Nedělní kázání, 25. 12. 2022 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Filipenským 2,5 — 16

Text: Lukáš 2,1 — 20

Sestry a bratři,

Vánoce jsou opravdu krásné svátky. Tolik nádhery se vidí a slyší málokdy. I lidé jsou k sobě většinou milí. Přejí si navzájem všechno dobré — „štěstí, zdraví, pokoj svatý“. Tolik pěkného si toho darují. Rodiny se sejdou, přátelé navštěvují. Města jsou svátečně vyzdobená a osvětlená. I ty dnešní bohoslužby jsou slavnostní. Zkrátka je to krása.

Ale napadlo vás taky někdy, že je to celé jenom taková neskutečná pohádka a iluze? Nepřipadaly vám ty svátky někdy jenom jako takový neskutečný sen. Nejsou to, jak zpívá Jan Burian, jenom svátky zapomnění?

Jen si to vezměte: ještě před týdnem nebo před několika dny jsme se možná při zprávách plných katastrof a válečného násilí ptali, kam ten svět spěje. Možná jsme se rozčilovali nad další z řady korupčních afér, nevěřícně kroutili hlavami nad výroky některých politiků a měli hlavu plnou starostí z rostoucích cen. Možná jsme si s někým notovali, jak jde všechno od desíti k pěti. A za pár dní do toho možná zase upadneme. A mezitím? - taková sláva, taková pohoda a radost. Jak vám to jde dohromady? Jak je to vůbec možné? Jakoby nás na těch pár dní postihl výpadek paměti.

Tohle absurdní napětí vyjádřilo v šedesátých letech minulého století velice působivě pěvecké duo — Simon a Garfunkel, když nádherným dvojhlasem nazpívali snad nejjímavější vánoční píseň — Tichou noc — a pod svými hlasy nechali znít hrůzné zprávy z vietnamské války. Při takovém kontrastu snad každého přemýšlivého člověka napadne: nejsou celé ty svátky jenom neskutečná iluze, únik před realitou a absurdní divadlo?

Ano, řekl bych, že to tak dneska často je. Ale zároveň věřím, že to tak být nemusí. Pokud jsou pro nás ta sláva, krása a pohoda několika dní vším, pokud pramení jen z té sváteční nálady, ze které se nám podařilo na chvíli vytěsnit všechny všední starosti a bolesti, pak to tak je, pak je to jenom neskutečný sebeklam — taková Potěmkinova vesnice. A pak by snad bylo lepší se jich rovnou vzdát. Protože po každé iluzi přichází zákonitě těžká kocovina.

Ale snad to může být i jinak — třeba jako s těmi nebeskými zástupy, zářivou slávou Páně a anděly v evangeliu. Celá tahle nádhera v biblickém vánočním vyprávění opravdu je. Jenom má trochu jinou roli, než jí obvykle přisuzujeme. Pro nás bývá právě tahle sláva tím, co tvoří výjimečnost celé události. Teprve s anděly je to cosi mimořádného, zvláštního, opravdu nadpřirozeného a božského. A tak jsme jimi vánoce vyzdobili jako ten vánoční stromeček. Zpíváme o nich a malujeme je všude možně — houpají děťátko, obletují jesličky, hrají okolo na šalmaje, nakukují se střechy do stáje, drží nad ní jakýsi vývěsní štít s andělským chvalozpěvem. My lidé máme zkrátka rádi pohádky.

Ale v tom biblickém příběhu mají úplně jiné místo. Všimli jste si toho? Všimli jste, si kdy a kde v něm vlastně jsou?

Na cestě s Josefem a Marií nejsou. V Betlémě při narození také ne. Ani u jeslí je s pastýři nenajdeme. Nejsou vlastně nikde, kde se to skutečně podstatné — ta veliká radost pro všechen lid — děje. Tam, kde k tomu zrození naděje a záchrany opravdu dochází, žádní andělé nejsou. Oni ho jenom ohlásí, oznámí, napovědí, jenom k němu odkážou. Nic víc. A pak hned zmizí ze scény.

