Člověk má v srdci mnoho
plánů, ale úradek Hospodinův obstojí
Kázání Martina T. Zikmunda
v neděli 24.4.05 na Královských Vinohradech
Přísloví 19,21:
„Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí.“ ČEP
„Mnozí úmyslové jsou v srdci člověka, ale uložení Hospodinovo, toť ostojí.“ K
Ve svém plánování má věřící člověk brát zřetel na Boží úradek
Plánovat je nutné. O tom zde
není sporu. Ani Kázání na hoře samo plánování nepopírá, když v něm čteme:
„Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den
má dost vlastního trápení.“ To není slovo proti odpovědnému plánování, proti
spoření, proti šetrnému hospodaření. To vše je možné, ale má to být založeno na
důvěře v Boží pomoc. I při své odpovědné přípravě na budoucnost smíme a
máme žít dnešek s Bohem. Ten pravý poklad nemá totiž člověk přece na zemi,
ale v nebi. Proto může žít v přítomnosti v klidu. Pán Bůh o nás
ví… budeme-li se znepokojovat, budeme-li propadat úzkostným stavům o
budoucnost, čím si pomůžeme? Uval na Hospodina cestu svou, On sám všechno
spraví.
Každou chvíli máme před sebou
nějaké rozhodování ohledně budoucnosti. Mám změnit svou práci? Mám se
přestěhovat tam nebo onam? Mám vyslat své dítě na výměnný pobyt do zahraničí?
Mám se zadlužit a koupit auto? Mám podstoupit tuto nesnadnou, možná
komplikovanou operaci, která by mi však mohla pomoci? To jsou otázky, které se
v jistých obměnách dostavují. A mnohé jiné. I veverky instinktivně myslí
na budoucnost, když si na podzim sbírají a ukrývají ořechy. Také vlaštovky včas
odlétají do jižních krajin. I broučci zalézají do děr, aby se ochránili před
zimou. A když zmrznou, poslušně zmrznou.
O to jde také v našem textu:
uvádět své plány do souvztažnosti s Božím úradkem a odevzdat se mu. Modlit
se za to, co nás čeká, za své rozhodování, za budoucnost, za ty či ony kroky,
za tu či onu cestu, odevzdat to Hospodinu, být vůči němu svobodný, nenutit Ho,
aby On sám posvětil naše vlastní úmysly. Vědět, že naše plánování je jako ono
poznání z 1. listu do Korintu, 13. kapitoly — jen částečné, zlomkovitě, křehké.
Jsme jako Pavel, když napsal: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen
v hádance, potom však uzříme tváří v tvář.“ Málokdy máme plnou
jistotu, že se ve sporných záležitostech chováme úplně správně. Někdy máme před
sebou jen problematické alternativy. Ta široká cesta lidského sebeprosazování
se vždy nabízí jako jakási pozemská jistota. Jenže taková jistota je velmi
relativní. Proto má mít vždy člověk otevřenu svou mysl pro Pána Boha, Ježíšovo
slovo a pro Ducha svatého. Vcházejte těsnou branou…, píše se
v evangeliu.
Boží úradek přináší doufajícím
v Hospodina útěchu a naději
„Člověk má v srdci mnoho
plánů, ale úradek Hospodinův obstojí.“ V tomto verši je také útěcha. Ani vlas
člověku nespadne z hlavy bez vůle nebeského Otce. Nežijeme
v prázdnotě času a prostoru. Boží úradek je nade vším. To neznamená, že
Bůh předurčuje lidské jednání, to bychom byli jako loutky, tak tomu není. Ale
nechť je jasně řečeno, že člověk nemá ve své moci zmařit Boží záměry.
V tom tkví potěšení. Bůh o nás ví a má pro nás připraveno své království.
A my už zlomkovitě smíme v tomto království žít nyní, a což teprve
později! A tak křesťan je vlastně jakýmsi duchovním optimistou, bez ohledu na
to, jakou má povahu: spoléháme-li se na Pána Boha, konec všech věcí bude dobrý,
protože přijde království Boží v plnosti. To nám může dávat vnitřní
upokojení — přes všechny těžkosti, starosti a úzkosti, které na nás přirozeně
doléhají.
Heidelberský katechismus z r.
