Nedělní kázání, 2. 3. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Žalm 139,1 — 12 + 23 — 24

Text: Jonáš 1,3 — 5

Sestry a bratři,

něco se nepochopitelně zvrtlo. Hned na začátku, hned na startovní čáře. Trasa i cíl jsou jasné. Závodník zaklekl do bloků. Výstřel zazněl. Ale on vyrazil úplně opačným směrem. Co to má znamenat? Co se to děje?

Ten, kdo má vyřizovat boží slovo, ho přece zaslechl. Stalo se k němu slovo Hospodinovo. Zadání bylo naprosto jasné. O tom, co by měl člověk dělat, neexistuje žádná pochybnost. Kéž bychom dneska takovouhle jistotu měli, říkáme si. To by bylo něco úplně jiného.

Ale opravdu by to bylo něco úplně jiného? Opravdu je problém jenom v dnešní nejistotě o tom, co vlastně Bůh říká? Opravdu nás brzdí a mate v životě z víry jenom ta relativita, kterou dnes musíme řešit? Nejsou to spíš obavy a strach? Vystoupit proti zlému není jen tak. Není to spíš pocit, že na to nestačíme, že na to prostě nemáme? Nebo pochybnosti, jestli to má vůbec smysl? Co zmůže jedinec proti vší zvůli? Nebylo by divu, kdybychom proto váhali, nebo se tomu chtěli vyhnout. Tohle není v bibli nic výjimečného. Kvůli tomu se v ní brání poslání i ty nejvýraznější postavy. Třeba Mojžíš nebo Jeremjáš. Ani jeden se na to necítil. Oba odmítali. A přece to neskončilo útěkem.

Možná není ten hlavní zádrhel v odporu, ve strachu, v pochybnostech. To všechno se objeví skoro při každém povolání. Možná je ten hlavní zádrhel právě v tom, že tady se nic z toho neozve. Pokud člověk s Bohem mluví, tak i když odmítá, i když se na to necítí a nesouhlasí, je stále šance, že Bůh ten odpor, strach i pochybnosti může překonat. Ale Jonáš žádný dialog nevede. Žádné námitky nevysloví. Neodmítá slovy, odmítá skutkem. Prostě se otočí a vydá se jiným směrem.

A tak to nejspíš bývá. Nepřeme se, nic nenamítáme, neříkáme Bohu „ne“. Hlasujeme a vyznáváme prostě svýma nohama, směrem, kterým se pustíme, tím, za čím v životě jdeme, nasměrováním života. Bez diskuzí, beze slov, bez rozhovoru i bez námitek. To je to „pryč od Boha“. Nemíníme se vystavit té možnosti, že by nám do toho mluvil. Prostě si jdeme po svých. A klidně si přitom dál můžeme připadat věřící. Ostatně i Jonáš později na svém útěku prohlásí, že je bohabojný.

Namísto náročného kritického zápasu s tím, co je zlé, utíkáme se do Jafy, což se překládá jako „Město krásné“. Odvracíme prostě zrak od té donebevolající zvůle, která naléhá na naši odpovědnost, a utíkáme se k něčemu krásnému, hledáme pohodový ráj, který nám dá na všechny ty hrůzy zapomenout. Toužíme být jim i tomu apelu co nejdál. Jezdíme do obchodních center, do zámoří a třeba až na sám konec světa, jen aby k nám nic z toho nedolehlo. Prostě pryč od toho všeho. Někam, kde se podle našich představ ten boží hlas neozývá, kde nám nikdo žádnou odpovědnost připomínat nebude. A za tohle zapomnění jsme ochotni zaplatit. Takřka cokoli. Podle midraše byl prý lodní lístek dražší než sama loď.

A zdá se, že se to opravdu daří. Tohle je jeden z mála okamžiků Jonášova příběhu, kdy mu, to co chtěl, vyšlo. Našel loď do Taršíše, zaplatil, nastoupil a pluje. Jenomže autor té biblické knihy zároveň nikoho nenechává na pochybách, kam ta cesta ve skutečnosti míří. Stále znova to tu opakuje: Jonáš sestoupil do Jafy, sestoupil do lodě, sestoupil do podpalubí… A ten sešup bude pokračovat pořád dál — až do těch nejtemnějších hlubin, až na dno. Od chvíle, kdy se člověk obrátil k Bohu zády, ať dělá, co dělá, klesá pořád níž a níž.

A nejedná se jen o pomyslný poklesek vůči nějakému teoretickému duchovnímu ideálu nebo úrovni. Na té cestě, na které se zříká svojí odpovědnosti, nedosáhne Jonáš klidu. Ocitá se naopak uprostřed rozpoutaných živlů.

