Nedělní kázání, 8. 6. 2025
(Zdeněk Šorm)
Čtení: 5. Mojžíšova
30,1 — 4 + 8 — 20
Text: Římanům
8,6 — 15
Sestry a bratři,
každý člověk, vědomě
či nevědomky, nechává se v životě něčím vést.
Naše jednání z něčeho vyrůstá. Má své pohnutky, své
důvody. Nemluvíme a nejednáme čistě náhodně. Vždycky nás
něco vede: strach, ctižádost, soucit, pohodlnost, odpovědnost, touha
po uznání, láska. Motivů je mnoho. Jistě by bylo možné je rozvést,
ukázat, jak se vzájemně proplétají, jak jich spolupůsobí více
najednou, jak bývá motivace našeho jednání mnohovrstevnatá.
Apoštol Pavel ve svém dopise
křesťanům do Říma ale volí jinou možnost. Staví před
nás dva základní motivy, dva základní jmenovatele, na které lze naše jednání
převést. Prvním je sobectví, tedy sebestřednost, kdy jsme důvodem,
středem i cílem všeho, co děláme, my sami. Druhým je Duch.
A řekne-li Pavel Duch, nemyslí tím
nějaké duchovno nebo nadpřirozeno, které se často považují za
doménu víry. Ani nejde o „ducha“ v protikladu k hmotě nebo
tělesnosti. I o něm se mnozí domnívají, že je víře vlastní.
Pavel ale, stejně jako my ostatní křesťané, věří ve
slovo tělem učiněné, v Boha Stvořitele, tedy naopak
v možnou jednotu a soulad těla a ducha. Píše-li zde Pavel o Duchu,
pak nemíní nějakou ušlechtilejší složku naší bytosti či existence,
ale zcela určitě myslí, jak jsme to také vzápětí četli,
Ducha Kristova — tedy Ducha toho, kdo pro záchranu druhých položil vlastní
život, kdo v důvěře k Bohu sám sebe zmařil, kdo
v ní neváhal vydat všanc svou dobrou pověst, klid, vidinu
úspěchu, společenské i náboženské uznání i svou jistotu.
To jsou tedy dvě základní motivace, které
mohou určovat naše jednání, na které je lze převést. A každá
z těch dvou možností má své důsledky, každá
k něčemu zcela jednoznačně vede. Na tom, z čeho
naše jednání vychází, podstatně záleží. Jde při tom přímo o
život. „Dát se vést sobectvím, znamená smrt, dát se vést Duchem, je život a
pokoj.“
Souvislost mezi jednáním a jeho důsledky
je samozřejmě složitější a hlubší než ono moralistní: „Vidíš, to
tě Pán Bůh potrestal.“ Kdo čte bibli, ten to jistě ví. Určitě
se mu vybaví, jak stroze Ježíš odbyl rozumbrady, kteří k němu
s podobným vysvětlením utrpení druhých přišli. Souvislost je
hlubší a člověk není ten, kdo by si s ní mohl tykat, ale to
neznamená, že by v zásadě neplatila, že by byla méně
jednoznačná. „Neklamte se,“ čteme v jiné Pavlově epištole,
„Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.
Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí
život věčný.“
Sobectví život ubíjí, ochuzuje, ničí.
Rozkládá spolužití a orientuje nás na to, co smrti propadá — ať už ve
spoléhání na to, co člověk může mít a vlastnit, nebo v soustředění
na vlastní mravní kvality. Z takového života pak civí zubatá.
Kdežto Duch, Duch důvěry a lásky,
který dovoluje nechat svůj prospěch na Bohu a žít proto nezištně
pro druhé i se vším rizikem, které to obnáší, ten život dává, tvoří,
udržuje a zbohacuje, ten vede k životu, ve kterém smrt ztrácí svou moc.
Tyto alternativy před nás apoštol klade.
A tak je to vlastně v bibli od začátku: „Hleď,
předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo… vyvol si tedy!“ Takhle
to zní z bible napořád — od Mojžíše, přes Jozua, soudce, proroky až
po apoštoly. Jsou tu různá alternativy, takové a takové mají
důsledky. Máš na vybranou. Je to tvoje volba. Je to na tobě.
