Nedělní kázání, 20. 7. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Gn 38,8 — 26

Text: Rút 3

Tohle je teda gól, bratři a sestry — bible jako Červená knihovna! Předkládá nám lechtivý románek horkého léta, ve kterém se bojuje ryze ženskými zbraněmi.

Iniciativu tentokrát přebírá Noemi. Ale jedná trochu jako kuplířka, nebo přinejmenším protřelá intrikářka, která dobře ví, co na mužské platí. „Pěkně se vykoupej, navoň, nalič a nastroj a pak šupky dupky rovnou k němu do postele. Ale nespěchej přitom. — Jako by si byla Noemi dobře vědomá toho, jakou roli hraje pro mužské plnej žaludek. — Počkej, dokud nedojí a nedopije. Pak se k němu teprve v noci nepozorovaně přitul. A víc dělat nemusíš. Nech to na něm. V takové situaci mu nezbyde nic jiného, než aby sám všechno domyslel tak, aby to bylo dobré pro něho i pro nás. Však on ti sám řekne, co máš dělat.“ Jak mi říkala teta jedné snoubenky při předsvatebních rozhovorech: „Ano, muž je hlavou ženy, ale žena je tím krkem, který s ní kroutí.“

A pokud tehdy bylo zřejmé to, co tvrdí zbožní biblisté, že totiž Boaz nespal na mlatě jako Kabát z Lakomé Barky proto, aby hlídal svoje obilí, ale proto, že zde očekával božské znamení nebo věštecký sen, pak je to ještě pikantnější. To by znamenalo, že si Noemi navíc hraje na božskou režisérku, která mu takový pěkně živý a svůdný sen zinscenuje; že k dosažení svého použije nejen ženské zbraně, ale zneužije i Boazovu zbožnost.

Celé to zkrátka působí jako léčka na movitého příbuzného a váženého muže, která ho má choulostivou scénou dostat tam, kam chce. Člověku se ani nechce věřit, že by tahle bezostyšná erotická hra měla být svědectvím o Bohu a součástí Písma, které je pro nás normou víry.

Staré překlady a výklady se také všemožně snaží zmírnit a oslabit původní text, aby nezněl tak problematicky, vyzývavě a drsně. A nejen ty staré. I současná progresivní farářka ve svém komentáři jednoznačně tvrdí, že mezi Rút a Boazem k žádné intimitě nedošlo.

Nevím ale, odkud tu jistotu bere. Výrazy, které se tu vyskytují, užívá bible jinde běžně o pohlavním styku mezi mužem a ženou. To jen naše prudérní nebo emancipovaná zbožnost si nedovedou připustit, že by se něco skutečně ryzího a svatého mohlo dít i za takhle problematických podmínek. Pro jednu by to bylo popření ctnosti, pro druhou zase emancipované hrdosti.

Ale bible to připustit dovede. A není to jenom otázka výkladu té epizody na Boazově mlatě, o kterém můžeme jistě polemizovat. Jednoznačně to potvrzuje tradice, na kterou tenhle příběh přímo navazuje. Právě ženy z Boazova rodu to dosvědčují. Jedna jeho prababička — Rachab — byla nevěstkou v Jerichu, která přijala izraelské špehy. Druhá — Támar — se rovnou přestrojila za prostitutku, aby se vyspala se svým tchánem a zplodila tak potomka. A přitom právě je, jinak mezi samými muži, zmiňuje evangelium v rodokmenu Krista.

Bible totiž ví, že skutečné milosrdenství a věrnost nejsou jednoduše dílem našich ctností, hrdosti a dobropočestnosti. Naopak — tam kde si na nich člověk příliš zakládá a za žádnou cenu by je neriskoval, tam přichází věrnost a milosrdenství většinou zkrátka, tam je nakonec člověk nechá plavat, protože pro něho bude vždycky důležitější jeho ctnost a hrdost. Nežijeme totiž v ideálních podmínkách, a tak to dvojí často nesouzní, ale stojí proti sobě. Má-li člověk jednomu dostát, musí druhé vydat všanc, musí se pohybovat na hraně a někdy i za hranou toho, co by jinak bylo nepřípustné.

Abychom lépe rozuměli, je asi třeba malý exkurz. Boží zákon vybízel k solidaritě až za hrob. Když zemřel nějaký muž bezdětný, měl si jeho nejbližší příbuzný vzít jeho vdovu a zplodit mu potomka, aby jeho jméno nebylo vymazáno z Izraele. To je nám asi hodně vzdálené a může nám to připadat nepodstatné. Ale přitom nešlo jen o zachování vzpomínky nebo památky. Šlo o zachování podílu v zemi zaslíbené. Který zase nepředstavoval jenom hmotné zajištění — to měla třeba Támar jisté v domě svého otce, ale znamenal účast na naději, kterou Hospodin celému Izraeli zaslíbil. Možná i to je našemu myšlení cizí. Ale intenci snad rozumíme: žít pro naději druhého, na které ani smrt nic nezmění.

