Lék proti marnosti

biblická úvaha pro Hrozen

Lk 5,1-11, 5,5+8b: Mistře, namáhali jsme se celou noc, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě! ...Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.

Tady jde o Šimona a o Boží Slovo. Jde o Šimona zatím jako o rybáře, který až se setká se zvláštní podobou Božího slova, stane se učedníkem a zdatným misionářem. Zkraje jej potkáváme jako člověka, který asi málo tušil, co se s ním stane. To všechno měl Petr teprve před sebou. Nějak se přimotal k tomu, co se v jeho blízkosti začalo dít. Vrátil se z nočního, marného a zbytečného pokusu o úlovek: nic jsme nechytili, namáhali jsme se celou noc marně. Tak to shrnul. Dotyk marnosti, byť krátkodobý, je děsný; což teprve dlouhodobý. Petr poznal zbytečnost vynaloženého úsilí. Marnost jeho snažení je ovšem zarámována přítomností lidí, kteří toužili slyšet slovo Boží, sdělované Ježíšem.

Lukáš zkráceně uvádí, že Ježíš zástupy učil. Petr to nemohl neslyšet, byl blízko. Dovolte mi malou dávku psychologizace. Petr se vrátil z pokusu, který nic nepřinesl. Čistil sítě a možná tiše zuřil. Pak ještě vezl toho výrazného učitele kousek od břehu a kolem jeho uší proudil tok „pobožných“ řečí. Třeba takových, které jsou o kapitolu dál zachyceny Lukášem a podobají se známějšímu kázání na hoře. Když do takové situace promítnu sebe, a dovolím si to nutit Petrovi, pak nemohl nebýt naštvaný. Věděl, že když nic neulovil, nic neprodá a v měsíčním rozpočtu příjmů a zisků bude díra, manko. Jistá otrávenost z jeho slov, která Lukáš uvádí, cítit je. Skoro lze předpokládat reakci, kterou známe dnes — pobožných řečí se nenajím ani z nich nezaplatím nájem; k čemu pobožné řeči, když není co jíst; řečmi nezalepím vzniklou ztrátu... A půjdeme-li dál: jak se promítne čas svátečně zbožné neděle do mých příjmů, zisků a peněžních toků, do mé životní úrovně? Když takové řeči má člověk na jazyku dnes, proč by je nemohl znát někdo už tehdy? Klidně by to tak mohlo být, a kdyby Lukáše takové povzdechy zajímaly a měl pro ně sluch, určitě by je zaznamenal.

Lukáš však zachytil něco důležitějšího. Možné „otrávené“ atmosféře takové chvíle dal pouze tak málo místa, jaké zaslouží. Dostali jsme se díky jeho podání do situace, kdy davy očekávají na setkání se slovem Božím, a jsme ujištěni, že je Ježíš nenechal odejít s prázdnou. Zástupy učil. A pak nejen samotného Šimona, nýbrž i jeho spolupracovníky. Také oni měli zažít sílu a moc slova Božího.

Poté, co Ježíš přítomným davům něco sdělil a nějak je učil, došlo k rozhovoru, který jste slyšeli. Ježíš v něm začal pracovat s Petrovou nenáladou, nevstřícností a s jeho pocity marnosti. Kde se v lidské duši rozlije takový ten správný pocit lhostejné nechuti do čehokoliv dalšího se pouštět a něco dalšího rozjíždět, v rozpoložení, kdy přichází čas pasivního a rozzlobeného znudění, i tam Ježíš hodlá nechat působit slovo, které už není suchou naukou, definicí nebo formulí, ale je slovem pro život a do života. Je slovem jednajícím a proměňujícím. Slovem aktivního jednání. Tak je to s Božím slovem. Kde je přítomná naděje působnosti takového Slova, tam má cenu dát i na pobožné řeči, má cenu přijmout, že v závislosti na Bohu lze podstoupit nový pokus. Kde je naděje na působnost moci takového Slova, tam nemá cenu složit ruce v klín nebo nadávat. To snad by bylo řešení, kdyby člověk už nic jiného neměl. Takový přístup nechme těm mnohým našim současníkům, žijícím v opuštěnosti a v myšlenkách, že o ně nemá zájem ani Bůh.

Ježíš jim však dal moc Božího Slova fyzicky poznat. Až hmatatelně to poznali. Právě v kontrastu s tím nepovedeným. Ježíšův nápad byl nepřípadný, za dne přece vyráží na ryby jen zelenáč. Přesto Ježíš nechal Boží Slovo zaznít pěkně konkrétně: Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu! Jde se do toho znovu. Co bylo, bylo! Boží Slovo a Boží jednání se nenechá omezovat a určovat lidskými zkušenostmi. I kdyby taková zkušenost byla čerstvě rozjitřená a někdy ve vatičce uchovávaná, Boha určovat nedokáže. Zkušenost — i tu nejčerstvější a ještě plnou neodžitého zklamání — velí Ježíš hodit za hlavu. A připravit se! Výuka o moci slova Božího neskončila. Pokračuje!

