O manželství, pokání a milosti

Kázání z neděle 21.2.2007

Manželství a rodina se mají stát tématem letošního synodu, a to nikoli bez vnější příčiny. Ztroskotaných manželství nápadně přibývá nejen mezi členy sborů, ale také mezi presbytery a kazateli. Jak se k této skutečnosti má církev postavit? Mohou kazatelé, kteří se rozvádějí, dál bez přerušení pracovat na svých sborech, anebo by měli svou službu na čas přerušit? Mohou zasedat mezi presbytery lidé, kteří přetnou své manželské a rodinné vazby a žijí nesezdaně s někým jiným? Tyto otázky se stávají v konkrétních případech velmi bolestivé, a to nejen pro manželství a rodiny, kterých se týkají, ale i pro širší společenství sborů a církve.

Otázky kolem manželství se však kupí. Patří k nim kupříkladu problematika předmanželského soužití. Ještě před 20-30 lety to byl v církvi okrajový fenomén, kdežto dnes takřka běžný, a hlavně nijak oficiálně problematizovaný. Je toto soužití záležitostí lidské odpovědnosti, anebo naopak projevem jejího nedostatku? Je možno i v této sféře rozlišovat přijatelný a nepřijatelný přístup? A ptá se ještě dnes v našich kruzích někdo na mínění církve? A jaké je vůbec toto mínění? A jaké je stanovisko církve k homosexualitě? Synodní rada připravila velmi dobrou anketu o všech těchto základních otázkách a je správné, že tak učinila. Pomůže to zmapovat prostor, který dlouho zarůstal bez jakýchkoli pravidel. Ale ať už bude výsledek ankety jakýkoli, ani synodní rada, ani synod, ani seniorátní výbory, ani staršovstva, ani jednotliví evangeličtí křesťané přece nemohou dlouhodobě v tak zásadních věcech nebrat prvořadý ohled na svědectví Písma. ONO je přece normativním vyjádřením naší duchovní identity.

Když v této záležitosti odkážeme na Písmo, může to být vnímáno jako zákonické počínání. Ale nemusí. Vždyť první slovo Písma není slovo o soudu, ale o záchraně v Ježíši Kristu. On přišel jako ztělesněné Boží milosrdenství doprostřed různých lidských těžkostí, svíravých otázek a nesnadných životních okolností. Ježíš zpřísnil předpisy o manželství – ve srovnání s Mojžíšem. Mnohoženství odmítl a rozluku dovolil jen v případě cizoložství jednoho z partnerů. A přece neměl srdce z kamene. Naopak ženu-cizoložnici zachránil před kamenováním, když ostatním řekl: “Kdo je z vás bez hříchu, první hoď na ni kamenem“, a jí pak pravil: “Jdi a už nehřeš“. A s ženou Samařankou hovořil až nadmíru nekonvečně a vstřícně. Aby se tehdy zbožný Žid bavil s cizí ženou, a ještě k tomu Samařankou, to bylo nemyslitelné. Z toho rozhovoru cituji: “´Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!´ Žena mu odpověděla: ´Nemám muže´. Nato jí řekl Ježíš: ´Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.´“ Ježíš hovořil se ženou, která žila nesezdaně se svým partnerem, a to ve společnosti, kde toto bylo považováno jednoznačně za hřích.

Ježíš zná lidské slabosti a ví o křehkosti lidských vztahů, včetně manželských. Hlavní zvěst Bible v této sféře nesestává ze zákonictví, leč z milosrdenství. Avšak to, co se dnes v církvi děje, je pravý opak. Z Božího milosrdenství se činí zákonné právo. Boží velkorysost vůči hříšníkům se chápe jako berná mince, jako něco, na co má člověk takřka nárok! Tím se osvobodivost Božího milosrdenství otupuje a devalvuje. Je to nezdravá situace a je potřebné, aby se tím synod zabýval.

