Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook


Podporujeme

  Kázání a jiné texty

Nedělní kázání, 4. 2. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Ezechiel 34,11 — 16

Text: Matouš 10,5 - 15

Sestry a bratři,

naše církev patří k těm zavedeným, tradičnějším, historickým církvím, jejichž členů ubývá. Když se začne mluvit o misii, býváme proto rozpačití. Na jednu stranu ji vnímáme jako svůj nedostatek, na druhou nám způsoby, jakými ji provádí některé probuzenecké církve, nejsou vlastní a vidíme je — často právem — kriticky. Tápeme. Nevíme, co s tím.

Možná je to ale i proto, že samozřejmě předpokládáme, že je účel a smysl misie jasný. Zkrátka získat pro křesťanství — a ještě lépe pro českobratrské evangelictví — nové lidi, aby nás bylo víc. Nebo vznešeněji řečeno „zvěstovat Krista a získávat mu tak nové učedníky“. Ale je tomu opravdu tak?

Slyšeli jsme teď, jak a k čemu vysílá Ježíš svoje učedníky. A já si vůbec nejsem jistý, že to tomu obvyklému pohledu na misii odpovídá.

První, co nás asi zarazí, je, ke komu mají podle něho jeho učedníci jít: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Takové omezení jenom na ty „své“ má pro nás pachuť skupinových zájmů a náboženského protekcionismu, který pečuje jen o vlastní příslušníky — prostě takové kolektivní sobectví. Ale ono v něm nejspíš nejde o omezení, nýbrž o zkonkrétnění lásky. Z evangelia přece víme, že Ježíš uzdravil třeba i sluhu římského setníka nebo posedlého v Gadarenské krajině. A právě v Matoušově podání ústí celé evangelium do výzvy: „Jděte ke všem národům…“.

Obecná, všeobjímající láska bývá ale často bezzubá a nezávazná, nebo je jen otázkou naší sympatie. Pokud to konkrétní vymezení nemá, může člověk pomoc a lásku realizovat jenom tehdy, když se to zrovna hodí, nebo jenom vůči těm, kdo ji vítají a jsou mu sympatičtí. Je snazší podporovat třeba i dobrou humanitární organizaci, než snést a skutečně se zajímat o souseda, příbuzného nebo bratra ve sboru, který má třeba své předsudky, chová se všelijak, vůbec nám nemusí být sympatický a za své trable si třeba může sám. To jasné zaměření ale připomíná, že bez vztahu k němu je láska iluzí.

A ještě důležitější asi je, že to omezení na „své“, konkrétně na ty, kdo mezi nimi selhali — nebo by snad bylo lepší říct, kdo propadli sítem, kdo jsou ztracení nebo, kteří zahynuli — ukazuje, že v tom poslání nejde o misii tak, jak jí často rozumíme, totiž jako získávání druhých pro vlastní společenství nebo pro své náboženství. Učedníci nemají lovit mimo ně. A ani v Izraeli nemají přesvědčovat ty, které jejich víra dobře nese a vede. Jejich poslání a pověření má mnohem spíš charakter pomoci a záchrany těch, kdo ji nenašli a zůstali bez ní.

Všimněte si také, že jméno Ježíše v jejich poslání vůbec nefiguruje. Oni nemají zvěstovat jeho — alespoň ne tak prvoplánově, jak to my křesťané většinou děláme. Oni mají kázat, že se přiblížilo království nebeské. Což je poselství, s kterým přišel už Jan Křtitel. Dalo by se říct, nic zásadně nového. O nějaké nové věrouce nebo přesvědčování tu nepadne ani slovo. Jejich úkol by se dal spíš charakterizovat jako naprosto praktické osvobozování od všeho, co lidi sužuje, trápí, ničí a zotročuje. Mají vymítat zlé duchy, uzdravovat každou nemoc a chorobu, probouzet k životu, očišťovat od malomocenství.

Nás ale asi hned napadne: No jo, ale jak? Tohle všechno přičítáme v evangeliích zvláštní zázračné moci, kterou nemáme. Tou nás přece nikdo nevybavil. Možná tu o ni ale ani nejde. Možná to spíš souvisí s tou prvoplánovostí našeho zvěstování Krista, kterou jsem zmiňoval.

Úkol, který Ježíš učedníkům svěřuje, se totiž takřka doslova kryje se souhrnem toho, co on sám doposud dělal. Zkratkou řečeno — učedníci nemají Krista zvěstovat, oni mají pro druhé — pro ty ztracené či zahynulé — Kristem být. Mají dělat totéž, co on. Apoštol Pavel to později jinými slovy křesťanům napíše: Vy jste údy těla Kristova. A současná teoložka Dorothe Sölle zase říká, že Kristus nemá jiné ruce a nohy než ty naše.

