Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook


Podporujeme

  Kázání a jiné texty

Stvoř mi Bože čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha

Kázaní Martina Zikmunda na Vinohradech 3. února 2019

I. čtení: Lukáš 15, 11–32

II. čtení: GENESIS 4, 1–15

1Adam pak poznal Evu ženu svou, kterážto počavši, porodila Kaina a řekla: Obdržela jsem muže na Hospodinu. 2A opět porodila bratra jeho Ábele. I byl Abel pastýř ovcí, a Kain byl oráč. 3Po mnohých pak dnech stalo se, že obětoval Kain z úrody zemské oběť Hospodinu. 4Ano i Abel také obětoval z prvorozených věcí stáda svého, a z tuku jejich. I vzhlédl Hospodin na Ábele a na oběť jeho. 5Na Kaina pak a na oběť jeho nevzhlédl. Protož rozlítil se Kain náramně, a opadla tvář jeho. 6I řekl Hospodin Kainovi: Proč jsi se tak rozpálil hněvem? A proč jest opadla tvář tvá? 7Zdaliž nebudeš příjemný, budeš-li dobře činiti? Pakli nebudeš dobře činiti, hřích ve dveřích leží; a pod mocí tvou bude žádost jeho, a ty panovati budeš nad ním. 8I mluvil Kain k Ábelovi bratru svému. Stalo se pak, když byli na poli, že povstav Kain proti Ábelovi bratru svému, zabil jej. 9I řekl Hospodin Kainovi: Kdež jest Abel bratr tvůj? Kterýž odpověděl: Nevím. Zdaliž jsem já strážným bratra svého? 10I řekl Bůh: Co jsi učinil? Hlas krve bratra tvého volá ke mně z země. 11Protož nyní zlořečený budeš i od té země, kteráž otevřela ústa svá, aby přijala krev bratra tvého z ruky tvé. 12Když budeš dělati zemi, nebude více vydávati moci své tobě; tulákem a běhounem budeš na zemi. 13I řekl Kain Hospodinu: Většíť jest nepravost má, než aby mi odpuštěna býti mohla. 14Aj, vyháníš mne dnes z země této, a před tváří tvou skrývati se budu, a budu tulákem a běhounem na zemi. I přijde na to, že kdo mne koli nalezne, zabije mne. 15I řekl mu Hospodin: Zajisté kdo by koli zabil Kaina, nad tím sedminásobné mstěno bude. Pročež vložil Hospodin znamení na Kaina, aby ho žádný nezabil, kdo by jej koli nalezl.

Malá dívenka se ptá své mámy: „Jak vznikl člověk?“ Maminka jí řekla: „Bůh stvořil Adama a Evu a ti měli spolu děti, a tak vznikli lidé“. O dva dny později se holčička zeptala tatínka tutéž otázku. A otec odpověděl: „Před mnoha lety žili opice, z nichž se postupně vyvinuli lidé“. Zmatená dívka se vrátila ke své matce a řekla: „Mami, jak je možné, že ty jsi mi řekla, že lidi stvořil Bůh, a táta mi řekl, že se vyvinuli z opice?“ A maminka jí to klidně vysvětlila: „Poslouchej, drahoušku, je to jednoduché: já jsem mluvila o svém příbuzenstvu, o rodině, z níž pocházím já, kdežto tatínek mluvil zase o své rodině“.

První kapitoly Bible jsou velice důležitým vodítkem pro člověka, nepopisují vlastní historii lidstva, ale popisují základní pravdy o člověku jako takovém, ostatně hebrejské jméno Adam znamená člověk, a půda – země se řekne Adama, člověk je tedy, jak překládá prof. Heller, zemák, se zemí spjatý, země patří k jeho podstatnému určení. To je jedna z důležitých pravd o člověku, kterou jsme v naší době k vlastní škodě pozapomněli.

Adam a jeho žena Eva byli vyhnáni z ráje do země, kterou měli obdělávat a kde se měli množit.

A hned se jim narodili dva synové, Kain, šíp, a Abel, pára, nicka. Jsou to první děti v Bibli, a přesto jejich vztah skončí děsivě. Z narození obou synů museli mít rodiče velkou radost, oba vyrůstali spolu, a když vyspěli, našli si oba zaměstnání, které je uspokojovalo. Dobré zaměstnání. Kain se stal zemědělcem, oráčem, obdělával půdu, byl tím pádem usedlý, víme už, že to byla právě činnost, kterou měl člověk na zemi dělat, že obdělávat půdu je dáno člověku do vínku. Bohužel u nás v Čechách na to v posledních desetiletích zapomínáme a čím dál více zemědělské plochy zabetonováváme, nevážíme si jí, a pak se divíme, že země vysychá.

