Jsme lidé naděje?

Kázání Ester Čaškové

Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: jako Syn je nad celým Božím domem. A tímto Božím domem jsme my, pokud si až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději. ⁷Proto, jak říká Duch svatý: 'Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, ⁸nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru jako v den pokušení na poušti, ⁹kde si vaši otcové žádali důkazy a tak mě pokoušeli, ač viděli mé skutky ¹⁰po čtyřicet let. Proto jsem se na to pokolení rozhněval a řekl jsem: Jejich srdce stále bloudí, dodnes mé cesty nepoznali. ¹¹Ve svém hněvu jsem přísahal: Nevejdou do mého odpočinutí!' ¹²Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha. ¹³Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono 'dnes', aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil. ¹⁴Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce.
Žid 3,1.6–14

Jak se dá odpadnout od Boha? A hrozí i nám něco takového?

Důležité je to, že autor varuje před odpadnutím od živého Boha. Je totiž možné odpadnout od živého, mluvícího, komunikujícího a náročného Boha k vlastní strnulé a pohodlné představě, kterou jsme si o Bohu udělali. Člověku takové pokušení po mnoha letech v církvi určitě hrozí. Spíš nevědomky, nějak postupně a nenápadně je možné přijít o živou víru, upnout se na to, co mám, co znám a s čím jsem spokojen.

Bůh mluví. Mluvil kdysi dávno k otcům skrze proroky a mluví i k nám – skrze svého Syna, Ježíše Krista. Bůh pořád mluví – ale co my? Jsme ochotni slyšet a poslouchat? Neupadli jsme do stereotypu víry, ve kterém už nic nového nečekáme, ba ani nechceme být vyrušováni novými nároky? Už jsme přece pochopili, co víra znamená, žijeme správně a nepotřebujeme, aby nám někdo něco říkal, aby nás napomínal nebo nám něco vytýkal.

Jenže když Bůh mluví, něco se děje. S člověkem to něco dělá. Tak také na sobě Boží oslovení člověk pozná: že se s ním něco děje. Něco mě zasáhlo, něco se mě dotklo. Zjistím, že mám něco změnit, že nemohu jednat stejně jako předtím. Vzpomeňte si třeba na celníka Zachea. (Polovinu svého jmění dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně. Lk 19,8) Neumíme popsat, jak Bůh mluví, ale poznáme to na tom, že se s námi něco děje. Boží slovo není přitakání k tomu, jak sami žijeme. Nenechává nás tam, kde jsme. Boží slovo s námi hýbe, nutí nás přezkoumávat, jak a čím žijeme. A tam, kde nás opravdu zasáhne, rozpadá se naše sebejistota. To přesvědčení, že žiju správně, že už všechno vím, dělám to dobře a nemám zapotřebí něco měnit.

Je ovšem možné slyšet, ale neposlechnout. (Bohatý mládenec také slyšel: Prodej, co ti patří, rozdej chudým a pak přijď a následuj mne. Když to mladík uslyšel, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Mat 19,21). Je možné ubránit se tomu živému oslovení, protože je nepohodlné. Zacpat si uši a zatvrdit srdce. Tak nějak to říkali i ti dávní proroci Izraelskému lidu, že je zatvrzelý a neslyší, neposlouchá. Žije si podle svého. Bible tomu říká neochota k pokání.

Ale jestli si vzpomenete, je to právě slovo, kterým Ježíš začal svoje kázání: Čiňte pokání, protože se přiblížilo boží království (Mat 4,17). Bůh je živý, jedná stále znovu. A čeká i od nás živou, aktuální poslušnost. Každý den máme znovu dávat najevo svou víru a důvěru. A jako příležitost k takovému ověření víry nám Pán Bůh také staví do cesty nejrůznější zkoušky. Tak jako svému lidu, který vedl z Egypta nikoliv rovnou cestou, ale cestou po poušti. Izraelský lid ve zkouškách často selhal. Dokonce i do zaslíbené země se bál vstoupit, nevěřil, že jim Hospodin tu zemi opravdu dá – a proto do ní skutečně nevešel. Bloudil 40 let po poušti, až celá jedna generace zemřela. Navzdory tomu, že zažili tolik zázraků, tolik dokladů Boží vysvoboditelské moci, projevili se Izraelci jako malověrní a nedůvěřiví. Pro nás to má být výstraha.

Život přináší stále nové situace, ve kterých se má ukázat, jestli jsme použitelní pro Boží království. Jestli jsme opravdu lidem naděje a žijeme z Božího zaslíbení. Jsme lidé naděje? V těch nejrůznějších životních zkouškách se nám často zdá, že to Boží zaslíbení je moc daleko. A naši víru vysilují a zviklávají i bolesti, problémy a neustálý zápas s vlastním hříchem. Chtěli bychom, aby bylo snazší věřit Bohu, že je ten nemocnější a že dobrá budoucnost je na dosah. Uvítali bychom nějaké zázraky jako důkaz Boží přízně – nejen pro povzbuzení vlastní víry, ale také jako důkaz pro druhé kolem sebe. Takové zbraně nám však Pán Bůh do ruky nedává. Až do druhého Kristova příchodu opravdu nemáme nic víc než Boží slovo a svědectví církve.