Proto jsem se při příbězích o Ježíšově uzdravování, vyhnání zlých duchů a navrácení života, na které jsem od podzimu kázal, pokoušel ukázat, že v nich není položen důraz na nějakou nadpřirozenou moc, ale spíš na důvěru, která se projevuje neobvyklým přístupem — Ježíš se nestraní hříšníků, neodděluje se, nesoustřeďuje se na prokázání vlastní spravedlnosti a bezúhonnosti, odpouští, nedrží si odstup a kvůli pomoci přestupuje i Mojžíšův zákon. To všechno je v našich možnostech. A já věřím, že právě v tom je ta osvobodivá síla.

Možná tento charakter poslání podtrhuje i jeden rozdíl, který mezi Ježíšem a jeho učedníky přece jenom je. Jediné, co v jejich pověření, na rozdíl od Ježíšovy činnosti chybí, je „učte“. Nám by to možná přišlo nejsnadnější a taky se toho rádi ujímáme — učíme a poučujeme druhé. Ale to tam právě není. Ke všemu ostatnímu jsou učedníci zmocněni, ale učení jako by bylo mimo jejich kompetenci. Možná i tohle patří k tomu přístupu víry, která léčí.

Ježíš pak pokračuje dvěma praktickými pravidly. První se týká odměny či mzdy, druhé vhodných hostitelů. Obě podle většiny vykladačů souvisí s věrohodností poslání učedníků. První prý podle nich zdůrazňuje jeho nezištnost, druhé má zamezit jeho kompromitaci. Je ale zase otázka, jestli jim dobře rozumíme.

Starší kralický překlad totiž v prvním případě neříká „Neberte si od nikoho“, ale pouze „neberte si“ zlato a stříbro. A to také odpovídá řeckému originálu. Místo důrazu na nezištnost jde v té výzvě spíš o odvahu k nezajištěnosti, nebo ještě lépe o důvěru v soudnost a štědrost druhých. Ježíš přece odměnu nijak neproblematizuje, naopak ujišťuje, že je dělník hoden své mzdy.

Jestliže před tím říká „zadarmo jste dostali, zadarmo dejte“, má asi na mysli něco jiného než běžnou mzdu. Varuje spíš před tím, abychom nepomáhali účelově a neviděli v pomoci záslužnou činnost, abychom ji nezneužili k lovení dušiček nebo získávání bodů pro vlastní spásu. To by byla zlá lež. Nerozdáváme přece ze svého. Sdílíme jenom to, co jsme sami přijali.

A stejně tak výraz „kdo je toho hoden“, má asi trochu jiný význam, než mu obvykle přisuzujeme. Ježíš, který stoloval s hříšníky a pobýval v domech celníků, asi stěží vybízí k lustrování mravních kvalit hostitelů. Ten řecký výraz spíš znamená, že má jejich výběr jeho jednání odpovídat. To, co s ním nejde dohromady, není ani tak nedokonalost hostitelů, nad kterou by se mohl někdo pohoršit, ale mnohem spíš právě samospravedlnost, která se nad druhými povyšuje a pohoršuje. Ta přece vede v evangeliích k odmítání jeho poselství. Nedávejte jí za pravdu tím, že si budete notovat s povýšenými mravokárci, nebo že budete stále přelétat, abyste našli vysněné bratrstvo neposkvrněných. Kristovská věrnost se přece osvědčuje tím, že s druhými nese i jejich nedostatky. Ctěte ji stálostí svých vztahů.

Samozřejmě někdy to nejde. Vztah nikdy nezáleží jen na nás. Můžeme být odmítnuti. V tom případě Ježíš radí, abychom šli dál. Když říká, abychom dokonce setřásli jejich prach ze svých nohou, a připomíná boží soud, může to znít jako výzva k definitivnímu odepsání a zatracení dotyčných. To by ale bylo vzhledem ke zvěstování pokoje, k němuž jsou jeho učedníci povoláni, dost absurdní. Já té výzvě rozumím jinak.

Ježíš nás osvobozuje od toho, abychom si přičítali odpovědnost za každý neúspěch. Právě přílišná odpovědnost bývá urputná a agresivní a potřebuje se ospravedlnit. Musí buď přesvědčit, nebo zatratit. Odkaz na boží soud od téhle nutnosti osvobozuje. Tak, jak to píše apoštol Pavel: „Je-li možno, pokud to na vás záleží, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud…“ Rozsoudit a ospravedlnit se zkrátka není na vás. Neřešte to. Nechte to opravdu za sebou. V tom je někdy víc naděje a pravdy, než když se člověk cítí za všechno odpovědný. I při té misii. Amen.