Třeba by z ní nemuselo být jen pole, třeba by tam mohly být lesy anebo také pastviny pro ovce, ostatně Kainův bratr Ábel se stal pastýřem ovcí, to byla práce, kterou zastávali později Izraelci často, svého času byla pro ně typická, ostatně i král David byl jako chlapec pastýřem a obraz dobrého pastýře se stal i jedním z obrazů samotného Boha. Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. A Ježíš o sobě říká: Já jsem dobrý pastýř, který dává svůj život za ovce….

Potud vše probíhalo dobře. Dokonce Kain i Ábel věřili v Boha a chodili do kostela. Tehdy se tomu říkalo tak, že Hospodinu přinášeli oběti. Každý mu přinesl něco ze své úrody, Kain obilí, Ábel ovečku. Jenže zde najednou dochází ke komplikaci. Hospodin Ábelovu oběť přijal, ale Kainovu nepřijal.

Zde se najednou oba bratři ocitají zásadně každý na jiné straně hřiště. Něco podstatného je dělí. Není to Bůh, který by jednomu nadržoval a druhého upozaďoval, je to lidské srdce, kde se dějí rozhodující věci.

Po mnoha staletích a tisíciletích lidských dějin je to pořád stejné, záleží na lidském srdci. Zatímco Ábel, jehož pokora je vyjádřeno už jeho jménem, (vánek, opar, nicka) zatímco Ábel přinesl oběť vděčnosti s čistým srdcem a dobrořečením Hospodinu, Kain zřejmě sledoval jiné úmysly. Modlit se, chodit do kostela, dávat Bohu dary, to člověk může i s jinými úmysly, může chtít se u Pána Boha jen zajistit, pro případ, že by existoval, taková oběť, to je přece nejlepší pojišťovna, nehledě na to, že si lze takto i nechat posvětit své úmysly, své záměry, zabalit naše sobectví do obalu zbožnosti. Kain měl v sobě bezpochyby zlé úmysly, jinak by se totiž tak nerozpálil, když jeho oběť nebyla přijata. Pokud by chtěl tímto způsobem Bohu skutečně poděkovat, tak by se pak ptal, co jsem udělal špatně, že jsi, Bože, můj dar nepřijal, jenže on se takto neptá, on se hned nechal ovládnout zlem, jeho tvář opadla, už se nedívá nahoru – do nebe, ale dolů – do země, takže už nevidí ani Boha, ani bratra….V Komenského Labyrintu, v této tak současné knize, se případně píše:
„A měj mysl ke mně co nejvýš vždycky zdviženou, k bližním co nejníž skloněnou; zemských věcí, dokud tam jsi, užívej, v nebeských se kochej“

V jedné malé vesnici na Sicílii žili dva bratři Federico a Lorenzo, nechvalně známí členové místní mafie. Byli zlí, špatní a velmi bohatí. Nikdo neměl nic, co by o nich mohl říct dobrého. Naopak každý by mohl vyprávět, jak ho bratři buď podvedli, anebo mu nějak ublížili.

Jednoho dne, jak už to tak bývá, jeden z bratří zemřel, byl to Federico. Přeživší bratr Lorenzo, v němž se zachvěly poslední známky svědomí, cítil, že by na pohřbu o jeho bratrovi mělo být řečeno něco pěkného. Takže se vydal k místnímu děkanovi a řekl mu: „Vím, že nás lidi z vesnice nenávidí, a to nevědí ani polovinu toho, co my dva jsme provedli. Avšak přesto bych chtěl, abyste řekl něco pěkného Federikovi na jeho pohřbu. Chci, abyste řekl, že Federiko byl světec. Jestliže s tím takto souhlasíte, dám vám hned 100 tisíc dolarů na opravu vašeho kostela. Tady je šek na tuto sumu. Avšak pokud s tím nesouhlasíte, pocítíte brzy mou pomstu.“

Děkan se zdál, že nemá problém s tím souhlasit a převzal šek. O týden později se celá vesnice shromáždila na pohřbu a každý byl zvědavý, co pan děkan bude říkat. Po úvodních písních a čteních z Bible kněz vystoupil na kazatelnu a začal kázat. Dívaje se na Lorenza, který seděl v první lavici, pan děkan popisoval, jak oba bratři byli zkažení. Dokonce uváděl i konkrétní příklady toho, jak Federiko podváděl, jak lhal a jak nehleděl na nikoho jiného než na sebe. Nebál se ho nazvat ničemníkem a mizerou. Po 10 minutách kázání, vlastně na samém jeho konci ale dodal: „Ale ve srovnání se svým bratrem Lorenzem byl Federico úplný světec“.

