Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook


Podporujeme

  Kázání a jiné texty

Nedělní kázání, 8. 1. 2023 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Jeremiáš 18,1 — 6

Text: Marek 10,35 - 45

„Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“

Kdo by nechtěl, bratři a sestry? Kdo o téhle možnosti nesní? Jenom vyslovit to, po čem toužíme, a hned to také mít. Vlastnit takovýhle bianco podepsaný šek, do kterého můžeme sami dopsat sumu. To je odvěké přání člověka. V pohádkách se vtělilo do zlaté rybky nebo kouzelného dědečka, v politice do neskutečných předvolebních slibů. A někdo takhle ve víře přistupuje i k Bohu, ke Kristu: „…chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ Chtěli bychom, aby Bůh plnil naše přání.

A jedni, protože to tak nefunguje, tvrdí, že žádný Bůh není. A druzí naopak tvrdí, že to tak funguje, že jim Bůh jejich přání plní, což je možná ještě horší, protože z toho Bůh vychází nejen jako služebníček, ale navíc jako služebníček neschopný, protože lidé dál umírají, některé děti se rodí s těžkým postižením, rodiny se rozpadají, přírodní katastrofy se dějí a války i se všemi hrůzami se dál vlečou. Ať zbožná či bezbožná je to pořád jedna a ta samá falešná písnička: Chtěli bychom — a problém je jen v tom, jestli to uděláš a jestli na to máš.

Ježíš ho ale vidí jinde: „Co chcete, abych vám učinil?“ To je ta skutečná otázka. Sem — nad nebo za naše přání — patří ten otazník. Od problému naplnění nás vede k zamyšlení nad našimi tužbami. Co chcete… zamysleli jste se nad tím vůbec? Přemýšleli jsme někdy nad tím, jak by to dopadlo a jak by to vypadalo, kdyby se naše přání splnila? Víme, o co vlastně žádáme? Co by to představovalo pro náš život? Co by to znamenalo pro ostatní? Co by se stalo, kdyby měl podobné přání kdokoli jiný nebo každý?

Poslouchal jsem nedávno Zeměměřičskou povídku od Ivana Klímy. Má mimo jiné silný ekologický akcent. Ivan Klíma v ní popisuje, jak právě ten inženýrský přístup, který chce všechno jenom změřit, zvážit a zaznamenat, aby to mohl použít a využít, vede do záhuby. Ale neviní z toho jednoduše inženýry. Poctivě domýšlí, jak je tenhle přístup důsledkem přání nás všech. Chceme se mít líp. Chceme život stále bohatší, snadnější, pohodlnější. Inženýři jenom plní naše zadání. Víme, oč vlastně žádáme?

Jan s Jakubem si mysleli, že to vědí: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“

Už na první poslech nám to asi zní podezřele a negativně — žádost o protekci, touha být nahoře, přání panovat, chtivost slávy. Každý věřící si nejspíš hned řekne, že jsou vedle. Trochu se divíme té jejich natvrdlosti — že jim to hned nedojde, když chodili s Ježíšem? Jenomže je to opravdu tak, jak se nám to jeví?

Jan s Jakubem nežádají prostě o protekci, moc a slávu. Oni žádají o účast na vládě Kristově. Žádají o to, aby obstáli před Kristem, a tak aby jim patřila rozhodující role v jeho království, až se jeho moc potvrdí, jak o tom on sám mluví: „Amen, pravím vám, až se Syn člověka při obnovení všeho posadí na trůn své slávy, tehdy i vy, kteří jste mne následovali, usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. (Mt 19,28). O tohle jim jde — o čestné místo tehdy, až se potvrdí, že Ježíš skutečně vládne, a o rozhodující roli při obnově všeho.

Teď už se to jeví asi trochu jinak než na první pohled. Teď se možná ty naše role prohodily. Kdo z nás by mohl poctivě říct, že kdyby měl možnost vyslovit jakékoli přání, přál by si především uspět s Kristem? To by bylo možná nejdřív zdravíčko, pak štěstí, potom klid, úspěch v zaměstnání, rodinná pohoda… Jen si vzpomeňme na nedávná novoroční přání. Kdo ví na kolikátém místě by byl Bůh a jeho království?

Jan s Jakubem nejsou vůbec takoví natvrdlíci a mimoňové, jak se zdálo. Mají na prvním místě boží království a stojí o to, aby v něm nehráli vedlejší roli.

