Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook


Podporujeme

  Kázání a jiné texty

„Bydlíme pod věží…“

kázání ze žižkovského sboru ČCE z neděle 11. září 2005

Čtení : Mat 24:1-14

Text : Luk 13:1-9

11. září — pro mnoho lidí den jako každý jiný. Pro řadu jiných je to však datum naprosto zvláštní, přímo přelomové.

Vzpomínáme na oběti 11. září 2001. A při té příležitosti nám defilují před očima další oběti — Londýn, Madrid. Beslan, Moskva, Čečna, … Irsko, Irák, Palestina… hurikán, tsunami, zemětřesení, epidemie, občanská válka, povodně, hladomor… Nemůžeme nevzpomínat a nemodlit se za… Za co vlastně? Za koho? A nebo jsme si již zvykli a jde to tak nějak mimo nás, stejně s tím nic nenaděláme…?

Vzpomínáme dnes na oběti… vzpomínáme? Neztratili jsme již schopnost vnímat nesamozřejmost bytí, zdraví, míru, darů, možností? Umíme být vděční? Jakým právem si vlastně nárokujeme cokoli z toho, čeho užíváme? Jakým právem se cítíme být zaskočeni, ošizeni, podvedeni, když máme něčeho třeba jen méně než druzí (někteří)?

Vzpomínáme dnes na oběti tohoto — čeho vlastně? Co si o tom myslím, jak o tom mluvím? Opakuji pouze novinové fráze, nebo mám vlastní, zřetelný, promyšlený, až i citový vztah, postoj? A mám ho vůbec mít? Nemám snad svých starostí, které přece jenom aspoň nějak mohu ovlivnit či řešit, dost a dost? Není to jenom útěk od nich, když se zabývám něčím, co se stalo za oceánem?

Zamyslete se a zkuste si sami najít slova, která byste užili či již užíváte o 11. září: teroristický útok, hrůza, neštěstí či neutrálně událost (byť mimořádná), apokalypsa, zvěrstvo, sviňárna, obludnost, zákeřnost — cosi, co volá po pomstě. Nebo spíš převládnou myšlenky na oběti a jejich utrpení a utrpení jejich blízkých, a je to proto rána, úder, zásah, bolest, nesmyslnost, noční můra, děs, šílenství, zvrácenost, krutost, trest …

K čemu by to bylo dobré — to nemáme nic jiného na práci, na starosti? Upřímně řečeno, čteno a slyšeno ze slov Ježíšových, tak jak jsme je i dnes četli z evangelia — NEMÁME! Je přece neděle, den Páně! A ten není k ničemu jinému, k ničemu menšímu určen, než k rozjímání o našem vztahu k Bohu a k bližním a k modlitbě. A také ke společenství — vždyť právě proto jsme zde.

Bydlíme pod věží. Co rozsévá ta věž? Je i celá řada dalších věží, které potkáváme — jich všech se naše rozjímání může a má týkat: kostelní, vyhlídkové, majáky, snad i komíny a věžáky a mrakodrapy sem patří. My máme tu nejvyšší v Praze — denně se s ní potkáváme, chtě nechtě na ni hledíme, možná se i leckdy divíme, kam to ti lidé tak zaujatě hledí, když sami již ani hlavu nezvedneme, zabráni do svých starostí a pozemských zápasů. Pravidelně též využíváme služeb této věže. Má velkou sílu.

Bydlíme pod věží. Jaký k ní máme vztah? Jak o ní mluvíme, myslíme? Dostala se někdy do našich modliteb?

Bydlíme pod věží. Nemáme proto, že ji máme stále na očích, zvláštní úkol, povinnost, povolání navíc oproti ostatním, kteří ji nemají tolik na očích a nemůže jim tedy být natolik živou připomínkou jako nám?

Jen si to zkuste představit, jaké to asi muselo být před 4 roky v New Yorku — copak někdo čekal něco takového? Normálně žili, pracovali, bavili se, nudili se, těšili se, báli se, modlili se — a najednou, jako blesk z čistého nebe… Jaké to muselo být pro ty, jichž se to bezprostředně dotýkalo, kdo byli na místě a viděli, či pro ty, kdo tam měli své milé a už je naopak nikdy neviděli…

Ježíš také použil příběh, současný, aktualitu z titulních stránek novin. Vlastně mu ji přinesli a byli zvědaví — co ty na to, mistře (…když jsi tak chytrý…). Ježíš přijme výzvu a navíc ještě rozšíří tu zprávu o srovnání s jinou, přírodně katastrofickou, kde již není zřejmý lidský podíl, lidská vina. A ptá se (svých současníků a potažmo i nás): JSTE PŘIPRAVENI? Jste připraveni odejít? Jste připraveni na násilí, bolest, hrůzu, šílenství, nesmyslnost, apokalypsu? MUSÍ TO BÝT — to jsou slova Ježíšova. A nás to nemá vykolejit. Máme s tím počítat. A nás přitom dokáží rozházet, vykolejit, rozkmotřit, rozhádat a rozdělit takové prkotiny…

Jednou tu nezůstane kámen na kameni. Nebo už tu nebudeme my. Jenže zatím ještě stále bydlíme pod věží — a i tahle „naše“ věž nám může denně připomínat Ježíšova slova: Nebudete-li činit pokání, všichni stejně zahynete! Může nám také denně pomáhat uvědomit si, že ještě je čas milosti! Ještě máme čas činit pokání, litovat, obrátit se, ještě máme čas uvědomit o tom druhé, a tak je zachránit. Jen nesmíme říkat (a myslet si), že „nemáme čas“! Naopak, JEŠTĚ máme (ale jen do času, zní v podtextu).

Bydlíme pod věží — co rozsévá? Čemu slouží? Úžasný výdobytek vědy a techniky, nástroj neskutečné moci, informační médium. Co rozsévá? Čemu slouží? Při útoku na věže přináší smrt, bolest, hrůzu, otupění, touhu po pomstě, nenávist a strach… Ale co přináší do té doby (než spadne)? Něco lepšího? Nebo totéž, jenom trochu pomaleji, nenápadněji? Jak pomáhají věže, které potkáváme, životu? A jak životu věčnému?

Bydlíme pod věží. Každý den znovu nám připomíná náš úkol, zápas o to, aby vše, co užíváme, sloužilo dobrému, k Boží slávě. Ten zápas začíná modlitbou (Ef 6), pokračuje statečným a vytrvalým životem synů světla — v pravdě. Končí v nekonečné radosti, tam, kde Nejmocnější setře každou slzu z očí. Tam mohou ukazovat všechny věže tomu, kdo věří.

Jaromír Strádal