Hospodin říká Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit, ty však máš nad ním vládnout.“

Kain však nedokáže naslouchat, nechce slyšet ani vidět, vidí jen sám sebe, svou zraněnou ješitnost a jedná impulsivně a krutě. Nestrpí, aby na tom byl Ábel lépe, bratrovraždou skončí první sourozenecká dvojice, o které se v Bibli mluví.

Problém nastal tehdy, když Kain chtěl panovat a Pán Bůh mu měl při tom jen sekundovat.

A tady vidíme, jak jsou příběhy z toho biblického dávnověku stále živé a aktuální. Vždyť každý z nás máme v sobě kus Kaina a kus Ábela a jde o to, kterému dáme přednost, co u nás převáží, čím se necháme určovat. Zdali budeme vládnout nad svým hříchem a naše osobnost bude díky víře a lásce silnější než pohnutky k hříchu, anebo zdali budeme vidět jen sebe sama a chtít být sami sobě pánem bohem.

Kain zacyklen sám v sobě jde a skolí svého bratra Ábela, nestrpí, aby vedle něho žil někdo úspěšnější než jen on sám. Jak je to pořád živé! Nejsou to nutně vraždy, které mají lidé ve svém rejstříku, mnohem častěji jsou to pomluvy. Pomluvy, které se šíří ve světě a dokonce i v církvi, když nám někdo nevoní, když někomu závidíme, když není po našem, tak se o druhých mluví špatně, tak se ně kydá hnůj, tak se v očích druhých má ten druhý vyřídit, skolit, odrovnat.

Kain a Ábel, to jsou dvě možnosti, jak se vyvine osobnost každého člověka.

Všichni lidé oscilují mezi těmito póly. Svatý Augustin po právu napsal, že církev Kristova se line už od Ábela, že on byl vlastně prvním křesťanem.

V našich národních dějinách máme také dva bratry, kteří tvořili podobný protipól a jejichž vztah byl pošpiněn vraždou. Václava a Boleslava. Kníže Václav na počátku našich národních dějin, to je taková meta pro všechny pozdější státníky. Na svou dobu neobyčejně vzdělaný, kultivovaný, zbožný v tom nejlepším slova smyslu, hledající pokoj, nikoli konflikt. Stál však cestě svému mocichtivému bratru Boleslavovi, který ho připravil o život. Účel světí prostředky. Jako máme před sebou dilema Kain či Ábel, tak i Václav či Boleslav.

Ne náhodou se socha sv. Václava a náměstí po něm pojmenované staly místem, kde se po generace shromažďují ti, kterým jde o mravní a kulturní obrodu společnosti.

„Kde je tvůj bratr Ábel?“ Tuto otázku uslyší Kain vnitřně zmatený po zločinu, který provedl. A odpovídá úhybně: „Jsem snad strážný bratra svého?“

Ano, jsi strážným bratra svého, měl bys být… milý Kaine.

Už samotný začátek Bible nás učí odpovědnosti před Bohem. Člověk je za své jednání odpovědný Bohu. Má se zodpovídat, má vědět, že má na světě nějaké úkoly, nějaké závazky, že zde má bratry a sestry, že zde má své bližní, kterým má přát dobro, nikoli zlo. Odpovědnost znamená být schopen se za své jednání a postoje zodpovídat vyšší instanci. Křesťané žijí svůj život v odpovědnosti vůči Bohu, anebo jak to Masaryk říkával: sub specie aeternitatis (pod zorným úhlem věčnosti).

Pokud jde o Ježíšovo podobenství o dvou bratrech a milujícím otci, jak jsme ho četli v I. čtení, tak tady ty vztahy jsou složitější. My cítíme, že ten starší bratr měl díl pravdy, když byl vůči svému rozmařilému mladšímu bratrovi po jeho návratu přinejmenším rezervovaný. Kladou se zde jiné důrazy. Pokud jde o vnitřní stavbu obou postav, tak je to důraz na obrácení. Obrácení bez nároků. Ten marnotratný bratr se rozhodl vrátit ke svému otci a konat práci posledního nádeníka. Je to vnitřní návrat k pokoře. K abelovské pokoře.

