Nemusíme se bát, že na nás Stvořitel zapomněl

Kázání Ondřeje Koláře na Vinohradech 6.10.2013

Jan 5,1–18 Potom byly židovské svátky a Ježíš se vydal do Jeruzaléma. V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí. Byl tam i jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil. Toho dne však byla sobota. Židé řekli tomu uzdravenému: „Je sobota, a proto nesmíš nosit lože.“ Odpověděl jim: „Ten, který mě uzdravil, mi řekl: Vezmi své lože a choď!“ Zeptali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti řekl: Vezmi je a choď?“ Ale uzdravený nevěděl, kdo to je, neboť Ježíš se mu ztratil v zástupu, který tam byl. Později vyhledal Ježíš toho člověka v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ Ten člověk šel a oznámil Židům, že je to Ježíš, kdo ho uzdravil. A proto Židé začali Ježíše pronásledovat, že takové věci dělal v sobotu. On však jim odpověděl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ To bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha vlastním Otcem, a tak se mu stavěl naroveň.

Sestry a bratři, co se vlastně smí a co nesmí dělat v den sváteční? Zkuste se někdy zeptat nějakého faráře nebo farářky, schválně jestli bude vědět. Nejsem si úplně jistý, jestli se dočkáte jednoznačné odpovědi.

Pravověrní Židé v tom mají naopak docela jasno. Až do posledních detailů. Možná se pousmějeme nad tím, že si nemohou o šabatu ani zapálit cigaretu – ale nemůžeme jim upřít skutečnou úctu před Desaterem. My křesťané jsme v tomto trochu uvolněnějších mravů.

Jak na tom byl se svěcením soboty Ježíš? O sobotách ho nacházíme často v synagogách; to by odpovídalo obrazu zbožného rabína. Jenže v těch synagogách – nebo i mimo ně – dělal občas věci, které by se v tento den dělat neměly. Alespoň podle tehdejších předpisů ne. Ježíš se jistě nijak nevyžíval v jejich porušování a pohrdání zákonem. Ani nechtěl za každou cenu provokovat. Dnešní příběh nám ukazuje, že je všechno trochu složitější.

Ježíš přichází o svátcích do Jeruzaléma a naskýtá se mu prazvláštní pohled. Okolí rybníku Bethesda u bran do města vypadá jako jedna velká polní nemocnice. A je to dost neutěšená scenérie. Lidé, kteří upínají svou poslední naději k nějakým pochybným pár vlnkám na vodě. Ty jim prý mají přinést uzdravení. Když nepomohli lékaři a léčitelé, má pomoci už jen nějaký zázrak. Uprostřed lidského utrpení se žel daří všelijakým pověrám. Prý ta podivuhodná uzdravení způsobuje sám anděl Páně, tak na tom možná bude něco pravdy, říkalo se tehdy.

Jenže to má jeden háček: uzdraven bude vždy jen ten první, komu se podaří dostat se k vodě nejdřív. Jestliže zázrak, tak zase jen pro vyvolené – vlastně pro ty nejschopnější mezi nemocnými a bezmocnými. Ti méně schopní, tedy ti, kdo by přitom uzdravení nejvíce potřebovali, mají smůlu.

Život bývá nespravedlivý a krutý. Ten rybník se sice jmenoval Bethesda – v překladu dům milosrdenství. Ale o žádném milosrdenství tu nemohla být řeč. Jakápak milost, když je tu jen pro ty, co si pro ni umí doběhnout co nejdřív, pro ty, kdo si z ní dokážou zavčas utrhnout jeden díl jen pro sebe. Umíme si představit, jak nemilosrdný asi musel vypuknout boj a tu živou vodu, když se její hladina zvířila.

Člověk, kterého tu potkal Ježíš, byl z tohoto hlediska dost beznadějným případem. Muselo by se stát skutečně něco nepředstavitelného, aby na něj kousek z toho zdraví ukáplo. Kam se tak může jeden ochrnutý doplazit; všichni okolo ho v honbě za uzdravením převálcují. Přesto tento člověk i po osmatřiceti letech doufá. A teď jeho naděje získává konkrétnější obrysy – objevuje se někdo, kdo by ho mohl v pravý okamžik k vodě přinést. No jistě – co jiného by mohl tento dobrý člověk, který chce pomoci, udělat?

Z lidského hlediska se tedy nic moc dělat nedá. Jen trochu napomoct tomu zázraku, přiblížit se k němu na dosah. A pak už jen čekat, jestli ta léčivá voda zafunguje nebo ne.

Z hlediska Božího se ale dá dělat mnohem víc. Totiž: skutečně uzdravit. Skutečně člověka napřímit. Stvořit něco nového a naprosto neočekávaného. A právě to se teď skrze Ježíše Krista stalo.

Bylo to porušení šabatu, nebo nebylo? Z lidského pohledu nejspíše ano. Jestliže pokládáme Ježíše pouze za potulného léčitele, pak právě teď rozšířil své ordinační hodiny i na den, kdy je pracovat zakázáno. Dokonce se mu podařil obzvlášť úctyhodný lékařský zákrok; to nebyla jen drobná lapálie. Strážci zákona mohli být oprávněně rozhořčeni. Ježíš navíc ještě přilil olej do ohně tím, že přikázal vyléčenému, aby vzal své lůžko a odešel. To je dokonce navádění k trestnému činu.

Z hlediska Božího se ale v tu chvíli událo mnohem víc. Jestliže Ježíš tak často uzdravoval právě v sobotu, určitě to nebylo náhodou. Ježíš nepřišel zákon o sobotě zrušit, ale naopak ho naplnit. Přišel připomenout jeho pravý smysl.

