Nedělní kázání, 19. 1. 2025
(Zdeněk Šorm)
Čtení: Matouš
5,1 — 12
Text: Lukáš 16,1 —
8
Tak tohle je, sestry a bratři, od Ježíše
vyložená provokace. Kdybychom to četli na internetu nebo slyšeli ve
zprávách, tak bychom se asi nedivili. Ty jsou dnes plné korupčních
skandálů, kdy někdo čachruje s cizím majetkem ke svému
prospěchu. Jako komentář k současnému dění, bychom
možná ocenili Ježíšovu nadsázku a černý humor. Ale jako boží slovo, které
má být zdrojem víry, lásky a naděje, to zní úplně absurdně.
Vždyť ten příběh dává za vzor
vyloženého nepoctivce a podvodníka. I kdybychom to počáteční obvinění
brali jako ničím nepodloženou pomluvu — což je možné, tak způsob,
jakým správce reaguje, už žádné pochybnosti nepřipouští. Jde zkrátka o
evidentní podvod. Správce na úkor svého pána falšuje dluhy, aby tím pro sebe
získal výhody, aby se zajistil do budoucna. Že by tohle měl být
příklad prozíravosti a vzor pro syny světla? No to snad ne! Co si
z toho má člověk tedy vzít?!
No, možná ta provokace nejdřív odhaluje
něco o nás, o našem vztahu k bibli. My k ní přistupujeme
spíš jako mistři, než jako učedníci. Jako bychom už všechno znali a
věděli, jak je to správně, a jenom si potvrzovali nebo
kontrolovali, zda tomu bible odpovídá. A pokud ne, tak je to chyba, která nás
pobuřuje. Že by mohlo být nejdůležitějším darem právě to,
co nám nejde na rozum, co nás vykolejí, donutí přemýšlet a hledat, co pro
nás bude nečekané a nové, to asi ocení jen ten, kdo si nepřipadá jako
mistr, kdo si nemyslí, že už všechno ví, kdo se chce učit, kdo
věří, že mu bible a Ježíš opravdu mají, co říct, a že díky nim
může ještě něco objevit.
Také asi máme někdy dojem, že jsou Ježíš
i bible trochu naivní. Jistě mluví krásně a ušlechtile, ale zdá se
nám, jakoby pořádně nevěděli, jak to na světě
chodí a s čím vším se mohou u lidí setkat. Vidíte, tady je
důkaz, že to možná vědí líp než my. Nejenže počítají s tím,
že trest nemusí vést k nápravě, ale jen k další nepoctivosti,
ale vědí, že ve světě byznysu je reálné i to, co nám přijde
naprosto absurdní — totiž aby někdo ocenil a pochválil toho, kdo ho
podvede. Aféry totiž ohrožují obchod víc než nějaké ztráty. Pokud se jim
podaří vyhnout, tak zas majitel na cenu tak moc nekouká. Ať se
klidně dotyčný zajistí třeba i na jeho účet, jen když
rychle zmizí. Dnešní zlaté padáky a výnosné trafiky pro všelijaké šíbry to
potvrzují.
Možná, že teprve když nám tohle všechno dojde,
můžeme se nad podobenstvím skutečně zamyslet. Pak
v něm totiž nebudeme hledat jenom mravoučné čtení, které
potvrdí naše morální zásady, ale uslyšíme ho tak, jak ho Ježíš vypráví — jako
anekdotu z prostředí byznysu, které Ježíš nijak nepřikrašluje,
nedělá si o něm iluze a nedělá z něho také všeobecný
návod. Sám rozlišuje mezi syny světa a syny světla. Jsou to
nepochybně odlišné přístupy k životu, které vycházejí z úplně
jiných zdrojů. A Ježíš ten rozdíl svým vyprávěním ani neignoruje, ani
nemaže. Jenom upozorňuje, že synové světa v rámci svých
odlišných způsobů jednají často prozíravěji než synové
světla v těch svých. Jejich prospěchářské čachry
jistě přejímat nemáme, ale něco z jejich jednání nám možná
zoufale chybí a může nás dobře inspirovat.
Pojďme si to tedy ještě jednou
projít, abychom přišli na to, v čem ta prozíravost vězí.
Správce je obviněn, že špatně hospodaří s majetkem svého
Pána. Je-li to obvinění pravdivé nebo ne, to se tu neřeší. Pán mu
prostě oznámí, že ho obvinění pro jeho funkci diskvalifikuje a musí
ji složit. A on to vezme naprosto vážně. Sebekriticky a realisticky
zhodnotí svoje možnosti: „Na práci nejsem a žebrat se stydím.“ A
začne podle toho okamžitě jednat, i když ta změna de facto
ještě nenastala. Pořád může s majetkem Pána disponovat. A
také to udělá, ovšem zcela v duchu té ohlášené změny.
Reálně ji předjímá. Nečeká, až se potvrdí. Všechno vsadí na to,
co teprve přijde. Jedná hned teď podle té oznámené budoucnosti. A
nakonec se dočká pochvaly, která — jak jsem říkal — vůbec není
tak neskutečná, jak se zdá.
