Jestli jde Pán Bůh s námi?
Kázání Petra Slámy v neděli po Nanebevstoupení Páně
1.čtení: Ex 34, 27-35 + J 16,4b-11 2.četní
Sk 1,1-14
O to jde v životě církve i v životě každého
z nás jednotlivě úplně nejvíc: jestli v něm Pán Bůh je s námi.
Jestli s námi je nebo není, se projeví v životě každého úplně jinak,
není na to jednotné poznávací znamení. Ale každý z nás jde pořád po ostří
nože toho, jestli jde s Bohem nebo bez Boha.
Když jsme si před několika dny připomněli nanebevstoupení
Páně, čtyřicet dní od vzkříšení – a deset dní před svátkem daru Ducha svatého –
byla to připomínka definitivní tečky za pozemskou cestou Pána Ježíše. Je to
svátek toho, že už Pán Ježíš se svými učedníky už není a nebude tak,
jako byl dřív. „… a oblak jim ho zastřel.“ (Sk 1,9) Co je na tom
k oslavování? My už vždycky budeme navždycky narážet na ten oblak, který
nám zastírá Pána Ježíše. Zkušenost prvních učedníků nikdy nebude naše. Naše
víra bude vždycky nejprve z druhé ruky. Z druhých úst, ze svědectví
apoštolů, ze slov Bible. Je s námi tedy Bůh nebo není, když Krista
mizejícího v nebi zastřel oblak? Když učedníkům zastřel oblak Pána Ježíše,
začali na tom být stejně jako my všichni, kteří už Ježíše v běžném životě
nepotkávají.
To ovšem připomíná situaci lidu Izraele, který je shromážděn
pod horou Sinaj. Mojžíš jim napodruhé přinesl dvě kamenné desky
s Desaterem. „Napodruhé“ proto, že tím skončil spletitý příběh, který měl
také svoje okamžiky zrady, hněvu, zklamání – ale také pokání, přímluv, obětí a
odpuštění.
Začalo to tím, že po čtyřiceti dnech od doby, kdy Mojžíše
odcházejícího na horu Sinaj (Ex 24,18) zahalil oblak, Izraelci znejistěli.
Mojžíš nikde a oni by chtěli boha, který by šel na jejich pouti před nimi.
Povolali Árona, aby vyrobil zlaté tele, obraz, který by jim zaručil, že tady a
teď je s nimi Pán Bůh. Od nedělní školy si v kostele vykládáme, že to bylo
špatně, když tak brzy odpadli k jiným bohům. Bližší čtení ovšem ukáže, že
v Áronově podání to měl být obraz Hospodinův. A slavnost, kterou před ním
uspořádal, byla také slavností Hospodinovou. Izraelci toužili po jistotě, že
jde Pán Bůh s nimi. Áron jim nabídl něco hmatatelného a viditelného, o co
se budou moci opřít ve své nejistotě. Lepší něco než nic, mysleli si možná
někteří, když slyšeli že toto zobrazení rohatého čtyřnožce je Hospodin, který
je vyvedl ze země egyptské, z domu služby. Připomeňme si: na počátku byl
strach, jestli je Pán Bůh s nimi. Všichni si dobře pamatujeme to vyprávění
o Mojžíšově hněvivé reakci, o rozbitých deskách a o rozdrceném teleti. Stojí
ale také za přečtení (Ex 32-34), jak pracně a opakovaně se při tom všem Mojžíš
za svůj lid přimlouvá. Odmítá nabídku, že by napříště Hospodin skoncoval
s Izraelem a vybudoval si nový lid z Mojžíše a jeho potomků. Na
počátku byla nejistota, jestli je Hospodin s námi. Právě o Boží blízkost
má nakonec lid přijít. Bůh se nechává oblomit, lid nevyhladí, dokončí
s ním započatou cestu a přivede ho do zaslíbené země. Stín zklamání,
puklina narušeného vztahu ale dál trvá. Mojžíš má lid uvést, jak zaslíbeno, „do
země oplývající mlékem a medem…“ „Já sám však,“ pokračuje Hospodin, „nepotáhnu
v tvém středu, protože jste lid tvrdé šíje, abych tě na cestě nemusel
zahubit.“ (Ex 33,3)
Všechny další snahy Mojžíšovy se pak tlačí na to, aby Boží
tvář, tedy Pán Bůh osobně, táhl dál s lidem. V ojedinělé události,
v Mojžíšově osamění s Hospodinem, Hospodin před Mojžíšem nechává
projít svou slávu, svou dobrotu. A přímluvce Mojžíš se neoddá vytržení,
neoněmí. Využije okamžiku k tomu, aby dál bojoval za svůj lid. „Jestliže
jsem Panovníku nalezl u tebe milost, putuj prosím Panovníku uprostřed nás,“
(Ex 34,9) jako by chytal Hospodina za onen zadní lem roucha, který mu předtím
bylo dáno spatřit. Mojžíš ví, o co jde v životě církve i každého
z nás jednotlivě úplně nejvíc: jestli v něm Pán Bůh je s námi,
nebo ne.
Boží odpovědí je to, že jako by vracel film o několik scén
dozadu: povolává opět Mojžíše na čtyřicet dní s prázdnými kamennými
deskami na Sinaj. Po těch druhých čtyřiceti dnech sestupuje opět Mojžíš
s deskami popsanými Božími přikázáními. Když se však přiblíží ke svému
lidu, první odpovědí je mu úděs, úžas a útěk. Mojžíš má proměněnou tvář. Někdo
to překládá jako rohy, které se mu na obličeji udělaly. Mohl to být Boží humor:
chtěli jste něco rohatého (tele), máte to mít (michelangelovského Mojžíše).
