Unum necessarium – to jedno potřebné

Kázání Tomáše Molnára na neděli Estomihi 19. února 2012, Janské Lázně, Trutnov

Text: Lk 10, 38 – 42

Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, ³⁹která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. ⁴⁰Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ ⁴¹Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. ⁴²Je jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.“

Předložím dva výklady, sestry a bratři, přičemž ten první bude vědomě takovou trochu parodií, vlastně žádný výklad to nebude, jen mé předporozumění. Snad mi to odpustíte. Je to dáno ovšem tím, že tenhle příběh znám od dětství a porozumění či předporozumění se se mnou celoživotně táhne. Nikdy jsem na ten příběh proto nekázal – nechtěl jsem. Byla to věc, a vlastně pořád je, nějak příliš osobní. Je v něm (tedy jen skrze mé předporozumění) pro mne cosi nasládlého a zapšklého – tak trochu „buržoazně prvorepublikového“.

Tak tedy: Ježíš přijde ke svým přátelům. To sice v evangeliu Lukášově není, ale došlo ke spojení Janova vyprávění o Marii a Martě s tímhle. Ačkoli vesnice zde nemá jméno, nám bylo a je jasné, že je to Betánie; Marie s Martou jsou rády, že Ježíš přišel. A zatímco Marta utíká do kuchyně, když mezitím ještě sebrala povalující se prádlo z pohovky a zástěrou setřela stůl, pravou nohou vysála a levou vytřela, Marie si s nyvým pohledem sedne na zem vedle ušáku, ve kterém usedl Ježíš, kdoví, jestli se vyzul z láptí, Marta v kuchyni rychle vaří, smaží, jistě něco delikatesního a pracného, co je nutné udělat alespoň v pěti hrncích a v troubě k tomu. Ví, chudák, že v koupelně je v koši prádlo, které zasychá a zasmrádá, a v druhém koši, který šoupla do ložnice, je ho další halda k žehlení, nehledě na to, že na chodbě praskla žárovka, a až se setmí, sám Ježíš se tam, jda na záchod, přerazí. A Marie s pohledem nyvě zastřeným poslouchá ty nekončící, nekonečné řeči Ježíšovy, biblické vývody, ze kterých už i jeho samého brní jazyk, takže aby si ulevil, bude muset říci něco peprného na závěr. Marie sedí u křesla na zemi a poslouchá a poslouchá, možná i klimbne. A Marta je celá schvácená, takže to nevydrží a jde a postěžuje si Ježíšovi v ušáku na tu zasněnou, nerealistickou Marii. Ježíš ji pokárá i pochválí najednou: Ach, Marto, ty jsi tak pečlivá, tak starostlivá a trápíš se najedou tolika věcmi. Děkujeme ti. Ale, víš, ta Marie poslouchá mé spasitelné řeči, a tak pochop, že ona zvolila něco lepšího, nebo „také“ něco dobrého. A ty výsledky tvé práce, moc se na ně těšíme, ovšem sníme to, šaty zas ušpiníme, ale Marie si zvolila něco, co nikdy neubude, moje slova.

A taky tak to bylo, že tatínek byl tak trochu Marie a maminka tak trochu Marta. A vůbec, Marie je ušmudlaná intelektuálka, co je trochu cítit, a Marta má mozolnaté ruce od příliš mnoha prací a nevydrží poslouchat, protože únavou hned usne.

A tak pro ty, kterým to intelektuálství nesedí, založíme spolek Marta, co se bude zabývat onou službou, diakonií. Teologii necháme trochu stranou, ať si teologové vedou své řeči.

Tolik mé zakořeněné předporozumění příběhu Martě a Marii.

Teď to tedy zkusme jinak: Netvařme se, že známe Marii a Martu. Nevíme, odkud jsou, a dosud jsme o nich neslyšeli. Bydlí v jakési vesnici, která leží kdesi na Ježíšově cestě do Jeruzaléma. Možná jsme to my a ona ves je naší vsí. Marta je paní domu. Jméno Marta totiž přesně tohle znamená: paní domu, paní domácí. A tahle Marta, a to není zanedbatelná informace, přijme Ježíše, který je v textu opakovaně nazýván jako Pán – KYRIOS – do svého domu. To byl zásadní krok. Ale jako by u něj zůstalo. Marta vůči Kristu žádný další krok nepodnikne. Jde si totiž po svých. Jako by to bylo přijetí do domu – tedy do života – zcela formální.

