Nedělní kázání, 15. 1. 2023 (Zdeněk Šorm)
Čtení: Matouš 12,22 — 37
Text: Filipským 4,8
Bratři a sestry,
Je to skoro zákonité, že když se dneska s někým
setkáme, dřív nebo později se společný hovor zvrtne v rozhořčení a
hořekování nad tím, co všechno zlé se kolem nás děje, případně s čím jsme
se setkali na vlastní kůži. Podnětů k tomu máme jistě dostatek. Nepravostí
a odsouzení hodných věcí se děje mnoho. Narážíme na ně ve veřejném i osobním
životě.
Každou chvíli se provalí nějaká korupční aféra — na evropské
úrovni třeba nedávno v souvislosti s mistrovstvím světa ve fotbale
v Katharu, u nás třeba kauza Dozimetr nebo případ přidělování městských
bytů v Brně. Dokládají nejen nečestnost, ale rovnou zločinnost těch, kdo
mají spravovat veřejné prostředky. Jeden z presidentských kandidátů čelil
právě takovému trestnímu stíhání, druhý zase lákal voliče na zásadní porušení
ústavy, kterou má chránit. A Rusko vede za asistence místní pravoslavné církve
obludnou agresivní válku s Ukrajinou, která svými důsledky ohrožuje celý
svět. Doléhají citelně i na nás. V téhle vypjaté době plné úzkosti pak
člověk také na osobní úrovni mnohem častěji naráží na lidskou neomalenost a
hloupost. A takové srážky ho zasáhnou často mnohem citelněji, než ty obecné
kauzy a skutečné zločiny.
O tom psal například německý teolog Dietrich Bonhoeffer
z vězení během druhé světové války: „Hloupost je nebezpečnější nepřítel
dobra než zlo. Proti zlu se dá protestovat, dá se zostudit, v krajním
případě mu lze zabránit násilím. Proti hlouposti jsme bezbranní. Ani protesty,
ani násilím tu nelze nic pořídit: argumenty nepůsobí, fakta, jež odporují vlastním
předsudkům, se prostě neuznávají… a nelze-li se jim vyhnout, dají se jednoduše
odbýt jako bezvýznamné výjimky. Přitom je hlupák na rozdíl od zlého člověka sám
se sebou spokojen: stává se dokonce nebezpečným, protože stačí lehké
podráždění, aby přešel do útoku.“
A čím víc člověku o něco jde, čím víc mu na něčem záleží a
čím víc se pro to angažuje, tím víc na něj tohle všechno doléhá, tím víc je
s tím konfrontován. Taková síla dovede člověka úplně zavalit, pohltit,
obklíčit a uhranout. Stává se to i nám věřícím. Naše víra se pak točí jenom
kolem lidských nepravostí. Soustředí se na ně. Úcta k tomu, co je svaté,
se pak projevuje především mravním pohoršením. Každá další nepravost nás jen
utvrdí v tom, že svět ve zlém leží a nic dobrého od něj nelze čekat. Taky
už s tím nepočítáme. Uzavíráme se do sebe. Máme potřebu se vůči němu stále
vymezovat. Varujeme, napomínáme, hrozíme. A v bibli pro to nacházíme
bohatou inspiraci.
Varování, napomenutí i hrozby v ní opravdu jsou. Zvlášť
u proroků. Ti mluví velice kriticky a otevřeně o všech možných nepravostech, a
nejen ve světě, ale i uprostřed božího lidu. Kritický a hlavně sebekritický
postoj je ve víře nepochybně legitimní. Bible si také o lidské dobrotě nedělá
žádné iluze. Ale pokud se takový postoj stane jediným nebo absolutně určujícím
projevem víry, je otázka, jestli lze ještě mluvit opravdu o víře.
V setkání s boží svatostí určitě mnohem ostřeji
vidíme, co jí protiřečí, odporuje nebo jí ani zdaleka nedostačuje. A určitě nás
to nemá nechat v klidu. Ale Bůh přece není jenom mravní ideál, nejvyšší
norma, dokonalé měřítko nebo zákoník. Bůh, jak o něm bible svědčí a jak věřím,
je především Stvořitel, Bůh živý a stále obživující, Bůh, který je svým Duchem
mezi námi lidmi stále přítomný a činný. Jestliže okolo sebe žádné dobré dílo
neregistrujeme, pokud pro ně ve světě nevidíme žádný prostor a nedáváme mu
žádnou šanci, kde je pak tento Bůh a kde je důvěra v něho?
Anselm Grün, katolický kněz, mnich, ekonom a filosof
charakterizoval víru právě jako kladný a přejný pohled na svět: „Věřit
znamená převzít výklad života a světa od Ježíše. Znamená to dívat se na svět
dobrýma očima, dobře o něm mluvit, přijímat jej jako svět dobrého Boha.“
Víra neznamená jenom díky Bohu oči kritické, ale také díky
Bohu oči otevřené a pozorné ke všemu dobrému, co se okolo nás nejen naším
přičiněním děje. Kdo věří v živého Boha, ten vyhlíží, předjímá a vítá
všechno pravdivé, čestné, spravedlivé a čisté. Ten to hledá v každé
situaci s důvěrou, že to není marné, všímá si toho a je k tomu
pozorný. A umí tomu také přitakat jako odlesku boží slávy a milosti, kterou
jsou zahrnuti všichni lidé, nejenom věřící. Je si vědom toho, jak je to pro
jeho víru důležité.
