Nedělní kázání, 4. 5. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 16,24 — 28

Text: Rút 1,1 — 6

Sestry a bratři,

jsou různé časy, různé doby, různé situace. I pro víru. Někdy je tak samozřejmá, všeobecně sdílená, že ji člověk žije jaksi bezděky. Je mezi svými, je jí obklopen, ani ho nenapadne, že by to mohlo být jinak. Nemusí ji řešit, stačí, když se zařadí. Okolí ho prostě nese. Ale jindy je to úplně naopak. Člověk je se svou vírou mezi ostatními spíš jako exot, jako vetřelec. Skoro permanentně je pod tlakem. Musí neustále odolávat úplně jiným názorům, představám a přístupům k životu. Nemůže víru jednoduše sdílet. Spíš si ji musí vyvzdorovat. Může si ji udržet, jen když nepodlehne tomu, co je okolo něj běžné. Je to vlastně permanentní boj. Tak tomu bylo za dnů, kdy soudili soudcové. Tak je tomu možná i dnes.

Ale ten zápas se netýká jen vztahu k okolí. Nemá-li člověk podléhat cizím vlivům, musí být především on sám přesvědčen o smyslu a prospěšnosti vlastní víry. Musí se v něm ujistit a ujišťovat. A to je náročné. Protože ten prospěch není vždy na první pohled patrný.

A co teprve, když ho skutečnost evidentně popírá! Co když je realita s tím, čemu věříme, v takovém napětí, že každé vyznání nebo zaslíbení působí naprosto absurdně, jako sarkastický výsměch nebo špatný vtip. Bydlíte v Betlémě, tedy v „Domě chleba“ a přitom vám kručí v břiše?! Žijete v zaslíbené, požehnané zemi a přitom třete bídu s nouzí?! Hospodin je váš pastýř a vy byste se rádi šli i pást, ale není kde, není co, je hlad.

S tímhle rozporem se ani zbožní vykladači bible nemohou srovnat. Snaží se to přijatelně vysvětlit. Boží lid tu náročnou situaci určitě nezvládal, podléhal cizím vlivům a tohle je prý důsledek, nebo taková výchovná boží ťafka, aby se vzpamatoval. Jenomže ten hlad není v bibli vůbec ojedinělý. Naopak, přichází skoro zákonitě. A nejen v situacích, kdy lze o kvalitě víry s úspěchem pochybovat. Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán a šel do země, kterou měl dostat za úděl. A bezprostředně po tomto vzorovém činu víry, nastal v té zemi hlad. A jakmile Izák převezme jeho štafetu, dočteme se totéž: V zemi nastal hlad. Ta snaživá zbožná logika prostě nesedí.

Jakoby nás spíš bible chtěla připravit na to, že tenhle absurdní kontrast k víře prostě patří. Žádná generace, žádný věřící se mu nevyhne. Samozřejmě nemusí jít vždycky o hlad. Kdo si ale od víry slibuje privilegovanou cestičku bez všech napětí a rozporů, toho to zaskočí. Víru krize potkávají úplně stejně jako ostatní. A možná bez nich ani nejde o víře mluvit. Tomu, co je evidentní, přece není třeba věřit. Víra, jak píše apoštol, znamená pevně počítat s tím, co nevidíme. Projeví se právě až v tom, jak se k tomu napětí postavíme, jak se v něm zachováme.

Tehdy odešel jeden muž z judského Betléma se svou ženou a dvěma syny, aby pobýval na Moábských polích. A my jeho příběh nečteme proto, abychom ho soudili a hodnotili. Ani nemůžeme. O skutečném hladu neví nikdo z nás nejspíš zhola nic. Elie Wiesel, který s ním z koncentračního tábora zkušenost měl, píše, že aby mu člověk unikl, je ochoten vzdát se všeho. Ostatně ani praotec víry Abraham nejednal v takové situaci jinak. My ten příběh čteme, abychom pravdivě nahlédli, co takové rozhodování a rozhodnutí obnáší. Protože sami, v mnohem méně vypjatých situacích, stojíme před podobnou volbou.

Má nějaký smysl dál strádat ve věrnosti a pořád s prázdnýma rukama čekat, jestli se její zaslíbení někdy naplní, když se jinde nabízí mnohem snadnější řešení? Má cenu dál zůstávat ve všech těch vazbách, které s vírou souvisí, i když v nich žádný prospěch nevidíme, nic nám nepřináší a bez nich by nám mohlo být líp? Co je na tom zlého, když chce člověk pro sebe a svoje blízké, pro svoje děti, aby ničím nestrádali? A když mu to nedokáže zajistit to, nač dosud spoléhal, tak proč se nerozhlédnout jinde? To přece neznamená, že by se člověk víry hned zřekl. Jen se kvůli ní nemusí připravit o výhodnější podmínky.

A tak se Elímelek se svou rodinou stěhuje na Moábská pole. Ten, kdo bibli víc zná, ale asi tuší, že to vůbec není tak nevinné, jak se zdá. Mojžíšův zákon totiž přikazoval, že žádný Moabec, dokonce až do desátého pokolení, nevstoupí do Hospodinova shromáždění. A proč? Protože, ač příbuzní Izraele — byli to potomci Abrahamova synovce Lota — nevyšli Izraeli vstříc s chlebem a vodou, když putoval přes poušť z egyptského otroctví. Naopak si na něj najali proroka Bileáma, aby mu zlořečil, aby ho proklel. Solidarita a soucit jim byly naprosto cizí. Na nic jiného, než na vlastní prospěch a bezpečí, ohled nebrali.

