Nedělní kázání, 22. 5. 2022 (Zdeněk Šorm)
Čtení: 1.Samuelova 22,1 — 5
Text: 1.Sam 24,1 - 21
Bratři a sestry,
říká se, že kdo uteče, vyhraje. Zní to dost zbaběle, ale
v jistém smyslu je to určitě oprávněné. Vždycky není nutné se se vším
potýkat a každou překážku nebo zášť přijmout jako výzvu k zápasu. Sám
Ježíš přece radí učedníkům: Když vás budou pronásledovat v jednom
městě, prchněte do jiného. Bránit vlastní pozice může vést někdy
k větším deformacím, než je vyklidit a začít v důvěře jinde. I útěkem
se může dobrá věc rozšířit, může nakonec přinést větší užitek než urputný boj.
Není vždycky třeba hrát si na hrdiny.
Někdy je ovšem dobré tu žhavou půdu pod nohama mít, a
dokonce se na ní ze svého útěku vrátit. A to i tehdy, když přitom člověk
riskuje vlastní život. Alespoň Bůh to tak vidí. Z moabského azylu vrací
Davida do Judska. Vyzývá ho ústy proroka, aby šel tam, kde se dají očekávat
přinejmenším konflikty a nepřátelství, ale s největší pravděpodobností
půjde rovnou o život. Podobně tomu bylo i u Abrahama, Jákoba nebo Mojžíše.
Vlastně se to táhne celou biblí: Bůh svoje vyvolené z nebezpečí nejen
vytrhuje a zachraňuje, ale také je do něho uvádí, z útěku a úkrytu před
ním, je vrací zpátky.
Asi je třeba, abychom tu konfrontaci s násilím a
nepřátelstvím také prožili. Bez ní bychom nejspíš ke skutečné důvěře nedospěli.
Zbyla by z ní jen křehká iluze a příčina selhání. Byla by jen věčným
útěkem. Konfrontace s lidskou zlobou, s hrozbou násilí,
s podlostí, zbabělostí, s rizikem a také s vlastní úzkostí má
svůj dobrý význam. Kdo se jim snaží pouze vyhýbat, ten se Bohu vzdaluje, odmítá
jeho cestu k pravdě, ke svobodě a k životu. Skrze tu konfrontaci nás
k nim totiž Bůh vede a naši víru tříbí.
Jeden příklad za všechny:
Když křesťanství vyzdvihuje jako to, co je životně důležité
a nosné, lásku, věrnost a úctu, stěží se najde někdo, kdo by nesouhlasil.
Každý soudný člověk si uvědomuje, jak jsou pro život potřebné a žádoucí. Bibli,
která je staví na první místo, dáme bezpochyby za pravdu.
Jenomže, co když s nimi nepochodíte? Co když přes
všechnu dobrou vůli a přesto, že se v nich cele nasadíte, setkáte se jenom
s nenávistí a zlobou? Co když je odpovědí na vaši prokázanou věrnost a
úctu jenom nepřátelství, které se vás snaží za každou cenu zlikvidovat? To se
přece stává. Davidův příběh je toho názornou ukázkou. A možná jste to
v nějaké podobě také prožili. Dokud to na vás osobně nedolehne, je snadné
vidět v lásce jediné správné řešení. Ale co potom?
Lze pak ještě v lásce a věrnosti vytrvat? Lze k ní
mít ještě důvěru? A jak? A co to potom vlastně znamená? Že přesto přese všechno
nebudu druhého vnímat jako nepřítele? Že vůči němu nepocítím hněv ani touhu,
aby za to bezpráví dostal co proto? Že mě vůbec nenapadne myšlenka na pomstu
nebo na odvetu? A je to vůbec v silách člověka, aby se takhle ovládal?
Na první pohled to podle téhle epizody u jeskyně Én-gedí
vypadá, že ano. A snad může být člověku opravdu dáno, že v něm křivda ani
strach o život žádné nepřátelství a hněv nevzbudí. Ale to je právě obrovský dar
a milost, který není v naší moci. Co se jí, tedy nás, týče, je spíš
důležité číst pozorně a všimnout si, že i David mluví o pomstě, o soudu a o
spravedlivém trestu. Ani jemu se myšlenky na ně nevyhnuly.
Je pravdivé a důležité připustit si, že se objeví, že
v nás pracují, že je potlačit neumíme a snad ani nemáme. Přesvědčit sebe
sama, že náš cit pro spravedlnost nemá s tou boží vůbec nic společného, to
by také mohlo skončit v naprosté apatii. Někdy jsou bezpráví a křivda tak
evidentní, že by to šlo jen za cenu úplné rezignace na spravedlnost a popření
jakékoli solidarity. Náš cit pro ni je také dar od Boha. A jak říká Ježíš, blaze
tomu, u koho neotupěl, kdo po spravedlnosti stále žízní, kdo se
s bezprávím jednoduše nesmíří nebo všechno nezrelativizuje, aby ho ta
žízeň netrápila.
To, co se v nás proti křivdě a bezpráví bouří, nemáme
potlačit. Ona to také bývá většinou iluze, když si myslíme, že se nám to daří.
