Nedělní kázání, 16. 3. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Římanům 7,14 — 25

Text: Jonáš 1,6 - 16

Sestry a bratři,

Jonáš je opravdu absurdní drama plné ironie. Zní jako pohádka, ale mnohem spíš odhaluje jako pohádky naše jasná morální ponaučení a přehledná zbožná klišé.

Minule jsme ho opustili v podpalubí, kam se zašil. Útěkem před vlastní odpovědností ohrozil nejen sebe, ale strhl do nebezpečí života všechny přítomné. Ale místo aby to s nimi řešil, místo aby se připojil k jejich úsilí o záchranu, strčí hlavu do písku, zaleze jako malé děcko pod peřinu. Asi už tuší, jaký je to průšvih, že všechno zvoral, ale nejspíš právě proto je mu už všechno jedno. Rezignoval, nic řešit nechce. Chce se už jenom někam zahrabat a všechno zaspat. Prostě únik do nevědomí. Zoufalý, beznadějný, rezignovaný.

Ale Bůh to tak nenechá. No, Bůh? Právě v tomhle okamžiku o něm není vůbec řeč. Tady jedná jenom nějaký pohanský kapitán, který nemá s Hospodinem nic společného. Není to jeho Bůh. Když Jonáše burcuje, spíš se od něj distancuje, říká: „Volej k svému bohu. Snad si nás tvůj bůh všimne.“

Anebo že by tu byl přece jen při díle Hospodin? Slova kapitána jsou totiž skoro na vlas stejná jako slovo Hospodinovo, které se k Jonášovi stalo na začátku: „Vstaň a volej!“ Jaká ironie - pohan vyřizuje slovo Hospodinovo. Aniž by to zamýšlel. Aniž by o tom věděl. Možná to tak spíš jen autor napsal, aby nás to trklo. Aby nám, kteří hledáme tajuplné anděly a bezúhonné věrozvěsty, došlo, že nám může být andělem i neznaboh, že se boží slovo, slovo pravdy může ozvat i z úst pohana a bez výslovné visačky, že jde o produkt boží.

A možná nám má dojít ještě víc — totiž že boží slovo nezáleží ani tak na jeho nositeli, jako na příjemci. Záleží na strunách, které v sobě máme. Rozeznít je může kdokoli. Existují i anonymní andělé, kteří o tom ani nevědí. Co jsme dřív slyšeli, přichází znovu ke slovu. A ti, kdo to způsobí, kdo k nám promlouvají, ani netuší, jaká pro nás ta slova mají význam. Jde spíš o to, jestli si to připustíme my, jestli kvůli svým pravověrným a zbožným představám, jak a od koho má boží slovo znít, nebudeme k božímu oslovení hluší.

Samozřejmě to nemusí být jen kvůli těm představám. Může to být i z rezignace, ve které jsme zamrzli, která nás ochromila. A může to být také proto, že se obvyklé zbožné reakce úplně míjejí s tím, oč jde. Lodníci úpěli každý ke svému bohu a jejich velitel k tomu Jonáše také vybízel. Ano, tak je to běžné. Když je nám úzko, voláme o pomoc. Každý k tomu, komu věří. A zbožní lidé tedy k Bohu. Snažíme se ho přimět, aby si nás všiml, aby nebyl netečný, aby zasáhl, aby se slitoval a nebyl ve svém hněvu neoblomný. Jenomže on je někdy přece problém úplně jinde!

V téhle bouři přece vůbec nejde o netečnost či neoblomnost boží, v ní jde přece o netečnost a neoblomnost člověka, Jonáše. Pak jsou ovšem modlitby, které mají k něčemu pohnout Boha, úplně vedle. A Jonáš to nejspíš tuší. Že se do nich nezapojí, nemusí být projev zatvrzelosti, ale poctivosti. Tady žádná zbožná manipulace vyšších sil prostě nepomůže. Tady by byla na místě modlitba, jen potud, pokud by byla zároveň voláním k sobě, jen pokud by člověk připustil, že má něco udělat především s ním. A rozumíme tak modlitbám? Uvědomujeme si to, že modlitba je stejně tak o nás, jako o Bohu?

Když lodníkům jejich modlitby nevycházejí, tak se uchýlí k další takové zbožné šabloně — k hledání viníka. I to je běžné a i nám důvěrně známé. Když nám nic nevychází, když jsme bezmocní, ptáme se zkrátka, kdo za to může? Čí je to vina? Lodníci hledají obětního beránka.

Ale jakkoli je to pokleslé, otázky které pak Jonášovi kladou, se trefují do černého: „Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z kterého lidu jsi? Čemu věříš?“ Tedy: Kam míříš? Za čím jdeš? Z čeho vycházíš? O tohle a ne o boží netečnost nebo zatvrzelost tady jde. Můj kamarád Štěpán Hájek to v jedné písničce, kterou jsme s ním v kapele zpívali, vystihl stručně a trefně: „Království, po kterém toužíš, nablízku je den, co den, háček je v tom komu sloužíš a proč chceš být svoboden.“ Zásadní otázkou není boží věrnost a slitování, zásadní otázkou je naše nasměrování.

