Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook


Podporujeme

  Kázání a jiné texty

Těšme se z pozvání, které jsme si nezasloužili

Zkušební kázání Matěje Chába v Plzni 22. října 2017 (ke zkouškám výpomocných kazatelů)

Čtení (Gn 7, 11 – 24)

Text (Mat 25, 1 – 13)

Milé sestry a milí bratří,

Ježíšovi jde o to, aby učedníci pochopili vážnost situace. Aby pochopili, jak to bude, až přijde podruhé: Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. To jim Ježíš říká jen malou chvíli předtím, než začne vyprávět podobenství o deseti družičkách, které jsme právě slyšeli.

Proč bude jeden přijat a druhý zanechán? Protože ten jeden měl horší šaty, a druhý ne? Nebo protože byl z tradiční věřící rodiny, a ten druhý ne?

Aby svá slova vysvětlil, klade Ježíš před učedníky obraz, který museli důvěrně znát – obraz svatby. Učedníkům dobře pochopitelný obraz veselí a radosti.

Učedníkům jistě ano – ale nám, kteří se na něj díváme ze Západu a o dva tisíce let později, těžko srozumitelný. Tak těžko srozumitelný, že v něm zkoušíme hledat znamení a zašifrované vzkazy. Zkoušíme přijít na to, co Ježíš mínil, když mluvil o oleji, co chtěl říci, když mluvil o ohni v lampách….

Zkusme odložit naše brýle západní kultury a sledujme samotný příběh podobenství jako vyprávění prosté skrytých významů. Jako diváci stojící trochu stranou dění, ale s dobrým výhledem.

Ježíš mluví o deseti družičkách, z nichž bylo pět pošetilých, dneska bychom možná řekli, že pět bylo trochu potrhlých nebo praštěných„ a druhých pět rozumných. Spíš “opatrných", jak to překládají kraličtí. Ona ta rozumnost nemá daleko k moudrosti. A ani rozumné družičky v příběhu moc moudrosti neosvědčily.

Jedny od druhých se liší jen málo. Ty opatrné si doma nezapomněly lahvičku s olejem do lampy, a ty pošetilé ano. Jedny byly připraveny i na dlouhé čekání, ty druhé ne.

To ostatní až do ženichova příchodu už proběhlo v podstatě pro pět opatrných i pět pošetilých podobně. Opatrné čekaly stejně jako pošetilé. Kdyby ženich přišel za světla, šly by v průvodu všechny.

Opatrné usnuly stejně jako pošetilé. Opatrné družičky navíc ještě daly těm pošetilým radu, která jim dost možná nakonec zavřela dveře na svatební veselí: Nesoustřeďte se na průvod, hlavně se soustřeďte na to, abyste měly všechno, jak má být. Tak běžte a kupte si ten olej, protože my se bojíme, že by nám nestačil, a dělit se nebudeme.

Pošetilé družičky tu nerozumnou radu poslechly. Běžely na tržiště daleko od průvodu, daleko od ženicha. Jako by bylo důležitější, aby měly všechno tak, jak velí tradice. Aby šly na svatbu tak, jak chodily jejich mámy a babičky a prababičky. Se svítící lampičkou. Tak důležité to pro ně bylo, že ani nezkusily jít za ženichem, vyznat se z toho, že doma zapomněly lahvičku s olejem a poprosit ho, aby je nechal ve své blízkosti, i když jejich lampy budou vyhaslé nebo budou čadit.

Ty pošetilé družičky si myslely, že z toho, když si zařídí ještě pár věcí, aby mohly jít v průvodu v plné parádě, se nestřílí. Že nikomu nebude vadit, když přijdou nepřipravené na dlouhé čekání. Ženich obvykle nechodí uprostřed noci.

Možná si říkaly, že když přijdou pozdě, ženich to pochopí. Pochopí, že nemůžou přece myslet na všechno. Pochopí, že tradice je důležitější než společný průvod a společná radost ze svatby. A nebude mu vadit, že s ním nepůjdou.

O tom, jak probíhaly svatby za Ježíšovy doby, toho moc nevíme. Ale ještě nedávno byly na palestinském venkově na svatbu za družičky zvány všechny holky na vdávání, co jich vesnice měla. A podobně jako v našem podobenství vyšly tyhle holky na vdávání s ženichem k nevěstě, a pak je oba doprovodily do jeho domu. Ženich byl oblečený do zářivě čistého šatu a celý průvod zpíval, tancoval a radoval se.

Pozvání je tedy pro všechny. A jak tohle pozvání využijí – to je na každé z nich – pokud jde o pozvání na svatbu – a na každém z nás, pokud jde o pozvání do nebeského království. Tady jsme, milé sestry a milí bratří, u jádra Ježíšova podobenství, tady je odpověď na otázku, proč těch pět pošetilých družiček nemohlo vejít do ženichova domu. Nebraly svoji účast na svatbě dost vážně. Nesoustředily se na to, že je důležité jít s ženichem – být s ním během obřadu, slavit s ním v očekávání a radosti. Nebyly připravené na to, že ženich nemusí přijít ve chvíli, kdy ho ony budou čekat. V obvyklou, předvídatelnou hodinu. Nebyly připravené na to, že může přijít uprostřed noci, kdy všichni spí.

A pak je v podobenství ještě jedna důležitá chvíle. Na vesnické svatby, o kterých jsme mluvili, jsou zváni všichni po celou dobu veselí. Na svatbě, o které mluví Ježíš, najednou vyprší čas. Pozvání přestane platit, dveře se zavřou a ti, kdo nebyli v průvodu a nevešli do jeho domu, se už veselit nepůjdou. Ženich zavřel dveře domu radosti, a kdo nestihli vejít, se s ním neradují.

