Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 23. 5. 2021 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Skutky 2,1 — 18

Text: Jan 3,1 - 9

Bratři a sestry,

nastal den letnic a my jsme tu všichni shromážděni na jednom místě jako ti učedníci. Jenom ten hukot s nebe - jako když se žene prudký vichr — slyšet není, ohnivé jazyky se nikomu z nás nad hlavou nemrskají a kromě češtiny se tu žádný jiný jazyk neozval. A pro někoho to může být problém.

Celý ten příběh, který jsme slyšeli před chvílí, se mu tím pádem zařadí mezi neskutečné pohádky, mezi vyprávění, která pro svou nadpřirozenost nemají s realitou nic společného. Anebo — to je druhá možnost — celé to naše shromáždění se mu tím pádem bude jevit jako Ducha prázdně, Duchem nenavštívené, protože tu nikdo jinými jazyky nemluví, oheň - nejen nad hlavami, ale ani v očích - nepozoruje a i ty naše písničky mu přijdou jaksi zkostnatělé a zatuchlé.

Co s tím?

Snad by nám mohli pomoct naši bratři židé, s nimiž sdílíme část biblického bohatství. Oni totiž čtou z bible na letnice jiný příběh - příběh o Rút — vyprávění o snaše, která, přestože její muž zemřel, zůstává věrná a solidární se svou také ovdovělou tchýní Noemi. Opouští kvůli ní dokonce svůj rodný dům, rodové zvyky a tradice, vlastní zem i náboženství. Dává všanc naději, že by se mohla znovu vdát a získat tak v tehdejší době základní zajištění. Následuje svou tchýni, přestože ta ji od toho zrazuje, protože v životě s Bohem už sama nevidí nic jiného než hořkost. Rút dělá v solidaritě s ní krok do neznáma, do toho, v čem nevyrostla, do tradice, v níž je odkázána na radu druhých. Přijímá roli začátečníka, outsidera, gastarbajtra paběrkujícího na cizím.

To je trochu jiný letniční příběh — žádný hukot, žádné plameny, nic nadpřirozeného, žádné vytržení, nic mimořádného.

No — nic mimořádného?! Snacha, která miluje a věrně následuje tchýni, i když se tím připraví o reálné vyhlídky a zajištění — copak to je běžné? Člověk, který překoná sílu zvyku, udělá krok do neznáma, a to ne kvůli nadějím, ale aby kvůli druhému přijal hořký úděl?! Dospělý, který se de facto znovu narodí — tedy najde odvahu postavit se zase na začátek, stát se učněm, zelenáčem mezi ostřílenými?! Člověk, který dovede vystoupit z vyježděných kolejí a bez jistoty ohledávat nové staré světy?! To je přece síla! No to je hukot! Ta musela vzplanout a zahořet!

Tohle je opravdu letniční příběh, žádná bezduchost. A přitom tu vlastně o Duchu nepadne ani slovo, natož o plamenech či jazycích. Ale jsou tu. Ono je to jenom všechno nějak jinak!

Jsou prostě věci nepostižitelné — právě ty nejpodstatnější — a my se je snažíme postihnout a nemáme k tomu nic jiného než svoje tolik omezená slova. Život má mnoho rovin a naše řeč mezi nimi lavíruje, jak dovede. Pokoušíme se vyslovit nevyslovitelné. A jak věřící, tak nevěřící se v tom často pohybujeme jako Nikodém - jako slon v porcelánu. Uzavřeni ve svých představách hledáme logiku a v lepším případě se divíme a ptáme, protože narážíme na její meze. V horším případě víme své, a pak pro nás je všechno, co do ní zdánlivě nezapadá, předem odepsané. Jenom škatulkujeme, soudíme, shazujeme a zůstáváme bohorovně neteční — neteční k bohatství, které nám klepe na dveře.

Zkusme to teď, přátelé v Kristu, vzít z jiného konce. Nehledat jenom potvrzení svých představ. Zkusme po vzoru biblické Rút vystoupit ze zajetých kolejí, postavit se na začátek a znovu objevovat ten neznámý biblický svět i svůj život.

