Nedělní kázání, 8. 6. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 5. Mojžíšova 30,1 — 4 + 8 — 20

Text: Římanům 8,6 — 15

Sestry a bratři,

každý člověk, vědomě či nevědomky, nechává se v životě něčím vést. Naše jednání z něčeho vyrůstá. Má své pohnutky, své důvody. Nemluvíme a nejednáme čistě náhodně. Vždycky nás něco vede: strach, ctižádost, soucit, pohodlnost, odpovědnost, touha po uznání, láska. Motivů je mnoho. Jistě by bylo možné je rozvést, ukázat, jak se vzájemně proplétají, jak jich spolupůsobí více najednou, jak bývá motivace našeho jednání mnohovrstevnatá.

Apoštol Pavel ve svém dopise křesťanům do Říma ale volí jinou možnost. Staví před nás dva základní motivy, dva základní jmenovatele, na které lze naše jednání převést. Prvním je sobectví, tedy sebestřednost, kdy jsme důvodem, středem i cílem všeho, co děláme, my sami. Druhým je Duch.

A řekne-li Pavel Duch, nemyslí tím nějaké duchovno nebo nadpřirozeno, které se často považují za doménu víry. Ani nejde o „ducha“ v protikladu k hmotě nebo tělesnosti. I o něm se mnozí domnívají, že je víře vlastní. Pavel ale, stejně jako my ostatní křesťané, věří ve slovo tělem učiněné, v Boha Stvořitele, tedy naopak v možnou jednotu a soulad těla a ducha. Píše-li zde Pavel o Duchu, pak nemíní nějakou ušlechtilejší složku naší bytosti či existence, ale zcela určitě myslí, jak jsme to také vzápětí četli, Ducha Kristova — tedy Ducha toho, kdo pro záchranu druhých položil vlastní život, kdo v důvěře k Bohu sám sebe zmařil, kdo v ní neváhal vydat všanc svou dobrou pověst, klid, vidinu úspěchu, společenské i náboženské uznání i svou jistotu.

To jsou tedy dvě základní motivace, které mohou určovat naše jednání, na které je lze převést. A každá z těch dvou možností má své důsledky, každá k něčemu zcela jednoznačně vede. Na tom, z čeho naše jednání vychází, podstatně záleží. Jde při tom přímo o život. „Dát se vést sobectvím, znamená smrt, dát se vést Duchem, je život a pokoj.“

Souvislost mezi jednáním a jeho důsledky je samozřejmě složitější a hlubší než ono moralistní: „Vidíš, to tě Pán Bůh potrestal.“ Kdo čte bibli, ten to jistě ví. Určitě se mu vybaví, jak stroze Ježíš odbyl rozumbrady, kteří k němu s podobným vysvětlením utrpení druhých přišli. Souvislost je hlubší a člověk není ten, kdo by si s ní mohl tykat, ale to neznamená, že by v zásadě neplatila, že by byla méně jednoznačná. „Neklamte se,“ čteme v jiné Pavlově epištole, „Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“

Sobectví život ubíjí, ochuzuje, ničí. Rozkládá spolužití a orientuje nás na to, co smrti propadá — ať už ve spoléhání na to, co člověk může mít a vlastnit, nebo v soustředění na vlastní mravní kvality. Z takového života pak civí zubatá.

Kdežto Duch, Duch důvěry a lásky, který dovoluje nechat svůj prospěch na Bohu a žít proto nezištně pro druhé i se vším rizikem, které to obnáší, ten život dává, tvoří, udržuje a zbohacuje, ten vede k životu, ve kterém smrt ztrácí svou moc.

Tyto alternativy před nás apoštol klade. A tak je to vlastně v bibli od začátku: „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo… vyvol si tedy!“ Takhle to zní z bible napořád — od Mojžíše, přes Jozua, soudce, proroky až po apoštoly. Jsou tu různá alternativy, takové a takové mají důsledky. Máš na vybranou. Je to tvoje volba. Je to na tobě.

