Smíme žít – ne si brát život a určovat, jaký ho chceme mít

Kázání bratra faráře Jiřího Orta 2.1.2011 na Vinohradech

Čtení: Dt 4,25-40
Text: Ga 4,1-7

Jsme na začátku nového kalendářního roku. Jakkoliv ten církevní rok začal adventem, nemůžeme a ani nechceme se vyvázat z přání, která si navzájem do následujícího roku dáváme. A právě při těchto přáních si uvědomujeme, co je naším snem, co je snem lidí okolo nás. Mohli bychom říci – království Boží. Ale tak trochu pokřivené, takové podle našich představ – království Boží bez bolesti, bez problémů, bez krizí, naplněné naší jistotou, naším zajištěním, které by nic a nikdo nedokázal narušit. Lidský sen, lidské přání.

Dnes tu máme před sebou dva texty, které do těchto našich snů mají hodně co říci. Mají hodně co říci do lidské budoucnosti. Mojžíš promlouvá k Božímu lidu před vstupem do zaslíbené země a první, co od něj slyšíme, je: „Až v té zemi zestárnete“. Až si zvyknete, až přestanete vnímat zázrak pobytu v ní a začnete vyhlížet něco lepšího – pak se začne váš život rozkližovat, protože si ho začnete zajišťovat různými modlami. Různými berličkami. Jejich shromažďováním, hromaděním, vlastněním. Ale toto není smyslem života v Boží zemi. To slyší Boží lid ještě předtím, než do ní vejde. Ve vlastnění není budoucnost lidské, naší existence.

Je to tvrdé slovo, protože následkem takového jednání je ztráta života v Boží zemi, ztráta té lidské budoucnosti, o které sníme. Rozptýlení mezi národy, rozptýlení, smíchání s hodnotami, které se do skutečného života míchat nemají. A nám je úzko. Co je vlastně ono tesání model, které toto vše způsobí? Dokážeme na tuto základní otázku odpovědět? Je to o to těžší, když do našeho starozákonního textu pustíme apoštola Pavla s jeho kritikou vztahu Božího lidu k Zákonu, tedy k tomu ústřednímu v židovské zbožnosti. Zákon byl neoddělitelnou součástí smlouvy s Hospodinem, Zákon nabízel cestu, jak zůstat v této smlouvě, jak nevypadnout ze života. A přece – nebo spíš právě proto – se může stát vztah k Zákonu kamenem úrazu. Jakkoliv židovský pohled na Zákon není legalistický, není záslužnický, může se takovým stát. A nám běhá mráz po zádech, protože tento problém známe i my jako křesťané – a dobře ho známe. Ze zvěsti o svobodném, osvobozeném životě k otevřenosti k druhému člověku se stává štít. Moralistní a často xenofobní ideologie hlásající cosi o pravé identitě a určující, kdo do této identity smí patřit a kdo ne, kdo je dobrý a kdo ne. Místo snahy o porozumění a pomoci ukazování prstem. Pročítáme příběh Ježíše z Nazareta a nevěříme svým očím, jak je možné z důrazů zvěsti a jednání tohoto Ježíše, který bořil hradby mezi lidmi a zastával se právě těch odlišných, udělat něco, co ubližuje lidem. Ideologii vlastnění.

„Budeš plodit syny a vnuky a dožijete se v té zemi stáří; zvrhnete-li se však a uděláte si tesanou sochu, zpodobení čehokoli, a dopustíte se toho, co je zlé v očích Hospodina, tvého Boha, co ho uráží, beru si dnes proti vám za svědky nebe i zemi, že v zemi, do níž přejdete přes Jordán, abyste ji obsadili, rychle a nadobro vyhynete. Nebudete v ní dlouho živi, ale budete vyhlazeni.“

Skutečně není jedno, co provádíme s Boží zvěstí a jak se k sobě chováme. O co se ale opřít, když nerozeznáme ani evangelium od tesání model? Máme jako Boží lid budoucnost? Neztratili jsme ji v době, když zažíváme ono „rozptýlení mezi kdejaký lid“? Neztratili jsme ji v tom promíchání hodnot, v tom zmatku normy vlastnění, která se nám plete do vděčnosti Pánu Bohu za život? V osobních vztazích, které pak prorůstají vztahy společenské, odráží se v politice. Zmatení hodnot, které nechává člověka zmítat se bez ukotvení v bouřích nejrůznějších krizí. „Tam budete sloužit bohům zhotoveným lidskýma rukama.“ Všemu tomu, co nepřesahuje lidský život a nemůže mu nabídnout výhled, přesah, odvahu, naději – navzdory situaci, ve které se ocitáme. „Poslužte si – tady je máte, ty své modly.“ Je to od deutoronomisty až poněkud ironické.

