Nic se nemůže postavit mezi nás a Kristovo milosrdenství

Novoroční kázání Jaromíra Dusa na Vinohradech

Ř. 8, 34–37 Ježíš Kristus, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení, nebo úzkost, pronásledování, nebo hlad, bída, nebezpečí, nebo meč? Jak je psáno: Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce, určené na porážku. Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.

Bratři a sestry, velice si vážím toho, že vás mohu na začátku nového roku pozdravit, přát vám všechno dobré od Pána Boha i od lidí a společně s vámi v Písmu svatém hledat a nacházet posilu a povzbuzení i pro všední dny roku 2012.

Apoštol Pavel, odvažuji se říci, činil totéž. I on chtěl své bratry a sestry v Římě, ač je dosud osobně neznal, ale jejich situaci si uměl dobře představit, také potěšit a povzbudit. Osmá kapitola dopisu, který jim poslal a ze které jsem vybral text pro dnešní kázání, patří k oddílům Písma, z nichž čerpaly potěšení a povzbuzení i další generace křesťanů po celá staletí až dodnes.

Hned na začátku této kapitoly vyslovil apoštol své přesvědčení, že „není žádného odsouzení, nebo podle bratří kralických žádného potupení, těm, kteří jsou v Kristu Ježíši.“ To znamená, že ti, kdo uvěřili a přihlásili se k Pánu Ježíši jako ke svému Pánu, nebudou ani odsouzeni, ani zahanbeni. Nečeká je životní prohra, nýbrž naopak vítězství. Však k tomu se ještě vrátíme!

A potom, bezprostředně v souvislosti s naším textem, apoštol Pavel vyznal, že si je jist, že ani smrt, ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Je pravděpodobné, že když apoštol tyto řádky psal, měl na mysli a před očima Žalm 44. Však z něho také, přímo uprostřed našeho textu, jednu větu citoval. Je to věta, která natvrdo, bez obalu, bez jakéhokoli přikrašlování, nás lidi přirovnává k ovcím, určeným na porážku. To člověka nepotěší!

Potěší nás ale, že již žalmista po slovech – kvůli tobě jsme vražděni denně, mají nás za ovce na zabití, pokračuje prosbou: Vzbuď se, proč spíš, Panovníku? Proč skrýváš svou tvář? Proč na naše pokoření, na náš útisk zapomínáš? Naše duše leží v prachu, naše hruď je přitištěna k zemi. Na pomoc nám povstaň, vykup nás, pro svoje milosrdenství!

A potěší nás, že když apoštol Pavel svůj dopis do Říma psal, dobře věděl, jako i my víme a jak jsme si i o letošních vánocích připomínali, že Bůh na pomoc svému lidu povstal, sklonil se k nám a poslal na naši zem svého Syna. Tak vůči nám projevil své milosrdenství a stal se naším Spasitelem, naším Zachráncem!

Apoštol se radoval – a kéž se s ním dokážeme radovat i my, že díky Kristu a jeho lásce ani nás nečeká odsouzení nebo zahanbení. To by nás totiž musel někdo od Kristovy lásky odtrhnout. A takový není! Ani člověk, ani věc, ani síla, nic, zhola nic v celém stvoření nás od Kristovy lásky nedokáže odloučit. A aby byl konkrétní, apoštol pak vypočítává, že kromě života a smrti, přítomnosti a budoucnosti, andělů a mocností, výšin a hlubin, či jakékoli jiné moci, nás od Kristovy lásky neodloučí ani to, co v nějaké podobě i my sami – a mnozí často – prožíváme, totiž zarmoucení, úzkost, protivenství, hlad, nahota, nebezpečenství, meč!

Napadá mně, kdybychom i my měli vyjmenovat, co všechno nás v životě ohrožuje a chce od Kristovy lásky odtrhnout, možná bychom zmínili jiné skutečnosti než apoštol. Nejspíše bychom vynechali hlad a nahotu, protože díky Bohu, na rozdíl od dob apoštolských, v pravém slova smyslu v naší zemi dnes již hlad, nahota a možná ani meč, přinejmenším prozatím, nikomu bezprostředně nehrozí.

Na naší planetě je však, žel, stále mnoho míst, kde pro miliony lidí jsou hlad, nahota a hrozná bída a často i meč takovým životním břemen, že lidi doslova láme a ve velkém ničí. K tomu umím jen povědět – ta bída je tak veliká, jak veliká je i naše bezradnost a nejspíše i naše vina! Pane odpusť!

