Nedělní kázání, 26. 5. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Jan 6,1 — 21

Text: Jan 6,22 — 33

Sestry a bratři,

tenhle rozhovor, pokud ho člověk čte v souvislosti, kterou jsme si před chvílí připomněli — může dokonale vyléčit každého, kdo si od zázraků a mimořádných událostí slibuje, že povedou a přesvědčí k víře.

Den poté, co Ježíš pěti chleby a dvěma rybami nasytil pět tisíc mužů — ženy a děti tehdy nikdo nepočítal, žádají po něm právě ti nasycení znamení, aby mu mohli věřit, a předhazují mu, že Mojžíš dal jejich otcům na poušti jíst chléb z nebe. Jakoby vůbec nic neprožili. Jakoby se nic nestalo. Žádný důkaz ani podnět k víře to pro ně není. Vidí v tom jen výhodné řešení vlastního živobytí. Ježíš splňuje jejich ideální představu vlády, která zajistí chleba pro všechny. A tak ho chtějí provolat králem.

A podobné je to i s tou epizodou na moři, při které se námaha učedníků Ježíšovou přítomností nečekaně promění v cíl. Je pro ně jenom zajímavým rébusem, jak se Ježíš dostal na druhou stranu.

Všechny události, ať jsou jakkoli neobvyklé, podléhají totiž naší interpretaci, a proto jsou nejednoznačné. Jsou pro nás jenom tím, čím jim dovolíme být. Vidíme v nich jen to, co v nich sami hledáme. O tom, co pro nás budou znamenat, rozhoduje to, za čím jdeme a co v životě sledujeme. Víra není v posledu otázkou toho, co máme před očima nebo toho, co se nám přihodilo. Záleží na tom, co je v nás, na našem zaměření.

Ti, kdo chtějí slyšet odpovědi jen na vlastní otázky, zůstanou k tomu, co Bůh dává, slepí. A žádný zázrak, div nebo mocný čin, je z té slepoty sám od sebe nevyvede. Zapadne jenom do jejich hotového obrázku života. Buď v něm něco naplňuje a pak jim ho potvrdí, nebo se do něj nehodí, a pak je nepřesvědčí. Velký rozdíl v tom ale není. V obou případech zůstanou jen u toho svého.

I Ježíše Krista lze přijmout jen jako naplnění svých vlastních přání, cílů a potřeb, které pokládáme za to nejdůležitější. A vůbec si přitom nemusíme položit otázku, zda opravdu nejdůležitější jsou a zda zrovna o ně v životě skutečně jde. Jenomže právě o tom je víra — o změně základního pohledu na život a přístupu k němu. O tom, že nebudeme hledat jenom odpovědi na vlastní otázky, ale připustíme, že nám někdo může ukázat, co je vlastně třeba hledat a oč v životě vlastně jde.

Ježíš říká: „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn Člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“ Ježíš vybízí, abychom přehodili výhybku, abychom změnili svůj pohled na život, aby nám v něm šlo o něco jiného. Pak asi teprve můžeme objevit a přijmout, co Bůh dává.

Na rozdíl od mnoha věřících Ježíš neříká, že by byl odpovědí na každou otázku a naplněním všeho, co hledáme. Ve svém hledání a zaměření života můžeme být také úplně vedle. A v tom případě, než by je Ježíš potvrdil a naplnil, radši se ztratí, jako když ho chtěli provolat králem, protože by tak potvrzoval jenom náš omyl. Než takováhle falešná plnost a oslava, to jsou lepší a nadějnější prázdnota, otázky bez odpovědí a chudoba. Jen si vzpomeňme, koho Ježíš blahoslaví. Šťastní podle něho přece nejsou sytí, bohatí a duchaplní suveréni, ale žízniví, lační a chudí duchem.

Jsou otázky, na které nejen že u Ježíše odpověď nenajdeme, ale ani ji nalézt nemáme. A je životní úsilí, které nejen že v Kristu naplnění nedojde, ale ani ho dojít nemá.

Život jen ze sebe a pro sebe nemá žádnou perspektivu. V úsilí zaměřeném jenom na uchování vlastního života, o něj člověk přichází. Kdyby nám v něm Ježíš prostě vyhověl, jenom by nás utvrdil v marnosti. Tuhle iluzi Ježíš živit nechce.

