Kázání na Boží hod vánoční 25. 12. 2020 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Izajáš 60,1 — 9

Text: Matouš 2,1 — 12

Bratři a sestry,

je asi dost běžné, že si společenství, která spojuje nějaká myšlenka, program nebo víra, vyprávějí a tradují příběhy svých zakladatelů a první generace,  o tom, jak k té myšlence došli, jak ji objevili, jak je cosi osvítilo a jak jim na rozdíl od ostatních svitlo, a tak to světlo začali šířit dál. Potvrzují si tak vlastní jedinečnost a důležitost. Ale slyšeli jste někdy, že by si nějaké společenství vyprávělo a tradovalo příběh o tom, jak to z čeho vychází, co je spojuje a co hlásá, objevil někdo jiný, navíc někdo koho jinak považují za úplného tmáře a proti komu stále brojí?

Tak takový příběh jsme právě teď četli. Evangelium vypráví, jak Krista jako první rozpoznali a celý boží lid k němu předběhli nějací mudrci od východu, mágové, astrologové, hvězdopravci, pohani jako poleno. Ti, před kterými sama bible varuje: „Jen ať se postaví a zachrání tě ti, kdo pozorují nebesa, kdo zírají na hvězdy, kdo při novoluní uvádějí ve známost, co by tě mohlo potkat. Hle, jsou jako sláma, spálí je oheň. Ti nevysvobodí z moci plamene ani vlastní život.“ A ti jsou u Ježíše dřív než celý Jeruzalém.

To je teda paradox! Jistě nemá oslabit tu prorockou kritiku věštění, které utíká před odpovědností a okrádá o svobodu. Ale připomíná nám věřícím, že i ti šarlatáni mohou být někdy Bohu blíž než my. Ne díky svým pochybným praktikám, ale díky Bohu, který může svým znamením oslovit kohokoliv.

Sebejistota majitelů pravdy, i když jde o biblické pravověří, je asi vždycky zhoubná - oslepuje a bývá naprosto neoslovitelná. Kéž nás před ní chrání i tenhle vánoční příběh, ve kterém jsou pohané a šarlatáni mnohem prozíravější, pozornější a pohotovější, než celý boží lid. Zahlédli znamení. Zaujalo je, pohnulo s nimi a oni si už se svou moudrostí nevystačí, ale chtějí se před tou pravdou, kterou zahlédli, sklonit.

Jenže člověk se i ve svém zaujetí často netrefí. I ti mágové to popletli. Vyrazili s pocitem, že už je to jasné, a byli vedle. Že se král narodí v královském městě, jim přišlo samozřejmé. Stejně jako my si myslíme, že se velké věci dějí jen mezi mocnými a ve světle reflektorů. Ale boží cesty jsou často jiné. U něho bývají první poslední a poslední první. A ne každá láska a sláva se s tou boží kryje. Naše romantické představy — i ty vánoční — jsou možná hezké, ale mají k ní možná stejně daleko jako Jeruzalém k Betlému.

I tahle popletenost ale k té pouti do Betléma patří. Není osudná ani beznadějná. Jenom je třeba u ní nezůstat stejně jako u toho pravověří. Kdo si vystačí s vlastní moudrostí, ten se nehne z místa. Zatímco popletové, když se ptají, mají díky Bohu pořád naději.

Z mylných představ totiž může někdy nevědomky vyvést i pěkný padouch. Ti totiž, jak bible na mnoha místech ukazuje, bývají mnohem jasnozřivější než většina věřících. Stejně jako Marie ve svém chvalozpěvu, dobře tuší, že tohle dítě není jen podnětem k ochočené dobrosrdečnosti, ale že se tu rodí skutečná revoluce, která je připraví o moc, která vladaře svrhne z trůnů a ponížené povýší. Bojí se, protože jim dochází, že ta boží bezmoc podrývá jejich postavení mnohem víc, než všechny armády světa. Kdo se před ní sklání, na toho už prostě nemají páky. Vědí, jak je to vážné, a tak se po ní opravdu pídí.

O jejich úmyslech si přitom nelze dělat nejmenší iluze. Jenomže netuší, že právě při těch piklech, které strojí, mohou být jen božím nástrojem, který dobře poslouží. Právě ten jejich strach a zloba mohou člověka dobře zorientovat. I nám křesťanům někdy připadá naše poselství bezzubé a bezmocné, ale reakce a represe všech totalitních systémů potvrzují, jak vážně se jím cítí ohroženy.

Popletové tedy znovu našli cestu a dobrý směr. Teď už ne podle sebe. Znamení vždycky nestačí. Aby mu člověk dobře rozuměl, to se musí do tradice proroků pořádně zaposlouchat. A právě o vánocích. Můžeme se totiž jenom rozplývat nad roztomilostí děťátka, a pak nám zbyde jen trochu infantilní pohádka, kterou je třeba držet při životě kašírovaným folklórem. Můžeme ale také začít od Mojžíše a proroků, a pak zahlédneme příběh velikého vysvobození, které začíná u toho, že se někdo díky Bohu vzdá svého bezpečí a pustí se ze solidarity do velkého rizika. A o tom jsou biblické vánoce, které nejsou jen minulostí a nekončí jenom u trochu umělé a pracně nachystané nálady.

Ty mohou člověka skutečně dovést k veliké radosti a pokoře, i když má před očima třeba jenom ženu s nemluvnětem. A ta radost s pokorou souvisí víc, než si myslíme. Člověk totiž může dosáhnout cíle a přijímat gratulace a ocenění a poklepávat se vzájemně po ramenou, jenomže pak už nemá kam jít dál a radost a sláva časem vyčichne a zevšední. Anebo se může právě proto, že cíl neminul, před někým vděčně a dobrovolně sklonit, a potom ta radost nekončí, protože ho úcta a důvěra povedou dál. A dary přitom nedává jako výraz své dobroty, která si zaslouží uznání, ale jako projev úcty a uznání té dobroty a moci, s kterou se díky Bohu setkal.

To potom ani pokoj nekončí s všednodenním zpravodajstvím, které nám opět připomene, čeho všeho je člověk schopen včetně těch piklů mocných, protože nestojí na iluzi o naší dobré vůli, ale na tom, že si nás někdo skutečně zamiloval a že vysoko nad všemi těmi velkými i malými, kteří si hrají na krále, je právě ten Bůh, který se nebojí být malý a bezbranný, protože chce být a je s námi. Tak, jak to zpívají nebeské zástupy v Lukášově podání: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“

A ten, kdo tomuhle vděčně přitaká, ten už se ani nevědomky nestane poslušným poskokem lidské touhy po moci, ale půjde svou vlastní cestou s písničkou chvály na rtech. Amen.