O povolání Abrahama a také o našem povolání

kázání bratra konseniora Petra Hudce při slibu staršovstva na Vinohradech

Kdo byl Abraham? Kdo je Abraham? Abraham je postava, do níž vtekly, vlily se, vsákly zkušenosti lidu víry, lidu izraelského. Abrahamův příběh je víc než příběh nějaké jedné postavy. Je to autobiografie lidu izraelského. V příběhu slyšíme pravdivé líčení, jak to s vírou Abrahama, Izraele a také s naší vírou doopravdy je.

Celý příběh víry začíná takto: I řekl Hospodin Abrahamovi… Ve sbírce zajímavých kázání od holandského faráře Nico ter Lindena vypráví autor, jak přišel jako novopečený farář na sbor a měl první náboženství ve škole. Řekl si, že začne pěkně od začátku: Abrahamem. Nadechl se a spustil: Bůh promluvil k Abrahamovi… A tu se přihlásil nějaký chlapec: „A pane faráři, mluví Bůh také dnes?“ Farář byl zaskočen. Po státnici a vikariátu, plný vědomostí, vysloví první větu a dostane od nějakého kluka otázku, kterou nečeká a s níž si okamžitě neví rady. Přitom je to otázka naprosto zásadní. Protože jestli Pán Bůh nemluví dnes k nám, pak můžeme pochybovat o tom, že kdysi promluvil k Abrahamovi. A co by nám potom ten příběh mohl dát, kdyby byl vymyšlený, neskutečný?

Dobrá otázka. Mluví k nám Pán Bůh také dnes? Ano, Bůh k nám dnes mluví stejně jako kdysi k Abrahamovi. Mluví nejrůznějším způsobem, mluví osobně. Mluví skrze Bibli, druhé lidi, nejrůznější události. Jiní jeho hlas třeba neslyší, ale já ano. Já v tu chvíli vím, že ke mně promlouvá Bůh. A když mně ten Svatý zastoupí cestu a promluví, je to vždycky síla, která proměňuje, dává pokoj a radost nebo třeba vysílá na cestu k naplnění nějakého poslání. Pán Bůh vstupuje do našeho života, promlouvá k nám a bude promlouvat nadále, jak věřím. Asi každý z nás by o tom mohl vydat svědectví.

Když si kladu otázku, kde je počátek víry, vzpomínám na své rodiče, jak se s námi modlili před jídlem a spaním a jak nás vodili do kostela. Vzpomínám na své faráře, jak nás učili číst Bibli a svědčili o své víře, a na další přátele, svědky víry. To vše bylo moc důležité, ale to nejdůležitější bylo a je ono Boží promluvení. Když skrze přátele a Bibli vstoupil Bůh do mého života a já zaslechl Jeho hlas. Zkušenost setkání s Tím, který byl před počátkem, který je neviditelně nyní přítomen - někdy mám pocit, jako by Boží nebe a můj život oddělovala jakási opona, která se tu a tam poodhrne a mně je dáno zahlédnout lem Hospodinova roucha, zaslechnout jeho kroky. Setkání s tím, který je, jak věřím, na konci u cíle, kde uvidím tváří v tvář to, co zde mohu zahlédnout jen jakoby v zrcadle. Tato zkušenost s Bohem probouzí víru. Víra se rodí z tohoto setkání se svatým Bohem.

Pán Bůh promluvil k Abrahamovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ To není předně výzva k tomu, aby se Abraham posunul z místa A do místa B. To je výzva k tomu, aby opustil cestu, po níž šel, způsob života, jímž žil, a vydal se na jinou cestu. Na cestu za Božím hlasem. Škoda, že biblický vypravěč neřekne trochu víc. Použiji ještě jednou kázání Nico ter Lindena. Zmiňuje rabínské vyprávění o tom, co se mohlo asi v Abrahamovi odehrávat. Rabíni vyprávějí tento příběh: Abrahamův otec je sochař a vyrábí bůžky, Abraham je musí prodávat na trhu. Je však špatný obchodník, protože stále méně věří svému zboží. Lidé se tísní před jeho krámkem, neboť jsou unaveni a obtíženi, jako ovce bez pastýře. Teď by mohl Abraham neuvěřitelně zbohatnout, kdyby začal těžit z jejich zármutku a touhy. Jenomže on místo toho stojí na trhu a hlasitě vykládá, jak neužitečné je jeho zboží. Prý je to samá laciná veteš. Abraham je skutečně podivín. A nakonec sám sošky zničí. „To nebyli žádní bozi,“ říká Abraham. „Vždyť můj otec je sám udělal. Já hledám Boha, který stvořil mého otce.“

Co znamená vyjít na Boží cestu dnes? Docela prostě — začít Pána Boha poslouchat. Mít Boží Slovo jako světlo na cestu a jeho sliby jako největší bohatství.

Abraham vykročil na cestu víry. Víra je v Bibli často přirovnávána k cestě, protože Bůh člověka někam vede, dává mu nějaký úkol, který má člověk splnit. Povšimněme si, že Abraham vyšel na novou cestu, když mu bylo 75 let. Je to povzbuzující. Říkám si, co krásného a požehnaného mohu ještě prožít. Vždyť to, co stojí za to, se začalo v Abrahamově životě odehrávat až v 75 letech.

Často se říká, že cesta víry je cestou do neznáma. Ano, je to tak. Abraham a všichni další, kteří se za Božím hlasem vydávají, nevědí přesně, kam je Pán Bůh povede. Ale mají Boží zaslíbení. Když Abraham vyšel na novou cestu, dostal od Pána Boha ujištění: „Požehnám ti … v tobě dojde požehnání veškeré člověčenstvo … staň se požehnáním.“ Je to ujištění, že na této cestě bude Abrahamovi Hospodin stále nablízku. A pak Abrahamův život dostává nový smysl. Když vám zastoupí cestu Bůh, najednou víte, že v životě nejde v prvé řadě o to, aby člověk vydělal co nejvíc, ani si co nejvíc užil, ani nejde předně o jeho hvězdnou kariéru, ale o to, aby se stával požehnáním. K tomu si nás Pán Bůh volá, abychom se druhým stávali požehnáním. Napadlo mě při tom, že by mi vlastně stačilo ke štěstí, kdybych na konci života věděl, že jsem byl někomu požehnáním. Jeden presbyter z našeho sboru nám nedávno vyprávěl obsah knihy katolického bohoslovce. Na jméno si nemohu vzpomenout. Zaujala mě pasáž o posledním soudu. Víte, jak to tam bude? Bůh nás bude soudit tak, že řekne: „Přiveď své blízké, ať oni vydají svědectví, co od tebe přijali nebo co jsi jim zůstal dlužen.“

Máme se stávat požehnáním. To je něco. Nemusíme prožít život hloupě a nesmyslně.V této souvislosti myslím i na vás, milé presbyterky a presbyteři. Což porozumět svému povolání ne jako nepříjemné povinnosti, ale jako zvláštní Boží milosti? Že jste dostali příležitost stávat se požehnáním pro bratry a sestry, s nimiž ve sboru žijete. Že vám Pán Bůh tuto příležitost připravil.

Abrahamův příběh — to není příběh dávno minulý. Ten příběh pokračuje. Pán Bůh k nám promlouvá a zve nás na cestu. Volá nás: „Staň se požehnáním a já ti požehnám.“