Moje očekávání se upíná jen k tobě
Kázání br. profesora Pavla Filipiho na Vinohradech 13.4.2009
Čtení Zj 21,1-4
Iz 25, 6-9
Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům
hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a
přečištěné. Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy,
přikrývku, která přikrývá všechny pronárody. Panovník Hospodin provždy
odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země;
tak promluvil Hospodin. V onen den se bude říkat:
"Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to
Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás
spasil."
Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy…a
setře slzu z každé tváře. Já nevím, jestli je to zvykem ještě dnes, ale
vzpomínám si, že dříve si závojem zakrývaly tvář ženy ve smutku. Bylo tomu tak
i v Izraeli, a nejen u žen, i muži si zahalovali tvář, když truchlili.
Zahalená tvář – smutek. A když někdo závoj zvedne nebo odstraní, co uvidíme?
Slzy. Jsou tam, jsou občas na každé tváři, jsou tam. Ale nebudou. Setře slzu
z každé tváře. Neřekne: Nebreč! Ale setře slzy. Ba více: Zbaví pláč jeho
příčiny: Panovník Hospodin provždy odstraní smrt.
To je zajisté řeč obrazná, je to svého druhu poezie. Poezií
je celý tento oddíl, který začíná tím, jak Hospodin pozve zástupce všech národů
na svou horu Sijon na skvělý banket. Předloží jim to nejlepší menu: „hostinu
tučnou, s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné“. Nás by myslím jídlem tučným příliš neuctil, my víme něco o cholesterolu – ale
pro lidi tehdejší doby a krajiny byl pokrm tím vzácnější, čím byl tučnější.
Mohutná vize slavné Boží hostiny pro všechny národy. Považte: Ještě před chvílí
stejný prorok hlásal, že pohanské národy budou trestány – a za chvíli, druhým
nádechem oznámí, že „Moáb bude zašlapán jako sláma do hnoje“ (10). Zde však:
společné stolování pro všechny národy. A my víme, co to znamená: u společného
stolu končí rozbroje a nepřátelství, prožíváme to znovu a znovu při Večeři
Páně, dnes to také prožijeme. Mohutná vize, jak nejen lid izraelský, nýbrž
všechny národy budou putovat na slavnost do Jeruzaléma, na horu Sijón. Už
jednou takovou vizi prorok Izajáš líčil: „Mnohé národy půjdou a budou se
pobízet: Pojďme, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova…I překují
své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože, pronárod nepozdvihne meč proti
pronárodu, nebudou se již cvičit v boji“ (2, 3nn).
Krásná poezie, jen co je pravda. Hezky se to poslouchá. Ale
také nesplněné přání proroka z 8. století před Kristem. Nesplněné ještě
ani v 21. století po Kristu. Neboť stále pozvedá národ proti národu meč,
anebo spíše rakety a bomby, a národy se ještě pořád nepřestaly cvičit
v boji.
A stejně je to i s tou smrtí. „Panovník Hospodin
provždy odstraní smrt“, pohltí, spolyká. My máme jiný pocit: Smrt pohltí,
spolyká všecko a navždy. Každý člověk má nějaké naděje, nějaké výhledy, nějaké
plány, nějaké ambice, ale každý člověk také ví, nebo aspoň tuší, že tyto
výhledy jsou termínované. Termínované smrtí. A jak nám přibývá let, ten termín
se blíží, čas krátí, šancí ubývá a my si říkáme, která asi bude ta poslední,
než to smrt všecko ukončí, spolyká. A může to přijít znenadání, jako těm třem
stovkám ubožáků v italské L´Aquille minulý týden. Ale zde: „Panovník
Hospodin provždy odstraní smrt“. Opět: je to krásná poezie, ale nesplněné
přání. Ta věta je ve Starém zákoně tak neobvyklá, že se někteří domnívají, že
do našeho textu původně nepatřila, že ji tam jako glosu, poznámku vložil nějaký
pozdější opisovač. Vždyť víra Izraele, Starý zákon, prakticky nic neví o
nějakém životě po smrti.
Ale pozor: Tady se neříká nic o životě po smrti. Odstraní
smrt, to se říká. To říká i apoštol Pavel: Jako poslední nepřítel bude
odstraněna smrt (1K 15,26). To je něco jiného. Tady Hospodin dává na vědomí:
Ani ten poslední nepřítel neomezí mé plány. Má vůle ke spáse nezná žádné
hranice. Ani v prostoru (všechny národy), ani v čase (smrt). Nás zde
na zemi zajisté smrt omezuje, je naší nepřekročitelnou hranicí. Hospodin však
hlásí: Pro mne tato hranice není, nebude nepřekročitelná. Já se smrtí
neuzavírám žádnou koaliční dohodu, žádný pakt o neútočení. Já jí nedovolím, aby
ukrajovala můj čas a rušila mé záměry.
