Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 30. 5. 2021 (Zdeněk Šorm)

Čtení:    Matouš 7,1-6 + Galatským 6,7-10

Text: Genesis 29,15 - 35

O církvi se často mluví jako o jedné velké rodině — o rodině víry, jak jsme to před chvílí četli z listu Galatským. Proto se také mezi sebou oslovujeme „bratře“ a „sestro“ a  panuje mezi námi vědomí, že by naše vzájemné vztahy měly tomu bratrství odpovídat. Měli bychom si být blízcí, solidární, navzájem laskaví, být zajedno a být spolu rádi. A když tomu tak není, tak se buď snažíme ten ideál zachránit tím, že o nedostatcích, napětích, vzájemných rozporech a antipatiích pomlčíme a pokoušíme se je vytěsnit, nebo na ně naopak žehráme, ten rozpor mezi ideálem a skutečností kritizujeme a bývá důvodem, abychom takové nedokonalé společenství opustili. Obojí je ovšem nejspíš omyl a zkrat.

Rodinná pouta přece nezávisí na tom, jak nám vyhovují. Nevybrali jsme si je. Narodili jsme se do nich. I kdyby mě můj bratr sebevíc štval, nepřestává proto být mým bratrem. Přijímat něco jako rodinu znamená především to, že vztahy nejsou jen otázkou mého výběru a že nezačínají a nekončí s mými sympatiemi a nekonfliktností. Ctít rodinná pouta znamená  nevzdávat vztahy s těmi, které bychom si třeba nikdy nevybrali, ctít přes všechno, co nás dělí, že patříme k sobě, mít stále na paměti, že nás pojí něco víc, než jen to, jak si vyhovujeme. To nám také oslovení „Otče náš“ v modlitbě Páně stále připomíná.

A co se týče té vzájemné blízkosti, kterou u rodinných vztahů předpokládáme, ukazuje nám bible velice střízlivě, že má možná úplně jiný význam, než očekáváme.

Když na konci předcházející epizody dorazil Jákob do Cháran a vyprávěl strýčkovi vše, co se mu přihodilo, zvolal Lában: „Ty jsi má krev a mé tělo!“ V originále doslova: „Ty jsi kost z mých kostí!“, úplně stejně jako zajásal Adam v ráji, když ho Hospodin přivedl k Evě. „Ano — v tobě poznávám sebe. My jsme si blízcí, my jsme, jako bychom si z oka vypadli. Patříme k sobě. “

A následující děj tuhle spřízněnost také hned potvrdí. Lában jedná navlas stejně jako Jákob. Stejně úskočně, stejně lstivě. Jakoby předcházející synovcův podvod jenom zkopíroval. Jákob dostává svatební koláček z vlastního těsta. Jenom teď není strůjce, ale oběť té habaďůry. Na vlastní kůži prožívá, co předtím sám přichystal svému otci — jaké to je, když je člověk obklopen temnotou, nic nevidí a někdo mu pod rukama prohodí sourozence, když jeho lásku zneužije ke svému prospěchu; jaké to je, když má někdo prvorozenství a tradice jen za privilegium, které mu dovoluje s druhými manipulovat podle svého. Jakoby se tu Jákob setkal s vlastním otiskem. Strýček a synovec rozhodně nezapřou, že jsou jedna rodina. Ale ta blízkost je nesbližuje. Spíš naopak, staví je proti sobě. Určitě to není předpoklad nějaké pohody a snadnějšího spolužití. Jestli něčemu slouží, pak asi jako zrcadlo k tomu, aby člověk v druhých zahlédl sám sebe a díky tomu dospěl.

Někdy je třeba podívat se na sebe prostřednictvím druhých, pocítit díky nim sám na sobě, jak s druhými jednám a poznat, jak málo se od nich ve skutečnosti liším. Jsme na jedné lodi, a nejen v tom dobrém, ale i v těch úletech, v té sebestřednosti, která sleduje jenom vlastní prospěch, v těch manipulacích, které využívají slabiny druhých, v sebeospravedlňování, které se zaštiťuje tradicemi. Tohle ta blízkost odhaluje.

A pohled do zrcadla, které nám nastavuje, je pro nás stejně jako pro Jákoba důležitý, abychom mohli dospět k tomu, že povolání a vyvolení nejsou jen příležitostí k tomu, abychom se prosadili, aby pro nás požehnání nebylo jen důvodem k soupeření a rozvratu, ale ke štědrosti, která je bude ostatním přát; abychom ani pro jejich selhání nepovažovali druhé za svoje nepřátele a nebojovali s nimi místo se sebou. Na druhých jsou samozřejmě chyby vidět líp, ale komu při tom pohledu nedošlo, že se jedná o něj a jeho vlastní zápas, ten — jak připomíná Ježíš — zůstává slepý a ničemu a nikomu skutečně pomoct nemůže. Ten, i kdyby hlásal samé perly, živí jen vražednou náročivost, která se nakonec obrátí proti němu.