Ale pozor! Kdo by kvůli tomu chtěl v každé bouři nebo živelné pohromě vidět zásah či trest boží, ten je vedle. To může tvrdit jenom ten, kdo bibli nečetl a nezná. V ní už Elijáš na Chorébu jasně slyší, že v těch ohromujících živlech Bůh není. A těm, kdo při nejrůznějších katastrofách přispěchají s takovým zbožným vysvětlením, říká Ježíš výslovně, že se pletou.

Tohle je právě jen o tom, že se Bohu ani vlastní odpovědnosti utéct nedá. Kdo jí uhýbá, kdo pro svůj klid a bezpečí odmítá vystoupit proti zvůli, kdo se o to, co se děje jinde, nestará, ten nejen že klid a bezpečí nezíská, ale ohrožuje nejen sebe. Je příčinou nebezpečí pro druhé. Jeho neochota ozvat se proti zlu může strhnout do katastrofy ostatní. Není to jen jeho individuální záležitost.

Tohle je, myslím, třeba slyšet právě dnes, kdy se víra považuje za ryze soukromou věc. Do toho, čemu kdo věří nebo nevěří, prý nikomu nic není. Zní to tolerantně, jako důraz na svobodu svědomí. Jenomže ono to taky svobodu druhých ohrožuje. Důsledky osobních postojů nedopadají jen na člověka samotného. Ovlivňují životy ostatních. Životní nasměrování jednotlivce může způsobit zkázu druhých. Plujeme totiž vždycky na jedné lodi. A tak naše osobní důvěra či nedůvěra, přijetí odpovědnosti, která nás přesahuje, nebo útěk před ní nikdy není jen osobní záležitost. Netroskotal jen Jonáš, ztroskotání hrozilo celé lodi.

A tak se všichni okolo snaží, aby tu situaci zachránili. Každý jak dovede, každý podle toho, čemu věří. Jinak to ani nejde. A obětují tomu opravdu mnoho. Vrhali do moře předměty, které měli na lodi. Nelitují ničeho. Dělají, co mohou. Ale všechno je to málo platné. Možná jste tu bezmoc někdy sami zažili.

Člověk chce pomoct, snaží se odlehčit situaci, nasadí se, nekouká na to, co ho to stojí, dělá, co může, ale nic nezmůže. Situaci za druhé prostě vyřešit nemůže. Dokud dotyčný nenahlédne, že jde především o jeho bouři, tak zkrátka není pomoci. Dokud nepřijme odpovědnost ten, koho se to nejvíc týká — což může platit i o nás, je všechno úsilí marné. Ostatní s tím nic neudělají. Můžete se rozkrájet, ale ta bouře se neutiší.

To by musel chtít on sám.

Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Zní to nepochopitelně, absurdně a otřesně. Taková netečnost, taková bezohlednost, taková nesolidarita. Ostatní se mohou strhat, aby tu krizi vyřešili a s ním to ani nehne. Nepřidá se, nepomáhá. Strach v jejich očích nelze přehlédnout, ale jemu jakoby to bylo úplně jedno. Jakoby s tím i s nimi neměl vůbec nic společného. Zase si jde po svých. Bez ohledu na cokoli, bez ohledu na kohokoli. Proboha, co je to za člověka?!

Ale opravdu je to tak výjimečné a nepochopitelné? Jonáš asi už tuší, že všechno zvoral. Pohnojil, co mohl. Všechno je špatně. A jak snadno se nás v takové chvíli zmocní apatie. Jako Kaina: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit.“ Nic už zkrátka nemá cenu. Cokoli je k ničemu. A tak je nám už všechno jedno. Totální rezignace. Jenom už tu ubíjející bezvýchodnost nemít před očima. Prostě někam zalézt, někam se zašít, radši všechno zaspat. Jako ten, kdo si zacpává uši před hlasem vlastního srdce. Jako náš prototyp Adam, který zalezl do křoví, aby se nemusel konfrontovat se svou zradou. Jako provinilé dítě, které se schová pod peřinu. V dětinské naději, že před čím zavřeme oči, to přestane existovat.

Je nám tohle opravdu tak cizí? Nenosíme si spíš toho spícího Jonáše v podpalubí celý život v sobě? Víme, že to nic neřeší, že je to jen další útěk, další sešup. Když jsem byl malý, zalezl jsem takhle pod peřinu a málem jsme kvůli tomu vyhořeli. Víme, že to tu krizi jen umocní, ale děláme to. Zavíráme oči, vypínáme zprávy, stahujeme se do svých uzavřených světů, kam to běsnění zvenku nedoléhá, vyhýbáme se těm, kterým jsme ublížili. Hrajeme mrtvého brouka. Žádná naděje v tom není.

A přesto poznat se v tom zalezlém Jonášovi nemusí být beznadějné. My s ním dnes končíme, ale v tom příběhu s Bohem jsme teprve na začátku. Jestliže v něm má i tahle krize místo, pak nemusí být definitivní. Jenom si ji přiznat. To je začátek. Amen.