Nedělní kázání, 19. 5. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Skutky 2,1 - 18

Text: 2.Korintským 3,3 - 18

Sestry a bratři,

každý z nás asi prožil chvíle, které pro něho hodně znamenaly, které měly zvláštní sílu, hloubku a krásu; chvíle, kdy se setkal s nevšední věrností, s nezištnou pomocí, s nečekaným porozuměním, nebo kdy k nim byl dokonce sám schopen přispět, kdy k nim v sobě objevil sílu; chvíle, kdy něco krásného a dobrého vzniklo - třeba společenství lidí, pro které je respekt k určitým hodnotám důležitější než všechny osobní rozdíly, a proto se dovedou spojit v dobrém díle.

Je to opravdu síla a nádhera, která dává tušit, že život může být také něco slavného a skutečně jedinečného. A tahle zkušenost, tohle tušení je motorem našeho života.

Jsme svědky a účastníky nevšedních okamžiků, vteřin věčnosti. V záblescích okoušíme div života pozdviženého nad každou vypočítavost a účelovost, života překračujícího svůj stín, vymykajícího se danostem, jaksi přepodstatnělého. A zbytek času k němu hledáme klíč. Ptáme se, jak na to? Pokoušíme se k němu dospět. Snažíme se ho navodit. A přeme se také o to, co k němu přispívá, jaká cesta k němu vede.

A jako jednomu z dějství tohoto sporu většinou rozumíme i tomu prohlášení apoštola, že litera zabíjí, ale Duch dává život. Chápeme je v rámci naší diskuze o tom, co vede k dobrému - zda důraz na normy a řád nebo na svobodnou odpovědnost, zda výchova autoritativní nebo neautoritativní, zda přísnost nebo důvěra v dobrou podstatu člověka, zda vláda pevné ruky nebo otevřená společnost, zda otrocké plnění pravidel nebo tvořivé rozhodování v jejich intencích, zda dogmatismus nebo svobodomyslnost. A zdá se být naprosto jednoznačné, čemu apoštol dává za pravdu: Litera zabíjí, ale Duch dává život. Zastánci nedirektivního přístupu mají další argument. Mohou tu najít posvěcení.

Přiznám se, i mně je takový přístup blízký a proto jsem ta apoštolova slova kolikrát jako argument proti úzkoprsosti dogmatiků použil. Teď ale musím říct, že je to omyl, který se nám asi často stává. Dovoláváme se bible pro svoje názory, aniž by nám došlo, že mluví o něčem jiném a točíme se pak v bludném kruhu.

Jednak i z toho důrazu na svobodnou a tvořivou odpovědnost se může stát dogma - šablona, která člověka zotročí a svobodu zkarikuje. To se, myslím, dneska v důrazu na spontánnost a neformálnost často děje. Ale především, tak jako každý návod odkázaný na naše schopnosti a možnosti, narazí i tenhle na jejich meze. Ta základní potíž totiž není v návodu, ale v nás. Z původní síly a krásy se stane udýchaná povinnost, která pak musí svoje nedostatky a neúspěchy udržet pod pokličkou, aby prokázala oprávněnost svého principu a přístupu. Naší člověčinou jeho sláva pomíjí a tak se jí snažíme ukrýt. Hrajeme na schovávanou v naději, že si něco z té slávy uchováme - a přitom ztrácíme sami sebe.

Právě o tom je ta epizoda z Mojžíšova života, kterou Pavel připomíná:

Když se Mojžíš vracel s deskami desatera z hory Sinaj, ze setkání s Bohem, jeho tvář prý zářila - odrážela slávu Boží. Trvala dokud mluvil, co mu bylo přikázáno. Pak ale svou tvář zahalil jakýmsi závojem. Ne proto, aby druhé chránil před oslněním, ale aby synové izraele nespatřili konec té pomíjející záře. Ta záře se bez boží přítomnosti vytrácela, bledla, pomíjela. Zůstala zase jenom neslavná člověčina. A tu Mojžíš radši skryl, aby lidem nebral naději a s ní také ideál.

