V Kristu neplatí, že starého psa novým kouskům nenaučíš

Kázání sestry farářky Ivany Procházkové z Evangelické církve metodistů na Vinohradech 14.5.2017

čtení: Ž 50 a Mt 8,16–26
text kázání: Gn 12,1–9

Milé sestry, milí bratři,
texty Písma, které čteme v církvi po Velikonocích, nám dávají vidět svůj život, život církve, svět, ve kterém žijeme, ve světle Ježíšova vzkříšení. To, čeho jsme byli za Ježíšova života svědky jen v náznaku, je nyní po Jeho vzkříšení již nepřehlédnutelné: Ježíš je náš Utěšitel, náš Přímluvce u Boha. Ježíš je naše cesta k Bohu, dokonce naše jediná možná cesta k Bohu. Na této naší cestě k Bohu jde před námi a jde s námi. Ježíš nás pohany přivádí k Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu. On je pravý vinný kmen, my ratolesti na Krista naroubované. V Kristu máme i my rodem pohané podíl na zaslíbeních daných Abrahamovi a jeho potomkům. A právě tento dar, dar abrahámovského povolání, které se díky Kristu týká také každého z nás, nám chci dnes připomenout.

Gn 12,1–9

Boží lid vždycky byl a je i dnes lidem poutníků, lidem na cestě. To je všeobecně známá věc. Ale právě k těm „starým známým pravdám víry“ se během svého života vracíme znovu a znovu. Utvářejí nás, pomáhají nám s naší identitou. Pomáhají nám, když tváří v tvář měnícím se životním okolnostem ztrácíme pevnou půdu pod nohama, nebo dokonce sami sebe. Chtěla bych vás pozvat ke společnému přemýšlením nad tím, co pro nás může znamenat to, že jsme poutníci, tady a teď.

V českém ekumenickém překladu jsme četli: Hospodin řekl Abramovi: „Odejdi ze své země,…“ Hebrejský text však lze také přeložit jako: Odejdi sobě ze své země. Malý detail, který rozhodně není bezvýznamný. Nejen vyjdi, ale vyjdi sobě ze své země! Jeden z nejslavnějších židovských učenců rabi Šlomo ben Jicchaki známý jako rabi Raši (2. pol. 11. století), k tomu poznamenal: Abraham a všichni jeho potomci jsou Bohem zavoláni, povoláni: Kvůli sobě samému vyjdi!! My bychom mohli říci podobně: Pro své vlastní dobro, pro svou vlastní spásu: Vyjdi! Abraham a jeho potomci, pro Krista pak také každý z nás, jsme Bohem zavoláni: Kvůli sobě samému opusť modloslužbu a přimkni se k Hospodinu! Učitelé církve středověku pak vykládali ono vyjití také obrazně a dodali: Opusť pokušení těla, život v hříchu a neřesti! Opusť staré lidství a vyjdi! My bychom dnes mohli říci: Opusť životní souřadnice, ve kterých člověk jedná podle svého sobectví. Opusť pýchu a buď pokorný, opusť hněv a staň se trpělivým. Každé ráno, když spustíme nohy z postele: Přinesme nejprve sebe sama Bohu. Dej sebe Kristu a On pak povede tvé kroky, tvé mluvení a jednání. Vyjdi do nového dne v Kristu a tvůj den, tvůj život bude požehnaný. A dokonce: ty budeš požehnáním.

To, co jsem právě říkala, ale s velkou pravděpodobností neslyšíte poprvé. Když jsme opakovaně konfrontováni se slovy Božího povolání, může to znít uším každého z nás velmi různě. Nebo i v každém z nás, jak se mění okolnosti našeho života, mohou slova povolání probouzet naději, radost, nebo nás mohou naopak zahanbovat. Dovedu si představit, samozřejmě z vlastní zkušenosti, že zavolání opustit modloslužbu, zemi starého lidství hříchu a neřesti, nám mohou být slovem soudu. Napomenutím. A to tehdy, pokud jsme se zabydleli sami v sobě samém/ v sobě samé. Pokud sami u sebe ospravedlňujeme své modlářství nebo sobectví. Pak je nám abrahamovské povolání slovem soudu. Můj dům, můj hrad. Můj život, má rodina, má církev. Má práva, má pravda, mé potřeby, můj spravedlivý hněv, … a tak podobně. Existují tisíce variací a mnoho odstínů. Je-li tomu tak, pak slyš: Vyjdi! Pro své dobrou a pro svou spásu. A také proto, abys přestal/či přestala trápit a mást ty, které máš kole sebe. Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Pak Ti Bůh požehná a staneš se požehnáním!

