Kázání 25. 12. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Jan 3,16 — 21

Text: Lukáš 2,8 -15

Sestry a bratři,

měli jste někdy z vánoc strach? Rozklepala se vám z nich někdy kolena? Ne, nemyslím teď obavy, zda všechno stihnete připravit, nakoupit, napéct a přichystat. Nemyslím ani ty, že se to nachystané nějak zvrtne a pokazí — že třeba připálíte vánočky, chytne stromeček, sousedi vás vytopí nebo si na Štědrý den zlomíte nohu. Nemyslím ani na ty opravdu vážné a podstatné obavy, s kterými očekáváme svátky, když někdo z našich nejbližších nemůže být s námi, protože je v nemocnici, zápasí o život, nebo už není mezi živými.

Myslím na strach z vánoc povedených, z vánoc takových, jaké mají být a jsou. Zatrnulo vám někdy z narození Krista? Vylekala vás někdy ta zpráva, že se v Betlémě na slámě narodil boží syn? Padl na vás někdy strach z toho, že v temnotách zazářilo světlo a přebývá mezi námi?

Já vím, ono to zní divně takhle se ptát. Jsme zvyklí slyšet vánoční poselství jako radostnou zvěst. Tak se o ní zpívá, tak se o ní káže. A jistě právem. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Vánoce jsou o záchraně, o svobodě, o naději, které jsou právě díky tomu narození pro nás možné a reálné. A to je nepochybně veliká radost.

Ale to ještě neznamená, že by nás také nemohla vyděsit. Však se ten strach objevuje ve všech vánočních vyprávěních. Právě na něj přece anděl reaguje, když začíná výzvou „Nebojte se!“ A ti pastýři se nebáli tmy, ani toho, co by se v ní mohlo skrývat — třeba zlého člověka, nebo zlého světa. Jim zatrnulo právě z toho anděla, z té slávy Páně, která se kolem nich rozzářila a padla najednou do jejich životů.

Snad to není tak nepochopitelné, že i krása, láska, čistota, pomoc a milost můžou člověka vylekat. Například když si všimnete krásného dětského úžasu z každé maličkosti a najednou vám dojde, jak už jste zaběhaní, jak už vůbec žasnout neumíte. Nebo když se navyklí na neomalenost už už chystáte ostře vymezit a reagovat a zaskočí vás laskavost a pokora druhého. Nebo když se ženete, abyste o nic nepřišli a nebyli poslední, a najednou se setkáte s někým kdo zůstává pozadu, aby ti poslední nebyli sami. To se člověk lekne sám sebe. To ho odhalí. Ve světle toho setkání najednou vyjde najevo, jak sám sebe nezvládá.

A o něčem podobném jsou vánoce. Vedle našich životů zaběhaných ve světě, kde jako by pro čistotu, laskavost, slitování a věrnost nebylo místo, se najednou objeví život, ve kterém se to všechno uskutečňuje a děje. A je to život ve stejných podmínkách, jako máme my — život bez zvláštních privilegií, do kterého zasahují úřední nařízení, který je vydán lhostejnosti lidské tlačenice, život, který je tak bezbranný, že ho lze vyšoupnou za dveře. Dokonce se ho týká i naše smrtelnost a hrozby, která s ní souvisí, a přesto je v něm milost a věrnost a nevítězí v něm jen pud sebezáchovy. I v té bezbrannosti a zranitelnosti zůstává věrný a solidární.

Vedle něj najednou to, čím se tak často ospravedlňujeme a omlouváme — že to zkrátka v tomhle světě jinak nejde, neplatí. Není to nutnost ani nezbytnost, ale vina. V jeho světle to vychází najevo. Najednou jsme odhaleni. Najednou jsou přítmí a šeď, které dovolovaly, aby se i jednooký považoval za krále, pryč. Vidíme jasně a ostře i to, co bychom rádi zametli pod koberec. Není divu, jestliže nám z toho zatrne, jestliže nás to vyleká.

A teprve teď je asi možné tu andělskou zvěst o velké radosti skutečně uslyšet. Protože ona se právě toho strachu týká. Nebojte se, říká anděl, neboť právě v tom, z čeho vám zatrnulo, je ta veliká radost, právě v tom je vaše naděje a spása. I když to zní absurdně.

Ta vánoční radost je prostě překvapivá. Není tak očividná a samozřejmá, jak si myslíme. To by tam ten anděl nemusel být. K tomu, abychom ji opravdu porozuměli, je třeba vyslechnout tu nápovědu odjinud, z druhé strany. Sami od sebe, bychom v ní možná viděli jen to ohrožení a odhalení vlastních vin, z kterého na nás jako na ty pastýře padá pouze bázeň.

