Kázání v neděli 9. 5. 2021 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Jan 4,5 - 18

Text: Genesis 29,1 — 14

Bratři a sestry,

Tohle vyprávění je na první poslech dost slabé. Žádná hloubka, žádné drama, nic zásadního se tu neděje. I do toho nejserióznějšího zpravodajství by se tenhle příběh stěží dostal. Neodehrává se v něm ani dramatický zápas o prvorozenství, ani v něm tragická slepota a touha po požehnání nevede k podvodům a rozvratu, ani tu Hospodin nepromlouvá ve snu k provinilému psanci. Nic takového. Je to jen takové „Jedna dvě, Honza jde“, takové „Hopsa hejsa do Brandejsa“, taková limonádička. Jákob vykročil lehkým krokem, spatřil studnu a „Bratři, odkud jste?“ a „Jak se vede?“ a krásná sestřenka, vřelé přijetí a otevřená náruč. Prostě pohoda. Kost z mých kostí jako v ráji - Happy end jak vyšitý.

Ale proč ne, bratři a sestry? Život přece nejsou jenom hlubiny, dramata, vypjaté chvíle, mezní situace a osudové události. Život je přece z velké části právě o tom „Jak se máte? Jak se daří? A co strejček? A — kluku, tebe jsem už dlouho neviděl? Tys nám ale vyrost, no celej tatínek!“ Zkrátka — příjemná návštěva, přátelské popovídání, bezstarostná pohoda. To všechno má v životě přece svoje místo. Zaplať Pán Bůh za to! Na tom není nic špatného. Tak to má být a je jen dobře, když tomu tak je — když se lidé nehádají, nesoupeří, nepodvádějí se, nepronásledují; když se nic dramatického neděje, když nikoho netíží vina a nikdo před nikým nemusí utíkat. Jak by to bylo hezké, kdyby všechna bulvární zpravodajství zašla na úbytě, protože by se žádné horory neděly, a jejich reportéři by si s tím normálním životem najednou nevěděli rady.

Jenomže právě - „kdyby“! Ono to tak ale není. Ony se ty tragédie prostě dějí. Proto se nám pak taková pohodová vyprávění s dobrým koncem zdají být mělká a o ničem. Proto dneska takřka nenajdete knížku, která by nelíčila přinejmenším rozvrat rodiny, osudové odcizení a zneužívání, ne-li rovnou hrůzy holocaustu, válečných konfliktů a zvěrstva totalitní moci. Jakoby bez toho ani žádná hloubka neexistovala. Knížky a filmy s happy endem považujeme obvykle za neskutečné a laciné pohádky, které nemají valnou hodnotu. A ve většině případů tomu tak opravdu je.

Ale ten příběh o Jákobovi mezi ně nepatří. Laciný a mělký se může zdát jen tomu, kdo čte povrchně. Kdo se bibli věnuje soustavně a pozorně, ten může objevit nevšednost, paradox a hloubku té lehkosti, kterou líčí.

Jákob vykročil lehkým krokem — mimochodem stále s nenávistí svého bratra za zády — do země synů Východu. A jen o pár kapitol předtím bible vypráví, jak právě sem jeho děd Abraham de facto vydědil syny svých ženin, aby nekonkurovali Izákovi, zaslíbenému dědici požehnání. Míří-li tedy Jákob mezi příbuzné, pak může ovšem čekat, že na něj budou mít pěknou pifku. Jde do země konkurentů svého otce. To je tedy zatraceně náročné prostředí a nesmírné riziko. S tímhle vědomím se nám ten Jákobův lehký krok bude asi jevit jinak, než jako slabá limonádička.

A podobně to asi bude i s tím oslovením: „Bratři, odkud jste?“  Copak člověk v prostředí, kde může předpokládat uraženou zášť a žárlivost, jedná takhle otevřeně a bezprostředně? Copak se hned s kdekým bratříčkuje? Nebýváme v takové situaci spíš ve střehu? Nevyčkáváme spíš, s čím ti druzí přijdou, co od nich můžeme asi tak čekat? Neokukujeme se spíš opatrně a trochu ustrašeně, než abychom se takhle bezelstně otevřeli?

Ale i kdybychom našli odvahu odložit tu obrannou skořápku, kdo z nás by se nedal odradit tou odměřenou strohostí místních, kteří odpovídají tak na půl úst jedním slovem? A kdo by si dovolil i po odmítnutí, které cizince připomenutím místních zvyků odkazovalo do patřičných mezí, jednat dál spontánně a nezávisle? Právě tohle totiž Jákob dělá. Nestáhne se. Nesklapne podpatky a nesmíří se jednoduše s tím, že se zkrátka nedá nic dělat, protože zvyk velí tak a tak. Jakmile uviděl Ráchel, dceru Lábana a jeho ovce, zvyk nezvyk, přistoupil, odvalil kámen a napojil je. Nejedná zakřiknutě, ani nezvolí žádný taktický úskok, jak to dělal doposud. Navíc některé komentáře si všímají toho, že tady poprvé Jákob udělá něco pro druhého bez ohledu na sebe, i s tím rizikem, které s sebou ta spontánní pomoc proti všem zvyklostem nese.

