Hřích nám už nevládne
Kázání Olgy Navrátilové na Vinohradech 25.4.2010
Ř 6,1-14
1 Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se
rozhojnila milost? 2 Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli -
jak bychom v něm mohli dále žít? 3 Nevíte snad, že všichni,
kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? 4
Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl
vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového
života. 5 Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na
jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. 6 Víme
přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané
hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. 7 Vždyť ten,
kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. 8 Jestliže jsme spolu s
Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. 9 Vždyť
víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už
nepanuje. 10 Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní
žije, žije Bohu. 11 Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu,
ale živi Bohu v Kristu Ježíši. 12Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se
mu zachce; 13 ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti,
ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a
své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. 14 Hřích nad vámi už nebude
panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí.
Milé sestry a milí bratři,
když je Boží milost zadarmo, není potom
naprosto jedno, jak jednáme? Víme, že Bůh odpouští – není proto lhostejné, zda
se snažíme žít podle Božích zákonů, nebo zda všechny pokusy vzdáme? Vždyť
nakonec jsme všichni hříšní a jinak žít neumíme. Nebo ještě vyhroceněji,
dovedeno do absurdních závěrů: Máme snad setrvat i nadále v hříchu, aby se
Boží milost mohla o to více projevovat?
Takto reagují Pavlovi posluchači na jeho
kázání o ničím nepodmíněné milosti, kterou Bůh nabízí každému člověku.
Na jejich rýpavé otázky odpovídá Pavel jasně
a zřetelně: Ne. V žádném případě. Pokud se takto tážete, tak jste vůbec
nepochopili, o čem je evangelium.
Máte totiž za to – vysvětluje Pavel svým
posluchačům – že evangelium je něco, co jde zcela mimo vás. Vyslechnete si
sice, že se už nemusíte obávat, že by se cokoli mohlo stavět mezi vás a Boha.
Jinak ale zůstává vše při starém. Byli jste dokonce pokřtěni – ale nechápete,
co křest znamená.
Nepochopili jste totiž – říká Pavel – že
teď, když už víme o Boží lásce a Božím vítězství nad hříchem a zlem, je vše
úplně jinak. Svět už nemůže zůstat takový jako předtím. A to ne proto, že svět
sám o sobě by se snad příliš změnil, ale že náš pohled je teď naprosto jiný.
Vidíme to, co jsme předtím neviděli – nebo, lépe: smíme vidět jinak.
Jaký byl tedy svět předtím? Byl to svět,
který leckdy nedával mnoho příčin k optimismu. Svět, kde často vítězilo
naše sobectví. Kde silní neberou ohled na slabé. Kde nevinní trpí a umírají,
zatímco pachatelé zla žijí poklidně a nepotrestáni. V tomto světě se dá
žít, pokud se člověk příliš nedívá nalevo a napravo a je připraven ke
kompromisům. Mnozí se tento svět snaží změnit a částečně se jim to i daří – ale
mnohdy to s jejich snahou nebo i s nimi samotnými končí špatně.
Ježíše tento svět ukřižoval. Je to svět, ve kterém Bůh mlčí, nebo už je úplně
mrtev.
Prázdný hrob ale tento svět radikálně
změnil. Bůh promluvil. Nedopustil, aby zlo a smrt měly poslední slovo. Vše, co
Ježíš učil, i to, jak Ježíš jednal, Bůh potvrdil. Základy světa spočívají na
lásce. Bůh je dobrý a v jeho očích je také svět dobrý a také člověk je
dobrý. Náš hřích na tom nic nezmění. Věříme-li ve zmrtvýchvstání Kristovo, víme
také, že ve světě už nevládne hřích, ale Bůh. I když to snad na první pohled
není patrné.
Proto smíme vidět svět jinak.
Ovšem nyní, moji milí – říká Pavel –
dejte pozor, co z toho plyne za důsledky:
Víme tedy, že hřích a smrt ve světě
nevládne – z toho ovšem vyplývá, že nemůžeme žít tak, jako by tomu tak
nebylo. Před zlem a hříchem už nemusíme sklánět hlavu, nemusíme se jich bát –
jak bychom potom ještě mohli chtít, aby určovaly naše jednání? Hřích ovládal
starého člověka. Hřích vítězil ve světě, který nic nevěděl o Kristově
zmrtvýchvstání. Bůh však odhalil bezmoc hříchu. Ukázal každému z nás, že
držíme-li se pevně jeho lásky, nemá už hřích proti nám šanci. Starý člověk byl
spolu s Kristem ukřižován – a nad mrtvým člověkem hřích už nemá žádnou
moc. Hřích dokáže pouze ničit a mařit. S tím, co už je mrtvé, si neporadí
– jenom Bůh přivádí k životu. Jsme mrtvi hříchu a on je mrtev pro nás.
Pravidla, která starému světu i starému člověku hřích vnutil, pro nás neplatí.
Pro hřích jsme mrtvi, žijeme nyní s Kristem. Žijeme podle jiných
pravidel, podle pravidel Boží lásky.
