Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook


Podporujeme

  Kázání a jiné texty

Nedělní kázání, 15. 1. 2023 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 12,22 — 37

Text: Filipským 4,8

Bratři a sestry,

Je to skoro zákonité, že když se dneska s někým setkáme, dřív nebo později se společný hovor zvrtne v rozhořčení a hořekování nad tím, co všechno zlé se kolem nás děje, případně s čím jsme se setkali na vlastní kůži. Podnětů k tomu máme jistě dostatek. Nepravostí a odsouzení hodných věcí se děje mnoho. Narážíme na ně ve veřejném i osobním životě.

Každou chvíli se provalí nějaká korupční aféra — na evropské úrovni třeba nedávno v souvislosti s mistrovstvím světa ve fotbale v Katharu, u nás třeba kauza Dozimetr nebo případ přidělování městských bytů v Brně. Dokládají nejen nečestnost, ale rovnou zločinnost těch, kdo mají spravovat veřejné prostředky. Jeden z presidentských kandidátů čelil právě takovému trestnímu stíhání, druhý zase lákal voliče na zásadní porušení ústavy, kterou má chránit. A Rusko vede za asistence místní pravoslavné církve obludnou agresivní válku s Ukrajinou, která svými důsledky ohrožuje celý svět. Doléhají citelně i na nás. V téhle vypjaté době plné úzkosti pak člověk také na osobní úrovni mnohem častěji naráží na lidskou neomalenost a hloupost. A takové srážky ho zasáhnou často mnohem citelněji, než ty obecné kauzy a skutečné zločiny.

O tom psal například německý teolog Dietrich Bonhoeffer z vězení během druhé světové války: „Hloupost je nebezpečnější nepřítel dobra než zlo. Proti zlu se dá protestovat, dá se zostudit, v krajním případě mu lze zabránit násilím. Proti hlouposti jsme bezbranní. Ani protesty, ani násilím tu nelze nic pořídit: argumenty nepůsobí, fakta, jež odporují vlastním předsudkům, se prostě neuznávají… a nelze-li se jim vyhnout, dají se jednoduše odbýt jako bezvýznamné výjimky. Přitom je hlupák na rozdíl od zlého člověka sám se sebou spokojen: stává se dokonce nebezpečným, protože stačí lehké podráždění, aby přešel do útoku.“

A čím víc člověku o něco jde, čím víc mu na něčem záleží a čím víc se pro to angažuje, tím víc na něj tohle všechno doléhá, tím víc je s tím konfrontován. Taková síla dovede člověka úplně zavalit, pohltit, obklíčit a uhranout. Stává se to i nám věřícím. Naše víra se pak točí jenom kolem lidských nepravostí. Soustředí se na ně. Úcta k tomu, co je svaté, se pak projevuje především mravním pohoršením. Každá další nepravost nás jen utvrdí v tom, že svět ve zlém leží a nic dobrého od něj nelze čekat. Taky už s tím nepočítáme. Uzavíráme se do sebe. Máme potřebu se vůči němu stále vymezovat. Varujeme, napomínáme, hrozíme. A v bibli pro to nacházíme bohatou inspiraci.

Varování, napomenutí i hrozby v ní opravdu jsou. Zvlášť u proroků. Ti mluví velice kriticky a otevřeně o všech možných nepravostech, a nejen ve světě, ale i uprostřed božího lidu. Kritický a hlavně sebekritický postoj je ve víře nepochybně legitimní. Bible si také o lidské dobrotě nedělá žádné iluze. Ale pokud se takový postoj stane jediným nebo absolutně určujícím projevem víry, je otázka, jestli lze ještě mluvit opravdu o víře.

V setkání s boží svatostí určitě mnohem ostřeji vidíme, co jí protiřečí, odporuje nebo jí ani zdaleka nedostačuje. A určitě nás to nemá nechat v klidu. Ale Bůh přece není jenom mravní ideál, nejvyšší norma, dokonalé měřítko nebo zákoník. Bůh, jak o něm bible svědčí a jak věřím, je především Stvořitel, Bůh živý a stále obživující, Bůh, který je svým Duchem mezi námi lidmi stále přítomný a činný. Jestliže okolo sebe žádné dobré dílo neregistrujeme, pokud pro ně ve světě nevidíme žádný prostor a nedáváme mu žádnou šanci, kde je pak tento Bůh a kde je důvěra v něho?

Anselm Grün, katolický kněz, mnich, ekonom a filosof charakterizoval víru právě jako kladný a přejný pohled na svět: „Věřit znamená převzít výklad života a světa od Ježíše. Znamená to dívat se na svět dobrýma očima, dobře o něm mluvit, přijímat jej jako svět dobrého Boha.“

Víra neznamená jenom díky Bohu oči kritické, ale také díky Bohu oči otevřené a pozorné ke všemu dobrému, co se okolo nás nejen naším přičiněním děje. Kdo věří v živého Boha, ten vyhlíží, předjímá a vítá všechno pravdivé, čestné, spravedlivé a čisté. Ten to hledá v každé situaci s důvěrou, že to není marné, všímá si toho a je k tomu pozorný. A umí tomu také přitakat jako odlesku boží slávy a milosti, kterou jsou zahrnuti všichni lidé, nejenom věřící. Je si vědom toho, jak je to pro jeho víru důležité.

