Nedělní kázání, 12. 10. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Ž 73,1-17

Text: Ester 5

Sestry a bratři,

projevit solidaritu a zastat se ohrožených, když přitom můžete o všechno, včetně života, přijít, není rozhodně snadné. Toho jsme asi schopni, až když nám dojde, že na tom ani tak nezávisí osud druhých, ale náš vlastní. Pak teprve přestaneme kalkulovat, jestli nám to stojí za to, a začneme hledat pomoc, abychom k tomu sebrali odvahu. O tom jsme slyšeli z knihy Ester před týdnem. Ani s tou podporou na to ale člověk hned nemá. Probojovat se k důvěře nějakou dobu trvá.

„Třetího dne si Ester oblékla královské roucho a stanula na vnitřním nádvoří králova domu.“ Odvážila se vystavit se tomu riziku, že ji ochranka, jak káže zákon ustrašených vládců, jako nezvaného hosta okamžitě odstřelí. Mohl tomu zabránit jenom král. A vyšlo to.

Můžeme to přičítat její kráse, slabosti krále pro půvaby žen, nebo tomu, že si právě tou blahosklonností potvrzoval vlastní moc a důležitost. Teprve když se člověk ocitne v podobně vypjaté situaci, tak si uvědomí, jak je to všechno nejisté, jak málo na to může spoléhat, a že je úplně na místě mluvit o zázraku. Zázraky nejsou laciná vysvětlení ani ohromující podívaná pro prosťáčky. Bez lidské ochoty riskovat a nasadit vlastní život se o zázracích mluvit nedá. Pokud je nevidíme, pak možná proto, že jsme se pro nic skutečně nenasadili.

Král, který si na Ester už měsíc nevzpomněl, ji osloví nečekaně mile a se zájmem: „Co ti je, královno Ester? Jaká je tvá žádost? Až do poloviny království ti bude dáno.“ Zní to úplně pohádkově.

Jenomže je to opravdu projev zájmu a pochopení? Nepřišlo by vám spíš úplně absurdní ptát se odsouzence na smrt „Co ti je?“ a „Co si přeješ?“. Zvlášť když se ptá někdo, kdo ten ortel sám podepsal? Není to spíš výraz absolutní ignorance, která si ani do úst nevidí a o osudy druhých se ani trochu nezajímá? Copak Achašveroš nevěděl, k čemu dal Hamanovi zelenou? Nebo snad netušil, koho se vlastně ten vyhlazující zákon s jeho vlastní pečetí týká? Nebo že by neměl vůbec ponětí o tom, odkud jeho manželka pochází? A pokud ne, tak o čem to svědčí? O dobré vůli? O zájmu? O pochopení? Není to spíš výraz naprosté lhostejnosti a odcizení? Nesvědčí to jen o životě, kterému ve skutečnosti na nikom nezáleží a je schopen o druhých rozhodovat, aniž by tušil, o koho se vlastně jedná?

Právě ten blahosklonný zájem a pohádkově štědré sliby potvrzují pouze vražednou nepříčetnost, která se o nic a o nikoho nestará, lidský život pro ni nic neznamená, se souvislostmi se nezdržuje, a tak je opravdu všehoschopná. A možná ji to ani nedochází. Zhlíží se prostě už jen sama v sobě. A to, jak ještě uvidíme, není jen případ krále Achašveroše. Takovým prostředím je nyní Ester obklopena.

Její reakce je také nečekaná. Místo aby kula železo, dokud je žhavé, vzala krále za slovo a prosila ho o milost a přimlouvala se za svůj lid, jak ji o to žádal strýček Mordokaj, pozve krále — a zcela nelogicky také Hamana — na hostinu. Pokud chtěla intervenovat za židy, tak to přece nemohl nikdo zkomplikovat víc, než jejich zavilý nepřítel, který byl s králem jedna ruka!? Nedává to žádný smysl. Ani ten opakovaný odklad.

Komentátoři proto spekulují, že Ester znala dvorské prostředí líp než Mordokaj nebo my. Tušila asi, že by s přímou a jistě konfliktní prosbou neuspěla, a měla proto vlastní plán. Jedni se domnívají, že si těmi odklady chtěla ověřit královu ochotu a přízeň. Jiní, že chtěla vstřícnou pohostinností ukolébat Hamana. Další, že ho naopak přizvala, aby u krále vzbudila podezření, že se s ním paktuje proti němu. Byla si prý vědoma, že stojí proti mnohem mocnějším protihráčům a potřebovala je postavit a poštvat proti sobě. A těch možností, na které vykladači přišli, je ještě mnohem víc. Skalní biblisté zase tvrdí, že v bibli žádné takové psychologické finty nejsou právě proto, aby vyniklo, že to není věc naší diplomacie, ale že je tu při díle Bůh sám. Jenomže ani o tom se kniha Ester vůbec nezmíní.

