Kázání v neděli 27. 12. 2020 (Zdeněk Šorm)
Čtení: Skutky 7,54 — 60
Text: Matouš 2,13 - 23
Bratři a sestry,
O Vánocích často říkáme, že jsou to svátky radosti a pokoje.
A právem. Evangelia je tak líčí. Anděl zvěstuje velikou radost pro všechen lid.
Mágové od východu se zaradují radostí velikou. A celé zástupy nebešťanů svým
chvalozpěvem rozhlašují pokoj mezi lidmi.
A přesto může být ta představa vánoc jako svátků radosti a
pokoje naprosto zavádějící a může se z ní stát jen jejich tragická
karikatura. A nemám teď na mysli lacinou kritiku vánoční pohody s cukrovím
a dárečky. Ta bývá stejně častá jako fakt, že ji většinou pronášíme od mísy
cukroví a v novém svetru od Ježíška.
Mám na mysli podstatnější věc. Totiž že ty přiměřené
přívlastky vánoc opakujeme tak automaticky a samozřejmě, že nás už ani
nenapadne otázka „Proč?“ a v čem ten pokoj a radost vlastně vězí. Neptáme se,
nehledáme, a tak ten pokoj a radost nakonec zůstává na nás. Jako zadání, jako
úkol. A my se ho pak snažíme naplnit po svém. Rádi bychom alespoň na ty svátky
vypoklonkovali všechno, co je ruší — všechna pnutí a lidské tragédie, všechno
bolavé a smutné, každé trápení a utrpení. To všechno kvůli radosti a pokoji
necháváme stranou. Ani do zpráv se to o vánocích nedostane, a i ty u stromečku
vypínáme.
Jenomže to, před čím zavřeme dveře, prostě nezmizí. I na
vánoce se stoná a umírá. I na vánoce se válčí a lidé musí utíkat a zůstávají
bez prostředků a bez domova. I na vánoce se zabíjí a krade a někteří sedí
v kriminálech, a někteří třeba nespravedlivě, a jiní zůstávají v
nemocnicích, léčebnách, domovech nebo v karanténě zoufale sami. A právě kvůli
té touze po radostných a pokojných svátcích v tom všem bývají dvojnásob
sami. Nechává je ve štychu. A mlčení, které se tomu všemu vyhýbá, tíhu těch
tragédií jenom umocňuje. To je rub svátků radosti a pokoje v naší lidské
režii. Bezděky se v nich ve jménu Ježíška stavíme po bok Herodovi a
stáváme se spolutvůrci světa, ve kterém si každý chrání vlastní klid a pokoj
bez ohledu na druhé. Dáváme za pravdu té touze, která je ve svém důsledku
vražedná.
Biblická víra s námi ale tuhle nepříčetnost nesdílí.
Radost a pokoj v ní nejsou vykoupeny lhostejností s klapkama na
očích. Hrůze lidského utrpení se ani o vánocích nevyhýbá. Připomíná ji už ve
vánočním vyprávění — v piklech Heroda nebo v lhostejnosti betlémáků,
kteří nechají těhotnou ženu bez střechy nad hlavou. A vzápětí vypráví příběh,
ve kterém se z právě narozeného Spasitele stane migrant a uprchlík a ve
kterém se ozývá bezútěšný nářek Ráchel, která oplakává povražděné pacholíky. A
křesťanská tradice jí dává za pravdu, když hned po božím hodu zařazuje svátek mučedníka
Štěpána, který se do vánoční radosti zdánlivě vůbec nehodí. Nemá-li být ta
radost jenom neskutečnou a nebezpečnou iluzí, nemůže před tímhle vším zavírat
oči. Nemá-li pokoj netečností jenom konzervovat bezpráví a utrpení, nemůže je
prostě pominout.
Jenomže jak to skloubit? Z čeho se pak radovat a o
jakém pokoji vůbec může být uprostřed toho všeho řeč?
