Čím větší je jeho Pán, tím vyšší jsou jeho cíle
Z kázání br. faráře Jaromíra Dusa při pohřbu sestry Evy Pavlincové
Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. (Římanům 14,8)
Apoštol Pavel naprosto otevřeně a bez obalu říká něco, co většinou neradi slyšíme a co nás, lidi 20. a 21. století, přinejmenším na první poslech odrazuje a dráždí. A není se čemu divit! Moderní lidé přece o sobě samých chtějí rozhodovat sami!
Před několika lety, před nástupem českých vojáků do mise v Bosně, měli vojáci odpovědět na otázku: Když ti bude zle a budeš potřebovat pomoc, koho požádáš o pomoc? Velká většina vojáků tehdy odpověděla, že pomoc od nikoho nepotřebuje. Téměř všichni soudili že jsou natolik soběstační, že si musí a mohou vystačit a poradit v každé situaci sami, k tomu byli také vychováni a vycvičeni! Jen malé procento vojáků tehdy odpovědělo, že by pomoc v nouzi hledali u svého přítele. Nenašel se nikdo, kdo by uvedl, že by se se žádostí o pomoc obrátil na svého velitele. (Pro vojenské psychology a stratégy to bylo nepříjemné zjištění. Poradci z jiných armád se o tom raději neměli vůbec dovědět.) Je pravda, že po ukončení mise se počet těch, kdo přiznali, že jim pomohl kamarád, když jim bylo zle, zřetelně zvýšil, ovšem vztah vojáků k velitelům se ani potom nijak podstatně nezměnil. I na vojně chtějí lidé zůstat jak jen to jde, svobodní, nezávislí, chtějí být sami svými pány.
Vícekrát, při výkladu Písma jsme si i zde v kostele uvědomovali, že tak jednoduché to ale není. I takový člověk, který si myslí, že nad sebou žádného pána nemá, že nikomu neslouží, je v bibli odhalován jako člověk, který svého pána, či dokonce pány má. Často je to on sám, komu slouží, jsou to jeho vlastní žádosti, jeho sklony a vášně, které ho zotročují. A tak jsme si i zde, nad Písmem uvědomovali, že čím menším pánům člověk slouží, tím nižší, ubožejší cíle má a tím je také méně svobodný. Zato čím větší je jeho Pán, tím vyšší jsou cíle, ke kterým je veden, a tím je také svobodnější, neboť těm nižším pánům už opravdu sloužit nemusí.
Apoštolovo slovo do Říma přesně a dobře vystihuje to, co si evangelíci zde na Vinohradech připomínali a opakovali snad častěji, než jiní křesťané jinde. Byla to známá a slavná první otázka a první odpověď Heidelberského katechismu: Co je tvým velikým, co je tvým největším potěšením v životě i smrti? Je to vědomí a je to jistota, že nejsem sám svůj, že si mě můj Pán koupil, že za mne zaplatil, že za mne vlastní život obětoval, právě abych už nebyl a nemusel být odkázán jen sám na sebe. Mou největší radostí je, že mám dobrého a věrného Pána. Nikdy mne neopustí, nikdy se mne nezřekne, i údolím stínů smrti se mnou projde, s ním se nemám čeho bát.