Žiji s nadějí

Kázání Pavla Filipiho na Vinohradech 27. 4. 2014 (neděle Quasimodogeniti)

Čtení J 3, 1–7
1Pt 1, 3–9+2,1–3

Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.

Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; vždyť jste,okusili, že Pán je dobrý'!

Velikonoce jsou již za námi. Všechna ta velká slova o Ježíši Kristu ukřižovaném a vzkříšeném dozněla. Ale opravdu dozněla? Opravdu jsou Velikonoce již za námi? Nezanechaly už žádnou stopu? To nemůžeme potvrdit. Nějakou stopu i letošní Velikonoce zanechaly.

Zanechaly stopu: dvě sestry a jeden bratr, kteří zde o Velikonocích přijali křest. Bývalo to odedávna obvyklé, že se křtilo ve velikonoční neděli (nebo v noci ze soboty na neděli, při noční bohoslužbě, jak to dosud praktikuje náš sousední sbor Československé církve husitské). To je tedy významná stopa, kterou letošní Velikonoce zanechaly. Tři nově pokřtění. A je to stopa trvalá. Neboť kdo byl již jednou pokřtěn, už se nemůže stát nepokřtěným, bez ohledu na to, jak bude jeho duchovní život nadále probíhat.

Dobrá. To je tedy stopa v životě těch tří nově pokřtěných – a také, nezapomeňme, v životě našeho sborového společenství. Je to důvod k naší radosti. Ale co my ostatní, kteří jsme byli pokřtěni už kdysi dávno (já sám před 78 lety)? Co nám zanechalo vzkříšení Ježíše Krista, jež jsme o Velikonocích slavili? V bibli najdeme několikero různých vyjádření, co pro nás znamená skutečnost, že Ježíš Kristus byl vzkříšen. Apoštol, jehož text jsme položili za základ kázání, to vyjadřuje takto: Bůh nám dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit… Proto také své adresáty a nás s nimi nazývá: jako novorozené děti… Jako novorozenci. Člověk, pravda, má být v mnoha ohledech dospělý, odpovědný, svéprávný. Ale v tomto ohledu, v pohledu na dar Kristova vzkříšení, jsme stále jako novorozené děti.

Neboť on nám dal nově se narodit. To je samozřejmě obrazné vyjádření, kterému, jak jsme četli, nerozuměl ani zbožný žid, člen židovské rady Nikodém. „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ten obraz nového narození chce říci: je to nezvratné – jako každé narození. Nikodém má pravdu: novorozenec může třeba i zemřít, ale do lůna matky se již nevrátí. Nové narození je cosi trvalého, co nelze vzít zpátky. A apoštol upřesňuje, k čemu to nové narození je: dal nám se narodit k živé naději. K naději života. Co to je? Naděje, to dá rozum, se nevztahuje k tomu, co bylo, nýbrž k tomu, co bude. Naděje je jako šňůra napjatá od dneška, od každého dneška, dopředu, do budoucnosti. Novorozené dítě má naději; pravda, ještě si ji neuvědomuje, ale objektivně ji má, má před sebou celou otevřenou budoucnost. A my, novorozenci, také. Naděje je velký statek sama o sobě. Kdo žije s nadějí a v naději, ten nepropadne tak hned panice, že není žádné budoucnosti ani pro mne, ani pro svět. Důvodů k panice je ovšem hodně, ať hledím na sebe, ať hledím na věci kolem mne. Chvěju se při pomyšlení, že naše vnučky, ač pokřtěny, nenašly dosud cestu k víře. Chvěju se o zdraví své manželky, o sobě ani nemluvím. Chvěju se o to či ono, ale chytám a držím se té šňůry, té darované naděje: že ty vnučky jednou cestu k Pánu Ježíši naleznou, že i já i manželka zůstaneme v Boží lásce děj se co děj.

A ta šňůra naděje, vězme, svým druhým koncem sahá až do nejzazší budoucnosti. Nám samozřejmě zbývá již omezený čas, někomu víc, někomu méně. Ale náš poslední den není konec té šňůry naděje. Vždyť ta naděje se vztahuje k  dědictví nehynoucímu, neposkvrněnému, nevadnoucímu, které je připraveno a střeženo v nebesích. Proč v nebesích? Co to znamená? Že přijdeme do nebe? Něco jiného. Řeknu to oklikou: Když Izraelci vstoupili do zaslíbené země, rozdělili ji mezi kmeny, rody a snad i rodiny: to bylo jejich dědictví, jejich zdroj obživy. Jenže takové dědictví není a nebylo nehynoucí a nevadnoucí. Nakonec o ně Izraelci přišli: jejich políčka a vinice zabraly římské legie a hospodaří na nich stylem vítězné armády. Když se nyní řekne: dědictví je v nebesích, tak se tím nemíní nadzemský prostor, ale chce se říci: Toto dědictví je mimo dosah všech armád, politiků, násilníků, tajných služeb, ano i mimo dosah mé hlouposti. To dědictví je střeženo; pro mne, abych je nějak nezašantročil.

