Štědrý den — nešpory

 

1.Sam 2,1-3

Matouš 1,18 -19

Přejeme si pokojné svátky, šťastné a veselé. Snažíme si nachystat všechno předem, abychom pak ten pokoj mohli prožít. Pokoušíme se zklidnit. I tyhle štědrovečerní nešpory mívají spíš rozjímavý ráz. Jenomže biblické vánoce začínají průšvihem. Shledat, že je vaše snoubenka těhotná, i když jste s ní nic neměl, na klidu zrovna nepřidá. To je spíš malér, který hrozí přinejmenším ostudou. A tehdy rovnou veřejným procesem a exemplární popravou. O pokoji, štěstí nebo radosti by asi mluvil málokdo.

Josefovi je jistě ke cti, že se tu situaci snaží zachránit. A ještě víc ho ctí, že přitom nemyslí jen na sebe. Pro život snoubenky riskuje svůj čistý štít. Než aby se veřejně ospravedlnil, ponechá prostor dohadům. Marie nemusí nést cejch cizoložnice. Propuštění připouští i jiná vysvětlení. Třeba náročnost ženicha. Je to milosrdné, je to ušlechtilé. Jenomže někdy i při vší ušlechtilosti může být člověk mimo a nic nechápat.

SV 220 Zázrak

 

Iz 7,10 — 14

Matouš 1,20 — 25

Andělé napovídají. Ale co? Že žádná ostuda nebude, že se všechno vysvětlí? Kdepak. To spíš, že i ten průšvih, může být z Boha. Že vždycky nejde o to, abychom se mu ušlechtile vyhnuli, ale abychom ho přijali. Že vysvobození od zlého a Bůh nejsou jenom mimo něj, ale právě v něm.  Protože ta dobrá zpráva o vysvobození není o neskutečné selance, kterou žádná hanba neohrozí, ale o solidaritě a věrnosti, od které ani ta ostuda neodradí. Potkává-li nás, Bůh jí neuhýbá. Má totiž jméno Immanuel, tedy Bůh s námi. A mezi lotry bude také ještě započten. Tohle je jen začátek.

SV 49 (1-2+6-7) Bůh se sklonil k nám

 

Iz 60,1-6

Matouš 2,1 — 2

„My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví, vinšujem vám…“ — ono to zase není úplně nebiblické. Žalmy i proroci skutečně mluví o králích, kteří přijdou zdaleka a před tím božím králem se skloní a přinesou mu dary. Abychom ale neuvízli v laciném triumfalismu, kterým se utvrzujeme, že jsme na té správné straně, tak je dobré vrátit se přece jen k evangeliu a jeho mágům od východu. Ti, nás věřící, upozorňují, že celý boží lid mohou ke Kristu předběhnout všelijak problematičtí šarlatáni. Ne že by byli tak prozíraví. I oni se pletou. Ale právě proto, že jim není všechno hned jasné a dovedou se ptát, tak se s tou velikou radostí nakonec neminou. Poslední budou první. 

SV 181 Marie má dítě, zpívej

 

Mich 5,1-4a

Matouš 2,3 — 6

Znát Písmo, znát odpovědi a dokonce ani věřit v jednoho Boha není všechno. Jak později napsal apoštol Jakub: „Tomu věří i démoni, ale hrozí se toho.“ Posedlí mocí nejen v bibli často mnohem jasněji tuší, že to betlémské dítě nepřináší jen dobromyslnou dobročinnost, ale skutečnou revoluci, která je ohrozí. A znepokojení přináší nejen jim. Bere klid i  zbožnosti, která sice přesně všechno ví a má pravověrnou odpověď na každou otázku, ale vůbec to s ní už nehne.

SV 199 Jako zrnko hořčičné

 

2.Sam 22,26-31

Matouš 2,7 — 9a 

Někdy může dobře zorientovat i ten největší darebák. Tedy — ne že by chtěl. Důvěřovat v dobrou vůli a pokornou zbožnost mocných by bylo asi naivní. Zvlášť když se jí vehementně ohánějí. Ale v té důkladnosti zájmu a rozhodné akčnosti nám mohou být vzorem. Však to Ježíš později v podobenstvích opakovaně připomene a výslovně zmíní, že synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla. Vždycky není dobré jejich jednání jenom pohoršeně odsuzovat. Někdy je dobré je vyslechnout. Proto se ještě člověk nemusí stát jejich poskokem. Pokud přitom neztratí ze zřetele boží znamení, tak v jejich léčce neuvázne.

SV 339 Hvězda

 

Iz 9,1-6

Matouš 2,9b -12 

Tak jsme se konečně dostali k té veliké radosti. Ale z čeho vlastně plyne? Co je jejím zdrojem? Že jsme přes všechny omyly nakonec dospěli k cíli? Nebo ty dary, kterých jsou vánoce pořád plné? Proč ne? Nalézt cíl, to je přece radost, konec bloudění, jistota, úspěch. A štědrost přece i Ježíš velebí a potvrzuje: „Dávejte a bude vám dáno“. Kdo dává, má dost sám. Jenomže tím úspěchem a štědrostí může radost taky skončit. Člověk si může gratulovat a vzájemně poplácat na rameno, jak je dobrý, ale to pak už nemá, kam jít dál, a radost a sláva časem vyčichne a bledne. Ta trvalá asi roste až z té úcty a pokory, která se před betlémským dítětem dobrovolně skloní a dary nedává ani tak jako projev své dobré vůle, ale jako vděčné uznání dobroty a moci, s kterou se díky Bohu setkala. Právě v té bezbrannosti, která se nebojí být malá. V ní je Pán Bůh s námi. To je ta síla. To je ta pečeť věrnosti, která pro boha otevírá oči nejen o svátcích.

SV 133 Jsem zde na zemi poutníkem