Nedělní kázání, 28. 9. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Římanům 14,1 — 13

Text: Ester 3

Sestry a bratři,

Život někdy postrádá jakoukoli logiku a racionalitu. Začátek třetí kapitoly knihy Ester výslovně upozorňuje na souvislost, v níž se její děj odehrává. Bezprostředně před ním Mordokaj výrazně projevil svoji loayalitu a oddanost králi. Odhalil a oznámil spiknutí jeho dvořanů. Zachránil mu život. A nezůstalo to bez povšimnutí. Bylo to před králem zapsáno do Knihy letopisů.

Čekali bychom tedy, že bude logicky povýšen Mordokaj. Ale král povýší jakéhosi Hamana, o kterém doposud nebyla vůbec řeč. A není ani jasné proč. O žádných jeho významných činech, zásluhách nebo úctyhodných vlastnostech a schopnostech se nic nedočteme. Je povznesen zcela neodůvodněně, nahodile, jenom z královské libovůle. Mocenské šachy prostě postrádají jakoukoli logiku. Na vrcholu se jeden neocitne na základě svých kvalit, ale díky nějaké iracionální přízni či konexím.

Zdá se pak zcela pochopitelné, že takový člověk na svém postavení daleko víc lpí. Ctižádost, která vyžaduje uznání druhých, plyne často z vědomí vlastní prázdnoty a malosti. Proto máme tendenci přičíst celou tu následující hrůzu téhle zamindrákovanosti mocných. Ale v biblickém příběhu je to trochu jinak.

Mordokajova nezávislost je trnem v oku především těm, kdo se přikázané servilitě bez protestů podvolili. Haman by si jí sám možná ani nevšiml. Mordokaj ji nejspíš nedával demonstrativně najevo. Jeho nezávislost provokovala hlavně ty, kdo jí sami nebyli schopní. Nezávislost je asi v prvé řadě problém pro lokaje, protože odhaluje jejich lokajství. Vedle ní totiž vychází najevo, že to není nutnost. A tak celá ta vražedná hrůza nelze jednoduše přičíst - tehdy ani dnes - nějakému zamindrákovanému potentátovi. Ta začíná právě u těch, kdo si nechtějí přiznat, že jejich povolnost a poddanost není nevyhnutelně nutná, že je to jen projev jejich ustrašenosti a malosti. A taky jejich vina.

Teprve díky jejich zdánlivě nevinnému oznámení se Mordokaj dostává do Hamanova hledáčku a jeho pozornost se soustředí na židy. To oni mu řekli, z jakého národa Mordokaj pochází. On sám se k tomu doposud veřejně nehlásil. Jestliže jim to řekl, když na něj neustále doráželi, jako zdůvodnění, proč se chová jinak, pak možná proto, že Persie dopřávala porobeným národům poměrně velkou národní i náboženskou autonomii. Asi myslel, že by jim to jako vysvětlení mohlo stačit. Žádný neohrožený vyznavač Mordokaj podle předcházející kapitoly rozhodně nebyl. To kvůli jeho vždycky poslušným kolegům z úřadu se z toho stala výbušná informace, která dovolila Hamanově nenávisti vyrůst do obludných rozměrů.

Biblisté sice tu strašlivou zášť přičítají odvěkému nepřátelství Amálekovců vůči Izraeli, protože Haman pocházel z rodu jejich krále Agaga. Jenomže zrovna prapředek Mordokaje Saul toho Agaga ušetřil. Dokonce i navzdory božímu příkazu. Takže ani ta zášť nebyla jednoduše nabíledni. To my se jí jen snažíme vysvětlit a hledáme její pochopitelné důvody. Jenomže nenávist žádné důvody nepotřebuje, nenávist prostě nezná meze a každá záminka a možnost, jak druhé zasáhnout, je jí dobrá.

Nespokojí se s trestem pro domnělého nebo skutečného viníka. Nic míň, než totální likvidace jí nestačí. Není logická, ani racionální. Její krutost přesahuje všechny hranice představivosti. Stejně jako ta neuvěřitelná suma, kterou je do ní Haman ochoten investovat. Podle odborníků by ten obnos činil v korunách pět miliard. A pokud bychom vzaly v úvahu všechny souvislosti, pak by to bylo ještě mnohem víc, protože prý odpovídal dvěma třetinám daňových výnosů celé říše. Dvě třetiny státního rozpočtu, to už je opravdu závratná suma.

Vzhledem k ní se zdá naprosto jasné, proč dal král hned bez okolků Hamanovým návrhům zelenou. Bývalému ministru Blažkovi stačila miliarda do státní kasy, aby ztratil hlavu a nic víc nedomýšlel. Jenomže ta svůdná moc peněz, kterou si často jednoduše všechno vysvětlujeme, tady nesedí. Král totiž dá vzápětí všechno to stříbro Hamanovi zpátky k dispozici. Ani on ani říše z toho žádný zisk nemá.