A přece, nebo snad právě proto, slyší od Ježíše: „Nevíte, oč žádáte.“ Sláva a moc, ve kterých chcete mít své místo, se od lidských představ zásadně liší. Patří k nim kalich utrpení a hořkosti, patří k nim křest, který není jen symbolem smrti, ale je to smrt sama. Můžete tohle opravdu přijmout za své? Můžete se s tím ztotožnit? Je pro vás přijatelné, abyste trpěli? Je pro vás přijatelné, abyste zemřeli? Že umřeme tak jako tak, to je jiná věc. Ale jsme schopni přijmout smrt, máme-li možnost volby? Přijmout ji jako důsledek svého rozhodnutí pro určitou životní cestu? Na to se Ježíš ptá.

A tady je už stěží myslitelné, že by ti dva učedníci nerozuměli. O to víc udiví jejich jednoznačná odpověď: „Můžeme.“ Před takovým odhodláním nezbývá než se sklonit. My často váháme, jestli nám Kristus stojí za ranní vstávání, za volný víkend, nebo za pár pětek, které pomohou potřebným. A Jakub s Janem mu chtějí být blízko, i kdyby je to mělo stát život. Co víc by bylo možné žádat?

Nic. Nic víc. Ale také nic míň. Ježíš nechlácholí, neuklidňuje, neříká: „To nebude třeba.“ „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni.“ Ano, být mi blízko to může znamenat i tohle, to může obnášet utrpení, to může stát i život. S tím je třeba počítat. To odhodlání, které máte, je nutné.

Ale pozor! - To utrpení, které vás čeká, to není cesta k úspěchu, ani ke zbožnému úspěchu. Nejde o soutěž o prvenství, nejde o nějaký supernáročný a proto dokonalejší způsob, jak dosáhnout splnění svých přání. Věrnost není prostředek k něčemu dalšímu. 

Abychom dosáhli toho, oč usilujeme a co si přejeme, jsme my lidé schopni obdivuhodných výkonů a obětí. V tom je síla fanatismu. Ale Ježíš nemluví o utrpení a o smrti jako o prostředku ke kýženému cíli, ke zbožnému úspěchu a ocenění. Je to pro něj prostě jen důsledek oddanosti Bohu. „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“ Boží vláda není šancí pro naše ambice, ani pro zbožné ambice. Boží vláda znamená prostě přijmout to, co Bůh připravil, ať už je to utrpení a smrt jako důsledek věrnosti, nebo místa po levici a po pravici. Jde zkrátka o přijetí boží vůle. Jaká bude, to není věc naší režie. S ní se ani naše zbožné úmysly nekryjí.

Mezi lidmi, a mezi námi věřícími asi zvlášť, panuje, přesvědčení, že být první, nebo být někde nahoře, zastávat nějaký vysoký a vedoucí post, je jaksi problematické a z hlediska víry vlastně nežádoucí. Máme sloužit, nikoli vládnout. Na ty, kdo se o ta vysoká místa ucházejí, se většinou díváme podobně jako zbylých deset na Jana a na Jakuba — skrz prsty, nakvašeně, někdy i s hněvem. Dobře jim to Ježíš řekl: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil!“

Jenomže on to právě neřekl těm dvěma! On tak reagoval na pohoršení těch zbylým deseti. Takové pohoršení totiž prozrazuje jenom

žárlivost a závist, kterým jde vlastně o totéž a možná jim jen chybí kuráž, aby si o to řekli? Proč by je — nebo nás — ta ambice na vedoucí postavení tak dráždila, kdybychom v ní viděli něco jiného než příležitost pro moc, slávu, uznání a privilegia?  

A proto potřebujeme stejně, ne-li dvakrát tolik slyšet Ježíšovo napomenutí: …kdo mezi vámi chce být první, buď vaším služebníkem.

Ježíš tu touhu po předním postavení vůbec nezavrhuje, neříká: Nebuďte první, neusilujte o to, držte se při zemi — ale: přijměte to přední místo jako službu. To je ten zásadní rozdíl od těch, kdo platí u národů za první a veliké. Oni své postavení přijímají jako možnost panovat a utlačovat, jako prostředek pro uskutečnění svých přání. Ne tak bude mezi vámi… Vy přijmete přední a vysoké postavení jako službu druhým. Ostatní ji přijímají proto, aby se mohli prosadit. Ostatní ji odmítají, protože je to otročina, která krade čas, soukromí, síly i nervy, protože nejsou ochotni sloužit. Vy ji ale právě jako službu přijměte i se vším tím trápením, které k ní jistě patří. A to ne jako nepříjemnou daň za to, abyste něco získali, něco si vysloužili, ne jako prostředek k nějakému vašemu cíli, ale prostě proto, že to je součást služby, kterou Syn člověka zjevil jako pravdu života, jako Boží vůli.

A my mu věříme. Proto pro nás služba není jen prostředkem k tomu, abychom získali něco většího a lepšího. Ona je tím větším a lepším, pro co stojí za to žít. Amen.