Nedělní kázání, 5. 10. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Marek 8,34 -9,1

Text: Ester 4

Sestry a bratři,

Co dělat, jak se zachovat, když hrozí katastrofa, když se blíží totální pohroma? V případě perských židů to byl pogrom, genocida, úplné vyhlazení. Nikdo sice ještě nikoho nemorduje, ale přítomná rozhodnutí vynesla neodvolatelný ortel.

Je naprosto přirozené, že se lidí zmocní pohřební nálada, že se ozve naříkání a pláč. Ovšem i ty mohou být různé. Smutek nás může úplně obklíčit a ochromit. Můžeme se v něm uzavřít a stáhnout do sebe. Poddat se sklíčenosti a bezmoci, kdy se člověka zmocní apatie a touží jenom někam zalézt, schovat se a nejradši by vůbec nebyl.

Ale Mordokaj, ačkoli není žádný extrovert a profesionální protestant, zamíří se svým smutkem doprostřed města. Hořekuje na náměstí, veřejně, demonstrativně, všem na očích. Budí rozruch, ruší klid, provokuje. Záměrně brání tomu, aby lidé žili dál, jako by se nic nedělo. Proměňuje svůj žal v memento, v oslovení, ve veřejný apel a protest. Odmítá se s tou hrůzou mlčky smířit. Působí pozdvižení. Jako ti, kdo neustále připomínají oběti válek a násilí. Jako účastníci demonstrací.

Někomu se to může zdát až teatrální a přepjaté. Ale, jak se ukazuje, je to třeba. Protože lidé mohou žít v samém centru dění, a přitom vůbec nic nevnímat. Mohou být přímo u toho, co je bezprostředně ohrožuje, a přitom k tomu zůstat slepí a hluší. Královna Ester žije v paláci, kde se celá ta vražedná hrůza zrodila a odkud se rozjíždí, a paradoxně o ní vůbec nic netuší. Její prostředí ji úplně izoluje. Žije ve zlaté kleci. Dneska bychom řekli „ve své bublině“.

To totiž není žádné novum nebo vynález sociálních sítí. Takové uzavřené mikrosvěty, kde člověk může žít v nevědomosti, v zajetí iluzí a vůbec se nemusí potkat s realitou, existují odjakživa. A nejspíš máme všichni k téhle omezenosti a slepotě tendenci, když se obklopujeme jenom těmi svými, nebo se pohybujeme jenom ve svém profesním či sociálním prostředí. Ti neskladní narušitelé klidu jsou prostě potřeba. Za ty, kdo nás vyvádějí z míry, můžeme být vděční. Neničí pokoj, ale slouží nám, abychom neuvízli v zajetí iluzí.

První reakce Ester je ovšem asi typická pro nás slušné lidi. Když se o tom veřejném pozdvižení, které její strýček působí, dozví, tak se vyděsí. A není to úzkost z hrozící genocidy. O té ještě nic neví. Ona se prostě děsí toho veřejného skandálu a narušení pořádku. Po jeho důvodech se vůbec neptá. Stará se jen o to, aby skončil, aby byl zase klid. Pošle strýčkovi jenom šaty, aby se honem převlékl a nikoho nedráždil a nezneklidňoval.

Teprve když to Mordokaj odmítne, začne se ptát: „Proč?“

A pak je důležité, aby nezůstalo jen u emocí. Strýček ji podrobně a věcně informuje o tom, co se mu stalo, i o tom, co se dělo mezi králem a Hamanem. A neomezí se jen na vlastní svědectví, ale dokládá ho opisem vyhlazovacího zákona, který jí posílá. Ester se o naléhavosti situace má a může přesvědčit sama. Mardokaj prostě neuplatňuje jednoduše svoji autoritu. Přikazuje, ale nežádá slepou poslušnost. Apeluje na odpovědnost. O té se dá mluvit, jen když má člověk informace.

Jenomže zastat se obětí bezpráví, ozvat se a solidarizovat se s nimi, to je vždycky obrovské riziko. Zvlášť tam, kde neexistují nezávislé instance, ke kterým byste se mohli odvolat. Nikdy nemáte jisté, že se to neobrátí proti vám. A tak je člověk opatrný. Bedlivě zvažuje, jaké má šance. Jaký by to mělo smysl, když není vůbec jisté, že by uspěl, a ještě by na to s největší pravděpodobností sám doplatil? Jaký by to mělo smysl, kdyby bylo výsledkem jenom sebezničení? A tomu obvykle všechno napovídá.

