Kázání v neděli 27. 9. 2020 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 4,1 — 11

Text: Genesis 12,10 — 20

Sestry a bratři,

jen co člověk vykročí na cestu víry, nastávají komplikace. Jen co přijme zaslíbení, přicházejí pokušení. Tak to bible popisuje. Abram se vydal na cestu do země, kterou mu Bůh zaslíbil, a v té zemi nastal hlad. Kristus byl pokřtěn, vyveden duchem na poušť a vyhladověl.

Kdo od víry očekává, že se všechno vyřeší a potíže ustanou, bude zklamán. Vírou zápasy nekončí, ale začínají. Pro toho, kdo povolání přijal, nabývají totiž věci nového významu. Přestávají být neutrální, vztahují se k Bohu, stávají se výzvou, žádají si odpověď. A ne ledajakou, ne samovolnou. Žádají si odpověď, která Bohu odpovídá. Bez víry se věci prostě dějí a člověk na ně reaguje, jak ho napadne, s vírou vstupuje do hry odpovědnost. Bez víry nelze o pokušeních mluvit, ty přicházejí teprve s ní.

A všimněte si, že navenek nejde o nic duchovního, o žádné náboženství, věrouku nebo dogmatické spory. Jde prostě o hlad, o nouzi, o nedostatek. Naše víra nebo nevěra se neprojevuje ani tak na našem vyznání, ale na našich postojích a rozhodnutích, když se jedná o věci tak obyčejné a všední jako jsou starosti o živobytí, jako je existenční krize nebo nižší výplata. Jak na ně reagujeme? Co je pro nás v tu chvíli rozhodující? Za čím jdeme? To je ten moment, kdy naše víra nebo nedůvěra přichází ke slovu.

My už ten Abramův příběh známe celý. Víme, že to byl úlet, že selhal. Je nám to jasné: svedl ho blahobyt, myslel jen na hmotný dostatek, ztratil důvěru. Jenomže po bitvě je každý generál. Zkusme se teď postavit na začátek spolu s ním. Možná uvidíme, že je to trochu jinak. Možná to nebude tak černobílé. Možná nám dojde, že jsme mu blíž, než se zdá.

Jen si to vezměte — co Bůh Abramovi slíbil? Že mu dá zemi, že z něho učiní veliký národ, že mu požehná. A co nastalo, když do té země došel? Nastal hlad! Existuje snad absurdnější rozpor?! Kdo by nezapochyboval? Koho by nenapadlo, jestli ten hlas, na který dal, nebyla jen iluze, jestli si jen sám něco nenamluvil? Je tak nepochopitelné, že se člověk v takové situaci obrátí jinam?

Ale je to opravdu tak? My si řekneme: „Jasně, zvolil si širokou, pohodlnou cestu. Nejsnazší řešení.“ Jenomže co bývá nejjednodušší a nejpohodlnější, když člověk opustí zaběhané jistoty, vydá se za nadějí a narazí? Nebylo by nejjednodušší prostě zařadit zpátečku, vrátit se do Cháran? Tam měl přece své jisté, tam měl zázemí, tam to znal. A minulost si člověk v úzkých vždycky idealizuje. Nejen za dob Abrama, to známe i ze současnosti. Zamířit při první komplikaci zpět, bývá nejsnadnější. Jen si vybavte Izrael na cestě z otroctví.

Abram to ale právě neudělá. Ani ho nenapadne zamířit zpět. I tak přísný reformátor jako Jan Calvin v tom vidí důkaz víry. Abram tu cestu, na kterou se vydal, jednoduše nevzdává. Snaží se najít východisko. Egypt sice není země, kterou mu Hospodin ukázal, ale Abram to také nebere jako konečné řešení. Chce tam pobývat jen jako host. Nepřehodí jednoduše výhybku, jenom prostě momentálně jinou možnost nevidí. A má proto možná i zbožné důvody — jak by se mohlo naplnit boží zaslíbení, kdyby zemřel hlady. Právě v zájmu boží věci je tahle odbočka nutná. Jak často asi uvažujeme podobně a přijde nám to jako rozumné a odpovědné řešení?

