Velikonoční kázání, 20. 4. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Marek 16,1 — 8

Text: Římanům 6,3 — 14

Sestry a bratři, milý Vojtěchu,

jsem rád, že právě dneska — na neděli vzkříšení — jsme mohli být svědky křtu. Myslím, že je to pro něj ten nejpříhodnější čas a že to má veliký význam. Alespoň církev prvních století to tak dělala. Křtila právě o velikonocích, na svátek vzkříšení.

Ty dvě události totiž patří k sobě. Jedna druhou osvětluje. Jedna druhou vykládá. Jedna pomáhá porozumět té druhé — vzkříšení obsahu křtu, ale i křest významu vzkříšení. Dnešní křest nemá smysl jen pro Vojtěcha. Jeho křest může pomoct nám všem, abychom se s tou obrovskou nadějí, kterou dnešní neděle zvěstuje, neminuli.

Když se totiž začne mluvit o vzkříšení, tak my lidé obvykle hned skoro automaticky přemýšlíme o smrti, o záhrobí, o posmrtném životě, o nesmrtelnosti — zkrátka o tom, co bude po životě, tedy po smrti.

Úplně přehlédneme, že v tom základním evangelijním příběhu, říká mládenec ženám, které se vydaly právě tímhle směrem, že jsou na špatné adrese. Hledat Krista v hrobě je omyl. Ježíš tam není — ani mrtvý, ani živý. Chcete-li se s ním setkat, vzkazuje jim ten posel, musíte udělat čelem vzad, musíte se vydat úplně opačným směrem, od hrobu do Galileje, od smrti k životu, od piety a vzpomínek na tu cestu, na kterou vás Ježíš pozval. Na ní ho spatříte. Vzkříšení není věc záhrobí, ale cesty života.

Tak o něm píše i apoštol Pavel. Nezmiňuje se o vzkříšení v souvislosti s pohřbem — s koncem našeho života, ale se křtem — se vstupem na cestu nového života, s možností žít v důvěře jinak, po způsobu Ježíše Krista.

Zmiňuje, pravda, i smrt a pohřeb. Protože křtem opravdu něco nenávratně končí. Ale není to náš biologický život. Je to ten dosavadní život, založený na vlastních silách, zaměřený na sebe, na vlastní záchranu, který proto nutně podléhá diktátu toho, co je zlé — diktátu sobectví, strachu, touhy přežít a uspět, za každou cenu se ospravedlnit a prosadit svou.

Tohle všechno, pokud důvěřujeme a pokud se přiznáváme k tomu, který sám sebe nezachránil, ke Kristu ukřižovanému, opravdu končí. Není třeba považovat to za nezbytné, není třeba se tomu propůjčovat a nechat si tím život nadiktovat. Díky Bohu lze žít jinak, svobodně. Je možné vstoupit na cestu nového života. A to ne až po životě, ale právě teď a tady. Křest a vzkříšení nejsou ani tak o tom, co bude, až život skončí, ale o tom, co se do něj vejde, co je v něm možné, co v něm má šanci a naději.

Je opravdu reálné žít tak věrně, nezištně a milosrdně, jako žil Ježíš? Je skutečně možné nemyslet především na sebe, na vlastní záchranu, vydat se kvůli druhým třeba i pochybné pověsti, ostudě a bezmoci? Má vůbec nějakou šanci ten, kdo radši křivdu snese, než aby druhým ublížil? Není to celé jenom krásný, ale neskutečný sen?

Právě Kristova smrt přece ukazuje, co všechno stojí proti tomu. A nejde jenom o to, že sobectví, hloupost, ješitnost, ustrašenost a touha zbavit se každého ohrožení konají své dílo ve světě okolo nás. Pokud nejsme úplně nepříčetní, musíme si přiznat, že se na tom všem sami podílíme. Postoje Ježíšových učedníků v pašijním příběhu nám nastavují zrcadlo. Ačkoli byli všichni jako my k věrnosti odhodlaní, zklamali sami sebe. Všichni ho opustili, Petr ho třikrát zapřel. Žádný z nich mu ani kříž nenadlehčil. Ani my nejsme s to té věrnosti dostát. Chtěli bychom, ale zrazuje nás naše slabost, ochromuje nás náš strach o sebe. Nemáme na to. Život prostě je, jaký je, a je takový i kvůli nám.