O tom právě píše apoštol a zve k tomu církev ve
Filipech i nás: „Přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé,
čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a
co sklízí pochvalu.“
My jsme asi víc zvyklí na výzvy, které nás vybízejí
k tomu, abychom takhle jednali — čestně, spravedlivě, čistě a láskyplně.
Ona je ale možná podstatnější a základnější ta výzva, která se týká našeho
myšlení. Na tom, co máme ve své mysli, záleží, co nakonec uděláme. To, o čem
přemýšlíme, utváří náš obraz světa a určuje naše jednání. Naše činy vyrůstají
z naší mysli podobně, jako strom plodí ovoce. Nejsou jenom záležitostí
vědomého záměru. Formuje je často bezděky to, co v mysli máme. Tento
vnitřní základ může i horlivost pro pravdu proměnit v naprostou lež.
Anglický spisovatel Herbert George Wells řekl, že morální
rozhořčení je jen žárlivost se svatozáří. Je to jen laciná náhražka ctnosti,
která umožňuje iluzi, že člověk stojí na straně dobra, aniž by pro ně cokoli
udělal. A nejen to, umožňuje, aby se pod rouškou ctnosti projevily ty nejhorší
pudy.
Kdo vidí svět zapškle a ve svém okolí jen samé zlo, ten ať o
Bohu raději vůbec nemluví. Koho naplnily jen myšlenky na lidské nepravosti a
svět je pro něj bohapustý, ten je totiž schopen i dobré boží dílo nařknout ze
zlých motivů. Čím srdce přetéká, to ústa mluví. A tak se povážlivě blíží tomu nejosudovějšímu
varování, jaké v evangeliích můžeme číst: „Kdo by řekl slovo proti
Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“
Protože to je řečeno právě v téhle souvislosti.
Navenek se tohle varování týká řeči, ale ve své podstatě je
daleko všem hlídačům slov. Ve svých slovech člověk vynáší jenom to, co má
v sobě. A na to žádná zbožná cenzura nestačí. Tady jde právě o to, co si
člověk v sobě jako poklad střádá, nač se soustředí. Zda dovede přejně a
s nadějí vítat každé dobré dílo, i když není jeho autorem. Zda je pro něho
to, co lidi zbavuje břemen a osvobozuje pro sdílení, tak cenné, že tomu dovede
s důvěrou a velkoryse přitakat, uznat to a vděčně ocenit, i když to
neodpovídá jeho představám. A to se nepěstuje sebedůslednějším dohledem. To je
dar pokory, která nepovýší svoje poznání — a třeba i poznání víry — nad boží
dobrotu. Ta je pro ni tak cenná, že si ji nedovolí přehlédnout ani shodit, když
se jí nehodí do krámu. A proto ji také může vidět i tam, kde jiní vidí jenom
rejdiště démonů.
Proto apoštol vybízí, abychom přemýšleli o všem dobrém,
abychom mu věnovali pozornost, ať už se děje kdekoli. To soustředění je
důležité. Otvírá oči, vyvádí ze zapšklosti samospravedlivých a chrání před tím
nejhorším a neodpustitelným — před jazykem plným smrtonosného jedu, který
neváhá nařknout i dobré úsilí z podlosti, když se mu to hodí. Je důležité
nenechat se zavalit a pohltit tím negativním, co na nás doléhá. Je důležité
nepodlehnout bulvární kultuře odhalování a obviňování, která se zaměřuje jen na
selhání. Mějte na paměti, že čím srdce přetéká, to ústa mluví. Je třeba vědomě
pěstovat vnímavost pro dobré.
Apoštol vybízí: „Přemýšlejte o něm“. A přemýšlet znamená
také nedat na první dojem, nepřehlížet souvislosti, hledat významy, které
nejsou hned očividné. Pak snad může člověk zahlédnout dobré i na těch kauzách,
které budí jenom pohoršení. Jestliže se provalily, pak to také znamená, že se
všechno neututlá, že policie pracuje, že spravedlnost přichází ke slovu. I ta
obludná ruská agrese na Ukrajině odhaluje zároveň něco nesmírně cenného a
dobrého — nebývalou vlnu solidarity a pomoci, na které se přes všechny rozdíly
bylo schopné dohodnout mnoho zemí. A tak to bývá i při těch osobních srážkách
s lidskou hloupostí. Jsou náročné a dají člověku zabrat, ale právě při
nich se setkává se solidaritou a podporou, o nichž by jinak možná ani nevěděl.
Je dobré tohle všechno podržet ve své mysli. Tak
v člověku roste důvěra v dobré boží dílo, které chrání i jeho jazyk
od zlého. Však také apoštol na závěr své výzvy připojil zaslíbení: „A Bůh
pokoje bude s vámi.“ Amen.