Abrahamovské povolání je nám však především obrovským darem a zaslíbením. Je Božím slovem naděje a příslibem radosti a vysvobození. Bůh nám v něm, obrazně řečeno, dává vyhlédnout ze souřadnic, ve kterých náš život uvízl, a nám se už zdá, že není cesty ven. Proto vizme: Je ještě jiná země než ta, ve které žijeme. Je i jiný svět než ten, do kterého jsme se narodili a který nás utvářel. Jiný svět, než jak nám ho ukázali a ukazují naši rodiče, rodina, učitelé,……

Pravidla hry a vzorce chování. Nemoci a závislosti. Životní hodnoty a cíle. Strachy a touhy,… sny a osud. Slyšíme dnes a denně: Tak to chodí! Takový je život! Abrahamovské povolání vyhlašuje osvobození. Není pravda, že není cesty ven a že umřeme v zemi, ve které jsme se narodili. Tak to není! A proto: Vyjdi! Vyjdi, protože v Kristu vede cesta! Můžeš odejít a je kam jít! A proto odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.

Kristus nás zve a bere sebou na cestu, pokud se k Němu přidáme jako Jeho učedníci. Naše cesta nám pak bude v Kristu naší spásou. Bůh nás požehná a dokonce: staneme se požehnáním. To je zaslíbení a dar velkého vysvobození.

Je však přece třeba k tomu něco dodat. Cesta vysvobození má svá ale. Mluví o nich i mnoho starozákonních textů, já bych chtěla v tuto chvíli připomenout dvě ale, která zazněla v dnešní novozákonním čtení v úvodu dnešní bohoslužby (Mt 8,16–26).

1. Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.

Nikdy nebudeme „doma“, vydáme-li se s Kristem a v Kristu na cestu. Celý život budeme na cestě ze staré země do nové, ze starého lidství k novému. Nikdy nebudeme zcela hotovi. Občas oázy k odpočinutí a k nabrání sil. Ale nikdy doma, nikdy v cíli. Náš život zůstane skryt spolu s Kristem v Bohu. On je a bude naším domovem, ale na této zemi pro nás domov neexistuje. Každý krok k novému lidství však bude krokem ke svobodě a hluboko ve svém srdci se budeme z každého kroku radovat a Bohu za něj děkovat. Každý krok nám bude spásou a bude také radostí a požehnáním pro všechny, které máme kolem sebe.

2. V Bohu je a bude naše jistota, ale naše jediná jistota bude v Bohu, kterého nelze nikdy plně vystihnout, plně pochopit, porozumět zcela Jeho cestám. Naše jediná jistota je v Bohu, v Bohu ale svatém a žárlivě milujícím. V Bohu, který v Duchu svatém proniká až na dno našeho srdce. On nás bude tříbit a tavit pro své království.

Také pro tato dvě ale, řekl Ježíš svým učedníkům: Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby;
a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Mt 7,13–14)

Setkání se vzkříšeným Kristem je Božím pozváním na cestu. Na cestu víry s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Pro nás „podle těla“ pohany pozváním na cestu v Kristu a spolu s Kristem. V Kristu můžeme jít, v Kristu můžeme vyjít!! Kristus je mocný průvodce! Vzkříšený Ježíš vyhání zlé duchy, uzdravuje naše nemoci. Má moc vyvést nás z našich závislostí, z našich stereotypů. Dokonce i z těch rodových. Kristus tiší moře a větry, vzkříšený Kristus přemohl smrt. Boží duch dává povstat dokonce i z hrobu a dává tedy i povstat ze souřadnic, do kterých jsme se narodili a které nás mnoho let utvářely.

Kristus vstoupil na nebesa: Jeho duch tedy přichází z nebe, z výsosti, a proto přesahuje všechny pozemské síly a zákonitosti. V Kristu neplatí, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Kristus má moc naučit i starého psa novým kouskům! Koneckonců Abram také už nebyl žádný mladík, když ho Bůh zavolal na cestu. Přestože jsme mnohokrát okusili, že nevyjdeme z  domů svých otců a nedojdeme do cíle ze své vlastní síly, je možné vyjít a vede cesta ven! Co není možné z našich vlastních sil, je možné vzkříšenému Kristu a Jeho duchu. Vyprošujme si a očekávejme moc z výsosti.