Moáb a Betlém

Kázání Pavla Filipiho 28.12.2014

Rut 2, 1–20

Tímto textem jsme vstoupili až doprostřed příběhu. Příběhu sice dosti známého, ale pro jistotu si zopakujme, jak začíná. Je to příběh o odchodu a návratu, o cizině a domově. Začíná jako odchod. Když v Judsku nastal hlad, odešla jedna betlémská rodina do sousedního pohanského Moábu za obživou. Chápeme to. Není to v Bibli poprvé (i Pán Ježíš po svém narození musel prchnout před nebezpečím); a dnes to už vůbec není ojedinělé. Tu rodinu tvoří otec Elimelech, matka Noemi a jejich 2 synové Machlón a Kiljón. Odešli z Betléma. Odešli původně jen na krátký, jakoby přechodný pobyt, než se přežene neúroda. Ale nějak se jim v pohanském Moábu zalíbilo a usadili se tam. Na návrat zapomněli. Synové se oženili s moábskými pannami a posléze tam bezdětní zemřeli. A také otec Elímelech našel hrob v moábské zemi. Pro všechny tři to tedy byl odchod bez návratu. Na moábských polích tak skončil jeden betlémský rod. Zbyla jen vdova Noemi po otci rodiny a dvě vdovy pozůstalé po obou synech.

Nevíme, co izraelskou rodinu přimělo hledat azyl právě v pohanském Moábu. Snad tam tušili živobytí. Ale pak jim možná učarovalo to, co ústy proroka Jeremjáše o Moábu říká Hospodin: „Slýchali jsme o pýše Moába přepyšného, o jeho domýšlivosti, o pyšné jeho povýšenosti, o jeho nadutém srdci“(48,29). To se někdy stává: někdy z našeho středu odejde třeba i celá rodina, nebo jen děti, a pak se jim „venku“, v dnešním Moábsku, zalíbí, cosi je tam přiláká a okouzlí a oni zapomenou na návrat. Tak zmizely z evangelického lidu celé rody, jako by jich nebylo. Ztracené rody.

Ale ten příběh není hlavně o odchodech a mizeních, nýbrž hlavně o návratu. Pro ty tři muže to byl odchod bez návratu. Ne tak pro matku Noemi. Ta zatoužila do Betléma zpátky, nechtěla skončit život v Moábu. Slyšela, že Hospodin dal opět zemi judské přízeň a to znamená: chléb. Obě moábské snachy chtěly původně jít s ní do Betléma, ale jedné to tchyně rozmluvila. Zato druhá, Rút, si to rozmluvit nedala. Poslyšme, co na přemlouvání Noemina řekla, jsou to známá, často citovaná slova: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh bude mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce. Rozdělí nás od sebe jen smrt.“

To jsou krásná, silná slova. Notabene z úst pohanské vdovy, Moábky. Lid tvůj, lid můj, Bůh tvůj, Bůh můj… Co ona tak asi mohla vědět, jaký je to lid a jaký je to Bůh. Vždyť: nikdo ji nepřinesl ke křtu, neučil se modlit k Hospodinu Izraele, nechodila na náboženství, na konfirmační přípravu…. Lid tvůj, lid můj, Bůh tvůj, Bůh můj. Moábka. U ní je to návrat bez odchodu.

A je to jako v tom Hospodinově zaslíbení z proroka Zachariáše: Toto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: ?Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.?" (8:23) Tady ne deset mužů, nýbrž jen jedna žena přilnula ke druhé ženě: Půjdu s tebou.

A teď je máme v Betlémě. Dvě vdovy, bez rodin, bez manželů, bez zastánců, bez budoucnosti. A bez obživy. Rút si ví rady. Jde na pole, jsou přece právě žně, a zkusí paběrkovat zbylé klasy. To pole patří váženému občanu Betléma, jménem Bóaz. Bóaz neprotestuje, že mu cizí ženská, pohanská Moábka, na jeho poli sbírá klasy. Naopak, schvaluje to a nařizuje žencům, aby jí schválně nechávali klasy na zemi ležet. Bóaz je totiž bohabojný muž, který ví, co se podle Mojžíšova zákona vyžaduje. Slyšeli jsme to nařízení v prvním čtení, ale zopakujme si to: „Když budeš sklízet ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj. Bude patřit bezdomovci, sirotku a vdově…. Když oklátíš plody ze své olivy, nebudeš ještě setřásat zbylé. Ty budou patřit bezdomovci, sirotku a vdově. Když budeš na vinici sbírat hrozny, nebudeš po sobě paběrkovat. Bude to patřit bezdomovci, sirotku a vdově.“ Takto jsme to slyšeli z Páté knihy Mojžíšovy (Dt 24, 19–21), ale tento pokyn je v zákoně ještě několikrát zopakován, aby se na to nezapomnělo. Takový byl řád v Hospodinově lidu. Byl to takový primitivní, ale snad účinný sociální systém, neboť chránil sociálně slabé před hladem. Za povšimnutí stojí, že jde o nařízení zákona Hospodinova, není to rozhodnutí vlády, není to sociální zákon schválený parlamentem, není to vyhláška ministryně sociálních věcí. Za tímto řádem stojí nejvyšší autorita.

A Bóaz to ví a jako řádný Izraelec toto nařízení dodržuje; a čteme, že velkoryse dodržuje. Na svém poli dovolí té ženě paběrkovat. Je to sice Moábka, nepatří do místní komunity Hospodinova lidu, ale co – je to také vdova, nemá živitele a nemá zastánce. Takže moábská vdova Rút se zapojila do tehdejšího izraelského systému sociální pomoci se schválením majitele. Potud všechno běží, jak má řádně běžet.