Když vezmete, bratři a sestry, v úvahu všechny tyhle okolnosti, tak se vám to „Jedna dvě Honza jde“ najednou ukáže jako něco naprosto nevšedního, jako projev nebývalé odvahy, jako výraz neobvyklé svobody. Jít světem konkurence a předpokládané zášti „lehkým krokem“, jednat v cizím prostředí bezprostředně a spontánně posloužit, aniž by se člověk nechal uhranout silou zvyku, to přece vůbec není jen tak. Zůstat navzdory všem rizikům otevřený a vstřícný, nepředjímat zlobu, nepodlehnout diktátu okolností, ale sám do nich vnášet přívětivost a naději, to je přece něco opravdu nevídaného. To je síla, to je osvobodivé, to je skutečné občerstvení.

Toužíme po něm celý život. Děláme všechno možné, abychom tím lehkým krokem mohli životem jít. Snažíme se zajistit proti všemu, co by ho mohlo ohrozit nebo co mu brání. Namáháme se, abychom pro něj vytvořili předpoklady — abychom unikli konkurenci a zášti, aby nás netížili starosti z neznámé budoucnosti, abychom nebyli vydáni všanc okolnostem, abychom se vyhnuli všem rizikům a možným konfliktům. Našlapujeme opatrně. Měníme partnery. Jenomže ona je to taková Sisyfovská práce, která nikdy nekončí, jako to běhání s kbelíkem ke studni. Žízeň se vždycky znovu ozve a ten zdroj radosti vždycky znovu zavalí balvan starostí, nejistot, obav z nepřízně, z reakce okolí, ze záště a rivality. Marně čekáme, kdy už se všichni sejdou a shodnou, aby ho odvalili. Okolnosti nikdy nejsou tak příznivé, abychom mohli bez obav lehce vykročit. A ani nebudou, bratři a sestry. „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň“, glosuje Ježíš to ohlížení po větším kbelíku a delší šňůře.

Tuhle žízeň nelze utišit tím, co jsme schopni zajistit, obstarat, odstranit z cesty nebo před čím se dovedeme uchránit a čemu se umíme díky své opatrnosti a prozíravosti vyhnout. Ten lehký krok není otázkou toho, jaké si pro něj dokážeme vytvořit podmínky. Tahle žízeň se tiší jiným způsobem a z jiného zdroje. Z darovaného.

Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky“, odpovídá Ježíš samařské ženě, která ho právě na ty nedostatečné možnosti a nepříznivé okolnosti upozorňuje. Ten občerstvující zdroj je mimo ně. A je i mimo ten oddíl o Jákobovi, který jsme dneska četli. To se musíme vrátit k tomu, co jsme slyšeli minulou neděli. Jákob vykročil lehkým krokem, protože mu Bůh řekl: „Hle já jsem s tebou, budu tě střežit, nikdy tě neopustím…“. A on se na to navzdory všemu spolehl.

Z tohoto zaslíbení a z téhle důvěry vyvěrá ten špacír s otevřeným hledím i v okolnostech, které jsou víc než nejisté. Z nich pramení ta svoboda, která i v prostředí konkurence nevidí v druhých jen rivaly, ale bratry, a může přijít s něčím skutečně novým a vstřícným, aniž by nejdřív čekala, co ti druzí. To je ta živá voda, kterou Ježíš dává a kterou sám ztělesňuje jako Immanuel — to jest „Bůh s námi“. Díky tomu člověk nemusí svůj život odezírat jenom z toho, jaký svět je, předjímat zlobu a nechat se určovat strachem. Může si s důvěrou říct: „Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“

Obrázek života bez všech problémů a rizik to je jistě neskutečná pohádka. Ale stejně povrchní a neskutečné je vidět jeho hloubku jenom ve vypjatých dramatech a mezních situacích. O ní v tomhle světě často svědčí právě ten lehký krok a „Hopsa, hejsa do Brandejsa“. To nemusí být naivita,

to může být projev hluboké důvěry, díky které život nemusí být jen převodových kolečkem okolností, která dovoluje jednat skutečně svobodně a nezávisle.

Příznačné přitom ovšem je, že se ta živá voda z tohoto zdroje v naší osobní pohodě nebo svobodě nevyčerpává. Ježíš pokračuje: „Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Důvěra, že je Bůh s námi, ať se děje, co se děje, není určena jen pro osobní spotřebu a pokoj v duši, ale pro radostný a vstřícný pobyt se všemi ostatními, abychom i pro ně odvalili kámen z otvoru studny a sami se stali zdrojem osvobodivé důvěry a bratrství. A to třeba i navzdory tomu, že v tom závěrečném Lábanově zvolání nemusíme slyšet jen odkaz k rajské sounáležitosti, ale i k tomu člověčenství, ve kterém dřív Jákob své nejbližší podváděl. Však o tom ještě uslyšíme. Amen.