Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 9. 8. 2020 (Zdeněk Šorm)

Čtení:   Matouš 9,9 - 13

Text:  Přísloví 18,1

Překlady textu se liší. Přečtu vám ho tedy ve třech rozdílných verzích. V kralickém překladu zní takto: Svémyslný hledá toho, což se jemu líbí a ve všelikou věc se plete. Revidovaný text bible kralické jej překládá trochu odlišně: Kdo se vyhýbá přikázání, odděluje se, hledá, co se jemu líbí a každé radě se zpěčuje. A v ekumenickém překladu čteme: Za svými choutkami jde, kdo se zříká druhých, pohotově rozpoutává sváry.

 

Bratři a sestry,

každé bohoslužby, ke kterým se scházíme, nám kromě jiného připomínají, že ve své víře neexistujeme jenom jako jednotlivci, jenom sami za sebe, ale jsme součástí určitého společenství, konkrétního sboru a církve. Připomínají nám pouto, které nás i vnějšně váže dohromady.

Zdaleka není jediné - celý náš život se odehrává ve vztazích, děje se v nějakém spolužití a v něm jsme součástí různých celků. Žijeme spojeni s druhými v rodině, v manželství, v pracovním kolektivu, v obci, v jedné republice. Některá ta pouta jsme si vědomě vybrali, do jiných jsme se narodili. Jsme třeba Šormovi (nebo Šarounovi, Janečkovi, Svobodovi atd.), jsme Češi, českobratrští evangelíci, jsme členy evangelického sboru na Vinohradech.

Tahle sounáležitost s konkrétním společenstvím má jistě veliký význam. Je pomocí, zakotvuje nás, vytrhuje nás z osamělosti a poskytuje oporu. Někdy je ale také hodně náročná. Je s ní spojena také jedna veliká obtíž.

Pokud jsem v něčem jenom sám za sebe, nesu také odpovědnost jenom za to, co sám udělám a sám o tom také rozhoduji. Jakmile jsem ale součástí nějakého společenství, chtě nechtě na mne leží odpovědnost i za to, co udělají ostatní, kteří k němu patří. A jen málokdy se stane, že by - byť jenom dva lidé - řešili věc úplně stejně, že by se ve všem naprosto ztotožnili. Člověk potom musí nést spoluodpovědnost za něco, co by sám řešil jinak. Samozřejmě líp. Musí snášet nedokonalost, hloupost, selhání a chyby těch, s kterými ho to pouto společenství svazuje. K sounáležitosti s nimi patří i to, že se mu přičítají, ovlivňují ho, je s nimi také spojován.

Těžké je to zvlášť tam, kde o něco skutečně jde. Čím silnější je vědomí poslání, cíle, nebo nějakých norem, tím víc na člověka ta tíha doléhá, tím je to napětí větší. Slabost, neschopnost, nedostatečné nasazení, pohodlnost nebo chyby druhých jsou překážkou, aby tomu, oč jde, bylo možné dostát, aby toho šlo dosáhnout. Jeden se může snažit sebevíc, může důsledně na všechno dbát, být sebevzornější a mít naprosto jasno v tom, co a jak by se mělo dělat, a stejně to k ničemu není, protože to někdo druhý zkazí, protože to ztroskotá na něčí nedokonalosti, na nějakém chybném rozhodnutí ostatních, na jejich nedůslednosti nebo přímo darebáctví. A přitom výsledek, neúspěch, ta konečná nanicovatost ovlivní i jeho. Bude s ní spojován. Bude ho trápit, bude mu brát chuť a elán, protože se takhle nikam nedostane. Neustále ho bude srážet a držet v šachu.

A církev, sbor má opravdu veliké poslání. Stačí připomenout několik citátů z Ježíšova kázání na hoře: "ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." - "Milujte své nepřátele…" - "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." - "milujte se navzájem bratrskou láskou… v úctě dávejte přednost jeden druhému." - "Hledejte především Boží království a spravedlnost…"  Máme být svědky, kteří svými činy odkazují k Boží dobrotě. Máme usilovat o proměnu mezilidských vztahů dokonalostí v lásce. Přede vším ostatním máme hledat podobu života, ve kterém Bůh vládne, který odráží jeho spravedlnost.