Jenže teď se stane něco, co už zákon nenařizuje, ba spíše nedovoluje. Když byl čas k jídlu, řekl jí Bóaz: Přistup blíž, pojez chleba a namáčej si sousta ve víně… a on ji nabídl pražené zrní. Najedla se dosyta a ještě jí zbylo… Co to je? Pozval Moábku ke stolu a pohostil ji. Nebyla to žádná opulentní hostina, jen chléb namáčený ve víně a pražené zrní. To už není akt sociální pomoci, to je něco jiného. To je akt přijetí pohanské ženy do společenství stolu, do Božího lidu. Lid tvůj lid můj, Bůh tvůj Bůh můj, říkala Moábka Rút ještě na moábských polích. A teď už je to tady. Jedním pokynem, Pojď ke stolu, se betlémský lid stal lidem Rútiným. A v pokračování tohoto příběhu bychom se ještě dočetli, že vdova Rút se stala manželkou Bóazovou, Hospodin jí dopřál, že otěhotněla a založila nový rod, slavný tím, že z něj povstane nejvýznamnější z izraelských králů, David. Ale to už jsme předběhli.

Takže jedna věc je vrátit se. Druhá věc je být přijat. O tom je tento příběh. O odchodu z domova, o návratu do domova, o přijetí v domově. Ne každý pochopí, kde je domov a kde cizina. Ti efraimští muži – Elímelech, Kijlón a Machlón – zapomněli, kde je domov, a v cizině nalezli svůj hrob. Ale Rút zatoužila, nekonfirmovaná, po jiném domově, než nabízel pyšný Moáb. A dočkala se. Byla, byť cizinka, přijata do nového domova. Blaze těm, kdo se navrátili z ciziny. A dvakrát blaze těm, kdo našli někoho, kdo by je přijal domů, ač rodem nikdy domů nepatřili.

A Noemi, když se o tomto přijetí dozví, to nazve aktem milosrdenství Hospodinova: Požehnán buď od Hospodina, který neodňal své milosrdenství od živých ani od mrtvých. Je to projev Hospodinova, ne Bóazova milosrdenství. Milosrdenství. To je něco, co v Moábu neměli. Možná, že tam měli dost chleba, možná že tam měli také nějaký sociální systém, ale milosrdenství na skladě neměli. Tušila to Rút, když se ještě v moábských polích rozhodovala, že svou tchyni doprovodí až do Betléma? Nevíme. Ale víme o tušení a touze těch, kteří v dnešním Moábu, v říši pýchy a chlouby, nenašli, čím by se nasytili a kde by chtěli být doma.

A tak se nedivíme, když pozorujeme touhu po lepším domově u těch našich bližních, kteří odešli a zase se vracejí, ale i u těch, kteří s námi nebyli v nedělní škole, u konfirmace a při bohoslužbách. Zamyslet bychom se ovšem měli nad tím, zda a jak jsou přijímáni a přijati. Epištola Židům nabádá: „S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud (třeba z dnešního Moábu, říše pýchy a chlouby), tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly“ (Žd 13, 2). Bóaz neměl u stolu anděly, jen pohanskou, moábskou vdovu. Ale tím zachránil celý zmizelý rod.

Přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud. Zítra a pozítří někteří z nás přijmou ke stolu mladé lidi z Evropského setkání mládeže, organizovaného komunitou Taizé. A třeba, doufejme, nastane chvíle, kdy naše společnost přijme i uprchlíky ze Sýrie, pronásledované křesťany, nebo i nekřesťany, muže, ženy a děti, kteří jsou na útěku před násilím a válkou. Co jim naše společnost předvede? Moáb, říši pýchy a chlouby, nebo alternativně projev Hospodinova milosrdenství, jako Bóaz té cizince, vdově Rút?

Moáb a Betlém – dva světy. Svět pýchy, chlouby a moci; kde se musíš činit a přičinit, abys obstál pod normami, které sis sám nedal. A pak svět, v němž se projevuje Hospodinovo milosrdenství, třeba v gestech tak prostých, jako je pozvání ke stolu. Kde kolem tebe není jen publikum, číhající na každý tvůj přešlap, ale bratři a sestry, milí přátelé.

Moáb a Betlém, dva světy. Upřímně řečeno, my žijeme, my musíme žít v obou světech. Důležité však je, co je pro nás domov a co cizina. Samozřejmě dospělý člověk nemůže být pořád doma. Domů se jen vracíme – jako ta vdova Noemi. Někdy smutní jako ona, která tam zanechala své blízké. Celé rodiny se někdy v Moábu ztratí bez návratu. Kolik je jen v tomto shromáždění rodin neúplných, včetně té naší. Ale jsou i tací, kteří se vracejí, aniž kdy odešli, nikdy nechodili na náboženství a ke konfirmaci, jako ta moábská Rút. A jdou s námi ke stolu, ke stolu Kristovu, ke stolu Boží lásky.

Pane Bože, děkujeme ti, že v nás i v našich bližních vyvoláváš a obnovuješ touhu po takovém domově, kde platí řády tvého milosrdenství. Prosíme tě, abys takovou touhu vyvolal či obnovil i v těch našich bližních, ano našich nejbližších, kteří na tento domov zapomínají. Děkujeme za ty své bratry a sestry, kteří nově přišli a přicházejí; bylo jich jen v tomto sboru za minulý rok devatenáct. Prosíme, ať je přijímáme s láskou. Amen.