Poděkování
Z proslovu bratra faráře Jaromíra Dusa při ekumenické bohoslužbě ve vojenském kostele Jana Nepomuckého na Hradčanech 6.12.2004. Duchovní služba Armády ČR tehdy byla přijata do
společenství „Komunity kříže a hřebu.“
Vážení
přítomní, vzácní hosté z domova i z ciziny, bratři a sestry, rád bych
začal své poděkování tím, že přečtu jeden rozhovor z Bible. Odehrál se
mezi písařem Bárukem a prorokem Jeremiášem a je zapsán ve 45. kapitole
Jeremiášova proroctví: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele, o tobě Báruku. Řekl jsi: Běda mi, neboť Hospodin přidal k mé blest ještě starost.
Do zemdlení vzdychám a odpočinutí nenalézám. Toto mu povíš: Toto praví
Hospodin: Hle, bořím, co jsem vybudoval, vyvracím, co jsem zasadil, celou tuto
zemi! A ty bys chtěl pro sebe usilovat o veliké věci? Neusiluj! Neboť hle, já
uvedu zlo na všechno tvorstvo, je výrok Hospodinův, ale tobě dám jako kořist
život na všech místech, kamkoli půjdeš.“
Mnohokrát jsem
četl toto slovo jako slovo určené právě mně. Naznačím proč: Bylo mi téměř 30
let, když jsem se dostal na postgraduální studium do Westminsterské koleje
v Cambridge, poprvé navštívil katedrálu v Coventry a účastnil se
valného shromáždění Světové rady církví v Uppsale. Moje žena dokončila
studium medicíny, narodila se nám dcera. Velké plány, velké věci téměř na dosah
ruky!
Potom však,
právě v den mých 30. narozenin, se násilím odvlečení představitelé mé země
vrátili z Moskvy, oznámili kapitulaci a pak o něco později normalizaci...
To byl konec všech mých velkých plánů! Bořím, co jsem vybudoval, vyvracím,
co jsem zasadil, četl jsem. A ty bys chtěl pro sebe usilovat o veliké
věci! Neusiluj! Dám ti však život, na všech místech, kamkoli půjdeš!
Mohu říci, že
Pán Bůh svůj slib do písmene splnil. Jemu patří moje poděkování nejprve!
Chránil život můj i mé rodiny, kamkoli mne odvedli. Nadto ještě způsobil, že
jsem se i velkých věcí dočkal. Dokonce mi umožnil, abych na jedné velké věci,
na vzniku duchovní služby v resortu obrany České republiky, měl svůj
podíl. To byl pro mne veliký a vzácný dar. Díky němu jsem v posledních 9
letech prožil bezpočet zajímavých, příjemných a dobrých dnů. Jen těch cest doma
i do ciziny, těch zajímavých setkání a rozhovorů, těch vzácných přátelství,
která jsem směl navázat — s našimi kaplany, s představiteli církví
v naší zemi, s představiteli duchovních služeb jinde! Nemohu
v toto chvíli všem poděkoval jednotlivě, tak alespoň po skupinách.
Začnu u
vojenských kaplanů. To oni způsobili, že duchovní služba v České armádě má
tak dobrou pověst! Děláte svou práci lépe, než jsem si kdy uměl představit, a i
když je mezi námi rozdíl celé generace, vždycky jsem cítil, že jste mne přijali
mezi sebe. Jsem vám za to upřímně vděčný!
Pokud jde o
vzácné hosty z ciziny, jsou mezi námi představitelé duchovních služeb ze
všech zemí, které s naší republikou sousedí, z Německa, Rakouska,
Polska i Slovenska, ale také z Francie, z Holandska a z Belgie.
Je to pro naši duchovní službu nesmírná čest, vážení bratři, že jste přijeli, i
když dobře vím, jak je váš čas vzácný a váš program nabitý. Nechci však děkovat
jenom za to, že jste zde. Vám a často i vašim předchůdcům jsem a budu vždy
vděčný za vaše přátelství, za vaše rady i za vaše dary. Jen díky vám jsme mohli
zajistit byty pro první kaplany, právě pro ty, kteří se v těchto dnech
vrací do civilu, do svého nového sboru a do své nové farnosti. A jen s vaší
pomocí můžeme také rychle budovat pastorační centrum v Lulči u Vyškova, o
kterém jsem přesvědčen, že již brzy bude dobře sloužit mnoha českým vojákům.
Byli jste vůči
nám vždy vzácně otevření a upřímní. Díky vám jsme často přesně věděli, čeho se
musíme vyvarovat — a vy jste nás v tom podporovali. Děkujeme!
