Hospodin a lidská spravedlnost

Kázání na Vinohradech 27.5.2006

Čtení: Ez 33,10-20

Text: Žd 12,14-17

Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal.

List Židům svou pobídkou zapadá do našeho aktuálního přemýšlení o budování sboru, protože nás vede k tomu, co je důležité a o co se máme snažit — usilujte o pokoj a usilujte o svatost. Bůh člověku nabízí svůj pokoj a svou svatost a člověk má jako odpověď tuto Boží svatost a pokoj realizovat. To jsou věci, o které má u křesťana jít. Budování sboru, společenství, do kterého patřím, je o růstu lidské osobnosti (usilování o svatost) a o mezilidských vztazích (usilování o pokoj a Boží milost pro každého).

Usilujme tedy o svatost, aby naše lidství zrálo. V moderní společnosti se stalo módou pěstovat si svou osobnost. Lidé chtějí vypadat mladě, být krásní, zdraví, štíhlí, vzdělaní, chtějí být nezávislí, mít zajímavé názory a případně i náboženství. Vychází spoustu knih o životním stylu, různých rad v časopisech. I na internetu najdeme mnoho zajímavých článků ze všech možných oblastí lidského života. Tato snaha zabývat se sebou, aby člověk vyzrál, aby se stal osobností jistě souvisí s křesťanským postojem k životu, protože vede člověka k odpovědnosti za své jednání, očekávání i víru.

Když se však začteme do těchto moderních materiálů, zjistíme, že jedno mají společné, intenzivně vedou k soustředí na sebe sama a vlastní prospěch.

Bible nabízí svatost. Z některých tradičních výkladů a představ o svatých vyplývá, že svatost je také  soustředění na sebe sama, na vlastní velikost, i když trochu jinak zaměřené a zdánlivě vyšší, protože se soustředí na lidskou morální velikost, zbožný život ve smyslu odříkání, půstů, sexuální zdrženlivosti, pracovitosti a náboženské angažovanosti.

Co je vlastně svatost z biblického hlediska? Je to vlastnost, kterou má Bůh. Slovem svatý, svatost jsou překládány dva hebrejské výrazy, které vypovídají o Bohu. Mají kořeny chasada a kadaša. Jeden označuje Boží laskavost, milosrdenství a dobrotivost, tato Boží vlastnost pak na lidské straně vyvolává zbožnost, správný vztah k Bohu. Druhý výraz znamená odlišenost, oddělenost, novost, jinakost, nesrovnatelnost a to na lidské straně vzbuzuje bázeň až strach. Boží svatost je podstatou celé starozákonní víry. Od Boží dokonalé svatosti se odvíjí způsob chození — života — zbožnosti Izraelců. Vyjadřuje to 3. Mojžíšova 19,2: „ Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.“

I Ježíš se hlásí k tomuto verši, když v Kázání na hoře říká: „ Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Že jde o svatost a Boží dokonalost ve smyslu laskavosti, milosrdenství a dobrotivosti, je zřejmé i ze souvislostí, ve kterých Ježíš slovo o dokonalosti používá: „Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce.“ Ježíš cituje verš z Levitiku o Boží svatosti, která znamená také naprostou dokonalost, protože právě na Boží dokonalosti je patrná lidská nedokonalost, nesvatost, která souvisí s hříchem.

Proto Ježíš nahrazuje svatost dokonalostí, aby bylo zřetelnější, že Bůh nám odpouští naši nedokonalost, neschopnost, náš hřích. Lidské usilování o dokonalost a svatost tedy nesměřuje k mravní síle, ale k laskavosti, milosrdenství a dobrotivosti, kterou překypuje Hospodin. Ke svatosti patří rovněž respekt k Boží jedinečnosti (Boha nelze srovnávat s čímkoli a kýmkoli) a z toho plynoucí i připravenost přijímat nové a nečekané věci.

Slyšeli jsme, že bez svatosti nikdo nespatří Pána. Stále znovu si připomínáme, že spasení je Boží dar a člověk si spasení nijak nemůže zasloužit, a přece nás list Židům vyzývá k usilování o svatost, protože bez ní nemůžeme být spaseni, nesetkáme se s Kristem, neuvidíme Boží tvář. Jak máme tomuto protikladu rozumět? Můžeme svým usilováním něčeho vyššího dosáhnout? Můžeme svým usilováním spatřit Pána? Ne, stále platí, že Bůh se ujímá člověka a člověk svým snažením nic na Bohu nevymůže. Svatost totiž k člověku také přichází jako dar, jako Boží odpověď na naši víru, na touhu po Boží pravdě, spravedlnosti a lásce.

Když člověk přijme Boží odpuštění, dostane schopnost odpouštět a přijímat i své nepřátele a projeví se na něm Ježíšovo lidství. Když člověk nechá vstoupit do svého nitra utrpení bližních a dovede plakat nad bolestí tohoto světa, stojí na cestě spravedlnosti, svatosti a má zaslíbení, že bude potěšen. Podobně tomu je s dalšími blahoslavenými, jak o nich Ježíš učil.

