Nedělní kázání, 3. 3. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 1.Samuelova 20,24 — 33

Text: Matouš 10,34 — 39

Sestry a bratři,

od začátku postního období jsem už několikrát kázal o tom, jak se skutečný půst podle bible překvapivě liší od obecného povědomí, které ho ztotožňuje s odříkáním různých pochutin, dobrot a radovánek a jeho smysl vidí ve cvičení vůle a v sebezdokonalování.

Bible naopak nečekaně připomíná, že je třeba postit se ve zbožnosti, která je pro nás daleko větším pokušením než vepřové nebo čokoláda a je proto třeba zůstat v ní střídmý a kritický, nebo přesněji sebekritický. A místo k odříkání vybízí spíš ke svobodě, která si dovede odpustit touhu zařadit se mezi dokonalé, protože si jí většinou chceme jenom potvrdit, že na rozdíl od ostatních patříme mezi ty lásky a úcty hodné. I zbožnost často chápeme jako soutěž. Důvěra v boží dobrotu dá naopak druhým přednost, protože věří, že je v ní dost pro všechny, a tak nemusí o místo na výsluní s nikým soupeřit.

Ten dnešní příspěvek k postu je ale asi nejprovokativnější a skutečně šokující, protože v něm jde vlastně o půst od lásky, od pokoje, od bezkonfliktních rodinných vztahů, od harmonického soužití s těmi nejbližšími. Kdo si je nedovede odříct, kdo se v lásce k nejbližším nedovede udržet na uzdě, ten nemá s Kristem nic společného. To je teda šok!

My věřící v dnešním světě plném konfliktů a napětí přirozeně toužíme po pokoji a smíření. A právě Ježíšovo poselství lásky k Bohu a k bližnímu vidíme jako cestu, která k nim vede. Tak jí rozumíme, tak ji prezentujeme a také doporučujeme. Vždyť přece i v této kapitole vysílá Ježíš své učedníky právě s evangeliem pokoje: „Když vstoupíte do domu, řekněte: „Pokoj vám.“ Chápeme to jako svoje poslání — uklidňovat rozbouřenou situaci, přinášet do všech narušených vztahů smíření a pokoj.

Jenomže Ježíš svoje učedníky i nás vyvádí vzápětí z omylu: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj, nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ To, co přináším, včetně toho evangelia pokoje, bude naopak zdrojem konfliktu, napětí a rozdělení. Právě to postaví lidi proti sobě. Včetně těch nejbližších. Naruší to dokonce i rodinné vztahy. A kdo nad ně nic důležitějšího nevidí, ten ať si nedělá iluze, že má se mnou něco společného.

Pro Ježíšovy posluchače nebo původní čtenáře evangelia, kteří dobře znali Starý zákon, to muselo znít ještě absurdněji a provokativněji než pro nás. Ježíš totiž pro vyjádření těch konfliktů v rodině použil slov z Micheášova proroctví. V něm byly ovšem ty narušené rodinné vztahy důsledkem bezbožnosti. Takže Ježíš vlastně říká: To, co jste podle bible zvyklí vnímat jako projev nedostatku úcty k Bohu, to je naopak projev věrnosti, to je důsledek  té odpovědnosti, kterou přináším. Protože ta má před rodinnými pouty přednost, ta je přesahuje.

Vůbec se mi to neříká snadno, sestry a bratři. Přiznám se, že mě to spíš děsí. Dobře si uvědomuju, jak je taková vyhraněnost zrádná a nebezpečná. Snadno se může stát posvěcením konfliktů, které nebudou mít s Kristem vůbec nic společného, ve kterých půjde jenom o vlastní ješitnost a sebeprosazení. Jak snadno si ze svých stereotypů, zvyků a způsobů uděláme svatou věc a vlastní omezené obzory povýšíme na dogma. Zvlášť v mezigeneračních vztazích se tohle stává. Panovačnost,  která dětem nedovolí dospět, se zaštítí autoritou boží.  Bezohledný soud, který pomine, co má rodič za sebou a v jaké odpovědnosti stojí, protože ji zatím nezná, se dovolává svatých ideálů. A to nemluvím o hrůzách fanatické víry, která je svému ideálu schopná obětovat i své nejbližší. To všechno se může dít s odkazem na tu vyšší odpovědnost, která má přednost i před rodinnými pouty.

