Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook


Podporujeme

  Kázání a jiné texty

Jakož i my odpouštíme...

Úvaha o síle odpuštění

V době, kdy jsem s rodinou žil na Vsetíně, potkával jsem často bratra Kotrbu. Lidé mu tehdy neřekli jinak než „starý Kotrba“, ale nemysleli to ve zlém. Byl opravdu starý, shrbený věkem i těžkou prací, s mozolnatýma rukama a stále s veselým, jakoby šibalským úsměvem na rtech. Žil sám, žena mu už dávno zemřela a jediný syn se mu ztratil kdesi ve světě. Když jsem ho já znal, už soustavně nepracoval, rád si však k důchodu nějakou prací přilepšil. Byl pravidelným návštěvníkem bohoslužeb, ale chodil do dolního kostela, do sboru luterské tradice, takže ze sborového života jsme se nepoznali.

Pak přišla náhle zpráva, že starý Kotrba zemřel. Na pohřeb mu přišlo dost lidí, jak je na Vsetíně zvykem, třebaže rodinu neměl. Brzy se však na něj zapomnělo.

Když jsem se pak po nějakém čase začínal zaučovat do pastorace, farář Staněk mi vypravoval, jak bylo nesnadné bratra Kotrbu připravit na smrt. Ten skromný chlapík vůbec nelpěl na životě, ba těšil se v dětské důvěře na přijetí do království Božího, ale přiznal se, že jej cosi tíží. Kdysi, před časem, se mu stala křivda, někdo mu ublížil, možná příbuzný nebo soused, to už nevím. Bratr Kotrba mu však tehdy neodpustil a tuto křivdu v sobě nosil po celý zbytek života, jakkoli ho to tížilo. To neodpuštění v něm tak zatvrdlo, že ani na smrtelné posteli nebyl schopen se ho zříci. Ať mu bratr farář vyprávěl o odpouštějící lásce Kristově, jak chtěl, bratr Kotrba odpustit nedovedl. Nakonec to farář vyřešil otázkou: „Věříš, bratře, že vás oba, tvého viníka i tebe, má Pán Ježíš tak rád, že vám oběma odpouští všecko, co sami neumíte vyznat? “ Pak teprve umírající s úsměvem odpověděl: „Věřím.“

Něco málo ze starého Kotrby máme v sobě všichni. Odpustit je snadné, pokud nám někdo nesáhne vážně na čest nebo nezpůsobí jinou trvalou škodu. V takovém případě má i věřící křesťan co dělat, aby se s tím vyrovnal. Jde však zde o cosi zásadně významného. Je to přece sám Pán Ježíš, kdo nás učí prosbě: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“

Právě tato vsuvka – jakož i my odpouštíme – mne vede k zamyšlení: Uznávám před Bohem svou vinu, že jsem se svým konáním, myšlením i řečí zpronevěřil a stále se zpronevěřuji tomu, který si právem činí nárok na moji věrnost? Kdybych tuto svoji vinu, tento svůj hřích nepřiznal, kdybych nevyznal i svoji bezmocnost v této věci, pak bych nebyl vůbec křesťanem a moje víra ve Stvořitele by sklouzla na rovinu filozofických spekulací. Poctivé, upřímné uvědomění vlastní bezmoci a hříšnosti je však tím pilířem, který moji víru postaví pod Kristův kříž, opřenou o jeho zástupnou oběť za nás za všechny, a proto i o Boží lásku. Modlitba za odpuštění vin je mně výrazem touhy po obnovení stavu milosti, v němž smím prožívat opravdový pokoj s Bohem. Je i projevem naší víry v naprostou suverenitu trojjediného Boha, který dovede trestat i odpouštět, ale který nás má i přes naši slabost nade všecko rád.

Pán Ježíš však přidává ihned prubířský kámen pro upřímnost, ryzost naší prosby. Uvádí jej v modlitbě Páně velmi jemně, bez příkazu, bez stanovení podmínek. Pán Ježíš nás učí říkat: „Jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ V oznamovacím způsobu. Nemáme tedy říkat: „Jako bychom i my měli odpouštět...“ Tento způsob, který nám, prosebníkům, přiznává něco dobrého, něco pozitivního, je jistě velmi zvláštní a teologové se shodují, že je to způsob ojedinělý v tehdejší i pozdější modlitební praxi. Nemohu se však zbavit dojmu, že tato Ježíšova slova, dotvářející naši modlitbu, jsou pro nás povzbuzením. Že On nám jimi něco naznačuje.

Napadne nás třeba, což jestli to znamená: „Vždyť i my odpouštíme našim viníkům...“ Hned se toho zalekneme, aby to nebyla pobídka pro nejmilostivějšího Otce - jako bychom se chtěli opřít o svoje zásluhy. Ne – to nelze. Ale na druhé straně, nevyprávěl nám snad sám Pán o drobečcích padajících z panského stolu a nejsou snad ty naše „zásluhy“, ty naše akty odpuštění tak nicotné proti naší vině před Bohem, jako byly ty drobky? A i ty byly znakem upřímné víry.

Zdá se tedy, že Pán Ježíš neměl tímto slovním obratem na mysli nic jiného, než aby naše prosba o odpuštění hříchů byla upřímná a ryzí. A jinak nelze této ryzosti docílit, než když sami odpouštíme všem, kteří nám ublížili. Kdyby v našem srdci zůstal jakýkoli zbytek zášti vůči našemu bližnímu, pak by naše prosba o odpuštění byla falešná. A falešná, neupřímná modlitba je přece urážkou Božího majestátu.

Nebuďme však tvrdšími soudci než je On sám. Ano – Pánu Ježíši velice záleželo a stále záleží na ryzosti našich modliteb i na uchování pokoje mezi lidmi. V modlitbě Páně nám to připomíná. Milosrdenství Boží však překrývá i naše lidské slabosti.

Modlíme se tedy: „Jakož i my odpouštíme našim viníkům...“ A přiznejme si, ono nás to jaksi povznáší, že my, odpouštějící hříšníci, smíme být na stejné duchovní a mravní rovině s odpouštějícím Bohem. Ne – nejde tu o stejnou rovinu, ale jen o to, že smíme konat něco, co je v generální linii samého Boha, že to smíme konat s ním. A hned si uvědomíme – tu sílu k odpouštění dostáváme právě od Něho! Bez aktivní přítomnosti Ducha svatého bychom nedokázali nic!

Opakuji tedy: vnímám ten slovní obrat jako povzbuzení. Pán Ježíš, ve své lidskosti nám stále tak blízký, podává nám zde ruku, abychom uvěřili Božímu pozvání. Nejde vůbec o naše zásluhy, ale o to, že On nás vede, On je s námi a dává nám sílu, abychom po té úzké cestě s Ním šli. A odpusťte mi, jestliže v tom cítím i náznak pozvání! Pozvání na nejvyšší úrovni. Sám Král zve své královské kněžstvo, očištěné od hříchu, aby s ním zasedlo k hostině Boží lásky a vzájemného porozumění!

Takovou sílu má odpuštění.

Vojtěch Zikmund