Znamení z nebe
Kázání Tabity Landové na Vinohradech 20.3.2011, 2. neděle postní Reminiscere
1. čtení:
Jon 3,1-10
Milé sestry a bratři,
zákoníci a
farizeové chtějí po Ježíšovi znamení. Na první pohled se zdá, že je
to docela oprávněný požadavek. Je to podobné, jako kdybychom dnes po
někom chtěli, aby prokázal své kompetence v oblasti, kde působí
– například že je vystudovaný lékař, učitel nebo teolog. Ovšem
zákoníci a farizeové tu po Ježíšovi požadují znamení zcela jiného
druhu, než je vysokoškolský diplom. Evangelista Matouš na jiném místě
uvádí, že žádají „znamení z nebe“ (Mt 16,1). Chtějí, aby
Ježíš prokázal svou božskou moc něčím, co nedovede žádný člověk.
Naléhají, aby potvrdil svůj božský původ nějakým mimořádným,
zázračným činem. Může však vůbec existovat takové jednoznačné,
objektivní znamení?
V oddílu,
který předchází našemu textu, bychom se dočetli, jak Ježíš vyhnal
zlého ducha z posedlého člověka. Ale když se o tom doslechli
farizeové, obvinili jej, že vyhání démony ve jménu Belzebula, knížete
démonů. Stal se tu zázrak, ale ti, kteří hledali objektivní důkazy
Ježíšovy božské moci, to stejně neuznali. Vyložili to úplně naopak.
Otázka po znamení je tak v jejich případě již od samého počátku
vedena nedůvěrou k Ježíšovu počínání. Je to otázka nevíry.
Ten, kdo
chce skutečně poznat Ježíšovu božskou moc, toho nedosáhne z pozice
nezaujatého diváka. Poznat Ježíšovu moc jako moc Božího Syna lze jen
tehdy, když mu otevřu své nitro, když se k němu s důvěrou
vztáhnu, když se s ním ocitnu ve vztahu. Tato důvěra je pak tím,
co mi otvírá oči pro Ježíšovo božské působení. Tato důvěra působí, že
spatřuji Ježíše jako Božího Syna a svého Spasitele, že zakouším jeho
osvobozující moc ve svém životě.
Víra samotná
však nevzniká na základě znamení, které by bylo jednoznačné ve svém
významu a které by tudíž ani nepotřebovalo žádnou interpretaci. Máme
k dispozici jen znamení, jejichž význam k nim teprve musíme
doplnit, a to na základě své víry. Vírou pak poznáváme, že ten, který
se narodil v chudičkém chlévě, je současně králem světa. Že ten,
který jedl a pil s hříšníky, je také jediný bez viny. Že ten,
který bezmocně visel na kříži, je zároveň slávou oděný Syn Boží.
Proto se nedivme Ježíšově příkré odpovědi zákoníkům a farizeům:
„Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení. Ale znamení
mu nebude dáno“. Ježíš odmítá poskytnout znamení, k jehož
pochopení by nebylo zapotřebí víry. A toto odmítnutí platí dodnes.
Jako
křesťané nemáme k dispozici jednoznačně přesvědčivé důkazy Ježíšovy
božské moci. To nám přináší dost těžkostí. Ani my se totiž nemůžeme
před světem vykázat viditelnými znameními. A přitom by nám tolik
pomohla. Stačilo by třeba, aby naše sbory byly trochu živější a více
přitahovaly nové lidi, aby z bohoslužeb lidé odcházeli vždy s novou
životní nadějí, aby z našich konfirmandů zůstávala ve sborech
alespoň polovina, aby i na nás samotných byla více vidět proměna,
kterou s námi učinila víra. Potom bychom byli pro své nevěřící
okolí přesvědčivějším znamením toho, že v Kristu skutečně působí
Boží Syn. Sice se o to snažíme, ale naše snahy často vyznívají
naprázdno. A tak mezi sebou mnohdy jen těžko hledáme rozpoznatelná
znamení Boží moci.
Ježíš odmítá
dát „znamení z nebe“. Jediné, co připouští, je
poněkud záhadné „znamení proroka Jonáše“. Jonáš strávil
tři dny a tři noci v útrobách mořské velryby. Podobně jako on i
Syn člověka stráví tři dny v srdci země, v říši smrti.
