Nedělní kázání, 3. 11. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Iz 5,1 — 7

Text: Mt 21,33-46

Sestry a bratři,

když mluvíme nebo přemýšlíme o víře, považujeme obvykle za základní protiklad rozdíl mezi věřícími a nevěřícími, případně mezi křesťany a příslušníky jiných náboženství. Už minulou neděli jsme ale četli Ježíšovo podobenství o dvou synech, ve kterém právě ten, který s Otcem samozřejmě souhlasil, jeho vůli ve skutečnosti úplně pominul. To jsme ovšem ještě mohli pochopit jenom jako kritiku formální víry, která se projevuje pouze slovy, protože zmíněný syn sice otci hned přitakal, ale na jeho vinici pracovat nešel.

V podobenství o zlých vinařích, které na ně navazuje, ovšem Ježíš pokročí ještě o kousek dál. Vypráví totiž právě o těch, kdo na tu vinici pracovat šli. A přesto se nakonec ukážou jako zavilí protivníci hospodáře. Tady už toho „Černého Petra“ nelze přehrát nikomu jinému. Tohle podobenství zkrátka není o nikom jiném, než o dělnících na vinici Páně, jak jsme o sobě dřív často obrazně mluvili my křesťané.

Ten základní konflikt se podle evangelia neodehrává mezi Ježíšem a bezvěrci, ani mezi Ježíšem a jinověrci, ale mezi Ježíšem a těmi, kdo se hlásí k témuž Bohu, kdo víru považují za vlastní a kdo se dokonce aktivně zapojili do božího díla. To je důležité si uvědomit. Základní rozdíl a střet není mezi vírou a nevěrou. Týká se právě těch, kdo se k Bohu přiznávají a jsou ve víře aktivní, tedy nás. Jen pokud nám to dojde, můžeme slyšet podobenství ke svému prospěchu.

To neznamená vžívat se hned sebemrskačsky do role zlých vinařů. To znamená přijmout jejich příběh jako podnět ke kritickému zamyšlení nad vlastní vírou, protože nestačí jen věřit, ale zásadně záleží na tom, jak věříme. I činná víra může být naprosto deformovaná. A podobenství nám ji může pomoct protříbit. Může nás upozornit na její úskalí.

Oč v tom příběhu tedy jde?

Ježíš mluví o hospodáři, který založil vinici a o nájemcích.

Bůh tedy v tomto světě něco tvoří, něco tu založil. Je zde určitý boží vklad, základ úspěšného podniku. Připravil vše, co je třeba pro dobrou úrodu a sklizeň. Můžeme v tom vidět setbu lásky, spravedlnosti, pravdy a pokoje, nebo jeho slovo, jak o něm hovoří jiná podobenství. Můžeme si představit i společenství, které z něho roste. Možná i vlastní víru, kterou v nás Bůh probudil.

Podstatné je, že to všechno podle podobenství není jednoduše náš majetek, ale máme to pouze ve správě, v pronájmu. Což znamená, že část úrody tohoto božího díla nám jistě náleží — můžeme z ní žít, můžeme ji užívat, smíme se z ní radovat a také ji spotřebovat. Všechno ale pro naši vlastní spotřebu určeno není. Část bude vyžádána v ustanovený čas. A všimněte si, že tu asi nejde o obraz posledního soudu. Ta chvíle nastává opakovaně, mnohokrát. Prostě jako při každém nájmu. Jednou sklizní všechno nekončí.

Teď je ale třeba bedlivě sledovat, v čem je zádrhel. To, co bychom možná vzhledem k účtování čekali a co se také jinde — třeba v té Izajášově písni o vinici — objeví, tady není. Podobenství se ani slůvkem nezmíní o kvalitě nebo o množství úrody. Z ničeho v něm ani náznakem nelze vyčíst, že by vinaři nedělali to, co měli, že by svoji práci zanedbávali a kvůli zahálce nebo ignoranci neměli, co odvést. Kdepak, tady úroda je, o tom není žádná pochybnost. Byla tu tedy jistě i práce, píle a snaha. Ti, o kterých Ježíš mluví, nejsou žádní lenoši, mluvkové nebo amatéři, kteří by nechali vinici zpustnout. To mohou být velice dobří, pilní a schopní hospodáři. Jsou to úspěšní dělníci na vinici Páně, za kterými jsou vidět výsledky.

Potíž je jinde. Oni se o ty výsledky s nikým nemíní dělit! Vše chtějí využít jenom pro sebe. Vše, co Bůh vsadil, přijímají, pilně rozmnožují a pěstují, ale cílem všeho toho jsou jen oni sami. Každému nároku, který jim připomíná jejich závazky, se bez všech skrupulí brání.

Nejspíš k tomu přispívá fakt, že hospodář je daleko. Jeho nároky jim vyřizují jen bezbranní služebníci. A hrubost vinařů vůči nim roste. Jako by zkoušeli, kam až mohou zajít. Prvního zbijí. A ono se nic nestane. Tak pokračují dál. Nepřítomnost trestu jako by pro ně byla potvrzením bezmoci majitele. Odpovědnost, kterou nikdo nevymáhá silou a trestem jakoby nebyla.

Co tenhle pohled do zrcadla podobenství o víře a zbožnosti vypovídá?

Především asi to, co všechno ještě není zárukou, že člověk nepatří mezi ty zlé vinaře. Rozhodně jí není samotná účast na božím díle. Není jí ani úsilí, snaha, práce a píle, které mu člověk věnuje. Nejsou jí ani výsledky, které přitom dosáhne. To všechno jsme u zlých vinařů našli. Rozhodující je až ten okamžik, kdy by cílem toho všeho neměli být jenom oni sami. Až na něm se to najednou lomí.

