Kázání v neděli 4. 10. 2020 (Zdeněk Šorm)

Čtení     Lukáš 15,11 — 32

Text:     Genesis 13,1 — 18

Bratři a sestry,

události mohou být víceznačné. A je dobré si to uvědomit. Minulou neděli jsme končili tím, že byl Abram se vším, co měl, vyhoštěn z Egypta. Dnešní text začíná slovy: „I vystoupil Abram z Egypta…“ Někomu to může znít stejně, ale stejné to není. Jednou je řeč o krachu, který učiní konec tomu, co člověk zamýšlel, podruhé se mluví o cestě vzhůru, o znovu-povstání, o cestě ze dna ke světlu. A přitom jde pořád o jedno a to samé.

Krach nemusí být konec, ale záchrana, nový začátek. Krach našich plánů může být cestou vzhůru, může znamenat přiblížení se Bohu, může se v pohledu víry ukázat jako vítězství. „Padáme, abychom stoupali,“ říká Talmud. To, co oplakáváme, může být ve skutečnosti naše štěstí. Naše pády mohou být stupně, po kterých vystupujeme k Bohu, neboť nás navracejí z našich úletů a slepých uliček zpět na cestu.

A nový začátek je, díky Bohu, možný. Bůh není jako my, neuráží se, neoplácí. Jako marnotratný otec otvírá nám, nezdárným synům a dcerám, kteří se v životě po svém ocitli na dně, cestu zpět, vychází nám vstříc, potvrzuje, že jeho otcovství navzdory všemu platí. Je věrný, i když jsme nevěrní. Díky tomu je návrat možný.

To platí pro každého, kdo se z nedostatku důvěry zařídil podle toho, jak to na světě domněle chodí a zkrachoval; kdo se nejrůznějším způsobem zapletl do svých strachů, chytračení, lží, kličkování a touhy vším úspěšně proplout. To platí pro nás, kteří často dáme víc na vlastní odhad, než na boží zaslíbení. To platí pro církev, když myslí víc na svou sebezáchovu, než na to, aby byla požehnáním pro druhé, a jde to s ní pak od deseti k pěti. To platí pro společnost, kdysi křesťanskou, která odmítla Boha, a teď marně hledá životodárnou autoritu. Návrat je možný. Bůh se raduje z toho, kdo se našel a znovu mu nabízí, co sám prošustroval.

Co ale takový skutečný návrat vlastně znamená? Kdy jde opravdu o pokání a kdy jen o další vyčůranost? Lze nad vší tou nevěrou, prospěchářstvím, bezohledností a lží jednoduše mávnout rukou? Prostě: Co jsme si, to jsme si a jedeme dál? Pán Bůh nás má přece rád, tak o co jde? Je možné tvářit se, jakoby se nic nestalo, a pokračovat?

Abram postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, k místu, kde před tím postavil oltář; tam vzýval Abram jméno Hospodinovo.

Tedy žádné „jedeme dál, jako by se nechumelilo“. Žádná tlustá čára za minulostí a k „k tomu se přece nebudeme vracet“. Ale naopak — návrat na začátek. Zpět po stopách svého úletu až k tomu místu, kde jsem odbočil. Začínáme skutečně znovu, od začátku, od nuly. Bez toho: „Otče, nejsem už hoden nazývat se tvým synem, přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků“, žádný nový začátek není. Bez ochoty poznat a uznat katastrofální důsledky svého úletu, kvůli kterým se nemám čeho dovolávat, je ten návrat jenom iluze, ve které bychom jenom dál pokračovali po svém. Kdo chce začít nanovo, ten musí znovu projít své kroky, aby skutečně poznal a uvědomil si, kde a jak selhal, a mohl opravdu pokračovat jinak.

Pro někoho to to bude znamenat, že se vzdá svých zdánlivě samozřejmých nároků, pro jiného že se rozloučí se svým domnělým mravním kapitálem, jako onen mladík, co přišel za Ježíšem a chtěl být dobrý, a ještě pro dalšího, že se od svých kalkulů vrátí k nezajištěné existenci, a pro každého, že nebude omlouvat a zlehčovat svá provinění. Abram se znovu v zemi zaslíbené postavil na startovní čáru.

Ale nemůže to být také jenom prázdné gesto? Okázalá pokora, která ale ve skutečnosti nic neznamená? Nejde přece o sebeobviňování, nejde o to, co bylo, ale o to co bude. O nový začátek a skutečnou změnu mysli a života. Došlo k ní skutečně.

To se vzápětí ukáže. Komplikace a těžkosti totiž nepřináší jen nouze, ale i bohatství. I kvůli němu může být člověku země těsná. Má svoje nároky a ty vytvářejí napětí. Abram se velice vzmohl, měl stáda. Také Lot, který s ním putoval, měl brav, skot i stany. Jejich jmění bylo značné. Proto došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova. Jak to teď bude Abram řešit?