Usilování o svatost nejsou lidské výkony, ale stav lidského nitra, člověk, který má namísto srdce kamenného srdce masité, citlivé na lásku k Bohu i lidem.

Usilujte o pokoj se všemi.Usilování o svatost je usilování o osobní růst a usilování o pokoj je o mezilidských vztazích, o růstu schopnosti s druhými vycházet. Pokoj mezi lidmi je důležitá podmínka života. Ježíšovo narození provázelo přání pokoje, s Ježíšem vstoupil do života lidí pokoj. Žít v pokoji patří k touze lidí, a přitom je tak těžké pokoj mezi lidmi držet.

Jeremiášovými ústy říká Bůh (Jr 33,9): „A já budu mít jméno k veselí, chvále a oslavě mezi všemi pronárody na zemi, až uslyší o všem dobru, které pro svůj lid učiním. Budou se chvět strachem a rozčilením pro všechno to dobro a pro všechen pokoj, který svému lidu zjednám.“ Pokoj je tedy podobně jako svatost Božím darem, a přece je současně úkolem věřícího člověka. Mít pokoj se všemi je v reálném světě nesplnitelná vidina. Velmi těžko může mít člověk, který hájí Boží pravdu, pokoj s lidmi zabydlenými ve svém sobectví, s lidmi, kteří dychtí po moci nebo majetku. Když si představíme současný svět, vidíme, jak nereálné je chtít mít se všemi pokoj. A přece, právě v odvaze přijmout pokoj jako realitu Boží vůle spočívá schopnost člověka usilovat o pokoj se všemi. Skrze víru je člověk schopen pokoj mezi všemi lidmi vidět, a proto také o něj usilovat. Rozum člověku říká, že tito nebo tamti lidé k sobě nikdy nemohou najít cestu, ale víra říká, Bůh to dokáže.

Toto vědomí, že Bůh ve své dokonalé lásce proměňuje lidská srdce, dává člověku velikou odpovědnost. Kristův učedník se tím podílí na moci klíčů apoštola Petra. Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost, nabádá nás pisatel Židům. Máme tedy ve své moci užívat klíče ke vstupu do Božího království. Tradiční výklad mluví o moci klíčů, tedy o moci církve rozhodovat o lidech, zda někdo do království vstoupí či nikoli. Ano, církev, křesťané rozhodují o jiných, ale ne podle svého uvážení, nýbrž tím, že nesou odpovědnost za to, že nikdo nepromešká Boží milost.

Ptejme se, nabízí se nám tady způsob misie skrze podbízivou vstřícnost vůči nekřesťanům, nebo naopak skrze hrozby peklem a věčným zatracením? Ne, zdá se, že pisateli listu nejde o schopnost křesťanů druhé přesvědčit, ať sliby či hrozbami, ale o zachování čistoty učení. Dělat misii znamená zvěstovat slovem i činem čistotu učení, pravdu o Ježíši ukřižovaném a zmrtvýchvstalém, nezkreslenou zprávu, že záchrana přišla skrze utrpení a kříž.

„ … ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé.“ Je zřejmé, že již velice brzy vznikaly různě “vylepšené“ teorie a pokřivené zprávy o spáse, která je lidem dána v Ježíši Kristu. List Židům byl napsán také proto, že snad lidé začali pohrdat Ježíšovým ponížením a vzhlíželi k nedotknutelným andělům.

Od přemýšlení o odpovědnosti za jiné k odpovědnosti za vlastní život nás vrací připomínka Ezaua, který se lehkovážně vzdal svého prvorozenství. Každý, kdo se ve svém životě setkal s lidstvím, jak jsme jej poznali v Ježíši Kristu, ten je tomuto lidství dlužen svou odpověď. Proto mějme zájem o svou jedinečnost a svatost. Dobře to poznali lidé kdysi a vědí to i dnes.

Tady můžeme navázat na dnešní čtení z Ezechiele: „Spravedlnost nevysvobodí spravedlivého v den jeho nevěrnosti, svévole nezpůsobí pád svévolníka v den, kdy se odvrátí od své svévole.“

Bůh nám každému dává příležitost setkání s pravdou a schopnost rozpoznat správnou životní cestu. Ezau setkání s pravdou svého prvorozenství promarnil a: „Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal.“ V jeho životě to sice nebyla konečná, měl další, již jiné příležitosti ke správnému životnímu postoji (uměl Jákobovi odpustit a smířil se s ním), ale již nikdy nemohl naplnit své prvorozenství.

Setkání s Boží pravdou je nečekané a vždy překvapivé, žádá celého člověka. Ježíš v několika podobenstvích mluví o bdělosti, která patří k výbavě věřícího člověka. Způsob, jak být bdělý/á a připravený/á na blízkost Boží jinakosti, je v usilování o pokoj se všemi a svatost, bez níž nikdo nespatří Pána, a ve dbaní na to, aby nikdo nepromeškal Boží milost. Pane, Ježíši Kriste, ty sám nás svým svatým Duchem posiluj. Amen.

Lýdie Mamulová