Ale pozor, neskončilo to ani plnou sítí. S tím se spokojí kdekdo: ať Bůh požehná a nechá mě, já už si s tím poradím. Ať dá hodně zdraví a majetku a pak ať dá pokoj. Ať dá rybičky, vynahradí ztráty a jde si svou cestou — to by bylo ono! My to tak nedělejme, Boží Slovo užívá dary jenom jako ilustraci. I ty rybky jí byly. Nic než ilustrací, přes kterou je třeba pokročit dále. A to Šimon Petr dokázal. Ne každý tak, on však ano! Souvislosti mu, moderně řečeno, zacvakly do sebe, zapadly a on poznal, že je v rukou mocnosti, která mu dává najevo, jak je maličký a nemůže nic. On svou bezvýznamnost pochopil a popsal ji nábožensky — nech mě být, já jsem člověk hříšný. Jsem člověk bezzásluhový, nemám nic, čím bych vyvážil to, co jsi mi dal poznat. Nic! Nula a jenom nula!

Moderní doba se brání takovému slovu o člověku. Řekne třeba, že se to nepatří říci o člověku, který toho tolik dokáže, postaví tak velkolepá díla, takové krásy vypadávají z jeho rukou a hlav; rodí se obrovské projekty a vynálezy. Proč snižovat tuto lidskou velikost a slávu slovy o hříšnosti a nehodnosti? Sám nemám nic proti vynálezům, žiji s nimi a raduji se z nich, jenom tolik chci říci: veškerý náš um je ovocem obdarování, kterého se nám, lidem, dostalo tím, že jsme byli stvořeni takoví, jací jsme. Nemluvě o tom, že ani zdaleka ještě neumíme využít toho všeho, co do nás Boží moudrost vložila. Toto ovoce je však asi stejně tak naše, jako patřily plné lodě ryb učedníkům tenkrát. Naše doba si hrdě všechno přivlastní, nafoukne se a časem potichu, bezradně a nenápadně splaskává, když si uvědomí své meze. Styl Šimona Petra je ve srovnání s tím naším přece jen trochu jiný, dospělejší a ucelenější. Měl radost nad ovocem Božího požehnání, ale jen s pokorou si mnul ruce a radoval se.

Stalo se, že se později i další učedníci dostali do podobné situace. I tehdy pocítili, že jsou přesahováni, ne už však neznámou mocností, ale Bohem, který z lásky obětoval svého Syna. To sice nesnížilo vědomí jejich hříchu, ale posílilo vědomí, že ve své slabosti a bezvýznamnosti rostou s přítomností Boží. Tehdy už mluvili jinak: buď nám milostiv, hříšným, kteří tak toužebně natahují ruce po tvých darech a dychtivě očekávají další a další produkty; zůstaň s námi, Pane, abychom měli další tvé dary k rychlejšímu a lepšímu uzdravování svých nemocných, k ulehčení životů postižených, k pomoci těm, kdo hladoví a trpí ve všelijaké bídě našeho světa. Buď nám milostiv, Bože, nebeský Otče, neodcházej od nás hříšných, vždyť my tě tak blízko potřebujeme, zvlášť když jsi v Kristu ukázal, jak mocné a zachraňující je tvé Slovo. Zůstaň s námi, Pane, právě proto, že se zešeřilo nad naším optimismem i nad našimi hořkými zkušenostmi. Den se nám nachyluje, chraň nás toho, abychom znali jen svá hořká zklamání a ztráty, a znovu a znovu nám přikazuj, abychom do života šli nanovo! Znovu nás vracej k novosti, tak jako každé ráno je nové díky tvé milosti.

Kdo si kdy hmatatelně zkusil, že tatáž situace může mít rozdílný výsledek i v závislosti na tom, jak se do ní vstupuje, ten pochopí, proč Boží Slovo patří do života. Proč je jeho místo právě ve spojení s úplně tím nejobyčejnějším lidským životem a jeho každodenním během. Protože právě tam se obnovuje uprostřed stvoření přebývání Boží s lidmi, uplatňuje se Boží vláda ve společnosti lidí a ve světě, skoro úplně stejně, jak prožívali učedníci v blízkosti Ježíšově. Vést lidi do tohoto společenství s Bohem je pak něco, co lze činit pouze z lásky k druhým, ať jsou jacíkoli. Petr se v tom našel a už nedal na svou únavu, ale dal na slovo Kristovo. Jeho cesta je důvodem existence církve ve světě a jejího významu pro druhé. A pravděpodobně je i zárukou její budoucnosti.

Joel Ruml