Kázání v neděli 3. 1. 2021 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 1.Korintským 9,24 — 10,13

Text: List Jakubův 1,1 - 5

Sestry a bratři,

předevčírem jsme přivítali Nový rok. Tentokrát asi méně hlučně, méně rozjuchaně a s menší parádou. Někdo si možná posteskl, že to takhle nebylo ono a jiný to možná zase osamocen bez kamarádů přehnal a ještě se z toho vzpamatovává.

Ale co je vlastně na tom přelomu roku tak mimořádného, že si to zaslouží oslavu?  Vlastně nic — zahodíme starý kalendář, naučíme se na konci data psát novou číslici a to je tak všechno. Jsou přece i jiné kalendáře, pro které není 1. leden žádným předělem a roky počítají úplně jinak. Ostatně i náš církevní rok začíná jindy a nejen určitým datem, ale i konkrétním obsahem. Prvního ledna si žádnou událost, která by dávala času obsah, nepřipomínáme. Jde jenom o to dělení času, aby byl trochu přehlednější.

I to ale může mít svůj význam. Není to sice důvod ke kdovíjaké oslavě, ale ten předěl dává šanci čas trochu přehlédnout. Podívat se dozadu i dopředu. A to je jeden z předpokladů odpovědnosti.

Pohled dozadu dává našemu životu souvislost. Kde schází paměť, tam se život rozpadá, tam je možné tvrdit hned to, hned zas ono, tam je možné opakovaně propadat iluzím o sobě, protože si člověk nepřičítá, jak se kdy zachoval, a žije pak nepříčetně. Pohled dopředu zase dává šanci, aby nás to, co přijde, nezaskočilo, a my nebyli odkázáni jenom na svoje reflexy a instinkty, abychom se na to mohli vědomě připravit a uplatnit tak svoji důvěru a přesvědčení.

Potíž ovšem je, že dopředu zas až tak moc nevidíme. Leccos můžeme odhadovat, leccos plánovat, ale nikdy s úplnou jistotou nevíme, co se stane. Může se přihodit něco nečekaného, co naše odhady a plány převrátí úplně naruby. Budoucnost zkrátka nemáme ve své režii. Jak potom, sestry a bratři, ten náskok, který nám poskytuje čas na přípravu, proměnit v odpovědnost?

Obvykle ho využíváme k tomu, abychom situacím, které nás mohou ohrozit, předešli, abychom je, pokud možno, odvrátili nebo se jim vyhnuli. A pokud to nejde, soustředíme se na to, aby na nás jejich případný tlak dolehl co nejméně, abychom na ně byli nachystaní, abychom se proti nim nějak zajistili. A protože tušíme, že ani to stoprocentně nejde, přejeme si navzájem alespoň, aby nás nic zlého nepotkalo, aby těch potíží bylo v Novém roce co nejméně, aby to byl šťastný nový rok.

Jakub, služebník Boží, z jehož dopisu jsem četl, na to jde ale jinak. Ten náskok, který ve svém vědomí máme, má pro něho jiný význam. Není to pro něho ještě chvíle boje a obrany, je to pro něho chvíle poznání. Teď jde hlavně o to uvědomit si, čím pro nás vlastně ty těžké události, které mohou přijít, jsou — jaký je jejich smysl, jaké mají místo v našem životě. To je důležité.

A aby nás k tomu přemýšlení Jakub přiměl, přijde s provokací — s podobnou provokací, jako když Ježíš prohlašuje za šťastné chudé, nebo plačící, nebo pronásledované. Nejdřív v úvodním pozdravu, jak se sluší, popřeje svým adresátům radost - ale vzápětí dodá: A nejvíc se radujte z toho, když se dostanete do problémů, když vám život pořádně zatopí. Rozmanité těžkosti jsou důvodem k radosti. Vítejte je!

Možná nás nejdřív napadne, že mu přeskočilo. Pak možná začneme uvažovat o tom, jestli nemáme co dělat s psychopatem, s nějakou duševní úchylkou, která si libuje v trápení. Ale když odezní ten první šok, možná se začneme ptát, jak to myslí, proč to tak napsal, proč to tak vidí?

On je totiž schopen uvažovat o těch náročných situacích jinak. Nejsou pro něj jenom pohromou, tragédií, nebo čárou přes rozpočet, kterým je třeba zabránit, nebo osudem, který je třeba nějak přetrpět. On v nich vidí šanci a příležitost, která má dobrý smysl, která se může stát zdrojem sily, důvěry a života, který hned tak něco neohrozí. Ty situace, kdy se dostaneme pod tlak, nás totiž otestují. Jsou to zkoušky.