A co je tím dědictvím? Řeč je o  spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Já nevím, co všechno si mám představit pod slovem spasení. Však také to teprve bude odhaleno. Zatím to spasení pro mne znamená, že můj život má tu myslitelně nejdelší perspektivu, že žiju v naději a s nadějí – pro sebe, pro manželku, pro vnučky, pro vás všechny a pro celý svět. A jednou poznám, že jsem se nemýlil. Ale co když jsem se mýlil? Za posledních 200 let bylo mnohokrát napsáno, že náboženství je jen grandiózní iluze. Kdo mi zaručí, že jsem nepropadl iluzi? Záruku ovšem nemám. Ale Kristus byl vzkříšen. Do hrobu se již nemůže vrátit. Je to jako s tím narozením: Kdo se zrodil, nemůže se již vrátit do těla matky. Tak i Kristus vzkříšený už nebude nevzkříšený. Boží záměry jsou jednosměrné, ne jednou tak, jednou jinak, jednou nahoru, jednou dolů, z hrobu ke vzkříšení a zase zpátky. Samozřejmě se opírám o svědectví apoštolů – ale také o svědectví těch, kteří mě ke křtu přinesli a k víře přivedli; a nemám věru důvod jim nevěřit, podezírat je, že mě oklamali.

Toto je pro mne spasení v této přítomnosti. Co to bude v té nejzazší budoucnosti, to zatím nevím a neřeším. Zdá se vám to málo? Mně se to zdá dost, žít takto s nadějí. A radovat se z toho.

Z toho se radujte/radujete pokračuje apoštol. Ale pozor: hned připojuje: Radujete, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek. To není „na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal…“ Je to spíše naopak: Na tváři zármutek, i třeba slzy, ale hlubokou radost v srdci. Ano, jak praví ve svém výkladu tohoto místa Jan Kalvín: Lidé, ani lidé věřící, nejsou pařezy, aby nebyli zasaženi bolestí, aby se nebáli nebezpečí, aby jim chudoba nebyla obtížná a pronásledování nesnadné… Ano, občas pláčeme, občas jsme ustaraní, smutní. Představa, že Kristův člověk je samý úsměv a dobrá nálada, samé keep smiling, nepatří do Bible. To je ideál stoiků, ne křesťanů. Čtěte žalmy, co tam je nářku. Ale všimněme si v našem textu: máte ještě nakrátko projít zármutkem. Nám někdy ten zármutek trvá dost dlouho. Ale v tom nejvzdálenějším časovém horizontu, do kterého jsme byli křtem zasazeni, je to opravdu: nakrátko. Projdeme tím jako zlato ohněm, aby pak bylo ještě ryzejší, bez příměsí. Vždyť náš život je mnohem drahocennější než pomíjející zlato.

To jsou všechno velká slova a velké skutečnosti. Platí nám též? Ovšemže platí. A nemusíme pro to nic udělat? Je to tak laciné? Udělat pro to nemůžeme nic. Ale jako důsledek toho daru přece něco. Dvě věci. Obě jsou vyjádřeny obrazem: První obraz je obraz šatny. Jako kabát na věšák si odložte všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist a jakékoli pomlouvání… Řekněme to civilněji: Všechnu zlobu, všechno záludné jednání, všechno přetvařování, že jste lepší, než jste, všechnu závist, že někdo je lepší než vy, všechny pomluvy a různé klepy. To všechno odložte, už to nebudete potřebovat.

A druhá věc je vyjádřena obrazem ještě názornějším, znovu obrazem novorozence, který dychtí po mateřském mléku. Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení. V té věci buďte jako miminka. Vaše mateřské mléko bude nefalšované, nic umělého, žádný sunar, bude to mléko duchovní, mléko Božího slova. Mějte touhu po Božím slovu, které nelže a neklame. A nepromarněte žádnou příležitost, kde se vám toto mléko nabízí. Děcko, které by odmítalo mateřské mléko, by nerostlo, neprospívalo. My také bychom bez Božího slova duchovně zakrněli.

Je to dobré mléko. Mléko z Božích nevyčerpatelných zásob. Poslední věta našeho textu zní: Vždyť jste okusili/ochutnali, že Pán je dobrý… A my této větě přitakáme.

Opravdu jsi dobrý, náš Pane. Každý a každá z nás má nějakou zkušenost s tvojí dobrotou. Děkujeme ti, že jsi vzkříšením svého Syna našemu životu dal novou naději, a již trvalou. Dej, prosíme, ať se této naděje držíme, když na nás doráží pokušení malomyslnosti a nesmyslnosti. Svým slovem nás povzbuzuj, ujišťuj, přesvědčuj, že se nás nezdáváš, že ti patříme – ve dnech svátečních i ve dnech všedních a také ve dnech posledních. Amen.