Věřím, že právě to se evangelista Matouš snaží svým
vyprávěním o Ježíšově útěku do Egypta a vraždění betlémských chlapců naznačit.
Jenom je třeba číst ho opravdu pozorně. I z něho by se totiž jinak mohla
stát jenom happyendová story o tom, jak vyvolený šťastně unikl všem nástrahám,
jaké se vyprávěly i o jiných význačných postavách, — třeba o zakladatelích Říma
Romulovi a Removi, nebo o perském vladaři Kýrovi - aby potvrdily jejich
mimořádnost.
Ale Matouš líčí svůj příběh jinak, než jako ojedinělou
epizodu a individuální story. Odkazy na Starý zákon jej zařazuje do mnohem
širších souvislostí. Spojuje jej s příběhem Izraele, povolaného lidu,
s Mojžíšem a Exodem i s babylónským zajetím, s Jeremjášem a zvěstí
proroků.
Rozumějte, tohle prostě není jedna zázračná příhoda
z osudu jednotlivce se šťastným koncem, který dává za pravdu naší lidské
touze ze všeho vyváznout. Tohle je součást mnohem delší cesty vysvobození,
která má svou minulost a budoucnost, která má svou kontinuitu a která má
především úplně jiný základ a směr. Vychází z povolání, které představuje
krok do rizika, protože Hospodin nezapomněl na svůj lid, slyší jeho úpění a zná
jeho bolesti. A pokračuje boží věrností nejen vůči poslušným, ale i vůči těm,
kteří svou nevěrou prošustrovali vlastní svobodu, ztratili úplně všechno a
zbyly jim jen oči pro pláč — věrností, která je ani tehdy neopouští, jejich
úděl s nimi nese a utrpení se nevyhýbá. Na téhle cestě pláčem a bolestí
naděje nekončí, ale právě uprostřed nich se rodí.
A to, jak Matouš naznačil už při vyprávění o mudrcích
z východu každou moc, které jde jen o vlastní pozici a klid, zneklidní a
rozběsní, protože správně tuší, že je to její konec, a tak kolem sebe ještě
zběsile kope. Nad věrností, která se utrpení nevyhýbá, ale už ztrácí svoji moc.
A právě o tom je ten Matoušův příběh, protože nevypráví o
hrdinovi, který se ze všeho vyseká a všemu šťastně unikne, ale o Ježíši Kristu,
který - jak píše apoštol — byl roven Bohu, ale sám sebe zmařil, vzal na sebe
způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se
ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt a to smrt na kříži.
Posílá-li anděl Josefa do Egypta, pak ne proto, aby se právě
narozený syn kříži vyhnul, ale aby cestou kříže, která tu boží věrnost
stvrzuje, mohl jít.
Jenom tak mohou být, bratři a sestry, vánoce opravdu svátky
radosti a pokoje i pro ten neutěšitelný pláč, i pro ty země, kde se přes
nesčetněkrát uzavřená příměří válčí, i pro ty, kdo nesou kříž osamělosti,
ztráty nejbližších, nemoci nebo třeba pronásledování. Už v tom nejsou
sami. Už tu nejsou jenom ti, kdo před tím vším zavírají oči, aby si uchovali
radost a klid. Narodil se nám Spasitel, který nedává za pravdu sobecké touze ze
všeho vyváznout a všemu bolavému uhnout. Narodil se nám Spasitel, který
z lásky přijímá náš lidský život se vším všudy, včetně smrti, za svůj. A
který i navzdory té smrti zůstává bezmezně věrný.
A o tom, že to ani jeho smrtí neskončilo, svědčí svátek
Štěpána, prvního mučedníka, toho, který lhostejný nebyl, ale modlil se i za své
vrahy a uprostřed utrpení spatřil slávu Boží a Syna člověka po boží pravici.
Věřme i my, že to není „buď a nebo“, aby pro nás byly vánoce
skutečně svátky radosti a pokoje a nejen útěku a zapomnění. Amen.