Mnozí dnes soudíme, že to, co nejvíce ohrožuje naše životy zvnějšku, je nedostatek spravedlivých zákonů, které by regulovaly dravý trh, chamtivost a neodpovědnost některých bank a bankéřů a ovšem i sobectví, pýcha a zpupnost hlavně těch, kdo mají ve svých rukou nesmírnou ekonomickou moc – a přesto, zdá se, té moci nemají nikdy dost.

Odvažuji se říci, že i o těchto věcech a o tomto našem ohrožení zvenčí, by apoštol řekl, nemějte strach, ani to vás od Kristovy lásky neodloučí a o vaši dobrou budoucnost nepřipraví.

Existují však větší nepřátelé a škůdci našich životů, kteří na nás obvykle útočí zevnitř. Apoštol jmenuje nejprve zarmoucení, trápení! To může potkat kohokoli z nás! A kolik jen může mít příčin, z čeho všeho může vzejít! A jaký je to nepřítel pohody a radosti života!

Známe to, nebo si dokážeme představit, jaký je to život, když spánek nepřinese úlevu a i z probuzení má člověk strach, místo aby se těšil na nový den, na nové příležitosti k setkání, ke službě, k radosti a vděčnosti.

Je zlé, když člověka trápí nemoc, jeho vlastní či jeho blízkých, když mu dělají starosti děti, když je jeho duše unavená, ztrápená a smutná.

Trápení a zármutek jsou zlí a často velice krutí nepřátelé života!

Podobně úzkost, ta také! I tu mnohý z nás poznal a zná! Úzkost a sevření! Ten zlý stav, kdy se nedokážeme vyprostit z obav a strachu, které nás svírají. Nedokážeme volně vydechnout a osvobodit se od toho, čeho se obáváme.

Také život prožívaný se strachem a v úzkosti, kdy nás i jen pomyšlení na zítřek děsí, za mnoho nestojí!

V této souvislosti si dovolím krátkou poznámku: Možná si vzpomenete, že slovo, kterým Izraelci pojmenovali Egypt, v překladu, znamená „sevření“. Proto všechna ta starozákonní vyprávění, která se týkají Egypta, třeba to o vyvedení Izraelců z Egypta za Mojžíše, líčí vlastně vyvedení a osvobození – z úzkosti, ze sevření, ze země otroctví, kde i nám je těžko a kde ani izraelští zbožní Pánu Bohu sloužit nemohli, pro strach a službu přetěžkou, jak čteme. Tam farao mohl dokonce nařídit, aby porodní báby či izraelští rodiče své synky hned po narození zabíjeli, aby jich nebylo mnoho a nemohli ohrozit neomezenou faraónovu moc.

Úzkost Izraelců, ve starozákonních vyprávěních a nakonec i v Pavlově výčtu toho, co náš život a jeho kvalitu vážně ohrožuje, bezprostředně souvisí také s protivenstvím a pronásledováním. To je znovu ohrožení časté, ve svých formách různé a pro dobrý, hodnotný život opět ohrožení mimořádně zlé! Pronásledují tě, stíhají očima, jazykem, dokonce i skutkem. Ubližují ti, posmívají a vysmívají se ti. Nedopřejí ti klid, svobodu, ani spravedlnost! Sami dělají, co chtějí, ty ale nesmíš! K čemu jsou potom dny tvého života, když je nemůžeš prožít, jak by sis přál – radostně, v pohodě, a s Božím požehnáním.

Také nebezpečenství a neustálé ohrožení našeho života na každém kroku, dokáže naše dny připravit o všechnu pohodu a radost. Co je to za život, musí-li člověk neustále počítat s tím, že okamžik, který právě prožívá, může být jeho poslední a že plány, které si do budoucna dělá, dělá zbytečně, neboť kdoví, co všechno se v příštím okamžiku stane – a to buď pro neslýchané násilí a zvůli mocných, osobujících si právo rozhodovat o životech druhých, či pro povahu světa, ve kterém žijeme.

Zarmoucení, úzkost, protivenství, hlad, nahota, nebezpečenství a meč, to jsou tedy ta vážná ohrožení kvality a pohody našich životů, které apoštol zmínil. Mohl je takto po řadě vyjmenovat, neboť všemi sám prošel. Poznal, že to jsou křivdy páchané na našich životech, loupež na vzácném daru, který jsme od Pána Boha dostali. Ale poznal také, a právě tím chtěl čtenáře svého dopisu povzbudit, že ani tato ohrožení nemohou ty, kdo spojili svůj život a svůj osud s osudem Pána Ježíše Krista, o pravou hodnotu a skutečnou cenu života připravit.