Můj dík patří
také vám, pane kardinále, i tobě, příteli a spolužáku Pavle Smetano. Bez vaší
podpory a vaší důvěry k nám, k Tomášovi Holubovi a ke mně, především
v době, kdy se duchovní služba v Armádě České republiky připravovala, aby
k podpisu dohody mezi Českou biskupskou konferencí, Ekumenickou radou
církví a Ministerstvem obrany nedošlo. Děkuji ale i všem dalším církevním
představitelům, panu arcibiskupovi Graubnerovi, bratřím biskupům Cikrlemu a
Volnému, bratřím patriarchům Špakovi a Schwarzovi, bratřím kazatelům Černému,
Nowakovi a Šimkovi — za váš zájem o službu mezi vojáky, za pomoc při hledání a
přemlouvání těch, kdo již v duchovní službě pracují nebo kdo v ní
pracovat budou, a ovšem i za vaše modlitby. Díky vám!
Dnešní naše
ekumenická bohoslužba je pro mne významná ještě ze dvou důvodů: duchovní služba
AČR získává kříž z hřebů z Coventry a v těchto dnech končí
povinnost mladých mužů v naší zemi prožít kus svého života na vojně.
Již jsem
zmínil, že v katedrále v Coventry jsem byl poprvé v roce 1968.
Znovu jsem se tam dostal po 34 letech. To jsem tam byl spolu s představiteli
duchovních služeb všech evropských a severoamerických armád, tedy nejen s
vysokými církevními hodnostáři, ale i s vojáky — s generály a admirály,
z nichž mnozí byli a jsou mými přáteli. Slavnostní uniformy a velký,
dřevěný, pozoruhodně vyřezávaný kříž, dar pana profesora Severy z Prahy,
to se mi vybaví, když si na svou druhou návštěvu katedrály sv. Michala
v Coventry vzpomenu.
Uniformy a
kříž! Když se ukázalo, že mám ve své funkci v duchovní službě AČR zůstat o
rok déle, než jsem původně předpokládal, usoudil jsem, že mně byl tento čas
přidán, abych — snad trochu jako svůj odkaz — přenechal českým kaplanům vazbu
na katedrálu v Coventry, po které jsem sám v jejich věku velice
toužil. Jsem vděčný panu biskupovi Simonovi, paní Margaret Middleton i dalším přátelům
v Coventry, že mně to umožnili, a jsem vděčný českým kaplanům, že to přijali.
I skutečnost,
že odcházím z duchovní služby resortu obrany právě v době, kdy
z vojny odcházejí domů i poslední vojáci základní služby, je pro mne — a
jistě nejen pro mne — také důvodem k veliké vděčnosti. Moje vlastní dvouletá
vojenská služba skončila právě před 40 lety. Přesto si na některá jména i
události z té doby živě vzpomínám. 13 vojáků, se kterými jsem se na vojně
nějak potkal, se domů nikdy nevrátilo. Tehdy když někdo přišel domů dřív,
přišel obvykle s invalidním důchodem.
Další mé
poděkování v rámci dnešní bohoslužby patří nyní hudebníkům, paní prof.
Jarce Potměšilové, která hraje na varhany, panu prof. Vladanu Kočímu a jeho
ženě Haničce, kteří hrají na violoncello. Paní profesorku znám od svých
studentských let, s panem profesorem jsem se seznámil, až když jsem
sledoval jeho soudní proces. Byl souzen a odsouzen, protože odmítal vojenskou
přísahu. To bylo v roce 1987. Dostal tehdy 15 měsíců naostro. Domů se
vrátil dříve, díky amnestii prezidenta republiky, neboť v únoru 1988 to
bylo 40 let od Vítězného Února, jak se tehdy říkalo, a k takovému výročí
amnestie automaticky patřila. Na podzim téhož roku byl ale zatčen znovu, nyní
již jako recidivista, neboť svůj názor na vojenskou přísahu nezměnil. Jeho
kariéru trestance ukončila teprve veliká změna v naší zemi — 17. listopad
1989.
Jsem moc rád a
vděčný, že manželé Kočí jsou mezi námi, také proto, že mám důvod jejich příběh
sobě i vám připomenout. Často nevděčně zapomínáme, z čeho nás Pán Bůh před
15 lety vysvobodil.
Poslední mé
poděkování patří vám, kdo jste se k dnešní bohoslužbě dali pozvat, a všem,
kdo se za naši duchovní službu modlí. O modlitby církví prosíme při každé
bohoslužbě vyslání, sluší se, abychom nyní při bohoslužbě vděčnosti za vaše
modlitby poděkovali. Když ale děkujeme, opět a zároveň hned znovu prosíme!
Nepřestávejte se za nás modlit! Vaše modlitby nás drží. Díky vám! Amen