Zatímco my to vzdáváme, je tu Někdo, kdo to nevzdal

Kázání Pera Hudce na Vinohradech 7.4.2013

Čtení: Lk 24,13 – 27

Text: Lk 24, 28 – 35

Milé sestry a milí bratři!

Nejprve si všimněme toho, že příběh se odehrává na cestě. Tři lidé spolu jdou celé odpoledne a hovoří. Hledají odpovědi na otázky, které je tíží.

Myslím, že je to přiléhavý obraz toho, jak se víra rodí, zraje, rozvíjí, znovu povstává. Lidé jdou, hovoří spolu, svěřují se se svými pochybnostmi, kladou otázky, hledají na ně odpovědi. Je třeba vstupovat do rozhovoru o víře, číst o víře, číst Pokorného, Mrázka, Filipiho, Sokola, Halíka, Váchu, Svatošovou, Grygara atd… přemýšlet o tom, naslouchat svědkům víry, klást jim otázky. Tak se víra tříbí, zraje, znovu se rodí. Na cestě, v rozhovoru. Říká se, že víra je dar. Jistě také. Říká se, že člověk ji má v sobě už od narození. Říká se, že někdo má už od začátku jakési předpoklady k víře a jiný je nemá. Nevím, možná trochu ano. Ale v zásadě s tímto názorem nesouhlasím. Bráním se takové představě. To by pak znamenalo, že člověk je se vším všudy předurčen. Je jako nějaká loutka, bez svobody, bez možnosti svobodně se rozhodovat. To by znamenalo – a to mi nejvíc vadí – že někomu je rozměr života, který otevírá víra, upřen. Bráním se takovým názorům. Víra se rodí na cestě. Člověk se ptá, hovoří s ostatními, naslouchá. Zaujme jej svědectví druhého. Srdce mu zahoří vírou a pak zase přicházejí pochybnosti a zase otázky a rozhovor, hledání. To společenství rozhovoru je pro křesťanskou víru důležité. Vůbec si nedokážu představit, že bych byl se svou vírou sám. Že bych ji nemohl probírat s ostatními a také prožívat s ostatními.

Ale někdy ty naše rozhovory k ničemu nesměřují. Mluvíme stále dokolečka. Probíráme to samé. Někdy (dost často) se také jenom utvrzujeme ve svém pesimismu a beznaději. Jako učedníci v našem příběhu. Probírali, co se stalo v Jeruzalémě. Jak Ježíše, proroka mocného v slovu i činu, ukřižovali a jak se všechny jejich naděje rozplynuly. Jak byli hloupí. Zase podlehli nějakým iluzím. Ale tu se k nim připojil Ježíš. Ptal se jich a oni odpovídali a také naslouchali. To je jeden z vrcholů vyprávění. Víra se rodí na cestě v rozhovoru s ostatními, ale předně v rozhovoru s Ježíšem!

Evangelista nám tím příběhem připomíná, že naše víra není a nemůže být nikdy hotová, jednou pro vždy uzavřená věc. Věřit znamená ptát se, hledat a pochybovat, naslouchat si navzájem, ale předně ptát se Pána Ježíše Krista, naslouchat mu. Otevírat Bibli, číst si evangelia a takto s Ním hovořit, naslouchat mu. Pán Ježíš Kristus s námi hovoří skrze Písma. Rozhovor, který vede naše víra, je náročný. Trvá celý život. Ale je to krásný a plodný rozhovor. Vzešlo z něj nejedno statečné a odvážné rozhodnutí. A ještě vzejde. Ježíšova slova těší i napomínají, jsou zdrojem života. To není kazatelská fráze. Zkuste to. Když to zkusíte, srdce vám zahoří a budete moci jen poděkovat: díky, Pane, že se s námi setkáváš a nemlčíš, když se ptáme. A hlavně: díky, Pane, že to nevzdáváš, když jsme – podobně jako učedníci – tak nechápaví.

Všimněme si také, že učedníci měli svědectví žen. Některé z našich žen nás ohromily. Byly totiž u hrobu a nenalezly tělo. Měly i vidění andělů, kteří jim řekli, že je živ. Ale toto svědectví dvěma učedníkům nestačilo k víře, k tomu, aby se jejich srdce rozhořela. Ono totiž svědectví jiného, zvláště potom, když je tak neuvěřitelné, nestačí. Člověk musí setkání se Vzkříšeným zažít sám, na vlastní kůži. Co nezažije na vlastní kůži, od toho má odstup. Musí se sám přesvědčit, že Pán je živ. Musí sám zažít, jak se mu rozhoří srdce, když Pán promlouvá, otevírá Písma. Důležitá je osobní zkušenost. Ne, že by svědectví druhých nebylo důležité. Vždyť Bible je svědectví druhých, svědectví církve o Bohu o Kristu. A my na tom svědectví druhých stavíme, stále se k němu vracíme, minimálně každou neděli. Ale k tomu musí pak přistoupit osobní zkušenost.

