Nedělní kázání, 25. 12. 2022 (Zdeněk Šorm)
Čtení: Filipenským 2,5 — 16
Text: Lukáš 2,1 — 20
Sestry a bratři,
Vánoce jsou opravdu krásné svátky. Tolik nádhery se vidí a
slyší málokdy. I lidé jsou k sobě většinou milí. Přejí si navzájem všechno
dobré — „štěstí, zdraví, pokoj svatý“. Tolik pěkného si toho darují. Rodiny se
sejdou, přátelé navštěvují. Města jsou svátečně vyzdobená a osvětlená. I ty
dnešní bohoslužby jsou slavnostní. Zkrátka je to krása.
Ale napadlo vás taky někdy, že je to celé jenom taková
neskutečná pohádka a iluze? Nepřipadaly vám ty svátky někdy jenom jako takový
neskutečný sen. Nejsou to, jak zpívá Jan Burian, jenom svátky zapomnění?
Jen si to vezměte: ještě před týdnem nebo před několika dny
jsme se možná při zprávách plných katastrof a válečného násilí ptali, kam ten
svět spěje. Možná jsme se rozčilovali nad další z řady korupčních afér,
nevěřícně kroutili hlavami nad výroky některých politiků a měli hlavu plnou
starostí z rostoucích cen. Možná jsme si s někým notovali, jak jde
všechno od desíti k pěti. A za pár dní do toho možná zase upadneme. A
mezitím? - taková sláva, taková pohoda a radost. Jak vám to jde dohromady? Jak
je to vůbec možné? Jakoby nás na těch pár dní postihl výpadek paměti.
Tohle absurdní napětí vyjádřilo v šedesátých letech
minulého století velice působivě pěvecké duo — Simon a Garfunkel, když
nádherným dvojhlasem nazpívali snad nejjímavější vánoční píseň — Tichou noc — a
pod svými hlasy nechali znít hrůzné zprávy z vietnamské války. Při takovém
kontrastu snad každého přemýšlivého člověka napadne: nejsou celé ty svátky
jenom neskutečná iluze, únik před realitou a absurdní divadlo?
Ano, řekl bych, že to tak dneska často je. Ale zároveň
věřím, že to tak být nemusí. Pokud jsou pro nás ta sláva, krása a pohoda
několika dní vším, pokud pramení jen z té sváteční nálady, ze které se nám
podařilo na chvíli vytěsnit všechny všední starosti a bolesti, pak to tak je,
pak je to jenom neskutečný sebeklam — taková Potěmkinova vesnice. A pak by snad
bylo lepší se jich rovnou vzdát. Protože po každé iluzi přichází zákonitě těžká
kocovina.
Ale snad to může být i jinak — třeba jako s těmi
nebeskými zástupy, zářivou slávou Páně a anděly v evangeliu. Celá tahle
nádhera v biblickém vánočním vyprávění opravdu je. Jenom má trochu jinou
roli, než jí obvykle přisuzujeme. Pro nás bývá právě tahle sláva tím, co tvoří
výjimečnost celé události. Teprve s anděly je to cosi mimořádného,
zvláštního, opravdu nadpřirozeného a božského. A tak jsme jimi vánoce vyzdobili
jako ten vánoční stromeček. Zpíváme o nich a malujeme je všude možně — houpají děťátko,
obletují jesličky, hrají okolo na šalmaje, nakukují se střechy do stáje, drží
nad ní jakýsi vývěsní štít s andělským chvalozpěvem. My lidé máme zkrátka
rádi pohádky.
Ale v tom biblickém příběhu mají úplně jiné místo.
Všimli jste si toho? Všimli jste, si kdy a kde v něm vlastně jsou?
Na cestě s Josefem a Marií nejsou. V Betlémě při
narození také ne. Ani u jeslí je s pastýři nenajdeme. Nejsou vlastně
nikde, kde se to skutečně podstatné — ta veliká radost pro všechen lid — děje.
Tam, kde k tomu zrození naděje a záchrany opravdu dochází, žádní andělé
nejsou. Oni ho jenom ohlásí, oznámí, napovědí, jenom k němu odkážou. Nic
víc. A pak hned zmizí ze scény.