„Tu řekl Abram Lotovi: „Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři. Zdalipak není před tebou celá země? Odděl se prosím ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo.“

Abram navrhuje rozchod. Ne ve zlém, ani kvůli tomu, aby si zajistil životní standart nebo klid, ale proto, aby se spor nestupňoval a jejich vztah nevzal za své — „vždyť jsme muži bratři.“ Toho pouta a odpovědnosti, které, jak se později ukáže, mohou být pěkně náročné, se Abram nezříká. Naopak, právě proto, aby napětí nerostlo, chce dát prostor pro samostatnost. Podobně jako otec v podobenství. Někdy je třeba vnějšího odloučení, aby nedošlo k vnitřnímu odcizení. Bratrství nebo láska, při kterých by byl člověk jako v kleci, nemohou vydržet.

Bylo by ale povrchní rozumět Abramově nabídce jen jako moudré psychologické poučce pro lidské soužití. Tady jde o víc — o projev obnovené víry, právě o ten nový začátek, o skutečnou změnu. Zatímco minule byl Abram schopen obětovat druhého — tedy Sáru — aby se zachránil a dobře se mu vedlo, nyní dává přednost tomu mladíčkovi, aby si sám vybral, kterou část země bude chtít, bez obav, že o něco přijde.

To byla pro tehdejšího čtenáře naprosto neslýchaná a šokující věc — patriarcha rodu a úctyhodný kmet, který by se mohl pro svůj nárok dovolávat božího slova — jemu přece Hospodin tuhle zemi zaslíbil — dává přednost druhému. Nekalkuluje, nejedná z obav o své zajištění, nemá už za to, že se nedá nic jiného dělat než myslet na sebe. Už pochopil, že to, co člověka nejvíc ohrožuje, nejsou vnější podmínky, ale nedostatek vlastní důvěry. Už poznal, že není třeba urvat, co se dá, že zaslíbení platí a člověk se může spolehnout, že když má na mysli dobro druhých, tak netratí.

Lotovi tohle ovšem zatím nedošlo. Možná proto, že se doposud jenom vezl. Sám se nerozhodoval, jenom následoval svého strýce, a tak za prohry osobní odpovědnost cítit nemusel a proto si nemusel všimnout ani té milosti a štědrosti, která i přes všechny úlety člověka provází.

Touha po samostatnosti není hřích. Samostatnost je naopak — jak ukazuje podobenství — dobrá, i když někdy pěkně drsná, škola. Bezproblémovým synáčkům nebo synovcům, kteří se v poslušnosti jenom vezou, to nejpodstatnější často uniká. A tak je pro Lota ten úrodný okrsek Jordánu, který slibuje viditelný dostatek a zajištění, zkrátka jednoznačná volba. Vždyť je jako zahrada Hospodinova a země Egyptská.

Tahle dvojznačnost je zase důležitá. Dostatek, prosperita a pohodlí nejsou vždycky od zlého. Mohou být jistě i božím darem, navštívenkou do ráje, do zahrady Hospodinovy. Ale právě jen mohou! Stejně tak to může být taky pěkná otročina a nesvoboda jako v zemi egyptské. Potíž není v tom, že bychom rádi pohodlně a v dostatku žili — to je přirozené. Potíž nastává tehdy, když to jako Lot při svém rozhodování máme za jediné a nejdůležitější kritérium, a přehlížíme, kam nás to zavede, do jaké společnosti se tím zařadíme. Co na tom, že byli mužové sodomští před Hospodinem velice zlí a hříšní? Co na tom, že teď budu patřit k nim? Hlavně, že mám vystaráno. Já se prostě chci mít dobře. Jenomže ono se později ukáže, že kdo se neptá, jaké společenství má v životě vytvářet a jaké hodnoty mají přednost, ten se snadno stane jenom hříčkou osudu.

Zatímco ten, kdo se spolehl na Hospodina, a proto myslel víc na dobro druhých a vzájemné vztahy, o nic nepřijde. Ani kdyby na něj momentálně zbyly jen neúrodné pahorky, odkázané na vláhu s nebe, a místo domu měl pořád jen stan a poutnickou hůl.

„I řekl Hospodin Abramovi: „Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky.“

I s Bohem je možné být bohatý a člověk kvůli tomu neskončí v Sodomě. A vlastně ještě bohatší, nevyčíslitelně. Nejen pro tuto chvíli, ale navěky. Zaslíbení dává životu svobodu. Díky němu se člověk nemusí chytit do pasti svých přání, může svobodně kráčet zemí křížem krážem, aniž by musel v momentálně prosperující Sodomě s vlky výt. Díky němu může dát druhému přednost a myslet nejen na to, co slouží jemu samému, ale i druhým. A není to ochuzení, není to cesta odříkání. Prostě si jen může v důvěře počkat na to, co se jistě naplní. „Váš nebeský otec přece ví, že to všechno potřebujete.“ Amen.