Podzimní žeň

Kázání synodního seniora bratra Joela Rumla

Mt 9,35-38: Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“

Tato slova se jeví jako vhodná k  vysílání pracovníků do zvěstování evangelia. Byla vyvolána Ježíšovou lítostí nad stavem lidí, kteří se kolem něho sešli. Proto lze začít tím, že nejde jen o zvěstování evangelia, jde i jeho dopad, kterým je z pole lidstva u(od,s)klízena nazrálá potřeba pomoci. Uzrála nouze lidí, je třeba odklízet, uklízet pole. Proto se soustředím na to, co souvisí s pohledem na zástupy, skleslé jako ovce bez pastýře.

Připadá mi, že to, co Ježíš zažil při pohledu na zástupy, není dnes zase tak zcela neznámý stav. Náš svět je plný jak trápení, tak i pokusů pomáhat. Plný je náš svět ovšem i zkušeností, že mnohé pokusy utrpení spíše rozmnoží než odklidí. Většinou platí, že kdo se předem prohlašuje spasitelem, ten jím není. Také platí, že jako jsme naletěli jedněm, naletíme i druhým. Trochu v duchu slova G. K. Chestertona: „Od té doby, co člověk přestal věřit v Boha, je ochoten uvěřit v kdejakou pitomost.“ Není to tak dlouho, co skončila zase jedna válka. Jejím cílem bylo osvobodit týraný národ od diktátora. Jeho vláda opravdu skončila. Nastala éra nová, jedni ji vítají, jiní odmítají; jak jinak. Televizní stanice vysílaly obrázky z té země a my jsme se mohli skrze kameru dívat do očí lidí, kteří tvořili zástupy někde daleko. Lidé tam stáli na začátku cesty, jejíž konec je stále zahalen těžkými mračny. My televizní diváci se smíme dívat do tváří mlčících lidí, které hovořily víc než davy, vyhrožující svou anonymní masovostí a zmateně vykřikující své požadavky. I při tom televizí zprostředkovaném pohledu do očí mlčících a čekajících lidí snad mnozí cítili — víc než co jiného — lítost nad nimi. Asi proto, že oni záviseli pohledem, nediktovali a neurčovali, jen dávali najevo, jak nás ve své bezradnosti potřebují a jak nás volají.

V takové chvíli pohledu do očí lidí jde stranou otázka, zdali lidé jsou najedení, v čem žijí, co mají doma, jaká jsou jejich manželství, zaměstnání a rodiny. Někdy lidé nijak viditelně ani nestrádají. Jsou oblečení, vcelku upravení, vnějšně nijak nevybočují z normálu. Ale hovoří oči a tváře. Stačí se dívat a hodně se dozvíte. Ježíš jednal, jak jednal, lidé za ním přicházeli, oni ho dokonce i následovali, a vždycky se seběhli. Někdy volali, někdy mlčeli. On se pohyboval mezi nimi, aby se dozvěděl. Viděl různá sdělení. Smutek, prázdnotu, únavu, trápení, nudu, posměch, ironii, lhostejnost. Obracely se k němu pohledy lidí, kteří si nevěděli rady s tím, jak jejich život vypadal, do čeho se dostal, jakou mozaiku tvořil.

