Kdo se neděsí, nechává Boha být opravdu Bohem

Novoroční kázání Ester Čaškové na Vinohradech (1.1.2010)

Jozue 1,1-9

Po smrti Mojžíše, služebníka Hospodinova, řekl Hospodin Jozuovi, synu Núnovu, který Mojžíšovi přisluhoval: ² "Mojžíš, můj služebník, zemřel. Nyní tedy vstaň a přejdi s veškerým tímto lidem přes tento Jordán do země, kterou dávám Izraelcům. ³ Dal jsem vám každé místo, na které vaše noha šlápne, jak jsem přislíbil Mojžíšovi. ⁴ Vaše pomezí povede od stepi a tohoto Libanónu až k veliké řece, řece Eufratu, podél celé země Chetejců až k Velkému moři, kde zapadá slunce. ⁵ Po všechny dny tvého života se proti tobě nikdo nepostaví. Jako jsem byl s Mojžíšem, budu i s tebou. Nenechám tě klesnout a neopustím tě. ⁶ Buď rozhodný a udatný, neboť ty rozdělíš tomuto lidu zemi v dědictví, jak jsem se přísežně zavázal jejich otcům, že jim ji dám. ⁷ Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš, můj služebník. Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo; tak budeš jednat prozíravě všude, kam půjdeš. ⁸ Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. ⁹ Nepřikázal jsem ti snad: Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš?" ¹⁰ I přikázal Jozue správcům lidu: ¹¹ "Projděte táborem a přikažte lidu: Připravte si zásobu potravin, neboť po třech dnech přejdete tento Jordán a půjdete obsadit zemi, kterou vám Hospodin, váš Bůh, dává do vlastnictví."

Milí bratři a sestry, když něco pomíjí, vždycky něco nového nastává.

Nevýhodou je, že to minulé známe, ale nevíme, co je před námi. Jdeme do neznáma. Pro někoho výhled dobrodružný plný očekávání, pro jiného úzkost a obavy.

Na prahu zaslíbené země umírá Mojžíš. Jak to bude dál? Když umírají vůdcové Božího lidu, nepomíjí Boží vedení. Bůh si našel Jozua, věrného pomocníka Mojžíšova. Ten teď přebírá štafetu. Navazuje na minulost. Bible často připomíná to, co bylo: Jako jsem byl s Mojžíšem, budu i s tebou. Víra dělá zkušenosti, kterých se nechce vzdát, které jsou důležité a je dobře si je připomínat. Naše vlastní minulost, to, co jsme prožili v minulém roce – to jsou důležité stavební kameny. Ale není to to nejdůležitější. V minulosti putujícího Izraele, stejně jako v našich minulých dnech a měsících byla selhání. Bylo by čeho litovat Ale my nejsme určení jenom tím, co bylo. Víra přece směřuje do budoucnosti. A budoucnost není prázdný papír. Je zaplněna zaslíbeními, příslibem Božím. Ne našimi novoročními závazky, ale Božím závazkem: Jako jsem byl s Mojžíšem, budu i s tebou. Bůh se pro nás rozhodl. To můžeme slyšet s těch dávných vyprávění. Už tehdy, už kdysi a stojí si za tím. Tuhle štafetu Jozue přebírá, štafetu Boží věrnosti, která trvá od pokolení do pokolení. V tom pomíjivém čase, který mění letopočty, v čase, který přináší smrt jedněch a narození jiných, v neustálém pohybu vesmíru je něco, co nepomíjí, co má trvalou platnost a s čím se dá počítat: Boží věrnost, Boží sliby, Boží náklonnost k člověku. A jako napřažená ruka z druhého břehu dodává člověku odvahu skočit.

Někdy se víra v Boha prezentuje jako odevzdanost, spočinutí v Boží náruči, takové sladké nicnedělání – jen spoléhání na to, že to Pán Bůh nějak zařídí. Ano, jsou takové chvíle, kdy je odevzdanost projevem hluboké důvěry. Ale Jozuův příběh ukazuje, že víra znamená také aktivitu. Splnění náročného úkolu. Riziko. Boží povolání ke službě vyžaduje odvahu i rozvahu, prozíravost. Je tu Jordán. Rozvodněná řeka v hlubokém korytě je smrtící živel. Pro lid přicházející z pouště je to překážka naprosto nepřekonatelná Určitě měli chuť to vzdát. A navíc nejdou do prázdné země: Kananejci bydlí v opevněných městech. Dobytí a obsazení zaslíbené země nebude legrace

Před námi jsou také úkoly, problémy, se kterými se musíme vyrovnávat. A to nejen ty úkoly běžného života – ale i úkol daný víře: Chop se věčného života! Možná před sebou také vidíme něco jako Jordán, překážku, díru, která nám bere odvahu a přemýšlíme, jestli to má vůbec cenu se o něco pokoušet. Jozue a spolu s ním celý lid mohl promarnit svou velkou šanci a nechat zaslíbenou zemi jen v mlžném oparu dálky jako nedobytný ideál. A jenom lítostivě vzdychat nebo možná nadávat, že jim to Bůh víc neusnadnil.

Bůh nám život neusnadňuje. Nedělá za nás životní rozhodnutí. Ponechává nám naši svobodu rozhodování – i s rizikem omylů a ztrát. Ale dodává odvahu k  tomu, abychom svou svobodu zrealizovali, abychom to zkusili. Nic nedělat nebo sebou jen tak nechat postrkovat, kam mě vítr zavane, to není život svobodného Božího tvora.