Možná pak skrze ten prudký vichr prohlédneme až k pohybu, který vyvedl učedníky z uzavřené společnosti, kde si jen notovali mezi sebou. Možná za ním zahlédneme tu sílu, která otevřela dveře pro setkání s lidmi venku a znamenala konec zbožnosti, která si vystačí s vlastní spásou bez ohledu na to, co se venku děje. Možná nás ty ohnivé a jiné jazyky dovedou až ke svobodnému kázání, které se z rezignace nekrčí za vraty a netočí pořád jen okolo sebe, a také k tomu zázraku porozumění, kterému nebrání ani to, co bývá obvykle překážkou: rozdíly v národnosti, v tradici, barvě pleti, v řeči nebo intelektuální zdatnosti.

A možná nás pak nebude zajímat, jak může člověk znovu vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit, ale budeme se v úžasu ptát: Jak se to může stát, aby dospělý člověk, zaběhaný, zajetý, životem omletý a ubitý, začal nanovo a jinak? Aby vystoupil ze své naprogramovanosti, aby se osvobodil z pout daností k činu spontánně ryzímu, věrnému, čistému, k upřímnosti takřka dětské? Aby se otevřel důvěře a naději?

Protože o tom je to Petrovo jeruzalémské kázání o seslání Ducha: Starci budou mít sny! Představte si to! Místo aby své letité zkušenosti vydávali za všechno a každé snění prohlásili za naivitu — jak se to zhusta děje — je pro ně budoucnost stále otevřená, je pro ně prostorem pro nové, nevídané věci. A podobné je to s těmi mládenci a pannami, kteří prorokují. To neznamená, že by věštili a snili, ale že naléhavě cítí a ctí závaznost pravdy a proto vidí jasně důsledky přítomného jednání. Jinými slovy, světe div se, ta zlatá mládež se zasazuje o odpovědnost. A i služebníci, navyklí jenom slepě plnit příkazy, budou najednou  odpovědně a svobodně ctít pravdu.

„Jak se to může stát?“, ptá se nejen zmatený a nechápající Nikodém. Tak se ptáme my lidé po tisíciletí. Jsme svědky nevšedních okamžiků, vteřin věčnosti, okoušíme div života pozdviženého nad každou vypočítavost a účelovost, života překračujícího svůj stín, jaksi přepodstatněného a zbytek času k němu hledáme klíč. Ptáme se, jak na to? Pokoušíme se to všelijak navodit a narežírovat.

A ono to většinou končí fiaskem. Vsadíme na spontánnost a za chvíli je z ní jen karikatura hrané svobody, která ničí, co chtěla. Místo volnosti se z ní stane neúprosný diktát — kdo není neformální a free, ten je odepsaný. Vsadíme na pravidla a řád a všechno zkostnatí do neživotného formalismu. Vsadíme na upřímnost a on se z ní vyklube jen křečovitý vřelý úsměv nebo neomalenost, která svoje pocity a dojmy povýší nade vše a musí je projevit kdykoli, bez ohledu na cokoliv.

A při tom všem navíc vládne veliká nesvoboda a otročení jediným možným a správným šablonám a způsobům. Kdo je nezná, kdo se jich nedrží, kdo jim nestačí nebo se do nich zkrátka nevejde, ten nemá šanci.

A já se, bratři a sestry, raduju, že na tohle všechno věřit nemusím, že mohu přijmout ta slova o narození z Ducha a důvěřovat, že to zkrátka není jen na mně.

„Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje.“ Tak je to s tím Duchem, tak je to s tím životem z něho. „Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Nemáme ho ve své moci, nemůžeme ho narežírovat, nemáme ho na provázku, neexistuje na něj žádný zaručený návod nebo šablona. Nemusíme a nemáme se kvůli němu do ničeho stylizovat. Protože je to svobodný boží dar, boží iniciativa.

A my můžeme jenom žít v naději a v důvěře, že si nás takové, jací jsme, může Bůh svým Duchem proměnit, strnout nás k životu nevšednímu a jedinečnému. Osvobodit nás z té přikrčené existence, která jenom chrání a potvrzuje sama sebe. Není to iluze, děje se to. Můžeme s tím počítat, můžeme na to s důvěrou očekávat. Není třeba to nahrazovat nějakým umělým vytržením. Stačí se tomu neuzavřít právě tím, že bychom si chtěli vystačit sami. Amen.