Ježíš a hříšnice ve farizeově domě

Kázání Davida Balcara na Vinohradech 29.4.2012

Čtení:Lk 18, 9–14a a Ga 2, 15–20

Text: Lk 7, 36–50

Sestry a bratři, milí přátelé, ona to tam v Betánii byla tenkrát pěkná scéna, pořádný trapas, skutečný skandál. Když si uvědomíte, co tam ona žena všechno dělá, představte si to v reálu – cizího muže hladit, plakat, líbat nohy, potírat olejem. A farizeovi pak Ježíš vyčte, že ho ani nepolíbil.

Měl jsem ten příběh za takový trochu nemastný neslaný (zas jeden o odpuštění). Ale on je to dosti napínavý příběh o víře – ovšem o víře ve dvou zcela, opravdu diametrálně odlišných podobách.

Nejprve víra farizea Šimona. Mimochodem: farizeové mají špatnou pověst trochu neprávem. Jsou to bohabojní lidé, stojí pevně na biblickém základě. Farizeus Šimon chce Ježíše poznat, nechce o něm mít zprávy jen z druhé ruky. Chce si udělat vlastní obrázek, a proto ho zve domů na besedu k rozhovoru, nebo možná na disputaci, aby se poučil, aby se přeli. A stále přitom počítá s možností, že by tento Ježíš mohl být Boží muž či prorok. Farizeus Šimon – to je podoba víry rozumové. Víry, která hledá rozhovor a chce porozumět, víry, která diskutuje. Víry, která bere vážně i pochybnost a nespokojí se s jednoduchými odpověďmi. Víry, která poukazuje na rozpory a otevřené problémy. Ten farizeus je v zásadě sympatický. Je mu jasné, že víra nemá nic společného s dětinskostí, naivitou nebo přihlouplostí, ale že má zřetelný obsah a že je třeba mluvit o Bohu, světě a životě tak, aby to bylo srozumitelné.

Pro Šimonova víra souvisí také s poctivostí, s řádem, s morálkou. „Věřící člověk prostě určité věci nedělá.“ A taky se přece od určitých lidí drží stranou. A Šimon počítá, že Ježíš to má nastavené podobně. Taková víra ovšem není úplně pro každého, je tak trochu elitní, exkluzivní. Třeba pro hříšnou ženu v ní moc místo není. O konkretizaci jejího hříchu se naspekulovalo víc než dost. Nechme to být. Spíše ji můžeme použít jako modelovou postavu: Někdo, kdo neodpovídá naší představě o morálce věřícího člověka. Takové představy jsou v každé době a v každém místě trochu jiné. Mělo se v určité době, že se pro věřícího nehodí tančit nebo pít víno, být členem té či oné organizace, kouřit… A jinde zase nevadilo, že má křesťan více manželek anebo je otrokář. V této podobě víry – zaměřené na morálku – je cítit touha po čestnosti, spravedlnosti, pokoji, a zároveň přesvědčení, že věřící by měl být lepší člověk. Ovšem laťka bývá nastavena dosti vysoko, a tak musíme nutně dřív či později, jeden či všichni ztroskotat. A tím dodat vodu na mlýn těm, co si rádi všimnou, že věřící není automaticky lepší člověk, a tak „k čemu víra?“ Tato morální podoba víry může taky lehce vést k nadřazenosti, může přehlížet hranice lidských možností.

Ježíš – Pozor! – Ježíš touto formou víry, farizeji nepohrdá. Přesto nebo snad právě proto je s nim nejčastěji v rozhovoru, ve při, bere je vážně, diskutuje. A nepohrdá jejich způsobem, jak o víře přemýšlejí, proto asi také přijal pozvání k Šimonovi na návštěvu a má odvahu vstoupit s ním do rozhovoru.

A uprostřed toho rozhovoru se stane cosi naprosto nečekaného. Do domu a do příběhu vstoupí žena a s ní druhá podoba víry. Víra bezprostřední, přímočará. Ta žena chce být Ježíšovi blízko. Chce pryč ze svého starého života, ve kterém všichni už dávno ví, co si o ní mají myslet. Doufá v Ježíšovu pomoc. Proto se neptá, co se hodí, co se sluší, ale prostě vejde klidně do společnosti mužů, nepozvaná a přiblíží se k Ježíšovi, dotýká se ho, pláče a maže mu nohy olejem. Marnotratná tvář víry, která lije olej na nohy. Víra, která to moc nepromýšlí, nepočítá výdaje a příjmy, nespekuluje, neřeší, že by se prostovlasá vůbec neměla ve společnosti ukázat, ale prostě předkládá svůj život i své zoufalství Ježíšovi. „Tady jsem, u tebe.“ To je přece víra – být u Ježíše, chtít být s ním. Druhá strana víry, ne–intelektuální, ne rozumová. Žádná velká slova ani dogmatické formule, ne rozum, ne hlava, ale srdce. Víra vyjádřená více smysly – dotykem, vůní, pláčem, smíchem. Víra, která se vyjadřuje gesty, blízkostí, něžností. Víra citlivá, oddaná. A Ježíš – kupodivu – takovou víru neodmítá: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji.“

Ježíš má tu ženu rád, přijímá její víru. Nevyhodí ji.