Kdo ví, možná na tom byla založená i ta jejich současná prosperita. Totéž přece vidí mnozí jako cestu k vyšší životní úrovni i dnes. Kritizují přeregulovanost trhu, brání se migrantům, solidarity je podle nich příliš. Elímelek nejspíš viděl pořádky v judské zemi také kriticky. Alespoň jeho jméno to naznačuje. Znamená „bohem je král“, což zní v době soudců, kdy Izrael žádného krále neměl, přímo revolučně, jako vzpoura, jako protest. Možná toužil, tak jako mnozí dnes, po vládě pevné ruky. Možná i ten hlad přičítal tomu bezvládí, kdy všechno stálo jen na osobní odpovědnosti a víře. Možná i to ho vedlo na moabská pole, kde se na žádné ohledy nehrálo a rozhodující byl pouze zisk. Že tam, na rozdíl od Judska hlad nedolehl, jakoby tuhle orientaci jenom potvrzovalo. Kdo by nedal přednost zajištění rodiny před ohledy, co ji ohrožují? Vypadá to jako rozumné řešení.

Jenomže lidský život neohrožují jenom nouze a nedostatek nebo pouta a vazby, které ho omezují. Lidský život potkává i to, s čím člověk sám často nic dělat nemůže. Jsme prostě křehcí, jsme smrtelní, jak to připomínají jména Elímelekových synů — Machlón znamená nemoc, Kiljón skon či vyčerpání. A tak všechny ty výhodné podmínky a příležitosti mohou být úplně k ničemu. Ba co víc, právě důraz na ně, který se na nic jiného neohlíží, může život uvrhnout do naprosté osamělosti. Noemin muž Elímelek zemřel a ona zůstala s oběma syny sama… Machlón a Kiljón rovněž zemřeli, a tak ta žena zůstala sama, bez dětí i bez muže.

Tuhle žeň smrti, která potkala rodinu Noemi, můžeme jistě vnímat jako osobní tragédii a pokoušet se soucítit se syny, kteří ztratili svého otce, nebo s otřesnou zkušeností matky, která přišla o své děti. Bolest a náročnost takových situací je nepochybně obrovská a empatie nesmírně potřebná.

Nicméně si myslím, že autorovi knihy Rút jde v tomto případě o něco jiného. Bible dovede emoce vyjádřit velice silně, bezprostředně, barvitě a plasticky. Hned vzápětí toho budeme svědky při rozhovoru Noemi, Orpy a Rút. Ale ta stručnost až schematičnost, s jakou konstatuje smrt Elímeleka a jeho synů, napovídá, že má v tom úvodu jiný význam. Odhaluje cosi obecnějšího, co se týká celkového charakteru našeho života a co nám právě při řešení momentálních situací často uniká.

Náš život totiž není jen o těch podmínkách a příležitostech, které mohou být jistě výhodnější a život usnadnit nebo momentálně naplnit. K našemu životu patří i jeho křehkost, i ta nemoc, vyčerpání a smrt. Jenomže to nám právě často v dané chvíli vůbec nedochází. To je, když jsme při síle, mimo naše obzory. A tak se v honbě za štěstím, vydáváme napospas neštěstí; právě v touze zachránit se, opouštíme, co je pro náš život skutečnou záchranou; snažíme se zajistit svoje nejbližší, a přitom je zbavujeme opor, které je mohou podržet a chránit, aby na všechno nezůstali sami. Chceme si život usnadnit, a přitom ho sobě i svým blízkým osudově zkomplikujeme právě proto, že nepočítáme s tím, co nevidíme, že se rozhodujeme jen z bezprostřední situace, že nedohlédneme a nepřemýšlíme o tom, o čem život opravdu je.

Připomnělo mi to jednu méně známou písničku Sváti Karáska. Zpívá v ní: „Cestu ti dal Pán, co má v nebi dům; cestu, po které jdeš do konce svých dnů. Těžká se ti zdá, je na kamení. Štěstí někde spí, je utahaný. Kdybys ale byl v pasti lapený, vzpomeneš si rád i na ty kameny.“

Zdá se, že Noemi to došlo. Chystá se k návratu z Moabských polí. Ale nebuďme ukvapení. I ten návrat může být jen projevem dosavadní pomýlenosti. Uslyšela totiž na Moabských polích, že Hospodin se opět přiklonil ke svému lidu a dal mu chléb.

I ve zbožnosti můžeme jít jen za momentálním prospěchem a nic víc nám dojít nemusí. Nemá-li to tak být, nechceme-li i ve víře zůstat jenom tím hadrem na holi, kterým může libý či odporný vítr viklat sem i tam, je třeba číst dál, je třeba sledovat celý příběh knihy Rút. Teprve pak můžeme tomu příklonu, chlebu i návratu dobře porozumět. A tak vás, sestry a bratři, zvu zase na příští neděli. Amen.