Oni v tom příběhu hrají jenom roli nápovědy, směrovky,
listonoše nebo ukazatele. Bez nich by si totiž nikdo z nás lidí toho
podstatného nevšiml. Jsou tu vlastně jen kvůli té naší lidské natvrdlosti a
nevšímavosti, která v obyčejných věcech žádný div vidět nedokáže.
Ale z nich samotných se v tom příběhu nikdo
neraduje. Z nich jsou pastýři spíš trochu vedle a mají nahnáno. A
s tím opravdu důležitým, z čeho se pak skutečně zaradují, s tím
se setkají, až když všechny nebeské zástupy zmizí, až v tom, co má do té
zářící nebeské slávy hodně daleko — totiž když spatří dítě v plénkách,
které se kvůli vládním nařízením, lidské lhostejnosti a touze po klidu narodilo
v chlívě. Až v téhle, ničím mimořádné a vším, co známe ze zpráv a
všední reality, poznamenané skutečnosti se jejich srdce najednou naplní radostí
a vděčnosti tak, že si to nedokážou nechat pro sebe.
Ale proč vlastně? Co je na tom pohledu na bezbranné dítě,
které nemá ani střechu nad hlavou, tak radostného a úžasného?
To asi můžeme pochopit a prožít, až když, jako ti pastýři,
neulpíme na té slávě nebeské, ale vezmeme vážně její nápovědu. Nejen tu, že se
nám dnes narodil Spasitel, ale že jeho znamením je právě to nemluvně
v plenkách vystrčené do chlíva. Až pak se totiž asi nad tímhle paradoxem
skutečně zamyslíme a mohou se nám otevřít oči, abychom v té bezbrannosti
zahlédli něco víc než jenom bezmoc.
Je-li totiž někdo schopen být kvůli naší záchraně a svobodě
takhle všemu vydaný, bezbranný, malý a slabý, jestliže mu stojíme i za to
plahočení a trmácení, strpí-li kvůli nám i naši lhostejnost a tvrdost, které mu
vykážou místo mezi hovady, pak je to skutečně síla. Pak lze teprve mluvit o
lásce a věrnosti. Pak už to není jenom hezký sen a zbožné přání, nebo
neskutečný mravní ideál. Pak je to opravdu skutečnost. Tak, jak o tom píše
evangelista Jan: „Z jeho milosti jsme byli obdarováni my všichni, milostí za
milost. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze
Ježíše Krista.“
Ano, tohle už není odměna pouze pro klub dokonalých, kteří
si dokážou vždycky udržet dobrou vůli a díky jejich duchovní vyspělosti se jich
žádné zmatky nedotknou. Tohle je opravdu radost pro všechen lid. A právě pro
ten náš všední a neutěšený svět. To už z něj není třeba utíkat a snažit se
alespoň na pár dní zapomenout. Najednou jím lze jít i bez andělů
s radostí, s nadějí a vděčně — s písničkou chval.
A to úplně stačí. To už s člověkem dělá divy. To
z něho, jako z těch pastýřů, spadne strach a musí se o tu radost
s druhými podělit. A teprve díky tomu má všechna ta andělská krása a sláva
najednou smysl.
Nezapomeňte tedy, tyhle svátky, to ještě není ono, to je
jenom nápověda Jako ti andělé. Tak jak to děti zpívali ve vánoční hře: „My jsme
jenom boží poslíci, lidskou duši trochu hnojící, aby mohla vírou uvidět, jak
Bůh navštěvuje tenhle svět.“ Všechna ta krása a sláva vánoc nemá cíl sama
v sobě. Má nám jen otevřít oči, abychom nepřehlédli boží sílu v naší
všednosti.
To nejdůležitější můžeme nalézt a prožít, až všechno to
slavnostní zmizí. Pak máme šanci potkat se s tím, kdo se kvůli nám odváží
být bezbranný, kdo kvůli nám vydrží všechny nedostatky naší dobré vůle, kdo nás
neopustí při našem všedním trmácení a kdo pro naši naději zůstane klidně na
okraji. A pak nás naplní vděčnost a radost veliká.
Tedy, pokud si necháme napovědět. Pokud ty svátky vezmeme za
slovo. Pokud si dáme říct, že i bezmoc a trable mohou být znamením lásky, a ne
ledajaké. Amen.