A ve zkoušce nejde v první řadě — jak se někdy ve své sebestřednosti domníváme — o náš úspěch či neúspěch, o naše hodnocení a oznámkování. Zkouška je především šance dobrat se pravdy, pravdy o sobě, pravdy o Bohu, o tom, co je skutečné a co obstojí. V každé náročné situaci dostáváme skvělou příležitost, abychom zjistili pravdu o tom, na co nebo na koho se spoléháme, a také o tom, jaké to naše spolehnutí je. A to je vždycky výhra.

Americký mnich Thomas Morton napsal: „Je lépe najít Boha na prahu zoufalství, než riskovat svůj život v sebespokojeném hovění si, které nikdy nepocítí potřebu odpuštění. Život bez problémů může být doslova beznadějnější než život neustále hraničící se zoufalstvím.“

Proplujeme-li životem bez krizí, které prověří naši důvěru, jsme totiž na nejlepší cestě, abychom ho celý prožili v iluzi, která se nejen nakonec vždycky tvrdě vymstí, ale především ho celý vyprazdňuje. Projít tím testem zkoušky, dobrat se pravdy, je mnohem nadějnější, ať už se v něm naše víra osvědčí, nebo se jako iluze zhroutí a vyjdou najevo její nedostatky.

Osvědčí-li se totiž, získáme víc než jen dobré vysvědčení, že jsme obstáli. Jedno rčení říká: „Co mne nezabije, to mě posílí“ a má pravdu. Co už jednou prošlo vítězně testem života, to se v něm dál stává oporou. Víra se pod tlakem zkoušek nejen prověřuje, ale také proměňuje, zpevňuje, znovu tvoří a získává, takže do dalších krizí jde člověk lépe vyzbrojen. Zkušenost, že i v tom, co nám hrozilo přerůst přes hlavu, lze obstát, nám dovolí, abychom se budoucímu zmatku nepoddali, abychom před ním jenom neuhýbali, dovolí nám přijmout odpovědnost, která nejistotu a zmatek vždycky obnáší.

Teprve tím se asi ta zpevněná, odolná víra skutečně projevuje — že jsme schopni jednat, že jsme schopni na sebe aktivně odpovědnost brát, že jsme s to se s ní obtěžovat, že nás strach z nároků, které klade, neochromí k nečinnosti, k pasivitě nebo k roli pouhých komentátorů.

Když se tohle povede, pak je život opravdu prost vší porušenosti. Ne snad, že by byl vzorný, bez chyb, ale nerozpadá se na zbožná přání a přikrčenou existenci, na moralizování a ustrašenost, která není s to se pro něco skutečně nasadit, na řeči o milosti a neschopnost unést selhání druhých. Život takhle nerozdvojený je plně lidský a nic mu nechybí. Prošel krizí, ví, jak blízko má člověk k selhání, ví, o čem život je, má pochopení, a ví, že od dna je možné se odrazit. Když se tohle povede, proměňuje se nejen víra, ale člověk sám, jeho lidství se sceluje.

Jistěže se to také povést nemusí. Jakub to ví. Krize může také odhalit náš nedostatek a my kvůli němu můžeme podlehnout. To je dobré vědět. Kdo o tom neví, kdo si to nepřipouští, ten podlehne nejsnáze. Ale něco jiného je o něčem vědět a něco úplně jiného je se v tom zabydlet, podvolit se tomu, nechat se tím rozložit a předem proto kapitulovat, všemu náročnému jenom ustrašeně uhýbat a držet se kvůli tomu při zemi.

Právě proti takovému poraženectví píše Jakub o radosti ze zkoušek. Jeho slova provokují, mají skutečně podobu výzvy k zápasu: Směle do toho! A projeví-li se, že na to nemáme, není to žádná tragedie. Ten nedostatek není důvod k tomu, abychom se stáhli. Jen jasně uvidíme, co nám schází, co je nám třeba, zač máme prosit. Ten boj totiž není jen na nás. Sami sebou si být jistí nemusíme, ale boží štědrostí si být jistí můžeme. On dává a nejen za odměnu zasloužilým bojovníkům. Dává všem bez výhrad a bez výčitek. Proto jsou i odhalené nedostatky nadějí.

A tak, sestry a bratři, třebaže nevíme, co nás v letošním roce čeká a trable, nejen kvůli covidu, nás jistě neminou, můžeme do něj vstoupit s radostí a směle. Prověří nás. A to je skvělá příležitost dobrat se pravdy o své víře a s boží pomocí v ní vyrůst. Amen.