Proto se Támar, když se k téhle solidaritě Onan ani Juda neměli, protože mysleli jen na sebe a prospěch vlastních dětí, odhodlala k té skandální lsti. Dala všanc svou čest i život a riskovala zneuctění, hanbu a odsouzení, aby svému zesnulému muži a jeho rodu zachovala naději. Jistěže se pohybovala za hranicemi mravnosti a morálky. Ale nechce-li člověk rezignovat na věrnost a milosrdenství, tak někdy jinou možnost paradoxně nemá.

A u Rút se jedná skoro o totéž. Rady Noemi sice působí jen jako zkušená intrika, jak si mužskýho omotat kolem prstu a zajistit si tak dobré živobytí. A Boazova poznámka svědčí o tom, že to ani tehdy nebylo nic neobvyklého. Jenomže Rút nakonec neudělá, co jí Noemi radila. Nenechá řešení na muži omámeném nebo zahnaném do kouta tou choulostivou situací. Sama říká, oč jí jde.

A není to prostě dobré bydlo, ale právě ta solidarita k zesnulému, o které jsem mluvit: „Rozestři nad svou služebnicí křídla svého pláště, vždyť jsi zastánce“ — tedy goel, ten, komu je určena výzva božího zákona, ten, kdo má zachovat jméno zemřelého, aby nebylo vymazáno z Izraele. V tom tkví oddanost Rút, o které Boaz mluví. To je ten projev milosrdenství, který přesahuje vlastní zájem, při kterém i Rút dává v sázku vlastní čest a riskuje odsouzení. Zvlášť když je původem Moábka. Protože její jednání šlo stejně dobře vykládat nejen jako vychytralou a pochybnou intriku, ale přímo jako nevázanou pohanskou praktiku, která odporuje božímu zákonu.

A proč vůbec bylo téhle mezní akce třeba? Přiznám se, že nevím. Možná proto, že jsme my muži natvrdlí a potřebujeme pořádně pošťouchnout, aby nám něco došlo. Možná proto, že nám počestným a spravedlivým, dokud nás něco nevyvede z míry, vůbec nedochází, co ti, kdo nemají takové štěstí jako my, řeší. A možná proto, že jsme my věřící zastydli jen v té počestné dobročinnosti, kterou i Boaz doposud prokazoval. Ne, že by byla zlá. Ale skutečné milosrdenství si žádá mnohem víc.

Milosrdenství, jak o něm bible svědčí, je něco jiného než dojemná měkkosrdcatost nebo ochočená dobročinnost, které se jistě těší dobré pověsti. Je to spíš riskantní čin, který vyžaduje velikou kuráž a odvahu, protože není vůbec zajištěný a člověk se při něm vydává možnosti hanby, zneuctění a odsudku, protože mu na někom záleží víc než na sobě. To by nám křesťanům, kteří se přiznáváme k odsouzenému a ukřižovanému Kristu mělo být jasné.

Noemi a Rút není vůbec třeba ospravedlňovat a dokazovat, že se ničeho problematického nedopustily. Naopak je třeba, abychom my díky nim přehodnotili svůj pohled na to, co je pochybné a sporné i na svou potřebu vyjít ze všeho s čistým štítem. Milosrdenství lze někdy prokázat jen tehdy, když ji dovedeme riskovat, když se vydáme všanc, jen v jednání, které se do běžných měřítek morálky a možná ani do formálních regulí božího zákona nevejde.

To není výzva k romantické aroganci, která má za to, že se na nic jiného, než na hlas svého srdce, ohlížet nemusí. To je právě jen možnost, aby boží ustanovení přišla opravdu ke slovu. Boaz je ctí, i kdyby měla

znamenat konec téhle love story. Připomíná právo bližšího příbuzného. Ale nevyvléká se díky tomu ze své odpovědnosti. Neudělá si z toho ani výmluvu, ani privilegium, které by mu dovolilo kohokoliv vystavit riziku. Nepotřebuje všem za každou cenu dokázat, že na tom, co se stalo není nic zlého. Zachovat některé věci v tajnosti nemusí být jen sebeobrana. Člověk se tím také zříká možnosti veřejně se obhájit. A to může být někdy hodně těžké. Ale skutečná pomoc, ve které se nechceme jen ospravedlnit, se bez toho někdy neobejde. Pro ni je třeba, abychom uměli jednat samostatně. Jako Boaz, který se pak sám vydává do města.

Nemůže vědět, jak se zachovají druzí, ale ví už, jak se musí zachovat sám. A to také dává Rút najevo svým darem. Nejspíš v něm jde víc o vzkaz než o příspěvek. Jinak by ho autor nemusel tak přesně vyčíslit. Boaz jí odměřil šest měr ječmene. Ta číslovka je asi důležitá. Šestka není sedmička, která v bibli znamená plnost. Jako by Boaz vzkazoval: Nejsem Bůh, nemůžu všechno, ale co můžu, to udělám.

A Noemi tu odhodlanost pochopí. A stačí ji. Už ví, že víra není o jistotě, ale o naději. A kdo důvěřuje a doufá, ten nemusí nedočkavě tlačit na pilu, ten si může počkat. A taky se dočká. Amen