Jozue slyší: vstaň, vzchop se a přejdi! Nenechám tě klesnout, buď rozhodný a udatný. Dal jsem vám každé místo, na které vaše noha šlápne. Oni stojí na druhém břehu, jen se dívají, nedobyli ještě ani proužek země, ale Bůh říká: Už jsem vám ji dal. Ale musíte na ni šlápnout. Se svým příslibem je Bůh napřed. Drží to pro nás a čeká, že my si pro to sáhneme. Nabízí svoje společenství, svou přítomnost, svoje odpuštění, dary svého Ducha – i život věčný – a čeká, že my po tom skočíme, že si vezmeme, že se nenecháme zbytečně prosit.

To je povzbuzení k odvaze zkusit to, nebát se. Když víme, že nás čeká něco pěkného, velkého, motivuje nás to, dostává do pohybu už dnes, i když se to splní až zítra. A o to ve víře jde. Bůh nás svým zaslíbením motivuje k tomu, abychom žili aktivně, abychom se nebáli budoucnosti, abychom do toho šli s odvahou – protože: Pán tvůj Bůh je s tebou ve všem, co budeš činit.

Jozue si to nese už ve svém jménu, které známe z novozákonní podoby velmi důvěrně: Jozue = Ježíš a znamená: Hospodin vysvobozuje. Na to se spolehni. Ne na svou šikovnost, na svou taktiku, na svoje vůdcovské schopnosti. Však také není řeč o žádných manévrech, o tom, jak se přebrodit nebo jaký most postavit. Je řeč o poslušnosti božího zákona: Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš. Neodchyluj se od něj napravo ani nalevo. Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst, Rozjímej nad ním ve dne, v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě.

Tak, jak je nám tu scéna před přechodem Jordánu vylíčena, je vyprávěna až mnohem později: v době exilu, v době, kdy tohle všechno, co měli na dosah a co pak také dostali, už Izraelci promarnili. Boží lid přišel o zaslíbenou zemi a byl z ní vyhnán. Přivolal na sebe soud svou nevěrou a neposlušností. Boží dary si sice nemůžeme zasloužit, ale můžeme je promrhat. Proto Jozue slyší tak naléhavou výzvu k poslušnosti: neodchyluj se, drž se mého slova, rozjímej nad ním, buď se mnou v kontaktu. A to je úkol i pro nás: v pohledu dopředu, do budoucnosti má být naší hlavní starostí, abychom neuhnuli od Boha a jeho vůle. Abychom se ptali: Co ode mne Bůh čeká? Může Bůh přitakat k tomu, co dělám? Jistě je důležité, abychom byli zdraví, dobře pracovali, měli úspěch, abychom si to i ono mohli pro radost dovolit. Ale držím stopu – jako lyžař? Stopu, na které se můžu setkat s Bohem? Na které mě on chce vidět? A když tuším, že se odchyluju, protože je mi něco milejší, ale je to vedle téhle Boží stopy, nevejde se to do jeho zákona, je to mimo něj, nesouhlasí to s ním, pak bych měl být připraven se toho vzdát. Neodchyluj se napravo ani nalevo! Rozjímej nad tím, co je tam psáno.

Věřící člověk nemá být ani naivka, který věří kdečemu, co slyší, ani fanatik, který jede prstem po písmenkách a chce to plnit přesně tak, jak je psáno. Dostali jsme svobodu uvažování, rozhodování, rozjímání. Nemáme ustrnout, máme hledat, ptát se, zkoumat. Ve svobodě Ducha, která bere ohled na bližního a nešlape po jeho svědomí. Svoboda svědomí, svoboda ptaní se, svoboda rozhodování – to je to, k čemu je i Jozue vyzýván. A má podmínky k tomu, aby se mohl rozhodovat odvážně. Může na sebe vzít riziko – i zodpovědnost za celý lid. Protože ví, že to není jeho vůle, že to nejde na jeho triko, ale že odvaha jít i do věcí, které se zdají předem ztracené, je projev důvěry v Boha, který si tvoří lid z ničeho. Poslušnost vůči Bohu je způsob, jak praktikovat odvahu a statečnost.

Nevíme, co se v tomto novém roce stane. Bůh zůstává ve svém jednání v dějinách Bohem skrytým, nevidíme mu do karet. Ale po Vánocích už víme, s jakým Bohem máme co do činění. Protože je na naší straně, můžeme si dovolit být v klidu a zároveň mít kuráž. Možná bude pro někoho z nás tento rok rokem těžkých zkoušek. A to, jak se budeme chovat i v těch těžkých situacích ukáže naši víru. To, co přijde, berme jako příležitost Bohu ukázat, že mu věříme. Že se spoléháme na jeho sliby a svěřujeme se do jeho rukou. Vezmeme-li vážně, že ta naše zaslíbená země už nám také patří, i když jsme do ní ještě nevstoupili, pak necháme Pána Boha v klidu rozhodovat. A naše utěšenost, vyrovnanost, vnitřní pokoj je způsob, jak můžeme Pána Boha chválit. Kdo se neděsí, nechává Boha být opravdu Bohem. Právě když dovolí, aby se nám to či ono nepovedlo, bude nám možná nablízku nejvíc. Amen