Velkopáteční kázání, 18. 4. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Jan 18,28 — 19,4

Text: Jan 19,5 - 16

Dnes máme, sestry a bratři, zde v kostele pohlédnout do tváře utrpení a smrti. Naše současnost je jimi tak prosycena, že před nimi už spíš zavíráme oči — vypínáme zprávy, nekupujeme noviny, překlikneme jinak, odvracíme zrak. Možná i proto, že se tím také naše víra dostává do tísně. Jak věřit v Boha spravedlivého a mocného při pohledu na takové utrpení, na takovou žeň násilí?

Dnešek nás ale k tomu pohledu vrací, konfrontuje nás s Bohem ubitým, zbědovaným, opuštěným, směšným ve své bezmoci a slabosti. Pašijní příběh nás vybízí — podívejte se: „Hle člověk!“ Odhaluje před námi jeho křehkost, kterou je možná ztlouct, tropit si z ní kruté žerty, vysmát se jí, zmučit ji i zabít, bez ohledu na pravdu i spravedlnost. Odhaluje před námi také natvrdo lidskou krutost a surovost; zhovadilost, které není nic svaté; nenávist, která nezná žádné meze.

A tohle vše nám velkopáteční bohoslužba staví před oči jako vrcholné svědectví pravdě, jako tu nejzásadnější výpověď o Bohu i o člověku. Bez toho není evangelium. Opět zvěstujeme smrt Páně — dnes netoliko slavením jeho Večeře, ale celou bohoslužbou, svátkem, který držíme.

Nemá-li se ovšem naše slavení stát podobně odcizeným a absurdním divadlem, jako v případě tehdejších zástupců božího lidu, kteří pečlivě zachovávají svátek velikonočního beránka a přitom dělají všechno pro to, aby ho ve skutečnosti sprovodili ze světa, nemá-li dojít k podobné schizofrenii bohoslužby a života, nemůžeme z něho vynechat naši současnost. Nemůžeme zkrátka ten příběh číst jinak, než také jako příběh svůj. Se vším, co děláme a jak tomu, co se okolo nás děje, rozumíme, jsme v něm. A ten Ježíš, kterého velekněží předvádějí Pilátovi a on ho zase předvádí jim, je přítomný také ve světě naší zbožnosti, současného násilí a utrpení i toho, jak na ně reagujeme. O naši oslavu Krista ukřižovaného nejde ani tak ve vztahu k tomuto vyprávění, ale ve vztahu k utrpení, k bolesti, k moci a bezmoci v našich životech.

Čím je pro nás tedy utrpení? Jak vnímáme, když někdo pravdě oddaný sklidí výsměch, ocitne se bez pomoci, stane se obětí lidské zvůle? Co v nás probouzí pohled na oběti násilí? Co se nás při tomto pohledu zmocňuje a k čemu nás vede?

Je to soucit? Beznaděj? Marnost? Rezignace? Hrůza nad lidskou krutostí? Je pro nás potvrzením, že tudy cesta nevede? Probouzí v nás solidaritu? Úctu? Nebo vztek? Touhu po odvetě? Cítíme nad ním výčitky? Nebo se utvrdíme ve své opatrnosti? Vidíme v tom doklad bezmoci pravdy a lásky? Argument pro to, že se zkrátka nic nedá dělat? Nebo pro to, že je prostě třeba z té věrnosti trochu slevit a být trochu diplomatičtější?

Pilát: sází na to první, na soucit s obětí a argumentuje její bezmocí. Jedná krutě, ale sleduje tím Ježíšovu záchranu. Když neuspěl s Barabášem, snaží se Ježíše představit jako politováníhodného ubožáka, od kterého přece nic nehrozí. Jen se podívejte, copak tenhle chudák něco zmůže? Copak toho nemá dost? Copak ho můžete brát vážně? Vždyť je k smíchu, nebo k pláči! Nestojí vám za to, abyste se vzrušovali. Naopak svojí blahosklonností můžete dát najevo svou převahu

V tom se ovšem Pilát přepočítal. Od sebevědomé zbožnosti, která si otázky nepřipouští, se soucitu nedočká. Apely na lidskost u ní vyzní na prázdno. Lidskost je možná jenom tam, kde si člověk svoje člověčenství připustí. Pokud si myslí, že má boží vůli v kapse, nemůže lidskost ani odpovědnost přijít ke slovu. V sebevědomé zbožnosti je totiž člověk už vyřadil, protože se domnívá, že nejedná za sebe, ale za Boha. Vynést soud pak není problém. My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za syna Božího. Víra a zbožnost, které mají vést k lásce a v lásce se uplatňovat, mohou být úplně zvrácené, pokud si jimi jenom dáváme za pravdu, pokud si jimi jenom posvěcujeme vlastní jistotu. Pak se i bible může stát nástrojem vražedným.