To pak ten, kdo si je tohoto poslání vědom, komu jeho naplnění opravdu leží na srdci, musí vidět každou člověčinu, s kterou se ve společenství své církve nebo sboru setkává, opravdu jako zásadní překážku, jako kouli na noze, která stahuje do hlubin, jako přítěž. A jak by pak člověka nenapadlo, že se právě ve jménu těch hodnot, ke kterým je povolán, musí od toho všeho distancovat, že se od takhle nedokonalého společenství musí oddělit. Jak jinak by mohl tomu poslání dostát?! Jak jinak dosáhnout té kvality?!

Ano, lidé opouštějí církev a sbory nebo se brání do nich vstoupit, přijmout nějakou vnější strukturu a instituci, nejen z lhostejnosti, ale i proto, že opravdu upřímně touží po neposkvrněnosti, že jsou zaujati biblickými apely a to pouto by je vázalo jen k další člověčině. Ze stejných důvodů se také často naopak sbory a církev distancují od lidí všelijak poskvrněných. A podobně tomu bývá i v jiných případech, kdy je člověk nějakým poutem vázán k druhým; dokonce i v tom nejužším společenství, partnerském. Ve jménu čisté a autentické lásky se často odmítá instituce manželství nebo se opouští. Aby byl člověk svoboden pro lásku, aby jí mohl naplnit, nemůže se vázat.

Autor knihy Přísloví to celé ale vidí jinak. To, co vypadá jako obrana svatých hodnot, jako cesta k dokonalosti, není ve skutečnosti nic jiného než sobectví, než projev toho, že jde člověku pouze o něho samotného. Za svými choutkami jde, kdo se zříká druhých. 

Když se oddělujeme od druhých, třeba skutečně všelijak nedokonalých, nespějeme k cíli, ke kterému jsme byli povoláni, naopak ho popíráme, ignorujeme, vyhýbáme se mu. Kdo se vyhýbá přikázání, odděluje se… protože základem a smyslem všech biblických přikázání je láska. A láska to je právě vztah k druhým - vztah k bližnímu, pouto solidarity, vědomí sounáležitosti neodvislé od kvalit toho kterého.

„Milosrdenství chci a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky", říká Ježíš jako odpověď těm, kteří se divili a pohoršovali nad tím, že se nedistancuje od darebáků, že s nimi dokonce jí - tj. tvoří s nimi společenství, ve kterém jeden za druhého ručí.

Spravedlnost, pravdu, věrnost nepředstavuje Ježíš jako ideály, ke kterým se má člověk sám vypracovat, nebo které by mohl pěstovat ke svému prospěchu bez ohledu na druhé, ale právě jako to, co má svůj cíl a smysl uprostřed všelijak hříšného společenství. V něm teprve nabývá tohle všechno pravého významu. V něm se z toho může stát opravdu nástroj milosrdenství, který léčí pošramocené a pokřivené lidské životy. A právě o to jde. To, co je opravdu svaté lze žít jedině ve prospěch druhých a s nimi.

"Nevíte, čího jste Ducha", říká Ježíš jindy svým učedníkům, kteří chtějí ve svatém rozhorlení likvidovat ty, kdo ho odmítli. "Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit." "Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen."

Naše zbožné sobectví je asi často nevědomé a nezáměrné jako u těch učedníků. Hoříme pro dobrou věc, jenom nám nedochází, že se ta dobrá věc děje právě tam, kde je pouto lásky silnější než lidská nedokonalost. Jenom jsme si při svém horování pro Krista pořádně nevšimli, že ani ty popletené a věčně nechápající učedníky Ježíš neopustil, nezřekl se jich ani ostatních. Tak se skrze něj děla a děje spása.

Nechceme-li šířit jen sobectví, hledat jenom to, co se nám líbí, vyhýbat se přikázání, ve všelikou věc se plésti a pohotově rozpoutávat sváry, pak není jiné cesty, než přijmout spolu s pravdou, láskou a spravedlností i to pouto, které nás svazuje s druhými, i kdyby bylo jakkoliv těžké. Bez něho to nejde. To je také smysl a význam společenství církve a sboru a naší účasti na nich. Nejsme tu proto, abychom tvořili jakýsi "super klub", ať už uvnitř nebo mimo ně, ale kvůli společenství, které unese lidskou nedokonalost, ve kterém bude mít šanci setkat se s milosrdenstvím, které léčí.

Taková je cesta víry, cesta Kristovská, jak o tom zpívá Sváťa Karásek v písničce "Cestu ti dal Pán, co má v nebi dům":

                Mně řekl můj Pán: Lidi maj namále,

                vždyť i ty sraby hrají si na krále,

                ty jdi a miluj to nedokonalé!

Na této cestě touha po svatosti lidi nerozděluje, ale váže k sobě. Amen.