Místo nějakého mocného znamení vítězství, které by jednoznačně
legitimovalo Ježíšův božský původ, bude světu dáno znamení zcela
opačné povahy. Smrt na kříži je docela jasným znamením porážky. To
nám jde proti srsti. Raději bychom v Ježíšově případě viděli
znamení úspěchu. Boží láska, kterou on ztělesňuje, se však
neprosazuje násilím ani marketingovými triky. Nemá okázalou
prezentaci. V Kristově smrti na kříži dostáváme znamení, jemuž
porozumí právě a jedině víra.
Víra otvírá
oči. Věřící člověk proto vidí více než jen to, co má bezprostředně
před sebou. Prorok Jonáš strávil takřka polomrtvý tři dny a tři noci
v žaludku velryby. Třetího dne byl vyvržen na břeh. Někdo by si
mohl říci: náhoda. Věřící však v této události rozpoznává projev
Božího milosrdenství, potvrzení, že Bůh chce mít Jonáše i nadále jako
svého proroka a svědka. Znamení proroka Jonáše tak není jen znamením
porážky. Skrze porážku Jonáš dochází k nové naději. Podobně je
tomu i s údělem Syna člověka. Víra nevidí jen jeho zdrcující
prohru, která vrcholí na golgotském vršku. Víra hledí dál. Vidí, že
po Velkém pátku přichází velikonoční neděle. Vzkříšením se Bůh ke
svému ukřižovanému Synu přiznává. To je jediné „znamení
z nebe“, které Bůh světu dává: Je jím Ježíš sám. Jeho smrt
a vzkříšení, jeho pád a nové povstání.
Víra nepotřebuje důkazy. Víře stačí slyšet svědectví o Kristově
ponížení a vyvýšení. To však zřejmě nebyl případ farizeů a zákoníků.
Při pohledu na ně proto Ježíš ještě jednou připomíná Jonášův příběh.
Vnímá tu ostrý kontrast. Zatímco zkažení obyvatelé Ninive se po
Jonášově kázání obrátili a začali činit pokání, mnozí Ježíšovi
současníci zůstávají hluší i vůči slovům toho, kdo je více než
prorok. Nestačí jim slyšet volání Božího Syna: „Čiňte
pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Ani na
okamžik si nepřipouštějí, že tato výzva k pokání se týká také
jich samých. Naopak stále zůstávají v pozici těch, kdo jsou
vždycky v právu a mají vždycky pravdu. I samotný Boží Syn se
před nimi má legitimovat. Proto je jednou zahanbí i ti zdánlivě
nenapravitelní vští.
Podobný kontrast vyvstává také při srovnání Ježíšových posluchačů
s královnou ze Sáby. Když slyšela Šalomounova moudrá slova,
zvolala: „Požehnán buď Hospodin, tvůj Bůh, který si tě
oblíbil a dosadil tě na izraelský trůn.“ Poznala, že
králova moudrost je darem Boží milosti. Samozřejmě, že pro to neměla
žádný důkaz, ale víra dokáže číst znamení. - Naproti tomu Ježíšovi
posluchači mají před sebou více než jen Bohem nadaného učitele
moudrosti. Joči přesto zůstávají slepé a uši hluché. Nakonec je
neosloví ani to jediné „znamení z nebe“, které Bůh
světu dává. „Královna jihu povstane na soudu s tímto
pokolením a usvědčí je….“
Sestry a
bratři, dnešní postní perikopa nám ukazuje, že Boží Syn nepotřebuje
nikterak dokazovat svou moc. On k nám přichází s výzvou,
abychom se zastavili v koloběhu svého života a zamysleli se nad
jeho směřováním. On sám nám přitom svým životem a smrtí ukazuje
cestu, k níž se Bůh přiznává. Kdo v něj uvěří, ten bude mít
naději i tehdy, až se ocitne v srdci země. Naději, že Bůh bude
pamatovat na své slitování. Amen.
Modlitba: Pane Bože, děkujeme ti za to, že k nám
přicházíš a oslovuješ nás. Mnohdy jsme hluší a slepí a chceme vidět
důkazy tvé moci. Prosíme, probouzej svým svatým Duchem v našich
srdcích víru. Ať i bez viditelných znamení rozpoznáváme v tvém
Synu svého Pána a Spasitele. Dej nám sílu jít s pokorou a
důvěrou za ním. Amen.