A bezmoc? Ta pak nevzbuzuje lítost, ta jenom potvrzuje vinu, lež. Jsi na dně? Bůh ale svoje přece na dně nenechá. Tvoje víra je špatná. Nejsi boží, dovolával ses Boha neprávem. Nemáš pravdu. Pravda přece vítězí. Sebejisté víře je to jasné. To i ten pohan jako poleno má před Bohem větší bázeň, než ten, kdo o své víře nezaváhá.

Jenomže, bratři a sestry, ona ani lidskost na utrpení nestačí. I ta má své meze. Možná dovede soucítit. Má ale také svoji odvrácenou tvář a té je vždycky bližší košile než kabát. I svět soucitu je nakonec odsouzen ke smutku a beznaději, jak to Ježíš v Lukášově evangeliu připomíná ženám, které ho na cestě ke kříži provázejí: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi…“ Politováníhodné není utrpení, politováníhodný je soucit, který v utrpení nic víc než důvod k lítosti nevidí.

A právě z téhle smutné slepoty, ať už lidské nebo nelidské se nás snaží Jan svým vyprávěním vyvést. V jeho pohledu je všechno jinak — mocní jsou bezmocní a bezmocný mocný, vítězové jsou poraženi a ten poražený vítězí. A ne až když utrpení pomine. Právě v něm.

Sebejistí věřící sice nakonec prosadí svou, ale přitom popřou sami sebe, sami - nechtěně, ale pravdivě - pojmenují svou bezmoc, závislost a poddanost. Nemáme krále, jen císaře. Právě ve své moci, ve svém současném úspěchu jsme jenom loutky, které přistoupily na hru svého protivníka.

A Pilát? Pilát je přitom pravda na koni. Ví, jaké mu jeho postavení dává velké možnosti. Zdánlivě na něm všechno závisí a představitelé tehdejší církve jsou na něj odkázaní. Bez něho nic nezmůžou. Mnohokrát jim to také dá s ironií pocítit. Ale právě na to postavení ho nakonec dostanou. Moc, které se tak hrdě dovolává, je nakonec jeho slabinou. Proti svému přání i přesvědčení musí vydat toho, koho chtěl propustit. Kdo odmítne nárok pravdy, ten se stává zajatcem moci. V těch mocenských tanečcích nakonec všichni ztrácejí svoji tvář a stávají se jenom figurkami, kterými hýbe někdo jiný.

A ten zbitý, vysmívaný, vydaný? Čtenář v Janově podání s překvapením marně hledá lítost, dojemné scény, které by apelovaly na soucit. Marně hledá také vztek, potřebu odvety, která by měla vyvážit vynucené příkoří a ponížení. Ono tam totiž v Janových očích není:

Mezi těmi, co si dělají iluze o své moci, aby nakonec jenom skákali, jak druhý píská, je Ježíš jediný, nad kým nikdo moc nemá, koho nikdo a nic z cesty, kterou přijal, nesvede. I vydaný násilí a výsměchu naplňuje své poslání. Právě v  té bezmoci se dovršuje, dokonává jeho moc. Moc, pro kterou se narodil, která má jméno „Bůh s námi“. Níž už člověk klesnout nemohl a Bůh je v tom s ním. Ani na dně, ani ve smrti, ani odsouzen podle zákona Božího už není člověk bez Boha, už není sám. Právě tím, čemu se vydal, Ježíš vítězí. Boží věrnost je v tom utrpení mocnější než lidská zloba, než lidský strach.

Utrpení nesvědčí jenom o bezmoci hodné soucitu. Utrpení svědčí o moci věrnosti, o moci pravdy a lásky, která je hodna důvěry. Krista není třeba litovat, Kristu je možné a dobré věřit. A pro toho, kdo věří, už utrpení, bezmoc a prohra nejsou něčím, čemu je třeba se za každou cenu vyhnout, a zlo nad ním tak ztrácí svoji moc. Amen.