Kdo ještě neobjevil, čím je pro něj Kristus, musí se spokojit s tím, co je sám

Kázání Ester Čaškové

1 Kor 1,26-31

Milí bratři a sestry, mám za to, že i když je ten dnešní oddíl v listě do Korintu nadepsán jako Bláznovství Boží moudrosti, už nás to nijak nedráždí. Nepřipadá nám to ani absurdní. Zvykli jsme si na to, že Pán Bůh jedná jinak. Že mu neimponuje lidská sláva, že neverbuje do církve hlavně ty, kdo něco znamenají, aby měla církev dobrý zvuk a image. Je nám to tak důvěrně známé, až je to šedivé a nezajímavé. Klidně souhlasíme s tím, že je jedno, jak je kdo moudrý, a mocné nebo urozené už mezi sebou ani nemáme.

Ale platí tato hlediska jen v církvi? A nerozdělujeme svoje názory na ty, které užíváme tady, ve sboru a v církvi, a na ty obyčejné, kterými se běžně řídíme – v rodině, ve společnosti, v práci? I tam je to jedno, jak kdo vypadá a jaké mé schopnosti?

Co si sami o sobě myslíme, co pokládáme pro svůj život za důležité, v čem chceme vynikat – třeba i v církvi – o to tady jde.

Pro nově uvěřivší křesťany v Korintu byla víra samozřejmě součástí všeho, co prožívali. Tím se začali lišit od svého okolí. Nejedli to, co ostatní, nechovali se stejně jako ostatní. Svou víru žili od rána do večera a víra také určovala jejich vztahy.

A často to byli lidé z nejnižších společenských vrstev. Korint byl velkým přístavním městem, kde bylo mnoho chudiny, mnoho prostitutek, mnoho dělníků a námořníků. Pro ně to muselo znít jako rajská hudba, že nezáleží na vzdělání ani na majetku ani na původu člověka. Že Bůh přijímá lidi podle jiných měřítek. A proto že není ani sbor křesťanů žádnou elitou. Je to ověřená zkušenost, že lidé, kteří nic nemají, kteří jsou na dně, se dají snadněji oslovit než ti, kdo mají své zázemí, „své jisté“ hodnoty. Evangelium říká, že Ježíš přišel pro ty ztracené existence. A tihle lidé o sobě věděli, že oni jsou takové beznadějné existence. Možná, že právě s tímhle však můžeme mít problém my. Snadno dovedeme ohodnotit, kdo je taková ztracená existence, kdo je hříšník, kdo si zkazil život. Ale co my – normální, slušní, průměrně vzdělaní a docela slušně zbožní lidé?

Apoštol vůbec nechce říci, že takové má církev ze svých řad vyloučit, protože ubohost je podmínkou přijetí. To bychom to celé překroutili. Na tom farizeovi z Lukášova podobenství nejsou kritizovány jeho dobré skutky, ale to, že se jimi chlubí a zakládá si na nich. A obráceně: na celníkovi Ježíš nehodnotí kladně jeho podvody, ale jeho pokoru, ve které poznal, že si nemá na čem zakládat. Důležitý tu není ani ten dobrý skutek ani ten hřích sám. Před Bohem neplatí nic, co je z nás, co my sami dokážeme: ať už je to velký výkon nebo velké selhání. Před Bohem rozhoduje to, čím je pro nás Kristus.

Když jsem přemýšlela, jak vám to přiblížit, vzpomněla jsem si na zážitek z nemocnice. Představte si, jak vás vezou na operaci, ležíte na tom vozíku, bez šatů, bez ozdob – co je v tu chvíli nejdůležitější? Kolik máte titulů – nebo jestli jste člověk neschopný a opilec? Důležité je, jak šikovný je doktor, který vás bude operovat.

Před Bohem nerozhoduje nic, co je z nás, ale jen to, čím je pro nás Ježíš Kristus.

A abychom to pochopili, vybral si Bůh to, co je bláznovstvím. S těmi moudrými, silnými a sebespokojenými lidmi to má Pán Bůh těžší. Mají na čem si zakládat, jsou vystaveni většímu pokušení. A trvá jim většinou déle, než přiznají, že to všechno vlastně není tak důležité. Že před Bohem se nemáme čím chlubit. – Ti hříšníci, ty zkrachovalé existence to dobře znají, a tak to také snadněji přiznávají. Ale Pán Bůh se svého záměru získat lidi nevzdává ani v případě moudrých, silných a sebespokojených.

Dál jsme tam četli: Neurozené v očích světa, opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic. Že má Pán Bůh jiná měřítka, s tím jsme se už smířili, ale tohle už se nám líbit nebude: On totiž bere hodnotu všemu, co pro nás za něco stojí. To, co jest, obrací v nic. Obrazně řečeno: Pán Bůh nestaví na zelené louce, kde nic není. Ale staví i tam, kde my máme už svoje soukromé honosné stavby. A v tom případě se musí ta stavba nejdřív strhnout, aby Bůh získal místo pro svoje dílo.

Apoštol Pavel dokázal říci, že všechno, co pokládal za zisk, odepsal jako ztrátu, protože to, že poznal Ježíše jako svého Pána, je mu nade vše.

