Cestou do Emauz

kázání moderátorky Skotské presbyterní církve dr. Alison Elliot ve vinohradském sboru 10.5.2005

Izajáš 51, 1-6.
Lukáš 24, 13-35.

Je to poprvé, co jsem v Praze. Vždycky jsem říkala, že si tuto návštěvu budu šetřit k nějaké zvláštní příležitosti, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že bude takto zvláštní. Mám tu čest přinést vám pozdravy z generálního synodu Skotské presbyterní církve jakožto vaší sesterské církve. Máme mnoho společného. Jsme vykopáni ze stejné jámy sousedských sporů židokřesťanských, obě církve vzešlé z náboženského vření 15. a 16. století v Evropě. Setkáváme se jako sesterské církve v mezinárodních ekumenických tělesech a obojí jsme významnými členy Světové aliance reformovaných církví. Jsme usazeni v malých zemích, které mají za sebou násilné dějiny, avšak přece jen jsme si v těchto dějinách vyvzdorovali pokojnou politickou změnu nedávných let. A tak žijeme s výzvami a příležitostmi těchto souvislostí. A spolu slavíme proměnnou moc velikonoc.

Příběh cesty do Emauz je podivuhodným dramatem. V tom bolestně zoufajícím rozhovoru dvou společníků se zosobnila kosmická tragedie Velkého pátku a mluví ke každému, jehož život byl vytržen ze svého směru, jehož naděje je popřena a v němž se rozprostírá pustota, která zužuje všechen svět do vlastního žalu. A podél cesty kráčí Ježíš spolu s nimi, jemně a vytrvale je doprovází, dokud je velikonoce neobrátí a neobnoví jim budoucnost zaslíbení a nové možnosti. Tajemství velikonoc je zde mocně přítomno. Tajemství, které znovu skládá roztříštěné životy a vlévá do nich nový život. Vůči bolesti staví uzdravující horizont. Dává vzrůst naději na nejtemnější půdě.

Na počátku pochodu byli společníci zavaleni každodenní přítomností, neschopni se odtrhnout od toho dutého příběhu, v němž všechno rozhoduje civilní moc, jejich budoucnost jim byla ukradena, totiž ta politická budoucnost, v niž doufali: že Izrael bude osvobozen a touhy i přání lidí budou splněny. Ani ta novina, kterou přinesly do jejich společnosti ženy, totiž že Ježíš je živ, nenarušila jejich smutek. Dokonce ani ten příběh Boží věrnosti v Písmu, který byl základem jejich naděje, je nepovzbudil.

Je to vytrvale se opakující téma Bible, že naděje a víra mají být zasazeny do Božího měřítka, ne do našich bezprostředních přání. A Bůh vždycky činí nové věci. Náš oddíl z Izajáše by se dal vykládat jako vyzvání, abychom se stále obírali naší minulostí, a chtěli dnes obnovovat naše slavné dny:

Pohleďte na jámu, z níž jste vytesáni,
na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni

Avšak tato skála byla skála nemožnosti: čtenář je upomenut na dávný příběh Sáry, která počala, a poušť rozkvetla. Všechno, co nám minulost ukazuje, je to, že nemůžeme předvídat, jak bude Bůh jednat. Bůh není vázán naším očekáváním, co se stane. Ale Bůh nás neopustí. Na poušti bude nalezena radost a veselí, díkůvzdání a prozpěvování. Smrt nebude mít poslední slovo.

Ježíš jim trpělivě otvíral Písma a vrhal je do nového světla svého vzkříšení. A temnoty se začaly rozptylovat. Velikonoce nás pozvedají z té nemožnosti, v níž nás drží naše bezprostřední krize – do Boží věčnosti, kde jsou možné jiné věci, kde jsou naše obavy vírou proměňovány do naděje, jež je podložena Boží láskou, a ne našimi přáními.

Avšak nové věci, které činí Bůh, nejsou vrtkavé. Nový život velikonoc prodlužuje a oživuje Boží zaslíbení spravedlnosti:

Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi.
Ode mne vyjde zákon a mé právo svitne všem lidem.