Mám-li ale jako farář tlumočit evangelium, nemůžu vyhraněnost těch Ježíšových slov pominout, obejít ani otupit. Už proto ne, že tenhle výrok není v evangeliích ojedinělý. Podle něho prostě to, co Ježíš zosobňuje a přináší, musí být pro člověka důležitější než pokoj a klid v rodině a láska mezi jejími členy. „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden.“

A to slovíčko „hoden“ neznamená, že bychom si tou větší oddaností Kristu mohli vysloužit nebo vydobýt nějaké výsadní postavení nebo jeho přízeň. To je tu prostě ve smyslu toho, co se k sobě hodí, co si odpovídá, co k sobě jde. S Ježíšem, či s křesťanstvím zkrátka nejde dohromady to, co často považujeme za ideál: poslušný synáček nebo dceruška, kteří rodičům ve všem vyhoví, kteří vždycky bez řečí splní, co jim řeknou a nikdy by si jim nedovolili odmlouvat; hodný tatínek nebo maminka, pro které je rodina všechno, každé přání dětem splní a nikdy jim nic kritického neřeknou, protože s nimi chtějí být za každou cenu kamarádi; ti, kterým nic nestojí za to, aby se s těmi nejbližšími pohádali, a zájem dětí nebo rodiny jim je nade vše.

Láska v duchu Ježíše Krista přesahuje rodinné vztahy a vazby, a tak se s nimi někdy nevyhnutelně kříží. Kdo se v nich nikdy nedovede omezit, kdo neunese napětí, které to v nich jistě způsobí, ten s ní prostě nemá nic společného, ten ať si nedělá iluze, že k ní patří. Bez toho, abychom si v té přirozené náklonnosti ke svým nejbližším uložili půst, prostě nejsme a nemůžeme být s Kristem zajedno.

Abychom si z toho ale neudělali posvěcení vlastních zájmů a sebeprosazování, je možná dobré připomenout, že na jiných místech citují evangelia ten Ježíšův výrok trochu jinak. Člověk se podle něho má zříci nejen té prvořadé lásky k nejbližším, ale i sám sebe. Následující výzva pak začíná: „Kdo chce, jít za mnou zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Ta vyšší odpovědnost není příležitostí k sebeprosazení, ale k sebezapření. V prvé řadě v ní nejde o zápas s druhými, ale se sebou. Protože i tu lásku k nejbližším vidíme samozřejmě po svém.

Tragédii toho všeho názorně ilustruje scéna z příběhu krále Saula a jeho syna Jonatana, kterou jsme slyšeli na začátku. Saul neusiluje Davidovi o život proto, že by byl posedlý vlastní mocí. On to dělá v zájmu své rodiny, právě kvůli Jonatanovi. A je tou láskou k synovi tak zaslepen, že ho při tom málem zabije. Láska k nejbližším, která všechno ostatní pomíjí, je nejen zdrojem křivd a bezpráví, ale nakonec se obrací právě proti těm, které milujeme. Biblických příkladů bychom našli víc: Rebeka, která tak miluje svého syna, že ho navede, aby podvedl otce i bratra, a vystaví ho tak vražedné nenávisti, před kterou prchá. Jákob, který způsobí totéž svou bezvýhradnou láskou Josefovi. Elí, který nedovede kriticky zakročit proti svým synům, a přispěje tak k tragédii, na kterou všichni doplatí. A se Samuelem a jeho syny to nedopadne o moc líp.

Nejde ale jenom o bibli. Zrovna nedávno jsem četl, jak jeden farář vysvětloval svoji spolupráci s Stb. Děti farářů to za komunistů měly často se studiem těžké. A jemu se právě hlásila dcera na vysokou školu. Tak na tu spolupráci přistoupil. Samozřejmě že nikomu nechtěl ublížit. Dělal to jen z lásky k ní. Jenomže člověk vždycky nedovede dohlédnout, k čemu ta jeho láska vede.

A právě tenhle paradox, myslím, připomíná výrok, který dnešní úryvek z evangelia uzavírá: „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Přitom nemusíme hned myslet na mezní situace, kdy jde bezprostředně o život. I když původně prý jde o vojenské úsloví, které vyjadřovalo zkušenost z boje na život a na smrt: Kdo v bitvě myslí jen na vlastní záchranu a radši utíká, ten odkryje nepříteli záda a doplatí na to, zatímco ten, kdo nebezpečí boje včetně rizika smrti přijme, ten má šanci vyváznout a přežít. Ježíš ovšem tuto vojenskou zkušenost parafrázuje v hlubším smyslu, nejen jako návod na přežití a dlouhověkost hrdinů.  

Právě při tom, když jde člověk jenom za svým cílem, se s ním nejspíš mine. A nejen, když tím způsobí nějakou tragédii, ale i tehdy, když je v tom úspěšný. Zatímco, když se ho pro lásku Kristovu dovede vzdát, tak jej nalézá. To platí jak o pokoji, tak o lásce k našim blízkým, i o celém životě. Jejich naplnění není otázkou naší cílevědomosti, ale důvěry. Proto je třeba i tu přirozenou náklonost a touhu po míru a pokoji udržet na uzdě. Právě proto, abychom se o ně nepřipravili. Amen.