Nedělní kázání, 5. 6. 2022 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 1.Kr 19,8 — 18

Text: Skutky 2,1-18 + 36               

Bratři a sestry,

před měsícem jsme se na staršovstvu věnovali rozhovoru o podobě našich bohoslužeb. Mluvili jsme společně o tom, jak na koho co působí, jaký význam to pro koho má a jestli by některé věci nebylo dobré změnit, aby lépe vyjadřovaly to, co mají, a nevyvolávaly mylné představy. Takový rozhovor je dobrý a důležitý a patří k odpovědnosti staršovstva. Je dobré neustále promýšlet a hledat, co nejlépe vystihne a sdělí poselství o boží lásce a věrnosti. Jenom mám někdy obavy, abychom se přitom nebrali moc vážně a nepodlehli iluzi, že se důvěra a úcta projevují hlavně vážností a důstojností.

Naštěstí nás bible z téhle iluze vždycky znovu vyvádí. Proto ji mám rád. A tak je tomu i v případě toho svatodušního příběhu, který jsme dneska četli.  My evangelíci sice býváme vůči výstředním projevům víry, které se dovolávají Ducha svatého, rezervovaní a odmítaví. Zakládáme si na uměřenosti. Ale Lukáš líčí jeho seslání a důsledky opravdu jako mimořádnou událost, skoro jako živelnou pohromu, hotové boží dopuštění. Výstřední bezesporu je. Však si při něm také učedníci vysloužili posměšky. Přihlížejícím se jevili, jako by byli pod parou.

A to není v bibli ojedinělý případ. I krále Saula, když byl obdařen duchem božím, pokládali za opilého.  Davida měla jeho manželka dokonce za blázna a pozbyl v jejích očích veškerou vážnost, když se veselil před Hospodinem. A opilcem nazvali podle evangelií i samotného Krista. Určitý rys výstřednosti, bláznovství a směšnosti, který budí pohoršení, k víře nepochybně patří.

Pokud se mu za každou cenu vyhýbáme a chceme působit jen seriózně a důstojně, jsme zkrátka nejspíš vedle. Nebráníme asi ani tak čest boží, jak si myslíme, ale bráníme se spíš Bohu, protože se bojíme být směšní. Kde je Bůh při díle, tam bývá často všechno vzhůru nohama, lidé svoji vážnost nechávají plavat a jednají na první pohled bláznivě a nerozumně. Jenom je třeba dobře si všimnout, v čem ta výstřednost vězí.

Nás na první poslech asi zaujmou hlavně ty zdánlivě nadpřirozené přírodní úkazy a zvláštní tajemná řeč. Ale to zůstáváme jenom na povrchu té mimořádnosti.

Potíž je v tom, že my už bibli moc neznáme, a tak se málokomu z nás vybaví scéna, jak Izrael uzavíral s Hospodinem smlouvu na Sinaji a Mojžíš na té hoře přijal od Boha zákon. Jenomže právě tuhle událost si židé o letnicích připomínali a proto věděli, že ji právě ten hukot z nebe, vichr a oheň tehdy provázely. A nikomu z nás se asi ani nemůže vybavit, že židovský učenec Filón Alexandrijský v té době psal, jak se ty plameny na Sinaji změnily v hlásky a hlas z nebe byl díky tomu tak jasný, až se lidé domnívali, že ho spíš vidí, než slyší.

Autor knihy Skutků ale mohl předpokládat, že tohle jeho čtenáři znají, a tak se nemusel bát, že budou kvůli jeho obrazným narážkám hledat boží působení v něčem nadpřirozeném. Nás od toho může ochránit  biblické čtení o Elijášovi na Orébu, které jsme slyšeli od stolu Páně. Elijáš také viděl vichr tříštící skály, zemětřesení i oheň, ale pokaždé bylo naprosto jasné, že v nich Hospodin není. Až nakonec uslyšel tichý a temný hlas, a teprve v něm k němu Hospodin promlouval.

A i v knize Skutků je tím evidentním důsledkem působení Ducha svatého především srozumitelnost. Všichni shromáždění, přes rozdíly tradice, kultury i národnosti, učedníkům rozumějí. A o žádný zvláštní jazyk ani řeč přeplněnou nesrozumitelnými zbožnými frázemi, která by byla lidem k smíchu, nejde. Každý je slyší mluvit svojí vlastní řečí.

