Nedělní kázání, 16. 2. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 4,1 — 11

Text: Přísloví 30,1 — 9

Sestry a bratři,

Jak žít, radí dneska kdekdo. V postmoderní a pluralitní společnosti, ve které žijeme, návodů na život neubylo. Naopak, jejich počet spíš vzrostl. Relativita poznání vede místo k střízlivosti k pocitu, že má každý nárok na svou pravdu. Kdekdo má za to, že život prokoukl a ví, jak na něj. A nejistota jen zvyšuje poptávku po takových zaručených radách a poučkách, po moudrých výrocích, které shrnují zkušenost a návodně vyjadřují, o čem život vlastně je. Patří k nim i lidová přísloví. V nich lze po vzoru pověstné tety Kateřiny z Jirotkova Saturnina vybrat trefnou odpověď pro každou příležitost. Její postava odhaluje, jak je to komické. Nicméně představa moudrosti, která přišla životu na kloub, a tak může udílet rady, je obecně rozšířená.

I my věřící máme někdy pocit, že bychom neměli zůstat pozadu, že je to vlastně naše poslání. Z bible pak často děláme jakéhosi rádce mladých svišťů — návod na život, souhrn hotových pouček a duchaplných pravd pro každou situaci. Stačí, aby si je člověk osvojil a držel se jich, a bude vždycky vědět, jak se zachovat, a může pak i druhým moudře radit. S očekáváním, že bychom toho měli být díky víře schopni, se možná setkáváte. A možná ho i sami máme a cítíme jako selhání, když toho schopni nejsme.

Slova Agúra, syna Jákeova nás z téhle představy a pasti mohou vyvést a osvobodit. „Já jsem nejtupější z mužů a lidskou rozumnost nemám. Moudrosti jsem se neučil ani jsem si neosvojil poznání svatých věcí“, přiznává naprosto otevřeně tento biblický mudrc. Jde přitom nepochybně o muže zbožného a moudrého, který boží slovo zná a hned vzápětí také velebí. Podle Septuaginty, starého řeckého překladu, jde dokonce o muže, s nímž je Bůh, a který silen boží přítomností mluví. A právě on říká: „Jsem největší tupan ze všech. Nejen lidskou, ale ani svatou moudrost neznám. Do nebe jsem nevystoupil a Bůh je pro mě záhadou.“ Takové je podle Přísloví, jedné z biblických knih moudrosti, vyznání věřícího.

Opravdu věřící člověk není rozumbrada, který ví všechno nejlíp a má na každou otázku odpověď po ruce. Uprostřed profesionálních radilů se víra naopak projevuje vědomím a vyznáním vlastních mezí. Člověk, který důvěřuje Bohu, ví především, že sám Bůh není. A tak má svobodu přiznat si své člověčenství. Ví, že nestál při zrodu světa, že nevystoupil do nebe a nenakoukl Bohu pod pokličku, aby byl ve svatých věcech jako doma a mohl každému rozdávat rozumy. Jediné, o čem ví, je, kdo tu skutečnou moudrost může dát a kam má tedy touhu po ní směřovat.

Proto neudílí rady, ale prosí. Je si vědom svých mezí a slabin, je si vědom toho, jak snadno může podlehnout iluzím a být úplně mimo. Proto jsme i z té knihy, která se snaží formulovat moudrost víry, nečetli návod, odpověď ani poučku, ale prosbu — modlitbu.

„O dvě věci tě prosím; neodpírej mi je, dříve než umřu.“ Kolik času představovalo ono „dříve než umřu“, nevíme. Nevěděl to nejspíš ani Agúr. A také se na to nesoustředil. Rozhodující pro něho nebyla délka, ale pravdivost života. Ať už je ten čas, než umřeme, jakkoli dlouhý, vidí pro něj jako rozhodující dvě věci: „Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě dostatečně chlebem.“

To je zvláštní pohled a zvláštní prosba. A nemám teď ani tak na mysli tu druhou polovinu, která kontrastuje s naším obvyklým přáním, abychom se měli stále líp. Zvláštní je ta první.

V modlitbě Páně prosíme „Zbav nás od zlého“. A každému z nás se přitom asi pod tím „zlým“ vybaví něco docela konkrétního. O tom, co je pro nás zlé, míváme docela jasnou představu. Proto často vidíme potíž jenom ve své bezmoci nebo v nedostatku síly, abychom to zlé odstranili, vymýtili a napravili.

