Naděje je nám třeba

Kázání Miloše Rejchrta v neděli 24.1.2010 na Vinohradech

Mt.8,23-27 (perikopa 5. neděle po Kristově narození)

„Rozvesel se duše má, strážné oko Tvůrce tvého nespí ani nedřímá“ - tak to zpíváme v jedné písni. Teď jsme ale četli, že Ježíš, syn Boží, netoliko dřímal. „Aby pravé člověčenství bylo dokázáno, spal jest na lodi“ – tak to ve svém kázání na tuto perikopu napsal M.J.Hus a vystihl tím něco podstatného. „Člověčenství naše, veselme se, ráčil vzíti na se, radujme se“, tak jsme o Kristu Pánu před měsícem vyznávali. K našemu člověčenství patří také spánek, a tak i pravý Bůh a pravý člověk usnul spánkem spravedlivých a dobře se mu spalo.

Ježíš Nazaretský, v Betlémě zrozený, je ten Immanuel, "S námi Bůh", sdílí s námi radost i smutek, nic lidského mu není cizí, ani únava. On nám rozumí i tehdy, když jsme unavení, vyčerpaní, vyhaslí a nejraději bychom všechno zaspali.

Při plavbě přes Genezaretské jezero vypukla bouře. Bouře je nejen povětrnostní úkaz, ale též symbol. Poněkud otřepaný, ale výstižný. Bývají někdy bouřné časy, vypuknou bouře lidu, nejen stínadla se bouří, bouří se i národové proti pomazanému Hospodinovu. Anebo se dějí všelijaká zemětřesení a otřesné věci, což v případě loďky se spícím Ježíšem na palubě je totéž. Znenadání se strhl doslova velký seismos, velký otřes. Z ničeho nic námi něco zmítá, až ztrácíme půdu pod nohama. Loďka je přikrývána vlnami, co má být vespod, dostává se nahoru, to temné a živelné začíná mít vrch, zavířilo se v hlubině, rozevřela se propast. Když jdou učedníci budit spícího Mistra, sotva je lze označit za šiřitele poplašných zpráv. Oni realisticky vyhodnotili situaci. Jsou chvíle, kdy je zřejmé, že loď už břehu nedosáhne, ani ta rybářská loďka, ani Titanik, ani vesmírná loď. Když vlny už přikrývají loď, je to na S.O.S. Pane, zachraň, hyneme, telegraficky výstižně volají učedníci.

Když všelijací postiženci k Ježíši volají, Ježíš je vyslýchá. O kapitolu dál volají v Matoušově evangeliu dva slepci "Pane, smiluj se," což je skoro totéž jako "Pane, zachraň". V případě slepců Ježíš položí kontrolní otázku, zda skutečně věří, že on tak může učinit. Ano, zní jejich odpověď a Ježíš je uzdraví se slovy „Ať se vám stane podle vaší víry“. Podobně, vlastně stejně, volají učedníci. I jim se dostane záchrany, ale ne pochvaly. Ještě vleže, než vstane, Ježíš reaguje dost nevstřícně, jako člověk, jemuž není milé, že byl vzbuzen. „Proč se tak bojíte, malověrní?“ Ježíš se ptá, pokládá otázku.

My kazatelé trpíme zlozvykem, že když se Ježíš ptá, vykládáme jeho otázky jako otázky čistě řečnické, jako by Ježíš pořád jenom něco tvrdil, zvěstoval, káral, utěšoval, ale neptal se. Jenže on se hodně často ptá. V tomto případě se ptá: Proč jste tak bázliví, co je důvodem vašich úzkostí, z čeho to vlastně máte strach? Snad má jeho otázka nastartovat naše další ptaní: Bojíte-li se, že zahynete, co je pro vás zahynutí? Co je pro nás život a co smrt? Jak jste připraveni na to, že všemu se přibližuje konec? „Byť se mi pak dostalo i jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi“ – umíme vůbec ještě ten 23. žalm, věříme mu, chceme mu věřit? Lékař duší našich se ptá, abychom se jeho otázkami obírali a na odpověď přišli sami.