Jenomže bible od začátku naznačuje, že je to jinak. Abram do Egypta „sestoupil“. To není geografický údaj, to je hodnocení, které se v bibli objevuje napořád. Ta cesta do země, kde je sice hojnost a dostatek, ale kde si vládce hraje na boha a lidé jsou mu vydáni všanc jen jako prostředek a námezdní síla, je zkrátka vždycky sešup, propadák, poklesek. Abram se tím zdánlivě rozumným řešením ocitá na šikmé ploše, jde to s ním z kopce. Namísto východiska se také propadá stále hloub, zaplétá se stále víc. Ohrožení není zažehnáno, ale roste. Už nejde jen o hlad, ale přímo o život. V touze zajistit svou existenci po svém bez důvěry se jen vydáváme cizí libovůli, zaplétáme se do osidel závislostí, ztrácíme sami sebe, situace nám diktuje.

Abram to ovšem ví. Není naivní. Je realista. Ví, jak to mezi těmi, kdo si hrají na bohy, chodí. Práva se nedovoláš, jsi bezmocný.  A kdo je bezmocný, ten musí být zkrátka chytrý. A tak chytračí. I z ohrožení lze udělat výhodu: „Hele, Sáro, až budeme v Egyptě, říkej prostě, že jsi moje sestra. Jsi úžasně krásná a mně se díky tomu dobře povede.“

A vida, zdá se, že mu tenhle tah vyšel. Vyznal se. Stalo se přesně to, co předpokládal. Farao mu kvůli Sáře prokázal mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. Velice se vzmohl. Měl se opravdu dobře.

A co Sára? Měla ta se dobře ve faraonově harému? O tom nepadne ani slovo. Na to jakoby nikdo nemyslel. Teda Abram rozhodně ne. Pro toho byla jen figurkou v jeho hře. Ale někdo přece: Hospodin ranil faraonův dům velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. Když věřící úspěšně rozehrává své hry, Hospodin za tím úspěchem není. Hospodin je s těmi, na které věřící ani nepomyslel, které jen použil, které zneužil. Jich se zastává. Vlastně by to měl odnést Abram. Faraon je v tom nevině. Nevědomky naletěl. Jenomže to by Sáraji příliš nepomohlo. A o tu pomoc, ne o abstraktní spravedlnost, tady jde.

A ono to při ní nakonec všechno vyjde najevo v naprosté nahotě: „Jak ses to ke mně zachoval?“, ptá se faraon. — Neznaboh, u kterého Abram nepředpokládal ani špetku respektu a úcty, jich má nakonec víc než praotec víry. A ten, ve kterém mají dojít požehnání všechny čeledi země, se pro svůj domnělý realismus, který si je jistý tím, že ví, jak to na světě chodí, stává příčinou jejich trápení. Praotec víry, který se má stát požehnáním, používá své nejbližší jen jako figurky, jen proto, aby se měl dobře, a je mu přitom úplně jedno koho oklame a co tím způsobí. A pokud přitom myslí na zaslíbení, rozumí mu tak málo, že klidně vydá všanc tu, která v něm hraje zásadní roli. Svědek víry se chová jako svůdce a ohrožuje zaslíbení víc než kdejaký neznaboh. A na cestu víry do země zaslíbené ho nevrací pokání, ale příkaz toho, koho podvedl, cizího vladaře. Je do ní vlastně vyhoštěn.

Takhle odvážně, otevřeně a bez všech příkras líčí bible toho, ke kterému se jako věřící hlásíme. To je obrázek muže, který vykročil za božím zaslíbením, který si máme my, kteří jdeme stejným směrem, neustále připomínat. Však se také v příbězích praotců víry tenhle motiv objeví hned třikrát. To je totiž asi ta nejlepší prevence, abychom tuhle historii jenom neopakovali — uvědomit si, čeho všeho jsme my věřící schopní. A nejen jako odpadlíci, ale možná právě při starosti o ta zaslíbení, která jsme přijali. Odpovědnost bez skutečné důvěry je možná horší než samotná nevěra. A uvědomit si také, že ani když se to stane, cesta víry nekončí. Ne díky nám, ale jen díky Bohu.

Pak nás snad ani naše ustrašenost a pocit bezmoci, ani naše chytračení, rozumná řešení a realistické odhady nemusí svést, protože nepodlehneme dojmu, že je všechno jenom na nás. Pak ta cesta víry může být skutečně cestou důvěry, vděčnosti a naděje. I při všech úletech a pádech a možná právě díky nim. Amen.