Jak víme, přikázání o dni odpočinku má ve Starém zákoně dvojí zdůvodnění. Podle druhé knihy Mojžíšovy je náš šabat napodobením Božího šabatu, tedy Božího spočinutí po vykonaném díle stvoření. V den odpočinku máme my všichni, nejen lidé, ale i zvířata a rostliny i celý svět slavit, že vůbec jsme. Všichni se máme připojit k Boží radosti nad svým stvořením.

V páté knize Mojžíšově, z níž jsme četli dnes, zase slyšíme, že si máme sedmého dne odpočinout proto, že Hospodin vyvedl svůj lid z egyptského otroctví. Den odpočinku je tedy zároveň dnem vysvobození. Především vysvobozením od práce – nejen té otrocké v Egyptě, ale jakékoli práce, která není posledním smyslem a naplněním lidského života. Dokonce i dobytčata na této svobodě mají mít podíl.

Ježíš k tomu dodává, že to Boží vysvobození jde ještě mnohem dál a hlouběji. Nejde jen o ustání v činnosti, o jakési Boží a vesmírné nicnedělání. Jde zároveň o vysvobození od všeho, co nás svazuje, ponižuje a bere pravé lidství. Jde o nápravu stvoření odcizeného Bohu, o nastolení spravedlnosti, o uzdravení všeho, co je nemocné a hyne. To je teprve ten pravý Boží pokoj, šálóm. V den sváteční si máme připomenout, jaké má s námi Bůh záměry, a spolehnout se, že je také dovede do konce.

Tyto Boží plány měl poznat i onen ochrnutý u rybníka Bethesdy. I on se směl dovědět, že Bůh ho nechce nechat být bezmocným zoufalcem. Ježíšovo uzdravení bylo znamením Božího vysvobození. Bylo napodobením slavného vyvedení Izraelců z Egypta. Právě sobota byla k tomuto činu tou nejvhodnější dobou.

Pravda ovšem je, že nám pravou svobodu a pravé lidství kradou nejen zákeřné choroby či vrozená postižení, ale mnohem častěji i zlo sídlící v nás. To, co dokáže provést člověk člověku, předčí i ty nejhorší lékařské diagnózy. A proto když Ježíš uzdraveného později potkává v chrámu, napomíná ho, aby nehřešil, aby ho nepotkalo něco horšího. Můžeme si pomyslet: co horšího může člověka postihnout než vleklá, beznadějná nemoc? Ježíš svou výhrůžku dál nerozvádí, ale snad můžeme říci, že tím horším je právě hřích sám. A pokud má být uzdravení skutečně úplné, nemůže se zastavit jen u léčby těla, ale musí zasáhnout celého člověka, i jeho nitro.

Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji – odpověděl Ježíš těm, kdo ho obvinili z porušování předpisů o sobotě. Evangelista Jan naznačuje, že tato věta některé Židy popudila mnohem víc než samotné uzdravení. Není divu. Konec konců – pomoc bližnímu v sobotu by schopný advokát snad dokázal nějak obhájit. Vždyť i mezi farizeji se tehdy živě diskutovalo o tom, co se v sobotu smí a co ne – tak by se snad nějaká právnická klička našla.

Svou odpovědí svým souvěrcům však nad sebou Ježíš podepsal ortel. Ježíš jasně říká: moje práce se té lidské práci podobá jen na první pohled. Ve skutečnosti pracuji ve službách svého nebeského Otce. A tak mou práci nelze poměřovat lidskými měřítky. Ve mně přichází Bůh sám mezi svůj lid, aby se ho ujal. Já sám jsem tím očekávaným Božím pokojem. Já sám jsem ten, který může zvolat: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

A tak se nakonec od Ježíše dovídáme překvapující věc: je to Bůh sám, kdo porušuje šabat. Neustále, ve dne v noci, v každém okamžiku. Bůh nenechal své stvoření napospas vlastnímu osudu, aby si v klidu vychutnal nebeskou dovolenou a jen občas se podíval na zem, jak se tady sami se sebou trápíme. Bůh pracuje, uzdravuje, napravuje a činí všechno nové.

A tak také Ježíš, který přišel naplnit vůli svého nebeského Otce, se nemůže chovat jinak. Dnešní příběh nám obzvlášť zdůrazňuje, že v Ježíši pracuje Bůh pro nás všechny. Nejen pro pár vyvolených, kteří mají dost silné lokty na to, aby se probili v životě dopředu a pak slízli smetanu. Pracuje právě pro ty, co se sami ani neumějí pohnout z místa.

A tak se ani my nemusíme se bát, že na nás náš Stvořitel zapomněl, anebo že je třeba příliš unaven a chce si od nás odpočinout. Vždyť on nespí, nedříme, jak zpíváme v jedné písni. Je tu pro nás – dokonce i tehdy, když my s jeho prací nepočítáme a ani o ni nestojíme. Zůstává nám věrný navzdory všemu.

Tuto jistotu si smíme připomínat právě dnes, v neděli, v den sváteční, v den radosti. Vždyť tento den slavíme také proto, že ten rozhodující a největší čin již pro nás Bůh vykonal. Vzkřísil svého Syna z mrtvých, abychom i my jednou povstali k novému životu. A tak alespoň jednou za týden smíme pokojně spočinout. S vědomím, že Bůh se o nás postará lépe, než bychom to sami svým pachtěním dokázali. Vždyť pro nás pracuje bez přestání.

Pane, bez tvého nasazení pro nás bychom nedokázali povstat z toho, co nás tobě vzdaluje. Prosíme, abychom i my uměli v pravý čas pracovat všude tam, kde člověk přichází o své lidství. Amen.