Pak je tam její sestra Marie, která si sedne k Ježíšovým nohám. Znovu připomínám, že ani ji neznáme. I to můžeme být my – cesta je otevřená. Připomíná snad ženu hříšnici, co vylila vonný olej na Ježíšovy nohy, a vzbudila tak nevoli šetřílků.

Co poslouchá? Jistě to není nekonečná biblická hodina, protože tenhle Pán nemluví jako farizeové a zákoníci, ani jako novodobí vykladači, ale mluví jako moc maje. I vůči našim výkladům může být slovo Kristovo v protivě, jeho slova života, totiž celého života, neděleného na službu a poslouchání.

Ale Marta se zabývá něčím jiným. V textu je to popsáno jako mnohá diakonie, mnohá služba, ale myslím, že za tím můžeme vnímat příliš mnoho vjemů, příliš mnoho tužeb, příliš mnoho věcí a věciček, které jsou snad příjemné a dokonce snad i potřebné. Docela moderně chce tahle Marta všechno, takže je z toho celá schvácená. A je to neklid, nepostihnutí ničeho, co ji svírá a nutí k výpadu. Rozumějte, neřeší se tady nutnost zastat v životě mnohé – děti, domácnost, zaměstnání. Neútočí se tady proti těm, kdo místo dlouhých řečí přinesou ke kafi buchtu. Jde tady o něco hlubšího a podstatnějšího – nevztah a roztěkanost, která se míjí se životem. Není to totiž služba, která by byla směrována k Ježíšovi – to překladatelé do textu přidali (Kraličtí přeložili jen: Ale Marta pečlivá byla při mnohé službě.) Je to jen jakási starost pro starost, služba pro službu, která Martu pohlcuje. Její služba není dána vnější nutností, ale vnitřním neklidem srdce a mysli.

Proto Marta zaútočí na Pána. On to je, kdo je atakován. Ty to nevidíš, co já všechno musím a chci, a jak to, že Marie nic a je někde jinde než já. Je podivuhodné, že Mariina soustředěnost, zacílená, je příčinou vzkypění Marty a jejího útoku na Krista.

Odpověď Pána, jak ho nazývá text, není smířlivá, ani pochvalná, obávám se. Je to soud: Marto, jsi starostlivá a zneklidňuješ se pro mnoho věcí. Ale také jde přeložit: Jsi starostlivá a děsíš mnoha věcmi. A Marie zvolila jedno potřebné – unum necessarium, které jí nikdo nevezme.

Ještě jednou si dovoluji zdůraznit: to není příběh o protikladu teorie a praxe, příběh o protikladu služby a slova, o podcenění praktických činností a povinností a nutností je udělat. Je to příběh o jednom potřebném, o nutnosti chtít jen jedno.

Jestli toto bylo nutné říkat před dvěma tisíci lety, je to, obávám se, nutné říkat dnes stonásobně. Kdo jiný je rozptýlenější, nesoustředěnější, než jsme právě my. Kdo jiný, když i církev přestává chtít jen jedno a chce toho příliš, příliš mnoho služebností a na jedno jediné zapomíná a okřikuje ty, kdo by to snad chtěli. Kdo jiný než právě my, než já sám, jsme takhle rozptýleni tolika a tolika vedlejšími věcmi a to jediné potřebné nevidíme, neslyšíme. Vždyť i tohle kázání, abych se soustředil k jedinému, jsem musel psát od rána do večera a radit se o tom s jinými, aby mi příliš nakonec neporadili. Jedno potřebné, a to jedno potřebné je hotové a lze to přijmout. Pak bude, a to cituji Písmo, vše ostatní přidáno – hledat království nebes, a to ve všem a všude a vždycky, ať cokoli děláme a kdekoli a kdykoli jsme.

Někdy mám obavu, že i všelijaké naše lidské škorpení mezi sebou – od toho partnerského počínaje – je hořkým plodem naší přetíženosti mnohou službou, která nemá žádnou perspektivu, žádné východisko. A přitom stačí tak málo – chtít jen jedno potřebné a najít to. Zdá se, podle textu, že se to nabízí a je nám to blízko. Překážkou tomu je jen Marta sama, býváme jen my sami.

Přeju sobě i vám, abychom volili unum necessarium – jedno potřebné. Amen