To, co si nepřiznáme, nezmizí, jen nás to ovlivňuje bez našeho vědomí. Skrytě
to formuje třeba i naši zbožnost. A to je základ svévole, která popírá lásku.
Je lepší si to připustit a všimnout si toho i v tomto
příběhu. Pak můžeme teprve dojít k tomu, co náš spravedlivý hněv udrží na
uzdě, co nám pomůže i ty, které opravdu vnímáme jako nepřátele, ochránit před
svévolí. A o tom, víc než o našich pocitech, je láska.
Život je totiž plný paradoxů a karta se může v mžiku
obrátit. Ze štvané zvěře je najednou ten, kdo má svého pronásledovatele totálně
v hrsti. Může si s ním dělat, co chce. Davidovi přátelé v tom
vidí přímo naplnění božího zaslíbení: Toto je den, o němž ti Hospodin řekl:
Vydám ti do rukou tvého nepřítele. Můžeš s ním naložit, jak se ti zlíbí.
Také David chápe ten zvrat jako dar od Boha: dnes v jeskyni tě Hospodin
vydal do mých rukou. Jenomže u toho neskončí. Bůh pro něho není jenom
strůjce vnější situace, příležitostí, které se člověku nabízejí. Bůh je pro
něho především tím, kdo stanovuje pravidla, která je třeba respektovat bez
ohledu na situaci. Jimi je vázán ve svém svědomí, a proto ví, že nemůže se
Saulem naložit, jak se mu zlíbí, i když tomu příležitost přeje.
Oba ty přístupy vypadají zbožně, ale je v nich obrovský
a podstatný rozdíl. Pokud je pro nás Bůh jenom autorem vnějších událostí,
strůjcem výhodných možností, pak má svévole volný prostor, pak si lze posvětit
cokoli, třeba i vražednou nenávist. Pokud ho přijímáme především jako apel na
naše svědomí, jako důvod bezpodmínečného respektu, pak je šance udržet sebe
sama i své přátele na uzdě, nepropadnout díky výhodným podmínkám ani díky citu
pro spravedlnost svévoli.
Zbožnost není všechno. Rozhodující je, kým v ní pro nás Bůh
je. Na tom podstatně záleží.
A v téhle souvislosti nám ten příběh klade ještě jednu
otázku. Totiž, zda je dobré představovat Boha jenom jako laskavého Otce, o což
se my, dnešní křesťané, většinou snažíme? Bůh jako soudce, trestající Bůh, Bůh
mstitel, který rázně skoncuje s nepřáteli — to je nám cizí. Taková
představa se nám příčí, přijde nám krutá, agresivní. Snažíme se dokázat, že
v Kristu Bůh svůj obraz poopravil, že Bůh Nového zákona je jiný. Ale je to
opravdu tak? Jednak i v Novém zákoně najdete místa, která tak o Bohu mluví.
A jednak, bylo by opravdu dobré, kdyby tam nebyly? Získala by tím skutečně
láska větší prostor a sílu? Byli bychom díky tomu laskavější?
Není tomu spíš tak, že na to, co od Boha oddělíme, zůstaneme
sami? Že to, co vyjmeme z jeho působnosti, jenom zařadíme do své? Že se
toho dřív nebo později chopíme sami a podle sebe?
Ono to totiž prostě nezmizí. Touha po pomstě, po odvetě, po
trestu, po soudu se v nás ozývá. V konfrontaci s křivdou,
bezprávím a násilím se jí člověk neubrání. Ozývala se i v Davidovi. Ten ji
ale měl
komu svěřit a přenechat, a proto jí nemusel propadnout. Komu
ji ale přenecháme my, pokud pro nás bude nemyslitelné ji s Bohem spojovat?
Víra v Boha mstitele totiž vůbec nemusí být agresivní. A prosba o ni vůbec
nemusí posílit krvežíznivost, naopak může být silou, která naši ruku zadrží,
aby jí nepodlehla sama.
Kdo smí důvěřovat, že Bůh pomstu vykoná za něj, ten se jí
nemusí chopit sám. Ten může svoje síly napřít k zápasu proti zlému úplně
jiným směrem. Třeba jako David, který se pak, jak jen může, snaží Saula zbavit
pocitu ohrožení a strachu, z nichž jeho nenávist roste. „Nedej se přemoci
zlem, ale přemáhej zlo dobrem,“ vybízí Ježíš i apoštol Pavel. Zní nám to naivně
a absurdně. Ale právě v té absurditě je šance, že protivníkovi — jako
Saulovi — něco dojde a něco se změní: Kdypak někdo najde svého nepřítele a
nechá ho odejít v dobrém? Kéž tě Hospodin odmění dobrým za to, cos mi dnes
učinil. Věru, teď už vím, že kralovat budeš určitě ty.
Jisté to ovšem není. Nenávist má svoji setrvačnost a lidské
svědomí má někdy opravdu hroší kůži. Však i Saul za chvíli Davida zase
pronásledoval. Hodnota a smysl jednání ale nikdy není jenom
v bezprostředním výsledku. Nepřátelé přicházejí a odcházejí, ale svou
důvěrou a respektem spolutvoříme svět, ve kterém budeme žít. Amen.