Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook


Podporujeme

  Kázání a jiné texty

Bůh si může pro své záměry použít kohokoli

Kázání Martiny Čapkové na Vinohradech 11. 8. 2013

Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ Luk 9:57–62

Milé sestry, milí bratři.

Slyšeli jsme dva texty, které mají společného jmenovatele – Boží povolávání ke službě. Pojďme se dnes nad tímto tématem trochu zamyslet.

O tom, že si Bůh někoho „povolal“, čteme v Bibli často. Co to ale znamená? Koho si Bůh povolává a k čemu? Může se stát, že by si povolal i mě? Jestli ano, jak to poznám? A jak mám na něco takového reagovat? Když přeslechnu nebo odmítnu, bude to pro mě velký průšvih? A co jestli na takový úkol nestačím? To nejspíš budou otázky, které člověka při takovém zamýšlení napadnou.

Co se tedy rozumí tím, že si Bůh někoho povolá? Znamená to vytáhnutí jednotlivého člověka z davu a pověření ho konkrétním úkolem. Jeho oddělení od ostatních, vyčlenění pro určitou práci. Hebrejské sloveso karaa, nabízí svým významem širší porozumění souvislostem. Znamená „zavolat“, přesněji „zavolat někoho jménem“, používá se i ve smyslu „pojmenovat“, např. v příběhu o stvoření světa, kdy člověk dává jména zvířatům. Jméno má ve starověkém myšlení zvláštní význam, je jakýmsi symbolem svého nositele, klíčem k němu. Kdo vládne jménem, drží klíč, má nad dotyčným moc a ten musí na zavolání přijít a poslechnout. Proto staří Židé, na rozdíl od svých sousedů, neznali jméno svého Boha – aby je nesvádělo používat ho při magických praktikách, které byly u okolních národů běžně rozšířené. Tenhle Bůh je jiný, nejde ho ovládnout, nepřiběhne na zavolání. S pozůstatky tohoto uvažování se můžeme setkat i v pohádkách, třeba v té od bratří Grimmů o Rampelnikovi, kde je zlý skřet přemožen odhalením jeho jména.

Co z toho vyplývá pro nás? Dvě věci: že nás Bůh zná jménem. Že tedy nejsme jen anonymní částí davu, ale jsme konkrétní jedinci. Že máme s Bohem osobní vztah. Že se v davu neschováme, ale jednáme vždy na vlastní triko a stejně tak budeme jednou i skládat účty. A druhá věc – že Bůh je naším pánem. Vládne nad naším jménem, může nás kdykoli zavolat a my nedokážeme neposlechnout.

Jak to vypadá, když si Bůh někoho povolává? Vycházejme z toho, co nám o tom říká Písmo. Tam se to různými historkami o povolávání jen hemží. Některé jsou obecnější – Bůh povolal toho a toho za tím a tím účelem – jiné to popisují konkrétněji. Často zaznívá formulace „a stalo se slovo Hospodinovo k…“, někde vystupuje Boží posel, jako v našem příběhu o Gedeonovi, někde mluví Bůh přímo. Z příběhů, kde mluví Bůh přímou řečí, si můžeme udělat obrázek o tom, jak taková situace probíhá. Bůh zavolá člověka jménem. Je pár klíčových míst Písma, kde Bůh opakuje jméno dvakrát, např. při povolání Mojžíše, Samuela, nebo když volá na Abrama na hoře Moria. Je to znak mimořádného významu daného textu. Bůh tedy volá člověka jménem a ten mu odpovídá „hinení“, tedy „hle, já“, nebo v ekumenickém překladu „tu jsem“. Pak následuje popis úkolu, který má dotyčný splnit. Připomíná to vojenský rozkaz, velitel při nástupu zavelí „vojín Novák“, ten odpoví „zde“, zasalutuje, vystoupí z řady, vyslechne rozkaz a odchází ho splnit.

Ale musí to být vždycky tak jednoznačné? Boží posel, slovo Hospodinovo… co to je, co si pod tím představit? Navíc když se tyto pojmy požívají záměnně – chvíli je v Mojžíšově příběhu Božím poslem hořící keř, chvíli na to z keře mluví Bůh… Háček je v tom, že Starý Zákon ještě vůbec nezná angeologii, nauku o andělech. Ta se poprvé začíná objevovat až v jeho nejmladších knihách – u některých proroků, především u Daniela. Hebrejský termín malach – posel – překládá řečtina slovem angellos, z kterého vznikl i český „anděl“. Posel ve SZ znamenal prostě jen „posel“, ten, kdo nese nějakou zprávu. Takovým poslem mohl být tedy kdokoli, nebo i cokoli – jak bylo řečeno před chvílí, třeba hořící keř. Až později, pod řeckým vlivem, začaly být tyto biblické postavy interpretovány jako „andělé“ v tom smyslu, jak to známe dnes. V NZ už byl výraz Boží posel chápán takto posunutě, ač v té době existovaly i skupiny, např. saduceové, které veškerou nauku o andělech odmítaly a držely se původního významu slova. Takže kdo je v SZ Božím poslem, kdo všechno nám může tlumočit Boží vůli? Obvykle je to nějaká postava, muž, člověk. Někde se používá i termín „duch Boží“. Možná člověk, obdařený Božím duchem? Nebo nějaká nadpřirozená bytost? Někde je to věc, která dává člověku znamení. Někde je obraz možno interpretovat jako vidění ve snu – např. Jákobův žebřík, nebo třeba povolání Samuela, kde ho neznámý hlas opakovaně probouzí ze spánku.

