Kázání na Boží hod vánoční 25. 12. 2020 (Zdeněk Šorm)
Čtení: Izajáš 60,1 — 9
Text: Matouš 2,1 — 12
Bratři a sestry,
je asi dost běžné, že si společenství, která spojuje nějaká
myšlenka, program nebo víra, vyprávějí a tradují příběhy svých zakladatelů a
první generace, o tom, jak k té myšlence došli, jak ji objevili, jak je cosi
osvítilo a jak jim na rozdíl od ostatních svitlo, a tak to světlo začali šířit
dál. Potvrzují si tak vlastní jedinečnost a důležitost. Ale slyšeli jste někdy,
že by si nějaké společenství vyprávělo a tradovalo příběh o tom, jak to z čeho
vychází, co je spojuje a co hlásá, objevil někdo jiný, navíc někdo koho jinak
považují za úplného tmáře a proti komu stále brojí?
Tak takový příběh jsme právě teď četli. Evangelium vypráví,
jak Krista jako první rozpoznali a celý boží lid k němu předběhli nějací
mudrci od východu, mágové, astrologové, hvězdopravci, pohani jako poleno. Ti,
před kterými sama bible varuje: „Jen ať se postaví a zachrání tě ti, kdo
pozorují nebesa, kdo zírají na hvězdy, kdo při novoluní uvádějí ve známost, co
by tě mohlo potkat. Hle, jsou jako sláma, spálí je oheň. Ti nevysvobodí z moci
plamene ani vlastní život.“ A ti jsou u Ježíše dřív než celý Jeruzalém.
To je teda paradox! Jistě nemá oslabit tu prorockou kritiku
věštění, které utíká před odpovědností a okrádá o svobodu. Ale připomíná nám
věřícím, že i ti šarlatáni mohou být někdy Bohu blíž než my. Ne díky svým
pochybným praktikám, ale díky Bohu, který může svým znamením oslovit kohokoliv.
Sebejistota majitelů pravdy, i když jde o biblické
pravověří, je asi vždycky zhoubná - oslepuje a bývá naprosto neoslovitelná. Kéž
nás před ní chrání i tenhle vánoční příběh, ve kterém jsou pohané a šarlatáni
mnohem prozíravější, pozornější a pohotovější, než celý boží lid. Zahlédli
znamení. Zaujalo je, pohnulo s nimi a oni si už se svou moudrostí
nevystačí, ale chtějí se před tou pravdou, kterou zahlédli, sklonit.
Jenže člověk se i ve svém zaujetí často netrefí. I ti mágové
to popletli. Vyrazili s pocitem, že už je to jasné, a byli vedle. Že se
král narodí v královském městě, jim přišlo samozřejmé. Stejně jako my si
myslíme, že se velké věci dějí jen mezi mocnými a ve světle reflektorů. Ale
boží cesty jsou často jiné. U něho bývají první poslední a poslední první. A ne
každá láska a sláva se s tou boží kryje. Naše romantické představy — i ty
vánoční — jsou možná hezké, ale mají k ní možná stejně daleko jako
Jeruzalém k Betlému.
I tahle popletenost ale k té pouti do Betléma patří.
Není osudná ani beznadějná. Jenom je třeba u ní nezůstat stejně jako u toho
pravověří. Kdo si vystačí s vlastní moudrostí, ten se nehne z místa.
Zatímco popletové, když se ptají, mají díky Bohu pořád naději.
Z mylných představ totiž může někdy nevědomky vyvést i
pěkný padouch. Ti totiž, jak bible na mnoha místech ukazuje, bývají mnohem
jasnozřivější než většina věřících. Stejně jako Marie ve svém chvalozpěvu,
dobře tuší, že tohle dítě není jen podnětem k ochočené dobrosrdečnosti,
ale že se tu rodí skutečná revoluce, která je připraví o moc, která vladaře
svrhne z trůnů a ponížené povýší. Bojí se, protože jim dochází, že ta boží
bezmoc podrývá jejich postavení mnohem víc, než všechny armády světa. Kdo se
před ní sklání, na toho už prostě nemají páky. Vědí, jak je to vážné, a tak se
po ní opravdu pídí.
O jejich úmyslech si přitom nelze dělat nejmenší iluze.
Jenomže netuší, že právě při těch piklech, které strojí, mohou být jen božím
nástrojem, který dobře poslouží. Právě ten jejich strach a zloba mohou člověka
dobře zorientovat. I nám křesťanům někdy připadá naše poselství bezzubé a
bezmocné, ale reakce a represe všech totalitních systémů potvrzují, jak vážně
se jím cítí ohroženy.
Popletové tedy znovu našli cestu a dobrý směr. Teď už ne
podle sebe. Znamení vždycky nestačí. Aby mu člověk dobře rozuměl, to se musí do
tradice proroků pořádně zaposlouchat. A právě o vánocích. Můžeme se totiž jenom
rozplývat nad roztomilostí děťátka, a pak nám zbyde jen trochu infantilní
pohádka, kterou je třeba držet při životě kašírovaným folklórem. Můžeme ale
také začít od Mojžíše a proroků, a pak zahlédneme příběh velikého vysvobození,
které začíná u toho, že se někdo díky Bohu vzdá svého bezpečí a pustí se ze
solidarity do velkého rizika. A o tom jsou biblické vánoce, které nejsou jen
minulostí a nekončí jenom u trochu umělé a pracně nachystané nálady.
Ty mohou člověka skutečně dovést k veliké radosti a
pokoře, i když má před očima třeba jenom ženu s nemluvnětem. A ta radost
s pokorou souvisí víc, než si myslíme. Člověk totiž může dosáhnout cíle a
přijímat gratulace a ocenění a poklepávat se vzájemně po ramenou, jenomže pak
už nemá kam jít dál a radost a sláva časem vyčichne a zevšední. Anebo se může
právě proto, že cíl neminul, před někým vděčně a dobrovolně sklonit, a potom ta
radost nekončí, protože ho úcta a důvěra povedou dál. A dary přitom nedává jako
výraz své dobroty, která si zaslouží uznání, ale jako projev úcty a uznání té
dobroty a moci, s kterou se díky Bohu setkal.
To potom ani pokoj nekončí s všednodenním
zpravodajstvím, které nám opět připomene, čeho všeho je člověk schopen včetně
těch piklů mocných, protože nestojí na iluzi o naší dobré vůli, ale na tom, že
si nás někdo skutečně zamiloval a že vysoko nad všemi těmi velkými i malými,
kteří si hrají na krále, je právě ten Bůh, který se nebojí být malý a
bezbranný, protože chce být a je s námi. Tak, jak to zpívají nebeské
zástupy v Lukášově podání: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi
lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“
A ten, kdo tomuhle vděčně přitaká, ten už se ani nevědomky
nestane poslušným poskokem lidské touhy po moci, ale půjde svou vlastní cestou
s písničkou chvály na rtech. Amen.