Bůh nás očekává tam, kde se dává nalézt
Kázání Ester Čaškové při slavnosti konfirmace 29.11.2009 - 1.
adventní neděle
Žd 10,21-25
Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří,
odvážit vejít do svatyně 20 cestou novou a živou, kterou nám
otevřel zrušením opony - to jest obětováním svého těla. 21 Máme-li
tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, 22 přistupujme před
Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého
svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. 23 Držme se neotřesitelné
naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. 24
Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. 25
Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale
napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.
Možná si řeknete: je potřeba už při slavnosti
konfirmace mluvit o tom, že mnozí konfirmandi společná shromáždění opustili?
Ale ona je to starocírkevní perikopa na první adventní neděli! Je to vybídnutí
pro nás všecky. Máme být realisty a vědět, že k cestě víry můžeme jenom
zvát. Staré i mladé. Zvát a ukazovat, že je to cesta, která stojí zato. Někde
vepředu tušíme cíl, smysl a naplnění. Všichni – i lidé nevěřící někam směřují,
něco vyhlížejí, na něco se těší. Jako křesťané vyhlížíme setkání s Bohem.
Náš život ještě není spočinutí, ale hledání, usilování, odvažování se a
zkoušení. A taky mnohé zápasy nejistoty.
Vy mladí se budete možná v příštích letech
hodně ptát: Jak je možné prožít smysluplný a završený život? Jak to vypadá,
když chci s Pánem Bohem počítat? Často si lidé myslí, že je to naše
rozhodnutí, jestli chceme s Bohem něco mít. Starozákonní pozadí toho
dnešního textu nás vyvádí z omylu. Hříšníci se přece nemohou sami odvážit
obrátit se na Boha. Od Boží hory Sinai se museli držet dál, aby nezemřeli,
protože Bůh je spalující oheň. A do svatyně v chrámu směli jenom kněží, do
svatyně svatých pak pouze velekněz, a to jen jednou za rok. Prostor beze
světla, jako místo Božího přebývání, byl oddělen závěsem, aby bylo jasné, že
Bůh má odstup od svého lidu. Je svatý, nedotknutelný, není přístupný kdykoliv a
komukoliv. Teprve na Velký pátek se to změnilo. Ve chvíli Ježíšovy smrti se
chrámová opona roztrhla odshora až dolů. (Mt 27,51). Ježíš vstoupil do svatyně
jako velekněz a zároveň oběť. Jeho krev byla vylita jako oběť za hřích celého
světa… A Bůh tuto oběť přijal a distanci mezi sebou a lidmi kvůli Kristu
zrušil… A tak my – pokud jsme „v Kristu“ (tedy věříme v něj jako svého
Zachránce a Pána) můžeme v Kristově jménu před Boha. předstoupit. To je
smysl křtu. Přístup k Božímu trůnu máme skrze Ježíšovu oběť. A tak se
smíme odvážit „vejít do svatyně“, smíme se objevit před Bohem beze strachu a
studu, bez nejistoty, jestli budeme přijati nebo ne.
Naše cesta k Bohu je Ježíš. (On to taky
sám řekl: Já jsem ta cesta… Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.)
A v tom je potěšení věřícího člověka, že není sám svůj, nepřichází
k Bohu ve svém jménu, ale ve jménu svého Spasitele Ježíše Krista. Ve křtu
jsme byli ponořeni do jeho života a při přijímání chleba a kalicha se stáváme
nádobami jeho svátostné přítomnosti a tak jsme s ním spojeni. Kristus šel
kvůli nám k Bohu, a proto my smíme k Bohu také – skrze něho a s ním
a v něm.
Když autor téhle epištoly vysvětlil, co Kristus
je a co pro nás dělá, vybídne posluchače, aby z toho vyvodili důsledky: přistupujme
tedy k Bohu, držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme a mějme zájem
jeden o druhého. Výzvy a napomenutí jsou potřeba pořád znovu. Vždyť se
známe. Sváteční chvíle pominou, na křtiny nebo konfirmaci zapomeneme, ale
pokušení jsme vystavováni pořád znovu. Svádí nás k tomu, přestat na Pána
Boha myslet a spoléhat na něj. Raději se učíme spoléhat sami na sebe. A proto
apoštol říká: držme se toho, co vyznáváme. Nepouštějme to z hlavy
ani ze srdce. Pokusme se to, co jsme slibovali, aktualizovat a uskutečňovat.
Vyznání víry je formulování toho, oč nám jde, na čem stavíme. Pokaždé, když
víru vyznáváme, měli bychom si připomenout svůj křest, to, že jsme svůj život
spojili s Bohem. A že potřebujeme stále dál ukazovat cestu, abychom
nezabloudili a neumdleli. „Držme se toho, co vyznáváme“. Víra má získat
konkrétní podobu, nestačí jen vyznávat slovy, ale i postojem, životním
zaměřením. Lidé, mezi kterými žijeme, mají vědět, čemu věříme, čím se
poměřujeme a komu patříme.