Je ale také jiný život, nepomíjející, věčný. Pro něj je ovšem třeba hledat v životě něco úplně jiného, přeorientovat se, sledovat v životě něco jiného.

Ale o čem ta změna orientace vlastně je? Co je tím pokrmem zůstávajícím pro život věčný? Přirozeně nás asi napadne rozdíl mezi zaměřením na věci hmotné a duchovní. Ježíš tu přece vyčítá zástupům, že za ním jdou jen proto, že se nasytili. Jenomže o tenhle tradovaný protiklad a o život povznesený nad hmotné potřeby půjde asi stěží. Vždyť na ně Ježíš při tom nasycení pěti tisíců také myslel a jejich hlad opravdu utišil. Jenom to prostě asi nebylo všechno. Něco přitom těm nasyceným uniklo. Ten nečekaný dostatek nejspíš sděluje ještě něco důležitějšího.

Myslím, že nás — čtenáře evangelia — na to jeho autor upozorňuje právě tím, co je v tom příběhu jaksi navíc a co i my můžeme přehlédnout a nepovažovat za důležité. Proč se výslovně zmiňuje o tom, že na tom místě, kde k nasycení došlo, bylo mnoho trávy? Nešly se přece napást. A proč píše o těch dvanácti koších úlomků, které zbyly? Ty už přece pro nasycení zástupů také neměly žádný význam.

Jistě je možné vidět v tom pouze zdůraznění zázraku. Ale já mám za to, že evangelista Jan spíš počítá s tím, že jeho čtenáři bibli alespoň trochu znají, a tak jim to docvakne a vybaví se jim jeden z nejznámějších žalmů: Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku, na pastvách zelených pase mne… dopřává mi odpočívat na travnatých nivách…

Tohle je ten podstatný klíč k pochopení — vyznání žalmisty o boží věrnosti a štědrosti, o životě, který je jejich darem, který se o sebe díky Bohu nemusí bát. A stejnou řečí mluví i těch dvanáct košů plných chleba — o naplněných zaslíbeních dvanácti pokolením Izraele, o Bohu, na jehož dobrotu a štědrost se lze spolehnout. O důvěře, která se může nechat vodit stezkou spravedlnosti, protože se o dostatek nemusí stále ustrašeně starat. To je asi ten chléb, který zůstává pro život věčný. A změna zaměření života, ke které Ježíš vybízí, je právě o něm.

Je veliký rozdíl, jestli za Ježíšem jdeme proto, abychom dosáhli zajištění života - a je jedno jestli hmotného nebo duchovního - anebo jestli za ním jdeme v důvěře, která nás od téhle starosti osvobodila. Je veliký rozdíl mezi zbožností, která roste jen ze starosti o sebe, která je jen prostředkem k tomu, abychom se zajistili třeba i na věčnost, a zbožností, která roste z důvěry, a tak je svobodná pro Boha i pro bližní, pro život, který nepomíjí. Té druhé má smysl věnovat své úsilí, říká Ježíš.

Proto se také jeho posluchači na otázku: „Jak máme jednat, abychom konali skutky boží?“ nedočkají žádného výčtu úkolů, povinností, závazků a zákazů, které by mohli plnit, aby čehokoli dosáhli. Ježíš je ani nás nezve k účelovému vztahu, ve kterém by zase platilo obvyklé „něco za něco“ — třeba spása za vzorný život. V tom bychom byli zase odkázáni na sebe a při všem dobrém a ušlechtilém by zase nakonec šlo jenom o nás.

Zve je i nás k důvěře, že Bůh v Kristu udělal pro nás všechno, co je třeba, že má sám náš život a naši věčnost na mysli a my je proto můžeme pustit z hlavy a myslet na něj a spolu s ním na druhé, aniž bychom tím chtěli něčeho sami pro sebe dosáhnout. V tom se totiž otvírá život věčný. V tom je teprve prostor pro to, co nepomíjí, pro lásku, která je skutečná, nezištná a nesebestředná.

Nic víc než tahle důvěra není třeba. Nic víc po nás Bůh nežádá a nic víc k tomu, abychom opravdu konali skutky boží, neosvobozuje. Boží život — a ten je věčný — není věcí dokonalých pravidel ani pevné vůle, ale svobody, která je v důvěře v Krista.

Amen.