Kázání 29. 3. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 13,44 - 46

Text: Marek 14,3 - 9

Sestry a bratři,

evangelia obsahují mnoho příběhů a vystupuje v nich mnoho postav, ale málokteré se od samotného Krista dostalo takové pozornosti a ocenění, jako téhle bezejmenné ženě. Ježíš o jejím skutku nakonec říká: „Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“ A to lze pochopit i tak, že její čin neoddělitelně patří k evangeliu, že vyjadřuje jeho podstatu. Všude, kde evangelium zazní, bude v tom i její čin obsažen. Pokud se nechceme s tou radostnou zprávou minout, pokud jí chceme porozumět, je třeba nechat se oslovit tím, co ta žena učinila.

Nevíme o ní skoro nic. Ani jméno nemá. Vůbec tu nemluví, nic nevysvětluje, ani se pak nehájí, vlastně úplně mizí ze scény. Kdybychom byli katolíci, nemohli bychom ji ani prohlásit za svatou. Leda že bychom po způsobu neznámého vojína, vzdávali hold neznámé světici. Ale to by šlo stěží. Nelze z ní prostě udělat ideál. Nelze z ní udělat ani dogma, ani program. Je to všechno jen dílo okamžiku, který je stejně nezachytitelný jako ta žena. A tak ho asi také máme přijmout.

V životě má mít místo i to, co nelze zobecnit, co nelze postihnout pravidlem nebo přikázáním, které je provždy a předem dané. S jasnými pravidly asi nevystačíme, i kdyby byly sebezbožnější. Určitě mají svou platnost a jsou velikou pomocí, ale představa, že v nich máme klíč ke každému okamžiku života, je hluboký omyl. Je to příznak té duchovní natvrdlosti, kterou Ježíš vytýká svým učedníkům. Bezprostřední otevřenost okamžiku, momentální vnímavost srdce, bez toho se víra neobejde. Tím se asi liší živá víra od zákonické nebo dogmatické strnulosti.

Je až s podivem, kolikrát bible jako příklad víry zmiňuje právě takové jednání žen, které bylo dílem okamžiku: Támar, Raab, Rút, Marie Magdaléna i ta bezejmenná. Možná je v tom aktuálním hnutí srdce opravdu něco ženského. Možná se my muži, kteří máme rádi všechno utříděné a zákonitě plánované, máme skutečně inspirovat něčím, co je vlastní našim sestrám, i když ty to třeba v touze po emancipaci opouštějí.

Ta žena prostě v jediném hnutí srdce vezme pravděpodobně to nejcennější, co má, a navzdory všem praktickým úvahám tím vyjádří svůj vztah. Je-li Kristus opravdu tím nejcennějším v našem životě, je-li, jak praví starý katechismus "naším jediným potěšením v životě i smrti", existuje pak snad něco, čeho by bylo kvůli němu škoda se vzdát? Vždyť i všelijací vykukové a chladně kalkulující obchodníci — jak jsme to slyšeli v těch dvou podobenstvích od stolu Páně — takhle jednají. Objeví-li poklad nebo vzácnou perlu, nelitují ničeho. Čím jiným než tím nejvzácnějším, lze vyjádřit, co pro nás Kristus znamená?

Ta žena možná ani netuší, co vlastně udělala. Dala jen průchod svému citu, přemožena přítomností toho, kdo jí byl nade všechno vzácný. Teprve později a někdo jiný — totiž Ježíš - odhalí, jak prorocké a symbolické její gesto bylo. Právě takhle asi vznikají velké a krásné věci, právě takhle se asi stáváme podílníky Božího záměru a díla - jaksi mimochodem, aniž bychom si toho byli vědomi, aniž by pravice věděla, co činí levice.

Pokud děláme jako ta žena, co máme a můžeme, aniž bychom tím sledovali bůhvíjakou velikost, děje se něco nádherného a výtečného. Nejenom "dobrý skutek", jak tady trochu neduživě přeložili překladatelé. Na dobré skutky myslí učedníci, ale ta bezejmenná žena učinila podle originálu KALÓN ERGON - krásný, nádherný, znamenitý čin. Instinktivně vystihla to, pro co byly oči učedníků slepé. Beze slov, celým tělem vyjevila tajemství Božího díla, prorocky odhalila pravdu. Bez pomazaných řečí, skutečným pomazáním, činem, ve kterém bylo asi víc citu než promyšleného záměru.

Ale nedal nám snad Bůh city právě proto, aby se v nás rozehrály? Jistě, nemají nad námi vládnout, ale to platí stejně tak o chladném kalkulujícím rozumu. To, že se často snažíme absolutně ovládnout své emoce, je součástí našeho padlého lidství. Součástí touhy stvořit sama sebe, mít všechno pod kontrolou a k dispozici. Namísto vnímavosti chceme sami určovat běh věcí a diktovat ho i druhým. Přesně jako ti učedníci.

„Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ Taková škoda! Takové plýtvání! Nemá to žádný účel, je to jen chvilkové gesto. A přitom se ty peníze daly tak dobře použít, třeba na sociální práci.

Na první poslech to zní rozumně a ušlechtile. Možná by si každý z nás vzpomněl, kdy podobně argumentoval, kdy se pohoršil nad něčí marnotratností a měl proto tisíc rozumných důvodů. Jenomže Ježíš tu marnotratnost hájí. A než se zamyslíme nad tím proč, všimněme si jedné maličkosti, která odhaluje skutečné kořeny té zdánlivé ušlechtilosti, kterou často s učedníky sdílíme. Oni si osobují nárok rozhodovat o cizím majetku. Ten vzácný olej jim přece nepatří. A přesto jednají, jako by právě oni věděli nejlíp, co s ním udělat. I kdyby jím ta žena polila třeba svého osla, co je jim - nebo nám - do toho? Přispějí-li druzí k větší slávě Páně ze svého třeba na kolotoč, co nám dává právo to soudit?

V téhle souvislosti je možné citovat otázku z jednoho Ježíšova podobenství: "…nemohu si se svým majetkem dělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?" Z té pragmatické ušlechtilosti čouhá prachsprostá závist. V Janově verzi toho příběhu je to výslovně řečeno. A tak v té Ježíšově odpovědi můžeme slyšet také napomenutí:

"Co se montujete druhým do života. Ona učinila, co měla nebo mohla. Pokud vám jde skutečně o chudé, nikdo vám přece nebrání, abyste pro ně něco udělali, máte je stále kolem sebe. " Starost o chudé jistě není scestná. Můžeme jim činit dobře celý život. Ale za své, ne za cizí!

To ale není všechno - v té nevoli, která je nám tak dobře známá, i v té Ježíšově výtce jde o víc. To nepochopení má podstatnější rozměr a hlubší základ. Jeho podstatou je otázka: Nač to je, když to nemá žádný praktický účel! Nač to je, když se to nedá k ničemu využít? V pozadí je přesvědčení, že jenom to, co je účelné a přináší konkrétní užitek, má nějakou hodnotu. Jako by mírou všeho byla jenom ta účelovost. Jakoby samotná láska k Bohu nebo k Ježíši Kristu žádnou hodnotu neměla.

Jak často takovému domnění podléháme. Například, když mluvíme o nezastupitelné roli církve a zdůvodňujeme ji pouze sociálními aktivitami, abychom před světem i sobě dokázali, že je církev užitečná. Copak oslava Pána Boha, chvála Stvořitele, úcta ke Kristově oběti i její vyznávání, copak to samo o sobě není hodnotou? To budeme všechno měřit jenom užitkovostí? Co by potom ze života zbylo?

Právě v tom nás přece nikdo nemůže zastoupit: Ctít Boží svatost, radovat se z příběhu božího Syna, který s námi přišel sdílet svoje božství, odpovídat na něj svojí vděčností a oddaností, nelitovat pro něho ničeho, a tak bezděky vydávat svědectví o tom nejcennějším i ve chvíli, kdy to ztrácí na vážnosti a všichni se od toho odvracejí. Právě to je třeba, abychom nepodlehli diktátu dnešní pragmatické doby, která všechno měří jen užitkovostí a účelovostí. Právě to je důležité a nezbytné. Protože jinak je jen krůček k tomu, aby i život měl cenu jen, je-li k užitku, aby i ta péče o chudé a postižené byla pouze účelová, aby láska měla cenu jen potud, pokud něco přináší, aby i ta ochota nasadit se, byla podmíněná viditelným a předem zřejmým výsledkem.

Ten čin spontánní a nic jiného, než oddanost, nezamýšlející lásky bezděky potvrzuje skutečnou ničím nepodmíněnou lásku, která se pro všechny pragmatiky stane pohoršením. Protože Ježíš už nic pro ně pochopitelného nevyková. Jde přece na smrt. Nic jiného, než že umře, už neudělá.

Ale právě díky té smrti se mohou s láskou setkat i ti, kteří už žádný účel nenaplní, kteří sami ke smrti jdou. A ta žena ji svou oddaností odhalila našim očím jako to nejcennější. Pomazala Spasitele ve chvíli, kdy se jiným ztrácel, protože z něho již žádný užitek nekoukal.

Blaze každému, kdo se nad jeho slabostí neurazí, kdo jej miluje nade vše a nechá se tou láskou strhnout k marnotratnosti, která lásku žádným užitkem nepodmíní. Díky tomu nás nic od lásky neodloučí, ani život, ani smrt. Díky tomu se najdou ti, kteří provázejí i umírající, kteří slouží i těm, z kterých nic nekouká - ani uznání, kteří své bližní nezrazují, neopouštějí a nezatracují, i když je proto lidi budou mít za blázny a vyslouží si leda odsouzení. Amen.