Kázání na Boží hod vánoční 2021

Čtení: Lukáš 2,1 — 15

Text: Lukáš 2,16 — 20     

Bratři a sestry,

Dneska slavíme narození Krista, zjevení dobré boží vůle s námi lidmi, potvrzení jeho svrchované věrnosti a milosti. Ty nás mají zbavit strachu, naplnit radostí, osvobodit k vděčnému a veselému pobytu na tomto světě. Nastal nám čas přeradostný. A my se do něj máme ponořit, aby se náš život skutečně obrodil a dobře nasměroval.

Zdá se, že to nebude nijak zvlášť těžké. Anděl sice vedle nás dnes nestojí. I když, kdo ví? Anděla přece nedělají křídla nebo záře nebeská, ale poselství - to, co vyřizuje, co zvěstuje. Dobrá zpráva křídla dává, jak jsme to v neděli zpívali s dětmi při hře.

A ta se nyní kolem nás ozývá na sta způsobů takřka odevšad. Nerozhlašují ji už jen pastýři, zpívají o ní celé sbory, pop-hvězdy i písničkáři, recitují ji děti a herci, mluví o ní dokonce i politici. Výtvarníci jí dali nesčetně podob. A my jsme tím vším díky marketingu obklopeni možná už od října. Snad ani není možné, aby se člověk s tou radostnou novinou nesetkal, aby ho ta atmosféra nestrhla, nenakazila, neprostoupila; aby se k ní nějak nepřipojil — nezazpíval si s chutí koledy, nepopřál nikomu radostné svátky, neužasl nad tím, kolik krásy, radosti a dobré vůle se díky tomu betlémskému narození zrodilo.

Tohle všechno jistě k vánocům patří. I v evangeliu to najdeme — andělské zpívání, pastýře, co se jdou do Betléma podívat, a když vidí, co se stalo, tak o tom každému povídají a rozhlašují to všem. A ti, co to slyší, žasnou.

Jenomže pak je v něm ještě to „Ale“ - Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. To „ale“ dává tušit, že to asi není tak nabíledni, jak se zdá. Jakoby nám autor chtěl naznačit, že i při tom všem, co se děje, se může něco podstatného vytratit, že i když se toho všeho účastníme, můžeme se s tím ve skutečnosti jenom míjet.

Můžeme se dívat a přitom vlastně nic nevidět. Můžeme poslouchat, ale přitom neslyšet, nebo slyšet úplně něco jiného. A můžeme dokonce vyprávět a hlásat, a třeba i opakovat to, co nám bylo řečeno o tom dítěti, a přesto být úplně vedle. Ani nám nedojde, o čem vlastně mluvíme. K naší mysli to ve skutečnosti vůbec nedorazí, necháme to padnout pod stůl.

Ony ty vánoční noviny a podívaná mohou také jenom klouzat po povrchu. Nebo spíš my v nich můžeme klouzat po povrchu a přitom to nejpodstatnější pominout nebo poztrácet. 

Dívat se, vidět, povědět, rozhlásit, slyšet a žasnout — to ještě samozřejmě neznamená zachovat všechno ve své mysli. Mezi tím může být veliký rozdíl. Takový je vzkaz toho evangelistova „ale“ pro nás čtenáře. Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.

Víte co, pojďme si udělat takovou malou vánoční inventuru: Co vlastně z toho, co nám bylo řečeno o tom dítěti, opravdu vidíme, slyšíme a hlásáme? Zachovali jsme jako Maria všechno ve své mysli anebo se z toho velká část vytratila a naše slavení je jen míjení?

Tak třeba andělé — ty vidíme. Těch jsou naše vánoce plné. Betlémy a koledy se bez nich neobejdou. Obletují děťátko, prozpěvují mu, na šalmaje hrají a tak podobně. A oni v tom biblickém vyprávění opravdu jsou. Ale počkejme - kde v něm jsou? V Betlémě? U děťátka? Kdepak. Tam dorazí jen pastýři. Andělé jsou jenom někde před Betlémem nebo za Betlémem, na kopečku, na pastvě, u pastýřů, jako nápověda, jako ukazatel, aby si toho obyčejného narození vůbec někdo všiml, protože na něm na pohled nic zvláštního není. Ta všednost, obyčejnost, ve které sami od sebe Boha vidět neumíme, ta se nám z vánoc nějak vytratila.

Zůstaňme tedy u pastýřů. Ti se nám z vánoc nevytratili. Jeden nese beránka ze stáda svého, druhý jablíčka pro červená líčka, další něco na kašičku a na zahřátí ručiček. Téhle lidské dobromyslnosti a štědrosti obyčejných lidí, jsou koledy, které zpíváme, plné. Radost poslouchat. Jenomže ouha, ono o ní v evangeliu není ani slovo. Do Betléma pastýři jdou, to ano, ale jen aby se podívali, přesvědčili, co se tam stalo. Žádné dárky nenesou. Ruce mají prázdné. To nám uniklo.