Ano, milost Hospodinova je akcent, který nesmí být nikdy pominut. ALE MILOST NERUŠÍ ZÁKON, NAOPAK JEJ POTVRZUJE. I při všech lidských poklescích a selháních – a kdo z nás by nepřiznal, že selhává – nesmí být zastřen rozdíl mezi tím, co je, a tím, co býti má. A to, co býti má, pokud jde o pohlavní styk, vyjadřuje Boží zákon: je to vztah muže a ženy v manželství. Není to vztah dvou mužů, není to vztah dvou žen, ale vztah muže a ženy. To je biblická norma, která nesmí být nikdy relativizována, aniž by člověk svévolně nenarušoval samotnou strukturu stvořitelského řádu. “Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: ploďte a množte se a naplňte zemi.“  Jen muž a žena společně mohou být Božím obrazem, jen muž a žena společně se mohou plodit a množit. To je jedno ze základních a vždy nosných vyjádření Božího zákona k poslání a funkci manželství.

Ale i bez potomstva má manželství mezi mužem a ženou své opodstatnění: “Není dobré, aby byl člověk sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou“, pravil Hospodin a vyňal z člověka jedno z žeber a vytvořil ženu. Nato pak se praví: “Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Z tohoto vyjádření Zákona pak vychází apoštol Pavel a dovršuje je, když přirovnává vztah muže a ženy ke vztahu Krista a církve. Kristus církev miluje a je jí autoritou, stejně má také muž ženu milovat a být jí hlavou. Žena pak má muže poslouchat, jako církev poslouchá svého ženicha-Krista. “Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev,“ praví apoštol v listu Efezským.

Když si takto připomeneme to, co je naším vodítkem sepsaným v Božím slově, můžeme odtud smysluplně pohlížet na případy, které máme dnes řešit. Pokud jde o předmanželské soužití, mělo by být řečeno, že pokud je předmanželské, je to něco jiného než mimomanželské anebo nemanželské. Prostě k soužití muže a ženy patří vědomí závaznosti svazku. Tato závaznost může být zahrnuta i do předmanželského soužití pouze a jedině tenkrát, pokud je společné manželství horizontem, k němuž oba dva svorně a cílevědomě směřují.

Pokud jde o rozvody, tak se dnes rozvádí každé druhé manželství. Psychologové říkají, že skutečné důvody k rozvodu nachází asi u 5% případů. To jsou případy, kde si myslí, že už není možné společný vztah objektivně obnovit. Ta aktuální výše rozvodů je alarmující a svědčí také o výši bolesti, kterou si lidé z těchto rozpadlých vztahů s sebou odnášejí. Je fakt, že mnozí lidé se sice nerozvádí, ale také nejsou ve svém manželství šťastní. Pokud by se počítaly statistiky, kolik lidí je ve svém manželství nespokojeno, jistě by ta čísla byla ještě větší než čísla dokumentující rozvody. Proto bych také podtrhl, že první slovo církve by mělo být slovo o milosti. Lidé, kteří nesou v sobě trauma z rozklížených vztahů, nemohou přece dostávat přes pusu ještě od církve. To je jasná věc.

Srozumitelné však je i to, že církev nemůže prostě podlehnout těmto statistikám a relativizovat své učení o manželství. Vždyť MANŽELSTVÍ JE BOHEM ZJEVENÝ ŘÁD. A my nemáme žádné oprávnění ho měnit. My můžeme a máme pomáhat hojit rány z rozpolcených vztahů, ale nemůžeme přehlížet, že se tu děje něco, co zdaleka nezasahuje jen ty dva jedince. Liberální církve toto pokládají za výsostná práva každého individua, zatímco konzervativní volají rozvádějící se k pokání a ke kázni. A po nějakou dobu jim nedovolují přístup k eucharistii, protože jako v manželství máme být jedno tělo, tak i církev při slavení večeře Páně má být jedno Kristovo tělo. A daným rozvodem je toto tělo narušeno. Takové opatření má svůj dobrý smysl tehdy, je-li dočasné, a má–li v posledu druhým pomoci, nikoli jim ublížit.