Myslím, že právě s tímhle souvisí ta
prozíravost synů světa, o které Ježíš mluví. Správce se dozví o
zásadní změně a na nic nečeká. Okamžitě se podle toho
zařídí. I když změna ještě fakticky nenastala, použije bez
odkladu všechno, co má k dispozici, podle těch nových a jiných
podmínek. Nestaví na tom, co ještě platí, ale na tom, co jistě platit
bude. To je právě prozíravé, i když se to tu děje v rámci
pokleslých způsobů synů tohoto světa. Jenomže ono je to
prozíravé i v těch jiných způsobech.
Ale právě v nich jakoby nám to
nedocházelo. Bible nás třeba upomíná na naši konečnost, ale my
často žijeme, jakoby smrti ani nebylo. Například jako onen
člověk z podobenství, které jsem vykládal minulou neděli. Urodilo
se mu a on v těch shromážděných zásobách viděl záruku
spokojeného života. Až mu Bůh řekne: „Blázne, a co když si ještě
této noci vyžádají tvou duši? Čí bude to, co jsi nashromáždil?“ Slyšeli
jsme to už mnohokrát, že život člověka není zajištěn tím, co má,
ale že bychom proto o svém majetku uvažovali radikálně jinak? A jinak
s ním nakládali?
Ale „Memento mori“ — „pamatuj na smrt“ - není
základní ani hlavní poselství bible. Ježíš v evangeliu přichází
především s jinou zprávou, která naši situaci podstatně
mění — totiž že se přiblížilo boží království. Jak zásadní je to
změna, naznačují třeba blahoslavenství. Za šťastné považují
něco úplně jiného, než je obvyklé. Pokud totiž vládne Bůh, pak
není třeba si na něj hrát, není třeba stavět na sobě —
na své duchaplnosti, spravedlnosti, na svých jistotách a vyrovnanosti. Pak je
naopak nadějná důvěra, která si otevřeně přizná,
co všechno neví a nezvládá, kterou věci, které jsou opravdu
k pláči, bolestně zasáhnou a neumí se s nimi jednoduše
vyrovnat, která neudělá všechno pro to, aby utišila vlastní svědomí,
ale nedostatek spravedlnosti ji opravdu trápí. A vsadili jsme
skutečně všechno na tuhle chudou důvěru, která se sama se
vším nevyrovná, nebo jdeme dál za tím ideálem duchaplnosti, vyrovnanosti,
jistoty a klidného svědomí?
My, jako ti učedníci, ke kterým Ježíš
mluví, o té zásadní změně dobře víme, ale právě ta
rozhodnost, která se podle ní okamžitě zařídí, nám nejspíš chybí.
Jsme synové světla, ale právě od těch podvodníků a
šizuňků, nad kterými se dovedeme akorát pohoršit, se máme co
učit. Ti, když se dovědí o změně situace, tak na nic
nečekají a začnou podle toho okamžitě jednat. Ne až když je
k tomu situace donutí, ale i když by ještě nemuseli. Sami ji předjímají.
To je prozíravé.
A možná lze to podobenství vyložit ještě
trochu jinak. Na základě toho, že Pán svěřil správci celý
svůj majetek. On v té správě ale selhal. Nespravoval
svěřené dobře. A podobně mluví bible o nás lidech
obecně. Vše, co máme, nám bylo od Boha svěřeno. A ani my jsme
při té správě neobstáli. A když se tohle správce doví, přestane
spoléhat na svoji bezúhonnost. Neospravedlňuje se, ale vsadí všechno na
vztahy. A ono se kupodivu ukáže, že právě teď je s ním jeho Pán
spokojen. Jakoby právě tohle byla jeho představa, jak má s jeho
majetkem zacházet. Místo nekopromisnosti, kterou by se přece jen snažil
ospravedlnit, jej použije ve prospěch druhých.
Jistě, správce to dělá
z vypočítavosti, jako syn světa. Jenže zase i v těch
odlišných způsobech synů světla jde o něco podobného.
Základní evangelijní zvěsti o milosti odpovídá vlastně totéž. Pokud
nás Bůh přijímá z milosti, pak je přece absurdní
zaměřit se při správě toho, co nám bylo svěřeno,
na vlastní bezúhonnost a ospravedlňování. Pak to musí mít jiný smysl a
účel. Však to evangelia neustále zdůrazňují, že smyslem celého
zákona není naše vzornost, ale láska — láska ne jako záslužný výkon, ale
prostě jako život pro druhé, ke kterému jsme osvobození tím, že se o
vlastní spásu nemusíme ani nemůžeme starat. V podobenství kvůli
rozsudku, v evangeliu díky milosti.
A jestli někoho stále dráždí nepoctivost
toho správce, který sice druhým rozdává, ale z cizího, ten ať si
vzpomene, co vyznáváme a zpíváme třeba před jídlem: „Vše dobré, co
máme a co dostáváme, tys nám Bože dal, přijmi píseň chval“. Ani my nerozdáváme
ze svého. A pokud pro nás — tak jako v jiných podobenstvích — Pán
představuje Boha, pak nechválí za to, že jeho dlužní úpisy
důsledně vymáháme, ale proto, že z nich druhým odepisujeme, že
odpouštíme. To je asi ten nelepší způsob, jak hospodařit s jeho
majetkem. Amen.