Ale víte, že vyznání není důležité jen pro nás
a naše okolí? Je to zároveň chvála Pána Boha. Je to způsob, jak mu můžeme dát
najevo vděčnost. A věřte, že se z toho Pán Bůh moc raduje. Jako když
pochválíte dítě, že se umí dobře chovat a ono řekne: To mě naučila maminka! To
je pro maminku velké zadostiučinění. Naše vyznávání je pro Boha důležité. Je to
odpověď na všecko, co pro nás dělá, poděkování za Kristovu oběť, je to odpověď
na slovo, které se nás nějak dotklo. Vyznání je rozvinuté Amen, kterým sbor
přitakává Božímu dílu a chválí ho.
Naším problémem je ovšem vytrvalost. Je tak
obtížné u něčeho vydržet. A s vírou je to stejné. Po počátečním nadšení
začne člověku život v církvi připadat nudný, všední, málo zábavný – a
přitom kolem je tolik jiných možností! Také ho třeba odradí, že se i
v církvi setká s pýchou, ješitností, chamtivostí a sobectvím. Musíme
přiznat, že jsme stále ještě hříšníci. A proto tu jsme. Nedrží nás však
pohromadě sympatie nebo naše vlastní kvality, nýbrž kvality Boží. Bůh je věrný,
i když my jsme nevěrní. Bůh je ta červená nit, které se církev v běhu
staletí stále drží a znovu a znovu se k ní vrací a ručkuje po ní dál.
Autor epištoly Židům povzbuzuje právě ty, kteří už jsou unavení, znejistělí
představou, že možná doufají zbytečně. Že je nic nečeká. Víra je náročná právě
v tom, že vyhlíží. Že nemá nic v ruce. Ten Den Kristův se teprve
blíží. My se ale můžeme opřít o Boží spolehlivost. Proto si taky vyprávíme
pořád dokola biblické příběhy, protože svědčí o tom, jak to Pán Bůh ani
s těmi pochybovači nevzdává. Ten, kdo nám dal zaslíbení, JE věrný! Církev
nestojí na své vytrvalosti, ale na věrnosti Boží. Té se můžeme držet.
A právě pro chvíle nejistot a váhání dostáváme
církev jako záchranné lano, abychom se měli čeho držet. Je tu sbor, další lidé,
kteří věří, vyznávají a zápasí stejně. A proto směřuje ta třetí výzva
k tomu, abychom vůči sobě nebyli lhostejní, abychom církev společně
tvořili! Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se! Není to jen
mezilidská soudržnost. Je to starost o víru a naději druhého člověka. Nemáme se
vzájemně mistrovat a hlídat, ale dodávat si odvahy – třeba právě svým
vyznáváním, sdílením. Můžeme to dělat v jistotě, že tam, kde jsou dva – je
uprostřed nich jako ten třetí Ježíš sám. Kristus je Pánem nad „domem Božím“,
jeho zaslíbení se týkají společenství. Náš individualismus mnohdy vede
k tomu, že víru chápeme jako soukromou věc, hodnotu pro sebe, pro vlastní
potěšení. Kristus jako velekněz je ovšem obětován za Boží lid! Přistupujme
tedy společně před Boží tvář. Nezanedbávejte společná shromáždění.
Nechtějte si usurpovat Pána Boha jen pro sebe. Víra není věc soukromá! Spojuje
nás s druhými ještě na docela jiné rovině než sympatie a společné dílo.
Někteří měli už tehdy dávno ve zvyku zanedbávat shromáždění. Nemusíme zoufat
nad stavem církve dnes. Ono totiž vposledu nejde o církev, ale o to, že ti,
kteří shromáždění opouští, škodí sami sobě. Ten, kdo odpadá, promarní
zaslíbení. Kdo opouští církev, opouští Krista. A kdo nemá Krista, nemá cestu
k Bohu. Není to ponecháno na naší libovůli, jestli budeme součástí církve
nebo si vystačíme se svou vírou sami. Duchovní konzumenti, kteří se nechtějí
sdílet s druhými, časem odpadnou. Bůh nás očekává tam, kde se dává nalézt,
ne tam, kde my si vymyslíme. Máme zůstávat ve shromáždění církve, kde Kristus
ve svém slovu a svátostech spojuje nebe a zemi.
Přicházejte tedy. Je to nápadný obrat
adventního zvěstování, které hlásá: Bůh přichází. Ale už Jan Křtitel přece
vyzýval: Obraťte se k Bohu, neboť Bůh už je na cestě k vám.
Přicházejte, abyste se s ním neminuli. Jsme zváni projít dveřmi, které se
otevřely. Kristus přichází, a proto můžeme přicházet před Boží tvář i my.
Očekávání – to je způsob našeho svědectví a našeho vyznání dnes. Nežijeme
jako křesťané proto, aby se nám nebe otevřelo, ale protože se nám už otevřelo.
Ke sdílení této víry a naděje zveme dnes i vás, milí konfirmandi. Amen.