O tom právě píše apoštol a zve k tomu církev ve Filipech i nás: „Přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.“

My jsme asi víc zvyklí na výzvy, které nás vybízejí k tomu, abychom takhle jednali — čestně, spravedlivě, čistě a láskyplně. Ona je ale možná podstatnější a základnější ta výzva, která se týká našeho myšlení. Na tom, co máme ve své mysli, záleží, co nakonec uděláme. To, o čem přemýšlíme, utváří náš obraz světa a určuje naše jednání. Naše činy vyrůstají z naší mysli podobně, jako strom plodí ovoce. Nejsou jenom záležitostí vědomého záměru. Formuje je často bezděky to, co v mysli máme. Tento vnitřní základ může i horlivost pro pravdu proměnit v naprostou lež.

Anglický spisovatel Herbert George Wells řekl, že morální rozhořčení je jen žárlivost se svatozáří. Je to jen laciná náhražka ctnosti, která umožňuje iluzi, že člověk stojí na straně dobra, aniž by pro ně cokoli udělal. A nejen to, umožňuje, aby se pod rouškou ctnosti projevily ty nejhorší pudy.

Kdo vidí svět zapškle a ve svém okolí jen samé zlo, ten ať o Bohu raději vůbec nemluví. Koho naplnily jen myšlenky na lidské nepravosti a svět je pro něj bohapustý, ten je totiž schopen i dobré boží dílo nařknout ze zlých motivů. Čím srdce přetéká, to ústa mluví. A tak se povážlivě blíží tomu nejosudovějšímu varování, jaké v evangeliích můžeme číst: „Kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“ Protože to je řečeno právě v téhle souvislosti.

Navenek se tohle varování týká řeči, ale ve své podstatě je daleko všem hlídačům slov. Ve svých slovech člověk vynáší jenom to, co má v sobě. A na to žádná zbožná cenzura nestačí. Tady jde právě o to, co si člověk v sobě jako poklad střádá, nač se soustředí. Zda dovede přejně a s nadějí vítat každé dobré dílo, i když není jeho autorem. Zda je pro něho to, co lidi zbavuje břemen a osvobozuje pro sdílení, tak cenné, že tomu dovede s důvěrou a velkoryse přitakat, uznat to a vděčně ocenit, i když to neodpovídá jeho představám. A to se nepěstuje sebedůslednějším dohledem. To je dar pokory, která nepovýší svoje poznání — a třeba i poznání víry — nad boží dobrotu. Ta je pro ni tak cenná, že si ji nedovolí přehlédnout ani shodit, když se jí nehodí do krámu. A proto ji také může vidět i tam, kde jiní vidí jenom rejdiště démonů.

Proto apoštol vybízí, abychom přemýšleli o všem dobrém, abychom mu věnovali pozornost, ať už se děje kdekoli. To soustředění je důležité. Otvírá oči, vyvádí ze zapšklosti samospravedlivých a chrání před tím nejhorším a neodpustitelným — před jazykem plným smrtonosného jedu, který neváhá nařknout i dobré úsilí z podlosti, když se mu to hodí. Je důležité nenechat se zavalit a pohltit tím negativním, co na nás doléhá. Je důležité nepodlehnout bulvární kultuře odhalování a obviňování, která se zaměřuje jen na selhání. Mějte na paměti, že čím srdce přetéká, to ústa mluví. Je třeba vědomě pěstovat vnímavost pro dobré.

Apoštol vybízí: „Přemýšlejte o něm“. A přemýšlet znamená také nedat na první dojem, nepřehlížet souvislosti, hledat významy, které nejsou hned očividné. Pak snad může člověk zahlédnout dobré i na těch kauzách, které budí jenom pohoršení. Jestliže se provalily, pak to také znamená, že se všechno neututlá, že policie pracuje, že spravedlnost přichází ke slovu. I ta obludná ruská agrese na Ukrajině odhaluje zároveň něco nesmírně cenného a dobrého — nebývalou vlnu solidarity a pomoci, na které se přes všechny rozdíly bylo schopné dohodnout mnoho zemí. A tak to bývá i při těch osobních srážkách s lidskou hloupostí. Jsou náročné a dají člověku zabrat, ale právě při nich se setkává se solidaritou a podporou, o nichž by jinak možná ani nevěděl.

Je dobré tohle všechno podržet ve své mysli. Tak v člověku roste důvěra v dobré boží dílo, které chrání i jeho jazyk od zlého. Však také apoštol na závěr své výzvy připojil zaslíbení: „A Bůh pokoje bude s vámi.“ Amen.