Naše křesťanská velikost spočívá na velikosti a slávě Kristově

Kázání Tomáš Bíska na Vinohradech 28.4.2013

Čtení: Gen. 14, 17 – 24

Text: Žd. 5,5 – 10

Představte si, že jste uznávaní, ba dokonce slavní, a přitom jste o slávu neusilovali. No to je úplně úžasné! Co si člověk může víc přát?

Je ale opravdu o co stát? A co takhle ti, kteří nikdy neuspěli, nedobrali se nejen slávy, ale ani docela prostého uznání a ocenění? Takoví z nás, kteří vždycky byli vzadu. Vždycky byli mezi posledními…

Jak je to s námi? Jak jsme my uznáváni či neuznáváni? Nepřipadáme si někdy odstrkováni, ba dokonce zesměšňováni, umenšováni? A je to věcné, myslet si to? Jak se dobrat určité rovnováhy? Jak neupadat do krajnosti?

Vzpomněl jsem si na epizodu ze života londýnského rabína Lionela Blue. Jako mladý rabín vykonával své funkce značně vehementně – tak, jak to někdy začátečník dovede. Při jednom pohřbu do země se u hrobu natolik rozohnil, že uklouzl a spadl do hrobu, nohama rovnou na víko rakve. Shromáždění na to reagovali úlekem, ale po vytažení také útěšně: „Vážený rabíne, jaké jste asi měl hluboké a oduševnělé myšlenky tam dole“…

Když se navrátil domů ke své matce, ta se ho dotázala: „Lioneli, na co jsi tam dole myslel?“ Lionel na to: „ Ulevilo se mi, když jsem si uvědomil, že rodina byla dost bohatá na to, aby pořídila pevnou rakev, a já se neprolomím rovnou na nebožtíka“. Maminka na to: „Pamatuj si, Lioneli, nenadsazuj! Nikdy nenadsazuj, zvláště sám před sebou!“ A Lionel říká: To byla jedna z nejlepších rad od mé maminky.

Je dobré si připomínat, že naše křesťanská velikost, tedy velikost vztahující se k podstatě a povaze víry, spočívá na velikosti a slávě našeho Pána Ježíše Krista. Není jiné velikosti a slávy. To si zřejmě uvědomuje nový papež František, a už je také proto kritizován od kurie, která je asi zvyklá na svou výjimečnost a důležitost. Ale obraťme to na nás: Pomysleme nanovo, co nám napovídá zásada všeobecného kněžství….

List Židům vidí slávu jediného a jedinečného velekněze. Hned nám také sděluje, že si slávu jedinou a jedinečnou nepřisvojil sám. Dal mu ji ten, který řekl: „Ty jsi můj Syn. Já jsem tě dnes zplodil. Jsi kněz navěky podle řádu Melchisedekova.“ Potud tedy sláva Kristova, sláva toho, který sám říká: „Kdo se povyšuje, bude ponížen… A jinde zase: Syn člověka nepřišel, aby mu sloužili, ale aby sloužil“… A přece byl veleknězem. Přece byl výjimečný ve všem. Přece byl pověřen velekněžskou rolí, a to váženější, nežli byla služba áronovská, založená na Áronovi, bratru Mojžíše.

A jak rozumíme oné poznámce o Malkísedekovi? Setkáváme se s ním již v první knize Mojžíšově, u Abrama. Abram dokázal osvobodit svého synovce Lota a jeho rodinu. Tehdy mu vyšel vstříc kenaánský král pokoje Malkísedek, kněz nejvyššího boha, a žehnal mu. Přál mu dobré, přál mu pokoj, přisliboval mu plnost života. A zároveň také žehnal neznámému bohu nejvyššímu, kterému jak Malkísedek vyznává, patří nebesa i země.

Abram opětuje tím, že ve své odpovědi nenechává požehnání v rukou nějakého neznámého nejvyššího boha, ale upřesňuje: Tento nejvyšší neznámý bůh je Hospodin. Jemu patří nebesa i země. Jemu patří tento svět, i jeho plodivá síla, život této země. Jemu patří všechny majetky, všechno jmění. Přípomeňme si slova Pavlova v Aténách na Areopágu, kde Pavel vede posluchače k rozpoznání, kdo je ten neznámý bůh, kterého chtěli také uctívat (Sk. 17)… Je pozoruhodné vnímat spjatost apoštola s vyznavačstvím Abramovým. Rozhodně tedy není SZ jen předstupněm, až jakýmsi předslovem zvěsti NZ. Je klíčem, který otevírá onu bránu poznání víry. Již tam je Hospodin plně u díla, které ovšem postupně graduje, vyvíjí se, dospívá ke kristovské plnosti.

A ještě slovo k Malkísedekovi. Již z jeho jména se dozvídáme, že je králem spravedlnosti (sedek, tcadík). Navíc pochází ze Sálemu, z města pokoje, budoucího Jeruzaléma.

Tedy pokoj a spravedlnost – to jsou hodnoty, se kterými Abram má počítat. To jsou hodnoty, které ho vedly k vítězství nad místními králi, kteří unesli jeho synovce Lota. To jsou také hodnoty výsostně potřebné dnes. Mám za to, že je třeba je přidat k oněm dvěma hodnotám, jednoduše řečeno „havlovským“, jimiž jsou pravda a láska. – a pokoj se spravedlností.

Malkisedekovské požehnání spravedlností a pokojem je součástí onoho inauguračního, tedy vstupního obřadu, kterým je vydělen a pověřen Syn Boží, Ježíš Kristus, svou službou. Jeho velekněžství tedy nepochází z dob Mojžíše a Árona, ale běží zpět až do neprozkoumatelného času Božího úradku, Božího času. Takového máme Velekněze. Ustaven v Božím, na nás nezávislém čase. A právě on za nás předstupuje před Hospodina, prosí za nás, získává nám nový život.

Tak list Židům nás vede do Boží minulosti, která však je právě tím jeho budoucností. Ukazuje na úsilí, kterým se jeho Syn stává veleknězem. Ukazuje na trápení, které prožíval. Ukazuje na bolest proseb, které nebyly vyslyšeny tak, jak bychom si to my představovali – a pro sebe také často představujeme. Připomíná se nám utrápený Job a skutečnost, že Hospodin se k němu nakonec přiznal. Jenomže ve vztahu k vlastnímu Synu bylo Boží vyslyšení jiné. Spočinulo totiž na vrcholné velekněžské oběti, kterou Kristus podstoupil. Poslušnost utrpení je také poslušností v utrpení. Utrpení plně zahrnuté v pozemském konci nám zajišťuje podíl na záchraně, nebo jak říkáme tradičně, na spáse. Tak se stal Ježíš Kristus veleknězem malkisedekovským, veleknězem spravedlnosti a pokoje.

V našich textech se setkáváme se dvěma pověřeními: To prvé je pověření spravedlností a pokojem: Pověření, které předchází slavný pohyb Exodu, vyjití a ustavení lidu Božího, lidu Staré Smlouvy.

A to druhé je již pověření ryze kristovské. Je to Kristova poslušnost, Kristova vydanost a ochota všechno podstoupit až k oné dokonalosti a dokonalé velikosti. Kéž nás to vede k pokoře, k pokorným modlitbám a naději, že v Něm a skrze Něho i my sami smíme a máme dojít spravedlnosti a pokoje. Amen.