Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook


Podporujeme

  Kázání a jiné texty

Nedělní kázání, 21. 1. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 13,24 — 30

Text: Matouš 9,35 — 38

Bratři a sestry,

tenhle úryvek ze závěru deváté kapitoly Matoušova evangelia je plný nečekaných paradoxů. Možná to tak na první poslech nepůsobí, ale když se nad ním trochu zamyslíte, tak vám na mysli vytane spousta otazníků a překvapení.

To, že mohou být lidé vysílení a skleslí a působit jako bezprizorné stádo, dneska asi nikoho nepřekvapí. To možná sami zažíváme. Atmosféra ve společnosti je opravdu náročná. Problémy se vlečou a kupí. Ještě ani nedozněla covidová pandemie a už napadlo Putinovské Rusko Ukrajinu. Po prvotní spontánní vlně solidarity se s nekončícím konfliktem dostavuje únava a vyčerpání. K nim se přidávají ekonomické problémy, které válka způsobila a které doléhají do každé rodiny. K tomu loni přibyl teroristický útok Hamásu a následný konflikt v Gaze, který i u nás často rozděluje nejbližší přátele. Před vánoci pak s námi bezprostředně otřásl šílený útok na filosofické fakultě. To, co jsme vnímali jako vzdálený problém společností s úplně jiným vztahem ke zbraním, se stalo uprostřed nás. Otřáslo to tradiční představou bezpečnosti naší země. Vysilují nás i neustálá napětí na domácí politické scéně. Vláda se sice snaží řešit zděděné problémy, ale často to lidem vůbec neumí vysvětlit, takže hrozí návrat prospěchářského populismu. A když se k tomu přidají ještě osobní zdravotní nebo rodinné problémy, není divu, že je člověk ubitý, unavený a skleslý.

Ale vezměte si, kdyby se najednou objevil někdo, kdo ty problémy opravdu řeší, kdo přináší skutečnou úlevu, kdo dává životu nový obsah a smysl. A přitom by nešlo jenom o slova a myšlenky, ale to, co život ochromuje a ničí, by opravdu mizelo. Na každý neduh by měl lék. I tenhle kostel by byl najednou plný do posledního místečka a táhly by se sem davy až od vinohradské vodárny. No, jak by to na vás působilo? Co by to pro vás znamenalo? Co by to vyvolalo?

Nebyl by to snad mohutný impuls, který by nám vlil do života novou energii? Který by v nás znovu probudil naději a nadšení? Neprožívali bychom to jako nové obrození? Nebyl by to pro nás zdroj optimismu? Vsadím se, že i těch sil bychom najednou měli dost.

A vidíte, právě tímhle ten úryvek přece začíná: Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagogách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. A zástupy ho následovaly. A přesto jsou skleslé, utrápené, ubité, vysílené a sklíčené. Není to zvláštní paradox? Čím to je? Copak nic z toho nevidí? Vždyť jsou toho dvě předchozí kapitoly evangelia plné!

Tenhle paradox mě, bratři a sestry, nutí klást si otázky i nad tou přítomnou únavou, skleslostí a vyčerpaností, která se nás často zmocňuje. Je opravdu jen přirozeným a logickým důsledkem toho, co máme před očima? Závisí skutečně na tom, čeho jsme svědky? Nebo je to jako s těmi zástupy z evangelia a žádná logická souvislost tady není? Člověk může být svědkem převratných, nadějných věcí, a přesto jakoby nic neviděl. Vězí ve své sklíčenosti. Je to asi v něčem jiném.

A ještě zvláštnější to je, když si uvědomíte, kdo tvořil ty zástupy okolo Ježíše. To byli přece ti, kdo šli za ním, které jeho slovo zaujalo, kdo ho dokonce chtěli následovat. O nich bychom přece spíš řekli, že svého pastýře konečně našli. Ale oni byli dál jako to bezprizorné stádo, které vedení i ochranu postrádá.

O kom to vlastně evangelista píše? Obecně o Galilejcích? O Izraeli? O Ježíšových následovnících? Nebo snad Matouš píše o sborech své doby? Nebo snad o celé prvotní církvi? To všechno je možné.

My máme před očima jako biblický obrázek církve většinou jen tu slavnou církev ze Skutků apoštolských — kde byli všichni spolu, modlili se, dělili se o všechno, Pán k nim denně přidával tisíce a potvrzoval ji mocnými činy, které se uprostřed ní dály. Srovnání se současnou situací nás pak někdy ubíjí.

