Kříž je proroctvím o nás lidech

Kázání bratra faráře Tomáše Molnára na neděli Oculi 14. března 2009 v Janských Lázních

Text: Jeremijáš 20, 7-11a

Bratři a sestry, toto je jeden z oddílů připadajících na dnešní neděli, neděli Oculi, už jen krátce před Velikonoci.

Není to příjemné čtení a pro ty, kdo si přišli do kostela odpočinout a načerpat jakési duchovní síly, jako se jezdí k pumpě načerpat benzín, bude takový text spíše zklamáním.

Prorok a ti, ke kterým je poslán, kterým má prorokovat a kteří mají mít napnuté uši, aby ho slyšeli. A ono je to všechno jinak. Je tu nutkavost Božího slova, nutkavost proroctví. Dobře to přeložili kraličtí, když píší: Namlouval jsi mne, Hospodine a dal jsem se přemluvit. Proroka Jeremijáše musí Hospodin přemlouvat, namlouvat si ho jako svůdná, ale prolhaná žena, jakoby klamně ho nalákat do pasti Božího slova, se kterým musí ven, ale je mu to jen ke škodě, zažívá hrozné věci.

Vybraný oddíl končí jakoby triumfálně, ale kdybyste pokračovali ve čtení kapitoly, zjistíte, že je to jakýsi monolog Jemijášův. Na konci kapitoly už dočista naříká nad svým osudem proroka: „Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán. Proklet buď muž, jenž zvěstoval mému otci: "Narodilo se ti dítě, chlapec", a udělal mu velkou radost. Ať je ten muž jako města, která Hospodin nelítostně vyvrátil; ať zrána slyší úpěnlivé volání a za poledne válečný povyk. Že mě neusmrtil hned v matčině lůně, aby mně má matka byla hrobem, aby její lůno bylo věčně těhotné! Proč jsem vyšel z matčina lůna? Abych viděl trápení a strasti, aby v hanbě skončily mé dny?“ Takhle ocení své prorocké bytí a své prorocké poslání Jeremijáš. Ta řeč je stálou oscilací mezi chválením Pána Boha a zpěčováním se tomu, co má říkat, a také proklínáním sama sebe za to, že to říkat musí.

A co ti lidé okolo? Proroka poslouchat nechtějí a nechtějí. A nejen že ho nechtějí poslouchat. Oni ho za to mlátí, do vězení ho nechají zavřít. Na začátku téhle dvacáté kapitoly je zpráva o tom, jak je Jeremiáš uvržen do vězení, zbit, vsazen do klády. Zásluhu na tom má především kněz Pašchúr, kterému dá Jeremiáš přezdívku Magór mi sábíb – Kolkolem děs. To Magór mi sábíb najdete také v tomto textu. Lidé, kterým zvěstuje své proroctví, jsou Magór mi sábíb – kolkolem děs.

Úděl proroka – musí říkat něco, co nikdo nechce slyšet, a jako nějaký maniak, člověk trpící psychózou mluví, co sám nechce mluvit… Tenhle prorok, přátelé, prý poté, co se jeho proroctví naplnilo a Babyloňané vyplenili Judsko,rozbořili chrám a odvlekli všechny obyvatele do zajetí, byl zabit. Byl zabit navzdory tomu, že říkal pravdu, anebo právě proto, že říkal pravdu. Ukamenovali ho. Jako by snad mohl za to, co se stalo, jako by neslyšeli to, co říkal, že na vině jsou oni sami. Nechtěli to slyšet, a dokonce poté, co se vše naplnilo, jim stojí za to ho zabít, učinit jej odpovědným za to, co se stalo. On je v jejich očích nepřítelem.

