Tvoje milosrdenství, Hospodine, buď s námi – na tebe s důvěrou čekáme! Ž 33,22
Kázání bratra synodního seniora Joela Rumla na závěrečných bohoslužbách synodu 22.5.2005
Ř 11, 33–36: Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho
moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho
cesty! 34 Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho
rádcem? 35 Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit? 36
Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.
Bratři a sestry,
určitá necitlivost vůči Nikodémovi umožňuje, aby se o něm mluvilo
s despektem. To je kvůli jeho příchodu v noci — asi se bál, odhaduje
onen pohled. Lze si u něho povšimnout však i vzdělanosti, samostatnosti, a
časem i odvahy. Přiznám se, že spíše chovám vůči Nikodémovi určité sympatie.
Rád bych vám jej popsal tak, abyste viděli jeho klady a také díky jemu poznali
souvislost mezi starocírkevními perikopami dnešních biblických čtení. Nejde o
to, abyste Nikodéma na konci kázání milovali. Budu raději, když jeho
putování za Boží přítomností obohatí i vás.
Nejprve krátce
zmíním další janovské zmínky o Nikodémovi. Zdá se, že myšlenkovým vedením
nazaretského rabiho, případně i jeho školením, se Nikodém nechal natolik
oslovit a získat, že ho již vlastně neopustil. Absolvoval noční seminář, o němž
jsme četli, nijak aktivní sice při něm nebyl, ale nedal se. Nikde nemáme záznam
o jeho reakci právě na toto setkání s Ježíšem. Avšak o pár kapitol dál už
se veřejně a v docela vyostřené atmosféře Ježíše zastal a vysloužil si
podezřívavou nálepku: Nejsi také ty z Galileje?(7,52) Tím nepřímo
řekli — nejsi jako přední vzdělanec mimo? Hledej v Písmu a uvidíš, že
z Galileje prorok nepovstane. Pak se ještě jednou objevuje Nikodém na
Janově scéně, jednak jako dárce sta liber myrhy a aloe určených
k pomazání mrtvého Ježíšova těla, dále pak jako jeden z těch, kdo se
aktivně podíleli na Ježíšově pohřbení. (19,39)
Nikodém byl
předák a vysoce postavený člověk. Z ničeho nic (?) měl jasno v tom, že se v Ježíši
přece jenom něco z jiného, Božího světa, dotklo jeho reality a reality
jeho současníků. V tom si dovedl dělat jasno. Pilně studoval. A také se díval
kolem sebe. Přemýšlel a viděl, že z Ježíšova působení vycházejí odlišné
podněty. Proto jeho postřeh, že Ježíšovi v zádech stojí reálná Boží moc, byl
postřeh ladící s jeho náboženskými představami a závěry jeho teologické
píle. Ježíš, jako většinou, nezareagoval přímo na poznámku, kterou otevřel
Nikodém jejich setkání. Ač Ježíšovo slovo vyznívá neutrálně, zaznělo, zdá se, jako
něco, co potvrdilo správnost směru Nikodémova studia. Navíc se ukázalo, že i
s jeho úvahou je Ježíš ochoten dále pracovat a rozvíjet ji. Ježíš tedy
na jeho podnět navázal a zareagoval v logice myšlení a vidění sobě
vlastních, a učenec se trochu ocitl na slabém ledě. Dostal se k tématu,
s kterým se začal trochu potýkat. Vyhrkl otázku, vyjádřil nejistotu a rozjela
se debata, při které se Ježíš nahlas podivil: Ty jsi učitel Izraele, a tohle
nevíš?
Určení perikop
pro tuto neděli se jeví trochu vzájemně nesouvisející. Přesto souvislost
mezi Nikodémem a čteným apoštolovým hymnem existuje. A dokonce až tak, že
apoštolův jásot z epištoly Římanům může zažít kdokoliv z nás, a to
i dnes.
V této
chvíli si pomohu, sice snad naivní, ale přece ilustrací, kterou netřeba
přijímat pouze jako zkušenost řidiče: jedete krajem, vidíte daleko široko,
silnice je přímá a do dálky se před vámi vine její stužka. Jedete–li delší
dobu, nebezpečí, že krajina se stane fádní, je veliké. Vidíte přece tak veliký
kus před sebe a kolem sebe. Vše se vám
zdá tak jasné, průhledné,
předvídatelné a čitelné. Horizont ani zlom cesty nic neznamená. Říkáte si, že
se jen přehoupnete přes několik horizontů, přes devatero hor, a budete tam,
kam míříte: skoro víte předem, jakou krajinou projedete. Ukolébaná posádka jede
životem a předpokládá, že to stále nějak bude podobné, a nakonec proč ne,
hlavně ať to není horší! Pak přijde horizont, hrana výhledu, zlom, přehoupnete
se přes něj … a … zíráte! Poeta spustí: ó, hlubokosti bohatství i moudrosti
i umění Božího! (Kral.) Možná tak nějak by to vyjádřil i Komenský, třeba i
ještě něžněji a poetičtěji než apoštol. Jestli někdo z cestovatelů
zastaví, aby si to tzv. vychutnal, to už záleží na něm. Ale někdy je nejen
žádoucí, ale i nutné zastavit, rozhlédnout se, nadechnout se, přiznat si jistou
omezenost, se kterou jeden čekal už jen opakování, žádné překvapení, nic
nového, jako vězeň toho všeho, co je důvěrně známé a tisíckrát prozkoušené.
