismem a křesťanstvím. Kniha mě velice oslovila. Při jejím čtení jsem si uvědomil, že někdy není úplně jednoduché vyzvednout specifika toho kterého náboženství. Apoštol Pavel chce posluchačům, pro něž bůh (s malým „b“) je docela běžným pojmem, srozumitelně a nenásilně přiblížit Hospodina, jediného a jedinečného Boha Stvořitele, toho, který seslal na svět Ježíše Krista – Spasitele a Ducha sv. – Posvětitele. V kázání říká: „Vždyť je to On sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby ho lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak ho nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. `Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme´“ (Sk.17.25–28). Bůh, kterého Pavel zvěstuje, zaslouží ohromný údiv – jeho dílo je tak úžasné, universální a funkční. My v jarovském sboru sice každou neděli na začátku bohoslužeb ve zpívané modlitbě opakujeme „Tvému divíme se dílu“ – ale je to skutečně pravda? Vnímáme svět se vším, co je na něm, skutečně s údivem?

Opravdové poznávání světa k údivu vede. Čím více člověk o světě a jeho fungování ví, tím více se musí divit. Dnešní fyzika pracuje s několika universálními konstantami, jakými jsou např. rychlost světa ve vakuu či Newtonova gravitační konstanta. Někteří fyzikové počítali, jak by vypadal svět, kdyby se hodnoty těchto konstant jen o maličko lišily od těch skutečných, a dospěli k závěru, že fungující svět a život na něm by pak nebyly možné. Z hlediska současné vědecké metodologie je to náhoda, že tyto konstanty jsou takové, jaké jsou, ale kdo ty skutečnosti, které věda objevuje, plně vnímá, musí prožívat hluboký a náhodě na hony vzdálený obdiv. Uvědomuje si, že vysvětlení, proč tomu tak je, leží za hranicemi vědy a rozumových možností. Podobně může vypadat zamýšlení nad teorií velkého třesku, která se týká začátku našeho vesmíru. Proč se vše vyvíjelo tak, že mohl vzniknout život, a to i v tak komplexní formě, jakou je život lidský? Odpověď na toto „proč“ zas přesahuje hranice vědy. Můžeme jen s vděčností a údivem přijmout to, že vývoj vesmíru umožnil vznik života a člověka, vznik prostředí, kde se může uskutečňovat láska jako nejvyšší hodnota.

Schopnost divit se patří k plně prožívanému lidství. My někdy sklouzáváme do jakési vyprahlé, zašedlé racionality, která lidství – tedy stvoření k Božímu obrazu – zplošťuje či omezuje. Co rozumem nevysvětlíme, jako by nás nezajímalo. A přitom: co vlastně rozumem vysvětlujeme? Nepleteme si vysvětlení s popisem a hledáním souvislostí? Naprostou většinu toho, co je předmětem popisné astronomie, můžeme vysvětlit pomocí tří základních Newtonových pohybových zákonů a jeho gravitačního zákona. Jenže: Proč tyto zákony platí? Víme, že jejich platnost je součástí světa, v němž žijeme, tedy součástí Božího stvořitelského díla. A vděčně si můžeme uvědomit, že ve světě, kde tyto zákony platí, můžeme žít. Ono „proč“ ovšem zůstává nezodpovězeno.

Svět. Vesmír. Jsoucno. Úžasné komplexní Boží dílo, plné nejrozmanitějších vazeb a vztahů, přírodních zákonů a parametrů. Někdo může namítnout, že to zas tak úžasné není. Vždyť ve světě bují násilí, nenávist, terorismus atd.! A nejen násilí vůči lidem, ale také vůči přírodě. Porušení do světa vnesl lidský hřích. Nerozumíme tomu, proč to Bůh dopustil. Není na nás všemu rozumět. Rozhodně na pozadí hříchu si můžeme uvědomit hodnotu dobra. A hřích nemá poslední slovo. S lidským hříchem Boží tvůrčí dílo nekončí. Bůh poslal na svět Svého jedinečného Syna, aby z něj tíhu hříchu sňal. Není to další důvod k údivu?

Bůh je stále při díle. Jeho vrcholem je spasení. A jestliže stojíme v údivu před stvořeným světem se všemi jeho zákony a parametry, ať už myslíme na fyzikální konstanty či třeba na koncentraci kyslíku v atmosféře, která umožňuje oheň jak rozdělat, tak i uhasit (kyslíku je dost k tomu, aby jej šlo rozdělat, a jeho koncentrace není zas příliš velká, takže jej lze uhasit), ještě větší údiv zaslouží dar spasení, dar lásky – Boží lásky k lidem i celému světu i dar lásky mezi lidmi. Vědomí Boží velikosti a Jeho lásky osvobozuje od malomyslnosti a vede k naději: Jemu na světě stále záleží. Záleží mu na tom, jak myslíme, co děláme, o co usilujeme, záleží na našich modlitbách. Boží zájem o svět přesahuje možnosti našeho rozumu i našich představ. Proto jsme dostali i schopnost divit se, dívat se v úžasu.

Znovu se vracím ke knize Thiče Nhata Nhana „Živý Buddha, živý Kristus“. Myslím na onu úžasnou rozmanitost v Bohem stvořeném světě, k níž patří také to, že i lidé, kteří Krista explicitně nevyznávají, mohou se ve svých nitrech dívat za hranice rozumem a smysly poznatelného světa, prožívat svobodu k opravdové lásce, poznávat Boží vůli a promítat evangelium do svých životů. Myslím zároveň na známá slova našeho Pána a Spasitele: Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř. (J.10.16)

Divíce se Božímu dílu mysleme na lidi kolem nás, pamatujme na to, že svět potřebuje evangelium a prosme o sílu a opravdovou lásku k druhým. Pán Ježíš říká svým učedníkům, a tedy i nám křesťanům v 21. století: Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa (Mt.5.13,14). A stále platí ona úžasná, rozumem nepochopitelná slova, která píše evangelista Jan (3.16): Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Amen