A že by sdílel Hamanovu zášť vůči židům, to také nevypadá. Vždyť se ani nezeptá, o jakém lidu to Haman vlastně mluví. A vystrašený z toho údajného ohrožení se také nezdá. Klidně nakonec s Hamanem popíjí. Na nic se nedoptává, nic si neověřuje. Jako by ho to ani nezajímalo. Věcné argumenty ani logika tu nehrají žádnou roli. Prostě dá Hamanovi plnou moc — bianko šek k čemukoli.

Celé to působí zase jen jako věc mocenského rozmaru, jako projev bohorovné blahovůle mezi kumpány u moci, která se logickými důvody ani fakty nezabývá. Jako když někteří současní politici říkají, že jsou určité kauzy pod jejich rozlišovacími schopnostmi.

Nikoli ziskuchtivost, ale právě tahle povznesenost a nezájem, které se nezdržují fakty, dávají zvůli volné pole působnosti a odsuzují její oběti k bezmoci. Kde nerozhodují fakta, kde se o ně nikdo nezajímá, tam není možné dovolat se spravedlnosti, tam není možné odvolávat se na rozum a logiku, tam se může i naprosto iracionální a vražedná propaganda stát zákonem. Cokoli je pak zkrátka možné úplně převrátit: z krvežíznivé agresivní nenávisti udělat zajištění všemi vytouženého míru; z toho, kdo zabránil spiknutí a zachránil králi život, nejhoršího zločince, kvůli kterému nemůže země dojít klidu; z masakru žen a dětí záruku pokoje, pořádku a bezpečí.

Tenhle naprosto iracionální charakter zla a nenávisti, který nestojí na žádných pochopitelných důvodech je možná klíčovým poselstvím této kapitoly. Bible nám ho předkládá v naprosté nahotě, jako by nás chtěla zbavit iluzí, že je možné vést s nimi nějakou smysluplnou debatu, že by to snad byla otázka rozumných argumentů, že by jí šlo čelit pochopením, které objeví jejich oprávněné příčiny a vyvaruje se jich.

Žádný takový recept kniha Ester nenabízí. Naopak svědčí o tom, že tváří v tvář takové agresivní zlobě je třeba přiznat se k jejím obětem, nasadit se pro ně a ctít tu solidaritu, i kdyby se tak měl člověk připravit o klid a bezpečí a riskovat opravdu mnoho.

A tady se chci ještě vrátit na začátek k jednání Mordochaje, který před Hamanem neklekal a neklaněl se mu. Běžně v tom vidíme evidentní důsledek víry v Hospodina. Někomu se přitom možná vybaví Kristova odpověď pokušiteli, když mu nabízí všechna království světa i jejich slávu, pokud se mu pokloní. Ježíš ho odmítá slovy: „Jdi mi z cesty, satane; neboť je psáno: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ To zní přece naprosto jednoznačně. Ale opravdu je to tak evidentní?

V bibli najdete mnoho příkladů, kdy se věřící sklánějí před králi i obyčejnými lidmi. Jákob se poklonil Ezauovi. Jeho synové před Josefem, kterého nepoznali, a byl pro ně stejně jako Haman druhým mužem, hned po králi. A prorok Elíša má dokonce pochopení pro Námana syrského, když se kvůli úřadu klaněl bohu Rimónovi.

Mordokaj se té pokloně kvůli víře nutně vzepřít nemusel. Spíš to bylo osobní. Někdy je už té bohorovné arogance na člověka příliš. Musí se vymezit. Je to pro něj otázka vyznání a svědomí, i když to tak všichni vidět nemusí. A tak se najdou komentáře, které Mordokajovi tu vyhraněnost vyčítají. Svojí zaťatostí přece ohrozil celý boží lid. To on za všechno může. A takový názor není nijak výjimečný. Kdo pamatuje dobu normalizace, ten si určitě vzpomene, jak často se v církvi ozývalo totéž vůči farářům, které stát postihoval za jejich postoje. Prý svojí neústupností jenom zbytečně ohrožovali sbory a církev. A mnozí teologové poukazovali právě na to, že taková vyhraněnost není samozřejmým důsledkem víry, aby se od nich mohli distancovat.

A nejspíš to z víry opravdu bezpodmínečně neplyne. Ale v knize Ester se přesto žádná výčitka a distance vůči Mordokajovi ani náznakem neobjeví. Na to je příliš střízlivá, aby si dělala iluze, že by byly pro nenávist rozhodující nějaké rozumné argumenty. Biblická víra také, jak píše apoštol Pavel, nectí jenom všeobecně závazné normy, ale osobní svědomí, které může Bůh oslovit různě. Osudné nejsou ty rozdíly, osudné je vzdát se kvůli jejich náročnosti té vzájemné solidarity. Na to nenávist hraje. Amen.