Temnota našeho vlastního dne volá po všech lidech, kteří ponesou světlo této spravedlnosti. Povolává lidi, kteří byli „ovelikonočněni“. Lidi, kteří jsou povoláni léčit rány, prolamovat nespravedlnost, přinášet mír, chránit souseda. Lidi, kteří mají oči otevřené velikonoční možností vzdorovat způsobu myšlení, který říká: s chudobou světa nemůžeme nic dělat, úspěch znamená hromadit bohatství a zboží, musíme dávat přednost svým zájmům před zájmy druhých, musíme si udržet svou kulturu čistou, na naší vlastní bezpečnosti nám záleží víc než na právech jiných lidí.

Emauzští společníci byli odvráceni od své neschopnosti sdílet svá trápení s jinými a slyšeli, jak mohou být věci jinak. Tento způsob izolace má teď být věcí minulosti.

Jsem už po mnoho let členkou komise pro Církev a společnost v Konferenci evropských církví. Spoustu času jsme tam prohovořovali velké náměty a vydávali důležitá prohlášení. Ale co se mi z toho nejvíc líbilo a co jsem vyprávěla lidem, když jsem se vrátila do Skotska, byly rozhovory o žhavých záležitostech našich vlastních zemí. Podrobnosti úzkostí v Polsku, co bude s jejich zemědělstvím, až se připojí k Evropské unii. Objevující se nová chudoba ve Finsku, teď když liberálnější hospodářský režim zbavuje nezaměstnané záchranné sítě. Obavy ze vztahů mezi církvemi a státem na Slovensku a v České republice. Složitý vývoj zaměstnávání přistěhovalých v Portugalsku. Pokusy Rumunska zadržovat lidi na venkově mimo města, která je neuživí.

My tyto příležitosti k vzájemné podpoře nevyužíváme dost často, i když věříme, že evangelium není vázáno národními hranicemi a že potřeby a obětavost lidí nejsou omezeny tím, co je dostupné v místě. Letos jsem navštívila Srí Lanku po vlně tsunami. Ať už byl důvod jakýkoli, byla to tragédie, která se dotkla srdcí lidí celého světa. Poslouchali jsme humanitární pracovníky, jak přemílali otázku co nejefektivnějšího využití milionů dolarů, aby jejich dárci nebyli netrpěliví. A příliv peněz pokračoval. Hranice únavy soucitu byla prolomena a může být znovu. A my s touto záplavou obětavosti můžeme pracovat, abychom připomínali lidem, jak mohou změnit životy lidí — životy zakrnělé chudobou, ožebračené soustavným zneužíváním, ochromené domácím násilím. Velikonoce říkají, že to jde.

Ale dramatické vyvrcholení emauzského příběhu není poučení z dějin ani se netýká politické spravedlnosti. Spočívá v tom, jak se jim Ježíš dal poznat v lámání chleba. Tam někde byl záblesk rozeznání, který překonal slova i racionalitu, a on pak náhle zmizel.

Nevím, jaké je reformační dědictví zde, ale Skotsko velmi pomalu rozpoznává hodnotu způsobů poznání, které se nedá vyjádřit slovy. Neboť jak bychom mohli vstoupit do velikonoc jen racionálně? Americký presbyteriánský spisovatel Walter Brueggemann mluví o tom, jakou brzdou je naše potřeba vysvětlování:

Jsme klamáni samotným velikonočním tvrzením, které vyslovujeme.

Tvůj nový život nezapadá do žádné z našich kategorií.

My přemýšlíme a dřeme se a hádáme,

a připojujeme vysvětlující adjektiva jako „duchovní“ a „tělesné“.

A dává do protikladu zklamání těch, kdo jsou „prosperitní a sytí a zabezpečení“ — a způsob, jímž jsou ti, kdo jsou v nouzi, omráčeni velikonoční zvěstí. A modlí se, aby on i jeho studenti byli dotlačeni do oné „omračující potřeby“, aby mohli být „ovelikonočněni“.

Skutečnost velikonoc se stává tajemstvím, když se o nich pokoušíme mluvit. Ale jejich plná sláva může být zahlédnuta v citlivých okamžicích, v hudbě, v poezii. V okamžicích pokoje, toho silného pokoje, který nás pozvedá z naší bezprostřední beznaděje a který rozšiřuje náš soucit, takže se dotýká lidí, které neznáme, který nás odvádí od každodennosti k hlubší skutečnosti. Pokoj, který nám dává sílu proměňovat temnotu životů našich i životů druhých lidí, abychom mohli vyhlašovat: „Kristus vstal z mrtvých: Vpravdě vstal z mrtvých!“