Ale co když je tohle takový nenápadný Matoušův příspěvek k realismu a ke střízlivosti? Co když ty zástupy prvních Ježíšových následovníků na tom nebyly o moc lépe než my? Jít za Ježíšem ještě nemusí automaticky znamenat, že člověk našel svého pastýře. Ten, kdo Ježíše následuje, není prostě rovnou takový jako on. Může být stejně dezorientovaný, zmatený, ubitý a sklíčený, jako kdokoli jiný. Možná o to víc, že má pocit, že by takový být neměl, když jde za Ježíšem. Vždycky se také najde někdo, kdo to člověku „v dobré víře“ připomene.

A možná právě v této souvislosti vynikne, v čem tkví evangelium, o čem je vlastně ta Matoušova dobrá zpráva. Ježíš se totiž nad tím bídným stavem svých následovníků ani nepohorší, ani nenaštve. Nekritizuje, nevyčítá, ani si kvůli nim nezoufá nad marností svého poslání.

Je mu jich líto. Má s nimi soucit. Má s nimi slitování. A lítost, jak krásně ilustruje knížka Viktora Fischla „Píseň o lítosti“, neznamená ani smutnění, ani utěšování, ani blahosklonnost; to je pevný postoj, ve kterém člověk nepodlehne skepsi ani sebelítosti, ale dovede přijmout druhé takové, jací

jsou, jednat v jejich prospěch a ctít odpovědnost, kterou vůči nim má.

Ježíš také kupodivu nevidí ty zástupy, které jsou jak ovce bez pastýře, jako důvod k beznaději a skepsi, ale jako příslib bohaté žně. To je další paradox. My bychom ještě tak byli s to mluvit o poli neoraném, nebo biblicky řečeno o příležitosti k setbě. Máme pocit, že to pravé je třeba do našeho okolí teprve vnést a dodat. Ale Ježíš mluví o žni, o sklizni, která už úrodu předpokládá. Ona tu už je.

Nám to asi přijde vzhledem k těm skleslým zástupům, kterým toho tolik chybí, absurdní. Ale vzpomeňte si na Ježíšova blahoslavenství. V nich také prohlašuje za šťastné chudé duchem, plačící, hladovějící a žíznící po spravedlnosti. To, že člověk není duchaplný, že si sám nevystačí, bolestně něco postrádá a nedovede se spokojit třeba ani vlastní spravedlností, vůbec nemusí znamenat, že je vedle. To může být naopak to nejdůležitější a opravdu cenné. Možná nejde o to z toho někoho vyvést, ale umět to ocenit, potvrdit, jaký to má smysl a naději. Aby to nepřišlo vniveč. Aby se toho člověk jako pláněte a prohry nezřekl.

Ježíš také nemění jenom obrazné přirovnání zástupů, ale i těch, koho potřebují. Najednou už nemluví o pastýřích a vůdcích, ale o dělnících. Samozvaných vůdců, kteří chtějí ovládat zmatené zástupy, se najde vždycky dost — i dneska. Nedostává se dělníků, kteří si dají práci, aby shromáždili a uchovali úrodu.

Doufám, že se nemýlím, když tenhle rozdíl v obrazech, které Ježíš použil, zdůrazňuju. Při následujícím vyslání učedníků totiž Ježíš sice také mluví o ztracených ovcích, ale nikde pro roli učedníků nepoužije přirovnání k pastýřům. Zase je přirovná k dělníkům a nakonec řekne, že je posílá jako ovce,  nikoli jako pastýře. O té roli, z které si odvozujeme nadřazené postavení, paternalistický přístup a privilegium rozhodovat za druhé a o nich, vůbec nemluví.

Kdybych měl parafrázovat pozdější Ježíšův výrok, řekl bych: „A nikomu na zemi nedávejte jméno „pastýř“, jediný je váš Pastýř — Kristus. Vy všichni jste ovce.“ To, čeho se nedostává a čeho je třeba se ujmout, není mistrování, dirigování, vedení a ovládání, ale práce, při které si je člověk vědom toho, že na tom sám není jinak než druzí. S tím se Ježíš obrací na svoje učedníky. Ale zase řekne něco jiného, než bychom čekali. Nevyzve je, aby se tedy dali do práce. Vyzve je k modlitbě: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.“

Řešení asi není ve vlastním odhodlání, horlivosti a aktivitě. Vzpomeňte na podobenství o pleveli mezi pšenicí. Tam horlivost služebníkům rozhodně nechyběla. Ale právě v ní byli úplně vedle. Těch, kdo by chtěli rozhodovat o druhých, třídit a vytřídit kde co, není málo. Ale tahle žeň potřebuje jiné dělníky, dělníky, kteří vycházejí z boží aktivity, třeba právě z té Kristovské lítosti, která nejedná ze strachu, neodepisuje ani to bezprizorné stádo svých následovníků, ale i v něm tuší paradoxně velikou žeň. Pro ni je třeba mít otevřené oči. Proto ta modlitba. Aby ta horlivost nebyla slepá a destruktivní. Amen.