Víra není odevzdanost osudu. Víra je svobodné rozhodnutí. Bůh tě nemanipuluje, ani k dobrému. Tvoje svoboda je pro něho důležitá. Ví lépe než my, že bez ní neexistuje ani láska ani důvěra. Proto je tu obojí a na tobě je, abys volil, aby ses rozhodl. V tom je tvoje důstojnost i odpovědnost.

Dobře, ale co to rozhodnutí vlastně obnáší? Že tedy začneme znova, lépe, bez sobectví? Že si na sebe dáme větší pozor, více se soustředíme na své jednání, budeme se víc snažit, budeme důslednější, budeme k sobě přísnější?

Zní to možná ušlechtile, pěkně a slibně, ale je to sebeklam. Místo Ducha Kristova tu zase vystrkuje růžky naše já, dere se tu znovu na povrch naše ctižádost, všechno se opět točí kolem naší pevné vůle, rozhodnosti a dobroty.

Je třeba číst dál: „Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.“ Sobectví totiž vůbec nemusí být jenom vulgární a chamtivé, sobectví může být i zbožné a mravné. Pokud člověk byť i ty nejušlechtilejší cíle vidí jen jako otázku vlastních sil, zůstane středem všeho zase jenom on sám. Skutečná láska a vztah, který Bůh žádá, mu proklouznou mezi prsty. V tom soustředění na sebe půjde totiž vždy nakonec víc o vlastní dobrotu než o skutečné dobro, o vlastní bezúhonnost než o spravedlnost, o vlastní pověst než o opravdovou ryzost. Příkladem toho jsou farizeové a zákoníci v evangeliích. A to je, bratři a sestry, varovné zrcadlo pro nás věřící.

Oni to totiž nebyli žádní pokrytci a neznabozi. Byli to lidé nadmíru zbožní a důslední písmáci. To jenom ta iluze, ve které sami sebe považovali za garanty naděje a spásy, zdeformovala jejich zbožnost tak, že místo služby a pomoci potřebným nastoupila povýšenost a samolibé sudičství, že pro ně bylo důležitější, aby si nezadali, než aby se díky nim druzí setkali s láskou.

Ano — soustředění na sebe, nejen když jde o majetek a popularitu, ale i když jde o zbožnost a o mravnost, je Bohu nepřátelské a znamená smrt.

Ta druhá možnost není o naší pevné vůli, o důslednosti, o vzornosti, ale o důvěře, která se prostě spolehne, že to, co je opravdu třeba, při ní Bůh, bude-li se ho držet, udělá; která si dovolí nechat svoje kvality a naději na něm a prostě se jenom věnuje tomu, co on žádá.

Naděje vašeho života, ujišťuje proto apoštol, se neodečítá od toho, co dokážete, od vašeho výkonu. Naopak. Nechte ho, v důvěře v boží lásku a moc plavat. Právě v té důvěře vás Bůh formuje k dobrému, osvobozuje od zlého strachu o sebe, a tak umožňuje skutečný zájem o druhé a dává odvahu něco pro něj riskovat. Právě v ní vás vyvádí i přes všechny vaše nedostatky ze zajetí sobectví k božímu životu. Ta možnost překročit svůj stín, vyjít ze své malosti, ta není dílem vaší uvědomělosti a mravního úsilí, ta je darem boží lásky, která ve vás skrze důvěru pracuje.

Věřme tomu, kvůli sobě nemusíme splnit nic. Náš život není konkurzní řízení na nebe — ať už na nebe na nebi či na zemi — ve kterém mají nárok a naději jen ti, kdo splní normu, kdo se sami vypracují. Díky Kristu smíme vědět, že Bůh není náš šéf, který jenom kontroluje náš výkon, že má blíž k Otci, který přijímá i syny, co totálně zkrachovali. „Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“

Nechme ho v sobě pracovat. Může víc, než my sami, může proměnit i naši nedokonalost. Může naši upocenou a ustrašenou existenci osvobodit a naplnit kuráží i laskavostí, která dává lidi dohromady. To je sláva dnešního svátku, to je naděje, kterou nám potvrzuje. Zda ji přijmeme, to už je na nás. Amen.