1563, klasický věroučný dokument reformovaného protestantismu, jehož autorem
byli Zachariáš Ursinus a Kašpar Olevianus, na otázku dvacátou osmou „Co
z toho máme, poznáváme-li Boží stvoření a jeho prozřetelnost?“ odpovídá
takto: „Poznáváme-li Boží stvoření a jeho prozřetelnost, máme býti ve všech
protivenstvích trpěliví, ve štěstí vděční a do budoucna o svém věrném Bohu a
Otci té dobré naděje, že nás od jeho lásky neodloučí žádný tvor, protože všecko
tvorstvo je tak v jeho ruce, že bez jeho vůle se nemůže ani hnout, natož kam
vrtnout.“ (2x)
Zmínil jsem před chvílí
Karafiátovy Broučky, jak poslušně zmrzli. Až nás mrazí při této formulaci. A
přece je zde cosi hřejivého, jakkoli to zní protismyslně: ti broučci se sice
útočnému tlaku zimy neubránili, ale věděli to, co tak nádherně vyznal apoštol
Pavel v epištole Římanům: „Jsem
jist, že ani smrt, ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani
budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém
tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši,
našem Pánu.“
Křesťan má být vždy svobodný
pro Boží vedení
To se však snadno řekne. Ono to
nejde bez lidského přičinění. Křesťan by se tedy měl cvičit v pružných
odpovědích na Boží volání. K tomu slouží četba Písma, nejlépe ve
společenství, modlitby, bratrské porady, pastorační rozhovory. Co ode mne Pán
Bůh očekává? Jak se mám zachovat v té či oné situaci? Jak žít ve svobodě
víry? Pohleďme třeba na naše biblické vzory. Co takhle Mojžíš? Ten v osmdesáti
letech uslyšel Boží zavolání, aby se z midjánské pouště odebral zpět do
Egypta, tam zburcoval lid a jednal s faraónem o jeho propuštění. Ano,
snažil se z toho vyvléct, ale když poznal, že je to Boží vůle, šel. V 80
letech! A Jeremjáš byl určen k vyhlašování Boží vůle svému národu už jako
nezkušený mladík. Upozornil na to Pána Boha, ale ten řekl: „Neříkej: jsem
chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikáži, řekneš. Neboj
se jich, já budu s tebou.“ Jeremjáš šel a konal, co mu Bůh uložil,
přestože se nevyhnul chvílím, kdy by nejraději se vším praštil. „Přemlouvals
mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celé dny
jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá…“ A Nehemjáš je ochoten opustit svou
kariéru u perského krále, když k němu přišla delegace z Judska,
vedená jeho bratrem Chananím, která referovala o bídném stavu města Jeruzaléma,
a zřejmě jej prosila o pomoc.
Ti všichni si jistě představovali
svou budoucnost jinak. Mojžíš snad myslel již na zasloužený odpočinek, Jeremjáš
si mohl ve své mysli představovat, jak se ekonomicky osamostatní a v klidu
si založí rodinu, a Nehemjáš měl už vystaráno — byl královým důvěrníkem, co víc
si mohl přát? Všichni tři se mohli rozhodnout jinak. Mohli zůstat ve svých
starých kolejích, na svých původních postech. Ale v nich by asi pokoj
neměli. Protože Jeremjáš i ve své sebelítosti doznává, že Hospodinovo slovo je
v jeho srdci jak hořící oheň a že je uzavřeno v jeho kostech. A že
vlastně nemůže jinak. Kdyby zůstali na svých místech, jistě by to měli
pohodlnější, ale nebyla to pro ně v jiném smyslu ještě větší trýzeň? O to
jde, abychom i ve vnějším nepokoji, i v oné výhni, kterou působí
Hospodinovo slovo, mohli mít ve své duši pokoj. Boží volání nám může znesnadnit
naše plánování, ale přibližuje člověka Pánu Bohu. A to je cennější deviza než
pozvání zdvořile odmítnout, vymezit si svůj koridor, do kterého mně nikdo — ani
Pán Bůh — nebude mluvit, a pak se dlážděnou silnicí vzdalovat Boží milosti.
Každá doba je v něčem
specifická. Dnešní doba — víc než kterákoli jiná v našich dějinách —
otevírá před člověkem široké pole možností. Zvláště před mladým člověkem. Naše
země je svobodná, patří k Evropské unii. Neohrožuje nás žádný nepřítel.
Nabídka pro mladé lidi je veliká. A to je dobré. Ale vskutku prospěšná bude ta
či ona možnost jen tehdy, když si člověk zachová svobodu víry, když především
ostatním otevře svůj sluch a srdce Ježíšovu volání k následování. Teprve
v této svobodě víry se lidské plánování a Hospodinův úradek setkávají,protože nad našimi plány slyšíme
hlas svého Mistra a poddáváme se pokorně vůli nebeského Otce.