Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook


Podporujeme

  Kázání a jiné texty

Nedělní kázání, 19. 1. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 5,1 — 12

Text: Lukáš 16,1 — 8

Tak tohle je, sestry a bratři, od Ježíše vyložená provokace. Kdybychom to četli na internetu nebo slyšeli ve zprávách, tak bychom se asi nedivili. Ty jsou dnes plné korupčních skandálů, kdy někdo čachruje s cizím majetkem ke svému prospěchu. Jako komentář k současnému dění, bychom možná ocenili Ježíšovu nadsázku a černý humor. Ale jako boží slovo, které má být zdrojem víry, lásky a naděje, to zní úplně absurdně.

Vždyť ten příběh dává za vzor vyloženého nepoctivce a podvodníka. I kdybychom to počáteční obvinění brali jako ničím nepodloženou pomluvu — což je možné, tak způsob, jakým správce reaguje, už žádné pochybnosti nepřipouští. Jde zkrátka o evidentní podvod. Správce na úkor svého pána falšuje dluhy, aby tím pro sebe získal výhody, aby se zajistil do budoucna. Že by tohle měl být příklad prozíravosti a vzor pro syny světla? No to snad ne! Co si z toho má člověk tedy vzít?!

No, možná ta provokace nejdřív odhaluje něco o nás, o našem vztahu k bibli. My k ní přistupujeme spíš jako mistři, než jako učedníci. Jako bychom už všechno znali a věděli, jak je to správně, a jenom si potvrzovali nebo kontrolovali, zda tomu bible odpovídá. A pokud ne, tak je to chyba, která nás pobuřuje. Že by mohlo být nejdůležitějším darem právě to, co nám nejde na rozum, co nás vykolejí, donutí přemýšlet a hledat, co pro nás bude nečekané a nové, to asi ocení jen ten, kdo si nepřipadá jako mistr, kdo si nemyslí, že už všechno ví, kdo se chce učit, kdo věří, že mu bible a Ježíš opravdu mají, co říct, a že díky nim může ještě něco objevit.

Také asi máme někdy dojem, že jsou Ježíš i bible trochu naivní. Jistě mluví krásně a ušlechtile, ale zdá se nám, jakoby pořádně nevěděli, jak to na světě chodí a s čím vším se mohou u lidí setkat. Vidíte, tady je důkaz, že to možná vědí líp než my. Nejenže počítají s tím, že trest nemusí vést k nápravě, ale jen k další nepoctivosti, ale vědí, že ve světě byznysu je reálné i to, co nám přijde naprosto absurdní — totiž aby někdo ocenil a pochválil toho, kdo ho podvede. Aféry totiž ohrožují obchod víc než nějaké ztráty. Pokud se jim podaří vyhnout, tak zas majitel na cenu tak moc nekouká. Ať se klidně dotyčný zajistí třeba i na jeho účet, jen když rychle zmizí. Dnešní zlaté padáky a výnosné trafiky pro všelijaké šíbry to potvrzují.

Možná, že teprve když nám tohle všechno dojde, můžeme se nad podobenstvím skutečně zamyslet. Pak v něm totiž nebudeme hledat jenom mravoučné čtení, které potvrdí naše morální zásady, ale uslyšíme ho tak, jak ho Ježíš vypráví — jako anekdotu z prostředí byznysu, které Ježíš nijak nepřikrašluje, nedělá si o něm iluze a nedělá z něho také všeobecný návod. Sám rozlišuje mezi syny světa a syny světla. Jsou to nepochybně odlišné přístupy k životu, které vycházejí z úplně jiných zdrojů. A Ježíš ten rozdíl svým vyprávěním ani neignoruje, ani nemaže. Jenom upozorňuje, že synové světa v rámci svých odlišných způsobů jednají často prozíravěji než synové světla v těch svých. Jejich prospěchářské čachry jistě přejímat nemáme, ale něco z jejich jednání nám možná zoufale chybí a může nás dobře inspirovat.

Pojďme si to tedy ještě jednou projít, abychom přišli na to, v čem ta prozíravost vězí. Správce je obviněn, že špatně hospodaří s majetkem svého Pána. Je-li to obvinění pravdivé nebo ne, to se tu neřeší. Pán mu prostě oznámí, že ho obvinění pro jeho funkci diskvalifikuje a musí ji složit. A on to vezme naprosto vážně. Sebekriticky a realisticky zhodnotí svoje možnosti: „Na práci nejsem a žebrat se stydím.“ A začne podle toho okamžitě jednat, i když ta změna de facto ještě nenastala. Pořád může s majetkem Pána disponovat. A také to udělá, ovšem zcela v duchu té ohlášené změny. Reálně ji předjímá. Nečeká, až se potvrdí. Všechno vsadí na to, co teprve přijde. Jedná hned teď podle té oznámené budoucnosti. A nakonec se dočká pochvaly, která — jak jsem říkal — vůbec není tak neskutečná, jak se zdá.

