To, co máme, ještě není všechno

Kázání Ester Čaškové na Vinohradech

Lk 18, 18–30

¹⁸Jeden z předních mužů se ho otázal: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ ¹⁹Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš 'dobrý'? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. ²⁰Přikázání znáš: Nezcizoložíš, nezabiješ, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, cti otce svého i matku.“ ²¹On řekl: „To všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ ²²Když to Ježíš uslyšel, řekl mu: „Jedno ti ještě schází. Prodej všechno co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ ²³On se velice zarmoutil, když to slyšel, neboť byl velmi bohatý. ²⁴Když Ježíš viděl, jak se zarmoutil, řekl: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! ²⁵Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý člověk vešel do Božího království.“ ²⁶Ti, kdo to slyšeli, řekli: „Kdo tedy může být spasen?“ ²⁷Odpověděl: „Nemožné u lidí je u Boha možné.“ ²⁸Petr řekl: „Hle, my jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou.“ ²⁹On jim řekl: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, ³⁰aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“

Je toho dost, co potřebujeme k tomu, aby se nám spokojeně žilo. Člověk si to uvědomí, když se balí na dovolenou, a pak se vrátí domů a má tam i to, co si sbalit nemohl: počítač a televizi, knihy a koupelnu, svou postel a všechno to, co vytváří pocit domova. Je toho hodně, co potřebujeme k životu. A co z toho potřebujeme k životu věčnému?

Rozdíl vynikne, když si uvědomíme, že do rakve si nic z těchto věcí nevezmeme. Ale je vůbec potřeba tu otázku takhle vyhrotit? Přiznávám, je to zúžený pohled, vyostřený, aby vynikla pomíjivost všeho, co máme, čím se obklopujeme, po čem toužíme.

Nejen v Ježíšově době, i dnes se lidé ptají: Co z víry budu mít? V čem se křesťanství vyplácí? Je podivné, že Ježíš tu otázku po odplatě neodmítá jako nepatřičnou, jako málo duchovní. Z jeho odpovědi je však jasné, že ten, koho zajímá jen odměna, vůbec nepochopil, o co tu jde. Přední představitel církve se velmi zarmoutil, když mu Ježíš navrhl, aby kvůli věčnému životu všechen svůj majetek rozdal. Tenhle bohatý muž to nezvládl, ale učedníci ano: byli sice rybáři, ale vytáhli svoje lodě na břeh a šli pěšky za Ježíšem. Celník Levi opustil svou celnici s dobrým výdělkem a šel s nimi. Jenže od té doby jsme si jako křesťané zvykli, že není nutné všechno brát tak doslova a nechat se kvůli víře příliš vyrušovat ze svého pohodlí. Že víru můžeme jen přidat k tomu obvyklému způsobu života. A na ty, kdo to berou vážně a v odevzdání Bohu se zřekli manželství, majetku i vlastní vůle – na ty se díváme s odstupem.

Proč to tehdy Ježíš po těch rybářích chtěl? Všeobecně přece nezakázal vlastnit nějaký majetek. Ježíš požadoval, aby všechno opustili, protože jedině tak se mohli stát učedníky. Protože služba vyžaduje mobilitu, pohyblivost. A tahle ochota zřeknout se toho, co mám, je součástí svědectví. Ukazuje k cíli, o který přece hlavně jde. Kdo má majetek, dům, rodinu, musí se o ně starat. Majetek rozmnožovat nebo aspoň udržovat a bránit. Nemá volné ruce a zavalen starostmi nemá mnohdy ani sílu myslet na něco jiného. Nemá čas hledat Boží království. Je dost velký rozdíl mezi tím, jak vypadal hlouček Ježíšových následovníků tehdy a jak vypadá církev dnes. První sbory křesťanů byly odkázány na improvizaci, lidé se často museli skrývat a utíkat, neměli žádné kostely ani tradice. Dnes je církev institucí, s majetkem, zaměstnanci a stálými způsoby práce i života. V tomhle srovnání by nás měla trochu zneklidnit otázka, jestli jsme nenahromadili balast, který nám naši službu ztěžuje. Jednotlivcům, sboru i celé církvi. Máme svoje tradice, na kterých lpíme, protože to tak vždycky bylo. Máme majetek, o který se musíme starat. Máme zásoby – co kdyby bylo potřeba… Čeho máme plné skříně? Ten, kdo následuje Ježíše, má jít nalehko, má pak ruce volné ke službě. Může se přizpůsobit tomu, co je potřeba. Čeští bratři po Bílé hoře, kteří odešli ze země, ti nejvěrnější, kteří se pro víru vzdali i vlasti, byli velmi aktivní misijně. Všecko opustili, a tak je nic nesvazovalo. Byli ochotni jít kamkoliv jako misionáři. Dovedeme si představit, jak by to bylo s námi? Kdo z nás by byl ochoten kvůli své víře opustit dům, dědictví, rodinu? Je to tak, že texty jako je tento – o chudobě pro Boží království – nás znervózňují. Být křesťanem – to ano, ale nesmí mi to moc narušit životní styl. Chci si nechat svoje zvyky, svoje pohodlí i svoje postavení. Příklad učedníků nám však připomíná, že křesťanství si nesmíme dělat příliš levným a nezávazným.