Takové vyznání se hezky poslouchá. Ale jak je to s námi? Každý máme něco, na čem nám záleží. Nejen lidi a vztahy, nejen majetek, máme i sami sebe, svou osobnost, svoje vlastnosti a schopnosti.

To, co máme a na čem nám záleží, Bůh obrací v nic. Chce, abychom se toho vzdali. Abychom si na tom přestali zakládat. Protože kdo si myslí, že je aspoň v něčem trochu dobrý, nepotřebuje Zachránce, Spasitele. Vystačí si sám. A když se pro Boha rozhodne, bere ho jako přídavek, jako vylepšení toho, co už má. Ale to není víra.

To, co je, Bůh obrací v nic, aby získal prostor. A ono to bolí, přijít o všechno to, co máme rádi. Bolí to, přijít o milovaného člověka, přijít po havárii o možnost chodit, ono bolí i to, když se mám vzdát touhy mít vždycky pravdu. Dokonce bolí i to vzdát se své sebelítosti, své ukřivděnosti, svého smutku, který si hýčkáme a pěstujeme. Někdy bolí i to vzdát se svého pocitu viny a přijmout novou svobodu.

Těm, kdo se dají zahanbit a přiznají, že si zakládali na něčem jiném než na Kristu, těm, kdo přijali toto pokoření a tu bolest přiznání, těm Bůh dává všechno nové: Nový začátek, novou existenci, tvoří z nich nové stvoření.

Mám za to ,že cestu k Bohu si někdy představujeme příliš jednoduchou a tohle sebevydání si chceme ušetřit. Ano, Bůh odpouští, chrání, zaslibuje budoucnost. Ale těm, kteří se mu zcela vydají. Těm, kterým z jejich života nezůstane kámen na kameni. Těm, kdo poznají a přiznají, že jsou hříšníci, že nechtěli žít jen z Boží lásky a nechtěli si nechat všechno darovat. Bůh dává všechno těm, kdo uznají, že se před ním nechtěli sklánět a jeho upřednostňovat, vidět ho v každém bližním. Milí přátelé, Pán Bůh nabízí všechno nové i těm, kdo poznají a vyznají, že svou víru povýšili na svou zásluhu. Hřích totiž není postoj nevěřícího člověka – ateista s Bohem vůbec nepočítá. Hřích je postojem zbožného, který se vůči Bohu vědomě vymezuje, odsunuje ho, chce mu přenechat jen určitou část svého života. Lidská hrdost a pýcha vůči Bohu je největší právě tam, kde člověk dosahuje svých vrcholů, kde je skutečně dobrý. Na tohle citlivé místo ukazuje dnešní text.

I tomu, co my sami pokládáme ve svém životě za nejdůležitější, bere Bůh hodnotu. To, co jest, obrátil v nic, aby se tak žádný člověk nemohl před Bohem vychloubat.

Ale najednou apoštol říká: Ale vy jste na tom z Boží moci v Kristu Ježíši jinak. Vám se moudrostí, spravedlností , posvěcením a vykoupením stal Kristus sám.

Teprve z tohoto pohledu můžeme porozumět té předešlé kritice. Kdo ještě neobjevil, čím je pro něj Kristus, musí se spokojit s tím, co je sám. Jestliže však Kristus vstupuje do našeho života – pak tento život získává docela novou hodnotu. Už nemusím dokazovat ani sobě ani druhým, co jsem, co dokážu. Nemusím ani ponižovat toho druhého, abych vynikl sám.

Tato veliká změna – vydání sebe sama, pokoření se, přehodnocení všech životních hodnot i jednání – tomu bible říká pokání, obrácení. A i když je to bolestné, pokání nevede k pesimismu a zahořklému pohledu na svět. Naopak. Otvírá člověku prostor nesmírné svobody a jakési vnitřní nezranitelnosti. Je to osvobození od sebe sama a soustředění se na Krista. Nejchoulostivější jsme totiž právě na to, jací jsme, jaké máme schopnosti, jak jsme inteligentní, co zvládneme a dokážeme. Ale to není to podstatné. Všecko podstatné máme v Kristu. V něm je naše bohatství, jistota našeho života, základní a nepohnutelný kámen. Heidelberský katechismus to vyjádřil svou úvodní větou: Mým jediným potěšením v životě i ve smrti je to, že nejsem sám svůj, nýbrž že jsem svého věrného Spasitele Ježíše Krista.

V něm máme opravdu všechno, co je důležité – důležité před Bohem. A co nám nikdo nemůže vzít. Moudrost – to je poznání Boha. Toho nám Kristus přiblížil jako milujícího a odpouštějícího Otce. Máme i ospravedlnění – to je ten nový, čistý, hříchem nenarušený vztah, který Kristus zaplatil svou smrtí. A posvěcení máme proto, že v Kristu vstupujeme do silového pole Boží lásky a moci, kde se vedeni Duchem svatým vydáváme do služby. A nakonec vykoupení – ano, v Kristu máme nadějný výhled do budoucnosti, k hostině věrných v Božím království. Tyhle hodnoty – moudrost, ospravedlnění, posvěcení a vykoupení v Kristu můžeme s dobrým svědomím stavět světu na odiv, chlubit je jimi v Pánu. Proto nemusíme být zarputilými, zavilými křesťany, ale křesťany radostnými a svobodnými. Amen