To jistě neznamená, že bychom z víry nemohli nic mít. Nájem neznamená odevzdat všechno. Jak jsem říkal, my z toho, co ten dobrý boží vklad přináší, můžeme žít, můžeme se z toho těšit, radovat se a užívat toho. Není na tom vůbec nic zlého, když nám víra přináší radost, uspokojení, jistotu, pokoj, dobré vztahy a oporu.

Ale stejně tak samozřejmě máme přijímat i chvíle, kdy život v lásce, pravdě a věrnosti nás o ně třeba připraví, kdy na nás klade nároky, kdy po nás bude něco žádat — třeba náš čas, nebo náš klid, nebo tu jistotu. Můžeme se určitě dovolávat spravedlnosti, odpuštění, slitování, ale zda si je neuzurpujeme jen pro sebe, to se pozná až na tom, jestli budeme ctít jejich závaznost i tehdy, když nás o něco, co nám víra přinesla — třeba o oporu, pokoj nebo jistotu — připraví. Kdo v takové chvíli uhýbá, kdo věří jenom tehdy, když mu to přináší vyrovnanost a pokoj v duši, ten se v zrcadle tohoto podobenství uvidí na straně zlých vinařů. A má je slyšet jako varování, že přitom vůbec nejde o nevinnou věc.

Ale ono jde asi ještě o něco hlubšího. Ani obětavost nebo odříkání ještě nemusí znamenat, že jsme se tomuhle nebezpečí vyhnuli. Ježíš v kázání na hoře varuje před tím, jak i při prokazování dobrodiní a postu můžeme mít za cíl jenom sami sebe, svoji odměnu, svoji spásu. Pokud nám jde především o prokázání naší dobroty a její ocenění, pak všechno, co děláme, slouží jenom nám. A mohou to být, jak píše apoštol Pavel ve známém chvalozpěvu lásky, obdivuhodné činy, které jdou až k sebeoběti. Ale láska, ve které jedině přestáváme být středem všeho, v nich být vůbec nemusí. Právě zaměření na vlastní dokonalost jako cestu ke spáse, nás od ní odvádí, soustřeďuje nás pouze na sebe.

V souvislosti s kontextem podobenství i s jeho původními adresáty — tedy vůdci a představiteli božího lidu — se ale varování podobenství týká asi především autority, která s vírou a zbožností souvisí. Ve víře je každému propůjčena autorita pravdy, lásky a spravedlnosti, které následuje. Díky nim můžeme vystupovat směle a nezávisle. Dovolují nám klást otázku po pravdě, po oprávněnosti každé moci a zvyklostí. Dovolují nám vzepřít se a jednat svobodně.

V této autoritě vyhnal Ježíš prodavače a směnárníky z chrámu. S touto autoritou nedbal na náboženské zvyklosti své doby, pokud stály v cestě milosrdenství. Apoštolům později dovolila vzepřít se autoritě tehdejší církve. A jejím výrazem je například i Husovo odvolání ke Kristu. Na ní je vlastně založena celá reformace. Každý věřící má právo dovolávat se pravdy, spravedlnosti a lásky a v odpovědnosti vůči nim trvat na svobodě svého jednání. To je náš podíl na správě toho, co nám Bůh svěřil.

Ale podobenství ukazuje, že jej oprávněně užívá jenom ten, kdo se sám tomuto nároku podřizuje. Dovolávat se pravdy můžeme, jen pokud ji sami budeme respektovat a ctít; vyzývat k pokání můžeme jen tehdy, pokud sami přiznáváme vlastní viny a dovolávat se odpuštění, jen pokud jsme sami ochotni odpustit. Jinak jsme jako ti zlí vinaři.

Můžeme být horlivými zastánci pravdy, ale pokud uhýbáme otazníkům, které klade nad naši zbožnost, řadíme se k nim. Ono totiž nejde jenom o to, aby vinice Páně prosperovala. Důležité je nezapomenout, že nejsme jejími vlastníky a že se nárok skutečného majitele vztahuje i na nás a i nás omezuje.

A snad je přitom podstatný ještě jeden moment. Nárok majitele vinice vyřizují bezbranní služebníci, které je možné umlčet. Není garantován žádnou vnější mocí. Ani syn nedisponuje takovou mocí, kterou by mohl otcův nárok nezpochybnitelně prosadit. Pro zlé vinaře je to potvrzení, že ho nemusejí respektovat. Argumentem je pro ně jen síla. A silovým řešením pak také odpovídají velekněží a starší lidu na Ježíšovu závěrečnou otázku, co udělá pán vinice, až přijde. Říkají: „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas.“

A my často chápeme následující Ježíšova slova tak, že jim dává za pravdu. Ale mě spíš přijde, že se naopak diví jejich nevšímavosti a natvrdlosti: „Což jste nikdy nečetli v Písmu: „Kámen, který zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným…?“

Vy pořád spoléháte na sílu a na hrozbu, na vítězství moci, ale Bůh dává za pravdu právě tomu zavrženému a bezmocnému. Ten má klíčovou roli. O boží království nepřicházíte, až když prohrajete, ale když nepopřejete sluchu tomu, nad kým můžete klidně vyhrát. To je ten osudový omyl, který vyřazuje z naděje — ne až nějaký vnější trest, ale ta neschopnost přijmout pravdu, kterou je možné oslyšet. Pokud se máme něčeho bát, tak ne toho, že nám to někdo spočítá, ale toho, že prosadíme svou bez ohledu na pravdu, protože nás k ní nikdo nedonutí. Amen.