Důvěra, nebo magie?

Kázání Zdeňka Šorma na Vinohradech 9.12.2018

Čtení: Matouš 7,7 – 11

Text: Skutky 19,1 – 17

Bratři a sestry,

děti sice už budou nacvičovat vánoční hru a tak si o Pavlově působení v Efezu vyprávět nebudou, ale já se ho přidržím. Jednak proto, že podle mne úzce souvisí s adventem, který prožíváme. Jednak se přiznám, že mě provokovala jeho podivnost. Tenhle úryvek je zvláštní. Možná jste z něho byli i vy při čtení rozpačití. Co si počít s tou zarážející směsicí masivní, přímo hmatatelné zbožnosti, která se sice vůči magii a pověrám vymezuje, ale zároveň se od ní ve svých projevech takřka neliší?

Dva různé křty, ve kterých jakoby hrálo roli jenom to, v jakém jménu se konají, vkládání rukou, řeč ve vytržení, šátky a zástěry, které léčí už jen proto, že se jich apoštol dotkl, zaříkávači a zaklínání ve jménu Ježíše Krista, zlí duchové a magické knihy. Něco z toho sice svědectví Skutků jasně odmítá, ale myslím, že i to, co s vírou spojuje, je pro nás těžko stravitelné – třeba ty posvěcené zástěry. Pro bratry katolíky by to možná takový problém nebyl, ale co my evangelíci, dědici reformace, která se právě vůči domnělé moci posvěcených předmětů a obřadů vymezila a zdůraznila, že nás Bůh posvěcuje pouhou vírou a milostí? Co si počneme s těmi šátky a zástěrami? Jen tak je přejít nemůžeme. Vyznáváme přece zároveň, že je bible rozhodujícím kritériem naší víry.

Tohle je, bratři a sestry, náramná potíž a zároveň obrovská síla. Když si z bible nevybíráme jenom to, co nás podpoří, ale čteme ji souvisle celou, nedovolí nám uvíznout ve schématech a šablonách. Ani v těch, které jsou v zásadě dobré. Nutí nás vyrovnávat se s tím, co do našich představ nezapadá. Nutí nás znovu přemýšlet. Brání zjednodušeným obecným odpovědím.

V čem je ale tedy ten rozdíl mezi pověrou, magií a skutečnou vírou, když si mohou být navenek tak podobné? Čím se od sebe liší, když ani víře nelze upřít něco, co nám přijde skoro pohádkové?

Z té první epizody o křtech se nabízí zdánlivě snadné řešení. Rozdíl je prostě v tom, v jakém jménu se křest koná. Jenom to, co se děje ve jménu Ježíše Krista, je skutečně pravé a mocné. Tak to asi mnoho z nás křesťanů bere. Co je spjato se jménem Ježíše Krista, to považujeme za legitimně křesťanské, kdežto pokud odkaz na ně chybí, připadá nám to nedostatečné nebo rovnou pochybné.

Jenomže hned následující epizoda ukazuje, že takhle snadné to nebude. Zaříkávači v Efezu se Ježíšem výslovně oháněli, a přesto byli úplně vedle. A přitom ho vlastně užívali k tomu samému, co Pavel. V obou případech šlo o uzdravení, v obou případech šlo o osvobození od zlého ducha. A přesto je z toho vyprávění zřejmé, že je v tom diametrální rozdíl. Ani Ježíšovo jméno, ani bohulibý účel nejsou zárukou víry. Obojí může být jen prachsprostá pověra a zlá magie. Rozdíl mezi nimi a vírou je asi ještě v něčem jiném.

Možná nás, bratři a sestry, mate, že na nás biblická vyprávění působí tak nábožně a nadpřirozeně. Ať chceme nebo nechceme, jsme totiž dědici osvícenství, a tak jsme zvyklí vidět hlavní rozdíl mezi vědou a náboženstvím nebo vírou a rozumem a hledat ho jinde nás ani nenapadne. Právě dnešní text – pokud ho posloucháme pozorně – nás na to ale upozorňuje.

Pavel s učedníky odešel ze synagogy – tedy modlitebny nebo kostela – do přednáškové síně filosofa Tyrana. Nenáboženská půda byla křesťanskému zvěstování přístupnější a bližší než „posvátný prostor“.

Prvotní křesťané byli prý dokonce tehdy považováni za ateisty. Neměli chrámy, scházeli se po domech. Na rozdíl od ostatních Boha nijak nezpodobňovali. Naopak tvrdili, že bohové udělaní lidskýma rukama nejsou žádní bohové. A jejich gesta, která nám možná připadají obřadná a tajemná, byla ve srovnání s rituály soudobých náboženství naprosto civilní.