Taková řeč může znít zákonicky a svádět k tomu, že řekneme: každý se tedy musí něčeho vzdát. Ale to, k čemu Ježíš ukazuje, není nařízená poslušnost, nýbrž svobodné rozhodování. Ba dokonce radostné rozhodování. Jak to bylo s tím pokladem v poli a s tou perlou?

„Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje (aby mu ho někdo nevzal dřív). Z radosti nad tím jde, prodá všechno co má a koupí to pole. Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu velmi drahocennou perlu; jde, prodá všechno, co má a koupí ji.“ Mt 13,44–46 Mělo by nás zarazit, že se bojíme, co to bude stát, když jde o Boží království. Anebo už možná nevíme, jakou má to „Boží království“ hodnotu. Je Boží království tím, po čem toužíme? Nebo chceme jen spokojeně, klidně, zdravě a dlouho žít? A ještě by mohl být ve světě větší klid, abychom mohli beze strachu cestovat…

Ježíš nabízí jako odměnu „v tomto čase mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“ Ovšem spoléhat na něco, co je za horizontem života, nám připadá hodně riskantní. Ale to je zásadní výpověď evangelia: To, co máme, ještě není všechno. Čeká nás Boží království v novém věku, který není jen prodloužením tohoto věku se vším pohodlím. Věčný život je život v Boží přítomnosti, v plnosti jeho zjevené lásky. To je teprve život v pravém slova smyslu. Náš současný život je stále něčím omezován, krácen, zastiňován, protože je v posledu podřízen smrti. Zažíváme to při každé nemoci, při každém konfliktu a neporozumění, ve strachu z násilí a terorismu. Ale i v lítosti nad osudem těch, kteří jsou nešťastní a z bezvýchodnosti se uchylují třeba k alkoholu nebo drogám. Život, který má Ježíš na mysli, je ten, který nám bude dán ve vzkříšení. A naše vzkříšení má základ ve vzkříšení Kristově. Velikonocemi už ta postupující proměna věků začala. Proto i náš život je ve znamení naděje, která si je jista svým cílem – životem bez utrpení a pomíjivosti, v radosti a nádheře. Všecko k tomuto poslednímu zjevení Kristovy moci směřuje a ledacos už v tomto směru také působí, i když je to ještě v protikladu k našim běžným situacím života. O to je to však pozoruhodnější.

A k tomu svědectví o novém věku patří svoboda, kterou jsou Kristovi svědkové nápadní. Člověk totiž ve víře zjistí, že když Pánu Bohu všechno vydá, nezchudne. Naopak. Ježíš mluví o zmnožení. Mohlo by to znít jako investice s vysokou rentabilitou. Prostě, že se to vyplatí. Ale kdybychom se rozhodovali podle toho, že se víra vyplatí, byli bychom vedle. To zmnožení, o kterém Ježíš mluvil – že dostaneme v tomto životě mnohokrát víc – to totiž není výsledek našeho plánování. Že bychom Pánu Bohu něco obětovali a dostali totéž v několikanásobné míře. Boží dary se nadají naplánovat. Možná právě proto nám to ekonomicky v církvi moc nejde. Bible nás totiž učí myslet jinak, v jiných souvislostech, než je investice – a zisk. Ekonom nemůže spoléhat na dar – nota bene ještě v nějaké jiné oblasti, než do které investoval! Pán Bůh nedává revanš za to, co jsme mu dali my. Ale zbohacuje nás úplně jinak. A není snadné tenhle risk přijmout. Že dostanu něco jiného, než si přeji, než si jako svoje štěstí nebo úspěch představuji. Ale život církve a zkušenost víry ukazuje, že se to přece jen vyplácí. Že evangelium nepůsobí marně. Nejsou to žádná velká čísla a vykazatelné zisky. Ale když někdo díky evangeliu najde smysl života, objeví ztracenou naději, má sílu dál se potýkat se svou nemocí, vyřeší léta trvající vinu přijetím odpuštění – nejsou to hodnoty, které stojí za to, abychom kvůli nim riskovali?

Co nám tedy víra dává? Co učedníci získali místo životních jistot, kterých se zřekli? – Získali stejně jako my svobodný přístup k Bohu. To je ta nejvyšší hodnota. Dostali jsme společenství s ním, navzdory všemu, co mluví v náš neprospěch. Bůh nás pokládá za tak cenné, že chce, abychom byli v jeho blízkosti. Zůstává nám nakloněn, i když se od něj stále znovu vzdalujeme a dáváme mu takové nemístné, úzkoprsé a trapné otázky, jestli se nám víra v něj vyplatí. To, co dává, je totiž on sám. A apoštol Pavel říká: On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všechny jej vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Ř 8,32 Taková víra vede člověka ke svobodě. Ke svobodě od lidí i od toho, co si o mě kdo myslí, vede ke svobodě od všeho, co nás svazuje, ať už jsou to nároky druhých lidí nebo naše vlastní představy o tom, co musím zvládnout. Je to svoboda, která člověka motivuje a uschopňuje ke službě druhým v následování Ježíše Krista. On náš prázdný život naplňuje radostí z toho, co máme, a nadějí na to, co ještě přijde. Vždyť máme všecko. Patří nám Boží království. Bůh s námi počítá jako se spolupracovníky. Chce nás angažovat. Ale potřebuje, abychom měli prázdné ruce. Když se držíme svých věcí, nemůžeme od něj už nic přijmout. A to by přece byla škoda nechat si ujít takovou příležitost! Amen.