Jenomže ona je asi ještě základnější a hlubší potíž. Apoštol Pavel píše v jednom dopise, že se sám satan převléká či proměňuje v anděla světla. A to je ten zádrhel. Zlo se dovede tvářit jako dobro a dobro se nám může jevit jako krach. Zlo není evidentní. Ďábel může vypadat jako boží posel, jako věrozvěst. Evangelia vypráví, jak přichází hned po křtu spolu s božím posláním, umí citovat Písmo, nabízí řešení hladu, nezpochybnitelné důkazy víry a podmanění všech království Kristu. To je to šálení, kterému je snadné naletět, podlehnout iluzím a právě ve jménu dobra a s nejlepšími úmysly jenom nahrávat zlému.

Lživé slovo, o kterém Agúr ve své prosbě mluví, přitom také nemusí znamenat evidentní lež. Samo o sobě může být docela pravdivé. Může třeba zcela po právu odsuzovat ty, kdo jednají zle. Jenomže při tom horlivém odsudku pomineme něco ještě základnějšího. Apoštol Jakub o tom píše, když varuje před nebezpečím jazyka. Říct lze vše, a tak se někdy bezděky dopouštíme takového protimluvu, že jedněmi ústy chválíme Boha a zároveň proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k boží podobě. Lež není jen vyložená nepravda. Lživá je každá řeč, která se děje bez vědomí základní povahy našeho člověčenství — ať už naší všeobecné nedokonalosti, nebo důstojnosti, kterou Bůh každému životu dal.

Proto by také bylo šálením rozumět té Agúrově modlitbě jen jako prosbě o ochranu před vnějším ohrožením. Nejsme jenom obětí. Prosí-li Agúr, aby od něho Hospodin vzdálil šálení a lživé slovo, myslí i na sebe. Dej, ať se sám nestanu tím šálením, ať nelžu kvůli iluzím o sobě, ať nikdy nezapomenu na ten rozdíl mezi mnou a tebou; ať stále vím, že nejsem Bůh a do božích věcí nevidím. Chraň mě před sebevědomou a slepou zbožností, která každému radí a suverénně soudí. Sám na to nestačím, o to tě prosím.

A teď ta druhá prosba: „Nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě dostatečně chlebem…“ Vypadá to, že jsme se z duchovních výšin snesli na zem, že po duši přišlo na řadu tělo. Všimli jste si ale, že ta otázka tělesných potřeb má pro autora význam hlavně v tom, aby jeho duch neselhal, aby nepodlehl klamu. Tady nejde o dvě různé věci, ani se to nestaví do protikladu. Tady je ještě jasné, že jde o spojené nádoby, že jedno ovlivňuje druhé.

Jakoby to ani nebyla druhá prosba, ale jenom rozvedení té první. I tady jde o šalbu a sebeklam, o iluze, které jsou důsledkem jak chudoby, tak bohatství. Jak často si idealizujeme chudobu a zapomínáme, že nouze dovede z lidí udělat zvířata a zdeformovat život závistí a závislostí. Chudoba není jen pohádkově solidární, ale stává se i zdrojem a ospravedlněním bezpráví. A podobně si děláme iluze o bohatství. Třeba, že určitá výše platu může zabránit korupci, abychom pak jenom zjistili, že s jídlem roste chuť.

Obě krajnosti jsou pro nás nebezpečné. Bohatý snadno podlehne iluzi soběstačnosti a ztratí respekt k čemukoli vyjma sebe. A nuzák snadno uvěří, že mu jeho zoufalá situace dává právo k čemukoli.

A co obnáší to dostatečné opatření chlebem? Co potřebujeme, abychom byli před tím selháním v bezpečí? Ani moc, ani málo? Tedy nějaký průměr, průměrný plat? To asi stěží. Na tohle asi neexistuje odpověď na rovině množství. Hledat ji na ní, to je asi jen další klam. Odpovědí je nejspíš právě ta prosba, při které člověk to dostatečné opatření Bohu nediktuje, ale v důvěře je od něho čeká a vyhlíží, a proto se i rozhlíží a tak není slepý k tomu, čeho se mu dostává. Amen.