Aby to ale bylo gendrově vyvážené, nezůstaňme jenom u mužských protagonistů příběhu. Ženy na tom ovšem v tomhle případě nejsou o nic lépe. Lea se klidně propůjčí k podvodu na budoucím choti a bez ohledu na mladší sestru ji klidně předběhne. Ráchel si zase z plna hrdla užívá Jákobovy přízně, aniž by ji zajímalo, jak se přitom musí Lea cítit. S jejich sesterstvím je to přinejmenším stejně tragické jako s bratrstvím Jákoba a Ezaua. Vztah veškerý žádný. Každá si hraje na vlastní triko. Milé dámy vedou bezohledný konkurenční boj o lásku svého manžela. A děti, jak napovídají jejich jména, jsou pro ně jen prostředkem sebeprosazení.

Jeden se až diví, proč o téhle lidské malosti praotců a pramatek víry bible vůbec vypráví. Copak to je historie, na kterou může být někdo hrdý? Copak takhle je možné někoho získat a dobře inspirovat? Každý, kdo by chtěl dát dobrý příklad, o tomhle raději pomlčí.

Ale to je asi právě ono. Bible žádný dobrý příklad dát nechce. A už vůbec kvůli němu nechce živit jakékoli iluze. Bible svědčí o naději, a ta může být skutečná, právě jen tehdy, když se nic nezamlčí. Pak nám totiž může dojít, že ani když se Hospodin slitoval nad nemilovanou Leou, tak to nebyla spravedlivá odměna nebo kompenzace pro nějakou ušlápnutou chudinku nebo dokonce pro tu pověstnou panenku, která na rozdíl od krasavice Ráchel sedává skromně v koutě. Kdepak. Jestliže všechny ty podvody, absence vztahů a ohledů, tvrdost a sobectví  v rodině víry život neubily a naději nepohřbily, pak to není ničí zásluha, pak je to obrovská milost, nezasloužený dar boží věrnosti, která se děje navzdory veškeré té lidské neschopnosti i všehoschopnosti. Naděje zkrátka není věcí naší potence, jak podtrhuje tady a na mnoha místech v bibli se opakující zmínka o neplodnosti pramáti božího lidu. Spasit se nemůžeme sami a bible k tomu žádný návod nenabízí. Je to jen boží dar. Díky němu se naděje otvírá i navzdory tomu, jací jsme.

Buďme za to vděční a buďme proto pravdiví. Nedělejme se lepší, než jsme. Nelakujme ani tu svoji rodinu víry na růžovo, živili bychom tak jen plané iluze. Místo abychom svědčili o naději, bychom ji tou PR aktivitou jenom zatemnili. A možná by nám pak unikla i ta bezmoc podvodu, který pro naději nic neznamená. Podvádíme-li, nic tím nezískáme, jsme-li podvedeni, nic tím netratíme. Tedy, ne že by podvod s životem vůbec nezamíchal. Jákobovi život pěkně zkomplikuje. Ale přes všechny ty životní kotrmelce, se tu prosazuje linka, na kterou jakoby to nemělo žádný vliv. Nelze ji uchvátit ani zmařit. Lze se jí jen s důvěrou držet. A na ničem víc nezáleží. O to, co Bůh zaslíbil, tě nic připravit nemůže. Snad jenom ty sám.

Když Jákob kvůli požehnání podvedl otce, málem se o ně připravil, když je nyní sám podveden, požehnání se naopak začíná naplňovat. A právě v tom, co si sám nepřál — skrze nemilovanou Leu.

Nad tímhle příběhem není možné se neptat, jakou váhu vůbec mají naše přání? Záleží skutečně plnost života na tom, jestli se nám podaří dosáhnout, po čem toužíme? Co je vlastně důležitější: prosadit se za každou cenu a nikomu nenaletět, nebo žít věrně třeba i v situaci, kterou jsme si nevybrali, a třeba i jako podvedení? Víme vůbec, kudy do našeho života vchází požehnání, kdy v něm začíná svítat, abychom svým přáním a záměrům přikládali takovou váhu? Nemělo by nás to, co píše apoštol, totiž že „Co člověk zaseje, to také sklidí“, a co dobře ilustruje příběh podvedeného podvodníka Jákoba, vést spíš k pokoře, která nebude považovat za cíl, aby se člověk pevně chopil otěží a mohl vždycky frčet jen tam, kam bude chtít? Nemůže to být nakonec milost, když všechno nedopadne, jak jsme si přáli? Nejsme často právě v tom, co není podle našeho gusta, obdarováni mnohem víc?

V té beznadějné setbě pro vlastní sobectví možná ani tak nejde o prvoplánovou hamižnost, ale právě o jednání, kdy člověk považuje sám sebe za míru všech věcí. A činit nejvíc dobře těm, kteří patří do rodiny víry, nemá asi nic společného s protekcí pro našince. Mnohem spíš jde přitom o věrnost těm, které bychom si sami nevybrali, o konkrétní lásku k těm, kteří nemusí být podle našeho gusta a možná se i nějaké té manipulace vůči nám dopustili. Věřme, že přitom netratíme. Právě tak díky Bohu můžeme sklízet život věčný. Amen.