A že to je míněno vážně, to si připomínáme pokaždé o
velikonocích. Tehdy také Hospodin nedovolil, aby smrt jeho Syna zrušila jeho
záměry o spáse lidského pokolení. Třetího dne jej vzkřísil z mrtvých. My
ovšem víme, že to bylo až třetí den. Ten první den byl kříž a utrpení a smrt.
Ale od toho třetího dne je to potvrzeno. Kde bylo, ó smrti, vítězství tvé onoho
nedělního jitra? Velikonoční ráno potvrdilo, ratifikovalo to, co hlásal prorok
staletí před tím.
Můžeme tomu všemu věřit? Můžeme se na to spolehnout? „Tak
promluvil Hospodin“, hlásá prorok Izajáš v našem textu. Kdyby to říkal jen
prorok, kdyby to říkal někdo jiný, nějaký církevní hodnostář, farář, biskup,
papež, když to říká profesor teologie, tak tomu můžeme, a také nemusíme věřit.
Ale zde promluvila Hospodinova ústa, sděluje se nám to z nejvyšších míst,
těch nejspolehlivějších úst – a sděluje se to právě proto, abychom tomu
uvěřili. Abychom se na to spolehli a na tomto vzkazu, na tomto Hospodinu,
založili svou naději. „Nevěrný nekřesťan pochybovat přestaň, naše víra je
jistá, založená na Krista, který z mrtvých vstal…“ Nepřestáváme být
realisty. Smrt je hranicí našeho života a jednou pohltí vše, co na světě máme.
Ale věříme, že není hranicí, není koncem Božích záměrů s námi. Jak to říká
žalmista? „Jen na píď odměřils mi dnů, a jako nic je před tebou můj věk (To
víme také)…A tak jakou naději mám, Panovníku? (Ptáme se se žalmistou.) Moje
očekávání se upíná jen k tobě“ (odpovíme se žalmistou. Odpovíme?Ž 39,6.8).
Moje očekávání se upíná jen k tobě. K tobě, který
jsi na věky týž a jehož léta nikdy nepřestávají (Ž 102,28)…Prorokovo dávné
poselství a poselství dnešních velikonoc mají tento účinek. Aby ten, kdo tato
poselství bude slyšet anebo číst, obnovil svou naději v Hospodina, jehož
léta nikdy nepřestávají. Nám ubývají, ale jemu ne. Nám síly slábnou, ale – jak
hlásá prorok Izajáš na jiném místě (40,31): „Kdo skládají naději
v Hospodina, nabývají nové síly, vznášejí se jak orlové, běží bez únavy,
jdou bez umdlení“. Takový je benefit smrtelníků, kteří složili naději
v Hospodina. To není laciný optimismus trvalého úsměvu v tváři, keep smiling,
bude nás pořád bolet to či ono na těle nebo v duši. Nejeden z mých
plánů ztroskotá, nejedno z mých předsevzetí se nesplní. Ale očekávat na
Hospodina mne ujišťuje, že z jeho plánů, které se mnou má, neztroskotá
žádný a jeho předsevzetí se naplní všechna. Jak, to ještě přesně nevím. Ale
vím, že on se mnou zůstává v kontaktu, ano v nezrušitelném společenství,
že se mi sice chvílemi jako by ztrácí, ale že i tehdy ještě se k němu mohu
modlit. A že tudíž se sám sebe nemusím ve všem brát tak smrtelně vážně, když on
mě vzal vážně tak smrtelně, že nelitoval svého Syna.
Kdo takto složili naději v Hospodina, který odstraní
posledního nepřítele smrt, ti prožijí něco zvláštního: Jako by někdo zvedl závoj
smutku, onoho hlubokého, tichého, utajeného smutku, který nás provází, nejen
když truchlíme nad ztrátou něčeho či někoho, ale který kdesi na dně duše sedí i
ve chvílích, kdy se dobře bavíme; jako by někdo setřel slzy, ty neviditelné
slzy naší lidské křehkosti. Jako by někdo zaplašil náš strach. A v srdci
způsobil pokoj.
A nám potom nic nebrání, abychom se připojili
k izraelské církví, jejímu chvalozpěvu, kterým končí náš dnešní oddíl:
„Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to
Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás
spasil.“ Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal.
Hospodine, Otče,
děkujeme ti za prorokovo poselství, děkujeme za vzkříšení
tvého Syna. Děkujeme, že ani smrt ti nezabránila a nezabrání, abys dovedl do
konce svou spásu. Prosíme a přispění Ducha svatého, aby nám toto poselství
vstoupilo do srdce a my z něj čerpali naději pro dny dobré, pro dny zlé i
pro dny poslední. Naplň naše srdce vděčností a radostí, když nyní společně staneme
u stolu tvého Syna. Amen