Jak jsem již připomenul, nebudou odsouzeni ani zahanbeni ti, kdo Pánu Ježíši Kristu důvěřují. Nebudou ušetřeni ničeho z toho, co přepadá jiné – i oni budou tísněni smrtí, nemocí a bolestí, jako ovce určené k zabití – dokonce budou trpět víc, protože k utrpením všech lidí jim přibude i další, totiž utrpení pro Hospodina – jak jsme se s tím setkali ve 44. žalmu.

Přesto ale je mezi námi a lidmi, kteří v Pána Boha nevěří, veliký rozdíl! Ten rozdíl spočívá právě jen a jen v tom slavném křesťanském „ale“, které apoštol a spolu s ním i my vyznáváme. „Ale v tom ve všem slavně vítězíme skrze toho, který nás zamiloval.“ Přes všechna nebezpečí a ohrožení, kterými naše životy procházejí, i tváří v tvář smrti s Kristovou pomocí udatně vítězíme. To vítězství spočívá v tom, že nakonec o to, čemu bible říká cena nebo také koruna života nepřijdeme, o to nás nikdo a nic nepřipraví!

V našem textu není ani slovo o tom, že by se v životních zkouškách měl křesťan vyznačovat trpností, jak se snad domnívají ti, kdo nevidí křesťany bědovat, lamentovat, lomit rukama, hrozit pěstí, sžírat se zlostí, pomýšlet na odvetu nebo uvažovat o sebevraždě. Ta zvláštní tichost a krotkost souženého křesťana, to není netečná trpnost, nýbrž vnitřní jistota, že i jemu bude dopřáno vítězství.

Křesťan se nedá srazit, až do konce bojuje o věrnost svému Pánu a o dobrý obsah, náplň i smysl svého života. Zápasí o životní radost a vděčnost za všechno, co mu bylo dáno, byť třeba v těžkých okolnostech a podmínkách, ve kterých se nachází. A jeho zápas není ani prohraný, ani zbytečný, ani marný. Vítězíme skrze toho, kterýž nás zamiloval.

Vítězíme proto, že Kristu důvěřujeme a jsme si jisti, že neexistuje žádná hrůza, ani neštěstí, které by nás mohlo odloučit od jeho lásky!

Nic, zhola nic se nemůže postavit mezi nás a Kristovo milosrdenství!

Velice rádi a vděčně se tedy připojujeme k apoštolovu jásavému vyznání: Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje. Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a oroduje za nás.

Kristus umřel – to znamená, že prošel tím, co čeká i nás. A znamená to také, že cesta soužení a utrpení, dle našeho obvyklého soudu a mínění nejen nebezpečná, ale také neúspěšná, se stala Kristovou podivuhodnou cestou k vítězství a k Božímu trůnu.

Nyní si již smíme být jisti, že jakékoli trápení, dokonce ani sama smrt, nejsou mimo hranice Kristovy moci a přítomnosti. A to znamená, že ani v okamžiku smrti nezůstaneme sami! To, co žalmista kdysi vyznal o všudypřítomném Bohu: Pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi (Ž.137,8), to se nyní podivuhodným způsobem splnilo.

A my tedy smíme směle a často obracet svůj pohled k nebesům a vědět, že Kristovo vítězství a jeho místo po Boží pravici jsou zárukou toho, že moci smrti a trápení je odzvoněno, že jeho láska je víc než zloba, radost silnější než zármutek a všechno, co spoléhá na moc, sílu a nátlak končí! Vítězné Kristovo vzkříšení vyhlásilo konec starého a příchod nového věku. Proto je mimo jiné i zárukou toho, co jsme nedávno tak naléhavě a mnohokrát slyšeli opakovat, totiž, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!

Vítězství pravdy a lásky ještě nevidíme, jako nevidíme, že by Kristu bylo poddáno všecko, nebo že by se Kristova pravice chopila vlády. Ještě nevidíme! Cožpak ale nechodíme a nežijeme vírou, a ne viděním?

Naše osobní naděje je v tom, že ani v příštím roce se nás Kristus nevzdá, ubrání si nás pro sebe a nepřestane se za nás před Boží tváří přimlouvat. Kdo jiný by nám mohl prokázat takovou službu? A kdo by chtěl tvrdit, že takovou službu nepotřebujeme? Přímluvce máme u Boha spravedlivého, píše Jan (1.Jan 2,1). Budiž za to Kristu Pánu vzdán náš dík a chvála! Amen