Ale pozor! Ježíš má rád i farizea Šimona – ani jeho nevyhodí, ani si od něj neodsedne. Bere ho takového, jaký je, bere i namyšleného a mrzutého Šimona. A jde mu o jeho víru. A dává si s ním práci, aby pochopil. Kdyby mu vynadal do nafoukanců a necitů, asi by se Šimon nikam neposunul, spíš by se uzavřel a zatvrdil. Ale Ježíš mu vypráví příběh. A Šimon naslouchá. Závěr nechá Ježíš na Šimonovi a ten odpoví správně.

Pochopil to Šimon, anebo se naštval? Příběh je otevřený – tak jako mnoho jiných v bibli. Sestry a bratři, pozval Šimon tu ženu ke stolu, nebo ji vyhodil a Ježíše s ní? Co myslíte? Dáme Šimonovi ještě 5 minut na rozmyšlenou.

A zatím ještě popřemýšlejme – jak to máme my s druhými. Bereme je jako objekt našeho posouzení a hodnocení, anebo jako subjekt, bytost, se kterou se chceme setkat? Šimon by asi rád tu ženu odsoudil. Protože je hříšná, protože leze, kam nemá, protože je drzá a protože se nechová podle etikety. Šimon by asi rád odsoudil také Ježíše, že si to nechá líbit. Šimon usoudil, že asi nebude Božím mužem. Šimon rád posuzuje, usuzuje, odsuzuje, kontroluje. Ježíš – ten se chce s druhým setkat – bez předsudků. Není pro něj důležité, že Šimon je farizeus, ani že ta žena má pověst arcihříšnice. Ostatně, kdopak tu ženu skutečně znal? Kdo jí chtěl porozumět? A kdo tušil, co je v jejím srdci?

Jak to máme my s druhými? Bereme je jako objekt našeho posouzení a hodnocení, anebo jako bytost, se kterou se chceme setkat?

Druhá věc, ještě než se Šimon rozmyslí, mě napadá: Že gesta jsou někdy víc než slova. Není důležité, co papež Jan Pavel II. říkal v synagoze, to důležité je, že papež po staletích vstoupil do synagogy a modlil se. Nebo gesto podání ruky na znamení pokoje. Či kus chleba a hlt vína při Večeři Páně. Vztažené paže při požehnání. A není až tak důležité, jaká slova jsou na sváteční pohlednici nebo v smsce, ale že přišla. Stejně tak u dárků. I v evangelické církvi, která bývala církví čistého slova, se teď více počítá s celý člověkem, s duší i tělem i s duchem i s rukama, nohama, dechem. Žehnat vztaženou paží či vložením rukou na hlavu, držet nemocného při modlitbě za ruku. Nakonec není to hlavní gesto, že jste přišli na bohoslužby a že otvíráte pusu při zpěvu, a že vstanete z lavice a jdete dopředu ke stolu Páně? Jak silné je gesto pití ze společného kalicha… Gesta jsou někdy víc než slova.

Také přemýšlím, než domyslí Šimon, o svobodě dávat najevo víru různě, podle nátury a temperamentu a tuhle svobodu nechat i druhým – těm, kteří při modlitbě zvedají ruce, i těm, kteří zpívají dlouhý a podle mnohých nudný gregoriánský chorál, těm, kteří při bohoslužbách tleskají, těm, kteří se drží za ruce a pláčou v modlitebním kroužku, těm, kteří píší básně, i těm, kteří hrají křesťanský bigbít, těm, kteří malují biblické motivy, i těm, kteří při liturgii jen mlčí. Svoboda vyjádřit vztah víry nestandardně, po svém, autenticky, tak jako ta žena. Ježíš to akceptuje.

Četl jsem v jednom komentáři, že „kdo pozve Páně Ježíše k sobě, může se nadát, že věci se nebudou nerušeně vyvíjet, tak jak si to naplánoval.“ To je hezký postřeh – křesťanská moudrost: „kdo pozve Pána Ježíše k sobě, může se nadát, že věci nebudou nerušeně vyvíjet, tak jak si to naplánoval.“

A ještě – takový půst od přesvědčení o vlastní solidnosti a kvalitě, půst od souzení druhých a od radění Bohu, koho má mít rád míň a koho víc, není to vlastně naše pravá bohoslužba?

A nakonec: Může se stát, že u Ježíšova stolu bude spolu s námi někdo, koho bychom k sobě na jídlo určitě nezvali, kdo se nám zdá nevychovaný, kdo nevede podle nás život správně. Ale je to hostina Kristovy lásky, velké, nekonečné, trpělivé, všemohoucí – Kristus totiž může to, co my těžko chápeme, milovat ženu hříšnici i farizea Šimona. A stolovat chce s oběma.

Tak co, Šimone, už ses rozmyslel?

Amen