Oni v tom příběhu hrají jenom roli nápovědy, směrovky, listonoše nebo ukazatele. Bez nich by si totiž nikdo z nás lidí toho podstatného nevšiml. Jsou tu vlastně jen kvůli té naší lidské natvrdlosti a nevšímavosti, která v obyčejných věcech žádný div vidět nedokáže.

Ale z nich samotných se v tom příběhu nikdo neraduje. Z nich jsou pastýři spíš trochu vedle a mají nahnáno. A s tím opravdu důležitým, z čeho se pak skutečně zaradují, s tím se setkají, až když všechny nebeské zástupy zmizí, až v tom, co má do té zářící nebeské slávy hodně daleko — totiž když spatří dítě v plénkách, které se kvůli vládním nařízením, lidské lhostejnosti a touze po klidu narodilo v chlívě. Až v téhle, ničím mimořádné a vším, co známe ze zpráv a všední reality, poznamenané skutečnosti se jejich srdce najednou naplní radostí a vděčnosti tak, že si to nedokážou nechat pro sebe.

Ale proč vlastně? Co je na tom pohledu na bezbranné dítě, které nemá ani střechu nad hlavou, tak radostného a úžasného?

To asi můžeme pochopit a prožít, až když, jako ti pastýři, neulpíme na té slávě nebeské, ale vezmeme vážně její nápovědu. Nejen tu, že se nám dnes narodil Spasitel, ale že jeho znamením je právě to nemluvně v plenkách vystrčené do chlíva. Až pak se totiž asi nad tímhle paradoxem skutečně zamyslíme a mohou se nám otevřít oči, abychom v té bezbrannosti zahlédli něco víc než jenom bezmoc.

Je-li totiž někdo schopen být kvůli naší záchraně a svobodě takhle všemu vydaný, bezbranný, malý a slabý, jestliže mu stojíme i za to plahočení a trmácení, strpí-li kvůli nám i naši lhostejnost a tvrdost, které mu vykážou místo mezi hovady, pak je to skutečně síla. Pak lze teprve mluvit o lásce a věrnosti. Pak už to není jenom hezký sen a zbožné přání, nebo neskutečný mravní ideál. Pak je to opravdu skutečnost. Tak, jak o tom píše evangelista Jan: „Z jeho milosti jsme byli obdarováni my všichni, milostí za milost. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“

Ano, tohle už není odměna pouze pro klub dokonalých, kteří si dokážou vždycky udržet dobrou vůli a díky jejich duchovní vyspělosti se jich žádné zmatky nedotknou. Tohle je opravdu radost pro všechen lid. A právě pro ten náš všední a neutěšený svět. To už z něj není třeba utíkat a snažit se alespoň na pár dní zapomenout. Najednou jím lze jít i bez andělů s radostí, s nadějí a vděčně — s písničkou chval.

A to úplně stačí. To už s člověkem dělá divy. To z něho, jako z těch pastýřů, spadne strach a musí se o tu radost s druhými podělit. A teprve díky tomu má všechna ta andělská krása a sláva najednou smysl.

Nezapomeňte tedy, tyhle svátky, to ještě není ono, to je jenom nápověda Jako ti andělé. Tak jak to děti zpívali ve vánoční hře: „My jsme jenom boží poslíci, lidskou duši trochu hnojící, aby mohla vírou uvidět, jak Bůh navštěvuje tenhle svět.“ Všechna ta krása a sláva vánoc nemá cíl sama v sobě. Má nám jen otevřít oči, abychom nepřehlédli boží sílu v naší všednosti.

To nejdůležitější můžeme nalézt a prožít, až všechno to slavnostní zmizí. Pak máme šanci potkat se s tím, kdo se kvůli nám odváží být bezbranný, kdo kvůli nám vydrží všechny nedostatky naší dobré vůle, kdo nás neopustí při našem všedním trmácení a kdo pro naši naději zůstane klidně na okraji. A pak nás naplní vděčnost a radost veliká.

Tedy, pokud si necháme napovědět. Pokud ty svátky vezmeme za slovo. Pokud si dáme říct, že i bezmoc a trable mohou být znamením lásky, a ne ledajaké. Amen.