Ester není žádná romantická hrdinka, ani kamikadze. Uvažuje stejně jako my. Namítá, že by tak ohrozila jenom sama sebe.

A Mordokaj jí to vůbec nevymlouvá. Vůbec jí nepřesvědčuje, že jsou její obavy liché. Jenom jí naprosto jednoznačně řekne, že to, co i my při těch úvahách skoro automaticky předpokládáme, je naprostá iluze. Domnívat se, že by se člověk mohl zachránit, když tomu riziku solidarity uhne, je fatální omyl. Ta vidina sólové záchrany nebo štěstí, kterým solidaritu obětujeme, je neskutečná chiméra. Protože na solidaritě nezáleží ani tak naděje druhých, ale naše vlastní. „Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a osvobození přijde židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete.“ Tahle slova Mordokaje tvoří duchovní jádro knihy Ester. Tohle je ústřední poselství celého příběhu.

Ačkoli se může zdát, že právě on vyzdvihuje nezastupitelnou roli člověka pro naději společenství nebo lidstva, ve skutečnosti ukazuje, jak je právě tohle velikášství matoucí a zavádějící. Dokud nám nedojde, že solidaritou, která se zastává obětí, chráníme především sebe, dotud k ní těžko najdeme sílu a odvahu. Dotud budeme její rizika vždycky mylně považovat za rozumný důvod, proč se jí vyhnout.

Výstižně ten omyl vystihuje výrok německého faráře a teologa Martina Niemöllera, který zprvu z vlasteneckých důvodů podporoval Hitlera, ale brzy mu zkušenost s nacismem otevřela oči, založil Vyznávající církev, která mu vzdorovala, byl ještě před válkou zatčen a po celou její dobu vězněn v koncentračních táborech. Sebekriticky vyznává:

„Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem — nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem — nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem — nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.

Důvěra, že Bůh svůj lid nikdy neopustí, nás nezbavuje povinnosti nasadit se a jednat, ale té iluze, že záchrana záleží jen na nás, ve které přichází ke slovu jenom naše krátkozrakost, kterou se sami připravujeme o naději.

Teprve, když nám to dojde, položíme si asi opravdu tu následující otázku: „Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli jako je tato?“ Kdo ví, zda smysl všeho, čeho jsme se v životě domohli a čeho se nám dostalo, není právě v té chvíli, kdy o to můžeme přijít? Do té doby v tom skoro automaticky vidíme záruku svého bezpečí a nadějí. Teprve když si připustíme pofidérnost téhle jistoty, začneme uvažovat, jestli to náhodou není jinak. Jestli to všechno není jen příležitost k věrnosti, k solidaritě a k nasazení pro druhé.

A právě z těchto otázek se rodí skutečná odpovědnost. Ta není ani tak záležitostí příkazů a předem jasných odpovědí, ke kterým by stačilo poslušně přitakat, ale právě takových otazníků, na které si člověk musí odpovědět sám. Však je jich také bible plná, i když my se soustřeďujeme hlavně na ty příkazy a čekáme od ní většinou jen hotové odpovědi: „Kde jsi, Adame? Proč jsi tak vzplanul, Kaine? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Kde je tvůj bratr Abel? Je dobré, že tak planeš, Jonáši? Neměl ses i ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?…“

Jen když si otázky připustíme, můžeme asi jednat skutečně odpovědně. Můžeme k odpovědnosti dorůst, i když nejsme žádní hrdinové. Ani Ester nebyla. To se s ní nevylučuje. Právě naopak. Právě když člověk odpovědnost přijme, tak si uvědomí, jak na ní sám nemá, jak si v ní sám nevystačí, jak sám potřebuje oporu a solidaritu. Ester si o ní řekne. Role se obrací.

Bible nevypráví o neskutečném světě, kde jsou jedni jen neohrožení hrdinové a zachránci a druzí jen bezmocné oběti odkázaní na dobročinnost. Bible vypráví o tom, jak se navzájem potřebujeme a držíme a o síle té vzájemnosti a věrnosti, která přemáhá strach a oběť v ní díky Bohu není ztráta, ale zisk. Amen.