Možná to teď vypadá tak, že spasení je odměna jen pro ty, kdo jsou ve víře obzvlášť silní. Případně pro ty, kteří si ho svými skutky zaslouží. Ale vy víte, že spaseni jsme z Boží milosti. Pán Bůh chce, aby byli zachráněni–spaseni všichni lidé. A nic přitom nepředpokládá. Neexistuje lidský postoj nebo čin, žádná zásluha nebo selhání, které by mohlo pozitivně nebo negativně ovlivnit Boží nabídku spasení. Kdo je zachráněn, je zachráněn z milosti, jinak to nejde. Ale to ještě neznamená, že jsme zachraňováni automaticky – ať se k této nabídce stavíme jakkoliv. Záleží na tom, abychom udržovali živý kontakt s Bohem. Abychom měli uši dokořán. Aby naše srdce zůstalo měkké, neztvrdlé, nebylo sklerotické – a nezapomnělo, co všecko od Pána Boha dostává. Spasení je přece právě kontakt s Bohem, Boží přítomnost, blízkost jeho dobroty. A tak jde o to, abychom ve vztahu s Bohem neustrnuli (třeba na úrovni konfirmačních znalostí) a neupadli do falešného dojmu, že máme spasení hotové a už se o Pána Boha nemusíme starat. Jak mi jedna stará evangelička řekla: Už jsem se dost namodlila… Boží slovo nás stále znovu volá k pokání. A je to vážné, důrazné volání. Ten, kdo není připraven pokání činit a své postoje a své jednání měnit podle aktuálně poznávané Boží vůle, do Božího odpočinutí nevejde. Nebe si nemůžeme zasloužit, ale můžeme ho prošustrovat.

Neslyšíme to moc rádi. Ale autor toho dopisu na začátku připomněl, že nejdeme do prázdna ani s prázdnýma rukama. Už na začátku jsme něco dostali: Získali jsme podíl na Kristu! Ale co to znamená? Bůh nám dal najevo, že o nás stojí, že jsme pro něj nesmírně důležití. Svého Syna poslal, abychom skrze něj získal přístup do Božího království. A každý, kdo se ke Kristu přizná, je jeho dítě. Společně pak tvoříme Kristův dům, církev, kterou ani brány pekel nepřemohou, protože Kristus je její hlavou. Je možné, že příjemci tohoto dopisu byli situací církve zklamaní, tak jako jsou dnes církví zklamaní mnozí lidé. Ale především byli unavení a znejistělí tím, že víra je běh na dlouhou trať. Že to zaslíbené nebe ještě nepřišlo a pořád máme úkol čekat a vyhlížet.

Bylo by to k nevydržení, kdybychom na takový úkol byli sami. Kdybychom museli věřit každý sám a neměli si ani s kým o tom popovídat, komu se svěřit, od koho dostat povzbuzení. Ale my na to nejsme sami! Církev nám Pán Bůh dává právě proto, abychom měli kde čerpat sílu. Církev je místo ke sdílení víry, lásky a naděje. A ti, kdo se církve zříkají, neberou vážně fakt, že víra potřebuje společenství a roste jenom ve sdílení.

Proto tady čteme všechna povzbuzení a varování: nezatvrzujte svá srdce, povzbuzujte se navzájem. My, jako bratři a sestry, my jako členové sboru a součást Kristovy církve máme za sebe vzájemně zodpovědnost. Máme si poskytovat „péči o duše“. Mluvte jeden s druhým, utěšujte, povzbuzujte, napomínejte – aby nikdo nebyl zklamán nebo ve víře znejistěn, že by od živého Boha odpadl a do odpočinutí nevešel.

Tenhle rozměr vzájemné zodpovědnosti nám není příliš blízký – a možná se zdá moc náročný. Ale je to náš úkol, ve kterém i naše víra roste. Bez svědectví druhých bychom se sami o Bohu a Kristu nedozvěděli. A tak je jen namístě, že také od nás ti další něco dostanou a uslyší. Vždyť jsme dostali účast na nebeském povolání (Žd 3,1).

Výzvy, které tu čteme, znějí naléhavě: Dnes uslyšíte-li hlas jeho, nezatvrzujte svá srdce! Jako by bylo málo času. Je to tak, že konec už se blíží. Ale nejde tady o počítání roků nebo staletí. Ano, nás zajímá, jak dlouho to ještě bude se světem trvat. Kdy už to Boží království v plnosti nastane. Ale to nevíme.

Tenhle čas je časem posledním z jiného důvodu: protože se zvěstuje evangelium. To je ta poslední, konečná nabídka, kterou Pán Bůh světu dává. Nic lepšího už nebude. Kristus a spasení z milosti je poslední Boží slovo. Proto je tak naléhavé tenhle čas nepromarnit. Vejít a umožnit vstup do Božího království i dalším, protože brána je ještě otevřena. Dnes je čas, kdy hříšník může uslyšet o odpuštění. Dnes – ne až zítra.

Máme šanci vejít do „odpočinutí“. To není určení místa, ale ukončení zápasu se zlem, kdy bude jasná vláda Ježíše Krista jako Pána. Co si můžeme přát víc než to, že žijeme v době, kdy můžeme mít takovou smělou jistotu i radostnou naději? V době, kdy se zvěstuje šance pro všechny?

Amen