Proto už o té čistotě a ryzosti spíš jenom sníme. Vážíme si jí a přejeme, to ano. Přitakáváme: „Jistě, takhle by to mělo být. Tak by to bylo správné. To by bylo třeba!“ Ale v reálném životě tomu nedáváme šanci. Sami s tím už nepočítáme. Neradi, ale smiřujeme se s tím, že to jinak nejde. A občas je nám z toho smutno. Jako těm ženám, co šly ráno prvního dne po sobotě k hrobu.

Jenomže — a to je právě poselství velikonočního rána — ono se děje i to, s čím vůbec nepočítáme, čemu nedáváme šanci a nač sami nemáme. Není to jenom marnej sen! S tím životem, který my kvůli své rezignaci jenom pohřbíváme, se můžeme setkat. Ne v hrobě, jak jsem říkal, ale v životě. Byl vzkříšen!

Nevstal sám od sebe, vlastní silou. Nevysekal se z toho jako nějaký akční hrdina s mimořádnými schopnostmi. Není to zase jenom potvrzení našeho zaměření na vlastní síly a záchranu. Tady je při díle jiná moc. Tohle je dar. „Byl vzkříšen slavnou mocí svého Otce.“ Bůh je tu při díle. Proto je to možnost nejen pro dokonalé, ale i pro ty, kdo selhali, i pro toho Petra, který zapřel.

O tomhle jsou, bratři a sestry, vzkříšení a křest — o možnosti života, ve kterém díky Bohu nemusíme, ten balvan, na který nemáme, odvalit sami, ve kterém ta šance věrnosti a milosrdenství nezávisí jen na tom, jestli se k nim sami dopracujeme. Ony ji díky Bohu, i navzdory našim odhadům a selháním, mají! Díky tomu se právě otvírá možnost, abychom se k nim přiznávali. Díky tomu se pro to i našem životě otevírá prostor.

My lidé, totiž dovedeme opravdu dát jen na to a plně se angažovat jen v tom, co nezáleží jenom na nás. Pokud něco vidíme jen jako otázku vlastních sil, pak nás každé selhání, neúspěch a nejistota přesvědčují o tom, že to nemá smysl ani naději. A právě tahle malomyslnost nás pak vede k tomu, že nikoli ze zlých úmyslů, ale z pocitu nezbytnosti, podléháme zlému. Není to ze svobodné vůle, ale z domnění, že nám nic jiného nezbývá. Proto apoštol píše o otročení hříchu.

A proto také, když píše o možnosti nového života, nezačíná výzvami, apely a pravidly, ale připomíná, co Bůh udělal. Připomíná jeho dílo a zve nás k důvěře. Připomíná, co je díky němu možné.

Ta svoboda od hříchu nestojí v prvé řadě na našem úsilí a výkonech, ale na tom, že díky Bohu ten, kdo nežil pro vlastní záchranu, ani neuhnul smrti, ani neskončil v hrobě. Proto není třeba podlehnout malomyslnosti a přistoupit na její diktát. Svoboda od zlého se rodí v důvěře. Ta může odolat i tomu, aby rezignovala kvůli vlastním selháním. Nestaví přece na své, ale na boží věrnosti.

Martin Luther si prý ve chvílích slabosti stále opakoval „Jsem pokřtěn, jsem pokřtěn“. Aby nepropadl marnosti ze sebe a věrnost nevzdal, připomínal si, že na ní není sám a že se to rozhodující už stalo. A stejně tak apoštol povzbuzuje: „Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živí Bohu v Kristu Ježíši.“ Počítejte s tím, ne že všechno přežijete, ale že jste už byli vyvedeni ze smrti do života a tak se nemusíte propůjčovat zlému. Věřte tomu a hřích nad vámi nebude panovat. Svoje ospravedlnění a naději můžete nechat na Bohu, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, a věrnost a láska přijdou ve vašem životě ke slovu. Amen.