Když mám za to, že kazatelé v rozvodovém řízení by měli alespoň na symbolický čas přerušit svou kazatelskou a pastorační činnost, aby tím dali vnějšně najevo, že porušili Boží řády, tak to není proto, že právě tito lidé by měli být vystaveni sankcím, ale proto, aby měli čas se duchovně i lidsky vzpamatovat a v modlitbách být nasměrováni na cestu Páně. Abstinence od svátostného přijímání po nějakou dobu, ne příliš krátkou ani ne příliš dlouhou, u všech křesťanů, kteří procházejí těmito manželskými otřesy a rozpady, také nemusí být vnímáno jako represívní, nýbrž jako terapeutické. Svátost večeře Páně je totiž také obnovou smlouvy s Hospodinem. A můžeme se takto před Hospodinem ukázat s žádostí o obnovení smlouvy v situaci, kdy nám samým se rozpadá manželská smlouva mezi prsty? Nezpůsobilo by to zmatek v nás i mimo nás? Víc než svátostí v tuto chvíli je třeba každému takovému člověku pastorační pomoci, blízkosti lidí v církvi, modliteb a individuálního duchovního vedení. I na přijetí těla a krve Páně je třeba se vnitřně připravovat, aby svátost nebyla znevažována samozřejmým a nezávazným přijímáním. Nehledě na to, že svátost je vždy aktem společenství, nikoli soukromou záležitostí.

V takových zlomových situacích si člověk má vždy znovu klást otázku, jestli vskutku touží žít dál v jednotě s Ježíšem Kristem, a tedy se pohybovat v koridoru, který nám Pán vymezil jako cestu, po které máme jít. Jestliže z této cesty sejdeme, není možné předstírat, že se nic nestalo. Tu je na místě pokání a takové pokání nemůže být žádnou “rychlokvaškou“. Už kvůli našemu duchovnímu zdraví, jakož i zdraví církve, do níž patříme. Dobrá zpráva je, že žádná situace člověka, ani ta, která následuje po rozpadu manželství, není vyňata z Boží milostivé péče. Pán Bůh nás nepřestává milovat a vést. To vězme jistě.

Zároveň nemůžeme nikdy obejít to základní, kdykoli přestoupíme Boží zákony: POKÁNÍ. Právě pokání je natolik nadějná záležitost, že předstírat, že není proč se kát, znamená ubližovat všem: danému jedinci, církvi i samotnému principu Zákona. Pokání je v Bibli vnímáno jako zárodek nových, nadějných věcí. Pán Ježíši přijímal hříšníky, kteří nebyli sami se sebou spokojeni. A z toho důvodu pravil, že v nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem činícím pokání, než nad devadesátidevíti těmi, kteří si myslí, že pokání nepotřebují.

Pokání nemáme vnímat jako trest, ale jako jedinou možnost, jak vstoupit do chrámové předsíně milosrdného Boha. Proto Jan Křtitel, když připravoval své učedníky na příchod mesiáše, pravil: “Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“. A to hlásal tentýž Jan, který řekl Herodovi: není dovoleno, abys měl za ženu manželku svého bratra.

To, co je dovoleno a co není dovoleno, nám s dostatečnou zřejmostí sděluje Boží slovo. Nemusíme si to dělat složitější, než to je. Když člověk jedná v rozporu s tímto Božím Slovem, má činit pokání. A toto pokání má mít vedle své vnitřní stránky také svou vnější podobu. Ta patří k hygieně duchovního života. Pokání ovšem není koncem, nýbrž začátkem nových věcí. Rovněž abstinence od svátosti večeře Páně není a nemůže být dlouhodobá. Vždyť Pán s oblibou stoloval s celníky a hříšníky. Ano, s těmi, kteří se modlili slovy: “Pane, smiluj se nade mnou hříšným“, a dali tak i vnějším způsobem najevo, že nejsou hodni Boží přízně, že si ji nemohou nárokovat. Totiž právě tehdy, když se člověk zbaví šatu své vlastní domnělé spravedlnosti, když se vysvlékne ze své majestátní hrdosti, náročivosti a ukřivděnosti, může s ním Pán činit divy, které s mnohými rádoby “zasloužilými“ křesťany činit nemůže. Vždyť Ježíš pravil před farizeji o ženě-hříšnici: “Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ To není povzbuzení k hříchu, ale slovo o tom, že každý Kristův učedník žije a dýchá z Božího odpuštění. Takové povědomí má účinně zabraňovat jakémukoli pokrytectví v církvi. Vždyť nežijeme z vlastních zásluh, ale z Ježíšovy vykupitelské oběti. Láskyplná oběť nebeského ženicha smí být naším šatem a skvostem v každé době a v každé situaci. To budiž útěchou církvi, která chce napravit svou věrolomnost, aniž by propadla naduté samospravedlnosti.

Martin T. Zikmund