A takové to bude v den Kristova druhého příchodu. V ten den přijde chvíle, kdy Hospodin zavře dveře oddělující náš svět od radosti nebeského království. O zavřených dveřích jsme dnes, milé sestry a milí bratří, už slyšeli. Hospodin zavřel dveře archy za časů Noeho, za dnů potopy. A pro toho, kdo nebyl v arše, nebylo spásy.

Mezi příběhem o potopě a podobenstvím o deseti družičkách je ale jeden veliký rozdíl. Do archy, do života po potopě, pozval Hospodin jen Noeho a jeho dům. Z lidí už nikoho jiného. Ostatní žádné pozvání nedostali. Hospodin je pro jejich hříchy nepozval do života.

Do nebeského království jsme zváni všichni a jen díky Ježíši Kristu nám naše hříchy nejsou přítěží. Jen to pozvání musíme mít stále na paměti a musíme být připraveni jej v každém okamžiku našeho žití přijmout. Pozvání platí, na nás je abychom byli připraveni je slyšet a ve chvíli Kristova druhého příchodu byli připraveni je přijmout.

Vraťme se, milé sestry a milí bratří, na svatbu, k zavřeným dveřím do domu veselí a radosti. Buší na ně pět pošetilých družiček. Ženichova odpověď: `Amen, pravím vám, neznám vás´, která zní na první poslech tvrdě, je v tomto světle docela pochopitelná. On neví, co tu těch pět družiček chce – neviděl je v průvodu, neviděl je v domě nevěsty a nešly s ním ani do jeho domu. Mohl zaslechnout, že tu ještě nějaké družičky běhají po trhu a možná přijdou do průvodu, až si zařídí, co potřebují… Tak jen říká – neznám vás, neviděl jsem vás v průvodu. Nebyly jste se mnou, když jsem šel s ostatními hosty do svého domu. Neradovali jsme se společně a na tuhle svatbu nepatříte.

Ježíš už nepotřebuje vysvětlovat, proč na svatbu nepatří. Ženich těch pět panen, které mají zapálené lampy a tlučou u jeho dveří, opravdu nezná. Nemohl se s nimi seznámit, protože nešly v jeho svatebním průvodu. Ne proto, že by je nepozval. Ale proto, že samy do průvodu nepřišly. Proto, že nebyly připravené přijmout pozvání ve chvíli, kdy přišlo.

Bděte tedy, protože neznáte dne ani hodinu – to není jen vzkaz určený učedníkům, to je, milé sestry a milí bratří, vzkaz pro nás.

Za prvé je to vzkaz, který říká, že se nemáme starat o to, jak to bude vypadat, až přijde ten den a ta hodina, kterou nezná ani Syn, kterou zná jen Otec. Není naším úkolem, milé sestry a milí bratří, přemýšlet nad tím, kdy Ježíš přijde podruhé a jak se to dopředu pozná. Nepochybujme o dobrém Božím plánu!

Možná se nám zdá, že od té doby, co andělé uklidňovali strachem zkoprnělé pastýře na betlémských horách slovem „nebojte se, hle zvěstuji vám velikou radost“, uplynulo už hodně času a že se možná druhého příchodu nedočkáme.

Ježíš nám říká, že se dočkáme, důvěřujme jeho slovu. Věřme v něj.

Za druhé je to vzkaz, který nás ujišťuje o tom, že jsme do nebeského království pozváni všichni. Stejně tak, jako byly všechny družičky pozvány do radosti svatebního veselí, jsme my pozváni do radosti nebeského království. Jen musíme to pozvání slyšet, připomínat si ho, těšit se z něj. A i když jsme občas podobní spíše těm pošetilým družičkám, pamatujme, že je důležitější být v průvodu se ženichem, třebas i s čadící lampou a vejít do jeho domu radosti, než běhat po tržišti a přijít pozdě k zavřeným dveřím.

A do třetice, je to vzkaz, který nám připomíná, že na tenhle radostný výhled nemáme zapomínat. Naopak, že náš život by měl být podřízen vědomí dobrého konce našeho času. Vědomí pozvání k radosti. Dobrého konce, kterého se nemusíme bát, i když je spojen s představou soudu a obrazy různých trápení, které ho předcházejí. Vždyť ono „nebojte se“ z betlémských kopců opakoval anděl uslzeným a ustrašeným Mariím u prázdného hrobu kousek od Jeruzaléma. Věřme, že zazní i v den druhého Kristova příchodu.

A tak se, milé sestry a milí bratří, těšme z pozvání, které jsme si nezasloužili a ani zasloužit nemohli. Z pozvání, které nikdy nebudeme moci hostiteli oplatit. Z pozvání, které můžeme jen s vděčností a pokorou přijmout v důvěře, že bylo učiněno z lásky, kterou Bůh chová ke každému jednomu z nás. Nezapomínejme na to, že vítězství Velikonoční neděle přecházel smutek Velkého pátku a beznaděj sobotního dne. Nezapomínejme na to, že pozvání je darem, za který zaplatil Ježíš cenu, kterou si neumíme ani představit.

Od betlémských jeslí, přes odvalený kámen prázdného hrobu se dívejme k obzoru a buďme připraveni. Každým okamžikem může přijít Syn člověka, jako blesk od západu k východu, aby nás uvedl do radosti nebeského království svým laskavým slovem: nebojte se. Protože jen on sám se zasloužil o to, že jsme pozvání k radosti dostali od Hospodina darem a naše hříchy nám nejsou přítěží.