Ta bláznivost, nad kterou jedni žasnou, a druzí ji s posměškem považují za důsledek alkoholu, je v něčem jiném. Myslím, že má blízko spíš k tomu, když si někdy řekneme: „No to bych byl blázen“ nebo „To bych byl všem jenom pro smích“ — totiž k tomu jednání, které je pro svoji otevřenost, poctivost a bezelstnost obvykle považováno za naivní, protože může člověka ohrozit. Například, když bychom se měli přiznat k nepoctivosti, kterou už všichni považují za normální, nebo ke strachu, když se nabízí spousta pochopitelných výmluv; nebo když bychom měli dodržet slib, který už nikdo nebere vážně; nebo se zastat někoho, i když je jasné, že si tím jenom uškodíme; nebo dát důvěru někomu, nad kým už každý zlomil hůl.

Ono je to běžné a lidské, že člověk nechce být považován za blázna a kvůli upřímnosti, poctivosti a věrnosti riskovat, když to nikdo nedělá a nikdo ani nečeká, když je to naopak považováno za nerozum, kterého je třeba se vyvarovat, jestliže chce člověk úspěšně životem proplout. Jenomže ono to život taky ubíjí a ničí a obírá o naději, a my někde v hloubi své duše pořád doufáme, že se přece jen najde někdo, kdo nebude tak rozumný a bude takhle směšně a bláhově jednat.

O tom píše Albert Schweitzer v etice úcty k životu: „Všichni přece hledáme jeden u druhého ono bláznovství, jež dosvědčuje, že se v nás hlásí ke slovu vyšší odpovědnost. Jen pokud se všichni stáváme méně rozumnými ve smyslu obvyklé vypočítavosti, panuje mezi námi etické smýšlení a činí řešitelnými problémy, které byly před tím neřešitelné.“

Vlastní nám to není, ale díky Bohu se to děje. A o tom je ten dar Ducha svatého, který pomáhá překonat pokušení zůstat doma, nechodit ven a stáhnout se do sebe, abychom se svou důvěrou nenarazili. Ne kvůli zbožným řečem, ale kvůli tomu, že je riskantní se ozvat, když všichni mlčí; že se zdá směšné ctít pravdu a věrnost, když se s nimi nikdo nezdržuje; že vzhledem ke všem špatným zkušenostem vypadá jako holý nerozum doufat, důvěřovat a myslet na druhé, nejen na sebe. To člověk fakt působí, jakoby spadl z višně nebo jakoby si přihnul. K tomu jen tak odvahu nesebereme. To je právě dílo boží. To je dar důvěry, že ten, kdo se v ní vydal až na kříž, neprohrál. O tom také Petr nakonec mluví jako o podstatě celého toho pozdvižení: Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.

Díky tomu se nám alespoň občas daří odkládat strach a žít upřímně, věrně, otevřeně, vstřícně a bez obav, jestli přitom budeme nebo nebudeme vypadat jako kašpárci. Nikoli zajištěná důstojnost, ale tahle osvobodivá důvěra otvírá možnost být opravdu s druhými a pro ně. A to je podstata té proměny  z Ducha. Učedníci, kteří si doposud vystačili sami, najednou vycházejí ven. Jakoby jim svitlo, že to, co směli přijmout a prožít, není jenom k jejich vlastní spotřebě a není třeba to jen chránit. Že je to síla a zdroj sdílení, které mají budoucnost a šanci.

A k tomu ještě jedna poznámka. Biblisté upozorňují, že tento příběh ze Skutků je vlastně protiváhou vyprávění o stavbě bábelské věže, při kterém dochází ke zmatení jazyků. Přitom je asi důležité všimnout si, jaký charakter a obsah má řeč v těch dvou příbězích.

Stavba bábelské věže začíná uvědomělým rozvojovým plánem: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ Ve svém díle vidí záruku proti zániku a jsou v tom naprosto zajedno. A výsledkem je zmatek, rozchod a konec porozumění.

V Jeruzalémě o letnicích naopak žádný předpoklad shody není. Každý má svou vlastní řeč a přesto dochází k porozumění. Nejspíš proto, že učedníci nemluví o svém díle. Mluví o velikých skutcích božích, o tom, co Bůh pro lidi vykonal. Je to řeč vděčnosti, nikoli budovatelského enthusiasmu.

V tom je asi rozdíl mezi důvěrou a strachem, v tom je základ porozumění. Pro koho je všechno jen otázka vlastních sil, ten musí vždycky prosadit svou a nic jiného nepřipouští. Kdo je vděčný, ten nemusí za každou cenu trvat na svém, ten ví, že všechno nezáleží na něm, a proto se může pustit i do toho, na co sám nemá. A to pak rozmanitost nemusí brát jako překážku, ale jako obohacení. Amen