Evangelista zachycuje, že Ježíšem pohnulo to, co viděl — není řečeno, co všechno viděl, dá se jen usoudit, že jím hnula jejich potřebnost. Nejen chudoba nebo bezradnost, trápení, neléčené nemoci, nemožnost pomoci si sami, odkázanost na poměry a vyčkávání na to, co bude. Byla to bezradnost, která měla svou příčinu. Jsou tam užita řecká slovesa, která blíže popisují jejich stav. Nový ekumenický překlad uvádí, že lidé v zástupu byli vysílení a skleslí. Více říká to, že lidé byli zchřadlí a poničení (verschmachtet und zerstört – zpustošen), jak to překládá Luther. A podle moderního anglického překladu Ježíšovi bylo líto lidu, jenž byl ztýrán (harasssed – zharašen) a bezmocný (helpless). Lidé se do té situace nedostali jaksi nějak nahodile, tak nějak neurčitě. Oni se stali obětí něčeho, co je vykořenilo, znejistělo, zbavilo zázemí a pokoje. Kdosi je obelstil, zavedl, podvedl; přesně tak, jak to znají dějiny našeho světa na všech rovnoběžkách. Tady nejde předně o devastaci domovů, měst a obcí. Jde o devastaci ducha, vnitřní bezradnost a nejistotu. Jako když národ přijde o komunismus, o styl, který leccos v životě považuje za bezplatné, samozřejmé a náročivé, aniž by se člověk přičinil. Člověk přijde o něco, v co doufal, v čem viděl dobrou cestu k jednoduchému a rajskému životu; cestu k ráji na zemi. Ono to nevyšlo, protože lidé byli obelháni; třeba iluzí, že tento svět, takový jaký je, může být rájem, spravedlivým a rovnoprávným prostředím. Takové obelhání se stane jednou, dvakrát, třikrát, až vše dojde do stavu, kdy už nikdo nevěří nikomu a ničemu a do očí se usadí cynismus, lhostejnost, a s nimi nenápadně přijde bezradnost, nejistota, úzkost, strach. Nežijeme v příliš jiné situaci. Ježíš před tím neutekl. Promluvil stručně.

Ve svém slově zdůraznil, proč jste nutní právě vy, kdo čtete tyto řádky, vyznáváte Krista a patříte do sborového společenství. Proč jsou potřeba ti, kdo žijí v jeho síle a následování. Proč je potřebný jeho věrný lid tady stejně jako jinde. Ježíš podporuje řešení hluboké, zásadní a krizové bezradnosti lidí. Kdy je třeba léčit nikoliv nevzdělanost, nemocnost, sociální nouzi, nýbrž kdy je nutné odklízet dozrálý nános sebeznehodnocení a bezradné neutěšenosti. Náš svět není ráj, proto stále bude kde a co sklízet, proto tady bude pořád třeba Kristových učedníků a následovníků. Stále tu zůstanou, oproti tomu všemu, co pomíjí. Proste Pána žně, ať vyšle dělníky!, zní jeho příkaz. Modlete se za to, aby vysílené a lítost budící zástupy lidí světa měl kdo nejen politovat, ale i zbavit tíže prázdnoty. Modlete se za to a vyjděte mezi lid a nezahrnujte je učením, suchými informacemi, „o“ Ježíši, „o“ spasení, „o“ Bohu. Zahrňte je působením pokoje, spásy, lásky a naděje, které přece ve vás přebývají, protože jste je jednoduše už přijali, protože je máte. Vy máte dary Boží pro potřebné.

Nejde o úděl bezpečný a rovnou radostný, to ukázal osud samotného Ježíše. Je to však jediný způsob, který otevře cestu dál pro tápající. Aby do takového úkolu dělník vyrazil, musí k tomu být přemožen Šéfem žně, Šéfem všeho. Ten jediný přetváří lítost nad zástupy v účinnou pomoc, nasazení. Nebude-li přemáhání ze strany Pána žně, vše se velice zvrhne v dnes běžnou podívanou — netečné sledování toho, jaké je utrpení druhých a pochvalování si toho, že se máme lépe.

Upozorním už jen na poslední věc — Ježíš neléčil zástupy tak, že by nad nimi máchl rukou a oni by byli davově uzdraveni, ani takový davový křest neuznával. Pěkně se ve všem jde od jednoho k druhému, od domu k domu. Jednotlivec, dům, kterým je tvořen lidmi jedné krve a jednoho těla, se poté má vyjádřit. Zdali přijme, nebo odmítne. Přijme-li, pak odklízení jeho bezradnosti smí začít. Aby se tak sám stal rolí novou, připravenou pro novou setbu, novou naději a vzrůst nové pšenice, kterou nebude třeba vyhazovat a likvidovat.

Sklizeň začala, hned jak Ježíšovi učedníci vyšli; a už nikdy nepřestane. Jednoduše proto, že mezi lidmi a v lidech nemá stále znovu uzrávat beznaděj a smrt! Má zrát naděje a život! Proto, lide Kristův, ať jsi kde jsi, vyjdi a žni, vyhazuj plevel z lidských duší! Ukazuj na zrno dobré, které musí dostat šanci na uklizeném a vyčištěném poli, aby prázdné oči a bytost byly naplněny darem plnosti! Nikdo to za tebe neudělá!

Amen