To je něco, co máme být ochotni konat celý život. Nechávat Ábela, aby v nás získával navrch a spolu s Davidem prosit: „Stvoř mi Bože čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“

A další věc zde koresponduje i se starozákonním čtením. Milující otec přijímá v tom podobenství oba bratry. Mladšího i staršího. Jejich rozdílnost zde není na překážku, rozdílnost povah i životních příběhů nevadí, jde o srdce, jde o přijetí toho druhého, jde o čisté vztahy s Bohem a bližními.

Nakonec i Kain bude přijat. I on se vzpamatoval ze svého zločinu a vyznal, že zhřešil tak moc, že už mu nemůže být odpuštěno. Není však hřích, který by Bůh nemohl odpustit. Odpuštění nemůže přijmout pouze ten, kdo o odpuštění nestojí. Ale pokud člověk o odpuštění stojí, může ho dostat. To Kaina ale nezbavuje následků svého zločinu, různých svízelů na cestě, stane se psancem a štvancem, ale jeho život bude pod ochranou Nejvyššího. Jemu už nikdo na život sáhnout nesmí.

Mimochodem před pár měsíci papež František schválil nové znění paragrafu č. 2267 Katechismu katolické církve, který se týká trestu smrti, takže od té chvíle, tj. od 1. srpna 2018 ho pokládá za nepřípustný. Dosud tradiční učení církve nevylučovalo použití trestu smrti, nyní je vylučuje. Už i v katechismu je napsáno, že trest smrti není přípustný.

Ale to se tolik netýká nás, protože u nás stejně tento absolutní trest možný není. Co se nás týká, a co je i jeden z mnoha hlavních problémů západní civilizace, to je nedostatek konsensu, nedostatek vzájemného porozumění, rozpolcenost společnosti. O to víc bychom dnes měli pečovat o vztahy, hledat cestu k druhým lidem, a to zejména k těm, kteří jsou jiní, s nimiž nesdílíme stejné názory, vždyť i tak jsme přece všichni dětmi nebeského Otce. Mluví se hodně o tom, že společnost je polarizovaná, že žijeme každý ve své bublině, mezi svými přáteli, málokdy dokážeme vykročit z této naší komfortní zóny a naslouchat jinak smýšlejícím, lidem s jinou životní zkušeností a jiným životním příběhem. Je to přirozené, je to pochopitelné. Přesto právě od křesťanů se čeká víc. Naším úkolem přece není stavět pomyslné zdi, ale naopak mosty. Překlenovat propasti. Otevírat se druhým v prozíravé důvěře a ohleduplnosti. Modlit se za druhé, prolamovat umělé bariéry, snažit se porozumět a říct uzdravující slovo, to je cesta, kterou kráčí tímto světem náš Pán, a my jsme voláni, abychom se k němu přidali, abychom se postavili za něj, abychom jej následovali.

Modlitba po kázání

Veliký Bože, ty slyšíš modlitby nás – nepatrných broučků, naše prosby i přímluvy. Přijmi proto, prosíme, i naše modlitby a prosby za nás za všecky i za ty, kteří jsou blízcí a milí našemu srdci. Všechny ti je svěřujeme do tvé péče a ochrany. Prosíme i o ty, s nimiž si moc nerozumíme anebo s nimiž nemáme úplně dobrý vztah. Nauč nás hledat nové cesty k porozumění. Vždyť tobě záleží na každém člověku a neděláš mezi lidmi rozdílu. Předkládáme ti náš národ, aby se znovu roztoužil po čerstvých vodách tvého evangelia. Buď s celým naším světem, zejména tam, kde panuje válka, bída a přírodní či duchovní devastace.

Buď s těmi, kdo pomáhají druhým a jsou obzvlášť vystaveni nebezpečí, s hasiči, zdravotníky, s bezpečnostními službami. Prosíme o všechny lidi na jejich životních cestách, rovněž i členy naší církve a vůbec všechny křesťany, dej ať míří týmž směrem, kterým šel Abraham, za Bohem jediným, který se nám zjevil ve svém Synu a ukázal nám své dobré záměry s člověkem a celým stvořením – a abychom s tvým požehnáním všichni došli do cíle, do nebeského Jeruzaléma, do tvého království.

Prosíme, vyslyš modlitbu, kterou nás Pán Ježíš naučil: OTČE NÁŠ… AMEN.