Ale to není konec. Řešení není podle toho našeho scénáře. Změna nepřichází zvenku. Nezmění se mávnutím ruky společnost, tento svět. Byli činěny pokusy, aby se změnil zvenku. Vnějším zásahem bez ochoty proměnit na prvním místě člověka, sám sebe. A tyto pokusy byly tragické. Stejně tak je iluzí si myslet, že se dá napravit lidský vztah zásahem zvenku – ta touha najít cestu tím, že podrobíme kritice všechno kolem a vzneseme nárok, aby se to změnilo. Nakoupíme všechno možné, změníme lidi kolem sebe, změníme partnera, změníme učitele svých dětí, vyměníme členy sboru, vyměníme faráře, spoluobčany, politiky – a pak bude všechno dobré. Vždyť to oni přece nesou vinu na naši situaci. Ne. Deuteronomista nabízí něco jiného - „odtamtud budete hledat Hospodina, svého Boha“. Ano, je možná změna, nemáme to vzdávat, není pravda, že veškerý pokus o spravedlivější společnost je iluzí a chybou. Není pravda, že by nešel zachránit lidský vztah. Ale na začátku je naše hledání Hospodina. Nemusíme se tedy bát, že by „rozptýlení mezi národy“ byl konec. Že by nebyla cesta ven z toho zmatku hodnot. To není pravda. Boží moc není vázána na určité místo, není vázána na určitý typ společnosti, není vázána na církev – natož pak na určitý typ církve. To, že se Boží lid ocitne uprostřed zmatků, to, že my žijeme uprostřed zmatků, to neznamená konec.

I odtud, a právě odtud, máme hledat Hospodina. Ano, je to jiné, než bychom si představovali ve svých přáních o životě v novém roce – a přece právě tady je naše místo, kde se máme ptát po Hospodinu, kde se nám může otevřít budoucnost. Kde se nám může otevřít pohled a srdce pro Boží zázraky. „Zdali jsme kdy viděli nebo slyšeli o něčem takovém?“ To už deutoronomista vidí svůj lid zpět v Boží zemi a i nám tak dává naději.

Nemusíme se bát. Nemusíme pochybovat, že by tato cesta do Boží země nebyla možná, že by nás Pán Bůh nevyslyšel, když k němu voláme, že by nás On sám nehledal. Vždyť právě to jsme si připomněli o vánočních svátcích a o tom nás ujišťuje i apoštol Pavel. Ano, potřebujeme jistotu, potřebujeme ukotvení. Potřebujeme vědět, že se mohu opřít, důvěřovat člověku vedle sebe. Potřebuji vědět, že můj život má budoucnost, smysl, který mě přesahuje. Bez toho skutečně nemůžeme žít a při poctivém pohledu na sebe sama, který nám nabídl deuteronomista i apoštol Pavel, rozpoznáváme, že takový život si nezajistíme, nevyrobíme, nekoupíme. Nemůžeme ho zajistit ani náboženskými výkony. Takový život můžeme pouze dostat a dostáváme darem. „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“

Smíme tedy žít – ne si brát život a určovat, jaký ho chceme mít. Smíme žít. Protože nám Pán Bůh nabízí svoji pomocnou ruku. Nabízí nám svého Ducha, který nás učí volat Abba Otče. Na jakémkoliv místě, v jakékoliv situaci. Nikde nejsme ztraceni, nic nám nemůže vzít možnost života. S našimi blízkými, ve sboru, v církvi, ve společnosti. Uprostřed zmatků a omylů, uprostřed zloby a nepochopení smíme vědět, že patříme Pánu Bohu, protože On chce být s námi. Smíme se pokoušet naplňovat zákon Kristův, smíme se pokoušet o odpuštění, vstřícnost. Smíme tak vytvářet společenství v našich rodinách i sborech, a tak proměňovat i svět kolem sebe, aby byl spravedlivější, humánnější, odpovědnější k lidem i k přírodě. Ano, máme přání, které si můžeme přát do nového roku, který je před námi. Máme ujištění, ve kterém můžeme utvrzovat jeden druhého. „A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“ Amen.