Ono je to celé možná mnohem prostší. No řekněte, jak byste reagovali, kdybyste se setkali s takovou nepříčetnou ignorancí, která bez okolků podepíše váš rozsudek smrti a pak se vás klidně ptá, co vám je a slibuje vám hory doly? Nezaskočilo by vás to? Nevykolejilo? Stačí na tohle ta pracně posbíraná odvaha? Nepotřebovali byste se nejdřív vzpamatovat z toho šoku? Nepotřebovali byste si to všechno znovu srovnat v hlavě? Vždyť tam, kde je možné cokoli, nejde ani tak o odvahu. Tam spíš člověk zápasí s tím, jestli má vůbec něco smysl. Tam se musí o důvěru utkat s absurditou. A to není o nic snazší ani kratší.

Ester možná žádný geniální plán neměla. To množství možností, které se vykladači domýšlejí, naznačuje, že jde nejspíš jen o naše dohady. Možná je ten dvojí odklad jenom znamením zmatku, ve kterém se ocitla. Možná nás upozorňuje na to, že ani když úspěšně sebereme odvahu, tak ještě není vyhráno. O důvěru je třeba zápasit dál. A někdy na úplně jiné rovině, než jsme si představovali. Není divu, když člověk není hned připravený, když je nejistý a potřebuje čas.

Víra se zkrátka nevyznačuje sebejistotou, která má vždycky ve všem jasno, do všeho vidí, na všechno má předem připravenou odpověď a je jen otázkou odvahy, jestli ji nahlas vysloví. K víře patří i otazníky, zmatky, chvíle nejistoty, váhání a hledání, které hned tak nekončí. Protože, pokud člověk přijme výzvu a poslání, opouští svět podle sebe, konfrontuje se se světem, který nefunguje podle jeho not, se světem, kde je možné cokoli, a tak vlastně nic nemusí mít význam a smysl, ani odvaha, ani přímluva, ani zastání.

Jde o víc než jen o geniální taktiku, jak to všechno provést, nebo o neohroženost, která se toho odváží. Víra se potýká nejen s odporem nebo se strachem, ale s absurditou, která člověka zaskočí; s nesnesitelnou lehkostí bytí, ve které se smysl čehokoli ztrácí. Pokud ji člověk nechce jenom rozmnožit, nezbývá mu, než se po smyslu znovu ptát a hledat ho. Musí sám znovu zápasit o naději navzdory tomu, čeho se podle všeho může nadít. I když ho to zabrzdí a zdrží. I když se může zdát, že tak jenom maří příležitosti, které se mu nabízejí, i když ty odklady třeba nikdo nepochopí.

Bez problémů a bez otázek v tom příběhu naopak jednají král s Hamanem. Ty nic nezarazí, nic je nevykolejí. Nic pro ně není absurdní. Jsou schopní všeho. Jako by si nic neprotiřečilo. Jako by jim souvislosti vůbec nedocházely.

Král ujišťuje splněním všech přání tu, které svým podpisem upřel právo na život. Haman odchází od Ester v dobré náladě, všecek rozjařen a nadmíru poctěn, ačkoli právě rozeslal po celém království rychlé posly s rozkazem, aby byl její lid do posledního vyvražděn, včetně žen a dětí. A vzápětí je vztekem bez sebe, když se před ním Mordokaj netřese strachem, jako by mu vůbec nedocházelo, že ti dva patří k sobě. Vždyť měl u dvora své informátory! A přesto: žádný otazník, ani stopa zaváhání, žádné zábrany. Jak je to vůbec možné? Odkud se bere tahle nepříčetnost? Máme snad co do činění s nějakou mimořádně nelidskou a cynickou zrůdou?

Možná vůbec ne. Možná nám příběh nabízí mnohem prozaičtější vysvětlení. Když se Haman vrátil domů poslal pro své oblíbence a pro svou ženu Zereš. Obklopil se těmi svými. Těmi, kteří jsou jen zrcadlem nebo obecenstvem pro vlastní úspěchy, výkony nebo zlobu. Těmi, od kterých žádné kritické slovo ani otazník neuslyší. Kteří ho v jeho výjimečnosti nebo zlobě jenom utvrzují. Tohle je nejspíš zdroj té nepříčetnosti. A není asi nijak mimořádný. Kdo si takový uzavřený fanklub pěstuje, ten brzy soudnost ztratí a je pak s jeho podporou schopen čehokoli. Třeba vztyčovat popravčí kůl a přitom se dobře bavit.

Zda má naději na úspěch tahle všehoschopnost, nebo ta všelijak nejistá víra, o tom až příště. Nebudu předbíhat. V životě se o tom také vždycky nemůžeme ujistit. Na to je třeba si počkat. Dělat z momentální situace definitivní závěry, by byl omyl. Amen.