Závěr pro nás? Bůh k nám může promlouvat nejrůznějšími způsoby. Může nás oslovovat přímo nebo prostřednictvím svých poslů, třeba lidí, obdařených jeho duchem, prostřednictvím různých znamení nebo vizemi ve snech či při kontemplaci. Jeho oslovení může být velmi intenzivní, ale někdy, jako Samuel, nemusíme hned pochopit, oč se jedná. Jak poznal Eliáš na Chorébu, Bůh není ve větru, bouři ani v zemětřesení, ale „Boží hlas je jemný a tichý“. Proto chceme-li Božímu hlasu porozumět, je třeba se ztišit.

Koho si Bůh povolává? Dalo by se očekávat, že k mimořádným činům si Bůh bude povolávat mimořádné lidi, takové typy, jako byl třeba silák Samson. Ovšem opak je pravdou. Podíváme-li se do Písma, je to spíš přehlídka nejrůznějších outsiderů. I v Gedeonově případě si Bůh vybral toho „nejnepatrnějšího z kmene Manases“, ale podobně na tom byl třeba David, a ti, které si Bůh povolával prostřednictvím Ježíše, byli mnohdy lidé už vysloveně z okraje společnosti. Možná je to pro větší slávu Božího jména, aby si „vyvolený“ nemohl připisovat na své konto úspěch, který ve skutečnosti patří tomu, kdo řídil jeho kroky, Bohu. Nežijme tedy v omylu, že konkrétně já jsem pro něco takového nepoužitelný – Bůh si může pro své záměry použít kohokoli. Každého jednoho z nás.

Jak na takové Boží povolání reagovat? Ježíš je ve svých slovech příkrý. „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé“, „kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“. Říká tím: „jdi hned, nerozmýšlej se, neohlížej se. Všechno, co držíš v rukou, pusť a s prázdnýma rukama vyraz na cestu. Jedině tak jsi Pánu co platný, jsi-li schopný ho bez váhání následovat. Nečeká tě při tom nic moc dobrého, budeš cizincem, bezdomovcem vyrvaným z kořenů. Ale tvou odměnou je Boží království, pro ně je potřeba vzdát se všeho, zapřít sám sebe. Ty, kdo to nedokážeš, kdo váháš, otálíš, necháváš se spoutat tradicemi, starostmi o majetek, vztahy, povinnostmi nebo strachem, nejsi Božího království hoden“.

Tak. Kdo zaváhá, končí. Tvrdé. Ale podívejme se do našeho prvního textu, na Gedeona. Ten nemůže uvěřit vlastním uším. „Kdo? Já?! To snad ne. Nevěřím, dokaž to.“ A Bůh je trpělivý a vychází mu vstříc. Jednou, podruhé, potřetí. Žádné lámání hole, žádný hněv, ale shovívavost. „Opravdu ty, neměj strach, dokážeš to, povedu tě.“ Podobných příkladů zdráhání bychom mohli najít víc, třeba Mojžíš, Jeremjáš, Eliáš a další. A co teprve Jonáš, ten se svému úkolu dokonce aktivně vzepřel a dal se na útěk. A nepřišel žádný blesk z nebe, který by ho srazil, Bůh trpělivě čekal, nechal ho jít pěkně z kopce až na dno, kde mu to teprve všechno došlo. A pak mu podal ruku a vytáhl ho zpátky na cestu.

Pojďme si ještě znovu zopakovat, co jsme zjistili: Boží povolání je osobní Boží vyzvání konkrétního člověka ke splnění konkrétního úkolu. Bůh si může povolat kohokoli, tedy klidně mne, tebe. Může k tobě promluvit přímo nebo prostřednictvím nejrůznějších poslů. Abys rozuměl jeho slovům, potřebuješ se ztišit a pozorně naslouchat. Rozhodně se ale umí postarat, abys ho nakonec nepřeslechl. Je třeba ihned poslechnout a jít. Chybovat je ale lidské, pokud budeš pochybovat, přešlapovat, váhat, nebo dokonce utíkat, ještě není všechno ztraceno, vrátíš-li se na správnou cestu, bude ti odpuštěno.

A strach, že je úkol nad mé síly? Apoštol Pavel v 1. listu do Korintu píše: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i vý?chodisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“

Tak tedy poručme svůj strach a starosti Pánu Bohu a až si nás povolá, vydejme se bez obav ho následovat.