Pán Bůh je zvědav na olej každého z nás

Kázání Petra Slámy na Vinohradech 24.7.2011

Gn 41, 53 – 42,17; Mt 25, 1 – 13

Když dva dělají totéž, není to vždy totéž – takto bychom mohli shrnout vyznění dnešního podobenství. Dvě pětice družiček se až do příchodu ženicha chovají stejně. Vítat svatebčany, radovat se s  radujícími, ale ovšem také při pohřbu truchlit s  truchlícími, to patřilo od pradávna k  velmi silným zákonům. Talmud dokonce na jednom místě dává přednost doprovázení nevěsty nebo mrtvého před studiem Tóry (ARN IV, B-C).¹ Našich deset družiček, panen, tedy řádně plní tento pěkný zvyk. Přišly, aby špalírem, lampiónovým průvodem, uvítaly ženicha. Jestli to byla děvčata ze sousedství nebo najatá brigáda družiček, nevíme. Přišly na dohodnuté místo, ale ženich nikde. Deset panen, štěbetajících v  očekávání veselé noci.

To deseti bratřím Josefovým, kteří se vypravili na otcův pokyn do Egypta sehnat obilí, příliš do řeči není. Doma je hlad a oni jedou s  prosbou do bohatší sousední země. A to netuší, že jim výprava připomene jednu bolestnou kapitolu, jeden velký hřích, který mají společně na svém kontě. Setkání s  Josefem, který se bratřím nejprve nedá poznat a s  předstíranou tvrdostí je obviní z  vyzvědačství. V  něčem je ten starozákonní příběh jakoby negativem novozákonního podobenství. V  podobenství čeká deset družiček na ženicha, který nepřichází. V Genesis přichází deset bratří za vznešeným správcem země, z  něhož se později vyklube jejich bratr, proti němuž se kdysi strašně provinili. Dojde k  tomu, že se jejich minulost ukáže v  celé své nahotě. Ale právě tím se bratrům v  1. knize Mojžíšově nakonec otevře také budoucnost, obilí, odpuštění a nové shledání.

Také družičkám přinese ženichův příchod pohled do zrcadla, odhalí jejich minulost, byť v  tomto případě docela nedávnou. Ukáže se, jestli si s sebou vzaly olej nebo ne. Když jsme to podobenství poslouchali, věděli jsme vlastně chvíli víc než samotné družičky. Ony jsou ještě jeden chumel deseti děvčat. My už ale víme, že je mezi nimi pět bláhových, bláznivých, pošetilých – nebo prostě hloupých. A pět z  nich naopak prozíravých, opatrných (BKR), rozumných – nebo prostě chytrých. Jedny si s  sebou vzaly olej, druhé si ho nevzaly. A tahle okolnost rozhoduje o tom, zda se na svatbu dostanou nebo ne.

Náhle tam zazní ono ze školy dobře známé „Bacha, už jde!“ Družičkám bez oleje jejich lampy se zbytky od minulého použití snad na chvilku zablikají, ale hned chcípají. Zkoušejí si narychlo odskočit do obchodu, ale promeškají tak ženichův příchod. „A dveře se zavřely“, končí verš 10 a tím i šance těch pěti, které udýchaně dorazí za chvíli, dostat se na svatbu.

Možná nás v  tom příběhu ruší lakota těch pěti, které si olej vzaly s  sebou. To se nemohly podělit? Třeba by to nějak vyšlo? Možná nás také zarazí nesmlouvavá tvrdost ženichova. Proč se v  radostný den nenechal oblomit a pět opozdilých nakonec nepustil na svatbu? Vždyť i nespravedlivý soudce (Lk 18) se nechal uondat neodbytnou vdovou tlukoucí na jeho dveře. Zde nám může být nápovědou starozákonní čtení a tvrdost Josefova (byť o něm pak dál Bible prozradí, že v  jednu chvíli již nevydrží jednat s  bratry tvrdě, rozpláče se a dá se jim poznat). Josefovo tvrdé jednání má v  příběhu smysl, má připravit scénu, aby si všichni bratři i otec Jákob uvědomili velikost a slávu Božího vedení, ale i každý svůj díl viny. A jaký tedy má význam ženichovo tvrdé jednání i malá štědrost pěti připravených, olejem zásobených družiček?

Myslím, že význam ženichova tvrdého jednání spočívá v  tom, abychom se ostře a jasně zeptali každý sám sebe: do které pětice patřím já sám? Právě to symetrické rozdělení na pět a pět ukazuje, že jde o dvě skupiny, o dvě možnosti, jak prožít život, o buď a nebo. Jde o protiklad mezi připraveností a nepřipraveností. A jak to nahlašuje rozdělení těch dvou pětic hned zkraje příběhu: jde o protiklad hlouposti (bláhovosti, pošetilosti) a chytrosti (rozumnosti, opatrnosti). Hloupost a chytrost: Patřím do skupiny hloupých nebo chytrých?