Víra není odevzdanost osudu. Víra je svobodné
rozhodnutí. Bůh tě nemanipuluje, ani k dobrému. Tvoje svoboda je
pro něho důležitá. Ví lépe než my, že bez ní neexistuje ani láska ani
důvěra. Proto je tu obojí a na tobě je, abys volil, aby ses rozhodl.
V tom je tvoje důstojnost i odpovědnost.
Dobře, ale co to rozhodnutí vlastně
obnáší? Že tedy začneme znova, lépe, bez sobectví? Že si na sebe dáme
větší pozor, více se soustředíme na své jednání, budeme se víc
snažit, budeme důslednější, budeme k sobě
přísnější?
Zní to možná ušlechtile, pěkně a
slibně, ale je to sebeklam. Místo Ducha Kristova tu zase vystrkuje
růžky naše já, dere se tu znovu na povrch naše ctižádost, všechno se
opět točí kolem naší pevné vůle, rozhodnosti a dobroty.
Je třeba číst dál: „Soustředění
na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže
podřídit božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se
líbit Bohu.“ Sobectví totiž vůbec nemusí být jenom vulgární a
chamtivé, sobectví může být i zbožné a mravné. Pokud člověk
byť i ty nejušlechtilejší cíle vidí jen jako otázku vlastních sil,
zůstane středem všeho zase jenom on sám. Skutečná láska a vztah,
který Bůh žádá, mu proklouznou mezi prsty. V tom
soustředění na sebe půjde totiž vždy nakonec víc o vlastní
dobrotu než o skutečné dobro, o vlastní bezúhonnost než o spravedlnost, o
vlastní pověst než o opravdovou ryzost. Příkladem toho jsou farizeové
a zákoníci v evangeliích. A to je, bratři a sestry, varovné zrcadlo
pro nás věřící.
Oni to totiž nebyli žádní pokrytci a
neznabozi. Byli to lidé nadmíru zbožní a důslední písmáci. To jenom ta
iluze, ve které sami sebe považovali za garanty naděje a spásy,
zdeformovala jejich zbožnost tak, že místo služby a pomoci potřebným
nastoupila povýšenost a samolibé sudičství, že pro ně bylo
důležitější, aby si nezadali, než aby se díky nim druzí setkali
s láskou.
Ano — soustředění na sebe, nejen
když jde o majetek a popularitu, ale i když jde o zbožnost a o mravnost, je
Bohu nepřátelské a znamená smrt.
Ta druhá možnost není o naší pevné vůli,
o důslednosti, o vzornosti, ale o důvěře, která se
prostě spolehne, že to, co je opravdu třeba, při ní Bůh,
bude-li se ho držet, udělá; která si dovolí nechat svoje kvality a
naději na něm a prostě se jenom věnuje tomu, co on žádá.
Naděje vašeho života, ujišťuje proto
apoštol, se neodečítá od toho, co dokážete, od vašeho výkonu. Naopak.
Nechte ho, v důvěře v boží lásku a moc plavat.
Právě v té důvěře vás Bůh formuje k dobrému,
osvobozuje od zlého strachu o sebe, a tak umožňuje skutečný zájem o
druhé a dává odvahu něco pro něj riskovat. Právě v ní vás
vyvádí i přes všechny vaše nedostatky ze zajetí sobectví k božímu
životu. Ta možnost překročit svůj stín, vyjít ze své malosti, ta
není dílem vaší uvědomělosti a mravního úsilí, ta je darem boží lásky,
která ve vás skrze důvěru pracuje.
Věřme tomu, kvůli sobě
nemusíme splnit nic. Náš život není konkurzní řízení na nebe — ať už
na nebe na nebi či na zemi — ve kterém mají nárok a naději jen ti,
kdo splní normu, kdo se sami vypracují. Díky Kristu smíme vědět, že
Bůh není náš šéf, který jenom kontroluje náš výkon, že má blíž
k Otci, který přijímá i syny, co totálně zkrachovali. „Nepřijali
jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž
přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“
Nechme ho v sobě pracovat. Může
víc, než my sami, může proměnit i naši nedokonalost. Může naši
upocenou a ustrašenou existenci osvobodit a naplnit kuráží i laskavostí, která
dává lidi dohromady. To je sláva dnešního svátku, to je naděje, kterou nám
potvrzuje. Zda ji přijmeme, to už je na nás. Amen.