Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Kázání na Štěpánské bohoslužby 26. 12. 2021 (Matěj Opočenský)

(Kázání vzniklo ve spolupráci s faráři Jiřím Šamšulou a Filipem Němečkem)

Čtení: Lk 2, 25-38

Text: Sk 6, 8-15 a 7, 53-60

I.

Na druhý svátek vánoční jsme zváni do příběhu rané církve. Betlémská pole s gloria in excelsis Deo jsou pryč, ale ono “nebojte se“, které bylo zvěstováno pastýřům, se zde ozve důrazně, silně.

Nebát se stát proti přesile, proti těm, kteří nesouhlasí a jsou schopní použít nejprve křivé svědectví a nakonec (jak se později dozvíme) i hrubé násilí.

Ale co víc-nebát se usilovat o smíření. Nebát se vidět i v těch nejzatvrzelejších protivnících stále lidi. Nedémonizovat je.

Štěpán je jáhen. Měl sloužit u stolu, u večeře Páně, ale tak trochu se minul povoláním-my ho zde vidíme jako kazatele, svědka víry, plného Ducha a Boží moudrosti. Stojí proti přesile, která s ním nesouhlasí. Lukáš ho v sugestivní scéně vyobrazuje jako člověka, který neuhne. Drží se poznané pravdy. Mluví z Ducha moudrosti. Můžeme snadno nabýt dojmu, že je ta jeho pozice až nereálná, fiktivní. Kdo by tohle vydržel! Ale z historie víme, že jsou lidé, kteří byli schopní stát za tím, čemu uvěřili a trvali na tom-ne na svém, ale na poznané pravdě: Hus, Luther, Horáková… 

Jak to, že neuhne, neuhnou? Jak to, že zůstává tak překvapivě přímý i ve chvíli, kdy mu jde o život?

Nejde tu o Štěpánovo superhrdinství. Ale o to, jaký je zdroj Štěpánovy inspirace, motivace, soustředění a životního zaměření. Autor Skutků Lukáš si dá velmi dobrý pozor, aby Štěpána neheroizoval, ale aby jasně řekl, že jeho síla spočívala ve víře. Ve vzkříšeném Kristu.

Jeho životní motto lze shrnout slovy: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“

Tentýž Syn člověka, který se včera narodil do betlémských jeslí, je nazřen nejenom jako vánoční děťátko, ale jako ten, jemuž patří vláda nade vším stvořením i nade vším naším mezilidským rozdělením. Jako ten, kdo je dostatečně vysoko nade všemi našimi zákopy. A můžeme ho brát vážně jako garanta pravdy navzdory jakékoliv přesile… Ale můžeme ho brát vážně i jako toho, kdo byl i v nejvyhrocenějších chvílích-na konci svého života, na kříži-schopen prosit: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

Na druhý svátek vánoční se tu tak ozvou nečekaně silně velikonoční tóny. A navíc i svatodušní lkaní. Ozve se tu pád spravedlivého, tichého, pokorného, ale zároveň člověka, který nabíral sílu z Božího slova a vytrvá, nezahořkne a nevzplane pomstou.

Přemýšlíme-li, o čem právě tento příběh je, nabízí se motiv strachu a jeho překonání. Ne jeho potlačení, ale vize reality, v níž není nejvyšším pánem strach.

Nebát se smrti, nebát se křivého svědectví, nebát se strachu druhých, nebát se vlastního selhání. Jak zpívá Sváťa Karásek: “Když Ježíš na tvé straně je, boj s tebou drak prohraje.“

Drakem či ďáblem tu nejsou míněni židé, to bylo ostatně v historii často používané pro omluvy či výzvy k pogromům atd. Ta skupina, která zde proti Štěpánovi vystupuje může být zaměněna s jakoukoliv jinou skupinou. Klidně nějakou křesťanskou, která bojuje proti muslimům, či jiným vyznavačům jiného náboženství. A nemusíme chodit ani tak daleko-i když si vybavíme běžné konflikty z našich sborů: Sice se přímo nekamenujeme, ale i mezi námi může hrát roli až příliš sebevědomá pozice “majitelů pravdy“ a zabetonovanost vůči pohledům těch druhých…

V té době se jako ti výlučně správní cítili někteří ze židů. Z různých synagog, různých směrů. Štěpán svým postojem zpochybňoval jejich cestu. Zřejmě ťal do živého. A oni si dokazovali sílu své víry tím, že ho sprovodili ze světa.

Štěpán je tak první v řadě těch, kteří za svou víru zaplatili krví. 

II.

Naše situace se oproti Štěpánově určitě v lecčem liší. Nejsme v pozici pronásledované menšiny, jejímž příslušníkům by šlo o život. (I když jinde na světě křesťané i dnes v této pozici jsou!). Jsme spíš v situace jakéhosi nezájmu okolí, či škodolibých poznámek. Ale sami sebe se možná ptáme, k čemu jako křesťané právě v této době jsme? Položením života víru osvědčovat nemusíme, ale slabost víry pozbývat, si troufám říct, nechceme. Rádi bychom asi nějak to, co považujeme za zásadní, osvědčili. Zvěstovali dalším generacím. V čem tedy je náš úkol? Nestát se tím podivným svědkem-držitelem plášťů kamenujících, jakým se stal Saul, později řečený Pavel? To jistě ne. To snad raději tím radostným evangelizátorem celého světa, jakým se později Pavel stal? No upřímně řečeno, to také asi úplně není náš evangelický šálek kávy či čaje…

Kde je ta naše pozice? Pavel Pokorný dobře připomněl, když byl ve Vršovicích, scénu z knihy Quo vadis, kdy Vzkříšený Ježíš Petrovi odcházejícímu z hořícího Říma říká: Jdu tam, kde je mě zapotřebí. Poté se Petr obrátil, aby dál následoval svého Pána do Říma.

Kde nás je zapotřebí? Všude tam, kde chybí naděje. Kde chybí výhled do otevřeného nebe? Myslím, že ano. Že, jestli něco nekarikujícího můžeme sebevědomě nabídnout: tak je to otevřené nebe, od kterého sice nemáme klíč, a vlastně ani moc netušíme, jak se tam dostat, ale víme o něm. Jako o něm věděl Štěpán a později i Pavel. Ta naděje v otevřené nebe dala Štěpánovi sílu se postavit a svědčit o víře a také překonávat strach a skrze touhu po smíření i napětí mezi skupinami. Ta naděje dala Pavlovi sílu vyznávat: “Jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni, jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.“ (2 K 4,9n). Byť naše zápasy jsou jiné, víme jako Štěpán a Pavel o té naději. A že je nám již skrze ten vánoční příběh odemčená, zpřístupněná a mezi námi zrozená.

Amen