Proto je dobré si toho strachu ve vánočním příběhu všimnout. Aby nás, až ho sami při setkání s pravdou a milostí pocítíme, nezaskočil. Aby nás neopanoval natolik, že bychom se k té radosti otočili zády. Abychom tu pravdu a milost, které se v Kristově narození staly součástí našeho světa a možností lidského života radši nezamluvili a neshodili, protože by nás obviňovala. Abychom za každou ryzostí a obětavou solidaritou nehledali nějaké nekalé pohnutky a úmysly nebo nebyli ochotni každé takové pomluvě uvěřit, aby nás neprovokovala a neobviňovala.

Pokud přehlédneme, že tou vánoční radostí je něco, co může taky vyděsit, pak se nám to snadno stane. Pak před tou pravdou, která už svou přítomností obviňuje, utečeme. Pak si zamilujeme více tmu než světlo, aby v tom světle nevyšlo najevo, jak jsme si na život bez něho zvykli. A to je cesta do pekel.

Proto Bůh pastýřům i nám jako to první vzkazuje: „Nebojte se!“ Nebuďte z té obnažené pravdy, která v tom světle vychází najevo, vystrašení. Důvěřujte božímu ujištění, že je to opravdu radost pro všechen lid, tedy pro každého. Nejen pro toho, komu se podařilo život úspěšně ukočírovat (ostatně, ukažte mi někoho takového), nejen pro toho, kdo se může prokázat nezpochybnitelnou bezúhonností, nejen pro lidi dobré vůle, jak rádi komolíme to andělské poselství, protože se za ně samozřejmě považujeme. Ale anděl mluví o radosti pro všechen lid.

Protože zdrojem té radosti je Bůh, který je právě jiný než my, který v dobré vůli nehraje tu naši hru na oplátku, který jenom neodměňuje a neodměřuje svou dobrou vůli za naše kvality, který je věrný i nevěrným a ve svém zájmu a solidaritě k nám neuhýbá ani před tím, kam ho můžou kvůli naší nedokonalosti a malosti dovést a stáhnout.

Toho je právě znamením to „dítě v plénkách položené do jeslí“. Znamení je něco, co nemá smysl samo o sobě, ale co ukazuje a odkazuje k něčemu dalšímu, podstatnějšímu a důležitějšímu. My na tom děťátku také nemáme o vánocích ulpět.

To bychom se taky mohli rozplývat jen nad dětskou roztomilostí. Což se nám asi často stává, když si z té betlémské scény uděláme neskutečnou idylku a zapomeneme, že hnůj smrdí a jesličky jsou žlab pro dobytek. Protože pochybuju, že by nás naplnil radostí a nadějí třeba pohled na nemluvňata v uprchlických táborech, nebo na děti běženců, které se rodí v podobném provizoriu. To se nás spíš zmocní hrůza a smutek, nebo přinejlepším soucit.

Ale evangelium nás tím obrázkem nechce dojímat. Zvěstuje ho jako znamení. Chce nás vést dál. Chce nám jím otevřít oči právě pro ten boží zájem, který neuhýbá ani před bezbranností a vystrčeností, do nichž ho solidarita s námi zavede.

A to dítě, pro které se nenašlo místo pod střechou, je jenom začátek, jenom náznak, jenom znamení. Plný rozměr a sílu boží lásky z něho můžeme jenom tušit. Jak se vzápětí dočteme v evangeliích, unese kvůli nám mnohem víc — nařčení z opilství a poživačnosti, ostudu a pohoršení, když se nedistancuje od vykřičených hříšníků, pomluvy a odsudky samospravedlivých, obvinění z bezbožnosti a rouhačství i zavržení a smrt mezi prokletými. Není nic, co by ji od lásky k nám lidem odradilo nebo odstrašilo, co by ji donutilo přehodit výhybku a distancovat se od nás.

Tohle je ta veliká radost pro všechny. Nad touhle silou a skutečností boží lásky k nám propuká nebe v jásot: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“

Bůh má v nás lidech zalíbení. Ne kvůli tomu, jak jsme skvělí, ale ze své dobré vůle. To je důvod dnešní oslavy a radosti. Proto se nemusíme bát ani toho, co o nás, ve světle boží pravdy a milosti vyjde najevo. To nás o ně nepřipraví. To jen potvrzuje jejich sílu a hloubku. Protože se i navzdory tomu všemu dějí. A my se s nimi můžeme setkat. A nic není důležitější než to zahlédnout, než před tím neuhnout.

Všimli jste si toho, že se kromě toho „Nebojte se“, žádná jiná výzva ani příkaz v celém vánočním vyprávění neozvaly? Nakonec si jen pastýři sami řeknou: „Pojďme až do Betléma a podívejme se, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Zahlédnout tu boží dobrotu a zájem úplně stačí. To už člověka samo promění, osvobodí a dobře nasměruje. Věřme tomu. Kdo boží lásku opravdu spatřil, v tom také pracuje a šíří se dál. Amen.