Když však Ježíš říká „malověrní“, to už se neptá, nýbrž známkuje. Máte málo víry. Mohli či měli byste jí mít více. Zvláštní slovo: Ježíš zde připouští, že není jen víra a nevěra, buď anebo, ale že víra bývá odstupňovaná, od malé až po velkou. Čím větší, tím lepší, ale i malinká víra je lepší než nic. Stupně víry ale umí posoudit jenom on, a proč se mu zdála třeba víra římského setníka tak veliká, že takovou v celém Izraeli nenalezl, to nevíme. S výjimkou těch, kterým Ježíš za svého pozemského působení pověděl, jak jsou na tom, se to my všichni dozvíme až na posledním soudu a asi se budeme dost divit. Zatím se musíme spokojit s tím, že stupnice na našich měřidlech víry jsou velmi nepřesné a možná že klamou úplně.

Přesto však zůstává otázka, proč Ježíš hodnotí víru žadonících slepců jako divotvornou, víru setníka jako jedinečnou, zatímco víru svých učedníků hodnotí jako hodně malou. Snad ten rozdíl je v tom, že komu bylo více dáno, od toho bude i více požádáno. Učedníkům byla dána přítomnost Mistra, oni jsou s ním, oni nastoupili za ním do jedné loďky, oni jsou povoláni k následování. Jsou Ježíšova družina, vlastně první Kristova církev. A církev nemá co volat „Pane, hyneme, zachraň.“ Vždyť on je s nimi, oni jsou s ním, takže jsou zachráněni, sama Mistrova přítomnost je spása a záchrana. Církev sama se zachraňovat nemá, ani na volání „hyneme“ nemá nárok, přece je tu od toho, aby naslouchala svému Mistrovi, poslouchala ho, když mluví, a když spí, nechala ho spát. Však brány pekelné nepřemohou církev Kristovu, i když některá lodička třeba nevydrží a půjde ke dnu.

Už ve II. století po Kristu byla církev vykreslována jako loďka na rozbouřeném moři, a to nejspíše pod vlivem této příhody ze života Ježíše a jeho učedníků. Loďka je zmítána, církev pronásledována, vlastně od samého začátku to vypadá, že církev končí. Pořád nějaké vnitřní spory, rozklad zevnitř, nepřátelství, ba i perzekuce zvnějšku. Její osádka krom toho je bázlivá, neumí poručit ani svému strachu a má malou víru. Ale na té lodi je Kristus, ten umí poručit i větru a moři, a víry má na rozdávání. Jsme s ním na jedné lodi, takže nezahyneme. On je přece vzkříšení i život, a kdo věří v něho, byť pak ho vlny pohltily či jinak umřel, živ bude. Zůstat s Ježíšem na jedné lodi, to je to, oč tu kráčí.

M. J. Hus píše v Postille, že vzhledem k trvale neklidné hladině moře, k přílivům a odlivům vrtkavého štěstí tohoto světa, jímž někdy člověk jest povýšen a někdy ponížen, „ jest třeba pevně v naději Boží seděti.“ Naděje nás totiž chrání před „mořskými ochechulemi, jenž jsou sladká pokušenie“.

Vida, už mistr Jan věděl, že jednou jsi nahoře, jednou dole, nikde nic pevného, cloumá to s námi i uvnitř nás samých, tam se také odehrávají všelijaké bouře, vzdouvá se hladina, nebezpečné ochechule dorážejí. Bránit se lze pevným usazením v Boží naději. Ano, naděje je nám třeba nyní i vždycky, naděje ještě víc než kormidelnického umění a jiných dovedností. Je nám třeba v Boží naději pevně usazeného výhledu, že vichřice hněvu přejdou a bouře se utiší.

Ježíš pohrozil větru a moři a nastalo veliké ticho. Takové i na poslech krásné, zvukomalebné „Galéné megalé“, to je vzácné slovní spojení a objevuje se v Bibli jen v souvislosti s tímto divem Ježíšovým. Galéné megalé, jaká nádhera a jaký klid, moře už neškodí, ochechule dávají pokoj, hladká je hladina, hladina hladí…

Byla velká bouře, bylo to otřesné. Když ale Ježíš vstane a promluví, všechno se zklidní, nastává pokoj, pokoj Boží, převyšující náš rozum. Když jednou nastoupíme do plavidla s Ježíšem, smíme se spolehnout, že když jsme dole, budeme zase nahoře, když to námi zmítá, otřásá se, Boží pokoj je nablízku. Však jsme-li s Ježíšem, nic nás nemůže odloučit od lásky Boží, ani smrt, ani život, natož nějaká bouře. Amen.