Mohlo jít o znamení moci, s níž teď svá slova mluvil. Anebo šlo o
svatozář, odlesk záře Boží, která na Mojžíšovi ulpěla. Ulpěla na něm svatost
Boží, stal se jejím zrcadlem.
Dejme si dohromady, co jsme až dosud pověděli: na počátku
byla nejistota, jestli je Pán Bůh s lidmi. Také Mojžíš, když slyší, že by
kvůli zlatému teleti Hospodin zrušil úzké společenství se svým lidem, prosí za
to, aby s nimi dál putovala Hospodinova tvář. A nyní se tedy, jistě
k nemalému překvapení samotného Mojžíše, Boží tvář zobrazila právě na
jeho, Mojžíšově tváři. Na Mojžíšovi, který dlouho, čtyřicet dní, mluvil
s Hospodinem – a teď od něj přináší jeho slovo, vyryté do kamene, přináší
jim Tóru, Boží učení, které je bude doprovázet a směrovat na cestě do zaslíbené
země.
Skutečné a reálné je ale vždy pouze to, co má meze, hranice.
„Když s nimi Mojžíš přestal mluvit, dal si na tvář závoj.“ Jakoby se
proměnil ve svitek Tóry, která se při bohoslužbách slavnostně vyndává ze
stánku, v něm se jinak zahalená přechovává. Mojžíš, přímluvce a
zákonodárce, se jako jedinec, jako historická postava, stává průhledným.
Uprostraňuje Božímu slovu, takže už nemá být znám podle svých dosavadních
lidských vlastností. Mojžíš právě jen jako ten, kdo rozmlouval
s Bohem a tlumočí jeho slovo, se sám stává Božím slovem. V této formě
půjde Pán Bůh dál uprostřed lidu. Ta potřeba, na kterou bylo falešnou odpovědí
zlaté tele, ta potřeba, která je ale v jádru dobrá – ta potřeba má být
napojena Boží blízkostí v Mojžíšových slovech.
Nanebevstoupení Páně je takovou rouškou, kterou je napříště
našim očím Pán Ježíš skryt. Jeho pozemský příběh skončil, má svůj rámec.
Odhalený a jasný ten příběh můžeme číst v evangeliu. Začal
v královském městě Betlémě, skončil nedaleko, v Jeruzalémě. Evangelium
Pána Ježíše čteme jako uzavřený, hotový příběh. Je to hotová věc, že
s Pánem Ježíšem přišlo nově mezi nás lidi Boží království. Je to hotová,
uzavřená věc, že tohoto Ježíše Římané ukřižovali, ale Pán Bůh ho vzkřísil
z mrtvých. Hotová věc je i to, že si ho, ukřižovaného vzkříšeného vzal
Hospodin k sobě, „… odkudž přijde soudit živých i mrtvých.“
S touto hotovou věcí ovšem nikdy nebudeme hotovi my. Na
celém světě, také zde v Praze, pořád v životě řešíme – a máme řešit
– tu důležitou otázku, jestli a jak s námi v životě je Pán Bůh.
Ptáme se tak v různých okolnostech života, v nemocech, které nás
bolí, v starostech, které se nám lepí na paty, v krizích, které nás
drtí, v kterých ale může být kus naděje, když nás taková krize donutí
vylézt z krusty své funkce, samolibě hýčkané role, z vystýlky svých
jistot, a jako nazí se ptát, jestli a jak s námi jde Pán Bůh. Tu otázku
klademe každý v trochu jiné situaci, a tak i odpověď, kterou uslyšíme,
bude u každého z nás jiná. Pro všechny nás společně ale platí: Příběh
Mesiáše Ježíše skončil, učedníci už ho pozemskýma očima neuvidí. Zaslíbil jim
ale svého Ducha, který bude ve společenství církve osvěžovat jejich vzpomínku
na Boží slovo, na jeho – Kristův – příběh. Jestli s námi Pán Bůh jde nebo
ne v našem životním příběhu, tím si často jisti moc nejsme. On ale
zaslibuje, že tam „kde se shromáždí dva nebo tři v jeho jménu, bude on
uprostřed nich.“ (Mt 18,20) Jako šel Hospodin od hory Sinaj se svým lidem
prostřednictvím své smlouvy, tak je i s námi všude tam, kde se nezkráceně
vypráví příběh o Ježíši Kristu. A tak si nechme poradit, jak to dělali
učedníci, kterým oblak zastřel jejich vzkříšeného Pána, až už ho pak nikdy
neviděli. Jaké byly jejich další kroky? Byli spolu, jedineční živí lidé, kteří
se znali jménem (Petr, Jan, Jakub, Ondřej…) – a svorně a vytrvale se modlili,
až jim byl po deseti dnech darován Duch svatý… To je, čeho je třeba i nám na
naší životní i sborové pouti: být spolu, znát se jménem a vytrvale se modlit.
Amen
Pane Bože na nebi, kam sis vzal svého syna Ježíše,
nenechávej nás zde osamělé, dávej nám svého Ducha svatého, když se scházíme ve
společenství u Tvého slova. Amen