I s prázdnýma rukama může ale přece dát člověk průchod dobrému srdci, ne? I tak může děťátku posloužit. Koledy zase napoví: „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbati.“ Jo, jenomže jak? Ona tu ta kolíbka právě chybí. Zapomněli jsme, že jsme ve chlívě, nebo u krmelce, zkrátka v nouzi. A zkuste kolíbat jesličkami, to byste z toho nemluvňátka brzy duši vytřásli. V některých situacích prostě žádná příležitost k idylické něžnosti není.

 

No dobře, řekneme si, někdy holt něco nejde, není to možné, ale to ještě neznamená, že tu není dobrá vůle. O tu přece jde! Na tu o vánocích sázíme. Lidem dobré vůle pokoj přejeme a zvěstujeme. Samosebou se mezi ně také počítáme. Jenomže jak se nám do ní vejde, že se pro ženu, která už, už rodí, nenajde místo pod střechou? A to ani nešlo o nějaké uprchlíky, ale o rodáky. A přesto jim všude zabouchli dveře před nosem. Pokud i tohle zachováme ve své mysli, tak se nám ta dobrá vůle pěkně zkomplikuje.

To už nám pak pro radost zbude snad jenom pokoj a klid — taková ta „tichá noc, svatá noc“. Ani to není v uspěchaném světě málo. Svátky pokoje a klidu, tak to přece říkáme. Tak si to přejeme. Ale copak my prožíváme nějaký zvláštní pokoj a klid, třeba když vyplňujeme daňová přiznání, když běháme po úřadech nebo se tlačíme ve frontách? To nás spíš nervy berou, ne? Tím ale ten příběh přece začíná. To je situace, ve které se odehrává — sčítání lidu, majetkový soupis, nařízení okupačního císaře, kvůli kterému se lidé trmácejí sem a tam, a všude je taková tlačenice, že se zapomíná i na základní slušnost a jedni druhým přibouchnou dveře před nosem. To jsme asi také nechali padnout pod stůl.

Suma sumárum tahle bilance evangelistovo „ale“ jenom potvrzuje. Třebaže teď skoro o ničem jiném než o Kristově narození neslyšíme, nemluvíme a máme ho pořád před očima, moc jsme z něho ve skutečnosti ve své mysli nezachovali. Ty naše vánoce, to jsou spíš svátky zapomnění. A ta radost asi taky.

Jak by se také mohl člověk radovat, kdyby na všechno to těžké a smutné aspoň na chvíli nezapomněl, kdyby to nevytěsnil? Jak se radovat, když si v mysli podržíte starosti s daněma, když nezapomenete na ty, kdo mají právě moc a tak si myslí, že jsou snad bozi a hýbou s lidmi jako s figurkami a vy se kvůli nim musíte trmácet sem tam, když máte před očima tu tlačenici, která bere lidem jejich lidskost, takže jsou k druhým lhostejní, když nezapomenete na ten chlív, ve kterém nemá dítě ani postýlku, a na svoje prázdné ruce? To jde těžko.

A evangelista přisvědčí: Ano, máte pravdu, to jde těžko. Však také ta, která to všechno v mysli zachovávala, musela o tom hodně přemýšlet a rozvažovat.  I naše vánoce by asi byly míň rozjuchané a víc zamyšlené, kdybychom to všechno v mysli podrželi. A sami od sebe bychom možná stěží nějaký důvod k radosti našli. To chce asi opravdu nechat si od těch andělů napovědět.

Jestli se totiž Bůh právě uprostřed tohohle všeho rodí, pak je v tom všem také s námi; pak ani svět s tímhle vším není bohapustý a o věrnost a solidaritu se v něm nemusíme bát. Nestojí jen na nás. Bůh se pro ně rozhodl. Je s námi, nejen když se nám daří z ubíjející všednosti uniknout,

je s námi, i když nás semele, i v té tlačenici, i v tom chlívě. Je s námi nejen, když máme dobrou vůli, ale i když je to s tou naší dobrou vůlí všelijaké, i když pro něj mezi sebou nemáme místo a máme jen ty prázdné ruce. Nečeká, až se z toho vyhrabeme, až se polepšíme. Nepřináší radost a pokoj až těm, kdo si to zaslouží, ale — jak říká anděl — všem, pro všechen lid. Právě tou solidaritou a věrností, která se těžkostem nevyhýbá.

Ne my jeho, ale on nás obdarovává. Svou chudobou, svou vydaností, tím, že přijímá naše lidství se vším všudy za své, abychom  v něm a na ně nebyli sami, abychom se v něm mohli s Bohem setkat. Vánoce jsou svátky boží solidarity; jeho lásky, která jde do toho všeho, co nás mnohdy ubíjí, s námi.

A kdo tohle opravdu spatří a v mysli zachová, ten už se nemusí pro radost utíkat ke sklerotické idyle, ten se může, jako ti pastýři zase vrátit ke své práci, do svých „všedních“ dní a chválit a oslavovat přitom Boha za tu radost, která se svátečním časem nekončí, která vydrží. A v tom je teprve svoboda pro štědrost. Dnes a napořád. Amen.