A Jonášova odpověď možná nejlépe odhaluje jeho absurditu. Zdaleka totiž neexistují jenom ty přehledné šablony, které si rýsujeme — prostě buď vzpoura proti Bohu a nevěra nebo víra, která na Boha dá a pokouší se, byť třeba neuměle, plnit, co nám přikázal. Jonášova odpověď je jiná. Zdánlivě nesmyslná a nelogická, ale o to pravdivěji nás asi vystihuje: „Utíkám před Bohem, kterému věřím.“ Snažím se po moři uplavat tomu, koho ctím jako Pána moře. Snažím se pro svůj klid uniknout tomu, koho vyznávám jako dárce pokoje. Utíkám před tím, čemu věřím.

Tohle je ten paradox života. Ne čistá víra nebo nevěra, ale tenhle absurdní protimluv, který se týká právě nás věřících: Ctím Boha, dovedu se k němu i přiznat, ale přitom před ním utíkám, jdu si po svých. Víme, co je dobré, víme, co je nadějné a bez čeho život není životem, a přesto před tím uhýbáme, přesto děláme pravý opak.

Takový protimluv, takový rozpor není neskutečný ani neobvyklý. Je možná přirozenější, než si dokážeme přiznat. Apoštol Pavel o tom — tedy o sobě — píše v listu do Říma: „Objevuji tedy takový zákon: když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mne zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?… A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.“ (7,21n)

Jsme ale schopni, sestry a bratři, takovéhle upřímnosti, takové otevřenosti a poctivosti? Jsme schopni přiznat si jako Pavel nebo Jonáš, ten vnitřní rozpor, ten bytostný protimluv svého života? Že se de facto vůbec nezvládáme? Že, ne že bychom prostě nevěřili, ale že ani ve své víře nemáme sebe sama pod kontrolou tak, jak si myslíme? Že nejsme jednoduše pány sebe sama, ale i ve své víře podléháme protichůdným tlakům? Že jsme spíš zajatci sebe sama?

Asi jen tehdy nám totiž může dojít, že k naději a záchraně nestačí sebelepší pravidla, apely a nabádání a že nejsou jenom otázkou naší vůle. Právě ten, kdo spoléhá pouze na vlastní síly, dává jenom prostor tomu protikladu, který v nás pracuje a deformuje i naši víru. Jenom když si to uvědomíme a poctivě to přiznáme, může nám dojít, že naděje a záchrana přicházejí odjinud a souvisí mnohem víc s vděčností a důvěrou.

Říkám může nám to dojít, protože také nemusí. Člověk může i při té poctivosti zůstat jenom u vlastních sil. A pak nad sebou zlomí hůl. Jako Jonáš. Jako Kain. Jako Jidáš. Přiznání viny, pokud člověk končí sám u sebe, je devastující. I pokání může být sebestředné. I při něm můžeme chtít všechno vyřešit a zmoct sami. Pak ale končí sebedestrukcí: „Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá na pokoji. Vím, že vás tahle bouře přepadla kvůli mně.“

Chci proto zdůraznit: Tohle je řeč Jonáše, který utíká od Boha, nikoliv řešení boží! Že by Bůh něco takového žádal nebo chtěl, o tom nepadlo ani slovo. Bůh si nepřeje smrt nikoho. Naopak chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.

A tady se musím sám poopravit. Říkal jsem, že lodníci hledali obětního beránka. Ale ten nápad, aby hodili Jonáše do moře, nevzejde od nich. Oni se toho naopak hrozí a dělají všechno, co můžou, aby k tomu nemuselo dojít. A dobře tuší, jak je to neospravedlnitelné. Proto ti pohané prosí překvapivě Hospodina o odpuštění. Obětovat člověka pro vlastní záchranu to není nápad neznabohů. S tím přichází Jonáš a později — v Ježíšově případě — velekněží. To je nápad pomýlené víry, deformované zbožnosti, zbožnosti, ve které se Bohu vzpíráme.

Naštěstí se děje víc než se zbožně domýšlíme. Ani ten Jonášův příběh nekončí v propastných hlubinách. Jsme pořád jen na začátku. A — jak asi víte — i s těmi hlubinami to celé dopadne jinak, než si Jonáš myslí.

A už tady se to projeví. Naše záměry a závěry nejsou všechno. Ani naše přesvědčení, že už jsme jenom na odpis, není konečné. Bůh si může použít i naši zatvrzelost. Právě díky tomu, co s Jonášem, který míří pryč od Hospodina, lodníci zažili, „padla na ně veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.“ To je ta skutečná boží ironie — zběh boží, kněz vyklouz je úspěšným věrozvěstem právě tehdy, když nad sebou zlomil hůl. Takhle spolehlivá jsou naše sebehodnocení. Nejen, že to, co považujeme za svůj konec, jím díky Bohu být nemusí, ale může to dokonce dobře posloužit k víře. Amen