Jen to domyslete do důsledků, vyzývá
Pavel své posluchače: nemyslíte, že je potom naprosto absurdní, abychom chtěli
i nadále žít podle zákonů starého světa? A Pavla doplňuje jeho pozdější
vykladač Jan Zlatoústý, biskup ze čtvrtého století, názorným příkladem: Když
jsme se váleli v bahně a nevěděli jsme o tom, byli jsme spokojeni. Jakmile
jsme to ale zjistili – kdo z nás by chtěl v bahně i nadále dobrovolně
zůstat? Dříve nás hřích spoutával, vnucoval nám svoji vůli – a my jsme to
neviděli. Kristus nám ale přinesl svobodu – a teprve nyní vidíme, jak jsme byli
zotročeni. Jsme pokřtěni, říká Pavel, víme o Kristově vítězství – nemůžeme už
dále sloužit hříchu. Je proto nesmysl říkat, že je jedno, jak jednáme, když Bůh
stejně každému odpustí.
Neznamená to ovšem, že nakonec přeci jen
Boží milost není zadarmo? Nedostaneme se tak do nového zákonictví, do strachu
z toho, zda jednáme správně či špatně? Zda jsme skutečně odložili starého
člověka a oblékli nového? A nebudeme tak posuzovat i naše bratry a sestry?
Nepřináší křesťanství pouze nové, přísnější nároky na náš život a jednání? I na
život a jednání druhých?
Ne, milí bratři, milé sestry, není tomu
tak. Stará měřítka, podle kterých byl člověk posuzován, už neplatí a
v těch nových se už s hříchem nepočítá. Vždyť právě zákonictví
znamená, že nám stále vládne hřích a smrt. Hřích nám vládne tehdy, když na sebe
i na druhé pohlížíme podle toho, nakolik jsme schopni dostát vysokým požadavkům
kladeným na náš život. Pak totiž sebe i druhé soudíme vždy také s ohledem
na náš a jejich hřích. A dáváme potom hříchu zelenou, aby vztahy mezi námi,
druhými a Bohem ničil ve chvíli, kdy my nebo druzí selžeme. Jedinou cestou ven
je zkusit se dívat na Boha, sebe i druhé jinak.
Bůh nám ukázal, že už nic nemůže vstoupit
mezi něj a nás. Nemusíme mít tedy z Boha strach. Vztah Boha ke mně nemohou
ovlivnit ani moje výkony, ani moje úzkostlivá snaha jednat tak, abych před
Bohem obstála, stejně jako moje selhávání a slabost. Bůh nenechá můj hřích,
strach, bezradnost, sobectví – jakkoli jsou veliké – aby Bohu i mně vládly. Bůh
už pro nás nemusí být hrozící soudce, ale milující otec.
Vidím-li jinak Boha, mohu vidět jinak i
mě samotnou. Nemusíme už zavírat oči před tím, jací jsme. Nemusíme se činit
sami před sebou lepšími. Můžeme si přiznat, že často selháváme. Že nedokážeme
ze sebe vystoupit ven k druhému. Že nás zmáhá únava, strach, občas také
zášť, škodolibost, závist, snad i nenávist. Můžeme tak učinit právě proto, že
víme, že nám náš hřích už nevládne. Už před ním nemusíme utíkat. Jsme-li
v Božích očích spravedliví, náš hřích, který nám i nadále občas pořádně
zaneřádí naše vlastní nitro, je bez významu.
Vidím-li jinak Boha i mě samotnou, vidím
pak jinak i druhé. Nemohu si už nechat zkazit můj vztah k nim hříchem,
jejich či mým. Máme odpouštět a sami smíme odpuštění přijmout. Teď už nejde
druhé soudit. Pokud je soudíme, dáváme zvítězit hříchu, který tak staví mezi ně
a nás nepřekonatelnou zeď. Často, pravda, jsou naše vztahy narušeny, nejsme si
schopni navzájem odpustit či překonat vzájemné antipatie – ale máme vědět, že
to tak nemusí a nemá být.
A právě tento nový pohled mění nás samotné,
druhé lidi i svět, v němž žijeme. Neděje se tak jakoby mávnutím kouzelného
proutku, ale pozvolna. Ani křest, ani přiznání se k Bohu a Ježíši Kristu
neznamená, že bychom byli najednou jiní, lepší. Ale víra v to, že ve světě
přes všechno vnější zdání nezvítězí zlo a hřích, že nad tím vším stojí dobrý a
milostivý Bůh, nám dává odvahu a naději jednat a žít jinak.
Zlo a hřích nás vždy znovu dostihují,
přepadávají a ničí, ale my se jich nemusíme bát. Můžeme se k nim postavit
čelem. Ďáblovi se můžeme spolu s Lutherem směle smát do očí. A to i při vědomí,
jak mnoho škody hřích a zlo ve světě napáchaly a stále páchají. To není laciný
optimismus a lehkověrná naivita, to je naděje čerpaná z toho, že Bůh
vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých. A že já, druzí i celý svět máme na tomto
vzkříšení podíl. Amen.