Myslím, že právě s tímhle souvisí ta prozíravost synů světa, o které Ježíš mluví. Správce se dozví o zásadní změně a na nic nečeká. Okamžitě se podle toho zařídí. I když změna ještě fakticky nenastala, použije bez odkladu všechno, co má k dispozici, podle těch nových a jiných podmínek. Nestaví na tom, co ještě platí, ale na tom, co jistě platit bude. To je právě prozíravé, i když se to tu děje v rámci pokleslých způsobů synů tohoto světa. Jenomže ono je to prozíravé i v těch jiných způsobech.

Ale právě v nich jakoby nám to nedocházelo. Bible nás třeba upomíná na naši konečnost, ale my často žijeme, jakoby smrti ani nebylo. Například jako onen člověk z podobenství, které jsem vykládal minulou neděli. Urodilo se mu a on v těch shromážděných zásobách viděl záruku spokojeného života. Až mu Bůh řekne: „Blázne, a co když si ještě této noci vyžádají tvou duši? Čí bude to, co jsi nashromáždil?“ Slyšeli jsme to už mnohokrát, že život člověka není zajištěn tím, co má, ale že bychom proto o svém majetku uvažovali radikálně jinak? A jinak s ním nakládali?

Ale „Memento mori“ — „pamatuj na smrt“ - není základní ani hlavní poselství bible. Ježíš v evangeliu přichází především s jinou zprávou, která naši situaci podstatně mění — totiž že se přiblížilo boží království. Jak zásadní je to změna, naznačují třeba blahoslavenství. Za šťastné považují něco úplně jiného, než je obvyklé. Pokud totiž vládne Bůh, pak není třeba si na něj hrát, není třeba stavět na sobě — na své duchaplnosti, spravedlnosti, na svých jistotách a vyrovnanosti. Pak je naopak nadějná důvěra, která si otevřeně přizná, co všechno neví a nezvládá, kterou věci, které jsou opravdu k pláči, bolestně zasáhnou a neumí se s nimi jednoduše vyrovnat, která neudělá všechno pro to, aby utišila vlastní svědomí, ale nedostatek spravedlnosti ji opravdu trápí. A vsadili jsme skutečně všechno na tuhle chudou důvěru, která se sama se vším nevyrovná, nebo jdeme dál za tím ideálem duchaplnosti, vyrovnanosti, jistoty a klidného svědomí?

My, jako ti učedníci, ke kterým Ježíš mluví, o té zásadní změně dobře víme, ale právě ta rozhodnost, která se podle ní okamžitě zařídí, nám nejspíš chybí. Jsme synové světla, ale právě od těch podvodníků a šizuňků, nad kterými se dovedeme akorát pohoršit, se máme co učit. Ti, když se dovědí o změně situace, tak na nic nečekají a začnou podle toho okamžitě jednat. Ne až když je k tomu situace donutí, ale i když by ještě nemuseli. Sami ji předjímají. To je prozíravé.

A možná lze to podobenství vyložit ještě trochu jinak. Na základě toho, že Pán svěřil správci celý svůj majetek. On v té správě ale selhal. Nespravoval svěřené dobře. A podobně mluví bible o nás lidech obecně. Vše, co máme, nám bylo od Boha svěřeno. A ani my jsme při té správě neobstáli. A když se tohle správce doví, přestane spoléhat na svoji bezúhonnost. Neospravedlňuje se, ale vsadí všechno na vztahy. A ono se kupodivu ukáže, že právě teď je s ním jeho Pán spokojen. Jakoby právě tohle byla jeho představa, jak má s jeho majetkem zacházet. Místo nekopromisnosti, kterou by se přece jen snažil ospravedlnit, jej použije ve prospěch druhých.

Jistě, správce to dělá z vypočítavosti, jako syn světa. Jenže zase i v těch odlišných způsobech synů světla jde o něco podobného. Základní evangelijní zvěsti o milosti odpovídá vlastně totéž. Pokud nás Bůh přijímá z milosti, pak je přece absurdní zaměřit se při správě toho, co nám bylo svěřeno, na vlastní bezúhonnost a ospravedlňování. Pak to musí mít jiný smysl a účel. Však to evangelia neustále zdůrazňují, že smyslem celého zákona není naše vzornost, ale láska — láska ne jako záslužný výkon, ale prostě jako život pro druhé, ke kterému jsme osvobození tím, že se o vlastní spásu nemusíme ani nemůžeme starat. V podobenství kvůli rozsudku, v evangeliu díky milosti.

A jestli někoho stále dráždí nepoctivost toho správce, který sice druhým rozdává, ale z cizího, ten ať si vzpomene, co vyznáváme a zpíváme třeba před jídlem: „Vše dobré, co máme a co dostáváme, tys nám Bože dal, přijmi píseň chval“. Ani my nerozdáváme ze svého. A pokud pro nás — tak jako v jiných podobenstvích — Pán představuje Boha, pak nechválí za to, že jeho dlužní úpisy důsledně vymáháme, ale proto, že z nich druhým odepisujeme, že odpouštíme. To je asi ten nelepší způsob, jak hospodařit s jeho majetkem. Amen.