Jako my, i on měl za nemožné otevřeně pohlédnout neslavné realitě našeho člověčenství zpříma do tváře a přitom neztratit naději a proto se raději uchýlil k té hře, k té iluzi o člověku.

Pokud je Bůh přítomen v našem životě jenom jako požadavek, pravidlo, princip, přikázání — zkrátka jen jako návod, který máme sami naplnit, pak to jinak nejde. Pak totiž zase všechno závisí jen na našich silách a schopnostech a každá naše slabost, neschopnost a nedostatek potvrzují, že je to celé jenom iluze. Pak prostě není možné odhalit svoji tvář se vším všudy. Pak nezbývá než hrát tu hru na schovávanou. Není možné připustit si, jací ve skutečnosti jsme.

Apoštol ale píše, že tuhle hru Kristus zrušil, že s tím závojem udělal konec. To lze chápat dvojím způsobem: Buď tak, že právě na jeho příběhu se bez všech servítků odhaluje, jací my lidé ve skutečnosti jsme, totiž že právě proto, abychom si svou nedostatečnost nemuseli přiznat, raději to svaté a čisté křižujeme a zprovodíme ze světa. To by ale apoštol nad tou svobodou asi tak nejásal a dneska bychom asi nic neslavili.

Mnohem spíš je to tak, že se v Kristu Bůh ukázal jako ten, kdo je v našem životě přítomen nejen jako princip a přikázání, ale jako ten, kdo sám jedná, pracuje a mění lidský život. A proto už toho závoje, té hry na schovávanou není třeba. Je možné odhalit svou tvář, připustit si, jak na tom jsme, protože všechno nestojí a nepadá s našimi silami. Nejsme tu jen my, je tu Bůh, který jedná, který svou silou, svým Duchem přetváří navzdory všemu, co se dá předpokládat, i nás, který nás všelijak neschopné a na sebe zaměřené proměňuje ke svému obrazu.

V tom je ta svoboda, v tom je ta šance k plné otevřenosti. Protože pak už naše chatrnost nemá poslední slovo a neznamená konec naděje. Ta hra na schovávanou končí tam, kde se, jak píše apoštol, obrátíme k Pánu, kde si všimneme, že ten přepodstatnělý a slavný život není výsledkem našich sil a návodů, ale dílem Božím, že se ty úžasné věci v našem životě dějí navzdory tomu, co je v nás.

O tom je, bratři a sestry, dnešní svátek, o tom je ten svatodušní příběh. My se v něm většinou zarazíme u těch ohnivých jazyků, hukotu z nebe a řeči ve vytržení. Ptáme se: Je to možné? Není to možné? Přeme se o možnost nadpřirozených jevů.

Co je to ale proti tomu, že si lidé, které už nespojoval ani společný jazyk, rozumějí? Že neagitují pro sebe, ale mluví o velkých skutcích božích? Že se přes všechny svoje strachy dovedou přiznat k tomu, koho všichni odsoudili a popravili? A že to přitom druhým nepředhazují jen jako kritiku a odsudek, ale jako naději a záchranu? A klidně snesou i to, že je přitom někteří mají za ochmelky.

To je teprve hukot! To se zrcadlí slavná zář Páně - tentokrát místo na tváři, nad hlavami! To je skutečně řeč, která není z učedníků, která není z člověka. V tom je opravdu Bůh při díle.

Copak si lidé na světě běžně rozumějí? Copak si rozumíme my tady v Čechách? A copak si vždycky rozumíme tady ve sboru? Kdo si to nezakrývá, ten může ve chvílích porozumění zahlédnout slavnou zář Páně právě na té naší odhalené člověčině. Právě díky ní může vidět, že i to, co se nám daří, není jednoduše z nás. Bůh na nás dělá. To je ta sláva.

Můžeme se poctivě a svobodně podívat na sebe i na druhé a přece neztratit naději. Duch dává život. Třeba i navzdory naší vyduchlosti. Amen.