To není úplně obvyklá otázka při bohoslužbách, zde jsme zvyklí ptát se spíše na víru, laskavost, pokoru… ale hloupost a chytrost? Přece ale v  tom dnešním příběhu jde o nejčastější, několikrát zopakovaný protiklad. Stejná dvě slova se ozvou v  podobenství o dvou stavitelích, na písku a na skále (Mt 7,24nn). Musíme si nechat říci, že protiklad chytrosti a hlouposti v  Bibli je, Bible má svou určitou představu, jak je v  životě chytré žít a jak žít je naopak hloupé. A ta představa není – alespoň v  obecné struktuře – zas až tak odlišná od toho, jak tento protiklad chápou lidé mimo církev. Shodli bychom se myslím s  většinou našich současníků, že chytré je takové jednání, které vede k  cíli: něco chci – a buď na to jdu chytře a podaří se mi to, nebo na to jdu hloupě – a pak se mi to nepodaří. Závisí samozřejmě na tom, co chci, k  jakým cílům to své chtění upírám. Chytrost nebo hloupost nějakého jednání není vždycky hned zřejmá. Čím větší dílo, tím jsou často jeho jednotlivé fáze méně podobné tomu, jaké bude na konci. Když si Noe buduje na souši archu, museli si současníci ťukat na čelo. Smysluplnost, chytrost nějakého konání, korunuje konec, to, jak to nakonec dopadne. Dnešní příběh o deseti družičkách připomíná, že nestačí jen dobré chtění. Na svatbu vyrazilo deset družiček. Dobře dopadlo jen pět z  nich. Rozdíl mezi oběma pěticemi spočíval v  malých nádobkách oleje.

A tu stojíme u zavřených vrat otázky, co je tedy tím olejem. Někdy se má za to, že jde o dobré skutky, které rozhodují o tom, kdo vejde a kdo ne. Jindy se myslí na víru – ona je tím olejem, který dává zazářit lampám našich životů.

Zkusme se v tom příběhu o deseti (o pěti a pěti) družičkách vrátit do chvíle, než vůbec na svatbu vyrazily. Když odcházely a vzaly s sebou svou nádobku – nebo právě nevzaly. Zde vznikl rozdíl mezi oběma skupinami. Ty chytré, které v  příběhu dobře dopadly, ty chytré, které každého z  nás dnes zvou mezi sebe, abychom se stali takovými, jako ony, jsou ty, které nejen že počítají s  ženichem, ještě důležitější je, že počítají samy se sebou, se svým úkolem na chystané svatbě. Ty hloupé jsou na svatbě sice také, ale nepočítají s  tím, že by právě ony by měly svým dílem přispět k  celkové oslavě. Snad se jejich postoj podobá i pokoře. Lampy možná na chvilinku chytnou z  minulé oslavy. Pro tuto oslavu je ale nepřipravily. Vyrazily s ostatními, jsou k  nerozeznání od připravených. Ale s ženichem prakticky nepočítají.

A tak se ve světle dnešního příběhu ptejme každý sám u sebe, jestli počítám s  přicházejícím Božím královstvím? Počítám s  Pánem Bohem a jeho vůlí ve svých všedních dnech? Ale ze všeho nejdůležitěji: Počítám s  tím, že Pán Bůh počítá se mnou s  mými dary a schopnostmi? Na mé lampě také záleží, na naší péči a snaze. Pán Bůh s  námi počítá – počítáme s  tím?

V  tom je nezasloužená milost, že s  námi Pán Bůh počítá, že čeká na náš vklad, každého ten jeho. Proto také nemá smysl zlobit se v podobenství na těch pět družiček, které se o svůj olej nepodělily. Pán Bůh je zvědav na olej každého z nás, právě na ten jeho. Stojí o něj, stojí o to, abych právě já zablikal svým vlastním způsobem vstříc přicházejícímu ženichovi.

Jsou v  Bibli jiné příběhy, které kladou důraz na to, že jedinec je součástí společenství a ono ho nese. Jasně to myslím vyjadřuje třeba příběh o ochrnutém, kterého přinesli jeho čtyři přátelé (Mk 2,1-12 + par). Na konto jejich víry odpustil Ježíš hříchy a uzdravil toho ochrnutého. Ale jsou příběhy jako ten náš dnešní, které volají každého zvlášť, aby právě on a právě ona, abych právě já, vykročil a žil nasměrován k  Božímu království, počítal s  ním a věděl, že v  něm Pán Bůh se mnou počítá. Amen

---

1[B] Když spolu sedí dva rabínští → učenci a zabývají se Tórou a tu kolem nich projde [průvod s] nevěstou nebo nosítka s  mrtvým, pokud má [ten průvod] k  dispozici tolik [lidí], kolik je [v  takové situaci] třeba, ať [ti dva] neopouštějí své opakování. Ale pokud ne, ať povstanou a přidají se ke slavnostnímu jásání kolem nevěsty nebo kvílení kvůli mrtvému.

[C] → Jako když jednou rabi Jehuda bar Ilaj seděl a vyučoval své žáky. Tu kolem prošel průvod s  nevěstou. Ihned popadl, co je třeba, a slavnostně mával, dokud nevěsta neprošla.

Nebo jako když jindy rabi Jehuda bar Ilaj seděl a vyučoval své žáky. Tu prošel kolem průvod s  nevěstou. Zeptal se: „Co se děje?“ Řekli mu: „Nevěsta prochází kolem“. Řekl jim: „Synové moji, vstaňte a věnujte se nevěstě, neboť i u Svatého-budiž-požehnán vidíme, že se věnoval nevěstě, jak je řečeno v Gn 2,22a: a zbudoval Hospodin Bůh ono žebro… Jestliže se on sám věnoval nevěstě, tím spíše my!“