Apoštol se v jedenácté kapitole pokoušel přemýšlet o Božím záměru v
souvislosti s jeho lidem a pohany. Otevírá řadu témat, naznačuje pro
někoho pohoršlivé myšlenky, třeba tu: že některé větve byly vylomeny a ty,
planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene
ušlechtilé olivy. Ale na konci přijde poetickézajíknutí,
které přichází proto, že slova nedokážou vypovědět víc! Věci jsou zcela jinak,
předpoklady nestačí, předpovědi se neplní, dokonce světlo a stíny se nastavily
v překvapivé harmonii a odstíny barev jsou nečekaně poskládané tak, že i
v takové skladbě jsou hezké. Ó hlubokosti bohatství i moudrosti i umění
Božího, nemusí se člověk stydět vydechnout a neřekne tím nic špatně.
Nikodém mi připadá jako jeden z těch, kdo dobře poznali, že v Písmu
je hodně moudra a že svým studiem, nasazením a pílí spoustu moudra je možno je
uchopit a předávat, přesto si však uvědomil reálné ohrožení rutinovaností.
Uvědomil si, že je na rozmezí a má vybrat. Mělo by být závěrem všeho zůstat
moudrým, schopným a rutinovaným…? Však Nikodém, osvícen, zahodil brýle, očistil
si prsty od inkoustu a běžel se poptat jinam, po alternativě k tomu, co
znal tak dobře. Ptal se, protože cítil, že zdroj něčeho dalšího je daleko
hmatatelnější a přítomnější než to, co dosud znal. A to, že byla noc, to mu
nějak nedošlo; nakonec ani druhé straně nepřišel divný pozdní příchod zaujatého
tazatele.
Apoštol však
nedovoluje, abych zůstal u té své nedokonalé ilustrace a příliš vám umožnil
dosazovat si do poetiky jeho reakce další ilustrativní nádheru přírody, nebo
též kraličtiny při opakování vyjádření ó hlubokosti bohatství i moudrosti i
umění Božího! Apoštolova druhá věta naznačuje něco dalšího a jiného.
Že tak jako se zajíkne všímavý pozorovatel překvapivostí krás stvoření nad
něčím, co nečekal, může se úplně beze studu zalykat i ten, kdo se natahuje,
aby nahlédl do souvislostí Božího jednání s člověkem. Něco prohlíží a
promýšlí, točí se v kruhu, svá naučená schémata myšlení tisíckrát
protočil. A není u konce! A netrápí se tím, že není u konce! Dokonce ho těší,
že stále cosi uniká jeho chuti uchopit a držet a mít! Jak nevyzpytatelné a
nevystopovatelné! Jak nepředpokládatelné!
Bůh se rozhodl a
stále tak jedná! Navzdory všem předpokladům, přáním a choutkám.
Ta poezie má maličké
slabší místečko — kritický hlásek se může ozvat s tím, že každá
nevystopovatelnost a nevyzpytatelnost je nebezpečná. Ale i to apoštol jistí
a zachraňuje! Vyjádřením sice dobovým, ale srozumitelným. I když reagoval na
svou pantheistickou současnost, přesto vyslovil pevné ujištění — náš Bůh, ten
zjevený v Ježíši, jenž je Kristus, ten zůstává příčinou, udržovatelem i
cílem. V 1K to je řečeno trochu jinak, pro křesťany výrazněji a jasněji: My
přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a
jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho.(1K
8,6) Tady je vše zabezpečeno — nevystopovatelnost a nevyzpytatelnost Boží má
Bohem daný limit a tím je to, co zveřejnil Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu.
Tím se dal našemu očekávání všanc. Zároveň tak odkryl základní rámec svého
jednání. Nikodém zvídavě naslouchal a pak si z toho pro sebe
učinil svůj závěr. Apoštol Pavel zvídavě pozoroval, začal si připadat jako
nedochůdče a zavýskal, když pochopil. Bůh je vystopovatelný v Kristu a
vyzpytatelný ve vysoké hodnotě milosti, kterou dal. Přes rámec svého vztahu
lásky k člověku a světu Bůh nepůjde. Proto dále smí mít volnou ruku.
Zároveň však díky této skutečnosti nejsou pravdivé řeči o šedivosti života.
Boží jednání se světem si napořád ponese punc nevystopovatelnosti a
nevyzpytatelnosti, překvapivosti, nikdy však nebezpečnosti a strachu z podrazu
na lidi.
Končí synod, administrativně důležitá epizoda
v životě církve. Přemýšleli jsme jak o životě církve, tak o budování
sboru. Synod se konal v zajímavém čase. Mezi svatodušní nedělí a Trojiční
nedělí. Po vyznání, že Duch Boží je dáván, abychom se mohli dobře nakročit
do díla zvěstování spásy v Kristu, následuje neděle zvěstující všeobsáhlost
Boží v trojí podobě — nad námi, vedle nás i v nás. V moci Ducha
Božího smíme jít směle. Církev jako lid Kristův zůstává proto oběma nohama na
zemi, aby viděla zlom, hrany, výzvy a hrozby. Zároveň však církev zůstává duší
mimo zemi, aby věděla, že dosáhne–li horizontu, znamená to pouze, že dosáhla
chvíle k nadechnutí, k inspiraci, k poznání a k růstu. Protože věřím, že
ČCE je částkou Kristova lidu, pak věřím, že pro nás neplatí divná logika
beznaděje, že vždycky musí býti hůře. Po kříži následovalo vzkříšení. Na
Nikodémovy otázky přišlo prozření a na naše poctivé hledání přijde odpověď.
Však nevyzpytatelné jsou Boží soudy a nevystopovatelné jeho cesty!
To je výpověď naděje, podnět k aktivitě i důvod pro křesťansky vstřícnou
zvědavost.
Amen