Vzhledem k tomu, že prorok Jeremijáš žil někdy okolo roku 600 před Kristem, mohlo by se zdát, že je to problém velmi starobylý, historický, a nás se týká jen okrajově. Nuž tedy: byl jsem na takovém shromáždění křesťanů – evangelíků, lidí, které mám rád, a jsou mi blízcí. A řečník, který asi tak dvě hodiny vysvětloval, co to znamená prorok ve Starém Zákoně, že to není věštec, ale předně člověk, který mluví pravdu, se na závěr zeptal, zda bychom někoho v současnosti mohli označit za proroka. To je těžké o někom říci, viďte. A tak nastalo dlouhé mlčení, aby se pak řeč rozběhla o zázračných uzdravovatelích a zázračných uzdraveních, které byly místy tak z jiného světa, že až úzko bylo. Ale o proroku nic, o tom se nikomu mluvit nechtělo a mluvit nedalo.

A tak se také na základě této zkušenosti ptám, jestli bychom my byli schopni unést proroka – někoho, kdo nám říká otevřeně pravdu a volá nás k nápravě? Je moje církev schopna slyšet pravdu? A chtějí ji slyšet lidé v mém sboru? A chci ji slyšet já sám? O společnosti raději nemluvím, protože se velmi obávám, že ta pravdu, čistou a skutečnou pravdu od Hospodina slyšet nechce už vůbec.

Prorocké slovo, prorocká funkce je jednou z funkcí kázaného slova, je to tedy úkol, který by měli kazatelé, faráři naplňovat. Jenže také faráři se zpěčují a posluchači to nechtějí. A proč přece? Vždyť bychom měli zvěstovat milost a ta je nade vše a nade vším. A tak zvěstujeme milost, která je nade vše a nade vším. Ale bez pravdy? Milost bez proroctví?

Četli jsme text z Izajáše, známý text o trpícím služebníku. Ten text vztahujeme jako křesťané jednoznačně na Ježíše Krista. A představte si, že ten text původně zřejmě mínil proroka. Dovolím si krátké spojení – Ježíš Kristus je tedy také prorok. Ale ono to krátké spojení není, protože všichni přece víme, že Kristus je také pravý prorok. A důvod ukřižování ze strany lidské je také ten, že ho nechtěli poslouchat, nechtěli slyšet jeho prorockou řeč o tom, co je člověk.

Podstatou křesťanského sboru, přátelé, je právě ta věc, že jsou to lidé úzce přimknutí, shromáždění okolo svého Pána, totiž Ježíše Krista. A smyslem téhle semknutosti není nějaké lidské teplo a přitulení se, byť by bylo třeba dobrým vedlejším produktem, ale je to proto, aby ani jediné slovo Krista neuniklo naší pozornosti. Křesťané jsou ti, kdo nejen že řeč Kristovu, proroctví Kristovo strpí, ale oni je dokonce žádají. Chtějí slyšet Boží slovo – žádné laciné tlachání, žádnou rychlou milost, ale slovo soudu a milosti, pravdivé slovo, Boží slovo.

Poslední věc, přátelé. Ta slova, která jsme si přečetli z Jeremijáše, vlastně žádným proroctvím nejsou. Jsou to pocity, rozporuplné pocity – popis toho, co v proroku Boží slovo působí, popis toho, jak to lidé odmítají, poněkud, nebál bych se říci, křečovité zaštiťování se Bohem. Křečovité proto, že za ním zas přijde nové stěžování si. Musí nás toto zajímat? Proč to nevynecháme a raději rovnou nečteme ono proroctví?

Asi proto, bratři a sestry, že nářek proroka je tím nejdůraznějším proroctvím, proroctvím, které přichází tam, kde lidé nechtějí poslouchat. Proto, a je to ze stejného soudku, máme v Písmu docela naturalistické popisy toho, jak Kristus umírá na kříži. Kříž je proroctvím o nás lidech, a dokonce proroctvím, slovem Božím nejdůraznějším. Proroctvím naší hanby, která může být ztěžka zapomenuta, pominuta, ponechána stranou.

Tam, kde prorocké slovo zní a je slyšeno, přijato, zaseto a klíčí, je slovem milosti.

Smiluj se nad námi, Pane, abychom odvážně slyšeli tvé slovo, tvé proroctví dnes, aby povstali proroci mezi námi. Amen.