Podstata biblické víry i ten rozdíl od pověry a magie tkví v něčem jiném než ve vnějších projevech zbožnosti. Křesťanství se bez nich může obejít, anebo se v nich od ostatních náboženství nemusí vůbec lišit. Co odlišuje víru od pověry, magie a iluze, je třeba hledat na jiné rovině. Pokud si to neuvědomíme, můžeme jim bezděky podléhat, ať už budeme jednat civilně nebo budeme přesně konat pravověrné rituály a používat správná zbožná slova.

Myslím, že právě o obou těchto možnostech dnešní text mluví. Janův křest se totiž od toho křesťanského nelišil jen Ježíšovým jménem. Jan při něm kladl důraz hlavně na pokání, obrácení a změnu života. Tato změna ovšem jako by byla jen záležitostí vlastního úsilí a snažení. Jakoby to byla jen otázka vlastních mravních sil. Tak ostatně asi rozumí mnoho křesťanů křtu dodnes – hlavně jako závazku, který máme sami naplnit.

Ale křest ve jménu Ježíše Krista je právě o tom, že nežijeme jenom z vlastních sil, že nespoléháme jenom na svoje mravní úsilí, ale důvěřujeme, že nás skrze víru proměňuje Bůh, že je to jeho dílo. Pokud mu důvěřujeme, on nás v tom vztahu důvěry svojí mocí mění. To je to, co Skutky nazývají Duch svatý.

Přijmout ho znamená nestavět jenom na svých vlastních silách, a proto se na ně také neomezit, neudělat z nich míru všeho včetně naděje, nevzdávat předem to, na co nemáme, očekávat a svým jednáním předjímat věci nečekané. A ony se pak opravdu díky Bohu dějí. Ani přesně nevíme, jak.

Jenomže právě to pro nás bývá většinou problém. To považujeme za nedostatek. Nejen ti židovští zaříkávači, ale všichni, včetně nás křesťanů, bychom chtěli mít boží moc k dispozici, abychom dosáhli splnění svých přání a bohulibých cílů. A všimněte si, že tady nejde o to, že by ta přání musela být zištná nebo sobecká. Zbavit někoho posedlosti nebo zlého ducha je jistě dobré. Přesto to málem skončí katastrofou. Nebezpečné totiž nejsou až sobectví a ziskuchtivost, ale právě ta touha využít boží moc k tomu, co sami považujeme za dobré, mít ji jen jako prostředek k dosažení svého. To je podstata magie, která může navenek vypadat velice zbožně a ušlechtile, a proto si ji můžeme snadno se zbožností splést, ale rozjíždí se při ní něco velice zhoubného a zlého.

Nejen ty zástěry a šátky, ale třeba i modlitba, pokud v ní vidíme jenom ten nejlepší a nejúčinnější prostředek, jak dosáhnout toho, co považujeme za dobré, má k pověře a magii velmi blízko. Proto mě tak dráždí, když někteří svědčí o tom, jak jim modlitba perfektně funguje a dokládají to tím, že se jim splnilo přesně to, co si přáli.

V modlitbě jistě můžeme a máme vyslovit svá přání. A věřím, že opravdu platí Ježíšovo zaslíbení, že kdo prosí, tomu bude dáno, a kdo hledá, nalezne. Jenom si myslím, že je třeba slyšet i jeho dovětek o Otci, který by svému synu nedal kámen, když ho prosí o chleba, ani hada, když ho prosí o rybu. A jsme si jako ty děti vždycky opravdu tak jistí, že víme, oč vlastně prosíme? Jsme si opravdu tak jistí, že víme, co je ryba a co had?

Nemůže být právě to, že všechno není podle nás, tím nejlepším darem, kterého se nám od Boha dostává? A není tenhle otazník, který nás nutí k zamyšlení, součástí té boží moci, která nás mění a otvírá nám oči pro bohatství, ke kterému býváme v soustředění na svá přání slepí? A není právě tohle i podstata adventu, kdy očekáváme něco, co není z nás? Právě tím otazníkem se asi liší skutečná důvěra od magie. Bez něho totiž i zbožnost jenom posiluje to, co je v nás. A jak to pak vypadá, to právě ten příběh na příkladu posedlého jasně ukazuje. Nechceme-li dopadnout stejně, nehledejme ve víře ani v modlitbě jen splnění svých přání. Amen.