Je mnoho lidí, kteří když čtou evangelia, jsou uchváceni Ježíšovou osobností. Jeho svatostí, jeho životem, jak pomáhal chudým, nemocným, odstrčeným, vytlačeným ze společnosti. Že jen nekázal, ale to, co kázal, žil. To vše je silné. To vše je výzva, krásný svět, v nějž by rád kdekdo doufal. A snad každý z nás by mohl říci, jak kdysi doufal a věřil v lepší svět, byl ochoten zápasit o pravdu a spravedlnost, právo a milosrdenství, ale nakonec to vzdal, když se opětovně zklamal. Když opětovně se svou snahou narazil, když znovu poznal, jak to ve světě chodí, že svět ovládá skupinka lidí, která má moc a peníze. A snílkové podobní Ježíšovi, kteří přicházejí s krásnými vizemi, na to vždy doplatí, jsou potrestáni. Ach, Ježíš je nádherná postava, ale v našem světě neobstojí.

Kleofáš a jeho druh se po Ježíšově popravě vracejí domů, odcházejí z centra dění do ústraní, pěstovat si zeleninu na své zahrádce pro svou vlastní potřebu. Jsou smutní, ztratili naději, že by se mohlo ve světě něco zlepšit. Nic nemá cenu. Asi to známe. Někdy je člověk sražen do kolen a říká si: Nemá to cenu. Nejlépe je stáhnout se, uzavřít, splnit si své povinnosti a jinak se starat sám o sebe. Ať mi dají všichni pokoj, co bych si pálil prsty. Mám to zapotřebí?

Ale zatímco my to vzdáváme, je tu Někdo, kdo to nevzdal. Nenápadně se k nám přidává. Všimněme si, jak o tom vypravuje evangelista Lukáš. Nejsou to lidé, kdo konečně najdou Boha. Je to Bůh, který nás v Kristu hledá na našich cestách a nakonec nachází – zmatené, unavené, rezignované. Nachází nás a pozvedá zase k životu. To je evangelium.

Proč jste tak smutní? – Ty jsi snad jediný kdo neslyšel o tom, jak proroka Ježíše, který byl mocný v slovu a činu, zabili. A my jsme doufali, věřili, že je to mesiáš! Ale není. Zabili ho. – Jak jste nechápaví. Copak jste nečetli v Písmu, že mesiáš musel to vše vytrpět a tak vejít do Boží slávy? A vykládal jim, co se na něho vztahovalo v Písmu.

Kříž, cesta kříže. Je tak nepopulární. Stále ještě příliš nevěříme, že bychom mohli něčeho dosáhnout, aniž bychom sáhli po osvědčených metodách hry na silnějšího. Je to pochopitelné, náš svět tuto hru stále hraje, protože to zatím jinak neumí. Zůstáváme stále jen učedníky Pána, který s Boží pomocí na hru mocných tohoto světa nepřistoupil. Ale zůstávat jako jeho učedník není málo. Kdo jiný než my křesťané bychom si měli připomínat a dávat to dál, že hra na silnějšího nevede k pokroku, nýbrž do horoucích pekel? Pán Ježíš říká, že máme na sebe brát kříž. Kříž patří k životu, každý neseme svůj kříž. Je třeba kříže nést. Kříž není znamení Božího zatracení. Nesením kříže můžeme lidem kolem nás prospět. A také, skrze kříž se jde do Boží slávy. To je krásná, osvobodivá věta. Je dobré si ji zapamatovat!

Když byli už v Emauzích, on jako by chtěl jít dál, ale oni řekli: zůstaň s námi, Pane, vždyť se připozdívá. A on zůstal. Když byli u stolu, vzal chléb, poděkoval Pánu Bohu, lámal jej, dával a oni prozřeli. Pochopili a poznali ho. A on zmizel jejich zrakům.

Tak s církví svou se setkává ve svátostech a Slovu dodnes. Tak nám vychází naproti. Tak vstupuje do našeho života, tak nás křísí z mrtvých. Jsou to jen okamžiky, které nejde podržet věčně. Ale ty okamžiky setkání, tak důležité, se opakují, abychom na cestě nezemdleli. Díky za ně, Pane náš. Amen